Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Seznamování

Dlouhá porada mimozemšťanek zatím skončila a dozvěděl jsem se výsledek.

Nesplnily se mé obavy z následné popravy, ani z ukazování v nějakém zdejším ZOO. Nakonec se ty Amazonky ukázaly nad očekávání velkoryse. Vzhledem k tomu, že jsem jediný zástupce svého druhu, mohu si vybrat, kde chci žít nejen v rámci světa Birhorie, ale na kterémkoliv spřáteleném světě.

A hned mi také nabídli na Birhorii ubytování. Jestli chci, mohu si ihned vybrat z nabídky volných obytných kójí »tyshigi«, z nichž jedna je ihned k mání přímo v Milykte, neboli ve zdejším skalním městě.

Takový obrat mě opravdu potěšil a velkorysá nabídka také. Rozhodl jsem se tedy kout železo dokud je žhavé a přijal jsem hned tuto první nabídku. A současně jsem souhlasil, aby se mou zdejší patronkou a pečovatelkou stala mimozemšťanka Sygupki, právě ta, co se do této chvíle se mnou bavila.

„Předpokládám, že se v našem životním stylu nevyznáš,“ řekla mi dobrácky. „Pro začátek bych očekávala, že na tom budeš podobně jako někteří tvorové z méně rozvinutých světů. Kdybys něco chápal rychleji, dej mi vědět, ať se nezdržujeme přílišnými podrobnostmi.“

Shromáždění mimozemšťanek se po poradě rychle rozešlo a Sygupki mě vyvedla z této místnosti dál do skalního města.

Nebudu tedy zajatcem, ale hostem.

Co víc bych si tady mohl přát?

Obytná kóje »tyshigi«, kterou jsem obsadil, byla určená pro jednoho obyvatele. Byla opravdu miniaturní. Na Zemi bych do tak malé místnosti dal nanejvýš koupelnu. Nedávno jsem ji přece zařizoval v bytě po prababičce z pokojíku pro služky, jaké byly za Rakouska-Uherska obvyklé. Tady to byl celý byt, i když jen malá »garsonka«. Inu, jiný kraj, jiný mrav. Mělo by mi to stačit.

Hned při vstupu mě Sygupki začala zaučovat, jak se s jejich vymoženostmi zachází. Ani jsem se nedivil, že byl vchod zavřený podobnými dveřmi, jaké měl Skrček, rozdíl byl jen v klíčovém slovu pro jejich otevírání. U Skrčka to bylo slůvko »suhrej«, na Birhorii to bylo mnohem kratší »čet«. Zdejší dveře se ale chovaly úplně stejně – prostě odspodu mizely, jako kdyby se vypařovaly. Přestal jsem se tomu divit, když jsem si uvědomil, že Isfétové poměrně dlouho žili s ostatními mimozemskými tvory jakž takž v míru a sdíleli tedy i společné technologie.

Také tato místnost byla osvětlená jako ve dne. Sygupki mi vysvětlila, že se světlo zapne současně s otevřením dveří zvenčí, ale pak už se musí řídit příkazy. »Fegso« světlo zhasíná, »zbog« rozsvěcí naplno a »uzboň« rozsvěcí pomalu.

Zacházení se zdejším nábytkem bylo podobně prosté. Bylo třeba jen telepaticky si pomyslet správný příkaz. Požadavek na vytvoření jednoho kusu nábytku sestával ze dvou slov: »návěští« a určení druhu. Když jsem například chtěl židli, byl pro to příkaz »Nojsu šotro«, stoleček se jmenoval »zgylot«, pohovka »vyzgol«. Ale stejně tak dobře jsem si mohl pokojíček »tyshigi« proměnit v koupelnu. Stačil příkaz »Nojsu biha« a objevila se velká vana s náplní podle požadavku: »byna« znamenala čistou pramenitou vodu, »čepsug« vodu s mycí pěnou a na příkaz »Nojsu loštéch« začal kolem mě kroužit suchý horký vzduch, zastávající úlohu ručníku. Zkrátka pohoda. Důležitou součástí byl i »muteg«, zdejší verze záchodu, podobná »tureckým«. Rozdíl byl v tom, že po našlápnutí na šlapky se záchod i s uživatelem obalil neprůhlednou stříbřitou blánou, což jsem později občas spatřil i na veřejnosti. Byla to vlastně obdoba přenosných záchodů »Toi«.

Nábytek se objevil vždy na tom místě, kam jsem se právě díval, a při troše nešikovnosti se mi podařilo požádat o křesílko položené na stolku, ale všechno se dalo rychle odstranit příkazem »Blyčon« neboli »odstraň«.

Požadavek na vodu nebo pěnu s určením pohledu do vany způsobí, že se začne napouštět. Pokračovalo by to však jako naše proslulé »hrnečku vař«, proto se to musí ukončit pomocí příkazu »ohidše«, stejně jako u působení horkého suchého vzduchu nebo rozsvěcení »uzboň«.

Posledním předmětem, se kterým mě Sygupki seznámila, byl zobrazovací přístroj »nirde«, něco mezi našimi počítači, rádiem, knihovnou a televizí. Upřímně řečeno, byl lepší než naše křápy. Nahrazoval i sešity, poznámkové bloky a vlastně všechno, kam si my lidé zapisujeme své myšlenky.

„S tímhle si můžeš zobrazit všechno nač si vzpomeneš,“ ujišťovala mě. „Nejlépe když se pomocí »nirde« začneš učit naši řeč. Tu budeš potřebovat skoro všude. Telepatií »nolosinuo« se s námi také dorozumíš, ale »lufuny« řídíš jen pomocí klíčových slov. A to tě nejlépe naučí »nirde«.“

Naučila mě tedy vyvolávat a používat »nirde«. Vypadalo to skoro jako obrazovka počítače, jenže bez okrajů. Vznášející se obraz, nic víc. Po vyvolání byl malinký jako sklíčko od hodinek, ale dal se zvětšit až na celou stěnu. Vypadalo to pak, jako kdyby byl pokoj náhle useknutý a změnil se v balkon, jenže okolní svět byl pak jen zobrazením. Birhové měli tím způsobem, podobně jako my, vytvořené celé filmy, jenže neuvěřitelně dokonalejší.

Sygupki mi na závěr vyvolala učební program pro děti, aby mě naučil mluvit zdejší řečí i bez telepatie, a abych se tím naučil ovládat zdejší »lufuny«.

„Poslyš, co vy vlastně jíte?“ napadlo ji nakonec.

Vybalil jsem tedy zbytek pemmicanu, ale hned jsem řekl, že to je »jídlo pro otroky«, které mě sice může udržet naživu, ale je příšerně nechutné.

„Pak bude asi nejlepší, když se začneš učit názvy našeho ovoce,“ poradila mi. „Máš sice zuby jako dravec, ale zdá se mi, že naše ovoce sneseš. Udělej si pohodlí...“ a vytvořila mi zdejší lůžko »vyzgol«, před ně stoleček »zgylot«, „...a sem si příkazem »nojsu« vytvoříš jednotlivé kusy ovoce, které pak místo zrušení »blyčonem« prostě sníš. Nechám tě tu teď samotného, ale kdyby sis nevěděl rady, zavolej mě »čosde«.“

Ještě mě naučila oslovovat ji »směrovanou telepatií« neboli »čosde nolosinuo«. Vysvětlila mi, že »obecná« telepatie osloví všechny tvory v místnosti, ale směrovaná jen konkrétní osobu, zato s dosahem kolem celého světa. Ona však bude nedaleko, aby mi mohla kdykoliv přispěchat na pomoc, kdybych to potřeboval.

Pak odešla a já jsem zůstal ve »svém tyshigi« sám.

Sám v cizím světě...

V první chvíli mého osamění jsem se natáhl na zdejší postel »vyzgol« a chvíli jsem uvažoval.

Panečku, to to vzalo obrat! Ráno ještě spokojený inženýrek v Praze, pak otrok, doprovázející jako vazal svého otrokáře na »průzkum« neznámého světa, ve skutečnosti vedený v první linii do války, poté opovrhovaný zajatec a nakonec host cizí civilizace. V jednom dni jsem vystřídal tolik rolí, že by mě to předtím ve snu nenapadlo. I když jen ta první byla opravdu spokojená. Poslední roli mi kalilo vědomí ztracené Země. Mohu být host trpěný nebo vážený, co je to platné, když návrat domů zmizel v nedohlednu? Ani kdybych se tu stal králem, nevyváží to tuhle trpkou pachuť.

Ale přece jen jsem to už neviděl tak černě, abych litoval, že nemám po ruce pistoli s jediným nábojem. Zoufalství již není na pořadu dne, musím se teď kolem sebe porozhlédnout, co mě tady čeká a nemine.

Uvědomil jsem si, že mám vlastně hlad. Nebylo divu, jedl jsem naposledy na Zemi, která je teď vzdálená... jak vlastně? Ani se to nedá vyčíslit, zejména když se to za každou vteřinu mění o tisíce kilometrů. Jak je veliká naše Galaxie? Dodnes se nad tím vedou učené spory. A já jsem v úplně jiné, cizí. Vzdálenosti mezi galaxiemi jsou ještě grandióznější než rozměry galaxií! Takže to bude astronomicky nepředstavitelné číslo i ve světelných letech, natož v kilometrech!

Kašlu na to, jdu pátrat po něčem k snědku.

Naštěstí mi Sygupki ukázala, jak vyvolat obrazovku zdejší televize »nirde«, či spíše zdejšího informačního systému, a jak na něm vyvolat výukový program pro děti, který by byl schopný mě naučit zdejší řeč i zásady chování v tomto světě. A navíc mi ukázala, jak vyvolat přehled zdejšího ovoce, o které i já mohu požádat... no jo, ale koho?

Přece mi nikdo nebude vykládat, že v tomto světě je magie! Řekneš kouzelné slovo a vyčaruješ si večeři... Ale Sygupki přece zmínila nějaká klíčová slova! Takže to spíš bude splnění příkazu, zadaného nějakému zdejšímu neviditelnému robotu »lufurovi«, vybavenému schopností na požádání vytvářet a likvidovat hmotu. Co to Sygupki říkala o Skrčkovi? »Osobnost Isféta nahraná do movidrotového mozku...« Nevím sice, co je to »movidrotový mozek«, ale cožpak někdo na Zemi doopravdy ví, co se nachází v »mikroprocesoru«? Vsadím se, že to nevědí ani jeho autoři! Na vývoji dnešních procesorů se podílely procesory starší generace, takže z lidí to neví nikdo. A když připustím, že technická úroveň zdejší civilizace je vyšší než naše, nezbývá mi než připustit, že není vyloučená ani úplná anihilace a naopak vytváření hmoty.

Takže když správně vyslovím – a stačí telepatií – příkaz, je tu někde snímač, »lufur«, který příkaz zachytí, pošle dál a NĚCO, co ještě neznám, to provede.

»Nojsu cechute!« – a na stole leží veliká jahoda, u které už její barva napovídá, že má s pozemskou jahodou společný nejvýš tvar. Fialová barva i velikost jablka nebo pomeranče jasně ukazují na mimozemský původ.

»Nojsu pilyžde!« a vedle jahody leží obří švestkově modrá broskev. Ze švestky to má jen barvu, ale tvar není pro švestku typický a velikost menšího melounu také ne.

»Nojsu doxo!« a soubor cizokrajných plodů doplňuje cosi, co se sice tvarem podobá citronu, ale blankytně modrou barvou to nepřipomíná nic co znám.

Raději toho nechám a nastoupí ochutnávání. Jahoda vůbec není nakyslá, ale přeslazená jako... jako moruše. Broskev je sice kyselejší, ale nemá jádro, jen jakási malá jadérka, asi jako malina. Světle modrý citron má chuť mezi banánem a melounem. Jíst se ale dá všechno, takže si hned dám repete. A pak ještě jedno.

Uf, víc už ani nesním. Hlavně ty »doxo« byly hodně syté. Tomu se částečně ohryzaný pemmican nemůže rovnat, zkusíme si tedy na něm příkaz »Blyčon!« A je pryč!

Večeře se povedla, vrátíme se k vyučování. Je to pro děti, proč by to nemohl zvládnout pozemský inženýr? Zvlášť když má možnost vyžádat si příkazem »Fumlef« dokonalé zobrazení věci pomocí »nirde«, případně si nechat věc vytvořit pomocí »Nojsu«.

Ať žije Birhorie!

Samozřejmě jsem se nechal učit nějaká základní slovíčka, ale brzy jsem zkusil nasměrovat učební program jinam než kdosi dávno určil. Bylo to přece určené pro zdejší malé děti, rozhodně ne pro dospělého příslušníka úplně odlišné civilizace. Navíc to tak nějak předpokládalo, že popisované předměty znám. Jenže to nemusela být vždycky pravda. Na neznámých výrazech jsem se pochopitelně zasekl a byl problém pokračovat.

Naštěstí to vymysleli, aby to dovolovalo odchylky. Učební program zkrátka počítal i se zvídavějšími jedinci a umožňoval dotazy netýkající se právě probírané učební látky. Začal jsem se tedy ptát na mezilidské vztahy mezi těmito tvory. A upřímně řečeno, dozvěděl jsem se věci, až se mi z toho protáčely oči.

Chtěl jsem se zeptat mimo jiné na vztahy mezi pohlavími. Proč mě zajaly samé ženské a ne chlapi? Jako kdyby tady vládl příšerně tuhý matriarchát! Kde vůbec zdejší chlapi byli?

No, dozvěděl jsem se to...

Mimozemšťané na Birhorii termín »pohlaví« nemají. Jsou to totiž hermafrodité. Že jsem si je zařadil jako ženy, to je jen můj omyl. Zvenčí tak sice vypadají, ale každá... nebo každý... mají obě rozmnožovací ústrojí a oplodňují se navzájem. Nejsou to savci, neboť snášejí měkká vejce bez skořápek, kde však není oddělený žloutek a bílek, ale již značně vyvinuté mládě, kterému ještě ve vejci dorůstá hlava na dvojnásobek. Nemají tedy ani odlišná pohlaví, ani rodiny. Občas snesou jedno vejce, uloží je do společné líhně a víc se nestarají, přesněji řečeno, ponechávají starost o potomky odborníkům – nebo spíš odbornicím? Líhně i internátní školy bývají v jeskyních umístěné v největší hloubce pod zemí, kde je nejstálejší teplota.

Sakra, jak jim mám říkat? Ženy to nejsou, protože každá je z poloviny muž. Ale jen z poloviny, takže říkat jim chlapi je také mimo mísu. Asi bude lépe držet se termínu »mimozemšťané«. Je ale otázka, proč je nazývat češtinou? Sami si říkají »Birho« nebo »národ Birho«, má to u nich význam »člověk«.

Asi jim budu říkat česky »člověk«, v množném čísle »lidé«.

Nemá smysl to hrotit...

Pravda, první den, či vlastně noc, jsem v Birhorii přetáhl až do rána. Neumíte si představit, co se mi v té době honilo hlavou! To, co jsem se dozvěděl, převracelo naruby všechno co jsem znal.

Pokud budu uvažovat jako člověk, savec ze Země, nemám prostě šanci zdejší civilizaci pochopit. Chybí tu rodina – co ji asi nahrazuje? Na čem je tahle společnost postavena? Došlo mi, že moje »garsonka tyshigi« vůbec není naše »dočasné ubytování pro jedince, než si založí rodinu«, ale plnohodnotný trvalý byt. Každý tu má stejný, jednu místnost, vybavenou podle potřeby. Láska, manželství, péče o rodinu, nic z toho tu není a všechno je tu úplně jinak a já na to nejspíš budu čučet jako čerstvě vyoraná myš, které necitelný pluh znenadání zpřevracel rodný pelíšek.

Kupodivu jsem ve školním učivu pro zdejší mladé objevil i vysvětlení několika abstraktních pojmů. Základem společnosti je »khůfny«. Zprvu jsem to do češtiny překládal jako »jeskyně«, než jsem zjistil, že si zdejší obyvatelé dřív stavěli kamenná města a do umělých jeskyní se odstěhovali teprve před nějakými dvěma sty tisíci lety, tedy poměrně nedávno. »Khůfny« je pro Birhy něco jako město, obec, rodiště nebo vlast. Zásadně neznají pojmy jako »samota«, »na samotě«, »odloučenost«. Žijí tedy víc pohromadě než individualističtí pozemšťané. Má to výhody i v tom, že se museli vždycky dohodnout a za tisíciletí se naučili spory ne řešit, ale vůbec je nepřipouštět.

Další hledisko, na Zemi považované za nepopiratelnou výhodu člověka, je schopnost přizpůsobit se různým extrémním podmínkám. Lidé se na Zemi zabydleli od tropů po polární kraje. Birhové žijí v tropickém a subtropickém pásu svého světa, zbytek ponechali tak jak je. V jejich pojetí nemá smysl devastovat si celý svět, stačí, co zabydleli i tak. Má to cosi do sebe.

Gücü, turecký ministr zemědělství a rybolovu (v Praze)

Vzpomněl jsem si přitom na tureckého ministra zemědělství a rybolovu Gücü³. Vyslyšel nářky ekologů na devastování moře rybářskými trailery a vyhlásil na jihu Turecka mořskou rezervaci, kolem čtyřiceti kilometrů podél pobřeží. Zákaz rybolovu v této oblasti vynucoval místy hodně tvrdě, někdy i pomocí kulometů, takže ho turečtí rybáři zpočátku nenáviděli. Časem se ale ukázalo, že již značně zdecimované ryby se v rezervaci v klidu opět hojně rozmnožily a turečtí rybáři dosahovali na okrajích rezervace zcela mimořádných úlovků. Ministr Gücü se změnil z vyvrhele národa v zachránce a miláčka rybářů.

Svět Birhorie se změnil v nedotčenou přírodní rezervaci až po uvedení do provozu »revekredů«. Počátky jejich využívání byly skromné, ale postupem času se jejich schopnosti rozšiřovaly až do současné úrovně. Šlo zejména o jejich repertoár. V úplných začátcích dokázaly vytvořit jen prvky a destilovanou vodu, dnes stvoří vše, nač si jeho obyvatelé Birhové vzpomenou. Souběžně s tím, jak postupovalo »samoučení« jejich movidrotových mozků, převzaly většinu starostí o potřeby lidí. Továrny se jedna po druhé zavíraly, zemědělství během jediné generace úplně zmizelo, svět Birhorie se vrátil k přírodnímu stavu. Umělé jeskyně nejsou tak ovlivňovány počasím a obyvatelé Birhorie dnes nemají neustálé obavy z jeho vrtochů. Návrat do jeskyní začal zpočátku jen jako móda »úplného návratu k přírodě«, ale rychle se rozšířil a brzy vedl k opuštění měst. Některá města zmizela, jiná se rozpadala déle, ale dnes už v domech nebydlí nikdo. Lidé na »khůfnách« milují především klid.

Podtrženo a sečteno, když jsem si to všechno shrnul, došel jsem k názoru, že to vůbec nebudu mít snadné. Co z pozemských zvyků zde platí? Minimum. Mají zdejší obyvatelé aspoň umění? Asi ano, ale jaké? Mohu si rovnou odškrtnout velkou část umění, spočívající v opěvování něčeho, co tady prostě neexistuje. Láska, věrnost, sex, mezigenerační vztahy, rodina, příbuzní... nikdo tu neocení krásu lidského těla, takové věci se tu nepěstují.

Mají, pravda, hudbu, ale mají ji posazenou příliš vysoko. Jejich pištivá hudba mě nenadchla, i když se jí věnují se zálibou a dokonce hromadně. Takový pištící symfonický orchestr je pro mé uši noční můra. Pro mě by museli hrát o tři oktávy níž.

Rozšířené je tu malířství, jenže je v tom háček. Oči zdejších lidí mají jiný spektrální rozsah než já. Znamená to, že asi nevidí tmavočervenou barvu, naopak vidí víc v ultrafialové části spektra. Když tmavočervenou barvu nevidí, nemohou ji kreslit a na jejich obrazech proto červená prostě chybí. Malíři na Zemi mívali občas záchvaty módy barevně zkreslených obrazů, známé je například »modré období«, kdy se vyžívali v strašidelných modře laděných obrazech, ale bez červené to pro mě zkrátka není ono. Uznávám, že se tady nemohu dát na malířskou dráhu ani já. Zdejším lidem by vadilo, že nevidím a tedy nemaluji ultrafialové odstíny barev.

Tak tedy architektura? Proboha, jaká? Vždyť tu nic než ty jeskyně »khůfny« není! A jeskyně jsou pro mě příliš přírodní, než abych je dokázal obdivovat. Nehledě na to, že zvenčí není na hoře architektonicky nic zajímavého. Prostě hora jako hora.

Narazil jsem na zdejší »umění«, které by se dalo s trochou nadsázky nazvat »tancem«. Možná by se to někomu i líbilo, ale já jsem na jednotném synchronizovaném kývání trupem do všech stran viděl spíš společné cvičení než tanec.

Birhům některé druhy umění chybí úplně. Například móda zde neexistuje. Všichni chodí nazí. Chybí tu »průmyslový design«. Co tady chcete navrhovat, když nemají auta, nábytek je z průhledného silového pole »peprycho«, stejně jako letadla. Znamená to, že tyto »věci-nevěci« mají čistě účelový tvar a těžko by na nich bylo co obdivovat, beztak jsou průhledné a sotva si jich všimnete.

Pozemské umění o lásce a nenávisti tu nemá místo. Kdo by vyznával lásku pod balkonem a šplhal za svou vyvolenou do okna po laně nebo okapu? Jeskyně nemají okna ani balkony a proč chodit virtuálním oknem? Jednodušší je jít dveřmi! Pro lásku se tu nikdo netráví ani nebije na kordy se soky, lidé se neumí nenávidět.

Ale některé druhy umění zase chybí u nás na Zemi.

Například umění předcházet sporům. Nazývají to »dobviri« a je to jeden z povinných předmětů, které učí děti už ve zdejším ekvivalentu školky.

Jen mě napadá, jak je vlastně možné, že civilizace tak mírná jako Birhorie, dokázala zničit dobře vyzbrojeného Skrčka? Jakou zbraň na něho použili, jak ji tak rychle dopravili na místo střetu a co to bylo, že to dokázalo Skrčka tak naráz sežehnout? Vždyť to nebyla žádná přestřelka! Jedna rána! Bum! A ticho, jen já jsem sto metrů od toho odletěl a zastavil se až o strom! Pak mě zajali, ale i když mě na jejich shromaždiště dostrkali rychle, žádnou zbraň jsem tam neviděl.

To ať mi někdo vysvětlí!

------------------------ Poznámky:

  3 Na fotografii z Prahy je Gücü vpravo dole

Errata:

19.07.2021 18:20