Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Proč driády nezpívají?

Vrátil se s Hankou do tábora a se svými perlami se pomalu vydali ke komunikační studni. Tuhle část tedy budou muset zvládnout bez P’ujiba. Najednou jim začala jeho přítomnost chybět. Poslední dobou se od sebe téměř nehnuli. Jak snadno si člověk zvykne na společnost kamarádů. Trochu smutně a zamlkle dorazili na místo.

Studna měla kolem sebe velký široký kruh z kamenů porostlých mechem. Kolem celého obvodu byly postavené misky s různými nápisy. Překvapeně četli, s kým vším se tu mohou setkat. Všechny předchozí chmury je opustily, když si uvědomili, že je před nimi další zajímavý úkol.

„Tady je tolik možností... Jak si proboha mezi nimi dokážeme vybrat?“ obcházela Hanka kolem dokola a nerozhodně vrtěla hlavou.

„Navrhuji vylučovací metodu,“ podíval se na ni Sváťa, „já osobně nemusím ani bludičku, ani vodníka, driády už jsem viděl, takže bych volil někoho, koho ještě neznáme.“

„Dobrá,“ zastavila se Hanka, „já zase nemusím netopýřího proroka ani jeskynního ducha.“

„Byla by tady vílí královna,“ navrhl Sváťa.

„Víly?“ zamyslela se Hanka. „Nebudou nás nutit tancovat?“

„Cože? To mě nenapadlo. A co takhle děsivý strážce lesa?“

„Děsivý? To je tam fakt napsáno?“

„Samozřejmě. Ale i přesto by mě zajímalo, kdo to je. Přece nám řekli, že nás nikdo ze zdejších jedinců neohrozí.“

„Já jsem pro. Zkusme to,“ souhlasila Hanka, která si stejně nemohla vybrat.

Došla ke Sváťovi a vysypala tři perly do misky před ním. Bylo rozhodnuto. Chvilku se nic nedělo, pak se kolem nich zvedl pohyb vzduchu a nad studnou se začal zhmotňovat obraz. S obavou sledovali, co se objeví. Museli kousek poodstoupit, aby uviděli celou postavu, jejíž obrysy se zaostřovaly.

Strážce lesa byl obrovský a jeho hlava připomínala lva s bohatou hřívou, akorát že měla tmavozelenou barvu. Z tváře zazářily rudo-oranžové oči a v pootevřených ústech svítily bílé velikánské tesáky. Byl na něj skutečně děsivý pohled. Hanka ještě o kousek ucouvla.

„Dívej se magickým pohledem,“ zašeptal směrem k ní Sváťa.

Pokusila se o to, ale nějak se nemohla soustředit. Kdykoli se setkala s očima strážce, veškeré její snažení bylo nanic.

„Buďte zdrávi,“ oslovila je bytost lidskou řečí i lidským hlasem. Jen to znělo poněkud dunivě.

„I my zdravíme strážce lesa a jsme rádi, že je ochoten s námi hovořit,“ ujal se slova Sváťa a Hanka mu za to byla vděčná. Nějak netušila, o čem by si měla s tím děsivým stvořením povídat.

„Proměnili jste Blátivý pramen na Pramen přátelství. Pro vaše oči bych neměl být děsivý.“

„Nejste děsivý,“ odpověděl Sváťa, „mám ale dojem, že jste smutný. Je snad něco v nepořádku?“

„Vždy se najde něco, co je v nepořádku. Množí se požáry a les začíná strádat suchem. Jste tu jako hosté, takže povězte, jaký úkol by vám udělal radost. Lehký nebo obtížnější?“

„A nemohli bychom pomoci s nějakým konkrétním problémem, který vám dělá starost?“ nabídl se Sváťa.

„Dobrá. Uděláme to takhle,“ zaduněl hlas strážce, „vedle mostu, který už znáte, ústí do řeky potok. Je ale zanesený a já vás poprosím, abyste uvolnili jeho tok. To bude váš úkol.“

„A dál?“ zeptal se Sváťa a Hanka se s obavou podívala na strážce, zda si to nevyloží jako drzost.

„Driády přestaly zpívat a stromy jsou kvůli tomu nemocné. Nevím, proč přestaly zpívat, nechtějí o tom mluvit, schovávají se, utíkají, jako kdyby se něčeho bály. Pokud by se vám náhodou podařilo při čištění potoka něco zjistit, povězte to B’harovi. Ještě se chcete na něco zeptat?“

„Každý les má svého strážce?“

„Ptáš se, jestli je takových děsivých tvorů jako já více?“ zasmál se obraz nad studnou. „Není nás mnoho. Jen země s dostatečným množstvím magie může udržet mou děsivou podobu. Bez ní bych toho mnoho nesvedl, protože v podstatě mám vlídnou povahu.“

„Moc rádi jsme vás poznali,“ řekl Sváťa a Hanka se zmohla jen na souhlasné přikývnutí. Pořád si nedokázala představit vlídnou povahu tohoto stvoření.

„Přeji vám příjemný zbytek pobytu,“ řekl strážce lesů a zmizel.

„Byl docela milý,“ řekl Sváťa a otočil se na Hanku, která si oddychla, že už zase jsou sami.

„Byl děsivý,“ odpověděla.

„Poslyš, měla bys trénovat magické vidění, jinak jednou zabiješ přítele nebo nepoznáš nepřítele,“ otočil se na ni s vyčítavým pohledem kamarád, „tohle byl velice milý a přátelský tvor. Možná se umí rozzuřit, ale na nás se díval s příjemným úsměvem.“

„Ozdobeným tesáky,“ neodpustila si dovětek.

„Ach jo, s tebou je to těžké. Nad touhle poznámkou ses měla zamyslet a ne si z toho dělat legraci.“

„Promiň,“ pohladila ho po rameni, „já se snažila, ale magické vidění mi nikdy nešlo, vždyť víš.“

„No jo, já vím,“ kývl Sváťa, „ale je to škoda.“

„Tak pojď, vrátíme se na večeři. Musíme nabrat sílu na další dva dny. Zdá se, že nás čeká trénink na letní brigádu.“

„Asi jsme si měli říct o ten lehčí úkol,“ zašklebil se vesele Sváťa, „pořád aby člověk někde pracoval. Ach jo.“

Druhý den ráno už se ale na svou práci docela těšili. Vypadalo to na další teplý slunečný den, takže u vody to bude docela příjemné. Most našli bez problémů, přece jen už se tu za ten týden docela dobře orientovali.

Postupovali podél potoka proti proudu, odstraňovali popadané větve, překážející kameny a někde museli dokonce prohloubit koryto, aby proud dostal rychlejší spád. Jak postupovali hlouběji do lesa, začali si všímat krásných vzrostlých stromů, které měly narezlé listy a vypadaly smutně.

„Tak co, jsou nemocné?“ zeptala se Hanka Sváti, když viděla, jak se na ně pozorně zadíval.

„Je to divné, ale nejsou. Podle toho, co vidím, jsou úplně zdravé, ale jako by neměly dost živin. To je ale nesmysl. Tahle lesní půda je naprosto skvělá, nic lepšího bychom tu neměli šanci najít.“

„Že by byly smutné proto, že driády přestaly zpívat?“ dumala Hanka.

„Budeme se jich muset zeptat,“ usoudil Sváťa, ale ať se rozhlížel, jak rozhlížel, nikde žádnou ani nezahlédl.

Když po obědě pokračovali v čištění potůčku, dostali se až ke stromu, který svou mohutností naznačoval, že patří k nejstarším bukům tohoto smíšeného porostu.

Sváťa vyšplhal na břeh, došel až ke kořenům velikána a pohladil světlou hladkou kůru. Chviličku měl pocit, jako by na ten dotyk strom zareagoval. I on měl svěšené větve a usychající listy navzdory tomu, že rostl nedaleko potoka. Na zemi kolem kořenů rostl krásný do fialova zbarvený mech a tvořil pod stromem nádherný koberec.

„To je ale překrásný mech,“ prohodila obdivně Hanka, když i ona dorazila na místo.

„Že ano? Nám se také moc líbil,“ ozval se hlásek z koruny.

„Konečně tu vidíme nějakou driádu,“ zaradoval se Sváťa.

„Můžu se na ten mech posadit?“ zeptala se stromové víly Hanka.

„Jen ho klidně vyzkoušej, je odolný, nic se mu nestane.“

„Prima,“ poděkovala dívka a usadila se na zemi, „kdybys nám ještě maličko zazpívala, bylo by to naprosto dokonalé.“

„Promiň, nemůžu zpívat.“

„A copak se ti stalo?“ zeptal se starostlivě Sváťa.

„Nic.“

„A proč tedy nemůžeš zpívat?“

Jeho otázka zůstala bez odpovědi a on jen vzdychl a bezradně se koukl na Hanku.

„A mohli bychom tvému stromu zazpívat my?“ zeptala se dívka.

„Ne! To rozhodně ne,“ objevila se rozčilená driáda přímo před nimi a zuřivě vrtěla hlavou, „tady nikdo nesmí zpívat.“

„Čeho se bojíš? Podívej, jak je strom smutný, možná by ho kousek písničky potěšil,“ tiše jí domlouvala Hanka.

Driáda se rozplakala.

„Neplač, nebo se rozbrečím taky,“ popotáhl Sváťa a dal hladil kůru stromu.

„Hrozně moc bych mu chtěla zazpívat. Ale čím víc zpívám, tím je smutnější. Mám pocit, že ho svou písní zabíjím.“

„To není možné. To nemůže být tvá vina,“ řekl Sváťa, „v tom je určitě nějaký jiný problém.“

„Asi jsem nemocná. Moje písně, co dřív uzdravovaly, teď způsobují pravý opak. Kdybych umřela, třeba by se strom uzdravil.“

„Nesmysl!“ zavrtěl hlavou Sváťa.

„Tady můj kamarád má velký cit pro rostliny. Možná by dokázal poznat, co se děje, kdybys zazpívala aspoň kousek nějaké písničky,“ navrhla Hanka driádě.

„Bojím se. Víte, nejsem sama, kdo takhle dopadl. Kdyby se rozkřiklo, že driády zabíjejí své stromy, to by byla naprostá katastrofa. Přísahejte, že to nikomu neřeknete.“

„Ale kolem je tolik starostlivých bytostí, jsou mnohem chytřejší než my, třeba by dokázaly poradit i stromovým vílám,“ snažila se Hanka přesvědčit driádu, aby se pokusila přijmout pomoc ostatních. Ale neuspěla.

„Ne! Nikdo se nesmí dozvědět tuhle hroznou věc! Přísahejte, nebo nezazpívám,“ kategoricky trvala na svém malá bytůstka.

„No dobrá,“ přikývla Hanka, „přísaháme.“

„Přísaháme, pokud tady s námi budeš chvíli spolupracovat,“ upřesnil vzájemné podmínky Sváťa.

„Tak jo,“ smutně vzdychla driáda, „tak já zazpívám kousek své písničky.“

Nadechla se a její melodie se rozlétla lesem jako vlahý vánek. Strom radostně zaševelil větvemi do taktu a děti pocítily ve svém nitru z té písně útěchu a radost. Pak náhle driáda přestala, jako když utne.

„Já to říkala, já to říkala, další větev, ach bože, já to nepřežiju,“ začala panikařit a letěla obejmout větev, která trčela nad hlavou dětí a na které zase o něco víc zrezly listy.

„Strom opravdu během zpěvu zeslábl,“ mumlal si tiše pro sebe Sváťa, tak aby ho slyšela jen Hanka, „to je divné, já to nechápu. Ona má pravdu.“

Hanka už se nemohla dívat na nešťastnou vílu a sklopila oči. V té chvíli si něčeho všimla. Že by?

„Zkus ji uklidnit a donutit, aby přišla zase k nám dolů,“ otočila se na kamaráda.

Naléhavost její žádosti Sváťovi prozradila, že Hanka přemýšlí o něčem zajímavém. Nejdřív se pokusil vílu přemlouvat, ale ta jako by ani neslyšela. Musel přitvrdit.

„Podívej, my nechceme ubližovat ani tobě, ani tvému stromu, ale jestli teď nebudeš spolupracovat, nebude platit ani naše přísaha o mlčení.“

„To byste mi nemohli udělat,“ vzlykla, ale přišla k nim.

„Chci se teď zeptat na něco jiného,“ obrátila se k ní Hanka, „tenhle krásný mech je tady už od té doby, co byl strom malý?“

„Ale kdepak,“ uklidnila se trochu víla, „ten je tu teprve od jara. Poprosila jsem vítr, aby i pro mě přinesl od sester pár semínek. Ostatní driády ho pěstovaly už loni. Všem se nám hrozně líbí. Tobě se přece taky líbí, ne?“

„Je nádherný, ale zdá se mi, že trochu moc rychle roste. Před chvilkou jsem seděla a měla půlku nohy mimo něj. Během tvé písničky se rozlezl tak daleko, že už na něm sedím celá.“

„Že jsem si toho nevšiml,“ podivil se Sváťa a zajiskřily mu oči, „uděláme ještě jeden pokus. Zazpívej na malý, docela maličký okamžik.“

„Ne, ne, už nikdy nebudu zpívat,“ začala zase panikařit driáda.

„Stačí úplně malá chvilička,“ přemlouval ji Sváťa.

Nešťastně se po něm podívala a zazpívala sotva na tři vteřiny. Přesto to stačilo, aby mech opět o kousek popolezl.

„A máme to!“ zajásal Sváťa.

Pak se otočil k zoufalé stromové víle: „Budeme muset vytrhat ten mech. Při tvém zpěvu roste tak, že bere stromu sílu. Až ho všechen dáme pryč, uděláme ještě jeden pokus.“

Sváťa svlékl triko, zavázal rukávy a výstřih a začal do něj cpát bochánky mechu. Hanka mu okamžitě začala pomáhat. Po chvíli už kolem nezbyl ani trs.

„A teď zazpívej,“ vyzval driádu, zatímco zamotával poslední otvor trika.

Začala zvolna a potichoučku zpívat. Pak na malý okamžik utichla, usmála se na ně přes slzy ve svých očích, a zmizela v koruně stromu. Tentokrát její zpěv rozezvučel celý les a ve vlnách šířil radost ze života. Strom pozvedl svěšené větve a také hned vypadal veseleji. Hanka odhalila ještě jedno přehlédnuté ložisko mechu a hned ho odtrhla od země. Nacpala ho Sváťovi do trika a oba se na sebe vítězně zašklebili.

„No jo, ale co teď s tím mechem? U nás bych řekla, aby se spálil. Ale tady?“ zamyslela se Hanka.

„Taky si myslím, že by se to jednorožcům nelíbilo. Možná ho odnést na nějaké suché skalnaté místo, aby moc nerostl,“ drbal si bradu Sváťa.

„Hlavně hodně daleko od driád a stromů,“ přikývla kamarádka.

„Právě naopak,“ usmál se najednou Sváťa a uličnicky mrkl, „už vím přesně, kam ho dáme. Pojď za mnou.“

Vedl kamarádku kolem mostu cestou, kterou už jednou šli. Pak se Hance rozsvítilo.

„Ty jsi prostě geniální,“ pochválila kamaráda, když vysypal mech z trika a rozložil ho mezi liánové stromy.

„To jsem rád, že sis toho konečně všimla,“ usmál se.

„Měli bychom to říct B’harovi,“ nadhodila Hanka, když se vraceli do tábora.

„Až se objeví, tak mu to řekneme.“

„Přísahali jsme ale driádě, že nikomu nic neřekneme.“

„To si ale tu přísahu špatně vykládáš. Přece jsme přísahali, že se nikdo nedozví, že driády ubližují svým stromům. A o tom se v žádném případě nikomu nezmíníme. Jenom se postaráme, aby už fialový mech dál neubližoval driádám a jejich stromům.“

„Když myslíš,“ usmála se Hanka, „tak já jsem rozhodně pro.“

Večer se snažili u Huga dozvědět, kdy se objeví B’hara, ale jejich tělocvikář se na ně podíval, jako kdyby mu nabízeli k jídlu housenku.

„Všechno, co potřebujete vyřešit, můžete přece konzultovat se mnou. Nechápu, proč se sháníte po jednorožci. Ten se stejně dřív jak v pátek neobjeví.“

„A pan profesor Smítko?“ vyzvídal Sváťa.

„To nevím. Mně se rozhodně nesvěřuje, kam chodí. Tak o co jde?“

„O fialový mech. Přišli jsme na to, že je pro stromy nebezpečný. Bylo by potřeba ho vysbírat a přenést jinam.“

„Tohle jste dostali za úkol?“

„To ne, ale je to důležité,“ snažil se přesvědčit Huga Sváťa.

„Teď je pro vás nejdůležitější plnit své úkoly,“ zdvihl prst učitel a šermoval jím před obličejem Hanky a Sváti, „na všechno ostatní rychle zapomeňte. Jasné?“

„Jasné,“ odpověděli dvouhlasně a znechuceně se odvrátili pryč.

„Co teď?“ vzdychl Sváťa. „Asi budeme muset počkat, až se objeví někdo rozumný.“

„A proč? Je nás přece dvacet z jedné školy. Někdo třeba bude mít zítra trochu času, jen se musíme zeptat.“

„No, já nevím,“ váhal Sváťa při představě, že budou něco domlouvat za zády učitelů, „ale zase čím dřív se s tím začne něco dělat, tím líp.“

„Hele, až dorazí někdo rozumný, tak mu to řekneme. Zatím pojď obejít kamarády, ať to stihneme, než zmizí do stanů.“

Druhý den vyrazila do terénu většina dětí se zavazadly. Hanka šla dočistit zbytek potoka a hned potom se připojila k ostatním, kteří už měli splněno a teď se spolu se Sváťou věnovali hledání fialového mechu mezi stromy. Občas jim poradila nějaká driáda, jinak hledali vlastními silami. Do večera se podařilo očistit deset stromů.

Po večeři se objevil profesor Smítko. Jak ho Sváťa uviděl, hned za ním vyrazil. Bohužel ho zastihl ve společnosti tělocvikáře.

„Copak je,“ zeptal se profesor, když uviděl, jak Sváťa přiběhl.

„Potřeboval bych něco vzkázat jednorožcům.“

Hugo se však na něj zamračil: „Jestli jde pořád o tu vaši historku s mechem, tak s tím teď profesora neobtěžuj, máme jiné věci na práci.“

„Ale...“

„Snad jsi rozuměl, co jsem ti řekl,“ zvýšil na něj hlas Hugo a ukazoval Smítkovi nějaké papíry, které profesora zaujaly natolik, že se na Sváťu ani neohlédl.

„Do háje,“ zabručel Sváťa a loudal se pomalu zpět k Hance.

Náhle ucítil v mysli kontakt. Asi Hanka, pomyslel si a přijal signál.

„Nemusíš mít obavy,“ ozval se hlas B’hary, „my už všechno víme a děkujeme za vaši pomoc. O další stromy už se postaráme sami. Zítra si odpočiňte.“

„No sláva,“ oddechla si Hanka, když jí všechno pověděl, „to jsem ráda, že z toho nebude průšvih. Letos bych ráda skončila ročník bez mimořádných událostí.“

„Doufáš, že nás Raf nezabije, až zjistí, co jsme na něj ušili?“

„Kdy že dělá tu zkoušku?“

„Už zítra. Proto jsem si na něho vzpomněl.“

„Modlím se, aby mu to dobře dopadlo.“

„Bez obav, on to zvládne,“ usmíval se Sváťa Hančiným obavám.

Konečně tu byl pátek. Většina soutěžících už měla hotovo a ráno si v klidu přispala. Hanka se Sváťou usoudili, že by nebylo špatné se vykoupat, takže vyrazili k řece. Chvíli dováděli na mělčině, pak se šel Sváťa ohřát na břeh a Hanka se rozhodla si ještě trochu zaplavat. Vydala se proti proudu a když už byla unavená, nechala se nést řekou zpátky.

Vylezla na břeh a vtom zahlédla plameny a zaslechla zděšené kníkání. Rozběhla se k hořícímu keři. Uvnitř byla uvězněná malá veverka. Hanka se vrhla do plamenů a rychle vyděšené zvířátko vytáhla ven. Opatrně ji položila do trávy a chtěla odejít zpátky ke Sváťovi. Pak se zarazila. Podívala se na své ruce, čichla k nim a zamyslela se. Na rukou jí neohořely ani chloupky, nic nesmrdělo kouřem. Plameny zvolna pohasly, ale keř nebyl vůbec poničený. Jen veverka dál kníkala na trávě. Znovu ji zvedla do náruče a vydala se za Sváťou.

Seděl na břehu a když uviděl zvířátko v jejích rukou, zasmál se.

„Taky tě nachytali?“

„Co tím myslíš?“ podivila se.

„Malý požár a chudák zvířátko. Taky jsi toho mrňouska zachraňovala před plameny?“

„No jo, ale bylo to nějaké divné. Plameny nepálily, nic neohořelo ani nesmrdělo. Jen tohle mrně pořád naříká.“

„Použij magický zrak.“

Hanka se zahleděla na zvířátko. Pak nejasně zahlédla jakýsi magický provázek. Pokusila se ho přerušit, ale nešlo to.

„Asi je svázaná, ale nedokážu to přetrhnout.“

„Tak to rozvaž, nebo udělej uzly tak kluzké, aby sklouzly samy,“ radil jí kamarád.

Skoro půl hodiny zápasila s magickými pouty, až nakonec uspěla. Když zvířátko odběhlo do křoví, docela si oddechla a natáhla se do trávy.

„To jsou ale záludné testy, to je snad horší, než zkoušení u nás ve škole,“ stěžovala si nahlas.

„Nepřeháněj. Tak zlé to zase nebylo. Vždyť jsi na to skoro přišla.“

„Hm, skoro... Bez tvé nápovědy bych si neporadila.“

Další koupel ale Hance zase spravila náladu. Když se se Sváťou na mělčině dost vydováděli, vyrazili společně na oběd. Než došli do tábora, všechno na nich krásně uschlo.

Tam je našel P’ujibo a hned se dožadoval vyprávění, co všechno se dělo, když byl pryč. Sváťa stihl vyprávět i obědvat, aniž mu to působilo potíže. Jednorožec nadšeně souhlasil, že přesadit mech k liánovým stromům byl báječný nápad a na oplátku jim vysvětlil, že radostný zpěv driád přitáhl pozornost jejich učitelů a ti hned klusali zjistit, co se děje. Takže není divu, že tak brzo přišli na to, co děti provozují s fialovým mechem.

„Myslím, že jste si u našich učitelů šplhli,“ komentoval situaci jejich čtyřnohý kamarád, „akorát by mě zajímalo, jak jste na to vlastně přišli.“

„No, víš, slíbili jsme, že o tom nebudeme mluvit, ale jedna driáda se odhodlala s námi spolupracovat a po našem naléhání souhlasila s pokusem, který odhalil, co fialový mech stromům provádí,“ řekl důvěrně P’ujibovi Sváťa.

„A jak se mají tvoji rodiče?“ zeptala se Hanka jednorožce a odvedla raději řeč jiným směrem.

„Prima. Moc se jim tu líbí a zítra ráno prý přijdou na vyhlašování vítězů. Byli velice nadšení, že jsme vyhráli v soutěži s kameny. Vy dva jste se jim taky líbili, akorát říkali, že by vám prospělo víc sebevědomí.“

„To máš těžké. Tam, kde jsme vyrostli, se takové vlastnosti nepodporovaly,“ usmála se Hanka.

„Zahrajeme si odpoledne nějaké hry?“ navrhl Sváťa.

P’ujibo vesele přikyvoval a šel se hned domluvit i s dalšími přítomnými, aby se přidali a bylo to pro všechny zajímavější. Museli si to tu ještě trochu užít, protože už jim zbývalo jen pět posledních dnů, než budou muset vyrazit zpět domů. Zabrali se do svých her tak, že je musel profesor Smítko napomínat, aby vůbec přišli na večeři.

Po jídle Hanka zatáhla Sváťu stranou.

„Musíme se spojit s Rafem, abychom zjistili, jak vlastně dnes dopadl,“ ukázala na trávník za stanem.

„No vidíš, já na něj málem zapomněl,“ ťuknul se do hlavy Sváťa.

Posadili se a Hanka zkontaktovala Plama. Poprosila ho o spolupráci, pak vyvolala ve své představě Sváťův krystal v podobě zelené slzy a nakonec s velkým úsilím vyvolala krystal Rafana. Plam ji ale v jejím úsilí podpořil a spolu dokázali oslovit tvář v krystalu. Po chvilce se na ně tvář podívala a usmála se.

„Hanko, Plame? Jste to vy? To je dobře, že jste se ozvali,“ řekl jim Rafan.

„Rafe, jsme tu v kontaktu všichni a moc nás zajímá, jak jsi dnes dopadl u zkoušky.“

„Nebudeš opakovat první třídu, že ne?“ přidal se k hovoru i Sváťa.

„Jo, zkoušky? To bylo v pohodě. Nebudu opakovat ani první ročník, dokonce ani druhý. Postupuji s vámi rovnou do třetího. Sice jsem měl nějaké mezery, ale slíbil jsem, že učivo dohoním přes prázdniny.“

„To je super,“ začal se radovat Sváťa, až skoro vypadl z komunikačního kruhu.

„Blahopřejeme,“ řekla Hanka i Plam skoro zároveň.

„Dík. Ale rád bych vám ještě řekl něco důležitého,“ znovu se ozval Rafan, „právě kvůli tomu jsem rád, že jste zavolali. Měl jsem dnes v noci živý sen. Byl to jeden z těch snů, co nemám rád. Viděl jsem vás dva, Hanko a Sváťo, jak stojíte před transportní branou. Jenže na druhém konci brány zuřil požár.“

„A my jsme vlezli do ohně?“ zeptal se Sváťa nedočkavě.

„To nevím. Tak jsem se lekl toho požáru, že sen skončil. Ale dejte si pozor, tyhle mé sny většinou mívají pravdu. Nerad bych, abyste se mi vrátili s připálenými nosy.“

„Neboj se, dáme si pozor,“ ujišťovala ho Hanka.

„Kde jste?“ přiklusal k nim P’ujibo a přerušil jejich komunikaci. „Přišel B’hara a chce ještě promluvit k soutěžícím, musíme se ještě na chvíli sejít u jídelny.“

„Jasně,“ odpověděl Sváťa, „už jdeme.“

B’hara jim vysvětlil, že slavnostní vyhlášení vítězů bude začínat už ráno a že budou přítomni i příbuzní mladých jednorožců. Požádal je o slavnostní nástup a upozornil, že se očekává, že každý z žáků půjde osobně pozdravit příbuzné toho jednorožce, se kterým soutěžil.

„Po slavnostním vyhlášení budete moci konečně vstoupit do zahrady pokladů,“ dostal se ve své řeči i k bodu, který všechny velice zajímal, „a jaké poklady že tam na vás čekají? Doufám, že nebudete zklamáni. Otevřeme pro vás vstup do míst, kde si každý z vás může vybrat jedno kouzlo, které ho bude zajímat. Vítězného žáka místo toho čeká cesta do Posvátného háje.“

Kolem se hned ozvaly překvapené dětské hlasy a B’hara musel počkat, až se žáci trochu utiší. Pak pokračoval.

„Na další tři dny, to znamená od neděle do úterý, se každé dvojice ujmou rodiče jednorožce, který ke dvojici patřil. Spolu s nimi se vypravíte na výlety, poznáte zajímavá místa zdejšího okolí a budete mít možnost zblízka vidět, jak se u nás žije. Věřím, že to bude pro všechny velice zajímavá a příjemná zkušenost,“ řekl B’hara. Na závěr se s nimi už jen rozloučil a popřál jim příjemnou noc.

„Páni,“ vzdychl Sváťa, „tak my budeme poslední dny v P’ujibově rodině.“

„No nazdar. Jen aby z toho nebyl nějaký trapas,“ děsila se té představy Hanka.

Errata:

12.08.2021 09:38