Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Čas zkoušek

„To je strašné, mám pocit, že jsem úplně všechno zapomněla,“ vzdychla Hanka ráno před prvním zkušebním dnem. Letošní vyučování už pro ně skončilo a žáci před sebou měli jen tři dny, věnované zkouškám a třídnickým hodinám, které se budou týkat hlavně přípravy závěrečného slavnostního představení. Mají-li postoupit do čtvrtého ročníku, musí nyní uspět alespoň u dvou zkoušek z předmětů, které si během roku zvolili. To, co v září vypadalo jako jednoduchá záležitost, se teď najednou zdá zatraceně těžké. Co když to nezvládnou? Budou jejich znalosti stačit, až na ně dojde při zkoušení řada? Hančina tréma se toho rána znásobila pocitem, že nevěnovala učení dost času.

„Koukej sníst aspoň sušenku,“ nařídil jí Sváťa, když viděl, že se jen napila čaje, „nebo se ti udělá špatně a budeš nám zítra při první pomoci sloužit jako figurant.“

„Zatracené zachovávání rovnováhy,“ rozčiloval se Rafan, „budeš mi, Sváťo, napovídat?“

„Blázníš? Sám bych potřeboval výpomoc.“

Hanka poslušně žužlala sušenku a utěšovala se tím, že přesně tohle přece chtěla.

Zkouška z vyhledávání podzemních zdrojů se konala na louce jednorožců. Měla dvě části. Nejdřív procházeli kolem lavic, kde ležely očíslované nerosty, které měli určit. Proč jen jsem se víc neučila, vyčítala si Hanka u každého třetího kamene. Asi polovinou odpovědí si byla jistá, ale ostatní? Druhá část zkoušky začala tím, že jim rozdali seznam deseti podzemních zdrojů a deset praporků.

„Až naleznete zdroj ze svého seznamu, zabodnete do země praporek se svým jménem a příslušnou barvou. Každý z vás má jiný seznam, takže se nesnažte napodobit nikoho dalšího. Pod loukou je více míst se stejnými zdroji, takže opravdu věřte svým smyslům a své magii.“

Diana Rena se rozhlédla po žácích.

„Máte na to čas do oběda. Až skončíte, můžete se jít v klidu najíst a já tu se svými kolegy zatím zhodnotím vaše výsledky. Po obědě se tu sejdeme a já každému z vás povím, jak uspěl nebo neuspěl.“

Hanka začala pátrat po první položce ze seznamu, což byla voda. Poněkud poklesla na duchu, když zahlédla Andělu, jak už svírá jen polovinu praporků. Bylo to deprimující. Marně vzpomínala na to, jak to dělala Silasienta. Bez dračích očí tenhle systém nemohl fungovat. Nakonec se přestala zajímat o své okolí i o ostatní spolužáky a soustředila se, jak nejlépe dokázala. Když těsně před obědem zabodla poslední praporek, zůstal v ní nepříjemný pocit, že tohle musí skončit neúspěchem.

Sváťa i Rafan už seděli v jídelně u stolku a obědvali. Přidala se k nim, ale hlad pořád ještě neměla. Pokusila se do sebe dostat alespoň několik soust zeleniny s bramborem.

„Tak co? Jak to šlo?“ zašklebil se na ni Rafan.

„Ani se neptej. To, co měla Anděla hotové za deset minut, mi trvalo skoro dvě hodiny. Tahle zkouška bude nejspíš totální propadák.“

„Nezoufej. U nás to nebylo o moc lepší. Akorát tady Svatoušek zvládl všechno, co po nás chtěli,“ vzdychl kamarád a sáhl po moučníku. Hanka svůj dezert podstrčila na tác Sváťovi, kterého ani nenapadlo protestovat.

Po obědě se Hanka vydala k louce jednorožců se smíšenými pocity. Pomalu dorazili i ostatní a posadili se do trávy před stolky učitelů. Ti se ještě tiše domlouvali nad některými testy.

Ve chvíli, kdy dorazil poslední opozdilec, vstala Diana Rena a přešla se svými listinami těsně před sedící žáky.

Začala podle abecedy a každému přečetla, na kolik procent uspěl v každé části zkoušky. Ten, kdo získal alespoň jedenapadesát procent v průměru, ve zkoušce uspěl. Ten, kdo se dostal na sedmdesát a výš, uspěl výborně a jestliže se někdo dostal nad devadesát procent, získal rovnou osvědčení pro práci v oboru bez nutnosti mít pětiletou praxi.

Profesorka pokračovala. Zatím nikdo nepropadl. Většina hodnocení se pohybovala kolem sedmdesáti procent a ti, co uspěli, už se šťastně usmívali na rozdíl od těch, kteří dosud čekali na své hodnocení. Když došlo na Andělu Pohromakovou, profesorka jí pogratulovala za mimořádný výkon ohodnocený na devadesát sedm procent. Všichni začali tleskat a Anděla v rozpacích celá zrudla. Konečně se Hanka dočkala i svého jména. Budu první, kdo propadne, pomyslela si, když viděla, jak Diana Rena soucitně pokývala hlavou.

„No, Hanko, musím říci, že to žádná velká sláva nebyla. V testu jsi získala necelých pětačtyřicet procent. Tvůj další výkon byl naštěstí o něco lepší, takže v celkovém součtu ti to dalo přesně padesát jedna procent. Uspěla jsi na samé hranici možností. Byl to nejhorší dnešní výkon. No, alespoň, že jsi nepropadla.“

Hance se tělem rozlila úleva. Prošla. Sice to bylo s odřenýma ušima, ale prošla. Další slova zástupkyně už ani neposlouchala. Těšila se na setkání s kamarády. Věřila, že oni projdou s mnohem lepším výsledkem. Ale ještě nenastal čas na oslavu, ještě na ně čekala druhá zkouška. Hanka doufala, že u profesora Smítka uspěje o něco lépe, než dnes.

Kluci už na ni čekali na břehu řeky, kde si domluvili sraz. Oba byli ve výborné náladě, takže bylo jasné, že prošli. Sváťa dokonce obstál na pětaosmdesát procent, což byl nejlepší výkon v jejich skupině. Cestou domů se stavili u Zachariáše, aby se pochlubili.

Druhý den je čekalo další náročné dopoledne. Sváťa už se začínal chytat za hlavu, když se Hanka celou cestu do školy vyptávala na nejrůznější drobnosti.

Zkoušky ze základů léčitelství a první pomoci se konaly v prostorách zahrady, kam byl ostatním vstup zakázán, aby je nikdo nerušil. Když předstoupili před zkušební komisi, dostal každý z nich malý kámen a seznam. Do kamene měli vložit svou léčivou sílu a seznam obsahoval popis pěti zranění. Měli si na zahradě najít věci, které jim umožní poskytnout v těchto případech co nejlepší ošetření postižených.

Hanka se chtěla se svým kamínkem uklidit stranou, aby měla klid na soustředění. Vtom ji zasáhl důvěrně známý pocit a okamžitě věděla, že je zle. Upíří cuc! Ohlédla se a René se na ni zlomyslně zašklebil, otočil se a odkráčel na druhou stranu. Já jsem ale husa, spílala si Hanka v duchu, proč jsem se nepojistila? Taková hloupá chyba. Patrik Pohromak jí přátelsky na dálku zamával a v Hance se zvedla vlna vzteku. Do kamínku už se jí žádnou léčivou energii uložit nepodaří, s tím se nedá nic dělat, ale mohla by aspoň dokázat splnit druhou část zkoušky. Začala zmateně hledat byliny a pomůcky, které potřebovala. Do fronty k profesorovi se postavila mezi posledními. Proklínala svoji hloupost, že se náležitě před touto situací nezabezpečila. Sváťa už byl dávno hotov a kývl na ni, že se sejdou v jídelně.

Když profesor převzal její léčivý kamínek, povytáhl obočí a naklonil nespokojeně hlavu. Hanka začala v rozpacích koktat a jen tak tak, že se nesebrala a neutekla. Cítila, jak je její popis léčby slabý a nepřesný, ale nemohla zarazit nervozitu, která u ní přerůstala v paniku.

Sotva odstoupila od stolku, uvědomila si, že popletla i dvě byliny, ale už bylo na nápravu pozdě. Prostě totální debakl!

Do jídelny dorazila sklíčená. Na jídlo vůbec neměla chuť, tak si nakonec vzala jen pudink a čaj.

„Co to je?“ podíval se Sváťa znechuceně na její tác.

„Nemám na nic chuť.“

„Co se stalo? Přece jsi byla na hodinách docela dobrá.“

„Upíří cuc. Nečekala jsem to, nedávala jsem pozor,“ vzdychla nešťastně, „úplně mě to rozhodilo.“

„Cože?“ zamračil se Rafan.

„A já si toho ani nevšiml,“ zarazil se Sváťa, „to je teda hnusnej podraz!“

„Zvedá se mi žaludek,“ podívala se Hanka znechuceně na jídlo a zase vstala, „půjdu na svůj ortel počkat do zahrady. Omluvte mě.“

Kluci sledovali nevěřícně její záda.

„Co když ji opravdu nechají propadnout?“ zeptal se Rafan.

„Jestli je to tak, jak říká, tak se nad padesát procent nedostane,“ zadumal se Sváťa.

„Ale to není spravedlivé, aby takhle dopadla,“ zavrčel zachmuřeně Rafan.

„Škoda, že tu není Ferinová,“ zalitoval Sváťa, „s tou bychom se mohli poradit.“

„U krizového vyjednávání máme Dianu Renu. Až skončíme, zkusím se poradit s ní.“

„Myslíš, že to k něčemu bude?“

„To nevím, ale zkusit se to může.“

Při vyhlašování výsledků zkoušek ze základů léčitelství a první pomoci to dopadlo přesně tak, jak Hanka čekala.

„Je mi líto, slečno Vronová, ale v první části zkoušky jste nezískala vůbec nic a ani při druhé části jste nepatřila mezi nejúspěšnější. Se třiceti procenty vám opravdu nemohu říci nic jiného než to, že jste v této zkoušce neuspěla.“

Hanka zatnula zuby a snažila se nedívat na bratry Pohromakovy, kteří se vesele šklebili a ukazovali si na ni prstem.

„Můžete si zažádat o nový termín zkoušky po prázdninách. Pokud budete úspěšná, normálně postoupíte do dalšího ročníku.“

Hanka kývla a sklopila oči. Takhle hloupě to zvorat!

Sváťovo hodnocení bylo přesně opačné. Profesor Smítko se na něj usmál a přidělil mu třiadevadesát bodů a atestaci ze základů léčitelství a první pomoci. Hanka se nepřítomně přidala k potlesku pro jejího kamaráda.

Když bylo po všem, nechala se dívka odvést na břeh řeky, kde si sedla a smutně pozorovala tekoucí vodu. Na Rafana čekali trochu dlouho. Dokonce i Hanka už se začala divit, kde vězí.

Nakonec dorazil skoro poklusem a řekl udýchaně: „Už jsem se bál, že mi utečete.“

„Co je, co se děje?“ podivila se Hanka.

„Pojďte se mnou,“ řekl Rafan a vlekl je ke školní budově.

Diana Rena na ně čekala ve dveřích své kanceláře a pozvala je dál.

„Nemám mnoho času,“ řekla, když se posadili, „proto půjdeme rovnou k věci. Tvůj bratr, Hanko, tvrdí, že dnes tě někdo poškodil, proto jsi zkoušku neudělala. Je to pravda?“

„Ano, paní profesorko.“

„I když vám uvěřím, regule školy neumožňují opakovat zkoušku dřív než měsíc po posledním pokusu. Tvůj bratr mi ale navrhl možnost, kterou lze akceptovat. Zítra je poslední zkouškový termín pro ty, kdo si zvolili tři specializace nebo se zatím z nějakého důvodu nevešli do počtu zúčastněných. Rafael vyjádřil názor, že by ses mohla přihlásit na zkoušku z přemisťování. Prý máš dost dobrou šanci to zvládnout, i když jsi na hodiny nedocházela.“

„Já...“ Hanka zalapala po dechu, „jak bych to mohla zvládnout, když jsem se na to neučila?!“

„Určitě to zvládne, paní profesorko,“ řekl přesvědčeně Rafan.

„Vždyť ani nevím, co by tam po mně chtěli,“ otočila se na něj rozčileně Hanka.

„Jako všechny ostatní zkoušky, má i tahle dvě části,“ začala vysvětlovat Diana Rena. „V první musí žáci vytvořit základ brány v určeném drátěném kruhu. Začíná se u nejmenších kruhů a žák pak pokračuje ke stále větším a větším, dokud na ně stačí. Ve druhém kole musí zkoušený přenést postupně pět předmětů ze stolu na stůl. Začíná se u jednoduché krychle a jako poslední bývá něco náročného a složitějšího. To je vše. Myslíš, že bys to mohla zvládnout?“

„Jdi do toho, to zvládneš,“ strčil do ní Sváťa.

„Já nevím...“

„Nebuď srab,“ zamračil se na svou nerozhodnou kamarádku Rafan.

„To se ti snadno řekne,“ protestovala.

„A kdo mě do podobné situace hodil vloni a ani mi o tom neřekl?! To už si nepamatuješ?“

Hanka pohlédla do rozzlobených očí svého kamaráda a mírně se pousmála.

„Tak dobře, já tvoje rady beru. Zkusím to.“

„Jo, nandáš jim to,“ zaradoval se Sváťa.

„Má to být závazná přihláška, slečno Vronová?“ zeptala se Diana Rena s pobavenými ohníčky v očích.

„Zapište mě tam, paní profesorko, já přijdu,“ přikývla odhodlaně dívka.

„Beru na vědomí. Teď si pospěšte domů, ať si Hanka před zkouškou pořádně odpočine,“ usmála se na ně profesorka na rozloučenou.

„Já tě asi jednou zabiju,“ zašklebila se venku Hanka na Rafana.

„Jestli tu zkoušku neuděláš, tak si mě nežádej,“ oplatil jí stejnou mincí.

Ráno se cítila naprosto fit. Ztracená magie se obnovila a po včerejší skleslosti už nebylo ani stopy. Najednou byla odhodlaná poprat se se svým osudem.

„Uvědomuješ si, že Pohromakovy možná potkáš i u téhle zkoušky?“ zeptal se jí ráno Rafan.

„Neboj se. Jestli se tam objeví, budu na ně připravená.“

„Nemyslím, že tam budou,“ zavrtěl hlavou Sváťa, „měli možnost tuhle zkoušku absolvovat hned první den.“

„No uvidíme,“ řekla rozhodně Hanka a spolkla zbytek třetí sušenky, kterou dnes ráno snědla.

Zatímco kluci zamířili do třídy, ona se odhodlaně vypravila do místnosti, která byla označená jako testovací prostor pro přemisťování. Když tam dorazila, s úlevou zjistila, že Pohromakovi nejsou mezi přihlášenými. Teď tedy mohla všechny své síly vložit do zkoušky.

„Zdá se, že touha po tomto předmětu tě ještě neopustila,“ zavrtěl nevěřícně hlavou Jasanov, když ji zapisoval.

„Trochu jsem doma trénovala,“ řekla na to omluvně.

„No dobrá. Proč ne, zkusit si to můžeš. Tak se připrav, půjdeš jako třetí.“

Hanka sledovala, jak první zkoušený postupně aktivuje prostor v drátěných kruzích. Zvládl čtyři a profesor se pochvalně usmál a poslal ho ke stolům na druhém stanovišti. Dalšímu se podařilo uspět jen třikrát.

Hanka přistoupila ke kruhu s mírným rozechvěním. První dva pro ni neznamenaly žádný problém. Na třetí už se musela trochu soustředit a čtvrtý už by označila jako náročný. Když přistoupila k pátému, trvalo jí skoro dvě minuty, než ho zvládla. Šestý už měl její výšku. Zkusila to, ale bylo jí jasné, že tohle už je nad její síly. Pokrčila rameny a podívala se po šokovaném profesorovi.

„To je..., to je..., dost dobré, až neuvěřitelně dobré,“ pohlédl překvapeně na dívku.

S úsměvem postoupila ke stolům. Po krátké chvilce jí dali znamení, aby přistoupila. Stoly byly od sebe vzdálené asi dva metry, ale Hanka už věděla, že ani tak nezáleží na vzdálenosti, jako na pečlivosti a přesnosti. Posadila se na vyhrazenou židli a soustředila se na kostku. Když připravila cestu, přenesla ji na druhý stůl.

„Výborně,“ řekl někdo a položil na stůl psací brk.

Hanka to chtěla mít co nejrychleji za sebou a přenos uspěchala. Psací brk se na druhém stole objevil bez seříznuté špičky.

„Do háje,“ zlobila se Hanka sama na sebe.

Třetí byla zapálená svíčka ve svícnu. Dívka se soustředila a odsunula všechny své pocity pryč. Pak provedla bezchybný přenos. Pochvalu za svůj výkon sice zaslechla, ale nevěnovala jí pozornost.

Čtvrtým předmětem byla květina. No nazdar, pomyslela si, musím si dát pozor. Velice jemně ošetřila rostlinu, než ji protáhla branou. Když uviděla, že jí přenosem neublížila, s úsměvem se rozhlédla.

Na závěr na stůl položili složitě tepaný šperk zdobený drahými kameny. A to má být složitější než květina? Hanka se zamyslela. V tom musí být ještě něco jiného. Přece nemůže být těžší přenést neživý šperk než přenést živou rostlinu... Leda že by... Dívka zkontrolovala šperk magickým zrakem a byla doma. Dva z kamenů na šperku byly magické. V jednom se ukrývala léčivá síla, druhý sloužil k ochraně před jedy. Tohle ji Vron neučil, bude muset improvizovat. Použila na ochranu šperku stejnou klouzavou vrstvu, jakou užívali při vyvolání magického mostu. Pak uskutečnila přenos.

„To bylo skvělé,“ řekl obdivně muž u stolu a pokynul Hance, že může odejít. Posadila se na lavici vedle prvních dvou vyzkoušených. Trvalo asi dvě hodiny, než všichni přítomní prošli oběma procedurami. Profesor Jasanov doplnil záznamy o každém z nich a zkonzultoval své výsledky s ostatními přísedícími. Nakonec všichni souhlasně přikývli a Jasanov se otočil k žákům.

„Nyní vám přečtu vaše hodnocení. Nejlépe zkoušku zvládla Hana Vronová, která dosáhla až neuvěřitelných osmdesáti devíti procent. Gratuluji.“

Hanka ani nemohla uvěřit, že tentokrát jejich potlesk patří jí. Vznášela se na obláčku svého soukromého štěstí. Zvládla dvě zkoušky a už nic nebrání jejímu postupu do dalšího ročníku. Dokázala to. Fakticky to dokázala!

Po rozchodu se urychleně vydala do své třídy. Ani nemusela klukům nic říkat, hned jak ji zahlédli, rozzářily se jejich tváře úsměvem. Posadila se na své místo a Diana Rena, která vedla tuto třídnickou hodinu, se také zatvářila spokojeně a pobaveně. Dokonce se ani nesnažila Hanku napomínat, když nevěnovala dostatečnou pozornost jejím informacím o používání magických efektů v průběhu slavnostního představení.

V jídelně bylo tentokrát veselo. Všechny zkoušky měli z krku a teď už na ně čekaly jen čtyři dny volna a měsíc zábavy při přípravě závěrečného představení. Už se na to docela těšili. Draci sice nejspíš nepřijdou ani letos, ale i tak to určitě bude zajímavé.

„Miluju jednorožce,“ vesele halekala Hanka, „jsem šťastná, že tu zase mohu být spolu s vámi. Cítím se tak báječně, že se to ani nedá vyslovit.“

„Včera to tak ještě nevypadalo,“ dobíral si ji Rafan.

„Teď jsem ráda, že jsi mě do té zkoušky uvrtal.“

„Půjčka za oplátku,“ zašklebil se kamarád a drcnul do Sváti, „že jo?“

„Podívej, co děláš,“ ohradil se oslovený a začal si seškrabovat z obličeje šlehačku, kterou mu Rafanovo gesto katapultovalo ze lžičky přímo do tváře.

„Ukaž,“ nahnul se Rafan, aby ho viděl zepředu, „no, sluší ti to.“

„Já tě,“ rozmáchl se Sváťa lžičkou, ale kamarád jeho ruku zručně odrazil a šlehačka tentokrát přistála Hance až do klína. Tulík nadšeně vypískl a začal pobíhat po stole.

„Zbláznili jste se, vy dva?“ čistila si Hanka ubrouskem flek, ale o dobrou náladu nepřišla. Nakonec se za Sváťu pomstil sám Plavík, když přenesl na tlapkách šlehačku rovnou na Rafanovu košili.

„No, tak to ti pěkně děkuju,“ chytil postižený malého viníka do ruky a vymáchal mu tlapky ve sklenici se sodovkou. Tulík prskal a uraženě se usadil na Hančině rameni.

„Uvědomujete si, že teď před sebou máme měsíc zábavy a pak dva měsíce prázdnin? To je nádherná vyhlídka. Budeme odpočívat, prohánět prkna...“ zasnila se nad tou představou Hanka.

„Odpočívat?“ podíval se na ni nedůvěřivě Sváťa. „Jak znám pana Mojeranu, navštíví nás hned první prázdninový den a bude po odpočinku.“

Dá se říct, že měl Sváťa dobrý odhad. Spletl se jen v jedné věci. Pan Mojerana je navštívil už ten den večer.

Errata:

11.08.2021 23:09