Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Dänikenovy omyly a jejich jiné vysvětlení Parcon Praha 2001

Erich von Däniken

Ano, to je on...

Dänikenovy knihy

Baalbecká terasa

...Erich von Däniken, který udělal pro popularitu mimozemšťanů snad nejvíce ze všech lidí na Zemi. Vpravo vidíte i jeho knihy, vyšly v mnoha jazycích, také i u nás.

Däniken o sobě nikdy netvrdil, že všechny jeho výplody jsou naprosto průkazné, spíš kladl nezodpovězené otázky. Často je ale kladl tak sugestivním způsobem, aby zápornou odpověď prostě nepřipouštěly.

Vezměme si například známou Baalbeckou terasu. Co to je? Na obrázku je znát podstata: hluboko pod zbytky římského Jupiterova chrámu (sloupy vlevo) je plošina z obrovských kamenů, větších než kvádry pyramid, jaké by bylo i dnes jistě obtížné přemisťovat. Däniken měl ovšem vysvětlení pohotově: nemohou to být zbytky odpalovací rampy pro mimozemské rakety?

Jeho slabost pro mimozemšťany dokládá také úctyhodná sbírka různých vyobrazení a figurek z celého světa. Na obrázcích jich vidíme jen malou část, ovšem kdekoliv je to aspoň trochu možné, neopomene nám Däniken položit sugestivní otázku: „Nejde o zobrazení pradávných kosmonautů?“

...a to i tam, kde na první pohled poznáme figurku veslaře v pozici typické pro veslování. Upozorňuji zejména na obrázek „Kosmonauté s anténkami“, kde starověký malíř jasně (!) zdůraznil, že jde o ženy (viz poprsí) – a víme snad, co všechno jsou ženy ochotné kdykoliv a kdekoliv vložit na své hlavy, v historii jako dnes.

Vnitřek dálkové hvězdné lodi

Jeho zaujatost pro návštěvníky z vesmíru ho vedla až k tak podrobným vědecko-fantastickým spekulacím, jako byly úvahy o dálkových cestách v obrovských lodích – zde například uvádí jednu z mnoha jejich možných podob – obrovský kolos, ve kterém se kosmonauté pohybují umělou krajinou, aby se cítili pokud možno jako doma.

Mezi jeho otázky typu: „Nebylo by možné, aby...“ figuruje i projekt kosmické lodi DAEDALOS, kterou by (snad) bylo možné postavit na Zemi a vyslat ke hvězdám.

To všechno cíleně podřizuje svým představám kosmonautů, přilétajícím z dalekého vesmíru na mohutných raketových lodích. Když se ale podíváme na jeho sbírku, nemůžeme se ubránit pocitu, že jde o důkazy příliš uměle nasbírané, mnohde značně přitažené za vlasy.

Vezměme si známý obrázek z indiánské stély, který nazval „Indiánský kosmonaut v raketě“. Vidíme tu člověka s výrazně indiánskými rysy, nacpaného do něčeho, co skutečně tvarově připomíná kosmickou loď třídy Mercury. Před očima má jakési přístroje, vzadu je cosi, co se dá vykládat jako plameny. Když si ale představíte kosmickou loď velikosti motocyklu, něco tu zřetelně nehraje. Kabina Mercury přece také nebyla žádnou raketou, sama o sobě nelétala, ani nemohla. Do vesmíru ji vynesla mnohonásobně větší nosná raketa a Mercury byla jen špička bez vlastního pohonu, schopná ještě tak přibrzdit pád pomocí aerodynamického brzdění a dosednout na padácích, pokud možno do vody, aby náraz kosmonauta uvnitř nezabil. Teoreticky by se tento stroj mohl podobat létajícímu motocyklu – kdyby neexistovalo jiné vysvětlení. Přejeďte si myší nad obrázkem! Stačí pohled z jiného směru a záhadu stihne osud sněhuláka na rozpálené plotně. Po otočení obrázku dostanete úplně jinou představu. Vědecké vysvětlení tvrdí cosi o indiánském veleknězi, obětujícím cosi bohům. Nechci vám nic vnucovat, ale já tam vidím indiánku v typicky porodní poloze na porodním křesle a to, co Däniken považuje za plameny, se při tomto pohledu mění v kus látky spadlý na zemi. Tak bych to chápal a zdá se mi to mnohem pravděpodobnější.

Také další obrázek (vpravo) je podle mého mínění naprosto špatně vysvětlovaný. Nazvat tohle seismografem může snad jen ten, kdo nikdy v životě seismograf ani okem nespatřil. Ukazatel výšky přílivu? Ani to neberu. Je přece mnohem jednodušší vytesat či namalovat stupnici na skále tak, aby voda ukazovala svou výšku přímo na ní – a kdo by kvůli tomu sestavoval nějaké mechanické monstrum, byl by podle mého padlý na hlavu. Další námitku sami uvidíte, když se postavíte trochu se strany (na tomto obrázku to bohužel není vidět). Ten obrazec totiž není umístěn svisle, jak by v takovém případě bylo nutné, ale zešikma. Musí tedy existovat vysvětlení jiné, doufejme prostší.

Největším Dänikenovým argumentem pro vesmírné návštěvy jsou poměrně podrobné dávnověké popisy indických létajících strojů vimaanů. Těm se dá těžko vytknout, že by byly novodobou falsifikací. Tyto eposy jsou prokazatelně staré více než tři tisíce let, kdy lidstvo nemělo technické možnosti nutné ke stavbě létajících strojů. Přitom, jak se zdálo, bylo létání v Indii málem všední záležitostí.

Uvedu zde úryvek ze slavného eposu Rámajánam ve Frišově přebásnění:

Na rozkaz Rámův do výše vůz vyletěl

a jasně svítil v rychlém letu nebesy.

Jako sám Kubéra v něm Ráma světle plál

a vesel ukazoval Sítě krajinu:

vysokou Lanku, zkrvavené bojiště,

břeh ostrova, kam nejdřív s moře vkročili,

most Nalem zbudovaný, slaný oceán,

jenž temně hučel, širý, jako bez břehů.

...

S radostí zřeli Gódávarí pod sebou,

průhlednou její lákající hladinu.

Tam poblíž Ráma zastavil vůz kouzelný,

by Bharadvádžu uctil, který v poustevně

žil bohat vzácným pokladem své askese.

Nutno ještě podotknouti, že vimaany nejsou v indických eposech popisovány jako dílo lidí. Sám Ráma dostal vimaan darem poté, co zvítězil nad démonem Rávanou a zabil ho. Tento královský dar dostal dokonce přímo od Rávanova bratra. Je to podivné? Neměl by Rávanův bratříček usilovat spíše o pomstu? Asi ne, Rávana totiž předtím svého bratra vyhnal a bratříček se po jeho smrti nejen mohl vrátit, ale ujal se i osiřelého trůnu království Lanka, takže měl skutečně pádnější důvod Rámovi děkovat, než na něho nevražit. Důležité je, že kouzelný vůz nebyl dílem lidí, ale démonů, ačkoliv s nimi i lidé zřejmě uměli zacházet. Tomu bych se ale nedivil, stačí připomenout, kolik negramotných lidí na celém světě dovede bravurně řídit automobily.

Co ale s těmito stroji udělal Däniken?

Jako kdyby ve vesmíru neexistovalo nic lepšího než rachejtle!

Rekonstrukce vimaanů podle Dänikena je zhruba takováto. Däniken si zřejmě ani nepřipouštěl, že by vimaan mohl být něco jiného než raketa. Když se podíváte na jeho rekonstrukci, byl by vimaan pouhým rámem osazeným raketovými motory, čím více, tím lépe. Samozřejmě, vždyť i ve starých indických popisech vimaanů se vyskytuje oheň, spousta ohně. Je tedy logické, že muselo jít o raketu, ne?

Tady si ovšem dovolím s Dänikenem tvrdě nesouhlasit. Nedomnívám se, že by raketa byla nejvhodnějším druhem pohonu skutečně vyspělých civilizací a už vůbec si nemyslím, že největší podíl na objemu i hmotnosti létajícího stroje musí mít motory. Do vimaanu, jaký nakreslil malíř podle Dänikena, se by se vlastně nevešlo ani palivo, které u raket tvoří podstatnou část jejich hmotnosti i objemu. Kdyby ony indické vimaany nakreslil malíř o sto let dříve, možná by je nakreslil stejně, ale otočené vzhůru nohama – a Dänikenovy raketové motory by se proměnily v soustavu komínů, chrlících oheň a dým, jak se na parní stroje takové síly sluší a patří.

Musely mít ale vimaany nutně raketové motory? Je sice pravda, že vimaan v indickém pojetí létá s mocným burácením a vichrem na mocném paprsku, zářícím jako slunce... ale to může mít úplně odlišnou příčinu! Tak se to například pokoušejí vysvětlovat hrdinové románu »Čtvrtá Země«:

„Vimaany létají tiše, pokud nepoužiješ některou ze zbraní. Zidibad ale také vytváří mocný paprsek, zářící jako slunce, včetně burácení a ohnivého, vše spalujícího vichru. Nemluvím o jakékoliv bombě. I ty nejmenší se podobají hirošimské, Sodoma je na Zemi poznala nejspíš jako první.“

Naši předkové si samozřejmě a nutně více všímali okamžiků, kdy na ně shůry přiletěl ničící oheň, než když neslyšné létající stroje jen tak přelétávaly nad jejich hlavami. Neměli přece důvod zaznamenávat kdejaké poletující předměty, v noci si jich ostatně ani nemuseli všimnout. Zaznamenávali hlavně okamžiky, spojené s nějakou katastrofou, která se jich bezprostředně dotkla. To je naprosto přirozená reakce, tehdy jako dnes. Vezměte si naše současná televizní zpravodajství – a dozvíte se, že naše pozemská letadla létají s obrovskými, do dálky zářícími plamennými chvosty, při přistávání drtí stromy, rozmetávají do všech stran domy a spalují je a vůbec kolem sebe rozsévají oheň, dým, děs a zkázu. Vzpomeňme si jen na poslední let francouzského Concorde!

Můžeme ale pro pár nepřesností a omylů smést všechno Dänikenovo snažení pod stůl? Domnívám se, že by to byla chyba. Däniken má nehynoucí zásluhu v tom, že shromáždil množství faktů, které nemůžeme všechny pominout jako nesmyslné. Jen vysvětlení může být jiné. Podívejte se například na tyto obrázky.

Není to rekonstrukce, jsou to skutečné lebky, nacházející se v muzeích v Americe. Vědci mají po ruce vysvětlení, že některé indiánské i africké kmeny úmyslně deformovaly lebky svých malých dětí k dosažení protáhlejšího tvaru, případně plochého čela a podobně. Dalo by se to tak jistě pochopit, lidé se sami na různých místech světa různě deformovali, mnohdy značně drastickým způsobem (vzpomeňme si na Japonky s jejich malými nožičkami, na kterých se skoro nedalo chodit), koneckonců to trvá dodnes, přinejmenším v módě náušnic a jiného propichování těla, ale – když se na tyto lebky podíváte pozorněji, nemůžete přehlédnout, že jejich protáhlý tvar není pouhou deformací.

Ty lebky mají skutečně větší objem!

Patřily ty lebky vůbec lidem druhu Homo Sapiens? Co v nich bylo za mozek? Domnívám se, že povrchní vysvětlení by nemělo vědě stačit a měla by se tím zabývat podrobněji, není přece tak těžké změřit vnitřní objem mozkovny a porovnat s průměrem dnešních lidí. Abychom se nedivili – objem mozku těchto lebek může být (odhadem) až o 50% větší než náš!

Jak tomu ale skutečně bylo s návštěvani z vesmíru?

Neočekávejme zde pomoc od vědy, přinejmenším ne v tomto i dalším století. Pozemská věda je dnes příliš zatížena, ani ne předsudky, jako grantovým systémem – což znamená, že se nemůže zabývat jevy, které neslibují rychlý návrat investic. Po pravdě řečeno, lidstvo mnohem více zajímá výzkum AIDS a nemoci šílených volů, než návštěvy cizinců na Zemi, odehrávající se v dávné minulosti. Kromě toho se lidstvo ukolébalo představou, že naši hvězdáři zpozorují přílet mimozemšťanů přinejmenším natolik včas, aby se lidstvo stačilo na případnou agresi připravit. Navíc si naši globální stratégové možnou válku s mimozemšťany představují jako Hurvínek – doporučuji vřele například film „Den nezávislosti“, kde v konečné fázi nepřátele poměrně snadno likvidují americké stíhačky za pomoci počítačového viru zvaného Windows.

Skutečnost ale může být podstatně odlišná. Ne v tom, zda na Zemi byli či nebyli mimozemšťané, ale především v místě jejich domova a ve způsobu dopravy z jejich světa do našeho. Z toho se totiž odvíjí mnohé další.

Dovolte mi teď seznámit vás s dosavadními výsledky bádání vědecké skupiny, zabývající se teorií paralelních vesmírů a jejich možnými důsledky pro náš svět. Tato skupina není ve světě příliš známá. Předmět jejího výzkumu totiž nepodporují žádní sponzoři, v konkursech na granty dostávají pravidelně přednost témata aplikovaného výzkumu a skupina na tomto tématu bádá bez sponzorů, pouze ve svém nadšení. Z téhož důvodu není ve světě příliš zájem ani o publikování výsledků. Doporučuji vám proto seznámit se s jejich nálezy a utvořit si pak o všem vlastní názor.

Základem teorie paralelních vesmírů je existence matematického modelu, který tyto světy popisuje. Nebojte se, matematikou vás zatěžovat nebudu, pokusím se vám to vysvětlit přijatelnější formou.

Tady maličko narazíme na omezenost našeho lidského vnímání. Bezesporu nejdokonalejším lidským orgánem je zrak. Ostatní smysly jsou spíše podružné a i když mohou částečně v případě poškození zrak nahradit, nikdy to není dostačující. Ale ani zrak není nic dokonalého. Vnímání světla je pouze dvourozměrné a třetí rozměr – hloubku – si už musíme pracně domýšlet ze stereoskopického vidění, nebo ze změn obrazu při pohybu. Třírozměrné vidění je ale příliš nedostačující tam, kde bychom potřebovali vidět rozměry čtvrtý, pátý a šestý.

Musíme si proto vypomoci zjednodušením, na jaká jsme ostatně zvyklí již od školních let. Nejjednodušší zjednodušení je to co je nám nejbližší – kdy si třírozměrný prostor zredukujeme na dvojrozměrnou plochu. Dva paralelní třírozměrné prostory pak vytvoří dvě paralelní plochy.

Připomeňme si dále, že bytosti s pouhým dvojrozměrným viděním nemohou druhou plochu vidět, neboť jim ji jejich vlastní „vesmír“ dokonale zakrývá. S takovým pojetím paralelních světů se ve sci-fi setkáváme docela běžně – již od dob starého dobrého Wellsova románu „Lidé jako bozi“. Některé romány, například známý Simakův „Když ještě žili lidé“, zacházely ještě dál, představovaly si paralelní vesmíry naskládané jeden na druhém jako korálky na šňůře, zjednodušeně viz další obrázek.

Takové pojetí paralelních vesmírů má bohužel mnoho matematických kliček. Není těžké představit si je, ale je celkem nemožné, aby se naprosto nezávislé paralelní vesmíry setkávaly tak úslužně, jako se v těchto románech děje. Vezměme si shora nakreslený štos papírů a zjistíme, že je téměř nemožné udržet je pohromadě – co chvíli vám některý z listů vypadne a za chvíli budete mít v rukou jen útvar, nazývaný žáky ve škole výstižně – salát. Kdybychom pak, jako hrdinové oněch románů, přeskočili do paralelního vesmíru, těžko bychom tam našli nějaký ekvivalent naší Země, ale s mnohem větší pravděpodobností prázdný prostor – vesmírné vakuum, kterého je podstatně více než povrchů životu příznivých planet.

Pokusme se ale představit si jiný model. Představte si dlouhou stuhu látky, kterou zvednete za jeden konec a pustíte na zem. Aniž byste se o to zvlášť snažili, srovná se dole do záhybů, viz náčrt.

Když totéž uděláte s papírem, zpravidla se v ohybech přelomí a vzniklý útvar v podobě harmoniky je mnohem stabilnější, než neuspořádané listy. Kromě toho má tento model proti zdánlivě jednodušším předchozím jednu důležitou vlastnost.

 Vesmír je pouze jeden!  

To, čemu dnes eufemisticky říkáme paralelní vesmíry, jsou pak pouze záhyby našeho jediného, a jak jsme si bláhově mysleli, dobře známého vesmíru. Tento pokroucený vesmír má ale pro nás důležité vlastnosti – přírodní zákony v něm s výjimkou singulárních bodů platí všude stejně. Hned také vidíme, že přechody z jednoho paralelního vesmíru do druhého nemusí být všude stejně snadné. Někde půjde o pouhý přeskok mezi dvěma proti sobě ležícími plochami, jinde se musíme pracně zavrtat, abychom prošli na opačnou stranu téže plochy – v obou případech se ocitneme na jiné ploše, tedy v jiném místě vesmíru, ale v jednom směru to bude snadnější.

Nebudu se teď zdržovat podrobnostmi způsobu přechodu z jednoho paralelního vesmíru do druhého, zmíním se jen o jiných vlastnostech tohoto modelu. V případě jednoduché stuhy by počet paralelních vesmírů byl zákonitě lichý, zde vidíme tři takové světy. Musíme si ale uvědomit, že jde o příliš zjednodušený model – i na tomto obrázku můžeme vysledovat, že každá stuha má dvě strany, takže celkový počet stran je už tady sudý – šest. Mnohem lepší představu získáme, když si představíme stuhu naskládanou jinak – například takto:

Tady si všimněme jednoho faktu – počet paralelních vesmírů je vždy dělitelný čtyřmi – tento nákres například ukazuje osm stran. Pořád se ale pohybujeme v našem blízkém vesmírném okolí. Vesmír v této matematické představě je ale uzavřený. Můžeme si jej představit jako nafukovací balonek, na jehož povrchu se nacházejí vytahané gumové varhánky – zjednodušeně takto:

Tady jsme se konečně dostali k celkovější představě vesmíru. Byl by jí obrovský gumový balon, posetý záhyby a vlnkami. Že by byl tento vesmír konečný? Co pak s představou nekonečného vesmíru? Uvědomme si ale, že naše představa Velkého třesku předpokládá rovněž omezenost vesmíru, přinejmenším v dobách krátce po okamžiku „Nula“. Tady se navíc nic neříká o tom, co je mimo oblast našeho balonku – zda další prázdný prostor, nebo další balonky, které se spolu dotýkají, narážejí a odrážejí se...

Vraťme se ale zpátky do našeho záhybu vesmíru. Zde dochází k jednomu efektu. Gravitace se v celém našem vesmíru chová tak, jak jsme ji (připouštím dost nedávno) prozkoumali. Nebeské objekdy se samozřejmě gravitačně přitahují, ale tím, že je vesmír stabilní, dochází záhy k tomu, že se jednotlivá nebeská tělesa navzájem ustabilizují a tam, kde je v jednom vesmíru Země, je zákonitě podobné vesmírné těleso i ve všech paralelních vesmírech. Můžeme tedy směle přecházet z jednoho vesmíru do druhého, aniž by hrozilo, že tam namísto paralelní družky naší Země bude kosmická prázdnota, případně nějaké diametrálně odlišné těleso – například slunce. Tak tomu nemůže být, protože Slunce jsou v paralelním vesmíru opět tam, kde se nachází Slunce naše.

Jaké to má ale pro nás praktické důsledky?   

Prvním z nich je, že světy, dokonce obyvatelné, nemusí být tak nepředstavitelně daleko, jak jsme se dosud domnívali. Nejbližší hvězda je od nás celé čtyři světelné roky daleko, což by naše nejdokonalejší kosmická loď překonávala celé statisíce let. Vyspělejší civilizace než naše by mohly mít hvězdné lodě rychlejší, ale rychlost světla těžko překonají a i pak jim bude cesta ke vzdáleným hvězdám trvat stovky, tisíce a možná i miliony let. Trochu pomalé cestování, pravda. Přechodem mezi paralelními vesmíry se tato vzdálenost časově zkrátí na malý okamžik a pravděpodobnost návštěv z vesmíru na Zemi se prudce zvýší – možná až o několik řádů, odvážím se tvrdit, že až k jistotě, jakmile první vyspělejší civilizace na některém z paralelních světů objeví technickou realizaci projektu. Vždyť světy jsou si v paralelních vesmírech docela blízké!

Vraťme se ale zpátky k Dänikenovi a pokusme se podívat se na jeho výzkumy z tohoto hlediska. Co asi zjistíme? Když oloupeme jako pomeranč slupku jeho raketománie, zbude nám šťavnaté jádro – poznání, že návštěvy z vesmíru jsou nejen docela možné, ale podle všech důkazů, které tak pracně sesbíral, velice pravděpodobné. Oprostíme-li se od raketodromů a raketových motorů, zjistíme, že střípky jím posbírané zapadají do trochu jiné mozaiky, než si to představoval, nicméně do sebe zapadají – mnohem přesvědčivěji.

Vraťme se tedy k jeho důkazům.

Ze všech těchto figurek bychom měli včas vymýtit ty, které očividně patří k nám, na Zem. Figurka veslaře jistě nedokazuje existenci návštěvníků z vesmíru, stejně jako různé, byť často bizarní pokrývky hlav – kroje na Zemi mohou být dost ztřeštěné. Stejně tak vyhoďme všechno, co souvisí s přílbami všeho druhu – přílby dnes patří sice i kosmonautům, ale mnohem dříve se jimi honosili vojáci. Jakmile něco vypadá jako přílba, nemusí jít hned o důkaz archeokosmonautiky, ale o prosté zobrazení starověkého rytíře. Je známo, že staré japonské brnění mělo jako důležité součásti kromě přílby i kovovou masku na dolní část obličeje, přičemž oči byly volné. Tím se samozřejmě odění evropského a japonského rytíře zřetelně odlišovalo, ale tomu odpovídaly i rozdíly ve způsobu boje – japonský rytíř vsázel více na obratnost než na kyrys a proto mu brnění nesmělo tak překážet.

Z uvedených figurek bych se zamyslel asi jen nad jedinou – a to ještě s výhradami. Nemá extrémně kosmonautickou přílbu, zato má jiné podrobnosti, které by mohly představě návštěv z vesmíru odpovídat. Podivná maska na obličeji připomíná spíše plynovou masku, dýchací přístroj či respirátor, než aby se podobala masce válečníka. Rovněž předmět v rukou skutečně připomíná svítilnu. Mohl by to být obraz návštěvníka z paralelního světa? Jistě mohl – ale také nemusel. Z jedné figurky soudit nelze a nejprve bude třeba oddělit Dänikenovy omyly od možného (a dokonce velice pravděpodobného) jádra.

Další otázkou jsou neznámé stavby. Okamžitě můžeme vynechat ty, které Däniken označuje za „přistávací dráhy vesmířanů“, případně „kosmodromy“. Návštěvníci z paralelních vesmírů by nic takového nepotřebovali a takové stavby by asi považovali za pošetilost. Pokud některé z těchto staveb s návštěvníky z vesmíru přece souvisí, měly zcela jistě jiný význam. Jaký, to se neodvažuji tvrdit. Zkuste se ale zamyslet, jaký význam pro ně mohly takové stavby mít. Aby po sobě zanechávali trvanlivé památky, které je budou ještě dlouho po jejich odletu připomínat? Xmíchu! Oni přece neodletěli na daleké hvězdy, paralelní vesmír je pořád stejně blízko a otázka jejich návratu je nejspíš otázkou jejich okamžitého rozhodnutí! V této souvislosti bych si netroufal bagatelizovat ani otázku UFO, která se i v současné době na Zemi sporadicky objevují – jako kdyby nás návštěvníci z paralelních světů čas od času kontrolovali, zda netropíme příliš velké pitomosti. (To by mimochodem vysvětlovalo zvýšený výskyt UFO kolem roku 1945, kdy lidstvo začalo poprvé používat jadernou energii hirošimského typu, ale také ustávající zájem UFO o nás v poslední době, kdy návštěvníci zřejmě získali dojem, že si touhle novou hračkou snad přece jen nehodláme ubližovat více než by bylo pro život na Zemi zdrávo).

Baalbecká terasa

Jaký smysl tedy mohla mít proslulá Baalbecká terasa?  

Vynecháme-li kosmodrom, jiné přistávací plochy a podobné nesmysly, zbývá nám ještě mnoho vhodnějších hypotéz. Ze starých historických záznamů víme, že někde v těchto místech měla stát proslulá Babylónská věž, která údajně sahala až do oblak. Tady trochu předběhnu – následující údaje ještě neměly být zveřejněny, ale bez nich fenoménu Babylónské věže prostě neporozumíte. Podle teorie paralelních světů je přechod mezi různými stranami vesmíru jedním směrem poměrně snadný, ale vyžaduje, aby se konvertor nacházel alespoň padesát metrů pod okolní úrovní terénu. Takové stavby mohou pracovat bez obsluhy a dozoru celá tisíciletí, a už z důvodů utajení nemívají vchod, kterým by se dalo vstoupit. Druhý směr je energeticky podstatně náročnější a navíc, konvertor musí být umístěn minimálně pět set metrů nad okolním terénem. Matematickou teorii teď po mně nechtějte, tu by snad pochopil absolvent Matfyzu, ale ani to není jisté, tou vás zatěžovat nemohu. Stačí, když víte, že konvertor musí být v této minimální výšce a potřeba stavby Babylónské věže vám vyjde sama. Návštěvníkům z vyspělejší civilizace jistě uvěříme snadnost manipulace s obrovskými kamennými bloky v základech této stavby.

Samozřejmě každého napadne, proč z tak gigantické stavby zůstaly sotva základy, proč tuto stavbu návštěvníci dodnes pečlivě neudržují. To je ale snadno vysvětlitelné. Tato stavba byla pro přechod do dalšího světa nezbytná jen po relativně krátkou dobu. Jakmile ji návštěvníci kdysi – za nesmírného úžasu našich nic nechápajících opopředků – uvedli do provozu a pronikli její pomocí do dalšího vesmíru „nad námi“, postavili si tam jistě konvertory, které přechod „shora dolů“ zajišťují spolehlivěji a s menší energetickou náročností. Pracně postavenou Babylónskou věž ponechali osudu, možná ji i částečně demontovali – ale co si budeme povídat, naši předkové už v dávných dobách rozkradli co se dalo...

Stejně tak bychom mohli hledat stopy návštěvníků na jiných místech naší Země. Podle Dänikena k nim patří podzemní město Derinkuyu, stejně jako kamenné kolosy Nemrud Dagu, kolosy na Velikonočním ostrově, možná i Stonehenge a jisté pochybnosti vyslovil Däniken i o původu pyramid v Egyptě a v Jižní Americe. Nebudu mu to vyvracet, jen bych si dovolil silně pochybovat o smyslu těchto staveb, tak jak je určil on. Pravý smysl může být naprosto odlišný. Vzpomeňte si ale, jak těžko určíme smysl spousty našich, lidských staveb. K čemu například slouží proslulý Vítězný oblouk v Paříži či podobný Marble Arch na rohu Hyde parku v Londýně? Jaký smysl má kovově vyhlížející plastika NATO v Bruselu? Sloužily megalitické pyramidální schody na Letné k výstupu věřících či kněží vzhůru na obětiště? Co si myslíte o raketové základně na Ještědu? Ačkoliv by to jistě stálo za zamyšlení, skutečný smysl všech těchto staveb těžko uhodneme. Nevíme, zda Stonehenge bylo vskutku astronomickým zařízením, nebo obdobou našeho Paláce kultury. Zejména po několika tisíciletích chátrání...

Ohledně návštěvníků z paralelních vesmírů bych ale rád připomněl jinou podivnost. Když tvrdím, že nemají domov vzdálený kdovíkolik světelných let příšerně pustého vesmíru, ale mohou se u nás objevovat v podstatě kdykoliv se jim zachce, jak to, že tu nejsou pečení vaření, proč ještě s námi nenavázali kontakty a družbu, případně proč se do nás nemíchají? Na to je jednoduchá odpověď – jste si opravdu jistí, že se nemíchají? Zkuste se zamyslet, co byste dělali na jejich místě? Objev paralelních vesmírů je v jejich světě, dejme tomu, záležitost stará už více než dvacet tisíc let. Prvotní nadšení bylo jistě už dávno vystřídáno pochopitelným ochlazením. Návštěvníci kdysi mohli, jak tvrdí Däniken, lidem Země masívně pomáhat, učit je, předávat jim různé vědomosti – než je omrzelo plýtvat na takové burany moudrostí. Mnohem větší naději na úspěch má misionář, který se pokouší naučit jihoamerické lovce lebek zacházet s počítačem. Že by ale nějaké negramoty naučil počítače vyrábět, je, promiňte mi, nesmysl. Dnes k nám občas zavítá jen osamělá hlídka, spíš z povinnosti a možná i proto, aby byly splněny nějaké prastaré směrnice ohledně nezasahování do barbarských civilizací. Udržovat stavby na nějakém zapadákově? Jděte se podívat na ruiny japonských pevnůstek na tichomořských ostrovech – a to chátrají jen od konce druhé světové války! Stavby návštěvníků z paralelních vesmírů mají za sebou už více než deset tisíc let chátrání a i když byly možná postaveny důkladněji, co z nich zbylo? Chtěl bych například vidět, co zbude za pouhých tisíc let z pražského Paláce kultury!

Samozřejmě nesmím zapomenout na návštěvníky, kteří k nám přicházeli a přicházejí tajně. Podle čeho tak soudím? Je snad všeobecně známo, že k nám denně nelétají tisíce létajících vimaanů s mimozemskými turisty – k tomu mohlo docházet nanejvýš za dob lovců mamutů, ale dnes je naše Země bezesporu příliš okoukaná. Kromě toho zde mohou působit vlivy, které neznáme. Například bych plně chápal administrativní bariéry – návštěvníci mohou mít cesty k nám uměle omezeny, například proto, aby se nechovali jako někteří naši turisté, kteří si domů vozí různé suvenýry a už citelně poškodili Athénskou Akropoli, sochy v Římě a jiné památky. Ještě že jsou pyramidy postaveny z dostatečně velkých balvanů, které není snadné přibalit do kufru, ani naložit do auta. Zákaz vstupu turistů musel být vyhlášen i na mnoha místech u nás – jen si vzpomeňte na kapli sv. Kříže na Karlštejně, počmáranou nápisy „Servít je vůl“, „za 158“ případně v azbuce: „Saša byl zděs“.

Jako v každé civilizaci, i mezi tefiry se jistě najdou méně přizpůsobiví jedinci , kteří se nehodlají řídit oficiálními nařízeními a zákony. Ti se ovšem u nás těžko objeví oficiálně, aby se nechali přivítat a pozvat hlavami států na přátelský oběd. Spíš se budou chovat konspirativně, pokusí se přiletět za tmy, kdy namísto stříbřitě se lesknoucího disku spatříme maximálně nepokojné světélko na obloze, a pokud u nás setrvají déle, budou nejspíš zalezlí v některé z utajovaných podzemních staveb, podobných podzemnímu městu Derinkuyu, kde na povrchu téměř není ani stopy. Nezapomeňme, že se tito návštěvníci neskrývají před námi, burany ze Země, ale před vlastními inspektory, kteří by je jistě bez velkých cavyků vrátili postrkem domů. Bylo by možná od věci sledovat místa výskytu takových návštěv, případně stop po nich, a poohlédnout se například po neznámých podzemních prostorách v blízkosti do několika kilometrů od výskytu kruhů v obilí. Uvědomme si, že šance spatřit UFO máme jedině v době krátce po jejich „příletu“ na Zem, kdy hledají svůj cíl – místo přistání. Nikdy ale nezpozorujeme jejich odlet. Proč? Inu, proskočit do domovského paralelního vesmíru je mnohem snadnější, než pracně hledat na barbarské planetě dobře ukrytou tefirskou základnu.

To je prozatím všechno, co jsem vám chtěl sdělit. Jakmile budeme mít dokončený tefirsko-český a česko-tefirský slovník, budeme jistě vědět podstatně více než teď. Do té doby o tom aspoň přemýšlejte.

 © Václav Semerád, Parcon 2001 Praha

Errata: