Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Luvocie

Dalším námětem mých povídání o Birhorii se Sygupki byl zdejší sport. Bylo logické, že zdejší lidé, když už mají víc času, věnují ho i sportu. Nikdo nechodí »do práce«, o veškerou výrobu se starají »revekredy«, na ruční »práci« zbývá jen málo lidských činností. Nejdůležitější prací je obsluha líhní a výchova dětí, tam to bez lidí nejde. Protože neznají pojem »rodina«, o děti se starají zásadně odborníci, nebo odbornice. Je to profese dobrovolná, ale výběrová, mezi lidmi uznávaná a vážená. Od uchazečů požadují kromě znalostí i citové souznění s dětmi.

Zdejší sporty patří mezi hlavní zábavu, ale od pozemských se značně liší. Úplně tu chybí naše »bojové« sporty. Žádný zápas, judo, karate a nedejbože box! Chybí střelba, ať už samotná, nebo ve spojení s během. A navíc tu chybí veškeré »zimní« sporty, neboť lyžaření v tropech je zhůvěřilost. V Dubaji sice mají krytou sjezdovku s umělým sněhem, ale to už je vrchol snobismu.

Kromě boje ve zdejších sportech chybí i honba za rekordy a všechny sporty, kde spolu někdo zápasí o vítězství nebo prohru. Jejich »pinkání míčem« není tenis ani ping pong, fotbal, pozemní hokej, volejbal ani basketbal, zkrátka sportovní soutěže, kde je účelem hry soupeře »porazit a rozdrtit«. Takže neznají ani šachy, dámu a člověče nezlob se. »Pinkání míčem« se vzdáleně podobá tenisu, ale hraje se na kruhovém hřišti a nepočítá se vítězství. Něco podobného je »cepduzé«, sport trochu podobný golfu, až na to, že se nehraje na vítězství jednotlivce, ale na nejnižší dosažený čas celého družstva.

Pokud si tu hrají na rekordy, pak jde o variantu »nejlepší výkon poslední doby«. Vedou si tu žebříčky výkonů s trváním půlrok, rok, deset let, padesát let a sto let. Každý bodovaný výkon se zapíše do žebříčku na odpovídající místo, jenže z půlročního žebříčku se každý výkon po půl roce smaže a pokud šlo o rekord, na jeho místo postoupí dosavadní druhý. Kdo dosáhne opravdu extrémního výkonu, pak zaslouženě kraluje ve všech žebříčcích, ale jen dočasně. V půlročním už za půl roku drží první místo dosavadní druhý nejlepší a pořád je co překonávat. Myslím, že by to stálo za zamyšlení i na Zemi.

Sygupki před vchodem do Milykte.

A pak tu jsou sporty, které se prostě nebodují a každý si je provozuje jen pro radost. Patří sem například létání na křídlech, což je jakási zdejší varianta motorového rogalla, potápění, plavba na lodích poháněných plachtami a podobné. Nezávodí se v nich na čas, ale kdo může o sobě prohlásit, že obletěl všechny nejvyšší hory, nebo všechny hory s jeskynními osadami, toho jméno bude zapsáno v desetiletém žebříčku vytrvalců. Stoleté žebříčky vedou jen pro náročnější sporty, u těch rekreačních by byl seznam příliš dlouhý a nepřehledný. Někdy je tam tisíc jmen, jindy jen desítka, protože každé jméno po deseti letech vypadává, leda by svůj výkon do deseti let zopakoval. Ale stává se to a některá jména tam jsou tradičně již tisíce let.

„Můžeš si to zkusit také,“ navrhla mi Sygupki. „Létání na křídlech ne, máš v sobě nějaké schopnosti Isfétů, to by nebylo fér, ale co takhle zkusit si »cepduzé«? Na Birhorii je dvaatřicet areálů pro »cepduzé«, když je všechny projdeš, budeš zapsaný na deset let v seznamu vítězů a můžeš si to časem i zopakovat.“

„Budu o tom uvažovat,“ řekl jsem. „Ale mám jednu prosbu. Říkala jsi mi, že můžete navštěvovat vašimi tunely »krhúty« jiné světy v oblasti »Velkého ježka«. Chtěl bych poznat Luvociany, už protože se mi, jak říkáš, hodně podobají. A také mě zajímají jejich oděvy. Mohli by mi nejspíš pomoci. Můj současný oděv je ještě dobrý, ale naše oděvy dlouho nevydrží, rozpadají se. Chtěl bych vědět, jak to mají s nimi Luvociané.“

„Nic jednoduššího,“ řekla. „Pošli dotaz jejich »Šakichu«, to je jejich středisko pomoci návštěvníkům. Pokud to bude možné, jistě ti vyjdou vstříc. Chceš, abych ti to zařídila?“

Rozumí se samo sebou, že jsem chtěl.

Sygupki si tedy vyvolala obraz »nirde«, tentokrát spojený s nějakou komunikační ústřednou, a poměrně rychle se dostala do kontaktu s někým z »Šakichu« ve světě Luvocie. Z obrazovky se na nás dívala nějaká místní kráska – a musím potvrdit, podobala se nám lidem víc než Birhové. Až na trochu delší liščí ouška, co jí vyčnívala z vlasů, jinak vypadala docela dobře, to musím uznat.

Sygupki jí chvíli něco vykládala, pak mluvila Luvocianka a měla docela příjemný hlas. Pochopil jsem jen to, že obě hovoří o mně. Problém byl, že obě hovořily jazykem, který jsem neznal a nebyla to telepatie, které bych rozuměl.

Pak obraz zmizel, Sygupki zrušila »nirde« a obrátila se na mě s vysvětlením.

„Máš svolení navštívit svět Luvocii na dobu jednoho roku,“ řekla mi. „Nemusíš rok spotřebovat naráz, rozděl si to na několik kratších návštěv. Barumja se tam o tebe bude starat, jako tady já.“

„Ty tam se mnou nepůjdeš?“ zeptal jsem se.

„Já už tam nemám volný ani den,“ řekla trochu smutně. „Vyčerpala jsem si celý rok už dávno a další povolení dostanu až za sto osmdesát let. Další dávají až po dvou stech šestapadesáti letech, ale něco už mi z toho uplynulo. Víš, každý navštěvuje jiné světy rád, ale návštěvy musí být limitované, jinak by tam nebylo k hnutí. I tak jsou tam přeturistovaná místa. Však uvidíš.“

„Jak se tam dostanu? A domluvím se s nimi?“ zajímalo mě.

„Naučím tě ještě obsluhovat »krhúty«,“ slíbila mi. „Cílové místo si už určíš sám, stačí vědět název. Pamatuj si jméno Soncil, pro zpáteční cestu je to Milykte. Tak pojď, Barumja už tě čeká. Domluvíš se sice jen telepatií, ale zatím ti to postačí.“

Nechtěl jsem strávit mezi Luvociany celý rok. Postačí, když se mezi nimi trochu porozhlédnu. Jediné, co doopravdy potřebuji, je zjistit, jak je to s jejich oděvy.

To mě právě teď zajímá nejvíc.

Cestu nadprostorovým tunelem »krhútem« jsem absolvoval již se Skrčkem, takže mě překvapilo jen to, že druhá mezihvězdná cesta vypadala úplně stejně. Jediný rozdíl byl, že předtím zadával příkazy Skrček a dnes já. A pak ještě to, že dveře se zde otevírají příkazem »čet« a ne »suhrej«, jako u Isfétů. Isfétové měli údajně zpočátku stejná klíčová slova, ale pak si všechna změnili, aby jiné vesmířany zmátli. Ach jo, není nad vojenské utajování!

Cestování »krhútem« vypadá zhruba takto: vejdete dveřmi do chodby a dveře za sebou zavřete, pokud se nezavřou samy. Dojdete na konec tunelu, který končí ve skále. Zajímavé je, že jak Isfétové, tak ostatní vesmířané žijící v »Cošhifyge« nedělají své tunely pravoúhlé a hladké jako my, všude mají stěny jen hrubě tesané, »přírodní«. Nevím proč. Hladké stěny obložené leštěným mramorem se mi zdají lepší, ale to je věc vkusu.

Na konci chodby vyšlete příkaz »zlazac«, následovaný co nezřetelněji myšleným názvem cílové stanice. Sygupki mi to pro jistotu zdůraznila, abych omylem nenavolil podobně znějící jiný cíl. Dá se to sice snadno napravit, ale neohlášené cizince nevidí nikde rádi⁴. Vzal jsem si to k srdci a pečlivě jsem určil cíl. Skála rázem zmizela a tunel pokračoval dál, jenže očividně vedl úplně jinou horninou. Ano, to už jsem zažil, ale Skrček mě popoháněl, že si ten předěl prohlédnu na zpáteční cestě.

Došel jsem na další konec chodby a nařídil otevřít dveře. Nejprve se uzavřela chodba za mnou a až pak se otevřel východ. Sygupki mi to vysvětlovala tím, že nesmí dojít k situaci, kdy by byly tunely průchozí z jednoho světa do jiného. Může se totiž stát, že na planetách je na obou koncích značný rozdíl atmosférického tlaku, otevřený tunel by vyvolal příšerný vichr, který by mohl i zabíjet. Navíc by při uzavírání dveří vznikl hlasitý pískot, vždyť tunely jsou vlastně píšťaly, jenže tak silný zvuk by mohl do velké dálky zabíjet. A také není žádoucí míchání atmosfér různých světů. Proto jsou »krhúty« konstruované tak, aby se nedaly otevřít dveře, je-li otevřený tunel, a naopak.

Barumja

Cílový »krhút« jsem naštěstí určil správně a za dveřmi už na mě čekala místní průvodkyně Barumja. Celkem hezká holka, až na ty liščí uši a na to, že byla o hlavu vyšší a patřila i do vyšší váhové kategorie. A byla oblečená! Měla na sobě jakousi římskou tuniku nebo snad společenské šaty z lesknoucí se červené látky, podobné hedvábí. A na nohou botky kozačky. Paráda!

„Cizinec z nového světa, že?“ uvítala mě. „Vítej v Luvocii! Říkej mi Barumja a budu zde tvá druhá matka!“

Zarazilo mě, když se prohlásila za moji »novou matku«, ale opravdu jsem se vedle ní cítil jako malý klouček. Mají tu zkrátka jiné zvyky a tohle do nich patří. A není to úplně mimo. Obyvatelé »Hvězdného Ježka Cošhifyge« se dožívají mnohem delšího věku než my a nepředpokládám, že by cizinci jako průvodce nabídli nějakou mladou začátečnici.

Jsem tedy v Luvocii!

Město Soncil mě uvítalo velkolepě.

Brána z »krhútu« vyústila na velkém náměstí, obklopeném domy. Domy tu ale byly bizarní, na první pohled keramické, jako kdyby vyšly z keramické pece. Očividně nebyly stavěné z cihel, ale vytvořené vcelku.

„Zajímají tě naše domy?“ ptala se mě Barumja, když viděla můj zájem. „Mají velice pohnutou historii. Kdysi nás přepadli zlí Isfétové a celý náš svět vyvraždili. Kdybychom neměli světů víc a nezachránili aspoň část obyvatel, už bychom nebyli. Jenže ti vrahové v našem světě uvízli a naši obránci, když zjistili, že tady už nejsou naši lidé, rozhodli se spálit náš svět i s Isféty. A to se také stalo. Když se sem po mnoha staletích naši lidé vrátili, byl náš svět vychladlý, ale mrtvý. Museli sem dovézt rostliny a znovu svět oživit. Byla to úmorná práce, ale výsledkem je, že naše Luvocie je opět krásný svět plný života.

Hvězdný oheň sežehl vetřelce, ale také spálil naše původní města. Z mnoha zůstaly jen ruiny, ale některé stavby přečkaly ten oheň vestoje, jen se jejich materiál spekl do jednolité hmoty. Když se sem stěhovali lidé zpátky, ponechali tyto spečené stavby stát na památku a dokonce je opět obydlili. Ujalo se to, takže dnes stavíme města z vypálené hmoty. Proč ne? Jsou čisté a bydlí se v nich dobře.“

„Zajímavé,“ řekl jsem. „Já pocházím ze světa, kde se domy také staví z vypálené hlíny, ale skládáme je z malých kvádříčků. Jenže mám problém. Přivlekl mě k vám nedobrovolně jeden Isfét a nemohu se vrátit domů...“

„Slyšela jsem o tom,“ skočila mi Barumja do řeči. „Birhové toho Isféta zničili a naši »znerjo« ho zkoumají. Ale rozebírají ho atom po atomu a to asi bude ještě dlouho trvat.“

„Mám ještě další problém,“ nenechal jsem se odstavit od tématu. „Birhové neznají obleky, chodí nazí. My se oblékáme, ale naše oděvy dlouho nevydrží, časem se rozpadají. Zajímá mě, zda bych od vás nemohl nějaké získat.“

„Birhy známe,“ přikývla Barumja. „Odedávna žijí v teplých krajích svého světa a nechce se jim obsadit i jeho zbytek. Zvykli si žít bez oděvů. My jim do toho nemluvíme, ale odedávna žijeme na celém povrchu našeho světa. Na rovníku máme horko, kolem pólů led a na většině pevnin oděv potřebujeme. Samozřejmě ti věnujeme, co potřebuješ. Objednám ti u našich vědátorů »znerjo« kamínek do »revekredu« »blaňti«, kde budou nahrané. Když dáš vložit »blaňti« do »revekredu« na Birhorii, budeš mít oblečení podle potřeby i tam. Od jednoduchých tropických sukýnek až po silné, tepelně izolační polární »ochalony«.“

„Budu vám za to vděčný,“ ujistil jsem je.

Obešli jsme mezitím část náměstí. Zaujaly mě keramické stolečky se stejnými lavičkami, kterých tu bylo spousty. Barumja mě na jednu posadila, sama si sedla naproti mně a na stolečku mezi námi se objevilo na plochých talířcích jakési místní jídlo.

„Ochutnej tohle!“ podala mi na to lžičku.

Na talířcích byla ledová pórovitá sladká hmota, která se na jazyku lehce rozplývala za vzniku šumivých bublinek. Potěšila můj jazyk a osvěžovala skoro jako naše zmrzlina. Nakonec, proč by jinde ve vesmíru nevynalezli podobné osvěžení a třeba i lžičky jako my? Nemáme to přece ve všech galaxiích patentované!

Barumja se opět na okamžik zamyslela. Už jsem věděl, že v té chvíli někam telefonuje. Jenže telepatií, bez mobilů a jiných podobných pomůcek.

„Objednala jsem ti právě naše jídla,“ řekla po chvilce. „Náš vědátor Mórubní ti je přihraje do »blaňti« k oblekům. Podle zubů odhaduji, že jsi všežravec jako my, u těch vegetariánů bys dlouho nevydržel. Jistě nepohrdneš tepelně upraveným masem! Už ti to Mórubní nahrává...“

„Nepohrdnu,“ přikývl jsem.

„Horší je, že ti nemůžeme najít původní domov,“ vzdychla si a dál ukrajovala lžičkou sladkou zmrzlinu. „Je to těžké. Jediné vodítko, které jsi ohledně svého domova Birhům dal, je rychlost pěti tisíc kilometrů za vteřinu, s jakou se vaše galaxie vzdaluje od naší. Bohužel tomu číslu odpovídá pět různých galaxií. »Znerjo« doufají, že by to měla být ta nejbližší, je nepravděpodobné, že by Skrček letěl k těm vzdáleným. Ale i to znamená několik milionů hvězd a to bude těžké hledání. Navíc my tak daleko nelétáme. Hvězdné lodi Isfétů mají proti našim několik velkých výhod. Jsou menší, nejsou tak nápadné, ale především, převážejí hibernované Isféty a nepotřebují pro ně vozit potraviny ani vzduch. Strojoví Isfétové zásoby nepotřebují. Stačí jim energie a tu jim poskytne reaktor jejich lodě. Jen proto se odvážili přeletů mezi galaxiemi trvajících až milionu roků, na jaké si my zatím netroufáme. Tvůj Skrček byl zřejmě průzkumník, stavitel tunelů. Nebyl dostatečně ozbrojený a vlastní dobývání světů měl přenechat robovojákům.“

„Obávám se, že byl ozbrojený víc než dost,“ řekl jsem.

„Na neozbrojené domorodce by stačil,“ souhlasila Barumja. „Ale neodolal svému vlastnímu »baryzulu«, ohnivé kouli, kterou mu vrátilo »peprycho« Birhů. Robovoják by odpálil »baryzul« tak silný, aby ho nedokázali zastavit, natož vrátit. A nevnucoval by ti vaši primitivní pistoli, abys za něho střílel. To všechno jasně ukazuje na stavitele. Buď rád, jinak bys to nepřežil. Robovojáci byli příliš vražední.“

„Vždyť jsem rád,“ pokrčil jsem rameny. „Přidám vám něco do mozaiky. Skrček se chlubil, že tunely k nám jsou jeho dílo.“

„To potvrzuje naše odhady,“ přikývla. „Dík za potvrzení!“

„Dodám k tomu ještě něco,“ vzpomněl jsem si. „Pamatoval si jméno Birhorie, ale tvrdil, že v době jeho poslední návštěvy tam byla kamenná města. Jeho »krhút« ústil v kamenných ruinách nějaké dávno opuštěné stavby. Pomůže vám to?“

„To už víme,“ řekla. „Neříkal jsi to už Birhům? Poslali nám doslovný záznam všeho, co s tebou projednali.“

„V tom případě asi nevím nic navíc,“ stáhl jsem se.

„Pak mi tedy dovol pár slůvek, nejspíš ti ledacos napovědí,“ obrátila hovor jinam.

„Prosím,“ přikývl jsem a nabral si další lžičku zmrzliny.

„Podle mého mínění by ses měl nejprve porozhlédnout po světech Hvězdného Ježka »Cošhifyge«,“ nadhodila Barumja. „Na tvém místě bych nezůstávala pořád na tom jednom, prvním. Jistě bych se chtěla seznámit pokud možno se všemi a když už tady mám zůstat, protože návrat patří mezi čiré chiméry, aspoň bych si vybrala svět, kde se budu nejvíc cítit jako doma.“

„Rok je na poznání světa trochu málo,“ namítl jsem. „Další cesta sem až za sto let je stejná chiméra jako můj návrat. Birhorie je svět, kde mě přijali natrvalo. Nemám důvod to měnit ani kvůli krásným chimérám.“

„Rok je na poznání celého světa opravdu málo,“ souhlasila. „Ale ty jsi výjimka. Myslím, že bys měl dostat výjimku i v tom, abys směl poznávat všechny světy déle. Jen tak se můžeš opravdu zodpovědně rozhodnout.“

„Myslíš, že to půjde?“ neskrýval jsem skeptické mínění. „Výjimky nejsou správné řešení.“

„Ty už jsi výjimka ať chceš nebo nechceš,“ řekla. „Když jsi tady ze Země jediný, nemůžeš zahltit turistiku žádného světa.“

„To je snad jasné,“ souhlasil jsem. „Ale výjimky nejsou správné. Je to první krok k dělení lidí na kasty.“

„Vždyť jsi říkal, že u vás kasty máte?“ podivila se.

„Máme,“ přikývl jsem. „Ale to neznamená, že s tím musím souhlasit. Lidé jako já tvrdíme, že kasty jsou zlo.“

„Ale vždyť jsi snad říkal, že kasty nejsou u vás definitivně určené a můžete je změnit!“ připomněla mi.

„Ano, změnit se to dá,“ připustil jsem. „Ale úplně snadné to není. Některé kasty odmítají přijímat jiné lidi, bojí se, že přijdou o výsady. Jiné kasty mají tak nepřijatelné povinnosti, že o přestup do takové kasty nestojím.“

„Povinnosti ti nevoní?“ podívala se na mě posměšně.

„Líbila by se ti povinnost zabíjet lidi na rozkaz?“

Bylo zajímavé pozorovat její obličej, jak se mění. Posměch z něho zmizel a vystřídala ho vážnost.

„Povinnost zabíjet?“ otřásla se. „No, taková povinnost by se mi také nelíbila.“

K našemu stolečku přistoupil znenadání chlap v červené kombinéze. Dalo se čekat, že bude o hlavu větší než já a váhově by také zametl s naší »těžkou váhou«. Neříkám, že byli oba tlustí, ale měli by jistě problém projít bez shýbání našimi standardními dveřmi. Nedivil bych se, kdyby ten chlap u nás popadl osobní auto a jednou rukou je bez heveru nadzvedl. Proti nim jsem si opravdu připadal jako klouček.

Jak se říká, zdání klame. Nějak jsem se příliš zaměřil na výšku. U Birhů jsem se cítil jako jejich starší strýček, ačkoliv to bylo nejspíš naopak. Sygupki mi přece tvrdila, že další povolení k návštěvě Luvocie dostane až za sto osmdesát let, dávají je po dvou stech šestapadesáti letech, z toho plyne, že tu naposled byla před sedmdesáti šesti lety a dojem malé holčičky je u ní na celé čáře lživý jako naši presstituti.

„Tady máš to »blaňti«!“ oslovil čahoun Barumju a prohlížel si mě jako dvouhlavé tele. „Tohle je ten člověk z jiné galaxie?“

„Díky, Mórubní!“ převzala od něho malý oválný kamínek. „Jo, to je on. Mimochodem, v jeho světě je odborníkem na jejich »movidroty«, i když jejich úroveň je trochu nižší než naše.“

„Takže kolega!“ usmál se naplno. „To mě těší!“

„Kolega?“ oplatil jsem mu úsměv. „Tak bych tomu neříkal. Abych nás dva považoval za kolegy, museli bychom být zhruba na stejné úrovni. Jestli to správně chápu, mezi námi je propast několika milionů let vývoje. Naše počítače nesnesou s movidroty srovnání, do našich počítačů se inteligence nevejde.“

„No vždyť do našich také ne,“ řekl shovívavě Mórubní.

„Skrčka nepovažuješ za inteligentního?“ zarazil jsem se.

„Ne,“ odvětil Mórubní. „Jen za vypočítavého. Inteligence si žádá mnohem víc. Isfétům chyběla schopnost citového souznění. Kalkulovat uměli, to jim nebereme, ale cit jim chyběl. A bez citu se o inteligenci nedá mluvit, to je pouhá vypočítavost, kalkulace.“

„My nezvládáme ani to,“ přiznal jsem. „Naše počítače umí jen kalkulovat, ale ještě si ani neuvědomují samy sebe.“

„Je otázka, zda je to vůbec žádoucí,“ řekl Mórubní. „Začali jsme nedávno pracovat na nové hvězdné lodi, schopné přeletět k sousedním galaxiím. Jenže to už nebude záležitost pro lidskou posádku. Cesta potrvá déle než milion let a i s uvážením zkrácení času to není na jednu generaci. Uvažujeme o umělé inteligenci, která by to dokázala. Něco jako byl Skrček, jenže ne tak krutého. Stačilo by, aby v cíli objevil svět vhodných parametrů a postavil na něm »krhút«, pak už to bude zase naše záležitost.“

„Myslíš to na cestu do naší galaxie?“ chytil jsem se toho.

„Třeba,“ přikývl. „Nebo jinam. Jenže jak říkám, cesta je to na miliony let, to není nic pro nás živé.“

„Škoda,“ řekl jsem. „Přitom tady někde je Skrčkův »krhút« mezi Zemí a Birhorií...“

„Ano, víme přece, kde končí,“ souhlasil Mórubní. „Už jsme ho vyzkoušeli, jde to jako našimi »krhúty«. Potřebuješ znát jedině cílová jména. U některých Isfétských »krhútů« je známe, takže se nám podařilo spojit »krhút« z Birhorie do Perdolbny, jenže jméno »krhútu« na straně Birhorie neznáme, takže to nejde otevřít zpět. Na Luvocii pochopitelně žádný »krhút« Isfétů není a s našimi se nespojí. Jejich »krhúty« odpovídají starší generaci našich z doby před válkou s Isféty, ale udělali je úmyslně neslučitelné. Kdyby na požádání ukázaly »historii posledních cest«, jako naše, nebyla by cesta na Zem žádný problém. Bohužel se dají zničit, ale nedají se zkoumat. Mají pojistku, která při odhalení pokusu o rozebrání rozpustí jejich paměti v kyselině a smaže tím všechno. Bohužel jsme se to dozvěděli při pokusu zadávat kombinacemi náhodných znaků různá jména. Při sto dvacátém špatném hesle se ovladač »krhútu« sám rozložil v kyselině a bylo po pokusech.“

Až jsem se otřásl při jeho povídání! Jak málo stačilo, abych se mohl vrátit! Stačilo by znát jedno správné jméno! Spojení mezi Birhorií a Perdolbnou se podařilo, »krhúty« jsou i po milionech let funkční, jen znát to jedno jméno!

Jak asi bylo chlapovi v Alibabově jeskyni, když zapomněl heslo »Sezame, otevři se!« a v zoufalství čekal na návrat lupičů, kteří ho samozřejmě jako vetřelce zabili! No, jsem na tom přece jen lépe. Nečeká mě rozsekání na kousky, jen se nemohu vrátit.

Jenže ani to není nic, co by mi mohl kdokoliv závidět. Sedí na to jedno české úsloví.

»To naštve!«

------------------------ Poznámky:

  4 Připomenu nehodu Harryho Pottera, který také tak odletěl, kam nechtěl...

Errata:

19.07.2021 18:20