Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Proti dosavadní bludné pouti nekonečným labyrintem vesmíru byla nyní jejich cesta zábavným výletem. Bylo jim, jako by jeli ve vlaku řízeném zkušeným a spolehlivým strojvůdcem, nad jehož bezpečím bdí pečliví strážci trati, a nadto střeženém vojenskou mocí, vždy připravenou k tomu, aby hladce odstranila každou překážku.

Nebe zářilo hvězdnými roji a mlhovinami a v dálce sinavě svítila kometa, pozvolna se zmenšující, ale stále ještě dlouhá jako výstražný přízrak.

Petr měl hlídku, ostatní spali.

Z protilehlého okna bylo vidět Velu, která nyní zářila jako narůžovělý pomeranč, vlídná vidina, svůdná a slibná.

„Lomikar má všecko,“ vzpomněl si Petr na Žoliho slova. Uvidí tedy nové a neznámé stroje a zařízení.

„Vlečeme se,“ bručel Petr. „Přidám rychlost. Tolik se vyznám v těch páčkách. Stačí zvýšit napětí posunutím páčky reostatu, jako to dělal Arne.“

„Nepleť se do elektriky, strojaři,“ ozval se v něm výstražný hlas.

Proč? Jako strojní inženýr musím přece znát... vždyť tohle všecko jsou také stroje. A co by se mohlo stát? Páčka elektrického reostatu není nic jiného než páka na lokomotivě, kterou se přidává pára, nebo akcelerátor u auta nebo v letadlech, prostředek ke zrychlení a zvětšení pohonné síly.

Žoli se sice dobře vyzná v aparatuře strojů na Oře, Vele a ostatních příbuzných planetkách, ale zařízení Aeronautila může znát jen povrchně. Arne udělal chybu, že ho nezasvětil do podrobností, zejména, jakou rychlost je schopen Aeronautilus vyvinout. Mohli už dávno být na Vele.

A Petr posunul páčku.

Letoun sebou škubl, ale vzápětí opět zdánlivě znehybněl. Aha, teď pofrčíš! Petr přiskočil k měřiči rychlosti. Copak? Ručička naopak rychle klesá... Už chtěl vrátit páčku, když rychlost začala náhle stoupat.

„Tak je to správné!“ pochválil si účinek.

Ale vtom ucítil čpavý zápach po spálené gumě. Proboha! Přiskočil k řídicímu pultu. Ze spojek Žoliho podkovovitého přístroje vystupovaly tenké praménky kouře; pojednou se ozval jemný, krátký sykot a jedna z pojistek na rozvodové desce ztemněla.

Rychle vrátil páčku reostatu zpátky, spustil malý ventilátor, aby vyčistil vzduch, a nahradil spálenou pojistku. To vše byl snadný úkol. Ale – co se spojkami? Nu, je jen trochu připálená izolace, kabely se neroztavily, snad si toho nevšimnou.

Zápach zmizel. Všecko je zase v pořádku.

Už se toho nedotkne... je to přece jiné než... Copak dělá rychloměr?

Hle, přece to pomohlo! Rychlost se hodně zvýšila.

A Vela? Kde je Vela? Tímto oknem ji přece viděl. Otočil se Aeronautilus? Ba, věru, nyní Vela září u druhého okna.

A rozsocha? Jiskří. Ovšem, silněji. Nic se nestalo. Budou u Lomikara dřív!

Za chvíli byl na stráži vystřídán Pavlem, který po celou dobu své několikahodinové hlídky spojil dobré s užitečným: pozorování hvězd a meteorů s pátráním po Žlutém přízraku, který se však neobjevil.

Zato bylo Pavlovi podivné, že Vela – zmenšuje objem. Zpočátku myslil, že je to optický klam, ale ke konci své hlídky, kdy se Vela jevila už jen ve velikosti, jak ji viděli včera, se znepokojil.

Vzbudil tedy Arna o něco dřív a vrátil se s ním do kopule.

„Rychlost letu je téměř dvojnásobná,“ zjistil Arne. „Vedení je v pořádku? Není! Vidíš ty spojky? Spálená izolace! Cos dělal? Přiznej se!“ obořil se na Pavda.

„Ani jsem se toho nedotkl! Nikdy bych se neodvážil...“

„Před tebou tu byl Petr?“

„Ano.“

„Nehlásil nic?“

„Ne.“

„Hm! Když nic jiného, musil jsi cítit... vzduch byl čistý?“

„Jako nyní.“

„A pojistky jsou také v pořádku. Tohle nechápu. Musíme ihned vzbudit Žoliho. Přiveď ho!“

Pavel seběhl do ložnice. A za tu chvilku, než se vrátil s Žolim, věděl už Arne všecko.

U zásuvce našel spálenou pojistku.

Zatrolený kluk! ulevil si. Co tropil? Zasloužil by, abych naň žaloval Žolimu a Pavel, aby mu napráskal. Doufejme, že Žoli věc snadno napraví.

„Co se stalo?“ tázal se Žoli s klidným úsměvem.

„Vzdalujeme se od Vely.“

„To není možné, Arne.“

„Podívej se na ni. Je mnohem menší.“

„Tam ne Vela. Toto okno.“

„Ano, byla a měla by být. Ale nyní je tam.“

Žoliho klid rázem zmizel. Přiskočil k rychloměru, odtud k řídicímu pultu a chrlil ze sebe nesrozumitelná slova.

„Přines tlumočníky, Pavle!“ velel Arne.

A pak šla výměna slov ráz na ráz: „Kdo měnil řízení?“

„Nikdo. Snad nějaká moc... vliv některého tělesa.“

„Nemožné! Leda Žluté těleso... Zavolat Petra! Všichni obsadit okna! Ihned hlásit!“ zněly rozkazy Žoliho, který rozklepal páčku vysílačky.

Ale záhy ustal.

„Marné,“ řekl sklesle. „jsme mimo vliv Vely.“

„A Mars? Vlast?“

„Stejně nedosažitelné. Řítíme se kamsi...“

„Do ohně!“ vykřikl Pavel. „Děsný pohled! Jakási planeta... vír plamenů.... peklo!“

Sběhli se k Pavlovu oknu.

Z dálky jako by jim letěl vstříc plamenný jícen s kotouči černých mraků.

„Zde jsem... bezmocný,“ zasténal Žoli.

Ale tu sám dobrý duch vnukl Arnovi nápad: mají zapojenou rozsochu, letí tedy přitažlivou moci. Stačí přepojit na záporný pól na dno letounu, a začne působit naopak odpudivá síla. Jen není-li přerušeno vedení na spojkách. Ne, nemůže být, poněvadž kladný pól je v činnosti, rozsocha jiskří.

Arne srazil hlavní páku.

„Rychlost?“

„Mírnější,“ hlásil Petr.

„Pevně se držte! Začnu brzdit. Bez otřesů to nepůjde. Pozor!“

Tíže letounu se převalila tak náhle, že měli pocit přemetu, po němž je strašná síla tlačila k podlaze.

„Ne-nevy-držím!“ sténal Petr.

„Jen se drž, darebo!“ osopil se naň Arne.

„Ještě chvilku, kamarádi... ta-á-k! Už je lépe,“ vydechl. „Výškoměr, Pavle?“ velel.

„Šedesát kilometrů.“

„Klesáme?“ „Ano, ale...“

Arne nevyčkal a posunul páčku o bod. Účinek zabrzdění byl příliš silný. Pavel i Žoli se pevně drželi tyče u okna a byli jen vyzvednuti, ale Petrovi, stojícímu volně u výškoměru, bylo hůř; vzlétl na dva metry vzhůru a saltem dopadl na podlahu, kde s bolestným výkřikem zůstal ležet.

„Ruku mám... zlomenou!“

„Jen když ne vaz,“ odsekl Arne suše. „Pavle, k výškoměru! Klesáme?“

„Myslím, že ne. Ručička stojí.“

„Padesát kilometrů. Strašný pohled! Nesčíslné krátery sopek! Chtěl bych to vidět z větší blízkosti.“

„Pokusím se pomalu spustit. Nebezpečí nám už nehrozí a bude skutečně zajímavé... Klesáme?“

„Zvolna.“

„Na dvacátém kilometru hlas!“

A pak letoun stanul.

„Surovci! Nechají mě umírat v bolestech!“

„Jen nefňukej a trp!“

„Kde se v tobě bere, taková necitelnost, Arne?“

„Eh, on... hm... konečně, je to tvá věc, doktore, ošetři ho!“

„Tak copak je ti?“ schýlil se Pavel k Petrovi.

„Podívej se! Zlomená ruka!“ vzlykal Petr.

„Kdepak! Jen vymknutá. Zabalíme ji do obkladu a – rup!“ Petr zavyl jako vlk.

„No, no, už je to! Vstávej, nebo ti pomohu! Zabalíme ji do obkladu s octanem hlinitým, tak, žafačujeme – nefňukej, mazánku – a teď si jdi lehnout na pohovku do ložnice. Copak je ti, Žoli?“ ulekl se Pavel jeho zbledlé tváře.

„Helsa! V takový vír soptících kráterů změnil Žlutý přízrak naši krásnou, nadějnou Helsu! Hleďte na ty rozvaliny v údolí, kam se valí žhavé proudy! Tam ještě nedávno stálo kvetoucí město, obklopené sady, lučinami a háji, a níž, kde nyní vidíte šedou poušť, prostíralo se křištálové jezero. Černá brázda, která protíná zříceniny města, je bezedná propast, spojující dva sopečné jícny. Vše je mrtvé! Jen živly běsní, a smrt a zkáza letí krajem... Ubohá Helsa!“

„Pokusím se ji obeplout,“ navrhl Arne. „Snad na druhé polokouli najdeme aspoň kousek uchráněného povrchu a možná i života.“

„Ano, Arne, pokusme se! Snad se nám podaří někoho zachránit. Poslal bych sem z Ory stroj.“

„Jste oba snílkové,“ řekl Pavel trpce. „Pomýšlíte na záchranu jiných a sami nevíte, dostaneme-li se odtud, a když se to i podaří, pak – kam?“

Měl pravdu, neboť bylo jisté, že jsou mimo vliv Vely, Marsu i Země, s nimiž nemohou dosáhnout spojení.

„Jak je možné, že nás tak malá a nadto zpustošená asteroida vyrvala z moci technicky dokonalé Vely a mocného Marsu?“ nechápal Pavel.

„Ohromná síla, která nás vykolejila a přitáhla sem, kotví právě v tom zpustošení Helsy,“ řekl Žoli přesvědčivě. „Sopečné výbuchy vyvíjejí mohutný elektrický potenciál v atmosféře. Helse byly otevřeny všecky tepny a její vnitřní síla tryská do širého vesmíru. Je přirozené, že náhlý výron této energie působí do dálky jako nesmírný průlom do řádné soustavy, ovšem dočasně, dokud Helsa nevykrvácí a nezmění se v chladné mrtvé těleso.“

„Pak by to ale znamenalo, že jsme odsouzeni až do její smrti zůstat zde!“

„Nemusí být tak zle, Pavle,“ těšil ho Arne. „Podle magnetických silokřivek účinkuje sice přitažlivá síla v obloucích, které se zase vracejí k pólu, ale zde jsme v oblasti nesmírných magnetických bouří, které vyvolávají náhlé poruchy magnetického pole, velké změny v deklinaci i inklinaci, takže celá magnetická soustava této planety je rozvrácena a ve zmatku, asi jako nervová soustava těla zmítaného křečovitým smrtelným zápasem. Kdybychom byli vystihli dosah této katastrofy včas, byli bychom jí mohli čelit, ale zpozorovali jsme to teprve po několika hodinách.“

„Mou vinou?“

„Ne, doktore.“

„Pak tedy mohl jen Petr...“

„Nikoho nemůžeme vinit, dokud nemáme důkazy. A co by nám také pomohlo se po nich pídit?“

„Doufám,“ ozval se Žoli, „Že druhá polokoule Helsy nebude tak zpustošena.“

„A nebude-li, jaký prospěch je z toho pro nás?“ zabručel Pavel.

„Značný,“ vysvětloval Žoli, „neboť tam by magnetický a zejména elektrický živel nebyl tak rozběsněn, takže bychom snad mohli dosáhnout spojení s Velou. Jen se vymanit z tohoto silného pouta a dostat se nad druhou polokouli.“

„Nuže, jednejte!“

„Bude to nesnadný úkol. Bojím se, že je zeslabena výkonnost mého přístroje. Spojky nejsou sice roztaveny, ale je poškozena izolace,“ uvažoval Žoli.

„Tak ji oprav!“

„To nejde, Pavle,“ odmítl Arne. „Musili bychom přerušit proud a Aeronautilus by se zřítil do žhavého jícnu Helsy. Ale mohli bychom se pokusit o zapojení Démonovy figurky jako výpomoci.“

„Nebezpečný pokus,“ namítl Žoli.

„Nepříliš. Máme dostatečné izolační prostředky proti tomuto miliónovému napětí. Chybit nemůžeme. Nechci figurku vmontovat, jen přidržet konec kabelů ke spojkám. Obvod planetky je malý, soudím jen na několik set kilometrů v průměru. Podaří-li se nám vyrovnat protisílu tak, že v nynější vzdálenosti budeme moci letět vodorovně nad povrchem, máme vyhráno.“

„Nevyznám se v zařízení vašeho letounu,“ poddával se Žoli, „jednej, jak rozumíš, Arne.“

„Naopak, je štěstí, že se vyznáš v řízení letu, jak jsme už viděli. Pavle, tobě připadne nyní nejodvážnější úkol pozorovatele. Nastup k oknu a hlas účinky! Žoli, chopíš se funkce pilota a já budu zaměstnán figurkou.“

Arne postavil výrobek martského Démona na stolek opodál, zapojil k němu dva dlouhé kabely, navlékl si gumové rukavice, postavil se na izolovanou desku a přiblížil konce kabelů ke spojkám.

„Pozor, hoši,“ velel, „jakmile se dotknu spojek, projeví se účinek.

Záleží na tobě, Pavle, abys správně hlásil, neboť podle toho bude Žoli řídit reostat. Žoli i já vidíme jen tvýma očima. Pozor! Teď!“

Letoun sebou škubl a Pavel zvolal: „Stoupáme!“

„Reostat o bod zpátky!“ velel Arne. „Stojíme!“

„Snížit výboje! Zapojit prvý stupeň do spodku letounu!“

„Ou! Naklonili jsme se. Ale teď už stojíme opět klidně.“

„Zvýšit o stupeň napětí!“

Naklonění se vyrovnalo.

Letoun jemně zakolísal a strnul.

„Nezměněno,“ hlásil Pavel.

„Znovu zesílit na oba póly!“

„Hnuli jsme se. Zvolna se šineme ve stejné výši.“

„Oba póly o další bod!“

„Teď letíme rychleji, nebo se pod námi planeta otáčí... nesmysl! Přece nemůže změnit rotaci. Letíme tedy!“

„Výborně! Máme vyhráno! Figurka je výborná,“ liboval si Arne.

„Letíme rychle?“ zeptal se Žoli.

„Ano. A sopečné krátery řídnou. Žoli, tvé tušení bylo správné. Druhá polokoule bude asi utěšenější. Ba, věru, nyní už jen dvě sopky... konec. Jenom černé trhliny, hluboké kaňony... ale přece děsný pohled! Nevím... snad jsou to gejzíry vřelé vody nebo jakési tekutiny... oblaka par či dýmu víří a koulejí se... Blížíme se k plochám, nevím, nemohu rozeznat z této výše, jsou-li to rozvlněná jezera nebo výrony roztavených rud... příšerné!“

„A sopky?“

„Ne, sopky zde nejsou.“

„Snížit současně napětí obou pólů!“ velel Arne.

„Zmírňujeme let.“

„Další zeslabení!“

„Šineme se.“

„Vypnout!“

„Klesáme.“

„K výškoměru, Pavle!“

„Dvanáct kilometrů – jedenáct – deset –“

„Příliš rychle. Posuň reostat o knoflík, Žoli!“

„Teď jsme zabrzdili. Padáme: sto metrů za vteřinu.“

Arne přerušil dotyk kabelů.

„Náhle jsme zmírnili pád,“ hlásil Pavel. „Jen volně se snášíme.“

„Podařilo se. Nyní už nepotřebujeme figurku. Však mě už bolí ruce,“ ulevil si Arne a přistoupil k výškoměru. „Deset metrů za vteřinu. Žoli, přidej čárku na reostatu. Správně! Zabrzdili jsme pokles na polovici. Výška dva tisíce metrů.“

Vyhlédl z okna: „Kraj pod námi je příznivý k přistání. Jakýsi ostrov spojený chobotem s pevninou. A kolem... můj ty bože! močály a tůně... kouří se z nich... Pozor, Žoli! Posuň kliku počkej, provedu to sám. Jdi k oknu! Pavle, sleduj výškoměr!“

Po chvíli stanul Aeronautilus metr nad zemí.

„Tak bychom byli v pořádku,“ vstal Arne z křesla.

„Ubohá Helsa!“ zakvílel Žoli. „Tento kraj poznávám jen podle těchto rozvalin,“ ukazoval k severu. „Tam stálo krásné město. Jsou z něho trosky.“

„Asi zemětřesení.“

„Ano, a musilo být strašlivé! Zde pod námi se vinula řeka, hluboká a klidná, spoutaná do umělých hrází, jinak tu byly lány úrodných polí.

Vše se propadlo a nyní se na nás šklebí černé tůně, jistě velmi hluboké. Hleďte na ty rozervané břehy ostrůvku, nad kterým tkvíme. Ale i ten je pustý; vyvření hornin z hloubi kůry, žlutých jako vytrysklá síra.“

„Prohlédneme si to později,“ ozval se Arne. „Nyní by bylo dobře, kdyby ses pokusil o spojení s Velou.“

„Máš pravdu,“ přikývl Žoli.

Pokus se zdařil. Na televizní plotně se objevila Lomikarova výrazná tvář.

„Co jste to provedli? Kam jste se zatoulali? Proč se neozýváte?“ zasypával je muž z Vely výtkami.

„Nestalo se to naší vinou,“ vysvětloval Žoli. „Nevysvětlitelná porucha v letounu nás dopravila na Helsu.“

„Jste na Helse? Jak vyhlíží?“

„Smutně! Polovice je změněna v nespočetné sopky a druhá nevypadá o mnoho lépe. Právě jsme přistáli. Musíme si odpočinout. Pak se pokusíme o prohlídku. Podám ti zprávu, Lomikare.“

„Pak se vaše nehoda může obrátit ve štěstí pro ubohé Helsany.“

„Doufejme, že se nám podaří někoho zachránit. Jenže náš letoun je příliš malý, nemůže už nikoho přijmout.“

„Vyšlu potřebný stroj, třeba i víc!“

„Dobře, ale nyní nám dopřej klidu. Přihlásím se.“

„Jen když vím, kde jste. Uklidním také Vlast a Luznou. Obě se po vás ptaly.“

Za této rozmluvy se Arne nepozorovaně vykradl z kopule a seběhl do ložnice, kde ležel Petr na pohovce.

„Nespíš, viď? Pěkný kousek jsi nám provedl, uličníku!“ syčel mu Arne do tváře.

„Arne, já vím... prosím tě, odpusť mi,“ koktal Petr kajícně.

„Co tě to napadlo? Jak ses mohl odvážit?“

„Tiše, prosím tě!“

„Bojíš se výprasku, viď? Zasloužil bys!“

„Dost jsem už vytrpěl s tou rukou.“

„Však jen proto nic Pavlovi nepovím.“

„Děkuji ti. Dostal jsem za vyučenou. Víc na to už ani nesáhnu. Ale ono to tak svádělo... je to všecko zajímavější než nejsložitější armatura na lokomotivě... Už jsme mimo nebezpečí? Dostaneme se odtud? Víš, Arníku, já jsem... tuhle z kouta vycházela kometa a oknem se na mne šklebil ten prokletý satelit, plný jakýchsi vší... bodají mne a koušou, Arne!“

„Neblázni! Máš horečku, chlapče! Bolí tě ruka?“

„Kdepak! Příjemně trne. Ale ty vši... celé tělo pálí... lezou do očí...“

„Tak se už uklidni! Provedl jsi hanebný kousek, ale myslím, že bude ještě k něčemu dobrý. Doufáme, že odtud zachráníme lidi. Potom řeknu, že je to tvá zásluha.“

„Ale ty vši...“

„Nesmysl! Nemáš žádné. Trochu horečky a předrážděné nervy. Zavolám doktora, podívá se na tebe.“

„Ale nepovíš mu nic?“

„Nepovím.“

Po chvíli spal Petr, zabalený do mokrého prostěradla, jako by ho do vody hodil.

Po snídani ohlásil Žoli Lomikarovi, že se vydají na obhlídku Helsy. Bylo rozhodnuto, že Petr zůstane v letounu, s čímž pacient s rukou na pásce ochotně souhlasil.

Sotva se Pavel provlékl turniketem, vrátil se hned zpátky: „Musíme si vzít skafandry,“ řekl a kašlal, „vzduch silně čpí sírou a horko je venku jako v peci. Ale co s Žolim? Tak malý skafandr nemáme.“

„Dáme mu jen plynovou masku s nádržkou vzduchu,“ navrhl Arne.

A tak se konečně vypravili.

Půda pod letounem byla tvrdá jako skála a celistvost zaobleného povrchu potvrdila domněnku, že je to vyvřelá láva, která účinkem vodní záplavy ztuhla. Pevnina kolem se skládala z balvanovitých kusů rozvrácené půdy, mezi nimiž bylo hojně hlubokých a širokých trhlin, z nichž vystupovaly zažloutlé obláčky dýmu a dýchalo horko.

Museli postupovat velmi opatrně, obcházet nebezpečné rozsedliny a díry nedohledné hloubky.

Dlouho trvalo, než se dostali na zachovalejší území, které mírným svahem stoupalo k rozvalinám města. Sloupy připomínaly pověstnou zkázu starověkého Herkulana. Hned na okraji se zděšeně zastavili. Mezi zříceninami a zbytky ohořelých zdí ležely lidské kostry.

Nikde nebylo ani známky života, Celá příroda byla mrtva. Pracně se provlékali mezi troskami domků. Často se museli vrátit a obcházet hrozivě nakloněné zdi, z nichž některé se sesouvaly s praskotem a temným duněním.

Ve středu města stanuli na chvíli na bývalém náměstí, jehož divoce zborcená dlažba z nádherné pestré mozaiky tvořila nyní žalostné kupy štěrku, nad které čněly rozeklané hroty zdiva jako strnulé prsty mrtvých, ve smrtelné křeči se marně vzpínající po záchraně.

Prošli parkem, jehož nádherné palmovité stromy a malebné záhony kvítí nevídaných tvarů a nevylíčitelně jasných barev dávaly tušit pohádkovou krásu, která byla nyní mrtva a při dotyku se rozpadala v prach.

Arnovi i Pavlovi bylo snesitelně, neboť vedro bylo mírněno chladicím zařízením skafandrů, kdežto Žoli v helmě značně trpěl. Zkusil dýchat bez masky, a když se přesvědčil, že to je možné, sňali přílby i oba jeho druhové.

Ve vzduchu však bylo stále cítit síru.

Za parkem přešli vyprahlé koryto říčky, kde bylo mezi oblázky hojně vysušených lastur a vybělených koster ryb a drobných ještěrů, jejichž ztvrdlá kůže hrála na slunci pestrými duhovými barvami.

Na druhé straně stoupal břeh do stráně, která před zničením jistě byla malebnou nivou; nyní se její travnatý koberec i azalkovitý porost pod jejich kročejemi drtil jako jemné sklo.

Stejně smutně působil háj na temeni. Pojednou užasle stanuli.

Pod nimi se otevřela dolina a z jejího středu vystupoval sloup bílého kouře, který se rychle rozplýval:

„Fumarola,“ uhodl Pavel, „horká pára, která vyvěrá z rozsedliny jako průvodní zjev nebo zbytek sopečné činnosti.“

Vtom vyšlehla pára do značné výše a na temeni se utvořil oblačný kotouč. Dolehl k nim hučivý výdech a ostrý sykot, s nímž vyrazil ze země několik metrů vysoký sloup vřelé vody.

„Gejzír!“ zvolal Arne.

„Zde bývalo výletní místo,“ líčil Žoli trpce, „a právě tam, kde tryská vřelý proud, bylo dětské hřiště. Všecko je zničeno.“

Řev smích a zpěv přerušil jeho slova.

„Lidé! Někde ve stráni jsou ukryti lidé!“ zvolal Arne. „Pojďme tam!“

Avšak Žoli zvedl výstražně ruku.

„Počkejte! Nelíbí se mi to. Helsané nikdy tak vášnivě nezpívali.“

Z houštiny pod svahem vyrazilo několik mužů oděných v cáry, o málo větších než Žoli. S pustým chechtotem se hnali ke gejzíru, který zatím opět utichl. Doběhli a chvíli křepčili jako divoši kolem sloupu páry, vyrážejíce z hrdel chraplavý neladný zpěv. Jakmlile horký vodotrysk ustal, přiskočil jeden z mužů a vytáhl ze sloupu páry – jakési tělo, tvrdé, znachovělé, zřejmě uvařené, na něž se hlouček s divým skřekem vrhl. „Proboha, vždyť to jsou lidojedi!“ zhrozil se Arne.

„Ach, ubožáci!“ vzdychl Žoli.

„Cože? Jak je můžeš litovat?“

„Jsou šílení. Zešíleli hrůzou i hladem. Poznávám dokonce Goru, nejnadějnějšího z nich – pryč odtud! Ti lidé mají hargy!“

„Co je to harg?“

„Podobná zbraň jako můj přístroj, který vrhá ničivé molekuly. Hleďte, nyní míří jeden na Goru... mrtev... vlekou ho do gejzíru... vracejí se. Prchněme! Spatří-li nás – ach – již je pozdě!“

Hlouček strnule stanul, ale náhle se rozeřval v šíleném vzteku a divoce se rozběhl k nim.

Nemohli déle otálet. Naštěstí byli ve výhodě, neboť pádili se svahu a byli chráněni lesem. Než šílenci na svých krátkých nohou vyběhnou z rokliny na temeno, podaří se jim dospět do zřícenin, kde budou chráněni.

Tato naděje se splnila. Vběhli do čtverce zdiva a úzkou štěrbinou pozorovali stráň pod lesem.

„Zde jsme v bezpečí,“ mínil Arne. „Bylo by lépe běžet dál k letounu, ale toho se nemůžeme odvážit, poněvadž bychom v otevřených ulicích byli dobrým cílem jejich zbraní. Doufám, že se vrátí, až uvidí, že jsme zmizeli.“

„Ano, zmizeli jsme, ale co letoun? Jen se podívej, jak krásně je odtud vidět a což teprve ze stráně!“

Bohužel, Pavel měl pravdu.

„Účinkuje jejich zbraň tak daleko?“ obrátil se Arne na Žoliho.

„Mnohem dál,“ zdrtila je odpověď.

„Co by se stalo, kdyby vyslali střely na letoun?“

„Těžko říci. Neznám jeho látku, ale vím, že střely ničí všecko. Každá hmota zpórovatí a zakrátko se rozpadne. Kdyby molekuly prorazily obalem a zasáhly elektrické zařízení, bude z Aeronautila bezmocný vrak.“

„A Petr? Proboha, vždyť je tam Petr!“

„Nuže, použiji paprsků, jakmile se ti šílenci objeví! Nenecháme ho přece zabít...“

Na neštěstí hleděli všichni při těchto úvahách na letoun a teprve nyní se opět obrátili ke stráni. A co spatřili... Pronásledovatelé stáli na okraji lesa a jeden z nich měl paži vztaženou.

„Střílí!“ vykřikl Pavel.

Arne vytasil pistoli, ale než stiskl knoflík, útočníkova paže sklesla a hlouček za šíleného smíchu zmizel v houští.

„Pal! Proč otálíš?“ křičel Pavel.

„Pozdě, Pavle! Teď by to nemělo smysl. Nemohu vraždit prchající ubožáky. Poběžme! Bože milosrdný, dej, aby se aspoň Petr zachránil.“

„Jsou-li zničeny přístroje, bude náš konec ještě mučivější.“

„Lomikar nás vysvobodí,“ projevil Žoli naději. „Ví, že jsme zde.“

„Ale jak se ho dovoláš? Nebudeme-li se hlásit, bude se domnívat, že jsme už zase odletěli. A jak se dostaneme odtud, je-li letoun ochromen?“

„Zbytečně se lekáš, Pavle,“ zvolal Arne radostně. „Tkví nad zemí. Kdyby bylo zařízení poškozeno, byl by klesl. Šílenec mířil špatně.“

„A co ta skvrna?“

„Kde?“

„Pod rozsochou!“

Rázem stanuli ochromeni hrůzou. Nebylo pochyb: pod temenem viděli zřetelně na lesklém povrchu matnou skvrnu.

Errata:

30.05.2021 11:04