Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Další intriky Kruhu

Po domluvě se Sváťou Hanka naplánovala větší dozor nad Lídou i ve škole. Její kamarád se přestal vyhýbat spolužákům a rozhodl se čelit opakovaným zvědavým dotazům.

Naomi jejich návrat ke společenskému životu nesla nelibě. Zato Lída byla nadšená. Hanky si moc nevšímala, její přítomnost brala jako nutný přívažek k šanci vidět se s chlapcem svých snů. Nevynechala jedinou příležitost prohodit s ním pár slov.

V úterý při polední pauze Hanka úspěšně odrazila magický útok. Jakýsi kluk, kterého vůbec neznala, se pokusil ovlivnit její mysl a magické schopnosti. Byl to chabý pokus a v podstatě byl odsouzen k neúspěchu ještě dřív, než se ho útočník rozhodl uskutečnit. Hanka nad tím jen mávla rukou a nechala to být.

Další útok na ni se uskutečnil hned druhý den. Ve středu po drakonštině kluk se zrzavými vlasy otevřel přímo za školním vchodem bránu a strčil do Hanky tak prudce, že tím přechodovým oknem prolétla jako moucha po zásahu plácačkou. Na druhé straně udělala kotrmelec a zjistila, že je na pasteckém tržišti. Středa byla jedním ze tří dnů, kdy se tu prodávalo. Zrovna teď tu bylo víc lidí, než by čekala. Byla klika, že do nikoho při příchodu nevrazila. Skoro si oddechla. Taková brána mohla vést kamkoliv a docela dobře ji mohla i zabít. Tohle byla naštěstí jen taková malá hloupá zlomyslnost. Oprášila si šaty a vyklepala z vlasů smetí.

„Hej, ty tam, zatýkám tě pro nepovolené použití kouzel,“ ozval se za ní ostrý hlas. Ohlédla se. Muž v uniformě městské stráže už natahoval ruku, aby ji uchopil za rameno. Lidé mu mlčky ustupovali z cesty. Hanka přejela očima okolí. Trčela tu hloupě mezi stánky v jakési slepé uličce.

Co se dá dělat, pomyslela si rezignovaně, budu se muset ušpinit ještě jednou. Po čtyřech vlétla pod pult nejbližšího prodejce, až překvapený majitel stánku se zeleninou zděšeně vyjekl. Jak odskočil, udělal jí místo, což bleskově využila k útěku před zákonem. Ještě v běhu aktivovala šupinku a vzápětí hupsla do kruhu, který ji přemístil přímo k profesorovi Rohanovi.

„Promiňte, mám potíže,“ omlouvala se, když ho po doskoku skoro povalila. Vypadalo to, že i on se sem právě dopravil podobným způsobem jako Hanka.

„Jaké máš potíže?“ ušklíbl se.

„S pasteckou policií, honí mě,“ přiznala udýchaně.

„Použila jsi při útěku několik odskoků nebo jsi skočila přímo ke mně?“ v jeho pohledu se mihl stín nespokojenosti.

„Přímo. Promiňte, neuvědomila jsem si...“ nejradši by si nafackovala za svou nepromyšlenou reakci. Zdejší policie určitě dokáže lidi vysledovat, zvláště když k útěku využili magii. Bývalo by bylo rozumné se přesunout do školy a zamíchat se mezi ostatní studenty. Tam by ji těžko někdo vystopoval. Zase se ukázalo, že jí to nemyslí dost rychle.

„Nebudu ti pořád zachraňovat zadek,“ zavrčel rozmrzele trpaslík a odepnul z brašny dlouhý řemen. Brašnu jí podal: „Podrž to oběma rukama, otoč se ke mně zády, a ať už se děje cokoliv, ani se nehni.“ Se smíšenými pocity ho poslechla.

„A teď pusu na zámek, nechci slyšet jediný slovo, jedinou námitku! Jasný?!“

Hance to moc jasné nebylo, ale trpaslíkův tón nepřipouštěl jinou variantu než absolutní poslušnost. Rozhodla se mu důvěřovat.

Známé zachvění magie signalizovalo, že se sem někdo přemisťuje. Městský úředník se objevil okamžik před tím, než ji trpaslík nešetrně švihl řemenem od brašny přes zadek. Překvapeně vyjekla.

Rohan se vzápětí nevlídně podíval na nezvaného návštěvníka v úřední uniformě.

„Co tu chcete?“ nerudně se na příchozího zamračil.

„Ji,“ ukázal úředník na dívku, „provinila se použitím brány, ačkoliv nemá pro kouzlo náležité povolení.“

„To nebyla její brána, byla moje. Chtěl jsem si na tržiště skočit pro něco dobrého. Akorát, že mi do ní skočila, když se chtěla vyhnout trestu. Ale to se přepočítala! Teď si to vychutná dvojnásob.“

Trpaslík se znovu ohnal řemenem. Tentokrát to tolik nebolelo a Hanka se jen nesouhlasně ohlédla.

„V tom případě musím udělit pokutu vám,“ pokračoval strážce zákona přísným tónem, „a to za nedostatečný dozor nad svěřeným žákem. Bude to za pět set.“

„Hm. Tady máte,“ hodil mu trpaslík k nohám safír, bratru nejmíň za dva tisíce. „Drobný si nechte. A už vypadněte, mám tu nějakou práci.“

Hanka schytala třetí ránu. Tentokrát ji Rohan nešetřil a přitlačil. Vyjekla částečně překvapením a částečně bolestí.

„Přejete si kopii zápisu?“

„Nic nesepisujte a už sakra vypadněte!“

„Jak je ctěná libost,“ chlap v uniformě se zlomyslně zahleděl na pádnou trpaslíkovu ruku, jak se znovu napřahuje k ráně a pak se přemístil pryč.

Hanka zatnula zuby, ale čtvrtá rána už nedopadla. Rohan svěsil ruku s řemenem, uchopil ji za rameno, otočil k sobě a vzal si zpět předmět z jejích rukou.

„Zasloužila bys víc, ale nebudeme to přehánět,“ připnul řemen zpět k brašně.

Kdysi, ještě v Útulném domově, zažila Hanka kvanta tělesných trestů. Už skoro zapomněla, jaké to je. Kdyby je Vron ze sirotčince nevytáhl, kdo ví, jaký život by ji čekal. Vlastně by měla být vděčná osudu, že se dostala do školy a že je teď tady. Nezlobila se na Rohana. No, možná trošku ano. Ale může si za to sama. Kdyby se nezachovala hloupě, nemusel by improvizovat. A pak. Jeden výprask ji přece nemůže rozházet, zvlášť když ji spasil před úředními nepříjemnostmi...

„Můj zachráněnej zadek mě dost bolí,“ ušklíbla se vyčítavě na profesora a začala lovit ve své kapse peníze za pokutu, kterou profesor musel zaplatit.

„Nech to bejt,“ odmítl trpaslík platbu, „stejně to asi byl jeden ze zákeřnejch pokusů, jak tě dostat pryč ze školy. Nemám pravdu?“

„To jste odhadl přesně,“ vzdychla a nenápadně si hladila bolavé pozadí, kde bude mít určitě nejméně dva pěkně barevné pruhy.

„Měla bys mít voči i vzadu, jinak prohraju všechno, co jsem na tebe vsadil.“

„A smím se zeptat, na co jste vsadil?“

„Že tu budeš studovat ještě v dubnu.“

„A vsadil někdo na to, že tu zůstanu až do konce školního roku?“

„Budeš se divit – nikdo.“

„Nechci odtud odejít, ale na druhou stranu bych se nerada nechala zabít.“

„Nezdá se, že by to měli v úmyslu. Určitě ne tady ve škole. Myslím, že jim jde o to tě vyštvat.“

„Což se jim možná jednou povede... Nikdy předem nevím, co na mě chystají.“

„No, dneska jsi měla namále. Proč myslíš, že jsem toho úředníka tak přeplatil?“

„Máte peněz, že nevíte co s nimi?“ zajiskřilo Hance šibalsky v očích.

„Slabej pokus o humor,“ ušklíbl se trpaslík. „Ty prachy dostal za to, že tenhle incident nedá do zápisu. A protože akceptoval můj trest pro neposlušnou žákyni a vzal prachy, nehrozí ti veřejné obvinění. Z toho vyplývá, že proti tobě dost dobře nemohou zahájit trestní řízení a nedejbože tě vypovědět z Pasteku. Budou tě muset nachytat při nějakém jiném překročení městských zákonů.“

„Což je pro ně relativně snadné, když ani netuším, z jaké strany mi hrozí příští podraz.“

„Je to boj, holka. Hra o každý den. Neříkej, že tě to nevzrušuje,“ Hanka měla chvíli dojem, že se Rohanovi stýská po nějakém střetnutí, do kterého by se mohl zapojit se zbraní v ruce. Ale možná má pravdu. Když tu situaci člověk přijme jako boj o každý den a každý den, kdy se neocitne na lopatkách, pak vyhodnotí jako své vítězství, má to něco do sebe.

Trpaslík s uspokojením zaznamenal jiskru v jejím oku. Dál už to nerozváděl a zahnal dívku do dílny, kde na ně čekala práce na bojovém opasku, který by měl zvyšovat sílu majitele. Hanka měla to odpoledne trochu problémy se sezením, ale o polštářek se požádat neodvážila.

V dalších dnech se Hanka začala na veřejnosti pohybovat s několika vrstvami magických štítů. Dva byly detekční a další tři byly kombinací odražení, neutralizace a usměrněného pohlcení magické aktivity. Sice si pod nimi občas připadala jako ohrožený druh lovné zvěře, ale fungovalo to. Dokázala se vyhnout přeměně kůže na šupiny i koncentrované dávce hysterie.

„Á, naše obrněná dáma,“ posmívala se jí Naomi, kdykoliv se k ní a k Lídě připojila. Tvářila se, že si toho nevšímá a přesně podle trpaslíkovy rady byla vděčná za každý den, který tu přestála bez úhony.

Škola v Pasteku stanovila jarní prázdniny na první dva březnové týdny. Trochu ji mrzelo, že většina kamarádů na jiných školách měla volno už v únoru, takže se s nimi nepotká. Ale i tak se těšila na dny, kdy nebude muset střežit svou kůži před každým, kdo se pohybuje v její blízkosti.

Poslední únorový pátek měla už od rána výbornou náladu. Lída je v pořádku a ona se ubránila sílícímu magickému nátlaku. Před ní jsou dva nádherně dlouhé volné týdny. Ještě se nerozhodla, jak s nimi naloží. Tentokrát už žádné dračí galeje v lázních! Bude si užívat volna a musí navštívit kromě své čtyřnohé rodiny i ostatní známé.

Musela se hodně přemlouvat, aby hodinu matematiky absolvovala bez Teuklinova napomínání a bez pokut. Ale možná byl učitel během posledního dne před prázdninami shovívavější.

Drakonština s Terignavanem byla vyloženě odpočinková. Drago profesor se věnoval dračímu folklóru a to hlavně pohádkám pro dráčata. Většinu z nich znala. Bylo příjemné, když je vyprávěl někdo jiný a ona mohla jen naslouchat.

Pak zaznamenala dotek magie. Nešel sice přímo na kůži, ale bylo to příliš blízko. Ohlédla se po útočníkovi a střetla se s rozpustilým pohledem Hasana. Zašklebil se a poslal jí vzdušný polibek. Honem kontrolovala, co jí provedl, protože se zezadu ozval tlumený smích. No jasně – vlasy. Zelektrizoval je, aby stály v pozoru kolmo vzhůru. Musela zrušit svoje obranná kouzla, aby to vůbec dokázala dát do pořádku. Smích vzadu neutichal. Jak se ti cvoci mohou bavit takovou pitomostí?! Profesor si naštěstí ničeho nevšímal a dál vyprávěl jednu z pohádek.

Když hihňání zezadu neutichalo, Hanka se otočila a významně si poklepala na čelo. Pro jistotu ještě jednou zkontrolovala mysl, tělo, vlasy, kůži... Všechno se zdálo být v pořádku. Tak nad těmi hloupými puberťáky mávla rukou a znovu se zaposlouchala do profesorovy kultivované drakonštiny.

Na konci hodiny jí kluci dali ve dveřích přednost. Konečně nějaké milé gesto, pomyslela si a začala se ohlížet po Sváťovi. Našla ho až po chvíli, jak se vybavuje s Lídou. Jakmile se přiblížila, dívka zmlkla. Pak si Hanka všimla, že má za svými zády Naomi. Možná Lídu vyrušila ona... Naomi měla pusu od ucha k uchu. Něco ji zřejmě dobře pobavilo. Hanka ustoupila tak, aby na ni líp viděla. Mít tuhle dívku za zády nepovažovala za dobrý nápad.

Najednou ji vzal Sváťa za loket.

„Pojď pryč,“ zašeptal přidušeně.

„Proč? Děje se něco?“ ohlédla se na něj a udiveně povytáhla obočí, když viděla, že je rudý jako rak. Když pak na zemi opsal stříbrný kruh, nezaváhala a hupsla do něj. Ocitla se na plácku mezi křovisky, kde rostl nádherný vysoký strom, podobný těm, co vídala u jednorožců. Vzápětí dorazil i Sváťa.

„Tady jsme ještě nikdy nebyli,“ rozhlížela se překvapeně.

„Já už tu několikrát byl,“ přistoupil Sváťa ke kmeni a zbožně ho pohladil, „víš, on tu roste tak sám, ani dryádu u sebe nemá, potřeboval by společnost.“

„Tak tu něco zasaď.“

„Jenže to není tak jednoduché. Tohle je pan strom. Vnímá, cítí, dokáže i komunikovat. Potřeboval by speciální společnost. Možná bys mohla přinést nějakou mladou sazeničku od jednorožců.“

„To nevím, jestli by dovolili. Bojím se, že pro podobný experiment nebudou mít pochopení. Ale zeptat se můžu.“

„Tak se prosím tě zeptej,“ otočil se Sváťa zase k ní. Ještě pořád byl v obličeji trochu červený.

„A teď se otoč a zruš na chvíli svoje magické ochrany.“

„Co je? Co mám na zádech?“

„Spíš jde o to, co tam nemáš,“ sklouzl jeho hlas do chraplavé polohy.

Vyhověla mu a rozčilovalo ji, že netuší, co její kamarád provádí. Cítila jen magické šimrání od krku až na zadek.

„Hotovo,“ řekl přiškrceně a vylovil jídlo. Hanka stále čekala, že jí vysvětlí, o co šlo, ale kamarád mlčky zabořil oči do svačiny a šel se posadit zády ke stromu. I Hanka vylovila své lívance s marmeládou a čekala, až Sváťa zdvihne oči.

„Tak co jsem to měla na zádech?“ zeptala se znovu, když se na ni konečně podíval.

„Nic.“

„Nelži a pověz, o co šlo!“

Sváťa vzdychl, jako když se připravuje k mimořádně obtížnému úkolu, polkl a konečně promluvil: „Nelžu ti. Tam, co máš obvykle šaty, jsi neměla nic.“

„Co tím chceš říct?“ dolehlo na Hanku neblahé tušení.

„Někdo ti vzadu zneviditelnil oblečení. Musel bejt dobrej, když to dokázal, aniž by sis něčeho všimla.“

Teď pro změnu zrudla Hanka. Hanbou i vztekem zároveň.

„Já toho Hasana zabiju!“ skřípala zuby, když si uvědomila, proč jí kluci ve dveřích dávali přednost a čemu se řehtala Naomi. A to drobné kouzlení se zježenými vlasy sloužilo vlastně jen na odpoutání její pozornosti. Tohle už bylo moc i na ni. Má cenu se po prázdninách do téhle školy vracet?

„Po prázdninách už si na to nikdo ani nevzpomene,“ řekl Sváťa, skoro jako kdyby odpovídal na její myšlenky.

„Na,“ vrazila mu zbytek svých lívanců, „nějak mě přešla chuť.“

Její kamarád pokrčil rameny a s chutí je dojedl. Hanka přecházela sem a tam jako raněná lvice.

„Jestli ho odpoledne načapám u školy, povím mu něco, co si za rámeček nedá. Tímhle už opravdu překročil všechny meze.“

„Fajn, jestli tam bude, tak ti ho podržím, abys mu to mohla vysvětlit ručně,“ přikývl Sváťa, „ale teď už musíme jít, abychom neprošvihli začátek vyučování.“

„Tak jo,“ konečně se Hanka trochu uklidnila.

Odhalování skrytých magických vlastností nyní už bylo mnohem složitější než na začátku roku. Některé předměty v sobě tajily až sedm různých jemně rozdílných magických vylepšení, a dokud studenti přesně nepojmenovali každý z nich, nedostali se dál.

Obvykle Hanka neměla ve zvyku pospíchat hned domů, ale tentokrát byla u stříbřitého hopsacího kruhu první. Sváťa v duchu zaúpěl. Byl by mnohem raději, kdyby dnes Hanka na Hasana vůbec nenarazila. Měl pocit, že se schyluje k dalšímu ožehavému incidentu. Našel kamarádku postávat poblíž východu ze školy. Solidárně se k ní připojil a pět minut doufal, že se nic nesemele. Pak se tu ale vynořil Hasan se svými dvěma kamarády. Hanka prošla východem těsně za nimi a pak Hasanovi poklepala na rameno.

„No ne,“ otočil se mladík a pobaveně se ušklíbl, „naše kámoška s růžovými kalhotkami.“

Hanka původně měla v úmyslu mu jenom vynadat, ale neuctivý posměšný tón ji vytočil natolik, že se její ruka sama od sebe sevřela v pěst a vylétla k nosu posměváčka rychleji, než čekal. Razance jejího úderu by Hasana neodvolatelně poslala k zemi, kdyby ho kamarádi nezachytili. To, že se mu vzápětí spustila krev z nosu, ho vlastně zachránilo před další ranou, ke které se dívka napřahovala.

„Zavolám strážníka,“ nabídl Hasanovi Gabor.

Mladík s krvácejícím nosem opět získal ztracenou rovnováhu a zlostně odstrčil ruce svých kamarádů.

„Zbytečná námaha,“ zavrčel směrem ke Gaborovi, „vždyť ani nepoužila magii. Z čeho bys ji obvinil? Z toho, že mi jednu ubalila? A navíc docela oprávněně?“

„Teče ti krev.“

„Už skoro ne,“ Hasan se pokusil setřít zbytek krve a udělal si šmouhu na tváři.

Konečně Hanka ovládla svůj vztek a usoudila, že snad tahle malá lekce postačí. Pak zapíchla výhružně svůj ukazováček do vzduchu před jeho bradou: „A už na mě nic podobného nezkoušej!“

„No jó, tak dobře. Ale nemáš se za co stydět. Všechno, co bylo vidět, stálo fakt za to,“ řekl jakoby omluvně. „Nechtěla bys se mnou chodit?“

„Ubožáku! Co si o sobě vůbec myslíš? Já s žádným přisluhovačem Kruhu nebudu chodit ani náhodou,“ odsekla.

„Neříkej, že si ti nelíbím...“ pokusil se Hasan o rošťácký kukuč, ale ta šmouha na tváři mu trochu kazila celkový dojem.

Hanka nemohla popřít, že ten kluk má v sobě jiskru a jisté kouzlo přitažlivosti. Svým furiantstvím jí občas připomněl Rafana. Byl praktický a dovedl ocenit dobrou akci. Neurazil se, když mu jednu vrazila, dokonce uznal, že oprávněně. Byl jí svým způsobem sympatický. Ale patřil ke Kruhu dračího oka. Kdyby na jeho nabídku kývla, jen by znásobila komplikace, které už i tak má dost velké. A navíc má vedle sebe Sváťu. To by nemohlo vést k ničemu dobrému.

„Jsi jen hloupej přisluhovač zákeřnejch čarodějů. Nechci s tebou ani chodit ani kamarádit,“ otočila se k odchodu.

Její odmítnutí se ho dotklo. Chytl ji nad loktem a znovu ji otočil obličejem k sobě. Jeho výraz už nebyl ani rošťácký ani dobromyslný.

„Ty přivandrovalá nicko, ani jsi neměla dost odvahy přijmout dočasný cejch a chceš urážet Pojmenovaného? Všichni ve městě, kdo něco znamenají, jsou členy Kruhu. A ty jsi jen zbabělá malá holka.“

Hanka se mu vyškubla ze sevření a ušklíbla se: „Máš to v hlavě celé pomotané. Chudáčku... Ty jsi asi kdo? Rohožka pod botami Vyvolených! Jen když budeš poslušný a úslužný k těm vašim namyšleným panákům, možná ti milostivě dovolí se naparovat v nějakém úřadu. To tě uspokojuje?! Je mi tě líto!“

„Pitomá holka, co ještě nevytáhla paty z maminčiny kuchyně a ani nemá dračí cejch, mě nemůže urazit,“ prohlásil dotčeně.

Sváťa, který až doteď stál tiše za dívkou, dospěl k názoru, že nastal čas jejich slovní přestřelku ukončit. Vzal Hanku kolem ramen, aby ji nasměroval domů, a odpověděl Hasanovi místo ní: „Kdybys věděl jen polovinu toho, co nevíš, vzalo by ti to dech.“

Lehce dívku postrčil o další krok: „Pojď a vykašli se na něj. Sice ho pojmenovali, když Kruhu našel domitoroskop, ale on sám přitom ani nedokázal zjistit, k čemu ten přístroj slouží.“

Po jeho slovech ztuhl nejen Hasan a jeho kamarádi, ale i Hanka. Jak to proboha Sváťa ví?

„Jdeme,“ nařídil rezolutně a spolu s kamarádkou odcházel pryč, zatímco ostatní za nimi jen konsternovaně hleděli, aniž by se zmohli na nějakou reakci.

Jakmile došli domů, Hanka na Sváťu uhodila: „Jak jsi to proboha zjistil?“

„To ne já, to Plam,“ usmál se kamarád šibalsky. „Když jsi Hasanovi jednu ubalila, vycítil, že se něco děje. Tentokrát se ale nespojil s tebou, nýbrž se mnou. Zatímco se všichni soustředili na váš střet, Plamovo kouzlíčko zkoumalo Hasanovu mysl. Jak se před tebou vytahoval, že je Pojmenovaný, běžely mu hlavou obrazy, jak odevzdává nalezený domitoroskop a jak ho za to oceňují. Nemohl jsem odolat, abych mu to vzápětí nevmetl do tváře. Vejtaha jeden hloupej!“

„Ale říkal jsi taky, že nezjistil, k čemu ten přístroj slouží...“

„Jo, to jsem si přidal jen takový soukromý odhad. A zdá se, že jsem se trefil do černého, co myslíš?“

„Udělal sis nepřítele, víš to?“

„Mým nepřítelem se stal už ve chvíli, kdy ti provedl ten nechutný žert.“

Hanka pohlédla Sváťovi do očí. Nejradši by mu dala přátelskou pusu, ale bála se narušit křehkou rovnováhu jejich vztahu. Nepřála si, aby se její dlouholetý kamarád začal chovat zamilovaně.

„Až se vrátíme z prázdnin, tak si na něj dej pozor,“ jen lehce přikývla a honem hledala téma, které by tenhle sbližující okamžik převedlo někam do bezpečnějších rovin komunikace. Zrak jí padl na magický kamínek. Sáhla po něm jako po spáse.

„A nezapomeň si vzít domů můj dárek. U vás bude bezpečnější,“ vložila mu ho do dlaně.

„A co vlastně umí?“ pootočil ho v dlani a zahleděl se znovu na Hanku.

„Snad chodíš do hodin odhalování skrytých vlastností, ne? Zjisti si to,“ spiklenecky na něj mrkla.

„Dneska jsem odhaloval celé odpoledne, tak bys mi snad mohla napovědět, ne?“

„Ani náhodou! Nechci ti zkazit překvapení.“ Ignorovala kamarádův lehce vyčítavý pohled a šla připravit pití.

Sváťa se posadil ke stolu, odsunul dvě otevřené knihy, aby si udělal místo, a začal zkoumat Hančin kamínek. Postavila mu k ruce sklenici s jablečným moštem a se zájmem sledovala, jak se snaží. Po chvíli kamínek vydal své první tajemství a na stůl se vysypaly malé diamanty.

Kamarád rozčarovaně zdvihl zrak a střetl se s dívčiným šibalským pohledem. Pusa se mu roztáhla v úsměvu: „Tohle ještě není všechno, že?“

„Tohle je všechno, o čem se tu může nahlas mluvit.“

„Ty mě napínáš,“ Sváťův obličej se rozsvítil nadšením, že drží v ruce další záhadu, kterou musí rozlousknout. Ale ať se snažil, jak se snažil, další tajemství kamene se mu odhalit nepodařilo.

„Nepospíchej,“ smála se mu Hanka, „máš na to celé prázdniny. To víš, Rohan je dobrý v každém směru. Lepšího profesora jsem tu ani najít nemohla.“

„Tak mi aspoň malinko napověz,“ loudil kamarád.

„I kdybys tu záhadu luštil déle než rok, věř mi, že to bude stát za vynaloženou námahu.“

„Celé prázdniny se mnou nebude žádná zábava,“ namítl vyčítavě.

Errata:

12.08.2021 12:59