Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

 (Willi)

 WZ = wizzard, čaroděj, příslušník bráhmanské varny

 FF = free fighter, volný bojovník, člen kšatrijské varny

 WF = wizz-fighter, všechno a nic, kombinace obojího

V průběhu meditace se děti něco dozvěděly o Denisově akci s válkou proti Infernu. Zbytek dne věnovaly pátrání po okolnostech té záležitosti; málokdo o ní co věděl, nikdo samozřejmě neměl chuť jim pomoci. Což jim nebránilo, aby promyslely plán a k večeru přišly vyjednávat se psy.

„Vy jste prý dost dobrý stopaři, co?“ vyzvídala Iris.

„Jsme nejlepší stopaři!“ urazil se náčelník psů, „Neexistuje stopa, po níž bychom nedokázali jít až k cíli!“

„No, možná. A co vaši předkové, kteří opustili kožešinu? Zůstala jim schopnost sledovat stopu?“

Na tuto otázku psi nedokázali dát jasnou odpověď. Ale zapřemýšleli.

Informace o válce v Infernu je zatím nezajímala. Chvíli trvalo, než jim došlo, že se od nich v té věci chce pomoc. Pak zas dlouho přemýšleli.

„Vy chcete, abychom odeslali svoje vznešené Ochránce do té války?“

„Hele, nemysli, že vás chceme do něčeho blbýho navézt! Jenom, že by je to mohlo bavit; ovšem na druhý straně, je to dost nebezpečný...“

„Nebezpečný? Pro ty, kdo už nežijí?“

„Můžou se dostat do obtížných situací. Riskují i ten způsob existence, který jim zůstal.“

„A ty říkáš, že lidé tam šli? I vaši Ochránci?“

„Máme tam kámošku, Johanku. Trošku trhlou, ale zvířátka má ráda.“

„Pozeptáme se...“

Když se děti ukládaly spát (do jednoho chumlu, to si nedaly vzít), přišel jim dát dobrou noc nejstarší pes, jakýsi psí čaroděj.

„Naši vznešení předkové byli potěšeni včerejším Zpěvem; mají dobrou náladu a jsou nakloněni vyslechnout naše prosby. Ovšem připadá mi nesmyslné nás teď zbavit jejich ochrany...“

„No jo – máš asi pravdu,“ přiznal unavený Chris, „Zapomeňte na to, byl to jen blbej nápad. Kdepak posílat psy do nějakýho Inferna; ještě by se jim tam něco stalo, a kdo si to pak zodpoví?“

„Myslíš, že se ti lidé bez jejich ochrany neobejdou?“

„Ale jistě jo, je jich tam dost! Jenom jsem myslel...“

„No, co?“

„Prostě, že by to bylo pěkný! Jako, co by je mohlo pobavit!“

„Také nad tím váhají. Ta vaše kamarádka jezdí na bílé zebře?“

„No... na Eponé, bohyni koní.“

„Někdo ze Smečky už objevil její stopy. Myslíš, že tam mají jít?“

„Proboha, ne! Ještě by jim tam něco připálilo kožich!“

Starý pes odešel; nespokojeně kňučel a vrčel. Chris se zavrtal mezi druhé děti a zakrátko v klidu usnul.

Ráno bylo nádherné; děti se vzbudily před svítáním, seběhly k moři, vlezly do vody až po krk a klepaly se tam zimou, dokud slunce nevylezlo.

„A to se Sif doma koupala mezi ledovci!“ posmíval se Patrick.

„Já taky,“ usadila ho Iris, „Jenže to jsme byly lední medvědi!“

Když se vracely, očekával je ten starý pes. Vypadal napjatě.

„Smečka objevila stopy té bílé zebry. Někteří po nich šli. Vypadá to... zajímavě.“ soukal ze sebe a úkosem sledoval, co oni na to.

„Ale ne, to snad ne! Proč jste to dělali?“

„Nejdřív se dostali do nižšího světa. Světa, kde žijí démoni s rohy na hlavě, kopyty a dlouhým ocasem. Krásné šelmy! Bojovalo se tam, démoni byli poraženi a museli ustoupit. Vaši prošli, probili se k Bráně a otevřeli ji. Některé oddíly tam drží hlídku.“

„Podle předpokladu. Takový byl plán.“

„Vaše kamarádka měla zůstat před Bránou, podléhá nějakému zákazu. Ale ona se nedala zarazit, obelstila je. Předstírala, že je sedmihlavý Drak...“

„Ale ne!“ začala se smát napřed Iris, pak všichni.

„Draci žádný zákaz nemají!“ vysvětloval pes a nechápal, proč se smějí.

„A co Smečka? Troufli si za Bránu?“

„Někteří ano. Jiní zatím váhají. Jenže... už se o tom začíná povídat.“

„Kde? O čem?“

„Všude, po celé stepi. Další Smečky začínají větřit. Zvědavost jim nedá. Někteří Leopardi se pomalu přisunují blíž. Ne, že by tam chtěli jít... ale co kdyby jim uteklo něco zajímavého?“

Děti ztěžka přemáhaly smích. Zatím se držely.

„No – a teď se o tom dozvěděli i Dlouhozubové.“

„Kdo?“

Pes naznačil špičáky dlouhé až pod bradu. „Staré šelmy. Už nemají potomky – ale občas se rádi do něčeho pletou. Ovládají blesky.“

Což byla informace sice zmatená, ale zajímavá.

„Jestli přijdou na nápad zalovit si v tom Infernu...“

„Jsou přátelští nebo nepřátelští?“

„Podle nálady. Kdysi měli Pána, člověka se lví hlavou. Jenže odešel a je nechal osudu. Pořád na něj čekají...“

Děti si vyměnily pohledy. Neříkaly radši nic.

„No, to je zatím všecko. Uvidíme, co bude dál!“

Pak odešel. Dětem trvalo několik minut, než se dost vysmály.

„Myslíš, že máme pro dnešek Průser splněnej?“

Tak se rozběhly podívat, co bude dneska k snídani.

Pořád ještě přicházely skupiny všelijakých šelem; některé naštěstí přišly na myšlenku vzít si nějaké zásoby, jinak jsme dopadli hrozně.

Arnold zahájil předběžná opatření k rozmístění šelem na lodi. Patřil jsem k jeho štábu, pořizoval seznamy a určoval velitelům smeček, kde budou. Taky mi procházel rukama náklad, převážně věci ze zlata a drahokamů; občas jsem zvažoval, jestli bych si neměl něco z toho šikovně schovat. K čemu to vůbec potřebují zvířata? A jak jsem dopadl já, který by doma slepým štěnětem maximálně škrábnul o nejbližší kámen? Tady o ně pečuju jako o vlastní a starám se, aby měli po dobu plavby pohodlí!

Když se ozval pokřik na poplach, vyběhl jsem taky na palubu, abych viděl blížící se lodi. A píchlo mě u srdce; Diana i Vycházející slunce byly původně naše, patřily Velkoněmecké říši a Templáři je ukradli v Zimní válce. Zajisté by mi nebylo zdrávo to připomínat, ale...

Námořníci zvládli přistávací manévry na jedničku; sledovali jsme, jak se zastavily, spouštějí kotvy, vypouštějí páru a zastavují stroje. Pak začali spouštět čluny; to už jim děti plavaly naproti, z paluby občas někdo skočil šipkou do moře a plaval k nám. Pokud měl něco oblečeného, pak to byla bílá trička s křížem a šortky, oficiální uniforma i pro nás. Ale spousta byla docela nahých, zvláště mladí. Na jejich opálených tělech bylo vidět, že toho v šatech moc nenachodili; kdoví, zda vůbec.

Typická dvojice byla dívka a chlapec, kteří mne zaujali zvláštní kresbou na levé tváři. Bylo pod jejich důstojnost čekat na člun, doplavali, vylezli a hned se začali zdravit se známými i neznámými. Měli nádherná těla, téměř ještě dětská; ale o ní to už dlouho platit nebude, mladík ji párkrát významně pohladil po břiše, ostatní jí začali blahopřát a taky omatlávat. To v jejich spolku znamená pouze jedno. Taky jí tiskli prsy, zřejmě dělali narážky na kojení; dívka se potěšeně usmívala a vtipně odpovídala.

Že měli po celém těle tetování a různé ozdoby, nemusím říkat. Účes? Ano, chlapec měl na temeni jakýsi hřebínek vlasů, dívka nějaké cancoury za ušima, jinak byli vyholení. A ta kresba na tváři? Zblízka bylo vidět, že blyštivá linka není nakreslena; je to brutální jizva od spánku přes lícní kost a tvář až na bradu, do které byly vtaveny blyštivé šupinky lesklého kovu. Dozajista jim byla udělána schválně, k takovému zranění nemohli přijít žádným jiným způsobem. Pravda, když jsem pochopil, mne zasáhla jako blesk: je to součást svatebních obřadů! A co víc, vymyslela to dívka; do smrti bude nosit věčnou památku na ten den!

Potvrdila to; chlubí se ráda, je to přece něco neobvyklého. Ano, je do svého muže zamilovaná, přísahala mu věčnou lásku! Pokud měl před ní jiné, byly to pouhé konkubíny; ona mu patří tělem i duší, je paní jeho domu a majetku, dokud ještě neexistuje. Muž je Dobyvatel Léna, žena Držitelka Léna; zajisté dovolí, aby měl případné další ženy, ale ona bude Paní a Strážkyní. Konečně, jednu manželku už vybrala; až bude neschopná plnit své manželské povinnosti, zaskočí za ni kamarádka, která na svatbě byla její družičkou a sledovala obřad z bezprostřední blízkosti.

Ta tu byla samozřejmě taky; téměř dítě, s drzou potměšilou tvářičkou, zelenýma očima, dlouhými tmavými vlasy a oprásklým chováním. Nedalo mi, abych se nezeptal; ano, těší se na svou svatbu. Ve svatební den jí kamarádky oholí hlavu (i celé tělo), stejně tak ženichovi; pak složí před posvátným Ohněm slavnostní slib a za účasti svědků přijme manžela. Asi ji budou muset přivázat, až jí kamarádka čarodějka rozřízne tvář, Ohněm vypálí ránu, potom do ní vsype kovové šupinky a přitaví. Bude to příšerná bolest; ale vydrží, třeba se při tom počůrá a bude hrozně řvát, to k tomu patří. Ale potom bude do smrti pyšně nosit Znamení...

„Co ti na to řekne máma?“ ptal jsem se. (Kdo ví, zda nějakou má!)

„Už jsem jí to říkala; smála se. Vsadily jsme se: jestli to udělám, nechá si zároveň se mnou udělat další děcko. Nejlíp holku; aby prý ji konečně už jednou mohla pořádně vychovat a nebylo z ní takový éro jako já!“

První manželka se shovívavě usmívala. „Je to ještě děcko, že?“

„Za půl roku se má vdávat!“ připomenul jsem.

„No právě! Kdyby měla rozum, nikdy se za nás neprovdá!“

Co jsem mohl jiného, než pokrčit rameny?

Když lodi bezpečně stály na kotvách, vyšli na břeh kapitáni: Dianě velel Bertin Lindberg, Vycházejícímu slunci sám kontraadmirál kníže Nara. Že starý admirál je slepý, jsem věděl. Že je Japonec, také; proč ale v takovém stavu nosí nádherný starý japonský kroj a pečlivě upravený účes s copánkem, trčícím dopředu na vyholenou pleš? Jeho meče za ním nosilo páže, také v parádním kimonu, v černých vlasech vyholený ovál a na něj splývající copánek. A samozřejmě je Nara Zenový Mistr.

Arnold Wulffssonn je uctivě přivítal; ale s největší úctou nejvýznamnější z hostů, nejvyšší čarodějku princeznu Valérii Mendoza di Castro. Přicházela a vlídně se usmívala; za ní nesla mladá novicka její dvojčata. Chris se k matce okamžitě vrhl, zdravil ji, líbal a představoval Sif, Rudiho a Patricka, které ještě neznala. Povšiml jsem si, že ji náležitě zdraví nejen Julka a Maryška, ale dokonce polodivoká Iris.

Valérie z Mendozy je bytost normálnímu člověku nepochopitelná. Zjistil jsem, že lidé jsou těžko schopni se shodnout na popisu její osoby. Jak jsem ji viděl já: drobná hubená pubertální dívka, odhadem tak patnáctka. Pleť zlatohnědé barvy, beze stopy tetování nebo nějakých ozdobných jizev. Žádné šperky ani ozdoby. Žádné ochlupení kdekoliv; zlikvidovala je definitivně tak, aby už nikdy žádné nenarostlo, ponechala si pouze řasy jako funkční na ochranu očí. Ty oči jsou ohromné, černé a hluboké jako tůně. Znepokojující, prozařující vás jako rentgen. Nenosí žádný oděv. Tomuto vzezření říká Standard; vytvořila je pečlivou transformací vlastního těla a zakotvila, takže se k němu tělo po zrušení jakékoliv změny samovolně vrací. Dřív vypadala jinak, jsou na to důkazy.

Nevylučuji, že vám má tvrzení připadají nevěrohodná. Pokud jste se s Va setkali, mohla vypadat jakkoliv. Mluvím-li o Standardu, je pro ni pouze výchozí bod. Princezny požádaly, aby jim ukázala, jak vypadala v nejvyšší fázi těhotenství s Gerim a Frekim; předvedla obrovské břicho s dvojčaty, která se uvnitř pohybovala, tlouklo jim srdce, vypadalo to silně realisticky. Děti se na Chrisův popud začaly dožadovat, aby zopakovala porod a přivedla je na svět ještě jednou; Chris u toho samozřejmě byl, se zájmem přihlížel a vychutnal si i její bolest. Jistě ji mohla snadno odstranit, ale považovala ji za potřebnou. Žádosti nevyhověla.

Je matkou mnoha dětí. Promiňte, že o tom mluvím: nejdůležitější pohlavní znaky tomu nijak nenasvědčují. Prsy, kterými dvojčata s láskou kojí, jsou v klidu dětské, sotva o málo výraznější než u muže. Ve chvíli, kdy se chystá krmit děti, náhle enormně narostou. A vagína... vyloženě dětská, není uvěřitelné, že kdy rodila, dokonce ani spala s mužem. Velmi to překvapuje a nemůžete si nevšimnout, pokud se na Va podíváte, je to první zvláštnost, kterou zaregistrujete.

Ostatní ženy, třeba Julie a Maryška, jsou na své vnější znaky pyšné. Mají krásné vznosné prsy, ve vztyčených bradavkách orámovaných tmavými dvorci cinkají zlaté rolničky. Další ozdoby ze vzácných kovů mají zasazeny do nejcitlivějších míst v klíně. Potěšíte je, když na ně třeba v průběhu běžného rozhovoru saháte, dráždíte, lechtáte... U Va bych si to netroufl.

Brzy si povšimla, že mne její vzhled rozptyluje. Její reakce je těžko pochopitelná: pouhým pohledem utlumila můj sexuální pud na nulu. Od té doby mě kdykoliv při příchodu do blízkosti prostě vypne, i když zrovna myslím na jinou ženu, ne na ni. Asi ji nějak ruším.

Neodstranila tím však otázky: proč dává přednost vzhledu dítěte? Chtěla by být Panna, ačkoliv každý ví, že není? Vypadá jako dítě, i když se sejde s čarodějem Baarfeltem, jehož je milenkou? Nebo se to líbí jemu? Když spolu začínali, byla nádherná černovlasá mladá žena bujných tvarů. Dokonce podle fotografií bývala i větší, skvělá sportovkyně a šampiónka v lásce. Teď se přeměnila, snad jen oči zůstaly stejné.

Říká se jí čarodějka, velekněžka a jakkoliv jinak, ale oficiální titul je Mluvčí Cowenu. Reprezentuje celou velkou skupinu s proměnlivým složením; snad z toho důvodu udržuje svoje jméno, mnoho WZ vystupuje raději anonymně; možná si nejsou jisté, co dělá která z nich sama a co na popud ostatních. Podepisuje se runou ?, oslovují ji Va. Nebo jakkoliv.

Myslí v intencích mnohovesmíru. Pokud tento termín nechápete, ani já ne. Je speciální teorie, že jednotlivé paralelní světy jsou navlečeny vedle sebe jako korálky na šňůře, a ta šňůra ještě zakroucena do spirály. Že si to neumíte představit? Já taky ne, ale Va v té představě žije. Tvrdí, že v ostatních světech žijí její další vtělení, s nimiž komunikuje. Mohou si vzájemně pomáhat; nejpozoruhodnější je, že si posílají oplodněné zárodky sem a tam. V některých světech totiž není možné přivést na svět dítě, které by bylo mocným čarodějem; Va jim ochotně poskytne svoje.

O budoucnosti Geriho a Frekiho (jména mají podle Odinových vlků) je taky už rozhodnuto. Až budou dost staří, aby se samostatně ubránili, budou vysláni do Ősgardu a odtamtud do dalšího světa, kde bude jejich úkolem udělat pořádek. Musí být dva, jeden by to nezvládl, je to příliš nebezpečné. Tuto akci dohodla s May-Britt, sotva se přesvědčila o jejich způsobilosti. (Jak? V době, kdy je nosila v břiše?) Matka je už pravděpodobně nikdy nespatří; ale bude s nimi trvale spojena telepaticky.

Její telepatické vnímání je mnohem rozvinutější než u jiných. A abych to řekl naplno, dost protivné; častěji než jiné odpovídá na nevyřčené otázky. Zatímco vy si dlouho připravujete dotaz, abyste si neudělali ostudu, ona už jej zná včetně nepodařených pokusů. Pokud se chce obtěžovat s odpovědí, pak odpoví. Když odpověď nezná, bleskově se napojí na toho, kdo ji zná; případně na něco, co nazývá Informační pole a v čem je uloženo vše, co se kdy ve vesmíru stalo. Někteří WZ tomu nevěří, jiní zas nevěří na převtělování; Va říká, že to existuje souběžně.

Často však nedá odpověď žádnou nebo nesmyslnou. Jí samozřejmě smysl dává, to jenom vám ne. Než vám dojde, co vlastně řekla, je dávno pryč. Nehodlá se zdržovat hloupými dotazy. Pokorně přiznávám, že stejně uvažují i princezny, ale Va svoje pocity nemaskuje zdvořilostí. Nemá to zapotřebí.

Budou někdy Maryška a Julka stejné jako ona? Se vší pravděpodobností; má v cowenu některé dívky, které se chovají se stejnou roztržitou nepozorností a působí dojmem, že jsou ve spojení s nějakým vyšším světem. A možná jsou; na otázku se pouze překvapeně podívají, usmějí a odejdou.

Vnější projevy Va jsou většinou neobvyklé. Nejčastěji léčitelské; vyléčí každého v dosahu, avšak ne z nějaké dobroty srdce; pouze jí vadí energetická nerovnováha nemocného. Trpící živá bytost totiž emituje jistý druh negativní energie, která WZ vadí; Va obvykle zasáhne ještě dřív, než si někdo druhý stačí něco uvědomit. Zlí lidé tvrdí, že stejně účinně by dokázala rušivou osobu zabít. Když dokáže zklidnit a ovládnout srdeční rytmus, určitě by zvládla totéž srdce zastavit.

Vnějšího světa si obvykle nevšímá. Občas jí něco náhle začne vadit; když to nemůže strpět, požádá, aby to odstranili. Obvykle vyhoví; nikdo neví, co by se stalo, kdyby neposlechli, ale taky to nikdo nechce vyzkoušet. Ono stačí, že se na něj podívá těma pronikavýma očima.

Víte, co je mandala? Nesmírně složitý obraz, který vytvářejí buddhističtí mniši z barevného písku, stužek, máslového krému nebo čehokoliv. Va vytváří mandalu z lidí; každého postupně vmanévruje na místo, kam patří. Má svoji představu, jak má vypadat svět, a trpělivě jej skládá dohromady. Jak je asi taková mandala velká? Nevím... jako vesmír?

Doposud existuje několik bytostí, které ji dovedou přimět k lidštějšímu chování. V první řadě vlastní děti. Pak kamarádi a kamarádky; netouží rozšiřovat jejich počet, postačí ti z minulosti. Převážná většina patří do kast WZ a FF; také Charry a Diana. Celý rod Baarfeltů. Oblíbené žákyně. Několik milenců, kteří na ni udělali větší dojem než jiní. Osoby, jejichž význam a smysl je nám nejasný, ale jí ano.

Zmínil jsem se o milencích. Od Va pochází teorie, že každá WZ potřebuje čas od času nabít od vhodného jedince opačného pohlaví. Vybírá si je podle vlastních kritérií, ale nechá i doporučit. V nepravidelných intervalech dostane chuť; tehdy prostě vsugeruje vybranému muži představu, že se mu šíleně líbí. Vsugerovat komukoliv cokoliv umějí i děti, jak víme. Asi žádný muž neodmítl, zcela jistě žádný neřekl, že se mu to nelíbilo. Mnozí jsou ochotni nabídnout život za další noc s ní. Některým vyhověla, jiným ne. Intervaly její říje se prý neustále prodlužují.

Emancipovaná Američanka Gwen mi položila otázku na její morálku. Poradil jsem jí, aby se zeptala přímo Va. Bohužel učinila to, avšak nedostala žádnou odpověď; Va se krátce zamyslela, pak potřásla hlavou a usmála se. Co pak mám říkat já? Vím o tom něco?

Jedno je jisté: zákony, jak je stanoví nějaký člověk, pro ni neznamenají nic než písek vržený do větru. Poslouchá zákony Boží, zákony své mandaly. Lhostejná ke chvále i ke kritice, dělá co považuje za potřebné. A ostatní, svoje žákyně, vede k přesně stejnému přístupu.

Řekl bych, že se to daří s Maryškou, Julií, Magdou, Iris, Sif, Chrisem, Michalem i dalšími. Všichni časem dojdou ke stejnému náhledu na svět. Ale co Karolína, co Rudi? A co já? Budu taky takový? Vrátím se vůbec někdy do světa lidí, do Německa, své kanceláře v tajné službě? Jsem na druhém konci světa, chodím nahý, pomáhám umístit jakási podivná zvířata na loď a nechat je odplout na bájný ostrov. Pod dozorem šílených válečníků FF, pro které je normální zdobit se příšernými jizvami ve tváři.

Když mě pochybnosti o vlastní příčetnosti začaly trápit už moc, povšimla si toho Valérie. Pohlédla na mne s nesmírným soucitem, usmála se. V tom momentě jsem pochopil, že všechno je v pořádku a nemá cenu si dělat starosti. Uklidnil jsem se, deprese ze mne spadla.

Pak jsem už plnil svoje povinnosti zcela spokojeně.

Stále docházely další skupiny šelem. Chápu, že pro ně čas neznamená to co pro nás; cestují prostě tak rychle a s takovými odbočkami, jak se jim právě jeví nejvýhodnější. Zatímco psi běhají po svých a velmi rychle, menší kočkovité šelmy se radši vozí na podivných zvířatech. Zebrách, žirafách, velkých antilopách; dětem se nesmírně zalíbilo zvíře zvané okapi, něco složeného z různých kusů. Hned je začaly zkoušet ovládat.

Zaujaly nás hyeny. Je jich několik druhů a nežijí ve smečkách, ale v rodech: otec, matka, houf mláďat. Dospívající mláďata se často drží u rodičů, než založí vlastní rodinu. Navzdory mizerné pověsti a značné nebezpečnosti jsou to milé šelmy, které se k sobě chovají velmi přátelsky, k mláďatům pak nesmírně něžně. Ovšem pokud dospějí k názoru, že těm jejich dětem chce někdo ublížit, jsou schopné ho roztrhat.

Rada kapitánů neustále přehodnocovala plány přesunu. Dlouhou diskusi třeba vedli o tom, zda přepravit také jízdní zvířata; k tomu bude samozřejmě zapotřebí dostatek krmiva. Druhá možnost byla zvířata porazit a zkonzumovat v průběhu cesty; s tím však majitelé pokaždé nesouhlasili. Někteří podléhali jednotnému vedení, jiní však vyjednávali každý za sebe. Jistě chápete, že to trvalo hodně dlouho.

Měnily se též plány, kteří lidé se vrátí do Arminu coby posádka a kteří pojedou do Údolí gejzírů. Jasní byli: Julie, Maryška, Magda, Dunbar, avšak nikoliv Arnold; vtipkovalo se o tom, že aby si mohla nerušeně užívat s kolemjdoucími. Děti včetně Rolfa a Chrise, ne ale Valérie. Samozřejmě já, Karolína, Omar, Priss, Janet, Gwen, McHillovi, Juanita a Bella, dokonce černý Maurice. O důvodech našich černochů se ještě zmíním.

Ale o cestu začali velice stát již zmínění novomanželé, ti s jizvami na tvářích. Chlapci říkali Roy, jeho ženě Kiki, dívce Bonny. Celá jména nám taky řekli, ale nezapamatoval jsem si je. Důvod cesty: mohla by je bavit. Kupodivu jim tento výrok všichni uznali a zařadili je do týmu.

Na rozdíl od tajnosnubné Va a jiných lidí z posádky, oni se ničím netajili, rádi dělali ze svých osobních záležitostí předmět veřejného zájmu. Chtěli se dostatečně vyřádit, než se vrátí domů a budou se muset krotit kvůli dětem. Takže jim žádná zábava nebyla dost vzrušující; dokonce ani ta možnost, že některý z nich přijde o život. Kdosi nadhodil, co když zůstanou příliš dlouho, dítě přijde na svět někde ve stepi a co si s ním počnou. Při té představě Kiki zazářily oči a rozhodla se to zkusit. Což znamenalo, že se Bonny provdá už tady a za divných okolností; pištěla nadšením.

Samozřejmě, museli narazit na Omara. Byl zábavný, takže je ihned zaujal. Oni jeho také; prožil s nimi milostný akt a Propojení, konstatoval, že jsou zblízka ještě zajímavější a bude dobré navázat spolupráci. Totéž si mysleli i oni. Priss zuřila; nakonec ji Omar zkrotil poznámkou, že ona by si kvůli němu určitě obličej rozsekat nenechala.

Původně jsem se domníval, že když se tak neuvěřitelným způsobem zaslíbili jeden druhému, hodlají si být absolutně věrní. Akorát Bonny mi do toho nějak nezapadala, ale... Bylo to zcela naopak; co taky můžu čekat? Jakékoliv experimenty byly vítány; pouze si vyměňovali informace, co prožili.

Členové vyšších kast existují dvojí: jedni mají osobnost důkladně vypracovanou a nehodlají od svých názorů uhnout, jiní ji teprve vytvářejí; než se rozhodnou, zkusí bezperspektivní odbočky. Vědí, že co dělají, nemá cenu; ale proč to nezkusit, třeba to bude zábava. Malá Bonny se provdá za Roye, ale ještě předtím vyzkouší každého muže, který se jí zalíbí. Kdyby se jí některý líbil víc než Roy, mohla by změnit názor; no proč ne, zkus to! Omar měl jisté šance, což všechny vzrušovalo. Má dostatečnou úroveň.

Úroveň je podivný pojem. Jistý faktor znamená v technice, ale obvykle jej lidé používají aby naznačili, kdo stojí výš než jiný. U FF nahrazuje pojem kasta ve varně; vnímají jej technicky a přesně zjišťují, kdo je víc a kdo míň než oni. Vyšším se hledí vetřít, nižší se snaží o totéž jim. Lidé mimo kastu obvykle řeknou: to si jenom myslí, je nafoukaný, předstírá to. FF si jsou zcela jistí a dělají konkrétní opatření.

U WZ je vše jasné: Valérie je špičkou pyramidy a čím blíž k ní, tím vyšší úroveň osoby. Může někoho povznést či srazit. Může někomu doporučit, aby kastu opustil a zkusil to jinde; její posudek je zodpovědný, není proti němu odvolání. Když se někdo pokouší odvolat, jen tím potvrzuje vlastní nezpůsobilost. Kdyby byl dobrý, přesvědčil by v první řadě Va.

U FF je to zábavnější; především je jich mnohem víc a pestřejší možnosti. Oficiálně má nejvyšší postavení Tošio Yamanaki, císařův první samuraj. Ale i kdyby nebyl s císařem, je o něm známo, že posudky dávat odmítá, nebo podrobí zkoumaného tak dlouhým a rozsáhlým testům, že v průběhu času věc sama přestane být důležitá. Jasně zjistit, kdo je nejlepší, lze jediným způsobem: vzájemným soubojem, při němž jeden zahyne. To ovšem nikdo nemá zájem.

Vytvořili ideální metodu souboje: přihlásit se společně na akci vrcholně nebezpečnou, která dokonale prověří všechny jejich vlastnosti. Kdo se z ní vrátí, je nejlepší; někdy ovšem poctivě přizná, že ti lepší než on padli, aby mu zachránili život. V každém případě přestane být mladý a nezkušený.

Příklad? Ernaye Lasquier; on a jeho Jezdci se vnutili císaři jako doprovod z čiré nezkušenosti a touhy po dobrodružství; pokud jsou ještě naživu, dneska jsou tvrdí a rozvážní válečníci, kteří můžou z fleku velet samostatným oddílům. Skvělý příklad pro ostatní; Ernaye velí jako komthur a jistě bude dřív či později potvrzen i oficiálně. Je zákonitým partnerem vévodkyně Maryšky a sbalí každou jinou holku, na kterou se podívá. Princ!

Takovou kariéru by si přál i Roy; jeho ženy jsou pro, ony by taky rády získaly nějaké body. Čaroděj Omarovy úrovně jim je může dát, proč tedy ne? Mládí vpřed – a co vadí, ať táhne do pekel!

(Jo, když je o tom řeč: dle zpráv útočné oddíly Země dobyly a obsadily dvě úrovně Inferna; pak se zastavily, odpor je velmi silný a ztráty nesmírné. Velitelé rozhodli vybudovat na obsazeném teritoriu opevnění, kam by mohli případně ustoupit. V té chvíli k nim dorazily první oddíly šelem; zastavily protiútok a zahnaly démony Inferna až na počátek třetí úrovně, kde se zatím bojuje. Do útoku začala zasahovat falanga Dlouhozubů, uvidíme co dokáže. Velení Země pomoc oceňuje.

Satan Ďábel byl předvolán před válečnou radu. Byly mu nabídnuty dobyté dvě úrovně Inferna a přesunutí Bran na to místo, čímž by se teritorium Země rozšířilo, Václavova, Jiřího a Michalova legie by mohly postoupit až do těch míst a opět Brány střežit. Výměnou by Satan propustil ze svého držení ty zatracené duše, které se již částečně polepšily; převzali by je Templáři a zařadili do svých pluků, kde se mohou očistit bojem. Jedná se velmi často o osoby, jejichž trest trvá do -500 let, tedy zesnulé v patnáctém století a dřív. Velení výslovně uvádí, že nepožaduje od Satana žádné výměny území, o tom se bude jednat možná později. Satan namítá, pokud se přemístí Brány, pak sice získá teritorium, ale s posádkou křesťanských svatých a andělů, které vnímá jako nepřátelské. Navíc přijde o ty duše, které budou určitě dělat možné i nemožné, aby se k němu nemusely vrátit. Z tohoto důvodu s ničím takovým nesouhlasí a žádá odvolání k Nejvyššímu. Ovšem jako každé odvolání, ani toto nebude mít sebemenší smysl. Nejspíš bude donucen udělat, co si přejí. Zatím bezmocně zuří.

Nekřesťanská část armády se o jejich hádky a potyčky nezajímá. Radegast se pokusil předat velení Kršnovi, jakmile zjistil, že se rozhodl jít do akce s nimi. Kršna odmítl; vysvětlil něco v tom smyslu, že na druhé straně je také obsažen (některá část), ale taky nechává velet jiného. Nemělo by smysl bojovat sám proti sobě! Rozhodl si ponechat funkci duchovního učitele, což všem vyhovuje. Prozatím se výtečně baví.

Johanka všechny pozdravuje a vzkazuje, že takhle už se dlouho neporvala. Za 100 let +- očekává děti jako posilu, ale zároveň varuje, že je přerazí, pokud se někdo z nich ukáže dřív!)

Na tyhle věci se přišla vyptávat Gwen. Ptala se mne jako člověka, kterého považuje za rozumně myslícího, jednoho z mála. Také ona se považuje za rozumnou, kromě toho nevěří v existenci svatých, nesmrtelnost duše a cokoliv přechodného mezi Bohem a Satanem. Samozřejmě viděla spoustu důkazů; tak čemu má vlastně věřit?

Má odpověď byla jednoduchá: nevím. Taky jsem přišel, abych se přesvědčil; navíc mám výsledek nahlásit nadřízeným. Čím dál častěji soudím, že mě velení poslalo do ztracené akce a automaticky odepsalo; pokud se vůbec kdy vrátím, těžko mě někdo bude brát vážně. Gwen nemůžu v ničem pomoci.

Gwen poděkovala a nabídla mi Propojení, aby nemusela dlouze vysvětlovat. Od Karo mám všeobecné svolení, takže jsem přijal. Gwen Propojení umí, ale nedělá si iluze, že dobře; všichni ostatní to dělají líp.

Byla průměrnou Američankou ze střední vrstvy, dostatečně zámožnou, aby se mohla před svatbou vypravit do Evropy a zpestřit si životní nudu prohlídkou starých zřícenin a nepochopitelných místních zvyklostí. Měla si brát někoho nudného a bezvýznamného, asi nejlepšího z možné nabídky. Jenže narazila na čarodějnickou smečku; začalo ji to bavit, vzkázala domů, že si pobyt trochu prodlouží a jezdila s ostatními, na Rhodos a jinam. Neškudlila penězi, což jí umožnilo se zapojit; naučila se běžné finty WZ , třeba propojení a trochu iluzí. Pak usoudila, že umí dost, rozloučila se a odjela domů.

Jenže sotva se vrátila do svého prostředí, začala si uvědomovat, jak jsou tam všichni pokleslí a tupí. Zasnoubení zrušila; zvážila několik dalších nabídek, ale žádná ji neuspokojila. Přesvědčila se, že dokáže bez problémů sbalit kohokoliv, i významné osobnosti; jenže taky zjistila, že vůbec není o co stát. Ti chlapi byli hlavně nafoukaní; měli starost o dvě věci, aby jim rostlo konto a aby se o Gwen nedozvěděla jejich žena. Dokázala jim bez problémů prosondovat mysl a získaných informací využít pro finanční spekulace. Mužům se to ještě líbilo; ale hlavně vše důkladně utajit!

Gwen touží udělat si jasno, co je vůbec morálka a jak by si měla poradit v tom směru. Oficiální stanovisko zná; ale zjistila, že hluboko uvnitř nikdo žádnou morálku nemá. Muži ani ženy. Cvičně svedla jednu svou přítelkyni, manželku významného bankéře. Sex s mladou dívkou se paní líbil, Propojení ji přivedlo do extáze. Bez zábran se pochlubila, že svedla skoro každého muže v dosahu; ale manžel se to nesmí dozvědět!

„Je ti nevěrný,“ řekla Gwen, „Se mnou se vyspal taky.“

„Já vím. On o mně ví taky. Mohla bys mi to předvést?“

Mohla a pustila jí záznam. Reakce?

„Ten prasák! Tohle se mnou nikdy nedělal!“

Čím víc se Gwen brouzdala vzpomínkami jiných lidí, tím víc nacházela lží a pokrytectví. Napřed to dělala ráda, pak čím dál neochotněji; jenže oni se vzájemně svěřili a začali ji vyhledávat. Zakrátko jí říkali doktorka, mohla si otevřít psychologickou poradnu s netradiční terapií. Jenomže ji to přestalo bavit; zatoužila vrátit se k cowenu.

A její jmění několikanásobně vzrostlo; už je milionářkou. A ještě bude, podnikla několik šikovných spekulací, které zaručeně vyjdou.

V jediném měla jasno: nechce být čarodějkou! Pokoušela se vytěsnit magii ze svého života, ovšem marně. Téměř každý den se setkala s někým, kdo se pokoušel ji nejhloupějším možným způsobem sbalit, nebo okrást o peníze; často dokonce v kombinaci. Co jiného s ním mohla dělat, než ho ukáznit?

A zase: jakmile se rozkřiklo, že je schopna pomoci, začali ji otravovat různí prosebníci, hlavně ženy. Stěžovaly si na všecko možné, nejvíc na nepochopení a trapné osobní problémy. Gwen obvykle pochopila problém hned na první pokus, ale než dotyčnou uklidnila, objasnila jí situaci z jiného hlediska a vůbec, ztratila několik hodin. Samozřejmě, klientky byly čím dál ochotnější za seance platit, ale co s tím?

V rozpacích se rozhodla zkusit zjistit, jak si s tím poradí jiní. Vybrala si renomovaného psychiatra, věhlasného odborníka se širokou klientelou, navíc hodně drahého. Přestože mu vysvětlila svoje pohnutky, vážený pan doktor věnoval první půlhodinu snaze vmanévrovat ji do postavení platící pacientky – pak jí došla trpělivost, prošlehla ho energií a vsugerovala mu, že je jeho sexuálním ideálem. Za deset minut ji svedl na téže pohovce, na které se předtím pokoušel ji vyslýchat; pak už si rozuměli.

Pan doktor byl skutečně rychle chápavý a obratný v jednání. Sekretářce nařídil, aby zrušila všechny jeho návštěvy s tím, že byl narychlo povolán ke konzultaci na významnou kliniku. Ta klinika byla chata v lesích, kam se s Gwen stáhli a podrobili jeden druhého hloubkovému zkoumání. Zakrátko měla jasno; doktor jí brečel do klína a stěžoval si, jak těžce odnáší všechny deprese a fóbie, jež na něj shazují pacienti. Ve skutečnosti je psychicky slabý a nevyrovnaný, celý život hledal oporu. Přiznal se, že od malička věří na čarodějnice, ale zatím žádnou nepotkal. Naznačil, že by byl ochoten upsat se vlastní krví Ďáblovi, kdyby mu pomohl.

Gwen bavily jeho ubrečené výlevy čím dál míň. Nakonec se přiznal, že sice vystudoval na jakési bezvýznamné škole, ale větší část jeho nádherných zarámovaných diplomů je dílo kamaráda, který je za pár lahví whisky vytvořil v pokoutní tiskárně. A ani tomu kamarádovi nedokázal pomoci, když se snažil zbavit alkoholu a vyřešit problémy s rozvádějící se ženou.

Konec víkendu a odjezd byl nejhorší. Doktor bystře pochopil, že setkání s touhle nádhernou, sexuálně přitažlivou ženou bylo jednorázové a už nikdy se nebude opakovat. V zoufalství se uchýlil k nedůstojnému škemrání, doprošování, dokonce vyhrožování. Jedním dechem sliboval, že jí zajistí pozvání na mezinárodní kongres, kde bude moci svou terapii předvést, a zároveň že ji udá Lékařské komoře pro používání nevěrohodných metod. Prostě hrůza. Navíc toho v sexu moc neuměl a Gwen se obávala, že při náročnějších akrobatických polohách dostane infarkt.

Po této zkušenosti se rozhodla být raději učednicí v cowenu, než přední odbornicí mezi pitomci.

A jedna drobná, leč podstatná maličkost: čím dál víc ji obtěžovalo chodit oblečená. Zvlášť nesnášela spodní prádlo; když dostala módní časopis, kde se nádherné mladé dívky předváděly v různě odvážných plavkách, měla chuť poslat všechny... Vzpomínala, jak její kůže s potěšením vychutnávala dotyky slunce, vzduchu a vody, jak ji nic neškrtilo a netáhlo; i jak příjemné byly ruce kamarádů, které se jí mohly kdekoliv dotýkat a vždy to znamenalo jen jedno: příslib příjemných zážitků. Ty večery, kdy se s ní zcela neznámý kluk nejdřív pěkně pomiloval a teprve potom třeba představil...

Od chvíle, kdy se rozhodla odjet, se uklidnila. Teď už šlo jen o to, jaké další zábavy si vybrat. Přítel, významný politik, jí svěřil svoji nezdárnou dceru Priss, s níž si nikdo nevěděl rady. Příkaz byl objet s ní celou zeměkouli a držet ji mimo domov dost dlouho, než se zapomene na všechna její provinění. Kdyby se to nedařilo, třeba provdat někde v Evropě, klidně za zchudlého šlechtice; tatíček zaplatí dluhy a všichni budou šťastní. Aby ji v nejhorším případě někde utopila, nežádal; to napadlo Gwen samotnou, když se pokoušela se slečnou během plavby diskutovat.

No a Janet... je dcerou kazatele, kterého si Gwen skutečně váží; byl by velmi úspěšný, kdyby nebyl černý. Janet je hodné děvče, trochu naivní, ale to není zásadní chyba. Navíc do Afriky nesmírně toužila...

Teď tu tedy jsou, všechny tři. Jsou spokojené? Gwen si nebyla jistá; může chodit nahá, prožila pár příjemných dobrodružství s neznámými kluky. Další by si s potěšením nechala líbit. Pojede do málo probádaného vnitrozemí, kde ji čeká řada nebezpečí. Ale je to skutečně právě to, co si přeje?

Priss se dala do spolku s tím Arabem. Příjemný muž se zajímavými erotickými zkušenostmi, Gwen se to s ním líbilo. Bohužel jí připadá ještě nebezpečnější než ten obskurní pasák. Je schopný udělat s Priss cokoliv, třeba ji prodat do harému nebo dokonce zabít. Vyhrožuje, že jí udělá dítě, pokud už se nestalo; a ta pitomá husa s tím dokonce souhlasí!

Janet... taky už přestala být naivní. Něco s ní provedli ve Španělsku, ta parta okolo černých dvojčat. Už neplánuje, že vysvětlí domorodcům, co je to Bůh a jak ho uctívat. Spíš se zdá, že by to ráda věděla sama. Zjistila, že její kůže je podstatně světlejší než jejich a africké ženy jsou zcela pod nadvládou mužů: v dětství otce, v dospělosti manžela a ve stáří syna. Janet by jim moc ráda pomohla, ale už ne hloupě přímočarým způsobem.

„A co by sis vlastně přála ty?“ zeptal jsem se.

Pošeptala mi to; bylo to trochu odvážné, ale udělal jsem jí to.

„A ještě?“

Uvažovala v Propojení, vnímal jsem její myšlenky. Chtěla by najít někoho, koho by si vážila natolik, aby si ho byla ochotna vzít. Někoho, kdo nebude lhát, předstírat, přetvařovat se. Někoho jako byl kluk, co ho znala na Univerzitě, brejlatý, s rozevlátými vlasy a sešlapanýma botama. Byl chytrý a měl ji nesmírně rád, ale byl taky bez peněz, přežíval ze stipendia a snil o tom, že bude zkoumat a chránit orly jasnohlasé kdesi ve Skalistých horách. Možná to skutečně dělá. Bohužel s jinou partnerkou.

Napadlo mi, co řekla Julie o jedné přednášce: Údělem čarodějů je osamělost.

„Chtěla bych mít jednou svatbu jako lykantropky.“

Nevěděl jsem, o čem mluví. Když se děvčátko/šelma zatouží vdát, oznámí to případným zájemcům. Pak vyrazí do džungle, prchá a ukrývá se, ale nechává za sebou pachové značky. Nikdy si nemůže být jistá, kdo si ji chytí. Neví, zda to bude jeden nebo několik. Neví ani, zda ji vůbec někdo sleduje. Neví, zda nakonec všechno přežije. Je to hra.

„Mají víc takových her?“

„Spoustu. Skoro každá smečka jiné. Nejvíc bojovníci; ale já jsem se víc zajímala o hry, do nichž se vkládají dívky. Nechávají se unášet, přepadat a znásilňovat. Některé se zapojí aktivně, jiné si to jen nechají líbit. Ty mladší a bojovnější mají rády, když je to nepříjemné a bolí to. To bych zas mít nemusela; ale nečekané dobrodružství s cizím mužem mě baví vždycky.“

„Ke kterému z těch, co jsi poznala, by ses chtěla vrátit?“

Nad touto otázkou přemýšlela dlouho; sledoval jsem, jak prochází pamětí. Ernaye, který si rád vychutnává pocity žen, by byl spokojený. Jenomže Gwen si na žádného, bez kterého by nemohla být, nedokázala vzpomenout.

„Buď rád, že máš Karolínu,“ vzdychla, „Je to tak skvělá holka... Jestli ji vlastní hloupostí ztratíš...“

Nedokončila hrozbu; ale já si vzpomněl na Dicky. Rychle jsem se zeptal:

„S Karo jsi taky spala?“

„Ještě ne. Mohl bys ji zkusit ukecat?“

Věděl jsem to a vnímal všechny případy, kdy to udělala. Dává přednost mužům, ale s kamarádkami si o tom ráda povídá. Protože nesnáší oblečení, je příjemnější se svléknout. A když jsou obě nahé a povídají si pod dekou na lechtivá témata, přirozeně se začnou lechtat, hladit, líbat, Gwen načechrá kamarádce kožíšek a skoro určitě to dopadne...

„Jo, myslím, že si s Karo budete rozumět.“

Gwen se rozesmála. „Tak počkej! Uvidíme, jestli něco umím!“

Přivřela oči a pomyslela na Karolínu. Přivolala ji, nebyla daleko. Zastavila se vedle nás a zjišťovala, co děláme.

„Na co mě potřebujete? Nestačíte na to sami?“

„Ale jo; jenom bych ráda vystřídala partnera!“

„Už ho máš dost? Nedivím se, já taky. Vypadni, miláčku; jdi si ulovit něco mladýho divokýho. A bacha, ať tě to nezakousne!“

Skutečně jsem je nechal a odešel. Ani jsem se necítil uražený; jenom jsem musel moc přemýšlet.

Velení trápila otázka, jak dlouho bude ještě trvat, než dorazí všichni zájemci o přemístění, a kolik jich vlastně bude. V nouzi kohosi napadlo se zeptat Valérie. Po krátkém váhání se rozhodli ji navštívit.

Va seděla na zemi u jednoho stromu v lotosu, ruce na kolenou, dlaně obrácené vzhůru, oči zavřené. Slunce jí pražilo do holé lebky. Když se přiblížili, otevřela oči a přečetla si Arnoldovu otázku. Mírně natočila hlavu a zahleděla se do dálky. Konečně řekla:

„Čtyři dny. Pět tisíc bytostí, včetně zvířat.“

A zase zavřela oči. Nepoděkovali, odešli tiše, aby nerušili.

Děti se dozvěděly, že se pojede až za čtyři dny; hned začaly koumat, čím by se do té doby pobavily. Kupodivu na správný nápad připadl Paddy:

„Vám je hej! Vy se proměníte v harpyje a proletíte se třeba do Údolí!“

„Že bysme se letěli vykoupat do gejzíru?“ zamyslela se Iris.

Nastala krátká zmatená diskuse, jako obvykle. Ve správnou chvíli do věci zasáhl Chris, který navrhl obrátit se na matku o pomoc. Někteří váhali, ale Chris je, jak známo, nejrozmazlenější dítě v Galaxii.

Va seděla ještě stále na stejném místě, ve stejné pozici. Otevřela oči, usmála se a pokynula, aby přišli blíž. Roztáhla oblak energie a propojila všechny, aby vnímali telepaticky.

Souhlasím, proleťte se. Cvičte křídla. Můžete tam zůstat do zítřka. Proč trváte na harpyjích, máte k nim nějaký osobní vztah?

Děti upadly do rozpaků. Chvíli se dohadovaly, co říct.

Navrhuji pterodaktyla. Má stejný genetický kód, tělo by si tu fázi mohlo ještě pamatovat. A byl docela hezký.

Va se cvičně změnila v pterodaktyla, roztáhla kožnatá křídla a zakrákala. Pak se vrátila do přirozené podoby. Podtrhla jim nohy, aby padly na zadek; to hlavně kvůli synovi, kterého občas s chutí zlobí.

Opáčko pro ty, co to moc neznají. Transformace je dost složitá; osvědčilo se nejdřív zafixovat současný tvar těla jako zálohu, než s ním začnu něco dělat. Abych se pak dokázala vrátit zpátky.

Potom si určím, jak budu vypadat. Prodlužování kostí dost bolí, takže to nedělám zbytečně. Ano, zobák a zuby bolí taky. Drápy na prstech, to už je brnkačka. Nejtěžší jsou křídla, musíš enormně zvětšovat kůži. Znala jsem jednu holku, tak se styděla, že to vždycky dělala v tričku a kalhotkách. Hrozná spotřeba prádla...

Představily si to a zasmály se.

Teto Va, odvážila se pomyslet Sif, Já bych...

Valérie na ni upřela svůj rentgenový zrak.

Chtěla bych být něčím... s peřím. Moc se mi líbí takový velký pták!

Orlosup? No dobře, taky by to šlo. Jste malí a lehcí...

A budu mít velké drápy a zahnutý zobák?

Samozřejmě! Budeš si moci ulovit malou antilopu, odnést napolo živou na nějakou skálu, tam ji uklovat, roztrhat na kusy a ještě teplou sežrat!

Teto Va!

Jestliže chceš být dravcem, Sif, nesmíš se dát znechutit masem a krví!

Sif nakrčila čumáček; kupodivu se jí nikdo neposmíval.

Ty přeci taky nejíš maso!

Ale jsem schopna tu možnost připustit.

Nemohla by být něčím... býložravým? zeptal se Michal.

Va se k němu obrátila a chvíli přemýšlela. Pak pokynula, aby přišel blíž, vzala ho za ruce a nějakou chvíli hloubkově zkoumala.

Zaznamenej si: až budeš dospívat, před prvním stykem se ženou mne navštiv na Atanoru. Najdu ti partnerku, která ti upraví životní funkce. Nejsi zcela zdravý, ale to se projeví až v pubertě. Pro případ, že bych tam nebyla, to řeknu taky matce, ale mysli na to i ty!

Opět se nikdo nezasmál; přestože je Iris známá potvůrka, která usilovně pátrá po všech náznacích okolo sexu, aby se jimi mohla znechutit. Sif se to už od ní naučila taky.

Va začala předcvičovat, jak transformovat kosti na duté ptačí, prodloužit do správné délky, ústa změnit na zobák a upravit oči, aby viděly jako zrak ptáků. Vnitřní orgány klidně mohly odflinknout, nepředpokládaly že by v tom stavu musely něco jíst, ale dobrá WZ výcvik nešvindluje, i když může. Po každé cvičné transformaci trénovaly zpětnou přeměnu, i když to znamenalo další bolest. Nešetřila ani Rudiho a Paddyho, kteří nebyli Baarfeltové a bolest pro ně nebyla tak příjemným vzrušením.

Chris slíbil, že na ně dohlídne.

Startujte si z větve! Tohle je docela dobrý strom... poradila.

Děti začaly šplhat na strom, kdežto Iris roztáhla ruce a vzlétla.

Prásk! Va ji šlehla jako bičem a srazila na zem. Iris se zamračila, málem ji zlákalo zkusit se bránit.

Va vyskočila na nohy a rázem byla připravena k boji.

První: nepoužívej magii, když nemusíš! Tohle byla zbytečná kombinace.

Druhá: nikdy se nevzdávej příležitosti k boji!

Iris zaváhala; myslí to velekněžka vážně?

Va ukázala lehké gesto rukou. Co, bojíte se zaplatit?

Chris skočil přímo z větve na zem, odrazil se jednou nohou a druhou zaútočil matce na hlavu. Uhnula, ale nestihla ho udeřit, protože to už útočila Sif. I ostatní seskákali a vrhli se do boje; sedm proti jedné, i když velké a zkušené. Odrážela je rukama i nohama a občas zkoušela zasáhnout, ale byli dobře trénovaní a včas prchali z dosahu.

Chris ukázal gestem: Vem si moji krev!

Va zakňourala jako divoká kočka. Při příštím střetnutí si synáčka vyčíhla a praštila sevřenou pěstí do nosu; rázem krvácel. Spokojený?

Sif a Iris dospěly k názoru, že bít svého manžela si nenechají. Ani od tchyně; zaútočily stereo, každá z jedné strany. Va dalo dost práce, než obě odrazila, Iris dokonce škrábla nehty do ramene. Sif vztyčila draka, aby zasyčel a vypustil aspoň páru, když ne oheň.

Magii – na mne? zasmála se Va, Troufáte si, panenky!

Bezva holky, co? schválil akci Chris.

Va kopem dozadu smetla zákeřného Paddyho. Zaskučel bolestí.

Můžem používat magii? zeptal se Rolf.

To bys ji musel umět! nakopla ho, až se namotal na strom.

První kvalitní zásah se podařil Rudimu; klouby prstů jí rozbil obočí.

Šikovnej kluk! pochválila ho a při příštím střetu mu to oplatila.

Útočil Rolf; povedlo se mu ji oklamat a šlehnout prodlouženým copem.

Tak bacha! Ten cop ti příště useknu!

To je podraz, teto! Sluší mu to!

Nakonec stanuli ve výchozí pozici: Va uprostřed, celá Sedmička kolem ní, potlučení a uválení, domlouvajíc se očima, kdo z které strany zaútočí. Každý měl nějaký šrám, ze kterého tekla krev.

Tak co, cvrčci, máte dost?

Ještě jsme ani nezačali! Ale ty nás taky šetříš!

Va se usmála a mírně zaškubala prsty. Vzápětí se stala terčem několika výbojů energie; některým se vyhnula saltem, ale zbývající ji bolestivě udeřily. Michalův šleh zasáhl strom a ostatní se mu smáli.

Teď bojovala kromě rukou a nohou i svými blesky. Jenže děti jí pořád ještě dokázaly oplácet, dokonce útočit; věděla to, učila Julku i Maryšku. A ještě pár šikovných dětí bude...

Nakonec zůstalo všech sedm dětí ležet, jen skučely a kroutily se bolestí. Ale i Valérie klečela na čtyřech, několikrát zraněná a popálená.

Jste dobrý! Kdo mi teď předvede, jak umí Oheň?

Děvčátka byly dvě, dávaly přednost jedna druhé, až to zbylo na Sif. Tréma ji nezdrtila, Oheň zapálila zdařile a čekala, kdo půjde první.

Zkusila to Valérie a pochválila ji. Pak jí pokynula, aby Oheň uhasila.

Něco vás naučím, sledujte mě! Můžete to zkoušet...

Položila Sif ruku na hlavu a zahalila ji Ohněm až k patám.

„Plamenem dolů?“ vykřikla Iris, údivem nahlas.

Va se jenom usmála; okamžitě jí to předvedla a Iris jásala.

Ten cop taky! přál si Rolf, Nikdo jinej vlasy nemá...

Michal si pro změnu přál pročistit plíce; nechala mu Oheň vdechnout.

Nakonec bylo všech sedm dětí i sama Va zase v pořádku a dobré kondici. Navíc ve velice dobré náladě.

No, tak jsme si protáhli tělo a rozproudili krev; teď pěkně převeďte, co jsem vás naučila, a vypadněte! A neopovažujte se v průběhu letu měnit tělo, nebo vám příště nic neukážu! A ty jim ukaž ten vzlet, Iris!

Iris ukázala. Vtip byl v tom, že když si zvykne lítat, dokáže na moment i v lidské podobě obrátit tok gravitace a vznést se. Ale musí trénovat.

Valérie vyčkala, až všechny byly na stromě, tam se postupně proměnily na orlosupy, roztáhly křídla a vzlétly. Zakroužily nad ní, zakrákaly a zmizely směrem do vnitrozemí.

Pak se pohodlně usadila pod strom, složila ruce a nohy, zavřela oči a ponořila se do meditace.

Denis Baarfelt trávil čas ve zříceninách starého chrámu. Objevil a očistil starý oltář, jehož původní účel už mu nebyl jasný. Přivalil na něj veliký balvan a vyžíhal do něj prohlubeň, aby tam mohl hořet Oheň.

Když nad ním zašuměla křídla, vytrhl se z meditace a zvedl hlavu. Orlosup usedl na vrchol zdi, jeho spáry odrolily několik kamínků.

„Chris?“ zeptal se Denis nedůvěřivě, „Co ty tady, bráško?“

Christian Baarfelt seskočil a dal se obejmout. Vždycky měl rád tělesný kontakt; teď ještě víc, byl pěkně vyčerpaný dlouhým letem.

Jo, ono je vás víc?

Někteří další orlosupi přistáli na zdi. Někteří spadli a nezvedli se.

Co vás to napadlo, blázni praštěný?

Trénujem, ne? Teta Va nás naučila transformaci...

Valérie nemá žádnej rozum! Ty seš Sif, ne? Sakra, kdybys byla aspoň kousek větší, protáhl bych tě energií, až bys...

To můžeš i teď. Akorát ti za to správně nepoděkuju...

Iris připajdala k Ohni a koukala žádostivě; rukama nedokázala pohnout.

„Začni s klukama, ty jsou na tom nejhůř!“ doporučila Sif.

Denis jí položil jednu ruku na hlavu a druhou podebral v podbřišku. Potom přes ni pustil energii; zařvala a povolily jí svěrače.

„Hele, tohle neumím!“ řekla Iris a pajdala zpátky k němu.

„Ona je to taky brutální metoda.“ přiznal Denis; sbíral ze země Paddyho. Kluk řval ještě hůř než Sif, ale nechal se rozpohybovat.

„Ale neukázal jsi to ani mně!“ řekl Chris vyčítavě.

„Taky nemusíš znát všecky pochybný triky!“

„To je ten fór, jak za něj upálili Molaye?“ zajímal se Rolf.

„Hlavně to vykecejte Valérii!“

Máš smůlu; mám Chrise trvale napojenýho. Hlavně je nepoškoď!

Tebe jsem snad poškodil?

Vylepšil, miláčku, o dvě malý vlčata. Vezu ti je ukázat!

Bezva. Já ti ukážu syna Edwarda!

„Můžeme ho taky vidět?“ Sif už se mohla docela dobře hýbat.

Neodpověděl, protáhl energií Iris. Pozorně ho sledovala, dokud mohla.

„Ještě jednou! Zkusím to poslat mámě!“

„Hlavně proboha odpoj tu svou malou ségru, nebo se počůrá do gatí!“

„No dovol! Myslíš, že chodí oblečená?“

Co je? Co to bylo? Mám něco udělat?

Denis a Iris si vyměnili pohledy: Gina!

Děti už se mohly hýbat všechny. Koukaly do údolí, odkud stoupal dým.

„Slezete nebo sletíte?“ prohlížel si je Denis.

Chris se sebevědomě usmál, rozpřáhl křídla a odrazil se; ostatní to udělali po něm, Denis poslední. Assama sice sáhla po oštěpu, ale uklidnila se; možná trochu divila.

„Hele, to je Julčina dcera! Teda, tys vyrostla!“ pochválil Iris Charry.

„Já podám hlášení!“ řekl Chris a naznačil císaři, aby sklonil hlavu.

Shromáždili se všichni, lidé i šelmy. Wassongové sledovali hosty s jistou hrdostí, jsou to přece příbuzní jejich čaroděje! Ostatní černí bojovníci se tvářili podstatně méně důvěřivě. Měli zlé zkušenosti.

„Tak vykoupat jste se přiletěli?“ smála se Diana, „Perfektní bublinková lázeň, já se v ní cachtám pořád. Akorát mám dojem, že mi bledne kůže!“

„Co tobě! Ale Assama už je skoro bílá!“ předváděl Denis.

„Myslíš, že by mi to zesvětlilo vlasy?“ vyzvídala Iris.

„Ať koukám jak chci, žádný vlasy nevidím!“

„No, před letem jsem se koupala v Ohni!“

„A co – ty už nechceš být černovlasá?“

„Víte, jak krásnou hřívu má Sif? Tedy měla... úplně zlatou!“

Sif na požádání předvedla. Iris se taky změnila do nejkrásnější podoby.

„Holky parádivý!“ bručela Diana, „Kdybyste viděly, jaký jsem měla copánky! Ségra nás všecky zblbla, tý to slušelo nejvíc!“

„Tak ukaž, ne?“

Diana se kousla do rtů; potom si vytvořila velmi realistické copánky.

„Víš, že tě některý pomlouvají, že vůbec neumíš čarovat?“

„Víš, že některý zvlášť drzý holky kopu do zadku?“

Malý Edward se probudil a rozhodl se přispět do diskuse strašným řevem. Assama ho honem rozbalila a začala čistit; děti se shrnuly kolem.

„Jé, ten je krásnej! Černý děcka jsou nádherný!“

„Ani není moc černej! Takovej... jako bílá káva!“

„Rozhodně chci mít jedno děcko černý!“

„Nekecej Sif, že jsou u vás v Ősgardu černoši!“

„Dokonce existujou černý elfové. Akorát že... no, to radši ne.“

Assama přiložila Edwarda k prsu, aby přestal vřískat.

„Kdyby vás nebylo tolik, dala bych vám ochutnat. Jestli něco zbyde!“

„Máma mě naučila speciální masáž, když čekala dvojčata!“ uplatnil Chris svoje znalosti. „Podporuje to laktaci...“

„Hele škvrňata, chtěly jste se jít koupat, ne?“

„...a neříkej nám škvrňata!“

„Tak špunti?“

„To už vůbec ne! Jsme Velký Kluci a Holky, máme mladší sourozence...“

„Ale pořád mlsnou tlamičku! Pěkně drzou...“

Naskákali do horké minerálky, někteří po hlavě.

„Hlavně už dneska žádný rvačky! Va nám pěkně vyprášila kožich...“

Denis neřekl Patří vám to, zmetci! Neřekl nic.

„Ale zejtra ráno si to rozdáme, ne?“ zašilhal po něm Chris.

Večeři si vzala na starost Diana a vytáhla se, všichni se olizovali. Děti byly šťastné, že jsou na novém místě, které jim připadalo jako letní tábor; seděly u ohně, poslouchaly řeči dospělých a s chutí vyzvídaly, když někomu uteklo něco, co by neměly vědět. Morani z nich měli radost, ačkoliv žádné ještě nedosáhlo vhodného věku pro vstup do jejich spolku.

Rudi zahájil dotazovou akci na téma obřízky, která se klukům dělá. Jedná se o obřad posvátný, takže mu nikdo nechtěl odpovídat. Michal ho začal provokovat, až to vypadalo, že se nakonec porvou.

„Tvoje máma aspoň hraje na tu kytaru!“ povzdychla si Diana, „Už aby tady byla! Škoda, že ty nic neumíš!“

„Já že neumím na kytaru?“ nadskočil Michal, „Máte nějakou?“

„Seš skvělej čaroděj, ne? Tak udělej iluzi!“

Michal sice řekl něco neslušného polsky, ale kytaru si udělal. Nehrál jako Maryška, poslouchat se to ale dalo. Iris se přidala druhou kytarou. Hlas měla slabý a maličko se jí třásl.

„My hrajem jenom když jsou naši pryč! Aby se nám nesmáli!“

„Proč, vždyť to docela jde! Co říkáš, Charry?“

„Ale jo, pěkný! Ty neumíš nic, Zlatovlásko?“

Sif zaváhala; pak si udělala harfu a zahrála na ni elfskou písničku.

„To jsem se naučila od Avaena. Akorát že on o tom neví.“

„Tak mu to ani neříkej. Třeba je to nějaká mantra...“

„Ne, to ne. Jenom... na roztání sněhu.“

„To už vůbec neříkej! S tím jsem jednou udělala povodeň!“

Nikdo si nevšiml, kdy zmizel Denis. Když ho Chris začal shánět, objevil ho zase v chrámu. Tiše se vytratil a vzlétl za ním.

Denis seděl před oltářem, kde hořel Živý Oheň.

„Můžu s tebou zůstat, bráško?“

Denis se ohlédl, ale neřekl nic. Chris přišel blíž a sedl si k němu.

„Říkají, že tě něco žere. Že seš smutnej jako nikdy.“

„Ale ne!“ Denis ho objal a přitiskl k sobě.

„Padlo na tebe, že už seš starej? Že máš děti?“

Tomu se Denis jenom zasmál. Ze žertu kousl Chrise do ucha.

„Co mám dělat, kdyby mě třeba jednou chytla taková deprese?“

Denis opět neodpověděl; až po chvíli: „Víš... oni odešli.“

„No jo! Vím, do války. Do Inferna.“

„Je mi po nich smutno. Zvykl jsem si na ně, víš? Každý večer je vzývám. Kdyby se některý vrátil... jenže je lepší, když se nevracejí.“

„Neboj se o ně, jsou nesmrtelní!“

Denis přitáhl Chrise blíž a pevně stiskl. Rozčechral by mu vlasy, kdyby nějaké měl. „Seš príma kluk, bráško!“

„Ale mizernej čaroděj. Máma mi to pořád předhazuje.“

„Ona ve tvejch letech...“

„Tak to jsem si jí říct neodvážil.“

Chvilku oba mlčeli. Chris vstal a přistoupil k oltáři. Stálo tam několik zlatých sošek, tak osm až deset palců velkých.

„To si dělám, abych měl památku. Pomalu, jak se tak dá... Tohle je Assi, možná ji poznáš. Podobá se Assamě, ne?“

„Dost. Tys prý kdysi uměl hezky malovat!“

„Už dlouho jsem nic nemaloval. Jednou to zas musím zkusit.“

„Ale sošky děláš taky pěkný. Jak zpracováváš zlato?“

„Dělám je z hlíny.“

„Tys transmutoval hlínu na zlato?“

Denis pokrčil rameny. Dotkl se zlehka jednotlivých sošek.

„Tohle je Radegast... Anúbis, Sachmet... Johanka i s Eponé. Schválně jsem jí nechal pruhy, i když není zebra, to si jen tak hrála. No, může být...“

„Kdyby je někdo vzýval... jako někdo z lidí, ozvou se?“

„Pochybuju. Ani já je nedokážu najít. Tohle je Václav... i s koněm. Stojí u nás v Praze na rynku... bronzovej...“

„Až umřeš, budeš taky svatej?“

„Doufám, že ne!“

„Kdo o tom rozhoduje? Kdo řekne: tenhle je svatej a tenhle ne?“

„S konečnou platností... asi Bůh.“

„A předtím? Třeba nějaký návrhy... doporučení?“

„Chrisi, na tvoji otázku se marně snaží odpovědět vyspělí teologové.“

„Já se taky neptám nějakejch dědků. Ptám se tebe!“

Denis mlčel a usmíval se.

„Kdybych teď umřel – budu svatej?“

„Budeš duše. Myslím, že bych tě dokázal provést nástrahami, co číhají na zbloudilou duši po smrti. Naučíš se to sám, časem...“

„Myslíš to bloudění bardem a tak? Mihotavý světlo bludnejch duchů?“

„Ty znáš Tibetskou knihu mrtvých?“

„Zná ji máma, ne? A ty; stáhl jsem si od vás všecky informace. Mám v hlavě všecky posvátný Písma, co jste naštudovali.“

„Hm. Asi bys byl svatým, Chrisi.“

„Jenže já ještě nechci umřít! Chci vyrůst... a vidět dospívat Iris. Třeba i Sif, jenže ta mi uteče do těch svejch pustin...“

„Aspoň jednou se s nima pomilovat?“

„A co je na tom tak blbýho? Jsou to hezký holky... a mám je rád!“

Denis ho opět objal. Nějakou chvíli mlčeli.

„Tak to řekni!“ řekl konečně Chris, „Zakaž mi to!“

„Přefiknout Iris a Sif?“

„Ale ne, sakra! Jít válčit do Inferna přeci! Každej mi to zakazuje!“

„Se nediv, pěkná blbost! Nemůžeš do Inferna, dokud seš živej!“

„No... právě!“

Denis pochopil rychle. „Jo takhle! Tohle s tebou cloumá!“

„Neříkej, že tě to nenapadlo. Půjdeš tam?“

„Já neumírám, Chrisi. A nikdo, kdo má rozum, si to nemyslí.“

„A kdybysme umřeli? Tobě se to přeci málem stalo!“

„Kdybysme umřeli, tak bysme šli. Jenže rozkaz je přežít! Hlídáme to tady!“

„No... leda tak...“

„Tak počkej, bráško! Tohle mi řekl výslovně Kršna, když odcházel! Myslím na to od tý doby pořád. Řekl: Pohlídej mi to tu! Nevíš, co to znamená?“

„No... u něho cokoliv. Ne že by zrovna se mnou kamarádil, ale...“

„Jeho sošku jsem se zatím neodvážil udělat. Chci, aby se vrátil!“

„Diana blekotala něco jako že je ve všech světech pořád.“

„Jo. Na to taky spoléhám.“

Potom zas dlouhou dobu mlčeli.

„Udělám ještě další sošky. Všech, na který vzpomínám; pokud stihnu. Hlíny je dost... A budu je každý večer vzývat. A čekat, jestli se ozvou.“

Chris se v rozpacích podrbal v rozkroku.

„Brácho... až budu velkej, myslíš, že budu jako ty?“

„Lepší, Chrisi. Určitě nebudeš takový trdlo střelený!“

V tu ránu mu kluk skočil kolem krku. „Ale já bych chtěl! Chtěl bych bejt ještě aspoň chvilku tvůj malej bráška... malej, víš? Zlobivý děcko... ještě aspoň chvilku! Moct si dovolit bejt úleťák...“

„Ale klid, proboha! To víš, že tě jistím! A nikam nepůjdu, věř mi! Dokud jsem živej, máš mě za sebou, spolehlivě! A já budu živej dlouho!“

„Dýl než já; slibuješ?“

„To ti slíbit nemůžu. Ale určitě, než budeš velkej.“

Vypadalo to, že to Chrisovi stačí. Popotáhl nosem.

„A dohlídni na Ríšu. Bojím se o něj. Je smutnej, to člověk dělá blbiny!“

„Ty máš starosti, kluku! A že bys šel radši spát?“

„Půjdu, zejtra musíme letět zpátky. Ty tady zůstaneš?“

„Já spát nepotřebuju. A nikam neletím.“

Chris přikývl. Složil obřadnou poklonu směrem k oltáři; pak se vydal do tmy.

„Stejně jsem rád, žes přišel, bráško.“ řekl Denis.

Té noci Karolína domů nepřišla; věděl jsem, kde je i s kým a nevadilo mi to. Neukázal se ani Rudi; ten sice spává s ostatními dětmi, ale obvykle se aspoň staví podívat. Nevadilo mi to, cítil jsem se dost unavený i tak.

Jenže v noci přišla Dicky. To se zas tak často nestává; obvykle přichází ve snu a jsou to vzpomínky na dobu, kdy jsme byli spolu. Jenže tentokrát...

Nevyděs se, prosím. Než se na mne podíváš...

Vypadala příšerně. Tělo samý krvavý šrám, celou pravou stranu popálenou; místo pravého oka vypálený důlek, levé žhnulo oranžovým ohněm jako oko vlka. Do čela spadalo několik zbylých moranských copánků. Pravý prs, který jsem tak rád bral do úst, upálený v polovině. Prsty pravé ruky spečené na škvarek, zbytek ruky místy propálený na kost. Do břicha bylo vidět...

Potřebuju nutně tvou energii! Dokážeš mě... v téhle podobě?

Nechápal jsem, proč tak morbidní sen. Co se jí stalo?

Sloužím teď... v legii. Už jsem dostala tři. Teď mě jeden popálil...

Vzal jsem ji do náruče a stiskl. Ještě pořád bylo kam ji líbat. Složila se mi do rukou, jako by ztrácela vědomí. Ale ještě byla živá...

Sakra, ona není živá! Zahynula už dávno, viděl jsem ji zemřít!

Ale potřebuje moji pomoc. Mou energii, životní sílu.

Spojil jsem se s ní. Nikdy jsem se nemiloval s ničím příšernějším. Zavřel jsem oči, abych to neviděl, ale ať jsem sáhl kamkoliv, nacházel jsem jenom rány a spáleniny. A prosil jsem Boha, aby ji zachránil.

Jseš dobrej. A máš príma partnerky. řekla a upřela na mne oči.

Oči, opravdu! Už se vytvořilo i druhé a obličej se trochu srovnal; pravá ruka se taky začínala uzdravovat, aspoň ty nejhorší rány.

Gwen znám. Karolína je fajn. Řekneš jim o mně?

Napřed mi vysvětli... co se vůbec děje?

O válce v Infernu víš, ne? To jsem si nemohla nechat ujít. Máme bezvadnou velitelku, takovou švihlou patnáctku. Toho, co mě popálil, sundala ona!

Co jsou ti vaši nepřátelé? Démoni?

Démoni, jak je znáš, jsou ještě docela fajn. Miláčci rohatí. Tihle jsou horší. Nevím, jak je popsat. Jde z nich strach.

Proč jsi tam teda šla?

Posadila se, ohmatávala a zjišťovala rozsah škod.

Ty tomu nerozumíš! Je to jediná správná hra za celou Věčnost! Kdybych si tu šanci nechala vzít, třeba už nikdy žádná nebude!

Chápal jsem ji. Jenom mi jí bylo líto.

A taky... jsou to ti, co mě zabili. To jim vrátíme!

Nemyslím, že tamti byli démoni!

Inferno je na úrovně. Teď sestupujem dolů. Pak se budeme probíjet nahoru. Ti velitelé jsou až někde nahoře. Bude to ještě pár věků trvat.

Cítil jsem, jak se mi do očí derou slzy.

Objala mne: Ne, to nemusíš! Ono to zas tak moc nebolí. Radši poslouchej: možná budu potřebovat hodně energie. Jenom ty mi ji můžeš dát. Budeš ji asi muset brát, kde se dá. Od Gwen, od Karo... koho ještě znáš?

Rozpačitě jsem zapátral, koho v táboře ještě můžu...

No ne, malá Kiki se vdala? A za Roye, toho šaška? Kdo je Bonny? No jo, já je mám zafixovaný jako malý děti. Pozdravuj je, že jim to sluší... Zkus jim ukázat, jak teď vypadám já, ať se pobavěj...

Váhal jsem, jestli jim to ukázat, je to dost příšerné. A napadlo mi, proč ty oranžové vlčí oči?

Je tam tma, víš? Johanka si svítí mečem... A jsou tam jezera žíraviny. Eponé z toho slezla většina srsti, ta zuřila!

Připadalo mi, že kdykoliv něco řekne, je to čím dál horší.

Už budu muset jít. Jenom... zvládnul bys ještě jednou?

Přivinul jsem ji k sobě. Vzpomínal jsem, jak mě kousala do ramene...

Jasně, kousla si; připadalo mi, že má nějak delší a ostřejší zuby.

Jsem moc ráda, že tě mám! Víš, když někdo nemá nikoho živýho, je to s ním špatný... Hodně trpí. Prosím tě, zůstaň živej, miláčku!

Asi jsem jí to slíbil, nevím.

Nepoděkovala. Odešla.

Jenže ráno bylo poněkud horší. Bylo mi hrozně, hlava se mi točila; jen co jsem se zvedl, hned jsem se zas složil zpátky.

Mladým bylo podstatně líp, slyšel jsem jejich křik a hádky. Mimořádně ječivým hláskem vynikala malá Bonny, hned po ránu nesnesitelně aktivní. Čím stihla ostatní naštvat ze začátku, netuším; já slyšel až když ji vlekli do moře, aby ji zchladili a uklidnili. Do vody rozhodně nechtěla, kopala, bránila se a především řvala jako siréna.

„Já vím, jak ji zkrotit! Jediná možnost... podržte jí druhou nohu!“

„Ne, to ne! Nechci! Vy prasáci, pusťte mě! Jsem ještě dítě!“

„Najednou! Večer jsi řádila...“

Zavřel jsem oči a pokusil se ovládnout své tělesné reakce. Když se to tak vezme, ta žába má pravdu, je skutečně ještě dítě. I všichni ostatní... A to by snad Dicky chtěla, abych...

Pane Bože, Dicky! Živá a tak... Vlastně ne živá, nemrtvá! Příšera...?

Sáhl jsem si na rameno, kam si vždycky pokládala hlavu a v extázi se do mne zakusovala... pak se chlubila kamarádkám, jak jsem celý dohryzaný! Na oplátku jsem ji kousal do ňader, to ji vždy rozdráždilo... Jenomže tehdy to byla jenom hra a ona neměla tesáky jako...

Definitivně jsem se probral, natočil hlavu a prohlížel si dvě krvavé ranky na rameni. Proboha, ona je teď upír! Ne, nesmysl, krev mi nevysála, to takhle na dálku nemůže. Brala mi energii! Tomu se říká succubus!

Rozumně uvažující člověk by tomu pochopitelně nevěřil. Jenomže já už mezi těmito lidmi spatřil víc neuvěřitelných věcí. Takže přitom, jak se cítím, bych se vůbec nedivil...?

Okamžitě jsem začal přemýšlet realisticky. Co ještě říkala? Že si ode mne bere energii, kterou mi dodává Karolína a Gwen, že by jí prospěla od někoho mladého a svěžího, nejspíš od mladých FF... To se nesmějí dozvědět! Taková Bonny je určitě dost praštěná, aby to riskla! A já nesmím, nemohu...

Zmítal jsem se v pochybnostech až do chvíle, kdy se nade mnou zastavily Karo a Gwen, mokré po koupání a rozesmáté.

„Ty nebudeš dneska vůbec vstávat? Vlastně... co ti je?“

„Nic, dobrý.“ zašeptal jsem a roztřásl se.

„Co sis to včera našel... nějakou LC nebo co?“

Ještě pořád to byl vtip, ale Karo už se začínala znepokojovat.

Gwen mi přiložila hlavu na čelo a násilím nás propojila. Zpočátku to byla zvědavost, potom... ještě větší zvědavost. Soucit cítila spíš Karolína.

„Sakra zajímavý!“ konstatovala Gwen a přivolávala pomoc. Výstražný signál upozorní leckoho, i já ho dokážu vnímat, takže přiběhly i Maryška a Julka. Taky jsem si všiml tváří, které jsem tu viděl ze všeho nejmíň rád: blyštivé jizvy Roye a Kiki. A zelenoočka Bonny, samozřejmě.

Že začalo mluvit hodně lidí najednou, mi bylo celkem jedno; vnímal jsem spíš telepatickou hádku WZ . Všichni chytali všechno; kdo nebral telepatii, tomu překládali kamarádi. Už jsem slyšel, jak Bonny vříská:

„Dicky? Na tu si skoro nepamatuju, ona padla při... Vážně, jo?“

„Proboha, vyhoďte to děcko...“ zasténal jsem z posledních sil.

To byla pěkná blbost; teď už neodejde, leda by ji přibili ke stromu...

(I to jí někdo předal; zamyslela se, pak začala nahlas zvažovat své šance v případě přibití; podle toho, za co by ji přibili a jak...)

Mezitím mě vynesli z přístřešku a za soustředěné pozornosti všech kolem nutili, abych si vyprázdnil útroby. Dokonale, horem i spodem.

Iris na dálku nabídla, že přiletí a zapálí Oheň, abych...

Sakra, ty zůstaň kde seš! zaječela Julka téměř hystericky, Poslouchejte: chtěli jste se koupat, tak se cachtejte v horký vodě! Neopovažujte se opustit Údolí, nebo tě přerazím... Nebo zruším všecky dohody!

Zapůsobilo to, děti ztichly a přestaly se hlásit; ale určitě naslouchaly, to si nemůžou nechat ujít. Ozval se Denis, ale zatím v klidu vyčkával.

Potom se tlupa rozestoupila a vytvořila uličku. Valérie.

Bleskově stáhla veškeré dostupné informace a schválila postup. Ležel jsem na zemi; klekla si ke mně a vytvořila kuličku Ohně, kterou mne protáhla. Na její tváři nebylo znát sebemenší citové hnutí, ani v myšlenkách.

Ale otázku mi položila nahlas: „Proč si myslíš, že je zlá?“

Zachvátil mě celý vír šílených pocitů a myšlenek. Přece succubus...

„Ano, já vím. Vzala si od tebe energii, aby se vyléčila... doplnila poškozené části. Jak vidím, povedlo se. A co je na tom divného?“

Myslel jsem na to, že už to není moje Dicky, teď se z ní stalo stvoření z pekel; kamarádí se s démony a bojuje proti jiným částem pekla. Stáhne do zatracení každého, kdo se s ní spojí! Mne k smrti vyčerpala, a teď...

„Kdo jste znali Dicky?“ zeptala se Va davu.

Někteří se hlásili. V první řadě Roy a Kiki.

Va neřekla nic. Jak jsem ležel na zemi, ulehla na mne a propojila se mnou svou energii. Nebyl jsem schopen ničeho, tak se se mnou spojila sama. Cítil jsem, jak do mne vstupuje, jako bych já byl žena a ona muž, ale neměl jsem z toho vůbec žádný požitek, jen se mi točila hlava.

Pak vstala. Všichni na ni zírali. Já se snažil udržet při vědomí.

„Takhle to dělejte pokaždé, když mu odsaje energii.“ řekla Va, obrátila se a bez dalších komentářů odešla.

V každém případě jsem byl schopen vstát a fungovat. Vykoupat se do moře, najíst se, vnímat okolí. Prozatím jsem se cítil jako složený z různých kousků, ale už jsem si byl vědom své situace.

Až do oběda jsem v podstatě seděl u ohně a odpočíval; nikdo po mně nic nechtěl, ale každý, kdo šel kolem, se zastavil a pohovořil. O blbostech. Zejména mladí FF okolo mne obcházeli jako kolem nevybuchlé miny. Povšiml jsem si několikrát, že mě pozorují zelené oči Bonny, ale když se naše pohledy sešly, lekla se a utekla. Nedivím se; když si takové děcko představí, že by se mnou měla něco mít, musí se zděsit!

Ale když se to tak vezme, je to roztomilá holčička! A bude z ní jednou krásná mladá žena! Ty černé vlasy a zelené oči, až vyroste a...

Nesmysl! Za půl roku se chce vdávat! Vlasy jí ostříhají, tvář rozříznou a nasypou do rány kovové šupinky. Kdo ví, zda ještě nezmění názor a nerozhodne se být třeba čarodějkou; pak by mohla vypadat jako Va! Jen ty pronikavé oči v bezvýrazné tváři...

Oběd jsem snědl s chutí, bylo to pečené stehno z nějakého ptáka a pekl to někdo s přiměřenou představou, co je chutné jídlo. Vždy to nebývá.

Po obědě jsem se šel vykoupat do moře a pak se vrátil na místo; mezitím už tam padl stín, takže se dalo jakž takž vydržet.

A najednou přede mnou opět byly zelené oči Bonny. Za ní stříbrné jizvy; Roy ji postrčil: „Tak mu to řekni, nestyď se!“

Pokusil jsem se vypadat vlídně. Nemusím děsit děti.

„Můžeme s tebou mluvit?“ otázala se Kiki.

„Už mluvíte. Co pro vás můžu udělat?“

Roy se dotkl Bonny. Ta se nádherně usmála – a vlezla mi na klín. Opravdu, přivinula se co největší plochou těla a ještě dohlídla, abych ji objal.

„Co... co blázníš? Proč... jak...?“

„My na tebe máme strášně vélikou prosbu!“ zazpívala snaživě.

„No... já doufám... co vy... přišli jste snad o rozum?“

„No, to je ono!“ udělalo jí radost, „My jsme o tom mluvili, víš? Dlouho jsme o tom mluvili... a přišli jsme na to, že my nemáme vůbec žádnej rozum! Kdežto ty seš takovej chytrej a rozumnej... tak nás třeba pochopíš!“

„No dobře, ale o co jde?“

„Že bys nás třeba trochu... vychovával. Já jsem taková ztřeštěná!“

„Vychovával – já vás? Proč? Copak jsem váš táta?“

Mrkli jeden na druhého a rozzářili se. „No právě! Že bys nás adoptoval!“

Začalo mi to docházet. Bohužel pomalu. „Kterýho?“

„Všechny tři! Že bysme jako byli tvoje děti – celej náš klan!“

Setřásl jsem Bonny ze svých kolenou. Teď bylo třeba být tvrdý!

„V žádným případě! Víte, kdo já jsem? Brzo odejdu a už se neuvidíme!“

„Prej seš někde v Německu generál!“ řekla Bonny s patrnou hrdostí.

„Nejsem žádnej generál, jenom kapitán. V německý armádě, to sedí...“

„Tak budeš. Povídá se o tobě, že budeš důležitej člověk v generálním štábu. Prej tě potom zastřelej pro vlastizradu, ale to až za dlouho...“

Popadl jsem Bonny za ramena a zatřásl s ní. „Všecky žvásty tohoto druhu jsou nesmysly, rozumíš? Jsem německý kapitán – a nechci žádný děti! Obzvlášť ne takový, jako jste vy!“

Bonny se ohlédla na druhé dva a udělala gesto: Bez obav – jde to dobře!

„Víš, ono to je kvůli Dicky!“ řekla důležitě.

„Dicky zahynula při střetnutí s nepřáteli na ostrově Rhodu. Je mrtvá a já o ní víckrát v životě nechci slyšet. Hlavně ne od vás!“

„No... ale ona nás potřebuje! Je zraněná a potřebuje naši energii!“

Neřekl jsem nic, jen vztekle zavrčel.

„Kdežto já...“ Bonny se přede mnou parádně zatočila, „Mám energie tolik, že občas potřebuju ubrat. Každý ráno mi musej nařezat, abych přestala zlobit! Jsem hloupá, drzá, rozmazlená a měla bych dostávat každej den aspoň jednou na zadek. Zkrátka, potřebuju přísnýho tátu!“

Mohl jsem se zeptat, co je s jejím skutečným otcem, ale nechtěl jsem tu nesmyslnou diskusi udržovat v chodu. „Poslouchej, ty...“

„Bonny, tati...“ zapípala snaživě.

„Ty si támhle sedni a mlč! Royi, ty jsi nejstarší, snad i nejrozumnější. Nevím, kdo z vás přišel na tenhle nesmysl, ale měl bys chápat...“

„My to chápem,“ odpověděl Roy vstřícně, „Ale na druhé straně... pochop ty nás. Jsme nový rod, téměř bezvýznamný. Nemáme žádné důležité kontakty. Když bychom měli někoho významnýho jako otce... Já tě nežádám, abys byl hlavou klanu, to budu třeba sám, ale... přece jenom, ty seš významnej!“

„Hlava klanu, hezkej název. To jste jako vy tři?“

„Čtyři!“ upozornila Kiki a přejela si rukou po bříšku.

„A kterýho z vás bych jako měl adoptovat?“

„Všecky tři, ne? V tom je nějakej problém?“ To byla zas Bonny; nevydržela chvilku zůstat zticha.

„Všechny tři? Naprostý nesmysl! V tom případě byste byli bratr a dvě sestry, jak byste potom chtěli být manželé?“

Podívali se na sebe; nechápali, co je v tom za problém.

„Tvoje žena je jenom Karolína, nebo i Gwen?“ vyzvídala Bonny.

„Jeho první žena byla Dicky, nezapomínej!“ upozornila Kiki.

„Nikdy jsem si nevzal žádnou z nich!“ upozornil jsem já.

„To by byl nádhernej rodokmen!“ Bonny uhladila chodidlem prach a začala do něj malovat značky:

„Wilhelm von Lehndorff + Dicky... jak se jmenovala?“

„Nevím. Říkala mi to, ale už jsem zapomněl.“

„Dál: + Karolína von Aussengraben

= Rudolf von Aussengraben + Iris von Dunbar

+ Sif aep Aswastarr.

Má váš Rudi ještě nějaký další manželky?“

„Rudi není můj syn a pokud vím, nemá žádný...“

„Tak ještě: + Gwendolin... taky nevíš, jak se jmenuje, co?

A teď: = Roy Desmond Ayre

=+ Kiki Kateřina del Valle

=+ Bonny Ellis Margareth Schormová.

No řekni, není to krásnej rodokmen?“

„Za mý jméno udělej jedno malý rovná se!“ přála si Kiki.

„Ještě jsi zapomněla na jednu holku ze Španělska. Jmenuje se Cabrita, taky se mi vnutila za dceru, jenže...“

Bonny mi dala pusu na tvář a připsala Cabritu do seznamu.

„Až na to, že já vás nechci! Ani žádnýho z vás!“ zchladil jsem je.

„Chápu, že to bude těžký,“ souhlasil Roy, „Co musíme udělat, abys nás byl ochoten přijmout? Jsme ochotni k jakékoliv oběti...“

O tom jsem neměl pochybnosti. Už mi taky blesklo hlavou, že kdybych ten nápad přijal, zabránilo by to aspoň nesmyslným spekulacím, že bych od nich mohl přijímat energii a předávat ji Dicky.

(Ačkoliv, Cabrita mi taky říkala tati a když dostala strach, vlezla mi do postele a považovala to za svoje právo. I Karolína...)

[Ach, proboha! Co vlastně může otec v tomto spolku dělat se svými dětmi? Neznamená to nakonec... no samozřejmě, jestli může být ženatý Roy se svými sestrami, pak je docela dobře možné...]

„Vy nejste telepati, co?“

„Já trochu,“ přiznala Bonny, „Ale to bys mě musel nejdřív Propojit. Takhle bez spojení... Ale kdybys mě učil, já bych se třeba rychle zlepšila!“

Díky, odpověděla mi, aniž bych se zeptal.

„My tě nechceme k ničemu nutit, táto.“ řekl Roy vážně, „Rozmysli si to, poraď se se svými manželkami. Ale udělal bys nám hroznou radost!“

Tu poradu s Gwen a Karo si umím představit. Karo zajásá nad tak skvělými dětmi a okamžitě si je nastěhuje do naší chatrče. Bonny mi v noci vleze do postele, ráno si přinese rákosku a poprosí, abych jí napráskal...

„Ještě jsem vám na nic nepřikývl!“ upozornil jsem, „Proč mi říkáš táto?“

Roy koukl na sestry (manželky) a všichni naráz se usmáli.

„To bude dobrý, táto! Hlavně nás moc nerozmazluj!“

Potom velice spokojeně odešli.

Bylo mi jasné, že existuje jediná protizbraň: hodit si mašli.

Jenže: říct na rovinu Bonny do těch jejích krásných zelených očí, že ji skutečně doopravdy nechci za dceru? Dokázali byste to?

Takže jsem byl vážně docela zvědav, jaká bude další etapa.

Co jsem nečekal: Došla ke mně Priss a tvářila se vztekle.

„To jsem teda od tebe skutečně nečekala, ty hajzle zákeřnej!“ plivla přede mne do prachu, obrátila se a bez vysvětlení odešla.

Přiznám se, že tohle jsem skutečně nečekal.

A kdo přijde teď, Gwen nebo Karo?

Gwen: „Jmenuji se Merriwetherová, abys věděl. A je to od tebe hezký.“

Nezmohl jsem se na víc než povzdech.

„Doufám... nevadí ti, že je Janet... tak trochu... černá? Nejseš rasista?“

„Janet je černá od první chvíle, co jsem ji viděl. Proč myslíš, že mi to má vadit zrovna teď?“

„Jsem ráda, že seš rozumnej. A na Priss se nezlob, ona je občas taková... trochu vznětlivá. Ale ona si zvykne!“

„Nebudeš doufám chtít, abych jí občas nasekal rákoskou na zadek?“

„No to ne... Ale kdybys byl tak hodnej, je to skvělej nápad!“

Ještě štěstí, že odešla, než jsem se stihl rozčílit.

Karolína měla zřejmě celý den tolik práce, že se nestihla přijít ani podívat. Až pozdě odpoledne se stavila; přisedla se a políbila mě na tvář.

„Určitě už víš, co je novýho.“ řekl jsem rezignovaně.

Přikývla. Vypadala dokonale rozhozená. Konečně řekla:

„Jak vždycky uhodneš, co bych chtěla?“

Otočil jsem se k ní. Nebyl jsem schopen slova.

Tak se rozbrečela, začala mě objímat a líbat.

„Mít sestru jako Gwen a tak skvělý děti, jako jsou Roy, Kiki a Bonny! Tos mi dal dárek, jakej... Celej život jsem si přála... velkou rodinu! Ona už Cabrita byla fajn holka! Musíme jí dát vědět, jaký má sourozence!“

„Takže ty s tím souhlasíš? Se vším, co... s tím souvisí?“

Zas jí vhrkly slzy do očí. „Jseš nejlepší chlap, jakýho jsem kdy potkala!“

„Ale já za to vůbec nemůžu! To oni si vybrali sami!“

„Jo, jistě.“ utřela si oči, „Jenom... buď na naše děti hodnej!“

Tak jsem rezignoval.

To bylo ještě odpoledne. Tento den ani zdaleka nebyl u konce.

Přišel vévoda Dunbar osobně. Usmíval se srdečněji, než bych kdy čekal:

„No, konečně sis udělal v rodině pořádek! Už bylo načase!“

„Doufám, že taky nebereš ten nesmysl vážně?“

„Samozřejmě, že ne! Ovšem na druhé straně, zkusil ses někdy zamyslet nad tím, jaký máme s těma mladýma potíže? Jako ne že by něco dělali, ale trochu jsme asi podcenili vliv setrvačnosti výchovy. Nezdá se ti?“

„Především nechápu, o čem mluvíš.“

„No tak se na ně zkus podívat! Samozřejmě, my jsme uvolnili pouta konvenční morálky; ale tím jsme nemysleli, že by měla mít každá parta svou vlastní kulturu, vlastní morálku... Já proti tomu tedy nic nemám, ale zkusme si představit, jak to může vypadat za deset let...!“

Napadlo mi: Hlavně když nejodvážnější ve vymýšlení vlastní morálky je tvá vlastní manželka a její sestry!

„No právě!“ odpověděl tak nadšeně, že mi došlo: je taky telepat, „Jestliže vytváříme nějaký společenský model, musíme mít v první řadě přirozený základ, od kterého se můžeme odrazit! Abychom mohli nějak stanovit, co je vlastně standard a s čím tedy máme porovnávat! Chápeš?“

Nechápal jsem; hlavně ne, co chce ode mne.

„Ty vytváříš model skvělé funkční rodiny! Jsi rozvážný muž, který se bude určitě řádně starat o svoje manželky a všechny děti. Se správnou směsicí benevolence i přísnosti, jak má otec jednat!“

Chvíli jsem na něj zíral. Pak jsem si pomyslel schválně a jasně:

Nechtěl bys mi políbit prdel?

Princ Dunbar vyprskl smíchy.

„Nerozmazluj je! Hlavně ne tu maličkou dlouhovlasou!“ řekl a šel.

Pak jsem nějakou dobu bezmocně zuřil; snad to na mně nebylo vidět. Anebo možná bylo, neboť Bonny mi donesla nějaký povzbuzující čaj. Postavila se vedle a přihlížela, jak mi chutná. Kupodivu dost.

Pohladil jsem ji po vlasech; okamžitě mi sedla na klín a přitulila se.

„Poslyš, děvče: jaká jsou u vás pravidla při stříhání vlasů?“

Lekla se; nebudu snad chtít, aby se předčasně ostříhala?

„Chtěl bych jenom vědět, jestli máte nějaké závazné zvyklosti!“

Zaváhala, jestli ji zkouším z malé násobilky, nebo co. Nadechla se:

„V zásadě nosí dlouhý vlasy mladý holky, který ještě neumějí optický iluze. Až se naučím vypadat jak chci, tak je pochopitelně shodím; pořád se česat a umývat a vůbec! Ale myslela jsem, že vhodná chvíle bude o svatbě!“

„Sif a Iris si jednou poručily, abych je ostříhal. Bylo to ve Švýcarsku, ale žádný obřady se při tom nedělaly...“

Její oči se otevřely ještě víc doširoka: „Sif a Iris ti dovolily, abys jim sáhl na vlasy?“ Vypadalo to, že si mne váží ještě víc než dřív.

„Všechny děti, co tam byly. Připadá ti to důležité?“

„A tobě ne? Zbavit vlasů panny?“

„Jsou to malý holky, Bonny. A s tím druhým jim nikdo nic neudělal!“

„Můžu doufat, že mě taky zasvětíš, až přijde můj den?“

Chvilku jsem různě přetáčel v hlavě slovo zasvěcení.

„Neměla bys být taky panna, až se budeš vdávat?“

Zatvářila se, že jí vyčítám právem. „To měla, samozřejmě; jenže kdo to má vydržet? Navíc jsem Roye v tu dobu ještě neznala; Kiki jo, ale jak mi mělo napadnout, že jednou budeme sestry v klanu?“

„Rozumná úvaha. Svoje tělo jsi někomu dala, ale vlasy ne.“

„Tati, já vím, že to byla závažná chyba! Ale aspoň jsem řekla jedný wézetce, aby mě zablokovala; nebudu mít dítě, dokud mě neodblokují, a tehdy to udělám, jak se sluší a patří!“

„Já ti nic nevyčítám, holčičko.“ pohladil jsem ji.

„Mám ti ukázat, jak to bylo?“ rozzářila se, „Nebo bys mi mohl předat, jak jsi stříhal princezny! Kdybysme se propojili hned teď, já bych...“

„Odprejskni, zlobíš! Ale ne zas tolik, abych tě seřezal...“

„Já můžu klidně začít zlobit víc!“

„Bonny, já budu klidně respektovat tvoje zvyky, ale zkus taky ty moje!“

„Já vím! Já vím! A moc se těším!“

Odskotačila. Pomalu jsem upíjel její odvar a probíral, co všechno řekla. Zdá se, že s Propojením najisto počítá; ovšem účelem není způsobit potěšení mně, nýbrž poslat energii Dicky! Můj rod se chystá nakrmit succubu; poslat spojenou sílu všech mým prostřednictvím! Souhlasí s tím i Dunbar; takový je pravý význam jeho slov! A ví to také Valérie...

Jak to bude probíhat? Ještě jsem nechápal detaily, ale už mi docházelo, že to bude pěkně fantasmagorická scéna. Přihlíží někdo k možnosti, že bych při tom mohl zahynout? Jak by reagovali, kdybych to řekl?

Zatím jsem zjistil, že nám postavili pozoruhodné obydlí: z různých dílců stanových plachet a dalších podivných součástí malou chýši pro mne, druhou pro Karolínu a Rudiho, další pro Gwen a Janet, možná i pro Priss(?). Že má zcela bílá žena černou dceru, nikoho nezaráží, ani Janet. Jen Priss se bezmocně vzteká; k pobavení všech. A poslední přístřešek pro Roye, Kiki a Bonny. Palác podobný obydlí černošského krále, jen méně trvalý.

Když mi zatoužily svoje dílo předvést, neměl jsem to srdce říct cokoliv hanlivého. Všichni včetně Karo a Gwen o mě pečovaly jak o vzácný klenot; proboha, čím jsem si to zasloužil? A čím to skončí?

Přinesli mi taky docela dobrou večeři; právě jsem jedl, když se objevila dívenka neurčitého věku, zcela vyholená a bez ozdob; čarodějka. Prsní bradavky měla natřené ostře rudou barvou, což znamená Pannu.

„Přišla jsem vykonat obřad Propojení.“ odpověděla na nevyslovenou otázku.

Karo zrovna nebyla poblíž, ale když jsem pohlédl na rozzářenou Gwen, ani jsem se nechtěl na nic ptát. Gwen se vyloženě těšila; když kolem ní prošla Bonny, objala ji a chvilku si s ní špitala; smály se.

Říkal jsem si: Je snad ta holka něčím tak významná?

„To je moje starost!“ řekla pokorně Panna.

Tak jsem si pomyslel, co by se asi stalo, kdybych teď zrovna chytil tu nafoukanou puberťačku a nemilosrdně ji zbavil jejího Panenství. Propukl by konečně ten správný skandál?

Panna po mně blýskla okem a usmála se. Skutečně usmála, jako každá mladá holka, když postřehne zájem partnera. Neřekla nic.

V černošské vesnici začali něco oslavovat; slyšel jsem dunění bubnů. Bude to asi významná záležitost, protože za chvíli vibrovalo všechno kolem. Moje rodina se tvářila, jako kdyby...

Ach ne, bože můj! Takhle snad ne!

Najednou přede mnou stála Bonny; oči rozzářené nádherou té chvíle.

„Buď na ni hodný, tati!“ přistrčila mi ji Kiki, „Je ještě maličká!“

Panna pozorně a s úsměvem přihlížela, jak si budu počínat.

Bonny se zkušeně nainstalovala do nejvhodnější polohy.

Panna se dotkla mé a její hlavy. Její energie nás vmžiku propojila a já vnímal její pocity: pýchu na to, co už dokázala, těšení na náročné cvičení i příjemný strach při představě succuba Dicky. Nemohl jsem udělat nic jiného než se s ní spojit i tělesně. Téměř okamžitě začala spokojeně vrnět.

Zarejdila mi ve vzpomínkách a vytáhla si nejpozoruhodnější příběhy; kromě jiného o tom stříhání Sif a Iris. Za druhé ji zaujaly mé zážitky s Lucille; na oplátku mi nabídla spoustu milostné gymnastiky s různými kamarády, občas i kamarádkami. Nevím, jak to líp nazvat; o citech to nebylo. Nejvíc se jí líbí Roy; samozřejmě s ním několikrát spala a líbilo se jí to, ale proč se za něho sakra chce tak barbarským způsobem provdat?

Přes veškeré vypětí jsem si povšiml, že se Gwen právě nabídla Royovi; byl skoro o polovinu mladší než ona, ale plný chuti jí předvést, co umí. Panna se dotkla jich obou a potom nás; a já skutečně cítil rozkoš Gwen i Royovo úsilí a věděl, že i Bonny to cítí. Souhlasně se na sebe usmáli...

Mé tělo fungovalo perfektně; aha, to ten čaj! No samozřejmě, oni přece na takové věci myslí! Bonny se ještě cukala ve slastných křečích, když na mne nastoupila Kiki, dotkla se rukou sestry a připojila se na nás; neboť Bonny jsem cítil také, ony dvě navzájem, s Gwen, s Karo... Jenže kdo je ten kluk, který...? Lykantrop, velký a mocný mladý muž s tělem žíhaným jako šelma, od temene po konec zad porostlý tvrdými tmavými chlupy... Vycenil na mne chrup s vyčouhlými špičáky, ale to měl být úsměv!

A já jsem pochopil: oni mají v úmyslu Propojit nás všechny dohromady! Dát mi sílu celého cowenu, abych ji mohl mrštit po Dicky!

Panna se mírně usmívala. Vše běželo podle plánu.

Ne, tohle nebude konec! Večer teprve začíná!

Neboj se, ještě toho bude hodně! ujistila mě Gwen – nebo Karo?

Přicházeli chlapci i dívky, dospělí i téměř děti; zdravili se úsměvy, mně adresovali zdvořilou poklonu či úsměv a připojovali se; nejvíc si užívaly Gwen a Karo, z mých dcer odpadla dřív Kiki než Bonny, ale to už mě přímo fyzicky kontaktovaly další dívky z Ostrova, jejich kamarádky. Oslovily mě tati, pochopitelně; skoro jsem měl chuť se vzpouzet. Cítil jsem rovněž dotyky a polibky na rozříznutou tvář Roye a Kiki; je zřejmě mimořádně zdvořilý pozdrav obnovit ten pocit bolesti. A bylo mi líto Bonny...

Proč, tati? Víš, jak je to vzrušující?

Kdo vlastně z nich všech patří do rodiny? To budou všichni nosit Znamení?

Tak to tedy ne! Jenom já; no, možná si někdy někoho najdu...

Neboj, Bonny! My ti někoho správnýho vyberem!

Byl jsem v tom stavu mysli schopen přijmout je všechny; teď už jsem zcela fyzicky cítil, jak připojením každého dalšího vzrůstá má Síla.

A ještě něco: byl jsem teď schopen, aniž bych opustil svůj přístřešek, se rozhlédnout po táboře a když jsem spatřil někoho, kdo se mi líbil, přivolat ho a jmenovitě určit, s kým se má spojit. Nepovažoval jsem to do té doby za možné, ale funguje to naprosto přesně. Dokonce jsem si dovolil žertík, když jsem přivolal dva statné černé bojovníky pro Gwen a Karo; přijaly můj dárek se smíchem, líbilo se jim to.

Už víš, co je to Moc? zeptal se hlas v mé hlavě. Komthur Jan Dunbar.

Zachvěl jsem se. Stál uprostřed našeho společenství a kolem něj vibrovala barevná aura; Bonny už měla zábavy dost, ale teď vyskočila a poprosila ho, aby jí prokázal tu čest. A myslela to vážně.

Než jsem se spojil s vévodou Dunbarem, měl jsem za to, že funkce komthura je jen označení velitele nějakého vojenského uskupení. Teď jsem věděl: je především nositelem Síly. Skrze něho se uskutečňuje sestup kosmické energie do hmotného světa; je zasvěceným služebníkem Božím.

Poskytl nádherný zážitek Bonny a zároveň nám všem; ale když dosáhla orgasmu, neuvolnil ji, zůstal s ní a ještě nás zaplavoval energií, až jsme ztráceli pocit vlastní identity a propadali extázi.

Wilhelme Lehndorffe, prosím vyslechni moji zpověď; a vy všichni, bratři a sestry, buďte svědky.

Jsem Jan Dunbar, Služebník Chrámu. V mnoha svých životech jsem byl Soudce, ten kdo byl určen, aby poznával činy ostatních a hledal způsob, jakým mohou odčinit svoje hříchy a očistit se. Když jsem se dozvěděl o tomto Spojení, vstoupil jsem do meditace za použití Zrcadel a připomenul si nejdůležitější naše předcházející setkání. Prosím tě za odpuštění za vše, co jsem ti tehdy učinil i za vše, co tobě i vám ostatním učiním v budoucnu...

Jeho hlas mi zněl v hlavě a já měl pocit, že mne ovládá; je mým Pánem! Stejný pocit měli asi i ostatní. Jenže já se postupně uklidňoval; jestliže je tento mocný Služebník Boží na mé straně, nemám se čeho bát!

První čin, kterým ses provinil proti vůli Boží, se odehrál už dávno. Pouze v tomto znám tvé jméno: Odorik, zvaný Rothorn. Byl jsi žoldnéřem; není již důležité, v které zemi a jakých službách. Ale pojal jsi násilím mladou dívku podobnou této Bonny; a když jsi ukojil svůj zvrhlý chtíč, rozbil jsi jí hlavu kamenem, aby tě nemohla prozradit. Přišel jsem dosti včas, abych její nevinnou duši mohl odeslat do Nebe; ale již se mi nepodařilo dopadnout tebe a ztrestat tě. Tím jsem nesplnil svoji Povinnost...

Pokud bych myslel, že se Bonny vyděsí a znechutí, mýlil jsem se; cítila kupodivu zvrhlý obdiv.

Ne, Bonny není její inkarnací, která se vrátila. Možná je andělem, který sem přišel, aby ti pomohl. Mohl bych objasnit, jaké důvody vedly k tomu, co se stalo tehdy i k tomu, co je dnes; ale dnes bych chtěl hovořit především o tvých činech, Willy Rothorne.

Naše příští setkání bylo o několik životů později; to jsem sloužil jako velitel hlídky knížete a ty jako zrádný sluha, který se zapletl do spiknutí proti svému pánovi. Dopadli jsme tě a já tě odsoudil, aby ti bylo rozpáráno břicho a psi rvali tvá střeva. Umíral jsi dlouho a v bolestech; avšak tys poznal moji Moc a já byl od té chvíle zodpovědný za tvoji Cestu.

Neboť jak zajisté víš, když jednou zasáhneš do něčí Cesty, stáváš se za něj zodpovědným a jsi povinen dovést jej k Očištění. Jestliže tak neučiníš, jsi povinen se stále vracet do chvíle, než svou povinnost splníš.

Při příštím setkání jsme již stáli na stejné straně; byl jsi vojákem mého oddílu, který se dostal do obklíčení. Já a několik dalších se prosekalo do bezpečí, ale tys byl těžce zraněn a zůstal ležet na bojišti. Umíral jsi tři dny; krkavci ti vyklovali oči a toulaví psi ohryzávali tvoje tělo, ale stále v tobě byla jiskřička života, a nevýslovně jsi trpěl. Nakonec jsi byl pohřben do hromadné jámy, kde ses udusil. I za toto tvoje trýznění jsem odpovědný já.

Bylo mnoho takových setkání; při každém ses dostával do vyššího postavení a tvé činy byly o poznání ušlechtilejší. Bohužel, ani toto není poslední chvíle; jsi čestný muž a vykonáš mnoho dobrých činů, ale také budeš velice trpět; a já se budu muset ještě mnohokrát vrátit, než tě přivedu na samotný pokraj Věčnosti. Ale je to naše Cesta.

Nejzvláštnější bylo, že když o tom promluvil, náhle jsem to vše viděl: to bláto, špínu a krev, umírání na poli mrtvých, psy rvoucí mé útroby i dívku, kterou jsem znásilnil. Ale měla světlé vlasy, ne černé; a třásla se strachy a nikoliv potěšením. Nemyslím, že to byla Bonny.

Pokorně tě prosím, Willy Rothorne: pomoz mi! V průběhu svých životů jsem připravil o život velké množství lidských bytostí; mnohé ty nešťastné duše ještě stále bloudí v bezvýchodném koloběhu nevědomosti a nemohou se vrátit, dokud nevstoupí do dalšího těla, kde svoje hříchy odčiní. Je jich velice mnoho; a chystám se některým z nich nabídnout, aby odešly do Inferna a tam se očistily bojem proti pekelným obludám.

Moje postavení v té věci je o to složitější, že jsem křesťan a ačkoliv mi jsou známy principy reinkarnace, ve svém nejvnitřnějším nitru se s nimi nemohu smířit. Proto jsem o mnoha duších rozhodl jinak; nemohl jsem je poslat do Nebe, nechal jsem je tedy bloudit. Nabídni je Dicky; její sounáležitost s křesťanstvím je podstatně slabší a může je vzít s sebou.

Věřte mi, bratři a sestry: procházím za své činy mnoha různými druhy utrpení a jsem si vědom, že mu tak snadno nebude konec. Postavení Soudce není lehké; musím určovat trest druhým s vědomím, že každým vynesením rozsudku přibývá též závaží na misce mých provinění. Nechci si stěžovat; přijal jsem tuto povinnost zároveň s křížem na mé hrudi. Prosím tě ve jménu těch, kteří trpí víc než já; mých obětí. Ulehči jim v jejich trápení.

V té chvíli jsem věděl, že musím vyhovět. Nemohu jinak.

Jan Dunbar obrátil ruce dlaněmi vzhůru.

V ten moment mne prostoupila desetkrát, stokrát mohutnější Síla, než jsem zažil doposud; pocítili ji i všichni ostatní. Jako kdyby se na nás napojila energie dalších stovek osob: zavržených duší bloudících temnotou. A stále jich přibývalo; z Dunbarovy vůle, nebo sami od sebe?

Svět se se mnou zatočil; cítil jsem velké množství lidí, některé jsem si odkudsi pamatoval. Ale taky Julku, Maryšku, Valérii...

A najednou jsem stál tváří v tvář Dicky. Dicky s popálenou tváří i tělem, unavené a vyčerpané. Ale její oranžové oči svítily vítězným ohněm.

Willi! To je dobře, že jsi přišel!

Chtěl jsem jí říct, co se děje; ale poznala to sama. Pozvedla ruce; mocná energie vstoupila do jejího těla a to se začalo rázem hojit. Ani jsem se s ní nemusel spojit, fungovalo to na dálku.

Ach ne! To jsi všechno udělal ty? Kiki, Royi; Bonny, jsi to ty? Gwen, ty sis ho vzala? A Karolína... A ty jsi komthur Dunbar?

Ve chvíli, kdy ho poznala, také vyslechla jeho prosbu. Zvážněla.

Dneska ráno mě Johanka jmenovala velitelem oddílu! Zatím velím jen několika holkám, ale... jestli někdo chce jít se mnou...?

Jak mám nazvat to, co jsem viděl? Stříbrné stíny? Začaly se zhmotňovat; Dicky je nadšeně vítala. Už byla zcela zdravá a nesmírně krásná; dokonce si vytvořila i moranské copánky, dlouhé až na záda.

Royi, přijmi mé blahopřání! Máš skvělý klan; a mě moc mrzí, že k němu nemůžu patřit! Chtěla bych tě chránit a pomáhat ti!

Jenže můj syn strávil celý dnešní večer v Propojení s mocnými čaroději.

Poslyš Dicky! Před Bohem i lidmi tě přijímám do svého klanu! Otče, prosím tě, abys nám dovolil nosit jméno Rothorn, abychom je mohli očistit!

Dicky vyrazila válečný pokřik, který rozechvěl značný kus Inferna. Lehce se dotkla levé tváře, na níž vzápětí zasvítila stříbrná jizva.

Zdravím tě, teto Dicky! zazněl zdálky zvonečkový hlásek Sif, Přijala bys ode mne malý dárek? Abys nemusela závidět Janě její Bílou Klisnu!

Na dosah její ruky se mlha zhmotnila ve stříbrného jednorožce. Dicky vypískla nadšením a naskočila mu na hřbet.

Ještě jeden slib, dodala Kiki, Až někoho osvobodíme z jeho hříšného těla, přijmeme ho jako služebníka klanu a vyšleme za tebou jako posilu! Taky s námi můžeš počítat, ale doufám že někdy za sto let!

Bezva, Kiki! Však já si počkám; ať to trvá co nejdéle!

Měl jsem možná taky něco slíbit; ale nedokázal jsem vydat hlásku. Plakal jsem; nikdy bych nečekal, že budu mít tak skvělou rodinu.

Ale Dicky mne stejně políbila. Energie z ní přímo sršela.

Budu tě chránit, Willi! Brány jsme udrželi otevřené; můžeme ven a zpátky, jak budeme chtít! Hraniční kameny Země se posunuly; a ani to ještě není konec! Vrátíme Infernu jejich válku; s poděkováním!

Zamávala mečem, jednorožec vydal zvláštní zvuk, který rozdrnčel vesmír. Pak vyrazila kupředu, a za ní spousta nadšených bojovníků.

A já pocítil nesmírnou únavu.

Errata:

30.05.2021 11:15