Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Cesta do hor nebyla sice pohodlná, ale našim otužilým dobrodruhům nečinily všecky ty srázy a rokle, záludné rozsedliny a hluboké díry, zakryté zrádnou vrstvou věkovitého mechu a plavuní, žádné zvláštní obtíže. Měli za sebou bohatou zkušenost a vždycky včas zpozorovali skryté nebezpečí.

Těch tři sta kilometrů zabralo jim čtrnáct dní, než se konečně před nimi otevřel průsmyk, na jehož dně se vinuly do dálky pražce s kolejnicemi. Kousek opodál spatřili strážní domek.

Jistě se nikdo nebude divit, že všecka ta divoká přírodní krása i s temenem přes šest tisíc metrů vysoké sopky Chimborazo, z jehož bílého zledovatělého hrotu, prožíhaného černými, rudými a žlutými brázdami, tryskaly až kamsi do stratosféry šedivé kotouče dýmu, ztratila pro ně půvab. Všecek jejich zájem se pojednou upjal na tento prostý dřevěný srub s malou zahrádkou. Po dlouhé době opět stopa člověka.

Nějaké děvčátko tu v červené sukénce a bílé košilce dovádělo se strakatým psíkem v zahrádce; výskot, smích a veselý psí štěkot nesly se k nim.

Běželi k ní. Ale pojednou radostný rej v zahrádce utichl, dolehl k nim zděšený dětský výkřik a děvče zmizelo v domku. A pak viděli, jak pes na několik vteřin znehybněl, a náhle zuřivě zaštěkal, přeskočil nízký plůtek a hnal se na ně. Vtom se na prahu srubu objevil statný prostovlasý muž s puškou v ruce. Okřikl psa, který cenil zuby a tlumeně vrčel.

„Ruce vzhůru!“ vyrozuměli více z hlasu a namířené pušky než z nesrozumitelných slov.

„Neumíte anglicky?“ napjal Arne hlasivky.

„Ale ano,“ zněla anglická odpověď, „byl jsem několik let v Kanadě. Co tu děláte? Jak jste sem přišli?“ následovaly o něco vlídnější otázky.

„Poslyšte, příteli, skloňte tu pušku. Jak vidíte, jsme beze zbraně až na mou pistoli, ale dávám vám čestné slovo, že se jí nedotknu. Jsme vědečtí cestovatelé, a ne bandité, jak se snad domníváte. A zavolejte psa zpátky. Nerad bych, aby došlo k nedopatření.“

Arnova klidná, ale rázná řeč měla účinek.

„Reku, ke mně!“ řekl muž.

Rozkaz působil na naši trojici jako rána hromu z jasné oblohy. A jak by je také neohromil – český povel zde, na nejzazším západě tropické Ameriky v klínu Kordiller?

Konečně sklapl Petr úžasem otevřená ústa, zasmál se, až mu stráně radostnou ozvěnou vracely smích, a pak še rozhlaholil: „Reku! Sem pojď! Dej mi pac, ty kluku zubatá! No, vidíš, strakáči, už se známe! Jen si očichej! Neboj se, pytlíku! Seznam se také s ostatními!“

„Vy jste Češi?“

„Jen my tři. Tento dlouhán s bílými vlasy je z Merkuru.“

„A ten je zase z jiné planety, až odkudsi za Marsem.“

„Hm...“ zamračil se muž, „mluvíte dobře česky, jste tedy krajané, a proto vás vítám. Ale mluvte moudře a nedělejte si ze mě blázny. Prošel jsem tvrdou životní školou a nemám rád, když si ze mne někdo utahuje. Odpočinete si a pak, budete-li chtít, svezete se vlakem. Kam máte namířeno?“

„Do Guayaquilu.“

„Vlak pojede až zítra ráno. Host do domu, Bůh do domu,“ otevřel jim dveře do srubu.

Přivítala je žena, na jejíž tváři byly zřetelné rysy indiánského původu; byly patrné i na děvčátku. Obě znaly z češtiny jen několiv slov a hovořily nesrozumitelným indiánským nářečím, které hostitel dobře ovládal.

Po večeři jim hlídač vyprávěl své osudy. Pocházel z Moravy. Když dosáhl plnoletosti, přeplavil se do Ameriky v mezipalubí zaoceánské lodi a protloukl se až do Nevady, kde myslil, že objeví zlatý důl. Skoro čtyři roky trávil mezi zlatokopy, čtrnáct set dní beznaděje, zoufalství a hladu. S holýma rukama se proplahočil přes Sierru Nevadu do San Franciska. Pracoval v docích, těžce dřel jako mezek, ale měl svou poctivě zaslouženou mzdu. Pak byl přijat za topiče na lokomotivě vlaku, který jezdil mezi San Franciskem a San Jose. Jednoho dne strojvedoucí náhle onemocněl a jemu bylo svěřeno řízení lokomotivy. Neměl však štěstí ani zde. V serpentině, kde se trať vine podél mořskéhu zálivu, z druhé strany lemována kolmými skalami, zřítil se na koleje balvan, naštěstí dost daleko před vlakem, který včas zastavil. Věděl, že za chvili bude po sousední koleji projíždět osobní vlak, jehož strojvedoucí pro ostrý zákrut zpozoruje překážku pozdě, kdy už nebude moci ani zabrzdit. Popadl dva výstražné náboje, přelezl skalní úlomek a pádil serpentinou vzhůru. Už slyšel v dálce hukot vlaku... Položil náboj na kolejnice a bežel dál, aby tam položil druhý. Hukot rozbouřené krve v tepnách se smísil s rachotem vlaku. Z mlhy se vynořilo veliké těleso... Shýbl se ke kolejnici, ale vtom pocítil prudký náraz, letěl kamsi, strašná bolest mu drtila ruku a nohu... Dva měsíce si poležel v nemocnici s rukou a nohou v sádře. Naštěstí se noha zahojila, ruka je trochu zchromena. Následky mozkového otřesu ho potrápily déle, ale i to je už dávno v pořádku. Z nemocnice ho společnost poslala sem, kde žije v klidu už deset let. Samota mu nevadí, naopak je příjemná. Zvykl si na ni po tom zlatém pekle v Nevadě. Proto se také nevrátil do své rodné vsi, když obdržel zprávu o smrti otce, který mu v závěti odkázal hospodářství. Prodal všecko sousednímu sedlákovi a peníze uložil do banky jako věno pro svou dceru. Neodrodil se své vlasti, i když se oženil s Indiánkou. Kdyby mu byl Bůh dal syna, vrátil by se s ním do Čech, ale děvčeti bude lépe zde. Nesneslo by evropské podnebí, první zima by je zabila.

„V které bance jste uložil peníze pro své dítě?“ zeptal se Arne.

„Proč se ptáte?“ V hlídačových očích zasvitlo podezření.

„Nu, jen tak... slyšel jsem, že zdejší banky nejsou dosti spolehlivé,“ napadla Arna vhodná odpověď.

Spali jako dudci na měkkých bělostných kožišinách lam, až je probudil pronikavý hvizd lokomotivy a rachot vlaku. Nad východním hřebenem hor slabě svítalo.

„Budeme muset vlakvedoucímu něco dát, aby nás vzal do vlaku,“ řekl Arne. „Gabrieli, vyklop náš zlatý poklad! Tenhle kousek se hodí,“ vybral valounek asi jako lískový oříšek.

„Královská odměna,“ zabručel Petr. „A co tomu hlídači?“

„Nic... prozatím. Nepřijal by to, naopak, zanechali bychom špatný dojem. Řekli jsme mu, že jsme cestovatelé.“

Vlakvedoucí si měřil nedůvěřivě pět cestujících. Nebylo divu.

Přes týden neholené tváře a ušpiněné, rozedrané overaly nesvědčily o ničem dobrém.

Přesto je vedl až k poslednímu vagónu a odsunul dvířka. „Vlezte si tam na žoky s bavlnou. Budete jako v peřinách. Před Guayaquilem pojedu zvolna a budete moci vyskočit.“

Napřáhl dlaň.

„Co... cože? Tohle! Ách! To je jiná! Tak vy jste měli štěstí, že?“

Dvířka za nimi zapadla a pak slyšeli vzdalující se kroky. Za chvilku se rozlehl ostrý hvizd, vlak zacukal a rozjel se.

Vlak se plížil serpentinami vzhůru a opět rychle sjížděl do údolí, zastavoval se na malých stanicích, kde vykládal nebo přibíral zboží. Cesta nebyla příjemná. Slunce žhnulo a v uzavřeném voze bylo hrozné vedro a dusno.

Ale všecko má konec a skončilo také jejich utrpení, když konečně vlak vyjel z hornatých strání do otevřené nížiny a po levém boku se objevila mihotavá mořská hladina a před nimi v dálce obrysy města. Bylo třeba se připravit. Společným úsilím přetrhli drát s plombou a zbývalo už jen vyskočit. Ale vlak jel rychle, ba, zdálo se, že rychlost zvyšuje.

„Neoklamal nás ten chlap?“ hučel Petr.

„Proč by?“

„Zlato. Zaveze nás až na nádraží a poštve na nás stráže. Zabaví nám zlato a on shrábne provizi a pochvalu.“

Projeli kolem osamělého domku z bambusu. Nyní protínaly koleje rozsáhlé lány kávových plantáží.

„Tamhle se rozvětvují kolejnice,“ hlásil Petr.

„A odtud,“ volal Arne u protějších dvířek, „je vidět přístav. Nyní zahýbáme.“

„Ano, po mé straně se vynořuje křoví... zalesněný lán... Brzdí! Už brzdí! Sláva! Křivdili jsme mu. Právě dojíždíme k tomu houští. Ven! Gabrieli, vyskoč ve směru jízdy! Žoli až naposled, zachytíme ho. Pozor! Hop!“

Šťastně dopadli a zmizeli v křoví. Za chvilku se vlak zase rozjel a jeho píšťala hlásila vjezd na nádraží.

Když se prodrali houštinami, měli k prvním domkům města jen několik kroků.

Slunce se nořilo do oceánu, když kráčeli po jedné z hlavních tříd, kde místo dřevěných srubů a domků z rákosového pletiva se vypínaly několikapatrové domy z kamene a výstavné paláce.

Překvapilo je, že byly ulice téměř liduprázdné a okna měla spuštěné žaluzie. Avšak jakmile se setmělo, rozzářila se pouliční elektrická světla, okna v domech, výkladní skříně obchodů, a město rázem ožilo. Zaslechli anglický hovor dvou mimojdoucích pánů.

„Dovolte, prosím,“ Arne k nim přistoupil, „kde je Železniční banka?“

„Nejbližší ulice vpravo.“

„Úřaduje dnes ještě?“

„Teprve začne úřadovat. Vy jste cizinci?“

„Ano.“

„Pak ovšem nevíte, že se zde pracuje v noci, poněvadž v denním vedru pracovat nelze.“

V bance nevzbudili žádný rozruch. Úředník zlato odvážil a klidně se zeptal:

„Jaké peníze si přejete?“

„Jaká je úhrnná cena v dolarech?“ opáčil chytře Arne. Úředník chvilku počítal:

„Kov je čistý a hutný, mohu vám tedy dát nejvyšší sazbu. Za drobná zrnka byste dostali mnohem méně. Po srážce státní daně, městských dávek, povinného příspěvku na chudinu a našich výloh vám vyplatíme osmatřicet tisíc.“

„Dolarů?“

„Ovšem. Je to málo? Zlato v poslední, době značně kleslo. Můžete-li čekat, dostanete víc.“

Málo? Proboha! Taková spousta peněz!

„Jsem spokojen,“ řekl Arne. „Ale nechci vyplatit hotovost, totiž ne celou. Můžeme u vás koupit lodní lístky prvé třídy do Hamburku?“

„Zajisté, včetně stravy a všeho pohodlí. Náhodou odjíždí zítra parník Santiago přes Panamský průplav. Dobrá loď, čisté kabiny.“

„Dobře. Zakupte pět lístků, společnou kabinu. Vyplatíte nám celkem pět tisíc dolarů. A zbytek... má zde uloženy peníze hlídač na trati asi tři sta mil odtud?“

„Jméno?“ Pohlédli na sebe v rozpacích. Neznali jeho jméno.

„Více železničních strážců má u nás uloženy vklady,“ pokrčil úředník rameny. „A vlastně... proč se ptáte? Vklady jsou naším úředním tajemstvím.“

„I když chceme zvýšit kapitál některého vkladatele?“

„Hm, pak ovšem... ale jméno. Uznáte zajisté...“

„Snad vám stačí tato data: Peníze jsou uloženy na jméno jeho jediného dítěte, asi osmileté dcerky Vlasty. Otec je...“

„Čech,“ doplnil úředník. „Jméno Vlasta je jediné mezi našimi vkladateli a nemůže tedy dojít k omylu.“

„Muž dříve sloužil na dráze v San Francisku, kde zachránil osobní vlak před katastrofou.“

„Balvan na trati. Věc je jasná.“

„Kolik zbude z výtěžku zlata po zakoupení lodních lístků se společnou kabinou a po výplatě pěti tisíc dolarů?“

„Skoro třicet tisíc.“

„Ty vložte na účet Vlasty!“

„Prosím, vyplňte příkaz!“ pokladník jim podával tiskopis. Nemohli se vyhnout přesnému udání svých jmen a pražské adresy.

„Ach, vy jste krajané toho hlídače,“ chápal úředník. „A tito dva pánové?“ pokynul na Žoliho a Gabriela.

„Cizinci.“

„Mluví španělsky, německy, francouzsky? Máme zde tlumočníky.“

„Což nestačí naše podpisy?“

„Lituji, ale musím žádat alespoň podpis těchto pánů na prohlášení, že schvalují váš příkaz,“ podal Arnovi jiný blanket. Podpisy obou dopadly tak, že úředník chvíli váhal, než konečně s pokrčením ramen listinu přijal.

Po chvíli vyšli z banky s lodními lístky a pěti tisíci dolary, které Arne uschoval v kapse svého overalu.

Errata:

30.05.2021 11:04