Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Babylónská věž

„Mám k vám několik otázek, pane,“ začal Arne po vydatné snídani.

„Tažte se, prosím,“ uklonil se Francouz.

„Jsou tu některé záhady. Například, jaký účel mají ta kovová žlutá tělíska, jimiž jsou posety kolejnice?“

„Magnetové kontakty. Vy jste ovšem nemohl odhadnout rychlost jízdy. Snad se vám bude zdát nadsázkou, řeknu-li vám, že vůz běžel průměrnou rychlostí přes tisíc kilometrů za hodinu Při takovém letu by každý vůz vykolejil, tím spíše ten, kterým jste přijel, neboť jeho váha je poměrné malá a rychlost by rušila působení zemské přitažlivosti. Proto povrch kolejnice tvoří pásmo magnetických pólů, které souhlasně působí na póly, jimiž jsou pokryty obvody kol. Není síly, která by odpoutala kola od kolejnice.“

„Tušil jsem to,“ kýval Arne hlavou, „kolejnice tvoří stator, kdežto kola rotor.“

„Ano.“

„A což ten veliký magnet v čele vozu?“

„Ten je nejdůležitější. Je to tahoun. Nepracuje však sám, nemá žádného ústrojí. Prostý elektromagnet. Pohonnou sílu, elektrickou energii, odebírá z kolejnice a působení tažné síly má zdroj zde, v tomto kondenzátoru, odtud se řídí, zvětšuje i zmenšuje a také brzdí. Jistě jste pozoroval na počátku, kdy vůz přicházel do pohybu, prudké jiskření, které ustávalo a ustálilo se, jakmile vůz dosáhl vysoké rychlosti, a bylo silnější, jen když dráha poněkud stoupala. Naproti tomu v určité vzdálenosti, kdy už jste přijížděl k cíli, jiskření zcela ustalo. To bylo brždění. Je to zcela jednoduché: robot v kondenzátoru, který řídí jízdu, přehodil polarizaci v ústředním magnetu. Tak místo dosavadní přitažlivé síly mezi magnetem v čele vozu a ústředním magnetem kondenzátoru působila síla odpudivá. Samozřejmě, že brždění musí být přesně a pečlivě regulováno, zesilováno a zeslabováno, aby start i brždění vozu bylo plynulé.“

„Jaká to musí být síla, aby působila magnetickým vlivem na dálku několika set kilometrů!“ divil se Arne.

„Nezměrná a nevyčerpatelná,“ zněla vážná odpověď. „Nelze určit napětí tohoto kondenzátoru. Tenhle kolos, deset kilometrů vysoký, zhušťuje v sobě všecku elektrickou energii zeměkoule. Je to polyp, který nasává ohromné množství ovzdušní, atmosférické elektřiny a do jisté míry dokonce saje elektřinu ze Slunce. Ovládá tedy v pravém slova smyslu...“

„... statickou elektřinu,“ vpadl Arne.

„Ano.“

„Zkoušel jste sílu jeho výbojů?“

„Ano, ale jen zčásti. I tu však byly účinky nepředstavitelné. Řekl jste, mladý příteli, že síla působí do dálky několika set kilometrů. Musím vás opravit. Při vaší jízdě šlo o něco víc než dvacet tisíc kilometrů.“

„Proboha, kde pod zemským povrchem vlastně jsme?“

„Asi čtyři sta kilometrů hluboko pod Amazonkou.“

„A start byl?“

„Ve středu Indického oceánu.“

„Úžasné! A proč právě zde byl postaven kondenzátor?“

„Je to nejpříhodnější místo, pokud jde o vzájemný vliv severního i jižního pólu zemského magnetismu. Tato okolnost hraje důležitou roli. Použil jsem před několika lety jen jedné části kondenzátoru k výboji v atmosféře na zemském povrchu. Tehdy se rozzuřil strašlivý cyklon nad Tichým oceánem, jehož následkem bylo zničení San Franciska, které bylo mylně přisuzováno zemětřesení. Litoval jsem krutých následků svého pokusu, jež mohu omluvit pouze jednáním bona fide, tedy v dobrém úmyslu a vědeckém snažení, neboť jsem tehdy ještě neznal sílu tohoto obrovského stroje, alespoň ne prakticky. Druhou zkoušku jsem provedl, když jsem dal zase jen částečným zapojením působit výboji na zemskou kůru v oblasti Sumatry a Jávy. Výsledek byl, bohužel, opět zničující.“

„Výbuch Krakatoy?“ vydechl Arne.

„Ano.“

„Strašlivé!“

„Ano, milý příteli, není si co hrát s tímto strojem. Je to koncentrovaný živel. Ba, víc! Je to spojení snad všech živlů světa. Jsem jist, že kdybych uvedl v činnost všecku sílu kondenzátoru, může vyšinout Zemi z její dráhy; může narovnat odklon její osy; může způsobit její konec, může ji rozbít v atomy. Závisí tedy na tomto kondenzátoru osud Země, kterou mohu zničit, ale mohu také pomoci životu na jejím povrchu.“

„Vaše vypravování je pro mne přijatelné, neboť jsem elektrotechnik a vím, co zmůže už takový kondenzátor, jakého se užívá leckde na zemi, tím více pak takový ohromný hustič statické elektřiny, který, jak jste správně řekl, ovládá všecku elektřinu zemskou, i tu z ovzduší. Přiznávám se vám, zvládnutí statické elektřiny, to ani pro mne není věc nová a neznámá, ale výstavba tak gigantického kondenzátoru, nad tím zůstává rozum stát. Na zemském povrchu by nebyla uskutečnitelná. Je k tomu třeba ohromného množství odborných pracovních sil, jež by žádný národ nemohl dát dohromady. Je mi proto hádankou, jak jste zde mohli provést tuto stavbu, když, pokud vím, je jenom málo lidských obyvatel Nemovy říše.“

„Máte pravdu. Lidské spolupracovníky Nemovy byste skoro spočítal na prstech. Ale ani ti nebyli účastni na práci. Ani duševně, ani tělesně. Možno říci, že tvůrcem byl jediný muž.“

„Nemo? – A vy?“

„Vedl jsem jen dozor.“

„A dělnictvo?“

„Roboti.“

„Počet?“

„Nelze říci. Vím jen, že celá stavba byla provedena ve třech měsících. Práce robotů a jejich výkonnost nespadá ovšem do mého oboru. V tom jsem laik. Ale věc bude objasněna při vaší další objížďce. Nuže, milý příteli, ukáži vám zařízení kondenzátoru.“

Správce vyňal ze skříně dva obleky s kuklami. Celý úbor byl podobný potápěčskému skafandru, od něhož se lišil snad jen svou vahou, neboť nebyl těžší než letecká kombinéza.

„Oblékněte to,“ vybídl Arna. „A zde máte boty,“ podával mu lehké boty se šněrovacími holinkami.

„Jaká je to látka?“ mnul Arne udiveně oděv i obuv. „Jak je to pružné, poddajné a vláčné. Jako jemné hedvábí.“

„Chyba, kamaráde. Je to – sklo, lépe řečeno skelná vlákna. Ale nadto je v tom několik chemických látek, které neznám. Nejsem chemik.“

„Kdo to zhotovil?“

„Náš textil společně s lučebním odvětvím. Však je také navštívíte. Milý příteli, u nás je všecko.“

Správce uvedl Arna do ohromné okrouhlé haly, která se podobala starořímskému Koloseu, avšak mnohem rozsáhlejšímu. Kolem dokola ústilo sem mnoho tunelů, jejichž vnitřek mizel v tajemné tmě.

Před nejbližším tunelem stál vůz, v jakém přijel Arne, jenom menších rozměrů. Jinak konstrukce vozu i jediná kolejnice byly téhož ustrojení. Nastoupili a vůz se rozjel. Vjel do tunelu. Trať měla mírné stoupání a podle naklonění vozu jeli spirálovitě vzhůru. Jeli zvolna.

Okrouhlým oknem mohl Arne pozorovat stěny tunelu, ozářené známým modravým svitem. Ale po několika minutách se tunel rozplynul. Po levé straně tyčila se kolmá, hladká stěna, a po pravé rozšířil se výhled do tak rozsáhlého prostoru, že jeho konce nemohl dohlédnout, jednak pro dálku a také pro podivné konstrukce. Stála tu skupení v blocích i hvězdicovitých tvarech jakýchsi strojů, nádrží, sloupů, z nichž se vinuly do výše roury, kabely i drátěné sítě.

Mezi touto spletí a změtí zářily kmitavě, fialové, narudlé a nažloutlé uzly, které se tříštily a jinde opět tvořily. Chvílemi vyšlehl fialový blesk do několikametrové dálky, po němž pak následovala celá série slábnoucích výbojů, které se konečně vyrovnávaly v pravidelné a stejnosměrné jiskření, v němž se pak jasně značily obrysy nevídaných strojů a zařízení.

Pojednou se vzhled změnil.

Vůz vyjel do hořejšího patra, jeho podlaha, jak Arne přibližně mohl odhadnout, byla silná asi deset metrů. V prvé chvíli měl Arne dojem, že jede kolem nekonečného hustého sloupoví. Ale záhy poznal správně, že jsou to hrany desek, metr či více silných a šířky a výšky, kterou nebylo lze odhadnout. V modrém svitu, jejž vyzařovala stěna kondenzátoru, tyčily se tyto temné, nesmírné pancíře či desky do nedozírné výše i šíře. Zdánlivě nehybné a bez funkce, ale Arne jako odborník v transformátorech věděl, že taková tělesa jsou hlavní podstatou hustiče. Dlouho, snad hodinu, trval spirálovitý vzestup vozu v této části, až konečně vůz zase projel do dalšího patra.

Octli se v obrovské kopuli; nesčíslné množství kabelů a drátů, navinutých na cívkách, které však svými rozměry budily spíše dojem malých plynojemů, rozesetých v okruhu kolem kopule, táhlo se v přímkách do středu vzhůru, kde v nejvyšším bodě byla ohromná koule: vychladlé, ztuhlé slunce, z něhož srší stejně ztuhlé, zhmotnělé paprsky.

Vůz objel kopuli, vjel do úzkého tunelu a spirálou vystoupil ještě výše, až pak stanul na vodorovné plošině. Správce otevřel dvířka vozu a pokynul Arnovi, aby vystoupil. Odklopil přední část kukly a řekl:

„Jsme na místě. Totiž na nejvyšším bodě transformátoru. Přeskočit tohle zábradlí a vrhnout se dolů, znamenalo by pád z výše desíti tisíc metrů. Jak vidíte, je to okrouhlá terasa. Posloužila by dobře za závodiště. Chrání nás izolační vlastnosti skleněného oděvu, bez něhož bychom nebyli v transformátoru chráněni před výboji, které mají několikanásobnou sílu blesku.“

„A co ta věž uprostřed terasy?“ ukázal Arne na válec v průměru několika metrů.

„Můžeme si ji blíže prohlédnout. Ale uzavřít kukly!“

Věž byla skleněná. Z jejího nitra prosvítal temný sloup, a když Arne zvedl hlavu, viděl ve výši asi třiceti metrů paprskovité rozvětvení.

„Nasávač elektřiny,“ pochopil správně. „Ale kde je klenba? Jsme přece v podzemí. Jak vysoká je tahle dutina?“

„Sám nevím,“ pokrčil správce rameny.

„Jaký účel má ta koule uprostřed klenby pod kopulí?“

„Soustřeďovač ovzdušní elektřiny. Něco podobného je umístěno dole, hluboko pod transformátorem. Tam se naopak soustřeďuje elektřina pozemská.“

„A odkud ovládáte celého tohoto obra?“

„Ach, ovšem, zapomněl jsem. Moje pracovna sousedí s mým bytem. Uvedu vás tam, až se vrátíme dolů.“

Když pak po návratu do správcova bytu usedli do křesal, zeptal se správce samolibě:

„Nuže, jaký máte dojem?“

A Arne odpověděl dvěma výmluvnými slovy:

„Babylónská věž!“

Správce na to němě přikývl.

Poté byl Arne uveden do pracovny. Byl to neveliký pokoj, prostě, účelně zařízený. Nebyl tu psací stůl Zato uprostřed stál kulatý stůl. V jeho středu byl umístěn veliký kompas, magnetická buzola, přístroj k určování směru magnetického pole s velmi přesnými stupnicemi. Dále tu byla buzola tangentová, přístroj k měření intenzity elektrického proudu a kolem stolní plochy mnoho různých fyzikálních přístrojů. V rohu pokoje obdélníkový stůl se šikmo nakloněnou plochou, na níž bylo několik řad různých tlačítek, páčkových spínačů a vypínačů, a vedle, na těžkém kovovém podstavci, stálo cosi podobného semaforovému řízení, jaké vidíme leckde v nádražních úřadovnách.

Právě to Arna nejvíce zajímalo. Správcova odpověď ho zarazila:

„Nedej, Bože, abych se někdy dotkl těchto pák!“

„Je to snad...“

„Ano. Ty páky hýbou zemí.“

„Řekl jste, že jakýsi robot řídil jízdu mého vozu. Mohu se dovědět něco bližšího?“

Správce mlčky otevřel dveře do sousední místnosti a pobídl Arna blíže. Mladík nechápavě hleděl na kouli, asi metr v průměru, umístěnou v kleci z kovových drátů, z níž paprskovitě vedly kabely ke stojanům, na nichž střídavě zářila a hasla různobarevná světýlka.

„Co je to?“ tázal se.

„Robot.“

„Robot?“

„Tvar přece nerozhoduje. Robot je totéž co automat. Lidský tvar nemá žádného vlivu na jeho působnost. Roboti v lidské podobě se stavějí a užívá se jich jen tam, kde skutečně konají lidské práce. U nás je řízení dopravy věc čistě automatická a celý systém je sestrojen tak, že nepracuje lidský rozum, nýbrž mechanika a přírodní vlivy. V Centru je ústředí veškeré dopravy říše, kdežto u mne je to pouze jediná kolej, která je připojena na celou ostatní síť, a její provoz je sledován z Centra. Krátce: Já jsem vlastně pouhým dozorcem nad dodávkou a správným hospodařením s elektrickou energii v celé říši. Proto je tenhle robot jen jakýmsi kontrolním průvodčím, nic víc. Jedním slovem – automat.“

Samozřejmě, že tím nebyla prohlídka kondenzátoru ukončena.

Týden trvalo, než Arne jakž takž pochopil bohaté a účelné, ale také nesmírně složité zařízení kondenzátoru. Poznal také, že kromě „Babylónské věže“ byla tu ještě jiná budova, skutečná elektrárna, v níž však místo elektroměrů, generátorů, dynam a jiných strojů byly jen jakési bubny, veliké cívky a několik spirálovitých a hvězdicovitých útvarů a vrtulí, točících se závratnou rychlostí, takže je bylo možno pozorovat pouze okénky, uzavřenými silným ochranným sklem, či spíše průhlednou slídou nebo jinou pružnou hmotou (správce na Arnovu otázku po původu hmoty pokrčil rozpačitě rameny), která se pod nárazy rozvířeného vzduchu povážlivě prohýbala.

Také rozhlasová stanice zde byla. Ale o jejím účelu správce zase ničeho nevěděl, anebo snad nechtěl říci. Také tam vedl provoz automat.

Osmého dne večer se Arne rozloučil se správcem a nastoupil další pouť.

Podle Nemova rozkazu, uděleného správci radiotelefonicky, navštívil Arne plantáže, textilní průmysl a rudařství, kde teď kraloval profesor Roger, všecka ta místa a oblasti, které dříve zhlédl jeho zesnulý otec. Všude byl přijat velmi srdečně.

Dva měsíce uplynuly ode dne, kdy se Arne vydal z Centra na objížďku. Teď měl před sebou poslední cíl. A jako vždy, přišlo i tentokráte nejlepší nakonec. Tato Arnova cesta měla být korunou všech těch překvapení, nádherných i hrůzných, které dosud viděl.

Po technických vymoženostech, jejichž souhrn sloužil vesměs rozkvětu, míru, a tedy blahobytu Nemovy říše, měl nyní Arne spatřit Nemovu moc: armádu.

Errata:

14.08.2021 03:25