Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Skrček Skrček   (Artefakty v Čechách 9) Science fiction Václav Semerád © 2019 Václav Semerád, Praha Nakladatelství: Autobus Prababička

Když jsem se k prababičce stěhoval, bylo jí dvaadevadesát. Byla jako věchýtek a nemohla se už o sebe sama starat. Rodinná rada nějakou dobu uvažovala, zda si stařenku nevezmou k sobě někteří její potomci, ale to mělo hned dva zápory.

První byl, že se nikomu z potomků do toho nechtělo. Vzít si starou paní do bytu by ještě nebylo tak nemožné, zejména když mají někteří dům jako hrad, kde by jí mohli nechat celý pokojík, větší problém byl, kdo se bude o stařenku starat? V dnešní době se málokterá rodina uživí z jednoho platu, děti chodí odmalička do školek a asi by nešlo nechávat prababičku v domě samotnou.

Druhým důvodem proti tomuto řešení bylo, že ani naše bábi nechtěla odejít z míst, kde žila fakticky celý život. I když je také pravda, že už se neměla s kým scházet a povídat si. Všichni její známí prošli už dávno branami krematoria a s mladšími, i kdyby to byli také důchodci, si neměla o čem povídat.

O domově důchodců nepadlo na poradě ani slovo. Přece by si nezasloužila, aby přišla na stará kolena nejen do neznámého prostředí a navíc mezi úplně cizí lidi.

Takže, jak už to tak bývá, spadlo to na nejmladšího člena rodinného klanu. Do podnájmu si bábinku vzít nemůže, ale může se k ní sám přestěhovat, aby se o ni staral. Rodina mu překážet nebude, neboť je ještě svobodný, nemá v zaměstnání vybudované postavení, takže je snáze změní. Přece nenaplníme hořké české pořekadlo, že jedna matka dokáže vychovat dvanáct dětí, ale těch dvanáct dětí se nedokáže postarat o jednu matku!

Zkrátka to spadlo na mě, ani jsem moc neprotestoval. Musí přece pomoci ten, komu to způsobí nejméně problémů. Rodinná rada proto rozhodla, že se všichni jako jeden muž předem vzdají nároků na dědictví, takže mi po prababičce zůstane činžák, kde právě teď bydlí. Ani mě nenapadlo připomínat jim, že je to stará pavlačová barabizna z dob Rakousko-Uherska, kde je na každém patře pro všechny partaje společný vodovodní kohoutek a záchod a dá se očekávat, že barabiznu ani rekonstrukce nezachrání před demolicí, až nějaký pitomec v Bruseli vydá povinné hygienické požadavky na vybavení nájemních bytů.

Zaslechl jsem, že někteří nájemníci už dřív reptali, že se za takových podmínek bydlet nedá, ale ostatní je rychle uklidňovali, aby neremcali, nebo budou bydlet v lepších podmínkách, zato tak draho, jako všichni ostatní kolem. Pravda je, že babička vybírala nájemné pořád ve stejné výši jako za socializmu a už tenkrát lidi tvrdili, že to nestačí ani na údržbu. Za socializmu dům spravovalo jakési OPBH, takže je vlastně nespravoval nikdo. Dokud ještě žil pradědeček, postaral se o navrácení činžáku v rámci restitucí, což se mu sice podařilo, ale »triumf« si už moc nevychutnal. V témže roce totiž zemřel a babičce tak zůstal dům na krku. Nevnímala ho jako mlýnský kámen, ale neměla už sílu, aby se o dům starala, jak se dnes módně říká, »s péčí řádného hospodáře«.

Prababička byla ráda, že má kde bydlet. Důchod, vyměřený ještě za socíku, jí po všech valorizacích vystačil sotva na jídlo, »lidové« nájemné utratila za vodu a elektřinu, ale víc vlastně ani nepotřebovala a vegetovala si celkem spokojeně. Při skromném životě měla neuvěřitelné štěstí na zdraví, takže u doktora nebyla, ani sama nepamatovala. Všechna drobná nachlazení zaháněla jen čajem s citronem a doktory neobtěžovala. Kdo z těch nóbl pánů by se zabýval starou bábou? A v čem jí mohli pomoci? Jak sama říkala, »proti věku není léku«.

Dlouho s ní bydlela moje prateta Trůda. Byla to už rovněž stará paní. Prababičce nevadilo, že jí dal její otec německé jméno Gertruda, byl to prý docela slušný Němec, bohužel jen do nástupu Hitlera v sousedním Německu. Za okupace se prababiččin zeťák přidal k Němcům, získal novou vilu po Židech, které zřejmě udal, jenže na konci války neměl lepší nápad, než se v »árizované« vile zabarikádovat a střílet z oken po všem, co se hýbalo. Vyřešil to Vlasovec, který do toho okna vhodil handgranát, čímž zabil nejen fanatického Velkoněmce, ale i jeho ušlápnutou českou ženu, pro kterou to bylo nejspíš vysvobození.

»Trůdička« tenkrát ještě neměla rozum a když ji nějací lidé dovedli k prarodičům, už tam zůstala. Rodiče neměla a vracet se neměla kam. Vlasovec to vyřešil důkladně, ale rodinu malé Trůdy by beztak nečekalo nic než odsun. Trůdu to však psychicky dost poznamenalo a možná spolupůsobilo i její německé jméno, takže se nikdy nevdala a žila se svou babičkou až do smrti.

Jenže prababička přežila i svou vnučku.

Trůdu si pamatuji jako upjatou a přísnou šedovlasou paní. Děti ji neměly rády a ona je také ne. Navzdory tomu vystudovala po válce učitelský ústav a stala se učitelkou. Litoval jsem jen její žáky a byl jsem rád, že jsem mezi ně sám nepatřil.

Být Trůda naživu, starala by se o prababičku jistě ona, měla jí co oplácet. Jenže Trůda krátce po své padesátce zemřela a naše prababička tak zůstala úplně sama. Povinnost postarat se o ni tak připadla na mne.

Když jsem se dal na vojnu, musím holt bojovat...

S prababičkou to naštěstí nebylo tak zlé, jak jsem čekal.

Dvaadevadesát let ovšem musí být někde znát. Marná sláva, pružnost a hbitost dorostenek je pryč, ruce se třesou a prababička je měla skoro chromé. Chodit na nákupy už pro ni nebylo, to jsem převzal jako první. Nejvíc mě překvapilo, že uměla používat platební kartu. Zařizoval jí to její syn, náš strýc Arnošt. Naučil ji taktéž platit v obchodě, aby nemusela nosit peněženku a riskovat, že ji někdo v obchodě nebo cestou domů okrade.

Stoprocentní to ale není a prababičce se prý jednou stalo, že jí v pravé poledne zastoupil cestu rozložitý chlap a chtěl peníze. Když mu pracně vysvětlila, že peníze nenosí, protože všude platí kartou, sebral jí aspoň kartu a vyhrožoval jí, že ji zabije, když mu neřekne PIN. Prababička ani nemusela hrát zděšení, ale vědoma si Arnoštových rad, nadiktovala halamovi místo PINu číslo svého domu. Když chlap spokojeně zmizel, aby si užil lupu, prababička došla na Policii, kde jí ochotně zařídili zablokování karty a ještě jí poděkovali, že jim její duchapřítomnost umožnila halamu brzy dopadnout. Pro jistotu pak chodila zásadně jen se sousedkou, aby toho halamu, až se vrátí z vězení, nepotkala sama. Sousedka jí samozřejmě pomáhala ráda. Kdo vás dnes nechá bydlet za dvě stovky, tomu se vyplácí pomáhat. Naschvály dělá jen člověk mdlého rozumu.

Pro mě to bylo tím jednodušší. Mohl jsem spojit finance do jednoho konta a převzít starosti o nákupy. Musel jsem prababičku přesvědčit, aby mi svěřila i veškeré vaření s tím, že využiji všech rad, které mi dá, neboť uznávám její větší životní zkušenosti.

Prababiččin byt byl v přízemí a byl pro ni samotnou příliš velký. Dříve tomu tak nebylo. Dokud tu bydleli tři lidé, nedalo se tvrdit, že byl nadměrný. Ale teď byla prababička docela ráda, že jsem jí kromě pomoci poskytoval i společnost.

Prababička vůbec nebyla obvyklým typem starších paní nad hrobem. Neměla v bytě rádio ani televizi, o novějších mobilních telefonech nemluvě, ale moderní přístroje jí tu nechyběly. Většinu volného času věnovala svému koníčku, který také nebyl obvyklý. Byla vášnivou čtenářkou a měla velkou knihovnu, jako bývá na zámcích, s množstvím starých knih. Prapradědeček byl ve Vídni písařem a místo aby peníze propil, ukládal je do knih. Většina těch tisíců svazků byla bohužel v němčině, ale měli krásná vydání německé klasiky, Goethe, Schiller, Hegel i Heine. Prababička měla navzdory svému věku dobré oči a německy uměla. Skoro jsem jí tu zálibu záviděl.

Jako svého pravnuka mě ovšem uvítala srdečně.

„Přišel jsi potěšit starou bábu?“ zeptala se mě na uvítanou.

Vysvětlil jsem jí tedy, že širší rodinná rada rozhodla, abych se jí věnoval co se týče pomoci. Není možné ponechat nejstarší příslušnici rodu bez pomoci.

„Přiznej si, babi, že už všechno nezvládáš!“ hecoval jsem ji.

„Aby ses nedivil!“ ujistila mě, že ještě není tak bezmocná.

Ale ráda byla, to se rozumí. Aspoň si s někým bude moci po večerech povídat. Pokud ji ovšem nebudu vnucovat moderní vynálezy jako rádio a televizi.

A to ještě netušila, že si chci krátit volný čas počítačem!

Ujistil jsem ji, že o rádio a o televizi nestojím. Poláci rádiu marně neříkají »bedynka prolhana«. Prababička mi uspořádala několik večerů s »černou hodinkou«, kdy mi vyprávěla o životě českých lidí, hledajících štěstí v dobách císaře pána ve Vídni. Neměl tam každý takové štěstí jako prapradědeček, většina Čechů sloužila jako nádeníci, Češky jako služky a žili tam z ruky do úst.

Počítač jsem si přivezl až když jsem si zajistil připojení na internet. U prababičky jsem tím asi trochu klesl ve vážnosti, ale odpustila mi s povzdechem, že »už je taková doba«.

Zlatá prababička!

První, co jsem musel vyřešit, bylo zajistit pro prababičku obědy. Naštěstí jsem se brzy domluvil se šéfkou blízké »lidové« restaurace, že mi budou obědy dávat v kuchyni do dvou jídelních nosičů. Hospodská prababičku od vidění znala a uznala, že stará paní nemůže na obědy docházet. Přitom jsem se svezl i já, bylo lepší obědvat s prababičkou než každý zvlášť.

Jedna věc mě ale u prababičky začala brzy vadit. Chybělo mi základní vybavení, na jaké jsme dnes většinou zvyklí. Záchod a jeden kohoutek se studenou vodou na konci společné chodby, to bylo opravdu málo. Navíc jsem zjistil, že na společný záchod a ke společnému kohoutku chodí se štoudví už jen prababička. Ostatní partaje jsem u těch starožitností nespatřil ani náhodou. Ukázalo se, že všichni kromě majitelky domu si mezitím byty vylepšili. Dali si zavést vodu do kuchyní, pořídili si vany a sprchové kouty, podnikavější si zavedli plynové sporáky a topidla. Ovšem před ouřady i nadále vedli byty jako »čtvrté kategorie«. Bylo to podle mě v pořádku. Majitel bytu, ať staré OPBH, nebo staronová paní domácí pro to nehnuli ani prstem a bylo by nespravedlivé, aby jim zvedali nájem, když si »kategorii bytů« vylepšovali sami na své náklady. Málo platné, považoval jsem za ostudu majitelky domu, že ze všech nájemníků bydlí nejhůř. Prababičku ovšem omlouval věk. Byla prostě zvyklá žít postaru a jediným pokrokem pro ni bylo elektrické světlo místo původních petrolejek.

Já jsem se ale vzbouřil už po prvním týdnu. Oplachovat se na chodbě u litinového prameníku se mi nezdálo důstojné a nosit ve štoudvi vodu do plechového umyvadla teprve ne. Zejména když použitá voda končila na dvorku vychrstnutím z okna! Tohle snad není únosné ani v zaostalejších zemích! I když je pravda, že to Češi poslední dobou dotáhli až na rozvojovou úroveň.

Rozhodl jsem se proto objednat si modernizaci bytu. Peníze na to snad ještě mám, půjde jen o pár metrů trubek, bojler, vanu se sprchou a splachovací záchod. Koupelnu i záchod umístíme do kamrlíku, původně určeného jako »pokojík pro služku«, vejde se tam i velká vana. Možná si na to budu muset půjčit, ale v tom mi jistě vypomůže širší rodinná rada, beztak srozuměná s tím, že ji bude péče o prababičku něco stát.

Náš rod, zaplaťpámbu, drží při sobě.

Prababička kupodivu neprotestovala a když přišel instalatér obhlédnout situaci, poznamenal ten starý mistr něco ve smyslu, že jsme »poslední v domě«. Souhlasil jsem. Pro instalatérskou firmu z toho koukal kšeft včetně vykachlíčkování koupelny a pro mistra to v tomto domě nebyl první takový kšeft. Jen se obával, že může nastat problém s odpady. Jsou prý svedené z každého bytu jinak a spojují se halabala až dole, takže by měl obhlédnout i sklepy.

„Odpady by se mohly dole utrhnout, okamžitě byste měli ze sklepů žumpu a jen si představte to čištění!“ varoval mě.

Odvětil jsem, že se spoléhám na odborníky, tedy na něho. Asi mu to polichotilo, takže mi hned nabídl dohodit i plynofikaci bytu. Má známé u plynařské firmy, navzájem si dohazují kšefty. Tato spolupráce není konkurence, proto je výhodná pro všechny strany. Pro instalatéry, plynaře a nakonec i pro zákazníky. Měl bych se podle něho zajímat i o pokrývače, kdoví, jak je na tom střecha. Z partají si zatím nikdo na zatékání nestěžoval, být ve střeše díry, snad by mi to už řekli, ale čert ví...

Souhlasil jsem i s plynem.

Inu, nebude to levné!

Errata:

19.07.2021 18:20