Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Poslední, co jsem onen večer zaregistrovala, byl Jackův dotaz, jestli máme jen tu jednu litrovku vodky a odpověď, že v lednici se chladí další dvě, nepočítaje flašku pravé domácí slivovice. Zato ráno bylo krušné. Permoníci si hráli na Stachanovce a vysoce překračovali plán. Já měla úplně sucho v ústech, jazyk přilepený k patru, zato však plný močák zoufale hlásící nouzovou situaci. Vstát se mi podařilo hned na první pokus, dále jsem však neriskovala a raději jsem kolébající se místnost obešla, přidržujíc se stěn. Záchod nebyl kupodivu obsazený, pouze ve vaně byla bůhvíproč naházena kupa hadrů. Po použití WC jsem se cítila natolik dobře, že jsem se sklonila nad umyvadlem, dokonce jsem do úst strčila i zubní kartáček s pastou bez fatálních následků. Vyčištěné zuby zahnaly nejrůznější fuj chutě, takže jsem použila i ústní vodu. Při kloktání se hromada hadrů ve vaně pohnula, sesula a vykoukla pobledlá, až nazelenalá Jackova tvář. Zlomyslně jsem se ušklíbla a cákla tím směrem kus ledové vody. Jack zamrmlal něco o nedovřeném stanu a pokusil se odvalit stranou, což ve vaně pochopitelně nelze. Chvilku se v té vaně zmítal, pak se probral dostatečně na to, aby zjistil, kde se nachází. Naprázdno zamlel ústy, pokusil se mi něco říci, ale vyšlo z něj jen zasípání. Podala jsem mu plastový kelímek plný ledové vody. Labužnicky ji upíjel, když mu náhle ztuhly rysy a tělo se napjalo. Pochopitelně měl stejný problém jako já před chvílí – plný močový měchýř. Na chvilku jsem uvažovala, co by Jack dělal, kdybych stále neodcházela, ale pak jsem mu jen královsky pokynula a odešla středem. Ještě jsem nebyla ani metr ode dveří, když se ozvalo zurčení a úlevný vzdech...

Baltazara jsem našla v kuchyňce v typické supermanské pozici, to jest jedna ruka natažená dopředu, zatímco druhá slouží jako polštář pro bolavou hlavu. Zrovna když jsem uvažovala, kde asi skončil Michal, když dotyčný vkročil do dveří. Mokré vlasy, navlhlé triko, bermudy a naboso nazouváky.

„Neříkej, že jsi zmokl.“

„Ne, ale koupelna byla obsazená, tak jsem se šel osvěžit do potůčku, když už ho tady máme.“

„To ledva tak. Co si dáš ke snídani a co mám udělat klukům?“

„Už jsem ti někdy řekl, že tě miluji? Já bych prosil pořádný kafe s kakaem, klukům bych doporučoval osmažit kus slaniny a na to pár vajec a ty si udělej hemenex, vypadáš hladově. Hele, Baltazar se právě budí, patrně zaslechl něco o jídle. Jakže to říkala babka?“ podíval se na mě pátravě Michal.

„Pořádný jídlo postaví na nohy i beznohého.“

„Jo to je ono.“

„Tak jo,“ souhlasila jsem. „Dnešek věnujeme rehabilitaci a prokrastinaci a zítra už na to doopravdy vlítneme. Už nevím o ničem, co by nám mohlo překazit zkoumání.“

Michal se jen ušklíbl a úplně mi zkazil náladu:

„Jestli sis nevšimla, zítra je neděle a přijedou bráchové z Brna na slíbenou předváděčku.“

Takže zase nic. K čertu s prokrastinací, něco by se dalo udělat ještě dnes. I kdyby jen uklidit...

„Tak celý povel zpět. Máme ještě celé odpoledne. Já beru bágl a jdu napřed. Vy se dejte do kupy a přijďte za mnou. A čím dřív tam budete, tím dřív skončíme a tím dřív já budu moci udělat pořádnou večeři. Alespoň uklidit by se tam mohlo, ať přijde návštěva do pěkného prostředí.“ S těmito slovy jsem opustila zkoprnělého Michala s vyjeveným Baltazarem.

Objevili se zhruba hodinu po mně. Místnost byla už zhruba uklizená, rozšlapané jídlo odpočívalo v igelitovém pytli v lednici. Cestou zpátky ho necháme v lese, zvířátka nebudou mít hlad. Michal vypadal čerstvě, což se nedalo říct o Jackovi. Ten vypadal, že po úlevě spojené s vypuštěním močáku se opět zahrabal do hadrů ve vaně a vytáhli ho z nich pět minut před odchodem. Baltazar vypadal již jen mírně přepadle a svěží Michal se hned ptal, jak mohou pomoci. Začala jsem tedy velet:

„Vyklidit bágly, jídlo v sáčcích označených písmenem L srovnat do lednice, ty označené M přijdou do mrazáku a zbytek do skříněk. Ručníky, mýdla a šampony odnést naproti do hygienického kabinetu, až Jack odtamtud vypadne, půjdu to překontrolovat. Teď by akorát mohl dostat šok a zarazit si to, ehm, vyprazdňování. A pokud byste někde narazili na kýbl, tak sem s ním.“

Michal s Baltazarem, vbrzku následováni Jackem, kmitali podle rozkazů, až se z nich kouřilo. Tak za takovou snahu bych se měla s večeří vytáhnout. Jack na Michalův pokyn pořádně proslídil koupelnu, ve které se tak krásně zabydlel, a za nenápadným panelem našel skříň s úklidovými prostředky. Kýbl, něco co vypadalo jako futuristický mop a pár dalších věcí, jejichž účel a smysl byl Jackovi naprosto neznámý. Téměř vzápětí našel podobný panel na kusu volné zdi Baltazar. Zavolal na Michala, že když je ten odborník na bezpečnost, ať ho jde otevřít sám. Michal to nejdříve zkoušel lehkým tahem, jako v koupelně, ale nějak se mu nedařilo. Pak zkoušel zatlačit. Také nic.

„Jestli se za tím panelem skrývá nějaký druhý Robátko a drží ho, tak budu vzteklej!“ Michal plácl zešikma do panelu a ten poslušně odjel stranou. Za panelem se nalézala menší polokruhovitá místnůstka s pěti téměř obyčejnými dveřmi. A vedle každých dveří byl jakýsi znak. Byly to první znaky, na které jsme na této stanici narazili. Nepodobaly se ničemu, co jsem znala. Hned ten první vypadal jako oběšený chřestýš všelijak propletený a zakousnutý co vlastního těla. Ostatní nevypadaly o nic lépe nebo srozumitelněji. I když... Ten první mi něco zoufale připomínal, ale smysl mi stále o malinký kousíček unikal. Až mě z toho začala brnět hlava. Pak se za mnou se ozval tichý vzdech. Otočila jsem se po zvuku. U stěny stál Jack, bledý až do průsvitna, klepal se a kdyby ho Baltazar nepřidržoval, asi by padl na podlahu. Michal už už otvíral ústa, aby něco řekl, ale Baltazar na něj vrhl zlobný pohled. Ukazováček před jeho ústy jen doplňoval vzkaz Držte hubu!

„Jen klid, pohoda, už to znáš. Nepropadej panice, vždyť to není poprvé,“ chraplavě šeptal Baltazar Jackovi do ucha.

Jack cosi zadrmolil. Baltazar zavrtěl hlavou a jeho hlas nabyl na naléhavosti:

„Musíš víc nahlas, aby tě slyšeli i ostatní. A mluv, prosím tě, česky.“

Jack začal mluvit, podivným, jakoby netělesným hlasem:

„První zleva je sklad spotřebních materiálů, ručníky a mýdla jsme táhli zbytečně. Druhý je sklad potravin uložených v nullentropic containments. Garantiert... záruka ještě 97 let, 3 měsíce a 7 dní. Uprostřed je kis tau tus mob ncej...“

Jack se zarazil, naprázdno zamlel čelistmi a pak pokračoval:

„To je, eee, záložní velín obou vertikálních přenosových šachet.“

Jack zmlkl nadobro. Baltazar ho téměř něžně odvedl k nejbližší pohovce, tam ho uložil a přikryl spacákem. Jack se okamžitě stočil do embryonální polohy a usnul. Baltazar nám pokynul, ať ho následujeme a zamířil k chodbičce. Tam se k nám otočil a tichým hlasem začal vyprávět:

„Občas mám pocit, že Jack je mimozemšťan. To co dnes předvedl... Ale začnu od začátku. Jack je nalezenec. Někdo zuřivě zvonil na vrata porodnice, a když tam doběhli, nikde nikdo, jen na složené papírové krabici leželo nahé novorozeně. Neplakalo, s palcem v ústech tiše pozorovalo, co se kolem děje. Vyšetřili ho, neshledali nic zajímavého, vše v normě. Až na to, že se vyvíjel rychleji než ostatní mimina. V pěti měsících seděl, v šesti už lezl po čtyřech, v devíti měsících začal smysluplně mluvit. Když začal v pěti letech chodit do školy, v ničem se nelišil od spolužáků. Samozřejmě, nechodil do normální školy, byl nalezenec a vyrůstal prakticky v Dětské nemocnici v Brně. Stále nemohli přijít na to, proč se tak překotně vyvíjí. Pak mu dělali nějaké speciální testy na vnímavost a podvědomé vnímání a zjistili dalších pár podivností. Když normální člověk hází mincí, tak se pravděpodobnost pádu na první nebo druhou stranu prakticky rovnocenná a jen v minimu případů zůstane mince stát na hraně. U Jacka zůstane mince stát na hraně třikrát z dvaceti hodů. A jistě znáte ty obrázky divoké džungle a najděte opičku. Já často hledal marně, Jack přišel, otočil obrázek lícem nahoru a ukázal. V devět a devadesáti procentech správně.“

„Počkej, Baltazare, co máte společného vy dva? Ty jsi hledal, Jack přišel a hned našel...“ divil se Michal, který mě tím předběhl o zlomek vteřiny.

„No, jsem podobný případ jako Jana, také jsem v raném věku přišel o rodiče. Bohužel se ale nenašel někdo blízký, tak jsem skončil v děcáku. S Jackem, tehdy ještě Kubou jsme se dali do kupy v Dětské nemocnici v Brně. Jemu zase jednou dělali nějaké testy, já tam ležel se zaníceným slepákem. Nějak jsme se dali do kupy a když nás doktoři a profesoři pozorovali, jak dokážu Kubu vyburcovat z jeho přetrvávající letargie, nechali nás už dohromady. Od té doby to táhneme spolu. Fuj, to zní blbě, teplí nejsme. Jsme na holky oba, Jack možná více kvůli exotickému vystupování. Tady se krotí...“

Ještě, že jsem ráno z té koupelny vypadla. Mohlo být zaděláno na průšvih!

Konečně bylo vše uklizeno podle mých představ. Opatrně jsme vzbudili Jacka, že spát může doma, ale musí tam dojít. Nebo by se mu líbilo zůstat a pokračovat ve spánku? To ale přijde o skvostnou večeři od skvělé kuchařky, to jest ode mě. Jackovi zakručelo v žaludku a v tu ránu stál na nohou a už se hnal k chodbičce a domů. Tam byl odchycen Michalem a byl mu svěřen pytel se zbytky jídla po Robátkovo řádění. Měl ho vysypat v lese tak, aby na ně dosáhli lesní tvorové. A v chodbičce ještě zaslechl varování:

„A neujídat, zítra se zvířátek zeptáme!“

K večeři jsem trochu zaexperimentovala, ale dobře to dopadlo. Palačinkové těsto, ale slané, drcený česnek a sůl. A pak se skládaly palačinky jedna na druhou, mezitím se prokládaly sýrem, slaninou, plátky vajec na tvrdo, turisťákem. Pak do teplovzdušné trouby a nechat pár minut zapéct. Ostatní chodili kolem jako ve snách, mohutně nasávali rozličné vůně a hráli si na Pavlovovy psy, jak jim tekly sliny. Ruch v kuchyňce zesílil, když jsem ten slaný palačinkový dort vytáhla a nechala trochu zchladit. Přeci je nenechám pálit si čumáčky, ne?

Pak už stačilo zavelet „Umýt ruce a ke stolu!“

Dokonce kus dortu zbylo, dostanou ho na ochutnání bráchové, až zítra dorazí. Dnes to bylo náročný, tak dobrou noc.

Bráchové dorazili o půl desáté. Pozdravili se s ochrankou u brány, pohladili psy a pak už dojeli až k nám. My už byli jako na trní, kde jsou, tak jsem se hned ozvala:

„Doufám, že jste ten kopec smůly nechali v lese.“

Vašek se neklidně ošil a prohlásil:

„Ty ses dala na čarování? Jak víš, že jsme museli zastavit v lese? Náhle se mi udělalo nějak špatně od žaludku...“

Postavila jsem se do správného postoje, vztáhla ruce k nebi a začala deklamovat:

„Vidím město bělostné, jehož sláva se hvězd bude dotýkati. Jděte ze štatlu směrem severním, až dojdete na místo, kde houf vran mrtvých ležeti bude. I jméno města dle tohoto znamení budiž Vranov...“

Všichni jsme se zasmáli a Honza jen prohodil:

„Ještě, že tě neslyšel starosta! Víš, co by řekl?“

„Vím, že by mě chtěl mít doma...“

„Nepochlubil se. Kdy to bylo?“

„Předevčírem, zachránila jsem ho před infarktem.“

„Srandičky... Necháme toho zavčas. Prý máte nějaké veliké překvapení. Aspoň říkal Vašek, ale víc jsme z něho nedostali. Akorát ještě to, že se tam leze po čtyřech, tak máme nějaké starší kalhoty.“

„Tak se převlečte a půjdeme na věc.“

Pánové se převlékli, dostali každý do ruky kousek dortu ze včerejška a šlo se. Na vrcholu serpentinového stoupání už notně lapali po dechu. To je to vysedávání v kanceláři, popřípadě za rýsovacím prknem.

Michal si na bráchy nachystal parádní divadélko. Nějak se zamotal, zakopl a řítil se hlavou přímo proti skále. Vašek tušil, o co jde, ale Honza s Pepkem vystartovali na pomoc. Vzápětí se zarazili a zírali na bezhlavé tělo opírající se o skálu. Stáli by tak asi hodně dlouho, ale tělo se zavlnilo a vytáhlo hlavu ze skály. Objevila se Michalova usměvavá tvář:

„To je první překvapení. Maskování pokračování chodby. Navíc je to jen malá chodbička, všude jinde bych si tu hlavu rozflákl doopravdy. Pravdu objevila fenka Bo, na kterou to asi nepůsobilo. Normálně tím prošla a my zírali na půlku psa vrtící oháňkou. Takže tady je to slíbené lezení po čtyřech.“

Pepek s Honzou se trochu zdrželi ohmatáváním kraje chodbičky a přesným navázáním maskovacího hologramu. Trochu legrace jsme si užili u ústí chodbičky do Malého zetka. Baltazar nechal výkonnou svítilnu v báglu a osvětloval cestu napůl vybitou čelovkou. Přesvědčil kluky, že podlaha je asi tři metry hluboko, takže se musí pomalu pozpátku spouštět, on je bude dole jistit. Sám to hned předvedl, zůstaly po něm vidět akorát prsty zaťaté do skály. Pak s zmizely i ony, vzápětí se ozval Baltazar, že je připraven chytat dalšího. Neprozradil, že musí sedět na zemi, aby nebyl vidět z chodbičky. Bráchové po sobě nedůvěřivě pokukovali, pak si dodal odvahu Pepek. Lehl na břicho a pomaloučku se sunul přes okraj. Baltazar do toho vykřikoval Držím! a Můžeš! Pojednou se Pepek zarazil, polohlasně prohlásil, že někoho přerazí a postavil se. Ostatní pochopili. Žádné tři metry!

Baltazar počkal, až se všichni shromáždí okolo něho a potom rozsvítil svoji výkonnou speciální svítilnu. Bráchové tak na vlastní oči spatřili Malé zetko. Následovalo kulení očí i pád čelistí na zem.

„Následujte mě, prohlídka začíná!“ prohlásil Baltazar tónem jarmarečního vyvolávače. Stále svítě jen bludičkou čelovkou otevřel dveře do chodbičky, prošel jí a otevřel protější dveře a vpustil bráchy dál. Zadržel je hned za dveřmi a opět rozsvítil speciálku. Světlo se ztratilo v dálce, aniž by něco osvítilo.

„Teď prosím na chvíli zavřete oči, náhlý přechod do světla by mohl být bolestivý!“

Ve spolupráci s Michalem naráz rozsvítili celý strop.

„Oči otevírejte pomalu!“

Nastalo další kulení očí a padání čelistí. Nejdřív se vzpamatoval Vašek. Jako stavař si s úctou prohlížel obrovitánský dóm.

„Proboha, jak je to velký?“

„Nevíme,“ odpověděl Michal. „Ani my jsme se dál nedostali. Furt nám v tom něco bránilo...“

Já jsem jen doplnila:

„Plánujeme to hned zítra, i kdyby trakaře padaly, hrom bil a čerti se ženili!“

Vašek jen pokývl hlavou.

Ukázali jsme hostům hygienický kabinet, posadili jsme je v odpočinkové místnosti a probrali související události, Robátkem počínaje a vlastně i konče. Michal předvedl, jak umí zacházet s videoobrazovkou, prolétl s nimi nad Brnem a skončil u idylického výjevu, jak pejsek Sax pečlivě očichává levé zadní kolo Feldy, aby nakonec zvedl nožičku a přidal svůj vlastní komentář.

Errata:

29.05.2021 18:59