Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Chrogpy

Seděl jsem nad úředním dopisem z finančního úřadu jako hromádka neštěstí. Tohle je přece podraz, to nemůže být pravda! Což je v právním státě normální, aby měli úředníci nad lidmi tak nekontrolovatelnou moc? A jak to mohli spočítat se zpětnou platností? Zákony přece nesmí být retroaktivní!

Zákony ne, ale doměření daně se zpětnou platností možné je. Dopis nepochybně pocházel ze všeobecně uznávané instituce, vybavené pravomocemi podle dnes platných zákonů. Byla v nich zřejmě nějaká díra, která úředníkům tohle všechno umožňovala, ale proč má ta chyba deptat zrovna mě?

A v tom nešťastném rozpoložení se mi ozval v hlavě hlásek, který jsem znal. A přejel mi při něm mráz po zádech.

„Prekérní situace, co?“ ozval se mi telepaticky – Skrček.

„To snad ani není pravda!“ pomyslel jsem si.

„Ale je, vidím to přece tvýma očima,“ popichoval mě dál. Současně mi tím, možná nechtěně, prozradil, že dokáže číst moje myšlenky. Zpropadený Skrček!

„To je tvoje dílo?“ utrhl jsem se na něho prudce a pohrdavě. „To se máš čím chlubit!“

„Není to moje dílo!“ odmítl jakoukoliv odpovědnost. „To se přece děje ve vašem prašivém světě běžně! Byla jen otázka času, kdy na něco podobného narazíš!“

„Vážně jsi tomu nepomohl?“ udeřil jsem na něho otázkou, i když jen myšlenou.

„Vážně ne,“ odvětil Skrček. „Nebo si myslíš, že ztrácím čas na takové prkotiny?“

„No... mohl bys to dělat,“ řekl jsem. „Kdo chce psa bít, hůl si vždycky najde!“

„Jo... a podle tebe mám na svědomí všechny ty statisíce exekucí, co právě v téhle prašivé zemičce probíhají? Přitom je to v celém světě totéž jako podle kopíráku! A tímhle svinstvem bych se měl podle tebe zdržovat? To je pod moji úroveň!“

„Ale hodilo by se ti to, ne?“ nadhodil jsem.

„Hodí se mi to,“ souhlasil. „Ale mohl bych ti z té bryndy pomoci. Chceš?“

„Podej čertu prst, schramstne celou ruku!“ odvětil jsem.

„Budeš ještě rád, když výjimečně pomohu já tobě!“ řekl.

„Zajímalo by mě, jak to dokážeš!“ odvětil jsem. „Navíc si myslím, že bys to snadněji dokázal způsobit než zrušit!“

„Já to přece nemíním ani způsobovat, ani rušit,“ odvětil bez váhání. „Jen ti pomohu, abys to dokázal překonat sám, beze mne. Aspoň se ukáže, jestli jsi schopný nebo ne. Prostředky na to máš, jen je neumíš používat. A v tom ti pomohu.“

„Jaké prostředky myslíš?“ zeptal jsem se ho. Má zvědavost zkrátka zvítězila nad odporem.

„Máš přece v sobě mé hukozyny, myslím tím nanoboty, jak jim říkáte vy,“ odvětil s klidem Angličana. Tím mě ale okamžitě převedl do kruhové obrany. Ovlivňování pomocí nanobotů jsem pořád považoval za neodpustitelný podraz.

„Mysli si o tom co chceš, mě neurazíš!“ odrazil mě Skrček. „Když už to máš, můžeš toho využívat. A nejen pro mě, ale i pro sebe. V tom ti bránit nechci, ani nebudu.“

„S nanoboty zacházet neumím,“ namítl jsem. „To jsme na fakultě nebrali.“

„Nejvyšší čas, aby ses to naučil,“ odvětil spokojeně Skrček. „Bude se ti to v životě hodit. Važ si toho! Budeš jediný člověk na světě, který s nimi umí pracovat.“

„Mimo tebe,“ doplnil jsem ho jízlivě.

„Jediný člověk,“ opakoval důrazně. „Já nejsem člověk, ale Isfét, váš svět není mým domovským světem, chápeš?“

„Zřejmě chceš, abych ti přiháněl další otroky,“ hádal jsem. „To se ale pleteš! Nehnu pro tebe ani prstem!“

„Prstem hýbat nemusíš,“ uchechtl se. „Hukozyny se beztak ovládají myšlenkami, přesněji telepatií. Tu používat umíš, jinak by ses se mnou nemohl bavit. Ale »přihánění dalších otroků« ti neumožním. Rozhodně není v mém zájmu, abys je mohl ovládat. Budu-li je potřebovat, zotročím si je sám. Umožním ti jen něco. Vím, že se říká »Podej čertu prst a schramstne celou ruku«, ale tady jde o tvůj zájem vyklouznout z pasti, jakou ti připravili.“

„Vážně si myslíš, že to jde?“

„Je to lehčí než si myslíš!“ ujistil mě. „Musíš svou telepatii soustředit dovnitř místo navenek. Chce to jen trochu tréninku. Dalším krokem je naučit se klíčové příkazy, kterými hukozyny vyvoláš a řídíš. No a pak vědět, co se dá k čemu použít, ale to je už to nejmenší. Chceš to vědět?“

„Ani ne,“ odvětil jsem jen myšlenkou.

„Vím, nechceš!“ ušklíbl se hlásek Skrčka. „Jistěže nechceš, ale ty vaše ouřední bestie ti nedávají na výběr. Když to odmítneš, odhadni si to dál sám. Nemáš tolik peněz, abys jim mohl zaplatit, ostatně kdybys zaplatil, jen by ses přihlásil k finančnímu otroctví. Ujišťuji tě, finanční otrokáři ti nikdy nepomohou! Řekové říkali: »Uhneš-li Scylle, spolkne tě Charybda.« Nevyhneš se tomu, jen trochu minimalizuješ škody. Tak jako starý lišák Odysseus v té báji, když si vybral Scyllu, Přišel sice naráz o šest mužů, ale zbylí pluli dál. Charybda by je spolkla všechny.“

„Chceš říci, že jsi Scylla, kdežto finanční úřad je Charybda? Obě to přece byly obludy lidožravé!“

„Jistě, jsem pro tebe ta hnusná vesmírná obluda,“ souhlasil. „Cítíš ke mně odpor a nenávist. To beru, tím mě neurazíš. Nejsou ale vaše ouřady ještě horší obludy? Nedělám z tebe bezdomovce, není to v mém zájmu. Vaši byrokrati ti sice dávají na výběr, buď se jim podřídíš jako jejich otrok, nebo můžeš zůstat svobodným bezdomovcem a v nejbližší zimě svobodně zmrznout pod mostem pro výstrahu jiným, kteří si pak raději zvolí otroctví. Jistě, jsem obluda, ale Scylla ti nevezme všechno, kdežto ta vaše finanční Charybda... přemýšlej přece trochu!“

To byl ovšem trochu silný tabák! Je snad svoboda člověka jen možnost svobodně zmrznout pro výstrahu ostatním otrokům? Opravdu není jiné cesty, jak z toho ven?

Skrček chvilku vyčkával, ale pak už nevydržel čekat.

„Hele, začneme!“ porušil telepatické mlčení jako první. „Dáme si pro začátek něco jednoduššího. Říkáme tomu nopigyni. Nemáte pro to odpovídající slovo, ale výsledkem je neviditelnost a tomu jistě rozumíš. Ve vašem společenství se ti bude jistě hodit. Je jednodušší, neboť ji neřídíš. Jen se zaměříš dovnitř, vyvoláš ji a po použití ji zrušíš. Současně se naučíš ukončovat působení hukozynů. To je také důležité, jinak bys zůstal neviditelný až do smrti a to by se ti určitě nelíbilo. Zrcadlo máš v koupelně, postav se před ně a začneme.“

„Jak víš, kde...“ namíchl jsem se, ale skočil mi do řeči...

„Koukám se tvýma očima už dost dlouho, abych se vyznal všude, kde jsi chodil,“ ujistil mě. „To přece víš. Můžeš proti tomu protestovat, ale nepomůžeš si. Tak nezdržuj a pohni kostrou, ať můžeme začít!“

Před zrcadlem mě pak chvilku učil vyvolávat a ukončovat činnost nanobotů kmene »nopigyni«. Mohl bych tomu říkat česky »neviditelnost«, jenže mimozemským slovem »nopigyni« se to vyvolávalo i ukončovalo, takže jsem uznal, že bude lepší používat mimozemské názvy Isfétů.

Neviditelností »nopigyni« to ovšem neskončilo. Další kmen nanobotů »hukozyn« byl »tigumtezy«. Skrček mi to přeložil do češtiny jako »tichá smrt« a varoval mě, že to smím používat jen v sebeobraně, byla to totiž poměrně zákeřná zbraň. Neviditelná, nehlučná a spolehlivá. Pomalejší než střelné zbraně, ale rychlost vystřeleného šípu není malá a zpravidla postačí. Střelné zbraně jsou rychlejší, jenže na rozdíl od nich »tigumtezy« nezná pojem »poranění«. Stačí zasáhnout malíček a následuje smrt. Přilby ani neprůstřelné vesty proti tomu nechrání, zasáhne to člověka i za rohem. Po čertech vražedná zbraň!

„Kdyby někdo ohrožoval tvůj život, pošli to na něho,“ řekl Skrček s klidem. „Tigumtezy uvidíš díky zpětnému hlášení jako malý růžový obláček, ale jen ty, nikdo jiný. Když ten obláček dopadne na živého tvora, zastaví jeho životní funkce, asi jako velice těžký infarkt. Ukončením tigumtezů se to ještě dá do několika vteřin zrušit, než nastanou nevratné změny, čili smrt.“

„Dá se to tedy ještě pár vteřin vzít zpět?“

„Dá, ale máš na rozmyšlenou sotva pět až šest vteřin a to je safraportsky málo,“ ujistil mě. „Jako zbraň je to rychlé, ale někdy až příliš rychlé. Výhodnější je »chrogpy«. Působí pomaleji, trvání se dá nastavit od jednoho do čtyřiašedesáti dní, tím je to pro tebe bezpečnější. A také se to lépe bere zpět. Můj minulý otrok tomu říkal »škynach«, česky je to »kletba« nebo tak nějak. Vy lidé si to ovšem představujete jako slepec »veselé« barvy.“

„Já ale nepotřebuji žádné »kletby«!“ zavrtěl jsem hlavou. „Nač někoho zabíjet, když mě neohrožuje? A vlastně nechci ani »tichou smrt«, ani jiné smrtící zbraně. Neviditelnost je lepší. Také mě zachrání a nemusím nikoho zabíjet!“

„Naivko!“ zpražil mě. „Ohrožuje tě někdo pistolí? To ti přece nehrozí. Byrokratické bestie tě ohrožují jen pomocí lejster! Proto ti dávám neviditelnost, aby ses za nimi vypravil až do jejich doupěte, chci říci kanceláře, kde zničíš všechna lejstra, která proti tobě vymysleli. Budeš muset použít i počítače, lejstra jistě nejsou jen na papíře. A teď to přijde! Zničit lejstra je snadné, stačí je najít. Vymazat data z počítačů je těžší, ale svedeš to, nejsi přece v tom oboru nováček. Stačí, když se jim jako neviditelný postavíš za zády, až budou psát hesla, pak jim můžeš zlikvidovat cokoliv. Pomůže to? Jistě, ale jen nakrátko. Uvažuj přece trochu! Ty bestie v kancelářských doupatech si tě pamatují a i když jim bumážky zničíš, vytvoří si je znovu, rozumíš? Zkrátka ti nezbude nic jiného než je zneškodnit důkladně! I tou opovrhovanou kletbou! Jinak ty potvory zničí tebe! Bez gilotiny, jen lejstry a výhradně podle zákonů, jenže s exekutorem a bezdomovectvím!“

Ten závěr zněl jedovatě jako kdyby mě kousla zmije.

„Poslyš, nemáš i něco jemnějšího?“ chtěl jsem smlouvat.

„Mám,“ odsekl. „Ale to si schovávám na tebe, kdybys chtěl příliš zavile vzdorovat.“

„Otrokáři hnusný!“

„Mě neurazíš!“ ušklíbl se, bylo to znát i v telepatii. „Ber, dokud dávám! »Chrogpy« se ostatně používá úplně stejně jako »tigumtezy«, jen se vyvolává jiným názvem. Když umíš používat jedno, umíš používat i druhé, záleží na tobě, pro co se na místě rozhodneš. Takže má rada je: vyprav se za těmi bestiemi a jednej! Třeba to s nimi uhádáš po dobrém, i když na to nevěřím. Obávám se, že ty potvory očekávají přinejmenším úplatek. Vidím, že jsi už zase proti, ale bylo by to bez mrtvol...“

„Jak rychle účinkuje ta kletba?“ přerušil jsem ho. „A taky, jak vlastně působí?“

„Působí jako postupující svalová ochablost. Postižený ztrácí pohyblivost, nejprve se trochu motá, pak už nemůže chodit, končí to tím, že se nedokáže nadechnout, až se udusí. A jak rychle? To se dá ovlivnit před jejím vyvoláním, pak už ne. Můžeš si myslet nějaké číslo, které znamená počet dní a nocí do ztráty dýchání. Když nic neurčíš, platí číslo třináct. Vy lidé to považujete za špatné číslo a u kletby je to případné.“

„A nešlo by to ještě jinak?“ pokračoval jsem, ale nepustil mě k diskusi.

„Hele, nemám nic proti tomu, aby si moji otroci vylepšovali životní podmínky našimi prostředky. Aspoň se při tom procvičí. Ale poroučet mi nebudeš! A ještě něco! Dávám ti své prostředky i ke tvému prospěchu, ale očekávám, že je využiješ inteligentně. Bezdomovec živořící někde pod mostem by mi byl k ničemu. Šel bych si potom najít jiného, schopnějšího. A ty bys nepřežil první chladnější noc, o to bych se už postaral. Každoročně umrzne více bezdomovců, nápadné by to nebylo. Jasné?“

„Obludo!“ vyhrkl jsem.

„Jen si zanadávej, ale začni trochu přemýšlet!“ poradil mi.

A pak jsem ho najednou přestal vnímat. Byl pryč. A kdoví, kde je mu právě konec! Řekl, že mi pomůže, ale vybavil mě jako profesionálního zabijáka. Takže si mám zjednat spravedlnost bez účasti justice, která je k tomu určená a která má všechny potřebné pravomoci.

Jenže měl pravdu. Česká justice má ke spravedlnosti daleko a spoléhat se na ni, skončil bych brzy pod mostem jako naprosto neschopný bezdomovec, odkázaný na lidskou dobročinnost.

Ale kdo by ze mě toho bezdomovce udělal? Skrček ne, není to jeho zájem. Naopak, chce mi pomoci, abych neskončil na dně, kde bych mu nebyl nic platný. A nejen jemu, nikomu! Ani sobě! Jen protože nějaký ouřednický spratek usoudil, že nízké nájmy naší prababičky nutně znamenají daňový podvod! Nedokázal si ani představit, že by prababička nebyla podvodník, ale že jí prostě nešlo o prachy! Spousta lidí soudí druhé podle sebe!

Jenže ten darebák, pokud jich na to není víc, se chystá ušít na mě boudu velikosti hangáru na jumbo-jet. A jestli z vybraných daní dostává provize, hodlá se při tom také řádně napakovat.

Tak co s tím? Babo, raď!

Nejprve bych měl zkusit přístup po dobrém. Vysvětlit tomu mamonáři, že naše prababička nájemníky nedřela z kůže, jako jiní vejlupci, prachy nejsou všechno a jeho pracně vybroušená logická pyramida je jedna velká, neudržitelná lumpárna.

A jestli mě vyhodí jako otrapu?

Pak může narazit i na kletbu!

Errata:

19.07.2021 18:20