Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Z pekla pět kroků do ráje

Vešli do pracovny. Už na prahu stanul Arne v úleku, neboť komnata tonula v plápolavé záři, jako by vznikl požár, jehož zdrojem byla televizní obrazovka.

„Hoří!“ vykřikl.

„Nelekej se!“ uklidnil ho Nemo. „Je to zase jen televizní obraz. Sedni si vedle mne. Jsme teď bezprostředně nad hlavním jícnem Krakatoy. Obrň svou vnímavost a nervy, hochu, neboť učiním pokus, který – zdaří-li se – bude pravým vstupem do pekla. Řekl jsem, že glóbus nedovolí nahlédnout do svého nitra. Tím myslím do stakilometrových a větších hloubek. Nuže, chci se pokusit vniknout co možno nejhlouběji do kráteru Krakatoy.“

Usedli k obrazovce. Nemo zvolna otáčel usměrňovačem: plápolavý uzel, ohromné klubko ohnivých hadů, nesčíslné spleti vybuchujících mas, celé smrště explozí, provázené oslnivými blesky, vše jako by jim letělo vstříc, či jako by se oni řítili do této nepopsatelné hrůzy, která pozvolna vyplnila celou televizní plochu.

A pojednou – ne! Arnovy nervy nemohly snést pohled a z jeho úst se vydral přiškrcený sten.

„Klid! Vzpamatuj se, chlapče!“

Nemovo napomenutí přišlo včas. Mladík semkl rty, zaťal pěsti.

Marně se snažíme vypsat obraz tak, aby odpovídal skutečnosti. Arne měl pocit, že se noří do nitra tavící pece, jejíž obsah vřel, koulel se a válel, tryskal a vybuchoval – stále hloub a hlouběji.

Náhle vše zmizelo a plocha ztemněla.

„Jsme u konce,“ hučel Nemo. „Nejvýš dva tisíce metrů dovolil nám Pán nahlédnout pod zemský povrch. Hloubka, které odpovídají hornické šachty. V poměru k Zemi je to asi tolik, jako bychom pod povrchem glóbu nahlédli do hloubky patnácti milimetrů, což při jeho průměru desíti metrů neznamená – pranic.“

Nemo otevřel okenici a komnatou se rozlilo denní světlo.

„Co je ti, Arne?“

Hoch seděl v křesle zhroucený, zbledlý, s vytřeštěnýma očima, stále ještě upjatýma na ztemnělou televizní plochu.

„Prošel jsi ohněm, chlapče. Muselo to být, abys nebyl překvapen pohledem, který se ti naskytne při objížďkách spatříš podobné jevy. Nebudou sice tak divoké, ale budou to jezera a tůně žhavého magmatu, tedy skutečnost, a ne pouhý obraz.“

Arne ani nezpozoroval Nemův pohyb. Cítil jen, že se komnatou rozlila povědomá vůně svěžího horského vzduchu, která mu v několika vteřinách vrátila ochablou svěžest. Nemo usedl do lenošky a začal vyprávět:

„Je mnoho pověstí o vzniku světa, jak se nesprávně říká naší planetě Zemi, neboť svět je filosoficky vše, co existuje, všecky ty nesčíslné myriády nebeských těles, hvězd, stálic i oběžnic, sluncí, z nichž každé je vládcem a držitelem koloběhu a jistě i života na nesčetném množství planet. Naše Slunce je jedním z mnoha a mnoha takových vládců a už v jeho soustavě je naše Země jako zrnko písku v saharské poušti. Pod slovem svět nutno tudíž rozumět celý vesmír, ono nepředstavitelné Nekonečno, jehož pravý význam nemohou ani všecky vědy společně obsáhnout.

Rozluštění, jež by naprosto nepopiratelně prokázalo genezi čili zrození světa, zůstane asi věčně jen hypotézou, domněnkou, myšlenkou platnou vždy jen potud, dokud se nevyskytne nějaká jiná, nová, která jí odpírá. Tak vzniklo už mnoho teorií, tedy zase jen domněnek, podepřených pouhými naukami, přechodnými a pomíjejícími.

Mikuláš Koperník, kněz a hvězdář, který žil v šestnáctém století, je původcem heliocentrické soustavy, která učí, že kolem Slunce obíhají všecky planety i se Zemí. Koperníkovu soustavu zdokonalil v tomtéž století německý hvězdář Kepler, o několik let po něm italský fyzik Galileo Galilei a skoro sto let po nich anglický hvězdář a fyzik Newton odvodil i s důsledky svůj gravitační zákon, podle něhož výpočty pohybu planet vypracoval francouzský hvězdář Laplace.

Domněnky o původu světa se dělí do dvou skupin:

Podle německého filosofa Kanta z osmnáctého století byl prvotní stav vesmíru mrakem volně se pohybujících částic, jakási mlhovina z molekul či atomů, které se spojovaly a pozvolna během nesčetných věků přibíraly na objemu. Druhá skupina vědců věří v nauku Laplaceovu, který hlásal, že se sluneční soustava utvořila z vířící mlhoviny plynové. Vždyť počátkem nynějšího století uplatňuje mnoho učenců své různé názory, doplňky a nové objevy, ale zase jsou to jen dohady a domněnky.“

Nemo utichl. Jeho oči hleděly kamsi do neurčita, tvář byla ztuhlá, jako vytesaná z kamene, tělo nehybné. Jako by v něm nebylo duše, jako by bloudila kdesi ve vesmíru, o němž začal svůj výklad.

Konečně oči kmetovy oživly; hluboce vydechl, přetřel si rukou bílé čelo a rozhovořil se:

„Arne, synu můj, dosud vždy mám nevýslovný pocit nicoty vlastní bytosti, vzpomenu-li na úžas, v němž jsem v pravém slova smyslu tonul v těch chvílích, kdy se tvořil ten strašlivý glóbus. Tu jsem teprve poznal, čím je člověk proti přírodě! A věru, uchvátila mne hrůza. Bezděčně a mimovolně vtírala se mi myšlenka na bájesloví, na pověsti, na bibli. Hochu! Starověcí filosofové byli přesvědčeni, že vesmír je bytost oduševnělá.

Ať jakkoli, musí tu být jakási pro lidský rozum nepojímatelná síla, která vládne nad Nekonečnem a řídí ten nepředstavitelný koloběh, víření a smrště, zdánlivě nesmírný chaos, zmatek, v němž ve skutečnosti je tak přísný pořádek a kázeň, že se mu nijak nevyrovná ani nejvzornější lidská organizace.

Vím, že tě zklamu, očekáváš-li nějaké přesné, podrobné a pochopitelné vylíčení vlastního děje. Ale povím ti vše, co jsem viděl.

Moje slunce, které září vysoko pod klenbou zemské kůry, vzal jsem si za hlavní nástroj. Spojil jsem teorii Kantovu s Laplaceovou. Využil jsem učení Faye, ačkoli jeho názor se neuplatnil. Vzal jsem i v úvahu Moreuxe, který teprve před patnácti lety udával původ planet srážkou a plynovými průniky slunečního tělesa s mrakem meteoritů, a neopomenul jsem ani Moultona, podle něhož povstaly planety tím, že se Slunce přiblížilo k nějaké hvězdě. Ani na Jeanse, Kienla, Nölka a jiné učence jsem nezapomněl.

Všechny tyto teorie jsem vzal na pomoc k praktickému pokusu. Ze všech jsem přijal jejich tresť, jádro. Uvařil jsem jakýsi extrakt. Vypočetl bilanci. Vyšla mně rovnice, klíč, který podle předpokladů měl otevřít dveře k tomuto tajemství.

Přistoupil jsem k provedení. Droboučkými umělými slunci jsem způsobil v klenbě v okolí ústředního svého slunce salvu výbuchů. Snad to ani není správný název. Bylo to spíše rozmělnění, roztříštění nepatrné částičky klenbové hmoty v molekuly, v atomy. Ba, je možno, že i atomy byly rozbity.

Účinek se neprojevil ihned. Alespoň jsem ho nepozoroval. Teprve druhého dne jsem viděl podivné světelné úkazy na svém slunci, duhový lom jeho dosud jasných paprsků. Tento úkaz ale nezůstal dlouho nezměněn. Náhle slunce zvětšilo svůj objem a pak z něho vyšlehly vířivé roje, které se jakoby odstředivou silou spirálovitě vymršťovaly.

Tu jsem viděl, že jsem mimovolně vytvořil mikrokosmos, zmenšený vesmír pod klenbou své říše, nad svým domem.

Bylo nutno rychle jednat. Stál jsem před úkolem, zachytit tyto atomové či elektronové částice, které z mého slunce – neboť, jak jsem už řekl, je to týž zdroj jako vesmírné Slunce – stejnými protuberancemi z něho vystupují. Ale nejen zachytit. Musel jsem je shluknout jako stádo rozprášených ovcí a svést je do místa, kde jsem je chtěl mít. Tohoto úkolu jsem dosáhl zase pomocí mnoha rojů drobných sluncí, která jako pastýřští psi sehnala stádo dohromady, semkla je, tísnila stále více a více.

Snad už za hodinu viděl jsem ve výši sice průsvitnou, ale zřetelně utvořenou kouli, zcela obkrouženou malými slunci.

Když útvar klesal, žasl jsem nad jeho rozměrem. Bylo třeba, abych jej ponechal hodně vysoko a podrobil procesu zhutnění. To už trvalo déle. Několik dní. Ale jeho objem se vůčihledě menšil. A zároveň houstl. Průhlednost se měnila v průsvitnost, až i ta zmizela. Pak jsem se odvážil a spustil tu vidinu níž, až konečně koule utkvěla, kde je dosud.

Bylo to podivné. Vyhlížela jako koule z neprůhledného skla či lépe z opálu, neboť v jejím nitru jako by cosi planulo.

Do té chvíle jsem neměl pomyšlení vytvořit z tohoto útvaru zmenšenou Zemi, glóbus. Pracoval jsem jen na řešení otázky vzniku světa, tedy jakékoli planety. Měl to být jen pokus o věrohodnosti teorie učenců.

Hlavou se mi rozvířilo mnoho otázek:

Co teď s tím? Jaká je to vlastně hmota? A je to vůbec hmota? Není to jen mlhovina? Jak je možno, aby hmotné těleso, o průměru desíti metrů, volně tkvělo ve vzduchu? Což na ně neplatí zákon o zemské přitažlivosti? Roje sluncí nemohly tu působit, neboť jsem je už dříve zrušil.

A tu mě teprve napadlo: uděláš z toho glóbus. A pozoruhodné bylo, koule měnila svůj tvar přesně a shodně se zeměkoulí. Než byl přesný plastický povrch vyroben, stal se z ní geoid.

Přistavěl jsem pro glóbus vhodnou místnost. Myslil jsem si, že mně bude dobrý ke studiu. Ale postupem času jsem nabýval nových poznatků o tajemných vlastnostech tohoto útvaru,“ končil Nemo.

„Otče, pak ale jsi ty skutečným tvůrcem,“ ozval se Arne. „A je nejvýš pozoruhodné, že Země potřebovala ke svému vývinu miliardy, ba biliony let, nikdo nemůže říci jak dlouho, a že ty jsi stvořil tento malý svět – v několika dnech.“

„Nerouhej se, Arne! Opakuji, že já jsem měl jen nepatrný podíl. Konal jsem jen mechanickou práci. Tvůrcem je a věčně zůstane ten, kdo vesmír stvořil a kdo jej řídí.“

Errata:

14.08.2021 03:25