Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Kdo jsem?

V suterénu bylo vlhko a chladno, navzdory tomu, že venku už se o slovo hlásilo jaro. Lehce oprýskaný patrový dům měl u vchodu ceduli RODINNÁ ŠKOLA MADAM SUE a pod tím bylo dopsáno menšími písmeny „pro nemajetné dívky“. Místní lidé se domu zdaleka vyhýbali, protože, kdo znal madam Sue, dobře věděl, že vypadá jako stará zuřivá dračice v lidské podobě. Ani dívky nepůsobily nejlepším dojmem. Nikdy se nesmály nahlas a kdykoliv se objevily na veřejnosti, vypadaly jako pobledlé rusalky bez vlastní vůle. Ty poslušné bydlely v pokojích s okny a učily se, jak se postarat o svého muže nebo potěšit pána, který by je vzal do služby.

Ty, které měly nějaký problém, byly ubytované v rozsáhlých prostorách suterénu. Tady je hlídalo několik starších žen. Příliš vlídností neoplývaly a trestaly sebemenší provinění či neposlušnost.

Mnoho zkušeností s nimi měla i Marie. Dívka sice aktivně neodporovala, ale vždy si našla nějakou možnost, jak zhoršit svůj vzhled. Kaštanové vlnité vlasy, hrající ve světle do měděných či mahagonových odlesků, mohly být její velkou chloubou. Dívka je ale pořád měla zacuchané, potrhané či vyškubané. Ačkoliv ji při tom nikdo nikdy nepřistihl, ačkoliv nosila náramek poslušnosti, stejně pořád nebyla připravená na přechod do vyšších pater. Bylo jí asi kolem třinácti čtrnácti let, ale vypadala starší.

Před dvěma dny do jejího pokoje přinesli holku v bezvědomí. Odhadovala, že je asi stejně stará jako ona, nebo jen o málo starší. Jednu tvář měla do krve sedřenou a na hlavě velkou bouli. Stará Sue přinesla umyvadlo s vodou a nařídila Marii, aby dívce dávala studené obklady. Nebyla to moc příjemná služba, protože nemocná dvakrát zvracela a chvílemi blouznila. Marie ji musela umývat častěji, než jí bylo příjemné.

Druhý den, když dívce přikládala vlažný bylinkový obklad na poraněnou tvář, se nemocná konečně probrala. Zmateně se rozhlédla, zaostřila na svou ošetřovatelku a zašeptala: „Paulo?“

„Já nejsem Paula. Jmenuji se Marie,“ řekla dívce a dodala, „po mamince. A jak se jmenuješ ty?“

„Já... Kde jsem?“ zamumlala nemocná a zase se jí začaly zavírat oči.

Znovu se probrala až zase při dalším přikládání obkladu. To už u toho ale byla i stará Sue. Nekompromisně dívku postavila a za pomoci Marie ji odvlekla do sprchy, kde na ni po umytí navlékly ústavní šaty. Nechala si všechno bez protestů líbit. Nakonec podala Sue Marii hřeben a ta začala dívce rozčesávat mokré zacuchané vlasy. Žena se postavila proti nim a přísně si prohlédla nový přírůstek do dívčí školy. Pomyslela si, že až se jí vyléčí sedřená tvář, mohla by vypadat docela slibně.

„Jak se jmenuješ?“ zeptala se.

Dívka zamrkala, rozhlédla se a pak nešťastně pokrčila rameny.

„Neumíš mluvit?“ zamračila se na ni žena.

„Umím, ale nemůžu si vzpomenout. Já... Vlastně si nepamatuji vůbec nic.“

„Tak si koukej rychle vzpomenout!“ vzala ji Sue za bradu a zadívala se jí do očí.

„Já opravdu nevím,“ vyhrkly dívce slzy.

„Až jí uschnou vlasy, tak ji vem zpátky,“ obrátila se žena na Marii, sebrala dívčiny civilní špinavé šaty a odešla.

„Opravdu si na nic nevzpomínáš?“ zeptala se Marie tiše, když ji dočesala.

Dívka nešťastně zavrtěla hlavou. Pak se ale zamyslela a zvedla oči.

„Jak jsem se sem dostala? A jak to, že ta paní neví, kdo jsem?“

„Prý tě zachránili z moře. Asi jsi neměla nic, podle čeho by tě poznali.“

„Aha. A kde to vlastně jsme?“

„V rodinné škole pro nemajetné dívky.“

„Třeba mě někdo bude hledat.“

„Tak to si raději nedělej iluze, že by tě tu mohl najít,“ ušklíbla se Marie.

„Třeba si časem vzpomenu...“

„Víš co? Raději pojď do pokoje, tam ti vlasy uschnou rychleji. Nemáš hlad?“

„Ani ne. Spíš žízeň.“

„Napij se vody. Tady v koupelně teče docela dobrá.“

„Bolí mě tvář,“ dotkla se dívka obličeje. Zrcadlo tu nikde nebylo, aby se podívala, co tam má. Pod prsty cítila hrbolaté strupy, horkost a citlivá místa.

„Musíš si ještě chvíli dávat obklady, aby se ti to zahojilo.“

„Hm. Pověz mi, jaké to tu je? Co se tu vlastně učí?“

„Vařit, šít, pracovat na zahradě a tak. Samé praktické věci.“

Pomalu se obě vrátily na pokoj, kde už mezitím někdo převlékl postele.

Marie přistrčila k dívce umyvadlo: „V tomhle si máčej obklady a dávej si je na tvář. Já teď musím jít pomáhat do kuchyně. Ne abys zatím někam chodila.“

„Stejně bych nikem nedošla. Jsem hrozně unavená a točí se mi hlava.“

„Tak si ještě chvíli lehni,“ řekla Marie a odešla.

Dívka poslechla, ale moc klidu si neužila. Po chvíli se znovu objevila madam Sue, tentokrát v doprovodu velkého světlovlasého muže. Poručila dívce, aby se posadila a začala se jí znovu vyptávat na to, jak se jmenuje, kde bydlí, na její příbuzné a známé. Nenechala se odradit ani krčením ramen ani dívčiným nešťastným bezradným pohledem. Pak se tázavě podívala po svém společníkovi.

„Opravdu to nepředstírá,“ odpověděl na nevyslovenou otázku, „ačkoliv se snaží ze všech sil, není schopná si vybavit nic o své minulosti.“

„No, možná je to pro ni lepší,“ přikývla spokojeně madam, „ale jak jí budeme říkat?“

„Je to na vás. Může to být třeba Miriam, Helena nebo Luisa.“

„To první se k ní nehodí, Helenu tu už jednu máme, takže to může být třeba Luisa,“ souhlasila žena.

„Vyzkoušíme to,“ usmál se muž, sáhl do kapsy a otočil se k dívce, „dala by sis jablko, Luiso?“

„Ano, ráda. Děkuji,“ vzala si od něj dívka nabídnuté ovoce a pomyslela si, že to musí být neobyčejně vlídný a milý člověk.

„Myslím, že Šítár bude spokojen,“ otočil se muž na madam Sue a políbil jí vrásčitou ruku. Žena se pousmála, kývla na Hanku, že si zase může lehnout, a oba návštěvníci odešli. Hance ještě chvíli trvalo, než dochroustala sladké šťavnaté jablko. Přemýšlela o muži, kterého právě viděla. Něco na něm jí připadalo známé. Díval se na ni tak vlídně. Kdyby si jen mohla vzpomenout alespoň na něco...

Během dalších dnů se její zdraví rychle zlepšovalo, takže i ona začala pomáhat v kuchyni. Zjistila, že ji to docela jde a dokonce i baví. Zato na šití byla levá. Madam Sue ji proto zařadila raději do služeb na zahradě. Stále bydlela v suterénu společně s Marií. Ta ale měla zahradu zakázanou. Hanka nechápala proč.

„To kvůli mým vlasům,“ vysvětlila jí její spolubydlící, „málo o ně pečuji, tak mi zakázali chodit ven, dokud se nepolepším.“

Marie sáhla po hřebenu a začala vlasy rvát takovou silou, že je trhala.

„Počkej, to nemůžeš takhle, musíš jemněji,“ chtěla ji učesat Hanka, ale setkala se se zuřivým odporem.

„Ne, musím víc a lépe,“ opakovala skoro hystericky Marie a dál cupovala své nádherné vlnité vlasy, „nechci, aby mě nahoře učili tančit a vyšívat. Líbí se mi tady v suterénu.“

„Opravdu?“ podivila se Hanka.

„To si piš! Nechci, aby mě chodili okukovat mužští. Jsou hloupí a nechutní.“

„Oni se sem chodí dívat?“

„Jo. A když se jim některá holka líbí, tak si ji odvedou.“

„I kdyby s tím nesouhlasila?“

„Copak tady jde s něčím nesouhlasit? Ale neboj se, dokud se ti nezahojí tvář, tak tě nahoru nepošlou.“

„Víš, mně se tu zatím docela líbí. Možná jsem žila v nějakých podobných nebo horších podmínkách. Tady je to všechno tak srozumitelně zorganizované a pracovat mě docela baví.“

„Máš kliku, že jsi přišla o paměť.“

„Copak ty tu nejsi dobrovolně?“

„Nemohu o tom mluvit,“ odvrátila se smutně Marie a přestala mluvit. Hanka ji soucitně pohladila po rameni a nechala ji být, protože nechápala, co ji trápí.

Vlídný světlovlasý muž za ní chodil jednou týdně a vždy jí přinesl dvě jablka. Hanka se o ně dělila s Marií. Paměť se jí stále nevracela. Pomalu se tím přestala zabývat.

Errata:

12.08.2021 12:24