Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Zachariášova finta

„Tak jsme tady, mládeži, přesně jak jsem slíbil, takže vystupovat,“ zahalekal Franta Soudek, když opřel o palubu spojovací lávku. Nikdo si však jeho řečí moc nevšímal a všichni spěchali na břeh. Až k nim voněla pečená ryba od prvního stánku, který potkali.

„Počkat,“ zadržel je Rafan, když se chtěli vrhnout na jídlo, „kolik stojí použití veřejné brány do Santareny?“

„Nevím to přesně,“ řekl Ferelli starší, „ale odhaduji tak třicet tolejrů.“

„Pane bože! Tolik?“ užasla Hanka. „A my si za ten měsíc vydělali jen čtyřicet pět. A pět jsme utratili na ostrově.“

„No tak půjde jen Rafan a půjčí si u Zachariáše. V nejhorším si tu u něj odpracujeme,“ navrhl Sváťa.

„To asi také nepůjde,“ řekl Ferelli, „bez doprovodu někoho dospělého nebo opatrovníka vás branou nepustí.“

„Tak pošleme tady Frantu,“ navrhla Hanka.

Námořník vykulil oči a zašermoval rukama: „Ne, ne, já už u vás skončil. Prachy, jak slyším, nemáte, takže já jdu navštívit kamarády v hospodě. Snad mi někdo z nich aspoň zaplatí oběd. Mějte se fajn a tak dále, Franta Soudek se s vámi loučí.“

Než mohli cokoliv říct, otočil se na podpatku a uháněl k hospodě rychlostí, kterou by od něj nečekali.

„Hm, takže Frantu asi nepošleme,“ pokrčila rameny Hanka, „takže už nám zbývá jen tady pan Ferelli.“

„Já ale Santarenu vůbec neznám,“ namítl muž.

„To je to nejmenší,“ řekl Rafan, „všechno vám vysvětlíme a tady do písku můžeme namalovat plánek. Horší bude přesvědčit Zachariáše, aby vás vyslechl. Pokud se vám podaří vysvětlit mu naši situaci, máme vyhráno.“

„Je tu ještě jedna možnost,“ řekl muž, „na své jméno si tu mohu zažádat o půjčku. Za tři čtyři dny bychom mohli mít prostředky na to, abychom se tam dostali všichni.“

„Tři, čtyři dny?“ zavrtěl nesouhlasně hlavou Rafan. „To je moc dlouho, potřebuji být v Santareně dřív, jinak nestihnu zápis do školy.“

„Tak to pro ně udělej,“ zatahal svého dospělého bratra za košili Dan, „já tu zatím s nimi počkám.“

„No dobrá,“ souhlasil muž a společně vyrazili k veřejné bráně. Ještě jednou si zopakoval všechny pokyny, které od dětí měl, a zmizel.

„Klika, že tu není takový nával jako minule,“ řekl Sváťa a snažil se nevidět všechny ty dobroty, které se tu prodávaly. Rafan se nad ním smiloval a koupil velikou suchou bagetu, kterou si rozdělili na čtyři díly. Hanka si dvakrát kousla, pak prohlásila, že se jí asi scvrkl žaludek a dala zbytek Sváťovi. Ten se blaženě vrhl na čerstvé pečivo. Posadili se na lavičku a čekali, jak to dopadne.

„A co když zabloudí a nenajde Domov snů?“ strachoval se Sváťa.

„Neboj se, brácha si dovede poradit, určitě to najde,“ uklidňoval ho Dan.

Po dvou hodinách se konečně dočkali. Z brány vystoupil Zachariáš, a když ho všichni radostně objali, poklepával je po zádech a šklebil se.

„Doufám, že jsi na našeho posla nevzal sekeru,“ usmíval se Sváťa.

„Sekeru ne, jenom takový malý nožík. Myslím, že jsem ho ani nevyděsil,“ mrkal na ně trpaslík.

„Nožík, jo?“ polkl těžce Ferelli. „Držel mi meč u krku a podezíral mě, že jsem vám ublížil.“

„Se to vysvětlilo, ne?“ dobromyslně na něj mrkl Zachariáš. Pak mu podal malý váček převázaný provázkem.

„A tohle je pro vás na cestu do Poluty. Jak jsem pochopil, taky jste o všechno přišli. Tady totiž půjčují peníze na neuvěřitelně zlodějskej úrok. A ještě jim to trvá skoro týden.“

„Ale to nemůžeme...“ zakoktal se Ferelli.

„Copak jste se právě nepoučil, že trpaslíkům se neodporuje?“ zaškaredil se na něj Zachariáš. „Berte a koukejte zmizet. My taky pospícháme.“

„A vy, ztracené ovečky, hybaj do Santareny!“ houkl trpaslík na Rafana, Hanku a Sváťu a šel zaplatit průchod branou.

„Jsme vašimi dlužníky,“ řekl Ferelli.

„A přijeďte nás navštívit do Poluty,“ usmíval se při loučení Dan.

„Takže Vrona vyhmátlo oko Bdělých?“ chechtal se trpaslík, když mu líčili, jak a proč do téhle šlamastyky spadli.

Nakonec společně prošli branou a přivítalo je důvěrně známé město.

„Tak, mládeži, co nejdřív? Najíst? Nebo k zápisu do školy?“ obrátil se na ně jejich průvodce.

„K zápisu,“ zazněly dva hlasy.

„Najíst,“ snažil se je přehlušit ten Sváťův.

„Dobře, tak nejdřív ke škole,“ kývl Zachariáš a nasadil ostré tempo k nejbližší zkratce.

Před zápisovou halou byla fronta a lidé v ní byli neklidní. Postavili se za posledního a poslouchali, co se povídá.

„Už prý mají jen poslední tři místa,“ nesla se šeptanda zepředu.

„To by byla fakt smůla,“ řekla Hanka a neklidně přešlapovala.

Ještě o kousek postoupili. Před nimi bylo ještě pět zájemců, když se ve dveřích síně objevil ředitel školy Sirten Bellaso a oslovil je.

„Je mi líto, vážení, už máme plnou kapacitu žáků. Ale vy, kteří tu momentálně stojíte, se můžete přihlásit alespoň jako náhradníci, kdyby náhodou někdo vypadl.“

„A jaká je pravděpodobnost, že někdo vypadne?“ zeptal se muž před nimi.

„Bohužel jen nepatrná.“

„Jasně, jak jinak!“ zavrčel jeden čekající a vystoupil i s dcerou z řady. „My se radši přihlásíme jinam.“

Pak ještě opustili místo rodiče se synem a před vchodem zůstali tři zájemci. Rafan byl z nich poslední.

„Jen se přihlas,“ postrčil ho Zachariáš.

Pak trpaslíkova velká ruka chytila Sváťu za rameno: „Počkej tu se mnou venku.“

„Ty s námi nejdeš?“ podivila se Hanka a přemýšlela, jestli trpaslík náhodou nemá kvůli něčemu zakázaný vstup do síně.

„Já na ty magický srandičky nejsem zvědavej,“ odsekl trpaslík a postrčil ji za Rafanem. Pak popadl Sváťu za ruku a přitočil se s ním k hloučku, který tu diskutoval s ředitelem školy. Jedním okem zkontroloval, jestli už jsou Rafan s Hankou uvnitř, a když viděl, že ano, přistoupil blíž k řediteli.

Jedna obyčejně oblečená žena na něj stále dotírala svými dotazy: „A když se ukáže, že někdo na vaše požadavky nestačí a musí ze školy odejít, co potom má? Dá se to pak uvádět jako dosažené vzdělání?“

„Všechny tyto dotazy vám zodpoví vaše školní hodinky. Stačí jen dotknout se jich prstenem a zeptat se,“ odpověděl sice zdvořile, ale bylo vidět, že ho dotazy obtěžují.

„Prý vaše škola vychovala několik kouzelníků, kteří později získali tulíka, je to pravda?“ zeptal se Zachariáš nejvlídnějším tónem, jaký svedl.

„Ano,“ otočil se k němu se zájmem ředitel, protože na tohle téma hovořil pravidelně a rád. „Absolventi naší školy mají vynikající úroveň a někteří z nich získali povolení k osvojení tulíka. Musím skromně dodat, že většina si ho opravdu osvojila. Naši žáci jsou v těch nejlepších a nejzkušenějších rukou.“

„To je škoda,“ promnul si vousy Zachariáš.

„Prosím?!“ nepochopil jeho poznámku ředitel.

„Říkám, že je škoda, že je můj svěřenec až jako třetí náhradník. On už totiž tulíka má, jenom mu chybí náležité vzdělání. Zdálo se mi, že vaše škola by mu mohla poskytnout to nejlepší, co potřebuje. Bohužel jsme se sem dřív nedostali. Asi budeme muset najít nějakou jinou školu, kde odchovali kouzelníky, kteří později získali některého z těchto vzácných průvodců čaroděje.“

„On má tulíka a ještě není kouzelník?“ zbystřil pozornost ředitel. „Opravdu se to stalo? Něco podobného jsem zaslechl, ale nevěřil jsem, že je to možné. Tak to je on?“

„Jasně. Zachránil tulíkovi život a tulík už u něj zůstal,“ neudržel se Sváťa, aby taky něco neřekl, „sice chtěli, aby ho vrátil do rezervace, ale tulík ho odmítl opustit. Tak se teď brácha kvůli tomu musí stát kouzelníkem.“

„Aha, rozumím. To je velmi, velmi zajímavé,“ usmál se ředitel.

„Škoda, že jsme nepřišli včas,“ zesmutněl Sváťa, „brácha moc toužil dostat se do stejné školy, jako my. Kvůli tulíkovi nemůže zůstat bez vzdělání, ani rok čekat. Bude si muset najít jinou školu.“

„Uznávám, že sourozenci by měli zůstávat spolu. To je zapeklitá situace. Ale víte co, podívám se, zda by se nenašlo nějaké řešení téhle nešťastné situace. Do tří dnů vám dám vědět, co a jak, jestli bude moci zůstat v Santareně nebo ne. Myslím, že by ten chlapec opravdu potřeboval získat to nejlepší vzdělání. Poradím se se školní radou a dám vám vědět. Zatím prosím vydržte a nezapisujte ho jinam, ano?“

„No, tři dny nás snad nezabijou,“ kývl Zachariáš, „jste moc laskav, že vás neobtěžuje zabývat se takovou drobností.“

„Vždycky mám na mysli především dobro dětí,“ usmál se ředitel oslnivě na kolemstojící, „teď mě prosím omluvte, mám ještě mnoho povinností, které musím osobně vyřídit, než znovu začne škola.“

„Tak pojď,“ řekl tiše trpaslík Sváťovi, „udělali jsme, co se dalo. A hele! Koukám, že už se zapsali.“

Ode dveří na ně mávala Hanka s Rafanem.

„Nezoufej, třeba se stane zázrak,“ utěšovala kamarádka smutného Rafana.

„Smůla, že na zázraky nevěřím,“ ušklíbl se a pohladil tulíka, který se mu tiskl ke krku, „tolik jsme se snažili a nakonec jsme přišli pozdě o pět lidí. To je vážně k vzteku.“

„A na intriky věříš? A na lidskou touhu být středem pozornosti?“ zeptal se trpaslík.

„Jistě. Jenže to není žádný zázrak.“

„Možná ne, možná ano,“ ušklíbl se Zachariáš, „vsadím slavnostní večeři proti suché housce, že ti do tří dnů přijde oznámení, že jsi přijat na školu v Santareně.“

„To myslíš vážně?“ podíval se Rafan na trpaslíka se směsicí nedůvěry a naděje.

„Smrtelně vážně,“ usmál se poťouchle Zachariáš a mrknul na Sváťu, „a teď už konečně pojďte domů, ať mi tu neumřete hlady.“

Hned po jídle a koupeli děti odpadly a spaly nepřetržitě až do oběda dalšího dne. Hanku probudilo cukání přívěsku, což byl neklamný signál toho, že s ní chce mluvit její dračí přítel.

„Copak je, Plame? Děje se něco?“ navázala okamžitě kontakt s drakem.

„Jen mě zajímá, jestli jste v pořádku.“

„Teď už jsme naprosto a dokonale v pohodě. Jen jsme v Dubovníku nechali u mola poškozenou loď. Snad si s tím Vron poradí, až bude zase v kondici. Jak mu je?“

„Ještě stále je bez magie, což znamená, že je téměř na umření. Ale neboj se, matka říká, že ho to přejde. Má o vás starost a vyčítá si, že byl neopatrný. Jsem rád, že pro něj mám dobrou zprávu. Tak se mějte fajn,“ řekl drak.

„Ty taky,“ mentálně ho pohladila Hanka a pak se slastně protáhla v pohodlné posteli. Bylo skvělé se takhle dosyta vyspat. A ve společném pokoji určitě čeká i něco dobrého k snědku. Oblékla se a vyběhla z ložnice. Rafan už byl vzhůru a hrál si s tulíkem. Zauzloval tkaničku do bot, pak přes tulíka hodil ručník, aby nic neviděl a tkaničku schoval. Tulík ji okamžitě začal hledat a jakmile ji objevil, hbitě rozvázal všechny uzly a snažil se být hotov dřív, než Rafan zauzluje další šňůrku.

„Jdeš akorát na oběd,“ usmál se Rafan, „dnes máme smažený květák.“

„Opravdu? Ňam, po tom bych se utloukla. Myslím, že dneska sním i Sváťovu porci.“

„Já tě slyším, Hanko! Být tebou, tak takové věci ani neříkám nahlas,“ ozvalo se z ložnice jejich mladšího kamaráda.

„Prima,“ přistoupila Hanka k troubě s jídlem, „můžeme servírovat.“

Po obědě projevil tulík zájem hrát si i s Hankou. Snažil se jí zacuchat vlasy a nenechat se při tom polapit. Byl neuvěřitelně šikovný a Hanka ho podezírala, že je to pro něj něco jako trénink rychlosti.

„Říká, že máš pravdu,“ oslovil ji Rafan.

„Cože?“

„Plavík říká, že máš pravdu, že se takhle snaží trénovat svou hbitost. Taky říká, že tě má rád.“

„To je od tebe moc milé, mrňousku,“ pomazlila se dívka s tvorečkem, který se konečně nechal polapit.

„Nepůjdeme odpoledne do knihovny?“ navrhl Sváťa.

„Ty už zase nemáš co číst?“ podivila se Hanka.

„No, hlavně bych se rád kouknul do oddělení magické teorie. Teď po ukončení první třídy nás tam pustí.“

„Já bych si šla raději zalétat na prkně. Je hezky, do knihovny můžeme třeba zítra. Co ty na to Rafe?“

„Taky bych si zalétal, ale padl by na to zbytek našich peněz. Možná bychom se měli zamyslet nad tím, jak s nimi plýtváme.“

„Plýtváme?“ podívala se po něm Hanka s kyselým obličejem.

„Představ si situaci, kdy by Vron a dračice zmizeli z našeho života a my bychom si museli najednou poradit sami se sebou. Možná by nás škola učila bezplatně. Ale dokázala by sis vydělat na jídlo a ubytování? Nebo bys zase raději žila v dětském domově?“

„Dětský domov už nikdy!“ v téhle jediné věci měla Hanka jasno.

„Takže bys někde po večerech a nocích myla nádobí nebo uklízela a ráno pak hupky dupky do školy?“

„Asi ano. I když si neumím představit, jak bych stihla všechny úkoly, kdybych musela chodit někam makat. To by nebylo jednoduché. Proč nás sakra nutíš přemýšlet o takových nepříjemných věcech?“

„Mám pocit, že nás Vron moc rozmazluje. Jednou přijde den, kdy za nás přestane platit a my bychom měli přemýšlet o tom, jak se postavit na vlastní nohy. Co chceme v budoucnu dělat? Čím se budeme živit?“

„Co tě to najednou popadlo klást takové otázky?“ mračila se Hanka, která nenašla odpověď, když se zamyslela nad tím, co umí a co by chtěla v budoucnu dělat.

„Promiň,“ pokrčil omluvně rameny kamarád, „to je asi tím, co jsem dostal při zasvěcení. Potřebuji teď o věcech víc přemýšlet.“

„No dobře, pojďme tedy do knihovny,“ rezignovala Hanka, „tu teď máme díky škole zadarmo.“

Rafan jí položil do vlasů tulíka. Proti své vůli se musela usmát a zahnala myšlenky na nejistou budoucnost. Teď jsou tady, nic jim nechybí a mají prázdniny, venku je nádherný den a není záhodno si ho kazit špatnou náladou.

„Hele, Plavíku,“ přendala se smíchem malého tvorečka na Sváťovu hlavu, „hnízda z vlasů si trénuj na někom jiném.“

Třetí den po jejich návratu se ozvaly Rafanovy školní hodinky. Zavlnila se nad nimi siréna a oznámila, že Rafael Vron byl právoplatně přijat na magickou školu v Santareně a od tohoto dne se na něj vztahují všechna práva i povinnosti žáka této školy.

„Tak se to povedlo,“ rozzářila se Hanka, „dlužíš Zachariášovi suchou housku.“

„Zeptej se, kolik žáků bude ve vaší třídě?“ naváděl ho Sváťa.

„A proč?“ podivil se Rafan.

„Jen tak. Zeptej se.“

„Tato první třída má dvacet tři studentů,“ zpěvavě odvětila hodinková siréna.

„Ten trpaslík je vážně koumes,“ řekl uznale Sváťa, „on to dokázal.“

„On přece ředitele nepřemlouval, aby mě přijal. Nebo jsi nám neřekl všechno?“ zadíval se podezíravě na mladšího kamaráda Rafan.

„Naopak. Zachariáš řediteli řekl, že si budeš muset najít jinou školu. Jenže před tím mu nasadil do hlavy, jaká to bude pro školu reklama, když bude mít mezi svými studenty jednoho, který má osvojeného tulíka.“

„To ale nebylo moc férové vůči ostatním,“ přestal se usmívat Rafan.

„Co blázníš? Kvůli tobě přece museli přijmout i ty dva náhradníky, co stáli před námi. Další dva, kteří by neměli šanci se sem dostat, dnes obdrželi stejně radostnou zprávu, jako ty. To je skvělé, ne?“

„Upřímně řečeno,“ usmál se zase naplno Rafan, „je to zázrak.“

„Tak pojďte!“ kývla na ně Hanka.

„A kam?“

„No přece za Zachariášem. Zaslouží si, abychom se s ním o tu radost podělili.“

„Jasně,“ rozzářil se Rafan, „musím se ho zeptat, jakou suchou housku má nejraději?“

Trpaslík se upřímně radoval s nimi. Rafanovi doporučil, ať si suchou housku strčí někam, že on, Zachariáš, jim vystrojí takovou hostinu, na kterou budou vzpomínat celý školní rok.

Dva dny po večeři se Zachariášem, u které Sváťa prohlásil, že je absolutně přejedený, se objevil Vron.

„Tak jsi zpátky?“ zaradovala se Hanka a běžela ho obejmout.

„Moc se omlouvám za problémy, do kterých jsem vás dostal,“ řekl kouzelný džin, „pokusím se vám to vynahradit.“

„To není třeba,“ mávla rukou Hanka, „vlastně jsme si uvědomili, jak je skvělé, že můžeme studovat a nepřemýšlet nad tím, jak zaplatit jídlo a bydlení. O tom ostatním nemluvě. Vyřiď své paní, že si toho vážíme.“

„Potěší ji to.“

„Ovšem taky jsme zjistili, jak jsme bez tebe bezradní a nepřipravení na život. Nevím, jak bychom si poradili sami.“

„Pro jistou nechám u Zachariáše prostředky, které by vám umožnily absolvovat školu, i kdybych s vámi nebyl, a něco navíc pro každý případ.“

„To víš, že Rafa vzali na školu?“

„Vím, Plam mi vždycky všechno hned pověděl. Musím Zachariášovi poděkovat. On byl vždycky liška podšitá, ale tohle zařídil naprosto elegantně.“

„S kým to mluvíš?“ vystrčili kluci nos ze svých pokojů, kde si četli.

„Vrone? No to je paráda, tak jsi zpátky,“ radoval se Sváťa a dokonce i Rafan se potěšeně usmíval.

Ve zbylém týdnu prázdnin jim Vron dopřával zábavu i sportovní vyžití všeho druhu. Akorát Sváťa občas protestoval a raději zůstal doma a četl si. Jednou večer přišel za Hankou s knížkou o magických bytostech.

„Tohle si poslechni, to je zajímavé: Kouzelný džin je bytost, která si odpykává trest za obzvlášť těžké provinění. Musí naprosto ve všem poslechnout svého pána. Pokud její pán zemře, nebo džinovi zadá úkol, který nedokáže splnit, vrací se tato magická bytost zpět do láhve, která slouží jako vězení, a tam čeká, až ji najde nový pán. Během čekání trpí za všechny své hříchy a prožívá tu největší bolest, kterou kdysi svým jednáním způsobila jiným. Tato bytost má jen nepatrnou naději, že se vykoupí ze své nekonečně bolestné a beznadějné existence.“

„A dál?“ dožadovala se Hanka pokračování.

„Víc už tady o kouzelných džinech nepíšou. Jen tuhle krátkou větu a to, že jsou velice vzácní a že je těžké je najít.“

„Co kdybychom si půjčili nějakou knížku, kde toho píšou o džinech víc?“

„A co si myslíš, že celou tu dobu, co o Vronovi víme, kdo je, v knihovně dělám? Jenže najít něco konkrétního je velice těžké. Tohle je první faktická informace, kterou jsem objevil. Vron o sobě mluvit nechce a Plamovy matky bych se zeptat neodvážil.“

„Zkusím se někdy zeptat Plama, jestli něco neví,“ řekla Hanka, „asi bych toho opravdu měla o Vronovi vědět víc, zvlášť když mi přísahal. Taky už víme, že Bdělí ho dokážou najít na dálku a že ochránce ho může zneškodnit. Také má do některých míst omezený přístup. Myslíš, že se trápí, i když je tady s námi?“

„Nevím, snad ne. Ale asi udělal něco strašného, kvůli čemu si to zaslouží.“

„A jak víme, že zrovna tahle knížka říká pravdu? Sám jsi přiznal, že je o kouzelných džinech málo údajů.“

„Tohle je odborná encyklopedická kniha. Já bych jí věřil.“

„Já ne,“ odsekla Hanka.

„Je to hrozná představa, že ten, koho máme rádi, udělal v minulosti něco strašného, že?“ pokýval smutně hlavou Sváťa.

„Vůbec si to neumím představit,“ řekla tiše Hanka a měla na kamaráda vztek, že s něčím takovým za ní přišel. Ale na druhou stranu, pokud byla pravda to, co četl, znamenalo to, že být kouzelným džinem je sice jeden dlouhý nekonečný trest, ale že existuje i možnost se z toho dostat. Pomalu se smiřovala s novými fakty a začala o nich přemýšlet.

„Vron je pro nás pořád zdrojem překvapení, že?“ sebral Sváťa svou knihu a nechal Hanku jejím myšlenkám.

Vlastně o tom přemýšlela celý zbytek prázdnin. Před časem Vronovi nabídla důvěru a přátelství. Ptala se sama sebe, zda mu stále ještě důvěřuje. Představila si to nejhorší, co dokázala, jak mučí lidi a vraždí děti. Mohl se změnit teď, když musí plnit příkazy toho, kdo našel jeho láhev? Lituje toho? Určitě ano, vždyť sám řekl, že kdysi udělal velkou chybu. Nakonec zjistila, že mu pořád důvěřuje. Nějaký vnitřní instinkt jí napovídal, že je ta důvěra oprávněná. Ať je to, jak je to, ona bude na jeho straně. Jen by to chtělo trochu víc informací...

Errata:

12.08.2021 09:38