Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Astra hladce utkvěla ve výši několika metrů nad uhlově černým obrovským mnohostěnem, který se jako oblý kopec zvedal nad hladkou a sklovitě lesklou rovinou, rozkládající se do šíře několika set metrů kolem, za níž následovaly v tmavších i světlejších odstínech nepravidelné zelené, modré, žluté a šedé plochy.

Zkouška ovzduší ukázala příznivý výsledek, ale teplota byla vysoká, ačkoliv Slunce stálo nízko nad obzorem. Proto se rozhodli, že odloží výstup, až jak se ukáže teplota při postupu Slunce, jehož zarudlý kotouč měl trojnásobný průměr, než jaký se jeví ze Země.

Zatím si odpočinou a vyspí se. Mají toho zapotřebí.

Když procitli, stálo Slunce na tomtéž místě a zalévalo kraj stále stejně růžovým světlem. Ani vedro se příliš nezměnilo.

„Zdá se, že teorie pozemských hvězdářů o délce dne na Merkuru je správná,“ řekl Pavel. „A mimoto máme štěstí, že jsme se sem dostali buď na jaře nebo na podzim.“

„Jak to můžeš vědět?“ ohrnul Petr rty.

„Lehká odpověď,“ usmál se Pavel. „Merkur oběhne kolem Slunce za osmaosmdesát dní a za tutéž dobu se otočí kolem své osy. Trvá tedy den na Merkuru čtyřiačtyřicet pozemských dní, čili polovičku. A noc také. Samozřejmě, že je přiměřeně rozděleno čtvero ročních počasí, každé na čtvrtinu doby celkového oběhu. Poněvadž je Slunce nyní nízko nad obzorem, je zde buď jaro nebo podzim. Máme tedy dobu poměrně příznivou k prohlídce planety.“

„Pěkně příznivou,“ bručel Petr, „teploměr ukazuje jedenapadesát stupňů ve stínu.“

„Oblékneme skafandry s chladicími vložkami.“

Sestoupili do spodní části a odsunuli příklop. Okamžitě, k nim pronikla vlna horkého vzduchu, který už prvým vdechnutím vysušil nosní sliznice a bolestivě sevřel hrdlo. Arne ihned zase otvor přiklopil.

„Vzduch je nedýchatelný, sušší než na Sahaře. Musíme navléci masky.“

Takto opatřeni sešplhali po lanovém žebříku na temeno kopce.

„Podivná hmota,“ mumlal Pavel, skloněn nad hladkou půdou pravidelných stěn.

„Podobá se kamennému uhlí. Nebo je to tuha?“

Avšak jeho zájem o nerostnou podstatu přerušil Arre otázkou:

„Jak se dostaneme dolů?“

A nikoliv bez příčiny, neboť hladké plochy se skláněly tak strmě, že sestup nebyl možný. Mohli sice dolů sjet jako po skluzavce, ale nedostali by se zpátky.

Arna napadlo, že vyryje paprsky aspoň příčné rýhy, které by sestup usnadnily. Ale sotva stiskl spoušť, vzplanula černá půda oslnivým nafialovělým plamenem, který zhasl, jakmile Arne přerušil proud.

„Uhlík!“ zvolal Arne udiveně. „Celý kopec je utvořen z uhlíku, jakého se používá při elektrických obloukových lampách. To by byla zdlouhavá operace. Petře, vrať se do letounu a spusť lano, sesoukáme se po něm dolů.“

Tak se dostali do údolí, kde byli překvapeni novým objevem silné vrstvy slídy, která se v kaskádách rozkládala kolem kopce. Přes všecky tyto podivnosti bylo zřejmé, že kopec i slídový podklad jsou přírodní výtvory. Jako po širokých stupních sestoupili po slídové vrstvě k smaragdově zelenému pásmu.

Naštěstí stanuli včas, upozorněni vlahým a vlhkým závanem: svůdná zelená spleť kryla zrádný povrch bezedného močálu. Tím směrem bylo naprosto nemožné pokračovat v cestě. A také nebyla naděje, že by mohli bažinu obejít.

Musí se vrátit a pokusit se na opačné straně.

„Vlastně je zbytečné, abychom se plahočili,“ ozval se Žoli. „Můžeme si celou planetu prohlédnout pohodlně z letounu. Poletíme zvolna nad povrchem a na televizních obrazovkách nám poběží obrazy.“

„Pak je to ale biograf, a ne cestování,“ zabručel Pavel.

„Souhlasím s Žoliho návrhem,“ řekl Petr.

„Já také,“ připojil se Arne. „Jak je vidět, je tu poušť bez lidí a snad vůbec bez živočišstva. Nebude to biograf, Pavle, spíš pohodlné a rychlé cestování, asi jako v aeroplánu. Spatříme-li něco zajímavého, budeme moci kdekoliv přistát.“

„Co je to pod letounem?“ vykřikl Petr.

„Skutečně, nějací obrovští ptáci. A jeden šplhá po žebříku.“

„To není pták. Vidím zřetelně ruce a nohy... Ale má také křídla. Jaký je to tvor? Jen ať se nedostane do letounu!“

„Neboj se, Petře,“ uklidňoval ho Žoli, „vstup je uzavřen. Spíše se bojím, aby neporušili lanový žebřík.“

„A lano,“ dodal Arne.

Běželi po stupních vzhůru. Arne doběhl k lanu prvý a bez otálení se soukal po kluzných plošinách, následován ostatními.

Konečně je viděli zcela zřetelně, a zachvátila je hrůza. Pod letounem stál hlouček netvorů, jaké dovede vykouzlit jen šílená fantazie. Představme si přes metr vysoký trup švába na silných klokaních nohou, nepoměrně širokou hruď, z které vyrostly dvě dlouhé svalnaté gorilí paže, zakončené lopatovitýma rukama se silnými, spárovitými prsty. Hruď se hmotou i tvarem podobala želvímu kruhýři, z něhož se vynořovala nejpodivnější součást tohoto obludného zjevu – lidská hlava, zdobená plavými, vlnitými kadeřemi, s bělostnou, narůžovělou pletí a tváři tak něžnou, že to bylo neuvěřitelné. Těla těchto tvorů neměla daleko k ďáblu, zvláště když upozorníme na mohutná blanitá křídla, na kterých se tvor visící na žebříku vznesl, zakroužil ve vzduchu a přistál na krok od Arna.

Naši přátelé byli ohromeni tak, že je ani nenapadlo použít zbraně. Arnovy paprsky by ale sotva stačily na obranu proti zástupu, který je rychle obklíčil.

Jejich tváře jeví sice jen údiv a radostné vzrušení, ale to není záruka přátelství. Dravec má vždycky radost, hledí-li na kořist, která mu memůže uniknout.

Pojednou se z úst tvora, který stál před nimi, ozval jemný zvuk a jejich přístroje tlumočily otázku: „Děti Slunce?“

Jakže! Rázem z nich spadla všecka tíseň. Zahrají si opět na božstvo jako na Erósu.

„Kluci, nechte mě jednat,“ řekl Petr a předstoupil před náčelníka nestvůrné tlupy.

„Ano! My jsme děti Slunce,“ hovořil celým tělem jako na loutkovém divadle. „Jsme princové, synové slunečního krále, všemocného vládce světů. V našich rukou je všecka moc ohně i světla, život a smrt. Jediným pohybem této nepatrné končetiny,“ vztyčil ukazováček, „můžeme kterýkodiv svět rozdrtit na prach, sežehnout na popel. Ha, důkaz!“ a než mu v tom Arne mohl zabránit, vytáhl mu z opasku pistoli, namířil před klokaní nohy vedoucího tlupy a stiskl spoušť. Z uhlíkové půdy vyšlehl fialový plamen.

„Neblázni!“ vyrval mu Arne přístroj z ruky, zatímco náčelník s výkřikem zděšeně uskočil.

Avšak Petr byl v ráži: „Zde jste viděli malou ukázku naší vlády nad ohněm,“ koulel divoce očima. „Ale nebojte se, vy švábi s klokaníma nohama a lopatovitými prackami. My, královští synové všemocného Slunce jsme byli vysláni, abychom vyřídili vašemu vládci přátelský pozdrav.“

Zástup se radostně rozvlnil a nestvůry pokročily blíž. Ale vtom Arne vykřikl:

„Stůjte! Nepřibližujte se! Z našich těl sálá žár! Sežehl by vás.“

Vpravdě byla příčina jiná: Naopak, naši Pozemšťané měli po celém těle pocit mravenčení a z jejich skafandrů sršely fialové jiskry.

„Co je to, k čertu?“ ošíval se Pavel.

„Ty bytosti jsou silně elektrické. Naštěstí nás alespoň poněkud chrání skafandry, jinak bychom se už svíjeli v křečích,“ vysvětlil Arne.

„Nyní se výboje zmírnily, poněvadž kruh kolem nás se rozestoupil. Musíme se nějak chytře dostat z jejich blízkosti. Žoli, vyšplhej se do letounu. Za tebou se vysouká Petr a pak ty, doktore. Já s nimi zatím promluvím.“

„Milí přátelé,“ začal oklikou, „chtěli jsme splnit příkaz našeho otce, slunečního krále a vládce světů, vyřídit jeho přátelský pozdrav vašemu panovníku. Ale jak jste právě viděli, z našich těl začne sálat žár, jakmile se přiblížíte. Proto se musíme spokojit s tím, že pozdrav vyřídíte svému vládci sami.“

„Ale vaše malé Slunce nežhne?“ ukázal náčelník na letoun.

„Ne,“ odpověděl Arne.

„Pak byste s ním mohli navštívit naši říši.“

„Rádi, uvedete-li nás.“

„Vystupte do svého malého Slunce.“

„Tak jsme to vyhráli,“ oddychl si spokojeně Arne, šplhaje za Pavlem.

„Jsem zvědav na tu jejich...“ Pavlova slova zanikla v dunivém hukotu.

Oněměli úžasem a hleděli vyjeveně, jak se pod letounem odsunují černé plochy, otvor na temeni kopce se na všecky strany šíří a celý oblý útvar se mění v nesmírnou propast, kolem níž se tvoří pravidelná, kruhovitá černá hráz.

V malé chvíli zel pod nimi ohromný kotlovitý kráter, jehož obvod byl ještě mnohem větší než rozměr Astry.

Závrať je jímala při pohledu do hlubiny, nad kterou jako roj obrovských netopýrů kroužil hlouček pitvorných bytostí.

„Proboha, kluci,“ jektal Petr, „tam se nespustíme. Vždyť je to brána do pekla.“

„Přestaň, komediante!“ okřikl ho Arne.

„Vždyť on nehraje komedii,“ bručel Pavel, „myslí to docela vážně. Jen se podívej, jak se třese strachem. Abys věděl, spustíme se tam. Ať si tě čerti vezmou za živa!“

„Co myslíš?“ obrátil se Arne na Žoliho.

„V letounu jsme bezpečni a nikdo nás nemůže přinutit, abychom vystoupili. Přístroje správně fungují a nemyslím, že by mohla nastat nějaká porucha. Ostatně, budeme všichni pozorně sledovat sestup. Ujmi se řízení, Arne, a já se postarám o případnou obranu.“

„Nuže, vpřed!“

Astra se snášela do hlubiny jako do ohromné studně.

Po chvíli skončila černá uhlíková vrstva a stěny se leskly jako slída.

„Zabrzdi!“ slyšel Arne Žoliho. „Brzdím.“

„Ještě víc!“

„Páka už je na druhém bodu.“

„Posuň na prvý. Správně: Ale opět se zvyšuje jiskření kolem turbiny. Je zde veliké napětí. Zastav!“

„Musím přepojit na záporný pól.“

„Dobře, ale současně přesuň páku reostatu na nejvyšší bod, abychom vyrovnali odpor, jinak vzlétneme jako blesk. Opatrně, Arne! Dobře. Nyní stojíme. Úžasné napětí! Přepojili jsme téměř celou výkonnost turbiny na akumulátory, a přece zlomek její síly stačí k ovládnutí pohybu Astry. Pojď k nám, Arne. Jsme dobře zakotveni a zde si budeš moci s námi prohlédnout okolní stěny. Je tu mnoho zajímavého.“

Na hlavní televizní ploše se jasně zračily ochozy s nespočetnými jícny, z nichž se valily proudy podobných bytostí, avšak přece odlišných, jak ukázala televize. Tito tvorové měli více lidskou podobu. Jejich křídla byla kratší, jen jakési blány, které spojovaly lidsky utvořené nohy od chodidel s pažemi, zakončenými normální rukou. Celkem budily dojem statného člověka, jemuž po zádech splývala pláštěnka. Těla těchto tvorů měla sinavě bledou pleť. Obličeje měly týž mírný dětský výraz a hluboko přes ramena se vlnily rusé, skoro bílé kadeře. Ale oči byly podivné: nachově červené, jako u bílých králíků – albínů.

„Leukopatie,“ našel Pavel odborný lékařský výraz, „vrozený nedostatek barviva kůže, vlasů i očních duhovek. Ti lidé zajisté žijí stále v podzemí, v temnu.“

Vtom k nim pronikl ostrý tón. Jako zavytí sirény.

„Akumulátory jsou napojeny!“ zvolal Žoli. „Musíme vypojit turbinu a pustit přebytečný proud na povrch Astry. Úžasné! Za svých mnohých a dlouhodobých cest vesmírem jsem poprvé přinucen k tomuto zákroku.“

„Žoli, teď mne napadá...“

„Copak, Arne?“

„Je-li zde tak nesmírné zhuštění elektřiny, což abychom se pokusili zavolat?“

„Velu?“

„Nu, chtěl jsem říci Nema, ten je nám nyní blíž, ale pokusím se také o Velu. Jsme Lomikarovi dlužni zprávu.“

Žoli už otáčel usměrňovačem, ale bezvýsledně.

„Jsme přece jen příliš daleko, řekl zklamaně. Pokus se o Nema.“

„Musím do řídicí kabiny prostudovat mapu. Pavle, pojď se mnou! K výpočtu bude třeba tvých astronomických znalostí.“ Výsledek byl příznivý.

Zdokonalil-li Nemo své přístroje tak, že dosáhne spojení s Marsem i při jeho největší vzdálenosti od Země, která činí tři sta devadesát sedm miliónů kilometrů, mohou se dovolat, když letoun stojí v tak zhuštěném elektrickém živlu.

Arne přepojil televizi na hlavní vedení a otáčel usměrňovačem, zatímco Petr vyklepával na vysílací páčce známý signál.

„Stop!“ vykřikl Arne. „Teď cosi píská. Tí-ti, tí-ti, tí-ti, tohle je jako... na mou duši, dálková fotografie. A hleďte, co se to kreslí na desce. K čertu... vždyť to jsem... to jsme my dva, Pavle. Koukej, kde jsme viděli ta křoviska... homolovitý kopec vzadu... nad ním prosvítá zpod mraků černá plocha...“

„Venuše!“ zvolal Pavel. „Arne, copak se nepamatuješ? Naše první vycházka na Venuši, když Petr čmáral ty své plány.“

„Už vím. Ta socha. Ale já jsem přece zničil naši fotografii.“

„Tvé paprsky asi selhaly. Automat vysílá naši fotografii dál. Nu, ať se baví! Žluté těleso je rozbito i s piráty. Ale měli jsme tu zrádnou sochu rozbít taky.“

„Ano, zapomněli jsme. Ale vlastně, snad je dobře, že jsme ji nezničili. Škodit nám už nemůže.“

„Spíše prospět,“ ozval se Petr.

„Jakpak?“ zašklebil se na něho Pavel.

„O tom si promluvíme, až dokončím své plány,“ odsekl Petr.

„Volej Nema, Petře!“ poručil Arne.

„Musím odbočit a zesílit – už je zde!“

Nemův signál hřměl tak silně, že Arne strhl sluchátka z uší. A hned poté se na desce objevila Nemova tvář.

Kolem kmetových rtů zahrál úsměv.

„Jak vidím, všichni zdrávi. Splnili jste úkol?“

Arne stručně vylíčil setkání s tajemnou vzducholodí a zánik pirátů na Venuši. Nemova tvář zvážněla. Rychle se měnící rysy svědčily o přívalu naděje, ale také o obavách. Konečně řekl:

„Doufejme, že tajemná vzducholoď nemá dobyvačné úmysly. Na každý způsob však už neotálejte s návratem. Nelíbí se mi poměry mezi planetami. Bude třeba se připravit... Jste na Venuši?“

„Na Merkuru,“ odpověděl Arne.

„Zbloudili jste?“

„Nikoliv svou vinou. Zničení elektrické studně na Venuši způsobilo živelnou katastrofu, elektromagnetickou smršť, která nás vymrštila do sfér nezdolné sluneční moci, či lépe, jak jsme nyní poznali, do moci Merkuru, který vládne nesmírnou silou elektromagnetického živlu.“

„Pak ale... jak se odpoutáte?“

„Neměj obav, dědečku. Žoli se dobře vyzná a dovede právě té síly jak náleží využít.“

„Nuže, neotálejte.“

„Chceme si jen prohlédnout říši zdejších obyvatel,“ ozval se Pavel.

„Uznávám váš vědecký zájem. Ale nevydávejte se zbytečně v nebezpečí. Nemohl bych vám pomoci. A opakuji, neotálejte s návratem. Mám vážné důvody. V posledních dnech hlásí hvěz-d-á-r-“ slovo zmíralo, až zaniklo.

„Dědečku!“ vykřikl Arne úzkostlivě.

„Klesáme!“ zvolal Žoli a rychle zapojil vedení k turbině, která se pozvolna roztočila. Astra opět stanula.

Avšak jiskření turbiny se změnilo. Místo fialově kmitalo nyní modře. A ještě podivnější bylo, že stejně modře prosvítal Nemův zjev, s rysy zostřenými, ale sinalými...

„Dědečku!“

„Otče Nemo!“

Ale výkřiky hochů se odrážely od stěn. Reproduktor je nevnímal. A nyní se pohnuly Nemovy rty – němě, bezzvučně. Poprvé viděli v kmetově tváři – úlek.

Arne přiskočil k vysílačce, ale páčka klapala hluše.

„Spojení je přerušeno,“ zajektal. „Ale jak je možné, že Nema vidíme? A on vidí nás! Televize účinkuje, jen radiofonické spojení je přerušeno. Nemo nás neslyší.“

„Pozor, co volá?“ vykřikl Petr.

Nemo zvedl ruku a podle jeho rtů vystihli slova:

„,Klid! Porucha nebo změna proudu. Prohlédněte stroje!“

Zatím Žoli zapojil pomocné televizní obrazovky.

A tu začínali chápat:

Okolní stěny propasti vyzařovaly modrý svit, v němž se příšerně vyjímaly na ochozech a terasách husté davy bytostí, z nichž mnohé se střemhlav vrhaly do nedohledné hloubky, nad kterou kroužily na rozpjatých blanitých křídlech a zvolna se snášely dolů:

„Teď řekněte, není-li to peklo!“ mumlal Petr.

Mezitím Žoli uvedl v činnost druhou televizní desku, na které jako by se šinuly stěny propasti dolů. Záhy se modrý svit změnil v dřívější slídový lesk a po něm v tušovou čerň.

Televize pokračovala vzhůru, nyní se už musí objevit otevřený jícen, denní světlo.

„Už vím, proč je naše spojení s Nemem přerušeno!“ zvolal Žoli. „Uhlíkový kryt nad námi byl uzavřen.“

„Jsme v pasti,“ lomil Petr rukama.

„Tvou vinou, Pavle. Teď pomoz, chytráku! Stále jsem varoval...“

„Není příčiny k zoufalství,“ vpadl Arne. „Máme prostředky!“

„Jaképak?“

„Dělo. Rozdrtíme kryt.“

„K tomu se nemůžeme odvážit,“ řekl Žoli chmurně.

„Proč?“

„Poněvadž kryt je příliš mohutný. Nemohl bych zabránit, aby těžké padající kusy nepoškodily věže na temeni Astry, což by ochromilo její schopnost pohybu. A pak, uzavření krytu nedokazuje ještě zlý úmysl těchto tvorů. Nemáme jistotu, že nás chtějí zajmout. Zničením krytu bychom provedli hromadnou vraždu a možná i sebevraždu. Uvažujme klidně: Obyvatelé tohoto světa nežijí nadarmo v podzemí. V této době je Slunce ještě nízko nad obzorem, a přece je na povrchu téměř nesnesitelné horko. Pozvolna bude Slunce vystupovat a jeho žár bude stále prudší. A poněvadž den s nocí se vystřídá jednou za celý oběh Merkuru kolem Slunce, vzplane celý povrch této polokoule požárem, který spálí všecko rostlinstvo na popel. Proto jsme nikde neviděli živočicha. Zato na druhé polokouli, nyní odvrácené od Slunce, vládne právě stejně dlouhá mrazivá noc. Proto je život na povrchu pro každého tvora nemožný, a tito lidé...“

„Čerti,“ zavrčel Petr.

„... jsou nuceni k životu v podzemí, odkud vzlétají jen v jarní době, snad aby se zásobili plodinami. Nemohu to tvrdit, ale domnívám se, že uzavřeli kryt jen proto, aby chránili své bydliště před slunečním žárem, protože nevědí, jak dlouho zde hodláme pobýt.“

„A což, chtějí-li nás přece uvěznit?“ namítl Petr.

„Pak bychom ovšem hájili svou svobodu. Ale nebude snad třeba tak krutého prostředku.“

„Znáš jiný?“

„Ano, Petře, a doufám, že nezklame,“ usmál se Žoli.

„A proč je přerušena radiofonie, když televize účinkuje?“

„I to je vysvětlitelné,“ hovořil Žoli klidně. „Uzavřením krytu byly zeslabeny vlny a přívod elektřiny z ovzduší. Změna měla také vliv na Astru, která klesala a dostala se do elektrických sfér, jejichž složení sice neznám, ale které, jak vidět, působí jen na některé naše přístroje, šťastnou náhodou na naši turbinu, takže jsme mohli řídit pokles, dokonce zakotvit, a na televizi. To je právě naším největším štěstím, neboť v tom spočívá celá moje naděje na hladké vyváznutí. Nemův zjev nesmí zmizet, a prosím, Arne, abys ho požádal...“

Arne napsal na papír:

„Prosíme, vytrvej! Žoli brzy sjedná nápravu. Stalo se nedorozumění.“

Kmet přečetl a s úsměvem přikývl.

„A nyní uvidíme, na čem jsme,“ přistoupil Žoli k hlavnímu reostatu.

Astra začala zvolna klesat. Na pomocné televizní ploše se zvolna šinuly vzhůru ochozy a terasy, z nichž se snášeli klouzavým a krouživým letem obyvatelé Merkuru jako roje indických letušek.

Čím hlouběji, tím více jasnělo okolí. A pojednou stěna končila. Astra klesala ke dnu nesmírné dutiny, prozářené modrým světlem, jasnějším než měsíční úplněk.

Několik metrů nad dnem Astra stanula. Šedé prostranství se podobalo mraveništi. Uprostřed, právě pod Astrou, se několikanásobný kordón, semknutý v kruh, snažil udržet nápor tísnícího se množství. V tomto kordónu poznávali tytéž tvory, s nimiž se setkali na povrchu. Zřejmě to byla jakási policie či spíše tělesná garda vládce, který stál ve středu kruhu.

Zajímavý zjev. Vysoká, statná postava, zahalená v bělostnou třpytnou řízu, s hlavou zdobenou dlouhými, až k pasu splývajícími vlasy, vše budilo dojem velebného starce, až na obličej, mladistvý a svěží, s jemnými, dívčími rysy. Jediné, co rušilo dojem, ale nebylo na újmu, naopak spíše zvyšovalo jeho důstojnost, byla mohutná, až k zemi dosahující křídla.

„Anděl!“ vydechl Petr.

„Přátelé,“ ozval se Žoli, „oblékneme izolační skafandry, přílby a rukavice.“

„Vystoupíme?“

„Ne. Pozveme vládce do Astry. Ale musíme se chránit před dotykem. Pohleďte jen na měnivý třpyt jeho roucha!“

„Skutečně,“ přikývl Arne, „ten chlapík je nabit elektřinou.“

Po chvilce, náležitě opatřeni proti elektrickým výbojům, sestoupili do haly ve spodku letounu. Žoli otevřel příklop.

„Ujmi se slova,“ pokynul Arnovi.

„Nebudu se s ním dlouho bavit,“ zabručel Arne a pak volal úsečně: „Synové Slunce zvou krále tohoto světa k návštěvě.“

Bílý zjev rozpjal křídla a jediným rozmachem vlétl do haly.

A v příštím okamžiku se změnil andělský dojem v bělostného, sličného, ale tím nebezpečnějšího ďábla.

Kulaté oči pod jemně kresleným obočím, lesklé a rubínové červené, zatěkaly kolem a pak utkvěly na tvářích našich přátel s takovým výrazem a podmanivou mocí, že je zachvátil pocit, jako by na ně hleděl had, hypnotizující pohledem svou oběť.

Zejména vnímavý Petr trpěl zřejmá muka a z jeho úst vyklouzl úzkostný sten.

Vtom vztáhla bytost paži a prst se dokti Petrovy přílby. V příštím okamžiku splynul Petrův výkřik s bolestným skřekem démona, neboť z jeho prstu zbyl seškvařený pahýl. Dotyk s kovovým obalem helmy, uvnitř vyplněné izolační vrstvou, způsobil tak silný výboj, že žár v okamžiku sežehl prst.

„Netvore! Vražedným pokusem vítáš syny všemocného vládce a pána všech světů?“ hřímal Pavel. „Hleď, jak jsi malomocný,“ sevřel mu směle ruku.

„Předvedeme ho před Otce, ať rozhodne o jeho osudu!“ řekl Žoli.

Čtenář už zajisté tuší, kdo bude tím „Otcem synů Slunce“. Ano. Nemo.

Když stanul potměšilý panovník Merkuru před velebnou tváří kmeta, krvavý svit jeho hadích očí zmatněl.

Vypsání obžaloby (Merkuřan zajisté poprvé viděl psát, němý průběh celého „soudního děje“, blesky hněvu, sršící z Nemových očí, nakonec pak písemný Nemův „rozsudek“, v němž stálo: „Jen chytře, hoši!“ – to vše působilo, jak si přáli.

„Otec Slunce,“ oznamoval Arne rozsudek, „bere ohled na tvou nevědomost, a jen proto ušetří tvůj život a celý tvůj svět od zkázy. Avšak trest si musíš odpykat. Poručíš ihned, aby nám byl umožněn odlet. Dopravíme tě na povrch, kde tě propustíme. Ale vrátíš se do své říše ne jako vládce, ale jako prostý člen svého národa. Vládu za tebe převezme ten, koho národ zvolí. Nesplníš-li, bude celý tvůj svět rozdrcen. Rozsudek oznámíš odtud. Zde vidíš celé shromáždění. Mluv!“

Něžná tvář nebyla k poznání. Celé peklo zášti a zloby z ní sálalo.

„Mluv, zloduchu! Jinak... hleď na to kolo,“ ukázal Arne na turbinu, „jak lačně jiskří! Vysaje z tebe život!“

Tato vyhrůžka měla okamžitý účinek. Netvor se rozhovořil, vlastně rozječel:

„Otevřte jícen!“ tlumočily přístroje. „Vrátím se! Vzdávám se vlády! Volte nástupce!“

Zahlédli ještě, jak se mraveniště pod nimi rozvířilo, a Astra začala zvolna stoupat.

Žoli nařídil pohled na pomocné televizní obrazovce vzhůru a všichni čekali napjatě, objeví-li se ve výši okrouhlá světlá plocha.

„Což, nesplní-li rozkaz? Mám dojem, že tento andělský ďábel prováděl ve své říši hrůzovládu a národ se mu bude chtít pomstít,“ sýčkoval Petr.

„Dole,“ hlásil Arne u druhé televizní obrazovky, „vypukla revoluce. A kolem nás krouží roje...“

„Otvírají!“ zvolal Žoli radostně. „Nahoře se šíří světlý kruh.“

A vtom slyšeli Nemovu otázku: „Zdařilo se?“

„Ano, dědečku. Právě nám byla uvolněna cesta z nitra planety.“

„Co učiníte se zajatcem?“

„Propustíme ho nahoře. Nebezpečný tvor. Živý elektrický kondenzátor.“

„Zdá se, že zkrotl.“

„Není divu. Jeho stav je beznadějný. Podle výjevů v televizi jsme národ zbavili tyrana. Na povrchu zůstat nemůže, ostatně nás doprovází celý roj, který proň nevěští nic dobrého. Rozsápou ho, sotva vyletí z Astry.“

Pojednou vzestup letounu ustal. „Co se děje?“ ulekl se Pavel.

„Dostali jsme se do vlivu ovzďušní elektřiny,“ odpověděl Žoli klidně.

„Lehce poruchu napravíme. Přepojím na druhý pól a...“

Co se nyní událo, bylo dílem zlomku vteřiny. Rázem zmizely obrazy na televizních plochách a turbina se divoce rozvířila, sršíc ze svého lemu mocné fialové protuberance.

„Arne!“ vykřikl Žoli. „Rychle do řídicí kabiny!“

„Co se stalo?“

„Opominul jsem při přepojení vrátit páčku reostatu. Vzlétli jsme za nejvyššího napětí. Jak jsme vysoko?“ volal Žoli na Arna, který už usedl k řídicímu pultu.

„Dvě stě... dvacet... šedesát... tři sta... čtyři sta... každou vteřinou se znásobuje rychlost.“

„Pak zabrzděte a vyhoďte toho bílého čerta, ať se proletí,“ zabručel Petr.

„Nedopustíme se vraždy?“

„Jaké vraždy? Výška několik set metrů...“

„Kilometrů, Petře.“

„Patnáct set,“ hlásil Arne. „Tak se vraťme.“

„Pohleď, Petře,“ pokynul Žoli na hlavní televizní plochu, na které se objevil povrch planety; jako pod drobnohledem se uhlíkový kopec jevil jako černý krtinec.

„Zavřeli kryt. I kdybychom se vrátili, mohl bys vydat tvora, který je alespoň příbuzný člověku, hrozným mukám a konečně neodvratné smrti?“

„Co tedy s ním? Snad ho nechcete dopravit na Zemi?“

„Výborně, Petře!“ ťukl se Pavel do čela. „Tohle bude exemplář pro naše antropology. Člověče, už vidím ty slovutné vědce, jak si lámou učené hlavy. Budeš mít novou domovinu, brachu,“ sklonil se nad zajatcem. „Ale tvůj prst se mi nelíbí. Musím ho ušmiknout. Je to nebezpečná operace. Žoli, bylo by možné mu odsát alespoň trochu elektřiny?“

„Pokusím se. Jsme všichni dosud oblečeni do izolačních oděvů a můžeme se odvážit k turbině.“

„Tak hajdy, elektrický kamaráde!“

Zajatec je poslušně následoval do místnosti, v jejímž středu vířila turbina. Kolem stěny byly výklenky, v nichž stály válce z průsvitné hmoty, zakončené ostnatou koulí.

„Automatická čerpadla,“ vysvětloval Žoli účel, „která sají z tohoto ovzduší turbinou vytvořenou elektřinu do zásobních kondenzátorů.“

Vešli do výklenku a za nimi neprodyšně zapadly průhledné dveře ze sklovité hmoty. Hned poté se rozzářilo Merkuřanovo tělo fialovými kmity, které se rychle prodlužovaly v paprsky, jež s mírným praskotem soustředěně sršely do ostnaté koule.

„Chachá,“ smál se Petr, „chybí mu jenom plamenný meč, aby z něho byl archanděl Gabriel. Báječná podívaná.“

„Někdy máš vtipné nápady,“ řekl Pavel.

„Gabriel je proň vhodné jméno. Copak?“ zachytil potácejícího se Merkuřana.

„Přeruš, Žoli, vždyť ten chlapík omdlévá.“

Žoli otevřel druhé dveře.

„Vneste ho do zdviže! Dopravíme ho do pokoje, který není dosud obydlen. Doufám, že se brzy zotaví.“

„Teď máš aspoň pacienta, doktore,“ zabručel Petr, když složili Gabrielovo bezvládné tělo na postel.

„Panečku, pustili jsme mu pořádně žilou!“

„Žoli,“ obrátil se Pavel k němu, „potřebuji zjistit, mnoho-li elektřiny v něm zbylo.“

Když se kontakty zkušebního přístroje dotkly Gabrielova těla, ukázalo se napětí jen nepatrné.

„Tak se do něho mohu směle dát!“ řekl Pavel, otvíraje přinesenou kazetu.

Po odříznutí seškvařeného prstu vytékala jen řídká, růžová krev.

„Nedostatek erytrocytů, červených krvinek. Ovšem, kde by se braly, když neustále žil v podzemí,“ provázel operaci samomluvou. „Hluboká mdloba a anestézie, bezcitnost, a zdá se, že povšechná. Tak, hotovo,“ skončil obvaz.

„Nedáš mu něco pro vzpružení?“

„Nedám, Petře. Injekce by mu mohla uškodit, poněvadž složení jeho krve je podivné, a stejně povážlivé by bylo užití nějakého léku, když nevíme, čím se vlastně živí.“

„Aha! To je to vaše milosrdenství!“ triumfoval Petr. „Zachránili jste okřídleného čerta snad před výpraskem a teď ho trápíte sami. Cucáte ho jako pavouci a nakonec ho umučíte hladem.“

„To ještě není jisté. Zatím ho necháme v klidu. Vzpamatuje se sám.“

„Až se opět nabije elektřinou,“ vpadl Petr ironicky. „Pěkného spolucestujícího jsme si nasadili do Astry. Teď abychom ho zde zavřeli a střežili se styku s ním víc než s jedovatým brejlovcem. Krindapána, krásné cestování pro nás i pro něho. Jak si to vlastně představujete? Abychom nesvlékali skafandry, přilby a rukavice ani při spánku. A co s Habakukem? Pro kocoura přece nemáme izolační oblek.“

„Nedělejme si zbytečné starosti. A předčasně. Uvidíme, jaký bude výsledek, až se Gabriel vzpamatuje a začnou se mu vracet síly. Ukáže-li se, že jeho životní schopnost tvoří nerozlučně elektrický potenciál...“

„Nu? Dopověz!“

Pavel jen cosi nesrozumitelného zabručel a pak řekl rázně: „Počkám zde u pacienta. Vy oba se zatím pokuste navázat opět přerušené spojení s Nemem.“

Když osaměl s bezvědomým, svlékl si Pavel izolační oděv a usedl vedle lože.

Gabriel ležel nehybně a jen mírné, sotva znatelné dmutí hrudi svědčilo o životě. Celý jeho bílý zjev se sličnou tváří činil dojem spícího anděla.

Pojednou se oční víčka zachvěla, rty se otevřely a z hrudi se vydral úlevný výdech. V příštím okamžiku hleděly na Pavla udiveně rubínově červené oči.

„Jak je ti?“ zeptal se Pavel.

„Blaze. Ach, jak blaze!“ zněla odpověď, tlumočená v Pavlově přístroji.

„Chceš se napít?“ podával mu číši s vodou.

Gabrielovy oči utkvěly na tekutině s výrazem smrtelné hrůzy. „Nezabíjejte mne!“ zasténal.

„Vždyť je to voda.“

„Vím. Smrt! Okamžitá smrt! Jen dotyk a rozplynu se v žáru.“ Jaký to nesmysl? Ach, už ví: voda rozkládá elektřinu.

„A co jste pili?“

Gabriel zřejmě nechápal otázku. „Co jste jedli?“

Totéž nepochopení v červených očích.

Jak si to vysvětlit? Nemají Merkuřané zažívací ústrojí? Z čeho žijí? A Pavel se zhrozil odpovědi, která ho napadla: Z elektřiny. Jen elektřina tvoří podstatu života tohoto tvora. A tu z něho vysáli, naštěstí ne zcela, část ještě v něm zbyla jako skomírající plamínek. Ale co nyní? Vrátit mu sílu? Pak bude mít Petr pravdu: Ubožák bude odsouzen k doživotnímu vězení, samovazbě. Jeho život bude trýzní a pro ostatní stálým smrtelným nebezpečím.

„Můžeš vstát?“ sklonil se nad pacientem.

„Nemohu. Ležím na křídlech.“

Vtom vstoupil Petr:

„Jsme spojeni s Nemem,“ oznamoval radostně: „Žoli tam zůstal a Arne je v řídicí kabině. Všecko v pořádku. Letíme domů.“

„Přicházíš jako na zavolanou. Pomůžeš mi dopravit Gabriela do laboratoře.“

„Nedostanu ránu?“

„Leda ode mne, budeš-li se zdráhat. Hybaj! Ne tak, nešiko! Vadí mu hřídla. Převalit ho na bok. Dobře. A teď ho vezmi dole, obejmout nohy i křídla, já ho zvednu nahoře.“

„Těžký jako cent.“

„Jak by ne, je skoro o hlavu vyšší než já. Spusť ho na podlahu a přidrž nohy, aby nesklouzly. Hej... rup! Už stojí. Tak co, kamaráde, na nohou se udržíš, jak vidím. Opři se o nás a běž!“

Krok za krokem se dovlekli do oddělení, kde měl Pavel bohatě vybavenou pracovnu.

Ubohý Merkuřan byl tak vyděšen, že nebyl schopen slova. Jeho červené oči vytřeštěně těkaly kolem a ruka svírala křečovitě Petrovu paži.

„Neboj se, neublížím ti,“ klidnil ho Pavel. „Chceme ti pomoci, abys byl opět silný. Petře, podepři ho!“

„Co s ním chceš?“

„Podívám se mu na vnitřnosti rentgenem.“

Errata:

30.05.2021 11:04