Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

 (Denis)

Probudil jsem se zdráv, svěží a ve výtečné náladě. Také všichni ostatní byli ve vrcholné formě a bylo nádherné ráno, nic nám nebránilo zvesela vstát a chystat se na výlet do Medíny.

Mám se nějak vyjadřovat k tématu včerejších Dunbarových úvah? Jistě, byl trochu mimo, to se čas od času stane každému. Mírně ho to vzalo, ale nechápu ty problémy; konečně, nikomu z nás se nemůže stát nic, co by nechtěl. Energii berem všelijak, to jo. Dokázali bychom i razantnější metody, kdyby bylo třeba. (Mluvím za sebe a za sestry. Ne za všechny.)

Pod svou dekou jsem ráno našel Aišu, byla přivinutá jako kotě a zdálo se jí o mně. Ale máš smůlu, kočičko; nic nebylo, ani být nemohlo a bude, až já řeknu. Tak nějak za odměnu.

Vůbec bych měl být uvážlivější a některé věci rozdávat nikoliv na potkání, ale jako ocenění dobrého chování druhých. Zajímavá myšlenka. Julie to dělá. Jana ne, ale ta si hraje ráda.

Při snídani jsme provedli bojové rozdílení. Máme několik nových kluků (a Aišu); každý FF si vezme jednoho do osobní péče. Dívky ne, prozatím; to by měli hoši moc snadný. Aišu převezme Julie, ale do Medíny ji s sebou nepotáhneme, počká v hostinci. Alího si nechám já, připadá mi perspektivní. Ostatní dopravit postupně bez většího rozruchu do Džiddy a odtamtud na loď.

Velbloudi byli připraveni. Když jsme projížděli ulicemi, zdálo se mi, že nás zdraví podstatně víc lidí, než bych považoval za přirozené. Většina si nás ale nevšímala, projednávala nečekaný úkaz: za městem v pustém údolí vzniklo jezero s nebývale čistou a průzračnou vodou, vhodnou k pití i pro lidi. Buď je to Alláhův zázrak, nebo... Když jsem byl dotázán, řekl jsem, že nevím.

Cesta do Medíny, dlouhá asi šestnáct mil, ubíhala rychle. Alí o sobě hrdě prohlašoval, že pochází z beduínského kmene, jeho otec byl vyhnán z důvodu krevní msty a podobně; může mít pravdu, přesvědčil jsem se, že s velbloudem docela umí. Dokonce jsem v jeho jízdě objevil určitou vrozenou eleganci. Co se týká rozumu, je taky na vyšší úrovni než u jiných, mohl by se stát přirozeným vůdcem, kdyby mu okolnosti byly příznivé. Jevil živý zájem o poučení všeho druhu a každé hned převáděl na svoje zájmy; dokonce jsem postřehl snahu obnovit válku s nepřátelským kmenem a pomstít svoje vyhnání.

Když roku 622 utíkal Mohamed z Mekky do Medíny (obyvatelé rodného města mu chtěli za jeho nábožensko kazatelskou činnost uříznout hlavu), obtěžoval ho ďábel. Mohamed ho zaklel do skály a během cesty je zvykem u ní zastavit a hodit po šejtanovi sedm kamenů. Provedli jsme to i s příslušným proklínáním. Jestli to ďáblovi uškodilo, nevím; v každém případě nevylezl a nepustil se do nás. Někteří FF byli ochotni si to rozdat.

Poslední úsek cesty se jede cvalem, pokud možno přes hlavy lidí putujících pěšky, ať jsou ženy, děti, starci... Hasan, který jel v čele, je dokonce mlátil bičíkem. Velbloud je v podstatě tupé zvíře, kterému je jedno, kam jde a po čem šlape. Poháněči nejsou o moc bystřejší.

Poklonili jsme se řádně u Prorokova hrobu, pronesli předepsané modlitby a prohlédli si město. I s patřičnými hádkami a diskusemi to trvalo sotva dvě hodiny, pak už opravdu nebylo co dělat. Zašli jsme na jídlo do seráje, kde nám nabídli kořeněnou rýži, masové šišky a šerbet. Na požádání byli ochotni přidat dobrou kávu a cukrovinky, které by nám zajisté chutnaly, kdyby nebyly hnětené tak špinavými prsty. Ale už jsme si začínali zvykat.

Přestože jsme se k sobě nehlásili, byli pořád všude kolem nás naši bojovníci. Chlapci i děvčata; ty vyřešily všechny problémy, když si změnily tvář na špinavě snědou a vytvořily knírek, takže byly od kluka k nerozeznání. Navíc s velkým potěšením vykřikovaly sprosté arabské nadávky, chovaly se hrubě a bezohledně, aby k nim místní obyvatelstvo cítilo úctu.

Jak jsem už řekl, po celou dobu jsem se choval uhlazeně. Dělal jsem co se má, předzpěvoval patřičné súry z Koránu, klaněl se před posvátnými památníky a nelišil se od okolí. Dokonce jsem ani nereagoval na diskuse, které zněly okolo; týkaly se včerejšího experimentu s jezerem. Kluci si přáli, aby se zopakoval, pokud možno za jejich účasti a možnosti sledovat postupy soustřeďování E+, jejího usměrnění a zacílení. Projednávalo se, zda by to dokázal ještě někdo jiný kromě mne. Nikdo se nehlásil.

Další poznámky o telepatii: nepředstavujte si přenos myšlenek jako ucelené věty v nějakém pořadí. Přepisy, které uvádím, jsou pro vaši informaci, nikoliv skutečný záznam. Ve skutečnosti jde o velmi krátké záblesky, které znenadání vytanou na mysli a opět zmizí; je zapotřebí výcviku, aby WZ dokázal vjemy registrovat, rozšifrovat a správně reagovat.

Někteří lidé chytají echo. To je zpráva určená někomu jinému, kterou dokážou zachytit a částečně pochopit. Ze slova částečně vyplývá omezení: jejich mozek si počíná s informací tak, jak jí rozumí, často odlišně od originálu. Dva lidé berou stejnou zprávu, ale nemusí jí rozumět stejně. Některý může být ovlivněn strachem či nenávistí k osobě, která zprávu vysílá; pak ji třeba pochopí naopak jako ohrožení.

Potom jsou zprávy určené všeobecně a záměrně vysílané tak, aby trvaly dostatečně dlouho a byly jasně pochopitelné. Vysílající musí patřičně upravit modulaci, zamezit náhodným přesmykům... Je velké množství cizích lidí, kteří to taky zachytí, ale protože nemají zkušenosti, nepochopí a jen se diví, jaká jim to napadla blbost. Chápání se podstatně zlepšuje, pokud mezi nimi v dohledné době došlo k propojení aury; proto FF usilují o sex se všemi a jeho občasné obnovování.

Nejvyšší stupeň jsou zprávy určené cíleně pro jednu nebo více jasně definovaných osob. Mohou být vysílány na velkou vzdálenost; dokonce v odlišných časových horizontech, tedy z minulosti. Jde obvykle o členy jednoho rodu či jinak spřízněné, třeba mnichy z jednoho kláštera. (původní význam označení bratr, sestra). My Baarfeltové jsme v tom dobří; už jsem se zmínil.

Čtení myšlenek bez vědomí subjektu: vyžaduje zkušeného WZ se schopností vyznat se ve změti rychle se střídajících obrazů. Asi sedmdesát procent údajů je nečitelných (staré, matné, bezvýznamné a zasunuté do pozadí). Čitelnost se zlepšuje, má-li subjekt výraznou odchylku od vyrovnané nálady (radost, smutek, hněv.) Je možné přečíst myšlenku, která se týká přímo WZ, že ho třeba někdo hledá, ohrožuje, potřebuje jeho pomoc. Bezvýznamné myšlenky WZ přehlíží, stejně jako si nevšímá zrakových vjemů.

Čitelnost ovlivňuje příslušnost k cizímu národu, společenství, rase, náboženství. Pokud stojíte před tlupou nepřátel s klacky, čtete jediné: nenávist. Když se s nimi dáte do řeči, postupně si jejich mysl osaháte, seznámíte se s ní. Když jsem jednal před krátkým časem s raísem Tálibem, zmátl mne a oklamal, protože se naprosto vžil do svého mentálního rozpoložení. U Arabů to bývá často, sami se přesvědčují, že co říkají, je pravda. Vysílají to potom jako realitu, aniž by věděli.

Hodím příklad: May-Britt má milence, někoho velice cizího, snad člena barbarského kmene ze Severu. Nedokážu ho přečíst vůbec. Vím jen, že není z kmene Tany, tu znám a její myšlenky dokážu najít, občas i jejích příbuzných. Jsou dost primitivní. Ten člověk má naopak myšlení velmi složité, dokonce až moc. Jsem zvědav, co je to za exota a kde ho vyhrabala.

Takhle můžu mluvit, jsem instruktor s patřičnými body; ostatní jsou studenti a v jejich činnosti je spousta zmatků. (bylo by jich míň, kdyby je nebavilo vytvářet nesoulad, mentální hádky, rvačky atd.) Když se teď hádali, bylo to dlouhé a nevedlo k žádnému výsledku. Ani jsem žádný neočekával.

Nejdřív to vzdala Iris. Když se přesvědčila, že se skutečně nebude dít nic zajímavého a hádky ji nebaví, potloukala se kolem a jen občas se ubezpečila, že rodiče jsou poblíž. Tak objevila žebračku s dítětem asi svého věku; oproti Iris však děvčátko bylo vychrtlé, zubožené, zavšivené a slepé. Nikoliv od narození, od nějakého sajrajtu, který mu zlý otčím vtíral do očí, takže byly zakalené, zarudlé, slzící a budící soucit a odpor. Matka byla na spodní hranici inteligence, trvale hladová, často bitá a zcela pod vlivem ničemného muže. Jaký byl on, ani neříkám, taky nebyl přítomen, ale válel se někde doma a čekal, až přinesou peníze.

Prvním impulsem Iris bylo dát jim nějakou almužnu. Ale že si Dunbar s oběma ženami prohlíželi něco na tržišti, přivolala aspoň Rolfa a ukázala mu tu holku. Společně se pokusili zjistit, jaké má problémy zdravotní i jiné; a jak jsou talentovaní, brzy na to přišli i s příslušným zdůvodněním. Iris vzplanula hněvem. Už dlouho jí zde leccos šlo na nervy, teď se rozhodla ukázat té bandě, co je říšská princezna. Rolf souhlasil. Iris se chvíli koncentrovala a vzpomínala, jak to dělám, když zapaluji Oheň. Je k tomu zapotřebí dost energie, hlavně když se to dělá poprvé, ale ona to zvládla. Přistoupila bez okolků k dívce, vytvořila si na dlani Oheň o velikosti míčku a vrazila jí ho do obličeje.

Malá žebračka zařvala tak, že to bylo slyšet přes tři vesmíry. Všichni jsme sebou cukli a chtěli vyrazit na pomoc Iris, ale než jsme se vzchopili, bylo po všem. Holka přestala vřískat, otáčela hlavu kolem dokola a nechápala nic; pak se rozječela:

„Já vidím! Maminko, já vidím!“

Žebračka se ze všeho nejdřív ulekla; dostala strach, že muž ji obviní a zbije, neboť za to může. Postupně se vzpamatovala, dokonce si začala v tupé hlavě chystat jakýsi plán, že se vzepře a tomu línému flákači vynadá; ale to už na tržišti začal rozruch, všichni pobíhali sem tam, mávali rukama a křičeli. Iris se stáhla do pozadí a sledovala okolí, připravena zdrhat. Nebyla si jistá, jestli udělala správně.

(Uklidnil jsem ji, ano; ale radši ať se moc nezdržuje na tom místě, kdo ví, jak se události obrátí. Nezdálo se mi to.)

A právem. Někdo ochotný donesl tu zprávu pánu a majiteli obou ubožaček; ten se kupodivu hbitě zvedl ze svého divanu a rozběhl se podívat, co a jak. Po cestě už pro jistotu nadával.

Iris postřehla strach matky z jeho hněvu. Otočila se tím směrem a poznala muže, který ublížil její kamarádce. Teprve teď se zachovala jako princezna: pokročila proti němu, mrštila po něm sprostou arminskou nadávku a vztáhla dlaně. Výboj energie srazil chlapa k zemi, oslepil ho a způsobil mu tak strašlivou bolest, že se začal svíjet po zemi a řvát strašlivé nadávky.

A potom zmizela. Rozplynula se ve vzduchu před očima lidí, kteří na ni zírali, jako by byla nějaký džin. Nebylo to jejím přičiněním, ale péčí Julie, která se rozhodla dcerku chránit. Asi to bylo nejrozumnější; Iris přeběhla k nám, nastavila oholenou hlavičku k pohlavku (hezky to mlasklo!) a šklebila se.

Dobrý, ne?

Pitomče! Ono se neříkalo být nenápadní?

Musela jsem jí pomoct! Je to malá holka, jako já!

Nikdo ti nic nevyčítá! Ale teď radši zmizíme...

A zmizeli jsme. Volným krokem jsme odešli ke svým velbloudům, nasedli a vyjeli zpátky. Myslím, že Iris nikdo nepodezříval, že s incidentem měla co společného; než začala čarovat, změnila bleskově podobu, takže neměla žádný oděv, zato spoustu šperků a vlasy z diamantových hvězdiček. Taky proto ji mohla Julka tak šikovně zakrýt očím celého zástupu.

Několik lidí se mě zeptalo, co já na to.

Ále... no tak jo, má bod plus. Ale už to nedělej!

A když u toho nebudeš?

Iris, krucinál! Ty tvoje blbý otázky...

Iris několik vteřin usilovně lepila větu:

Proč mě teda strejda Jerzy pochválil?

Co že tě kdo?

Pochválil mě! A princezna Manát mě pohladila křídlem!

Blesklo mi hlavou: Jerzy je taky pitomec.

A Jerzy se ve výšce smál.

Cesta zpátky byla ještě nudnější než cesta tam. Mladí zkoušeli řídit velbloudy mentálně jako koně u nás doma. Je to možné, ale ne lehké, musíte koni adresovat pouze tak jednoduché nápady, aby je pochopil a přijal za svoje. Valérie zvládne i několik. S velbloudem je to těžší; ačkoliv bychom to neřekli, má docela složité myšlení a vyznat se v něm dá práci. Zvláště pro mládež; bavili se tím docela dobře a občas si zkoušeli dát závody v kamenité poušti.

Až mě Jana oslovila: Denisi, ty se s náma dneska vůbec nehodláš bavit?

Proč? Děje se něco?

A ne? Že bys necítil, že po tobě někdo jde?

Cítím. Nějací lidé mě hledají po městě. Asi kvůli včerejším průšvihům. Policajti nebo tak něco.

A co s tím teda uděláš?

Nevím. Asi se nechám chytit.

Když na to přijde, už do Mekky ani nemusíme! Máme všechno, co jsme chtěli, vezmem to rovnou do Džiddy a...

Jak chcete. Já jsem zvědavej.

Ženeš se do maléru!

Určitě!

Tak to my jdem s tebou!

Dunbar provedl redislokaci oddílu. Nařídil, aby Julie s Janou a děvčaty chránili děti, připravené je odvést do bezpečí. Chlapci nás budou doprovázet, plánovitě rozmístěni do vějíře. Na první můj příkaz do toho vlítnou. Plán to byl hezký, narážel však na naprostý nesouhlas žen a dětí. Iris stouplo sebevědomí a chtěla si změřit síly s čímkoliv včetně démonů a draků. Děvčata celkem oprávněně namítala, že jejich rváčské zkušenosti jsou sice menší než kluků, ale tím spíš by se jim měla dát šance se otrkat.

Tak jsem byl nucen říct: A dost! Nechte toho a neblázněte, nic mi nehrozí. Jen si popovídám s místními policajty!

Vjezd do Mekky byl stejně přecpaný lidmi jako všechna místa, kde se sejde víc putujících. Arabové jsou nepřekonatelní v umění vytvářet zmatek a hádat se o nesmysly; když se střetnou v jednom obzvláště úzkém místě, stačilo by, kdyby jeden ucouvl a dal možnost druhému projet a cestu uvolnit. Namísto toho se vecpou do prostoru oba a usilovně se hádají, kdo má uhnout dřív. Nejspíš dát přednost druhému je pohana pro celý rod či kmen.

Nám cestu zatarasily dvě karavany. Velbloudi řvali, kopali do všech stran a plivali po kolemjdoucích, zatímco jejich poháněči se vzájemně posílali do různých tělesných otvorů. Vůdce jedné karavany přivolával na protivníka prokletí Alláhovo, kdežto druhý se domníval, že otec prvního byl prašivý šakal.

(Iris se chystala zasáhnout na obranu cti šakalů.)

Zmatek dovršili oslaři, kteří se svými ušatci zaplnili každý zbývající prostor a pronášeli nelichotivé komentáře vůči každému včetně jeden druhého. Napadlo mi, abychom aspoň my vycouvali, místo objeli nebo počkali, až se to nějak vyřeší, ale další davy se nahrnuly za nás. Seděl jsem na svém hrbatci, bosýma nohama se opíral o jeho huňatý krk a docela se bavil, když jsem postřehl akutní zájem o svoji osobu.

Davem se k nám tlačili nějací nenápadní chlapi. Zarostlý oslař mi ukázal škvíru, kterou se dalo proniknout do boční uličky a vykřikoval, že tamtudy to půjde líp. Poslušně jsem zajel do toho místa i s velbloudem; za mými zády se zase neprodyšně uzavřela, dokonce se tam postavili dva kavasové, strážníci. Další uniformy jsem viděl kdesi před sebou. Přestože většina policajtů nosí ládovačky úctyhodné sešlosti a neuvěřitelné délky, tihle byli vyzbrojeni moderními manlicherovkami, dokonce dobře udržovanými. Všímal jsem si i revolverů, které měli někteří oslaři schované pod oděvem.

Navzdory davu jsem projížděl bez problémů; přes uličku ve výši hlavy viselo prádlo, ale sklonil jsem se a podjel. Potom už to skutečně nešlo; asi třetina lidí kolem byli pátrači. Jeden z nich popadl mého velblouda za řemení: „Sestup z mehera, pane! Tudy neprojedeš!“

Kdyby nic jiného, že říkal patnáctiletému klukovi pane, bylo varující. Sjel jsem dolů a dokonce ho nechal, ať mi zvíře vede. V tu ránu mne od něj odtrhli a vecpali někam ke zdi; celou bandu naplnila radost, jak to hladce zvládli a já si ničeho nevšiml. Jeden mi opřel o prsa revolver.

„A teď půjdeš s námi!“

„To má být přepadení?“ zeptal jsem se, vytáhl svůj váček a dal mu ho, „No prosím, když myslíš, že zbohatneš...“

Oslař odmítl peníze a zdvořile promluvil: „Nejsme lupiči, pane, nechceme tě okrást! Naopak, pokorně tě žádám, abys ráčil poctít návštěvou pána, který by se s tebou rád seznámil...“

„S radostí. V každém případě má vybrané způsoby. A skvělé služebníky. Nebo se stydíš podříznout mi krk na ulici?“

Údajný oslař byl bojovník. Docela rád by se se mnou pustil do hádky, možná by se i serval, chovat se zdvořile mu působilo jisté potíže. Ale příkazy zněly jinak.

„Pojď se mnou, prosím! A nepokoušej se utéci!“

Vnímal jsem, jak se Jana chechtá, Julka ji zakřikla... všichni se zájmem sledovali moji reportáž. Dav se začal posunovat stejným směrem, kterým mne vedl oslař, k paláci ve starodávném slohu se zdobeným průčelím. Pokud si vzpomínám, sídlo velkošerífa, nejvyššího pána města a strážce svatých míst. Není starosta ani guvernér, nejspíš se dá přirovnat k muslimskému arcibiskupovi, ale se světskou pravomocí. Jednou ze závažných povinností toho pána je dohlížet, aby se do města nedostal žádný nevěřící pes, hlavně křesťan.

Denisovi useknou hlavu? zajímala se Iris, ale ne že by se zvlášť bála. Spíš to chtěla vidět.

Tebe zaživa stáhnou z kůže! ujistil ji Rolf, Tu si velekněz natáhne na tělo a bude v ní tančit, dokud nepřivolá déšť!

Ani teď se nevylekala. Třeba ví, že ten obřad dělali Mayové v Jižní Americe, což je od nás dost daleko. Nebo si představuje ten zážitek, ale nevzrušuje se, protože ostatní jsou klidní.

Já umím déšť! pochlubila se, Mám pořádně zapršet?

Oslař mne postrčil do bočního vchodu. Tam mě očekávali dva sluhové, dokonce v čistých šatech, hluboce se mi ukláněli a vedli do poschodí, kde přede mnou otevřeli přepychově zařízenou komnatu. Zvláště mne zaujala řada knih; kdyby mi tak dali možnost je aspoň prolistovat!

Pán toho všeho byl rozložen na měkkém koberci a obložen řadou polštářů. Kouřil vodní dýmku, na dosah jeho ruky byly rozloženy zlaté tácy s pochoutkami. Vypadal důstojně; byl dost tlustý, ale ve splývavém arabském oděvu mu to slušelo; ohromný žlutý turban, dlouhé šedivé vousy a oči za brejličkami, rejdící živě sem tam. Na tučných prstech měl navlečenou spoustu prstenů. Dobrotivě se usmíval a kynul mi, abych usedl vedle něho.

„Salaam aleikum! Buď mi srdečně vítán, milý hosti!“

„Wa salaam...“ odpověděl jsem opatrně a uklonil se.

„Přijmi místo, prosím! Jak vím, hovoříš velmi dobře arabsky!“

Usadil jsem se po jeho boku, ale tu pochvalu jsem nekomentoval. Dobromyslný pán lehce zatleskal, načež přišla nějaká žena a přinesla na dalším skvostném tácu omamně vonící kávu.

„Život Pravověrných je nesmírně příjemný,“ konstatoval hostitel a hluboce vdechl tu vůni, „Nuže ochutnej, nemáš se čeho obávat!“

„Nebojím se.“ řekl jsem, „Přijal jsi mne jako svého hosta, proč bych tedy měl mít strach?“

„Správně, synu, čeho by ses měl obávat? My všichni jsme velice šťastní, že jsi vstoupil do našich zdí... což může být větší radost, než že nejoblíbenější syn velkovezíra ostrova An-Nadžám přestoupil na víru Prorokovu?“

Velkošeríf bedlivě sledoval moji tvář. Já se zatím snažil číst v jeho mysli, ale postřehl jsem jen dychtivé očekávání, co na to budu říkat. Odpověděl jsem:

„An-Nadžám znamená Ostrov Hvězdy... nebo pod Hvězdou? Netuším, čeho se tvoje poznámka týká...“

„Chceš snad popřít, že jsi princ Dína al-Bahar, syn vznešeného velmistra Templářů Thamise al-Bahara? Chceš tvrdit, že váš vůdce není emír Ioan Dunbar a jeho manželky nejsou tvoje sestry?“

Opět jsem nehnul ani brvou, jen řekl: „Jak se zdá, naše utajení se příliš nevyvedlo. Poznali jste nás i v přestrojení?“

„Ó, neměl jsem ponětí, že cestujete do Mekky tajně! Kdybych jen tušil... přišli jste tak veřejně, jak se jen dalo, všude vzbuzujete takový rozruch, že jsem dostal desítky hlášení o vašem příchodu, než jste vkročili do našich bran! Jaký smysl by pak mělo pokoušet se o nějaké přestrojení?“

„Domnívali jsme se... zprávy říkají, že nevěřícím je vstup na svatá místa zapovězen. Chtěli jsme šetřit city Pravověrných...“

„Nevěřícím arciť ano; ale cožpak vy nejste služebníci Boží? Já naopak věřím, ve shodě s mnoha jinými znalci Písma, že Templáři patří k nejhorlivějším oddaným...“

Ten chlapík si ze mne dělal legraci; zkoušel jsem zjistit, co má za lubem, ale zatím jsem chápal jen to, že jeho záměry jsou velmi složité. Musel bych mít aspoň chvilku klidu a on by nesměl stále žvanit, abych se s ním dokázal sladit...

„Jak se zdá, princi Díno, přes veškerou moji dobrou snahu mi stále nedůvěřuješ. Mrzí mne takové podezření, ale dovedu pochopit tvé obavy. Od počátku života jsi byl stále ohrožován nepřáteli, není tedy divu, že jsi poněkud zatrpkl...“

„Rozhodně jsem neměl v úmyslu tě urážet, vznešený...“

„Zprávy v naší zemi se šíří rychle, můj drahý synu. Nejdříve jsme dostali velmi nejasnou zprávu o vašem příchodu na pobřeží. Musím se přiznat, že jsem ji nechápal, dokud mi posel nepopsal vaše znaky na vlajce, na těle i... způsoby chování. Až poté jsem pochopil a počal vzdávat díky Alláhovi a jeho Proroku.“

„Díky? Za co?“

„Těžko ti to dokážu vysvětlit, princi. Je to velmi složité. Ale snad tvá schopnost chápat může... máme svoje záměry. Pohovoříme si o nich? Žádám pouze tvoji bedlivou pozornost...“

„Snažím se být pozorný.“

„Snad bys mohl být ještě pozornější. Někteří zvědové vyprávějí o schopnosti lidí z Nadžámu slyšet myšlenky toho, s kým jednají. Zkoumáš mne tímto způsobem, Díno?“

„Ano, pane.“

„Moje jméno je Abú Massúd. Co čteš v mém srdci?“

„Mnoho věcí, vznešený Massúde. Chceš se velmi mnoho dozvědět, ale také mnoho nabízíš. A v pozadí je něco jako prosba o pomoc.“

„Správně. To všechno chci.“

„Po mně nebo po... ostatních?“

„Po všech. Po každém, kdo je schopen pomoci.“

„Ale v jaké věci?“

Začal pronášet dlouhé a složité věty plné zdvořilých slov, kterými mne chtěl pohnout k přátelské náklonnosti; ale já si jich příliš nevšímal. Sledoval jsem jeho myšlenky, byly zajímavější.

Když jsem obdržel zprávu, že ti lidé přišli do naší země, měl jsem veliký strach. Řeči o nich byly podivné a já odvykl očekávat cokoliv dobrého od vlastních i cizích. Úřad, kterým mne z vnuknutí Prorokova pověřili, je spíš pomsta než vyznamenání; neboť ačkoliv zdánlivě mám velkou moc, ve skutečnosti jsem za všechno zodpovědný a skoro nic nesmím. Naopak, ať rozhodnu jakkoliv, nakonec vždy bude někdo, kdo mne za to odsoudí.

Ale ty zprávy byly zvláštní. Říkaly, že cizinci přicházejí ze zakletého ostrova, který naše pohádky nazývají An-Nadžám. Nevěřil jsem, že takový ostrov existuje; ale jejich čaroděj Alí Ramíz, který žije v Al-Kahíru, o něm velmi dobře ví, jenom nechce nic prozradit. Všichni z jeho řádu jsou čarodějové znalí vysoké magie a mohli by nám pomoci, ale také velice uškodit; a já se obával, jaké zlé věci přinesou tito.

Po prvních zprávách přišly ještě podivnější: dervišové řádu Templářů jsou znalci Koránu, zvláště nejmladší z nich Dína. Také u nich bylo pozorováno, že jim není lhostejný půvab žen; a jejich ženy rády přijímají lásku mužů a obdařují je všemi blaženostmi Ráje. Stejně jako muži jsou znalé kouzel, snad jen je v nich ještě víc nebezpečí; neboť zatímco muži se řídí svým rozumem, ženy se dávají ovládat neřestnými vášněmi.

Jejich loď Bagla'ám navštívila přístav Aden, ale nedošlo tam k ničemu zvláštnímu, zejména se chránili působit rozruch. Naši je bedlivě sledovali a prokoukli i jejich přestrojení, byť velmi dokonalé. Stejně tak jsme je sledovali při plavbě Rudým Mořem do Suezu. Bylo mi trochu líto, že minuli Mekku bez zájmu, dokonce jsem se cítil uražen. Což jsme tak bezvýznamní?

Ale ne, byli pouze chytří a obezřetní, zakoupili si bárku a tou se posléze vrátili. Po celou dobu plavby dodržovali zvyklosti a obyčeje Pravověrných, dokonce se pravidelně modlili. Vyvolalo to můj obdiv; tito lidé myslí svoje poslání vážně! Snad skutečně jsou to právě oni, koho seslal Alláh k naší záchraně! Sledovali jsme je na každém kroku; a byli spokojeni, neboť jednali přesně tak, jak se sluší na oddané bojovníky Boží.

Jaká radost nás postihla, když princ Dína, velký a mocný mág, hned první noci navštívil svatá místa a očistil je svou mocí! Jak laskavé bylo vše, co činili dne druhého: uctili Kaabu, vykonali řádně a bez chyby celou svatou pouť hadž a stali se tak dokonalými muslimy! Potom jsme nechápali, když princ Dína náhle odešel od ostatních a zajímal se o nějaké bezvýznamné ubožáky, drobné zlodějíčky, dokonce děti; už jsem se domníval, že ježto je sám dítě, zatoužil po kamarádech svého věku. Ale jak příjemné je poznat, že jsem se mýlil! Nikoliv, vybral si je za pomocníky; pak s nimi způsobil veliký zázrak, proměnu bezvodého údolí v čisté jezero s vodou průzračnou jako ametyst. Jak šlechetné!

Když potom strávili večer zpěvem a tancem a rozveselili srdce Pravověrných, když se s námi sdružovali a dávali nám najevo své přátelství, také já pozvedl oči ke hvězdám a blahořečil Alláhovi i jeho Proroku. Neboť co chceme více?

Ano, co ještě můžeme chtít? Snad jenom, aby dokončil svoje Poslání: očistil Mekku od nánosu zla, kterým ji pošpinily mrzké myšlenky nevěřících. Již dávno nás nenavštívil mág jako on; mnoho je démonů v našich zdech a boj s nimi nelehký. Ať pro nás vykoná tuto práci a vyžene všechny šejtány a nečisté duchy z města; jestli při tom zahyne, já...

Zarazil jsem se. Ta poslední myšlenka mne zaujala.

„Proč bych měl zahynout při té věci, vznešený Massúde?“

„Co... co to říkáš? Nechápu, o čem mluvíš!“

„Pomyslel sis, že při vyhnání démonů mohu zahynout. Potom jsi od té myšlenky rychle utekl, jako by ses jí bál.“

„Ale to jsem... nesmíš brát všechno tak doslova...“

A v duchu uvažoval: Ten chlapec snad skutečně čte myšlenky! Je velmi chytrý, škoda, že musí zemřít! Ale džinové neodpouštějí; všechno zlo padne na jeho hlavu!

A další nápad: Kdybych ho tak mohl mít při sobě! Nebo alespoň získat dítě z jeho semene! Vnutit mu některou ze svých vnuček... třeba Marryah, je sice velmi mladá, ale i on je mladý... Ale když to udělám, bude si dělat na dítě nárok! Odvede je, vychová z něho derviše Templářů, jako je sám... ztratím všechno a nic mi nezbyde! Ale kdyby jej démoni odnesli někam daleko...

„Na podivné věci myslí velkošeríf Mekky!“ řekl jsem, „Nežádám od tebe tvoji vnučku, vznešený Abú Massúde!“

„Chceš říct, že můj rod není pro tebe dost dobrý?“

„Co když já nejsem dost dobrý pro ni?“

Pomyslel si něco v tom smyslu, že starat se, co chce nějaká žena, je nesmysl; ať je ráda, že si zapamatoval její jméno. Avšak rozhněvat mne by bylo rozhodně nebezpečnější; takže...

„Dokázal bys nám pomoci, princi Díno?“

„Těžko říct dřív, dokud nevím všechny podrobnosti. Prozatím je zřejmé, že záležitost je složitější, než... například mi není jasné, když víš o těch démonech, že si nepomůžete sami!“

„To je velmi jednoduché: nikdo z nás to neumí.“

„Proč myslíš, že to umím já?“

„Já si to nemyslím. Já to vím.“

„Ano, chápu. Mohl bys říct nahlas to, co si myslíš?“

„Ty máš moc přitáhnout na sebe jejich pozornost. Můžeš je přivolat a zpívat jim. Nemohou zaniknout, ale odejdou s tebou. Co udělají tam, kam je odvedeš, to ovšem nevím.“

„Ano, správně. Zhruba tak to čtu... s malým dodatkem, že kdyby odešli se mnou na Ostrov, rozpoutají tam zkázu morálky jako tady. Kdybych měl rozum, nikdy bych to neudělal.“

Starý muž se nepřestal dobrotivě usmívat.

„Princi Díno, zajisté mne chápeš. Jsem velkošeríf Mekky, první mojí snahou je očistit Svaté město. Co bude někde na opačném konci světa, mě zajímá až v druhé řadě. Odpusť, ale...“

„Není co odpouštět. Proč myslíš, že při tom zahynu?“

Uvažoval: To je ta lepší varianta. Pokud bude žít, ponese si to všechno s sebou. Rozhodně mu nezávidím.

A já jsem řekl: „Jak k tomu došlo?“

„Sám bych rád věděl. Když jsem převzal úřad, už to bylo... inu, dost zlé. V poslední době nastala eskalace. Všechno je čím dál horší a já... my váháme, co dělat.“

„Možná byste udělali líp, kdybyste neváhali.“

„V dobách Prorokových byla naše víra čistá a nic zlého nesmělo překročit naše hradby. Tehdy jsme také vyhlásili onu zásadu, že do Města nesmí vkročit noha nevěřícího. Předpokládali jsme, že by to mohli být především nečistí Židé a odpadličtí křesťané, kdo by nás znečistili... A vskutku, jen velmi málo takových lidí sem dokázalo proniknout, většinou v mnohem dokonalejším přestrojení. Ačkoliv, je ještě nevěřícím, kdo dokonale zná Korán a je schopen dodržovat Prorokovy příkazy?“

„Nevím. Řekl bych, že je to tvůj problém.“

„Pominutelný, princi Díno. Vhodný zejména k tomu, abych jeho řešením pověřil vždy toho ze svých podřízených, který mi nejvíc jde na nervy a snaží se dostat na moje místo. Ačkoliv... poslední dobou po tom ani nikdo netouží. Jako můj zástupce má klidnější život. Velké množství zlých událostí se řítí na Svaté město.“

„Nepochybně. Ani já nic dobrého nevidím.“

„Každý rok sem přichází velké množství poutníků. Ze všech částí světa, kde žijí Pravověrní; mnozí cestují tisíce mil, aby složili svoje poklony posvátné Kaabě...“

„A smyli tu svoje hříchy.“

„Zajisté; k tomu je pouť určena.“

„Zamyslel ses někdy, kam to všechno zlo odchází?“

„Alláh ve své nekonečné milosti... ach, ty myslíš, že neodejde? Že to všechno zůstává tady a plodí... přitahuje ty démony?“

„Zčásti. Nějaké množství vždy zůstane. Převážná část se smyje, to je jasné, ale... A vůbec, nejvíc zla nepřinášejí poutníci. Já se obávám, že je přímo ve zdejších lidech. Těch, kteří si z víry příchozích udělali... sprostý kšeft.“

„Obchod je věc správná a přirozená! Konečně, celé město žije z prodeje důležitých potřeb poutníkům!“

„Ano, vím. Ale stejně tak je pravda, že touha po zbohatnutí je největším nepřítelem zbožnosti. Pokud se někdo namísto na zbožné rozjímání upne na kšefty, ztrácí všechno, co získal. Navíc působí mezi ostatními nevyrovnanost osobní energetické bilance.“

Velkošeríf zamrkal a zdálo se, že tak docela nechápe.

„Prozkoumal jsem tvoji mysl dostatečně, abych se mohl pokusit o vstup. Když tedy dovolíš, budu se snažit předávat ti svá slova, zároveň co je budu říkat nahlas...“

Spokojeně se usmál. „Ano, to jsem si přál!“

„Tak sleduj: přirozeným stavem mysli živé bytosti je klid a vyrovnanost. Tento stav nastává, netrpí-li hladem a žízní, je odpočinutá, chráněná proti nepohodě, cítí se v bezpečí a necítí problémy v sexuální oblasti. Osobní energie je v toleranci, ani plus ani mínus. Pokud některá z těchto potřeb není uspokojena, nastává stres. Tím větší, čím víc a rozsáhleji cítí neukojenost. Touží nasytit se a napít, chránit proti zimě, vyhledat si útočiště, případně partnera. Čím déle trvá nerovnováha, tím nižších hodnot na mínus křivce dosahuje. Když jsou potom potřeby ukojeny, vyletí křivka vysoce do plusu a nastává pocit velkého štěstí.“

„Jsi velmi vzdělaný, princi Díno!“ ocenil Massúd.

„Zatím cituji skripta, která sepsal můj otec před dávnými léty, když se pokoušel tentýž problém objasnit římské kurii. Tam mají stejné problémy.“

Abú Massúd řekl: „Eeeh...“

„Zatímco necivilizovaný člověk stejně jako zvíře má veškeré své potřeby vcelku jednoduché a snadno uspokojitelné, čím výše vystoupí na civilizačním žebříčku, tím je to složitější. Nestačí mu už jakákoliv strava, požaduje chutnou, vyhovující jeho osobním přáním. Nestačí mu jakákoliv žena, vyžaduje jednu určitou a pokud ji nezíská, je ve stresu trvale, i když má možnost svoji touhu ukojit s jinou. Ba dokonce i když má vše, co si přeje, cítí další touhy, protože jejich uspokojení ho nenaplnilo takovým štěstím, jaké očekával.“

„To také chápu. Ale...“

„Už k tomu docházím. Určité osoby z touhy po bohatství začínají ve společnosti vytvářet psychózu nenasycenosti. Například mínění, že člověk s červenou čepicí je hodnotnější než s nějakou jinou. Tím se stane, že po červené čepici netouží jen ti, kdo ji vskutku na něco potřebují, ale úplně všichni. Kdyby se zamysleli, bylo by jim okamžitě jasné, že je to touha nesmyslná, ale vlivem reklamy a vytváření psychózy jim tak jednoduchá myšlenka nedojde.“

„No... ovšem. Myslím, že chápu.“

„Lidská společnost se dělí na různé vrstvy. Bohaté i chudé, inteligentní i poněkud tupé. Vytváření psychózy se samozřejmě orientuje na ty tupé, protože u nich je předpoklad vytvoření závisti a ochoty vydat neúměrnou částku peněz za věc, která nemá patřičnou hodnotu. Tato psychóza se nadále posiluje vzájemným kontaktem a svěřováním jednoho druhému, čímž se utvrzují ve své touze získat červenou čepici a nenávistí k těm, kdo ji mají. Můžu říct, že objekt závisti si možná ani neuvědomuje, že jeho čepice vyvolává takové city. Nebo si to uvědomuje a je na ni pyšný.“

„Všechno netkví v červené čepici!“ namítl.

„Jistě. Problémem velkého města je velký počet lidí, kteří žijí trvale ve skutečném nedostatku. Jsou opravdu hladoví a je jim jedno, co by jedli, kdyby vůbec něco měli. Je-li společnost tak špatně řízena jako tady, ještě jich přibývá. Závist a nenávist k těm, kdo nehladoví, to posiluje. A pokud ten vliv trvá velmi dlouho, přitáhne samozřejmě patřičně orientované démony.“

„Kdo je tedy za to odpovědný?“

„Každý, Abú Massúde. Od chvíle, kdy jsem přišel, dokonce i já. Rozvířil jsem situaci; určitě existuje velké množství lidí, kteří mne kvůli mým činnostem nenávidí a závidí mi je.“

„Chceš říct, že ve vašem národě ty vlastnosti neexistují?“

„Abych pravdu řekl, domníval jsem se to. Přesněji: po příchodu na Ostrov jsme vydali směrnice, které to velmi omezily. Pokusili jsme se odstranit nikoliv faktické, ale psychologické příčiny nerovnováhy. Většina problémů nevzniká ze skutečných potřeb, ale z psychózy vytvořené lidmi.

Vytvořili jsme společnost, ve které nikdo nemá hlad. Máme pro to výhodnou situaci, lidí je tam málo a země nás uživí, aniž bychom se příliš namáhali. Kdo jedí maso, mohou lovit, dokonce je to baví. Kdo maso nepotřebují, uživí se pohodlně ovocem a tím, co vyroste na poli; s určitou námahou, ale ne přehnanou. Postavení obydlí je tak snadné, že většina o to ani neusiluje, klidně si místo k spánku najde v zákoutí cizího domu. Pocit bezpečí je až škodlivý, mnozí z nás by uvítali nějaké vzrušení. A co se týče erotické touhy, naše společnost neklade jejímu ukájení překážek, dokonce vyzvedává ty, kdo v tom vynikají.“

Viděl jsem na něm, že ho to téma velmi zaujalo, stejně jako všechny zdejší muže. Usmál jsem se.

„Ano, nemýlíš se. Záměrně vychováváme společnost tak, aby každý cítil potěšení, když může někomu poskytnout rozkoš. Nebylo to tak těžké, stačilo nebránit jim v jejich přirozených touhách. Ve světě je většina takových činností nepřípustná ze společenských důvodů; to jsme odstranili.“

„Zatajili jste jim tyto zvyklosti?“

„Nebylo třeba. Jen jsme jim řekli, že pro nás neplatí.“

Velkošeríf se chápavě usmál.

„Všechno toto jsem se domníval po určitou dobu. Ale krátce před odjezdem jsem byl konfrontován s lidmi, co přes veškerá opatření sklouzli do starého myšlení. Společnost je odsoudila, zavrhla, dokonce trestá, ale oni stále pociťují negativní touhy. Důvod: jsou velmi hloupí. Obávám se, že náš experiment má úspěch jenom zdánlivě, protože jsme prostě vybrali mimořádně kvalitní jedince. Až se zvýší v národě počet průměrných, vše se dostane do normálu.“

„Zajímavé!“ zablýskal očima za brejličkami.

„Od počátku cesty provádím průzkum mezi kamarády. Musím ti říct, že jsou bez výjimky členy kasty bojovníků, dívky mají základní školení v magii. Vychovaní se vší péčí, jaké se dalo dosáhnout. Na Ostrov přišli jako děti a od té doby je jim věnována nejvyšší pozornost. Navíc fakta, která ti právě předkládám, dobře znají, pracují s nimi, sami se pozorují a hodnotí, zda nepodléhají. Podlehnout nepřátelskému vlivu je pro ně velmi nepříjemný fakt, zdroj posměchu a... zkrátka, kdyby se na někom projevily podobné tendence, všimneme si toho.“

„A projevily se?“

„Zdá se, že ano.“

„Smím vědět, u koho?“

„Jistě. U mne.“

Abú Massúd se nervózně ošil. Bylo vidět, že jsem ho zaujal.

„Prvním pocitem, který jsem na sobě pozoroval, byla zvědavost. To není negativní, ale pozitivní tendence; byl jsem zvědav, jak obstojím v konfrontaci s jiným prostředím. Totéž cítili ostatní. Zdejší společnost jsme po průzkumu definovali jako primitivní, přeplněnou neuspokojenými potřebami a z toho důvodu nešťastnou. Byli jsme pyšní, že nás se nic z toho netýká.

Ale sám na sobě jsem zjistil, že toužím získat spoustu věcí. Třeba velké množství knih; i ve tvé knihovně bych našel, co bych si rád odnesl a prostudoval. Prudká touha mne zachvátila, když jsem dostal do ruky vzácnou starou zbraň. I když ve skutečnosti ji na nic nepotřebuji, dokonce bojovat by pro mne mohlo znamenat poklesnutí. Určitá mírná touha po luxusním oblečení a ozdobách, stejně jako chuť na vybrané pochoutky, ale nemyslím, že by dosahovala nebezpečných hodnot. Ale je tu něco jiného: prudká touha získat některé lidi.“

„Myslíš tím: ženy?“

„V tomto případě ne. Nazval bych to touhou vytvářet si smečku. Překvapilo tě, že jsem věnoval tolik pozornosti tlupě zlodějíčků, podle tebe bezvýznamných. Snad, ale já je chci! Zatoužil jsem změnit jejich život; odstranit hlad, choroby, nevzdělanost a zaostalost, vzít je s sebou a začlenit do své armády. Dokonce do té míry, že mi nijak zvlášť nezáleží na jejich názoru. Jistě, oni sami chtějí; ale chtějí proto, že to tak cítí, nebo jsem jim jen postavil před oči svoji dokonalost a nabídl, že za určitou protihodnotu jim ji poskytnu? Oč jsem lepší než kupec, co vystavuje luxusní zboží, které většina nemůže koupit, aby v nich vyvolal závist? Já předvádím své magické umění: pojďte, buďte tak dokonalí jako já! Naučím vás to, když se mi podrobíte a půjdete, kam chci já. Mnozí z vás padnou, pobloudí a poklesnou, ztratí se v džungli světa, ale někteří to přežijí, zvítězí a dosáhnou cíle. Chci je vést za sebou a neptám se jich, zda s tím souhlasí. Jenom já vím, kam jdeme.“

„Ale objektivně jim to pomáhá, ne?“

„To nevím tak docela jistě. Některým určitě ano, ale jistě ne každému. Některé to zničí. A bude to moje vina.“

„Přestože pro ně chceš dobro?“

„Je to svévolné jednání. Přijdu, udělám co chci a odejdu. Není mi dokonale známo, z jakých příčin vznikla nerovnováha, nezajímám se, co bude po mém odchodu. Třeba tím společnost poklesne do ještě horší situace; ale na to kašlu. Postarám se o těch několik, kteří mi padli do oka. Ostatní jsou mi lhostejní!“

„Jak bys to mohl dělat jinak?“

„Nemám tušení. Přesněji: mám určité plány, ale ne dost zájmu o jejich realizaci. Prozatím vidím jen jednu možnost, soustředit se na ty, kteří mne nějak zajímají. A odvést je s sebou.“

„Okamžik... pokud dobře rozumím, po nějakém výcviku přicházejí teď tvoji bojovníci do Evropy. Do své původní vlasti, která má podobné problémy jako my. Je to tak?“

„Ano.“

„Přicházejí se stejnou touhou pomáhat?“

„Inu... asi ano. Určitě mají tu touhu, ale nejsem si jist naší vytrvalostí a... schopnostmi. Vím určitě, že do toho dáváme spoustu vášně a že nás to hrozně baví.“

„Co uděláte, když starý svět nebude souhlasit?“

„Dáme se do boje. Většina kluků i holek se těší. Jsou plní odvahy a nedočkavosti to zkusit.“

„Když prohrajete?“

„Zemřeme. Toho se nebojíme. Pojistili jsme se, naše smrt bude pro svět požehnáním.“

„Dobře. A když vyhrajete? Když získáte vládu?“

„To je kupodivu mnohem větší problém. Nejsem si jist. Obávám se té možnosti. Obávám se, že po získání moci si nebudeme vědět rady s běžnými denními problémy. S tím, jak zabránit devastaci velkých ideálů, které máme. Že začneme dělat hloupé věci.“

Velkošeríf Mekky se usmíval; zvedl šálek a napil se kávy.

„Tak dobře.“ řekl přívětivě, „Zaútočte. Všichni.“

Asi jsem nevypadal moc chytře, protože opakoval:

„Nechápeš? Nabízím vám: vejděte do mého města a učiňte s ním, co je vám libo. Udělejte pořádek! Očistěte okolí chrámu! Uzdravte nemocné, nakrmte hladové, oblečte otrhané. Ukažte, co dokážete! Bude to obtížné, ale chcete to, ne? Co víc můžu udělat, než vydat vám svoje město na vaše hry?“

Ano, myslel to vážně!

„Tvoje město je Mekka, posvátné město muslimů...“ začal jsem.

„A vy jste dervišský řád. Nemyslím, že byste nám ublížili, spíš pomůžete. Když řeknu, všichni vás uvítají jako bratry. Ba víc: uvítají čaroděje z ostrova An-Nadžám. Lidi z pohádek. Také my něco víme o Templářích...“

„To by mohlo znamenat: otevřeně, bez skrývání...“

„To znamená.“

„Na jak dlouho?“

„Jak dlouho budete chtít.“

Projížděl jsem jeho myslí a zkoumal všechny její zákruty, ale nenacházel nic než tuto poctivou nabídku. Ano, on to skutečně myslí vážně! A zdálky jsem slyšel ohlasy od Jany, Julie...

„Někteří z tvých lidí budou chtít odejít s námi!“

„Ať jdou. A co když někteří tvoji budou chtít zůstat?“

„Nejsem proti.“

Hleděli jsme si do očí a oba jsme byli vzrušeni.

„Žijí na tvém Ostrově muslimové, princi Díno?“

„Několik málo. Jak se zdá, přibude jich.“

„Má tvůj řád ve svých řadách vyznavače Proroka?“

„Ano, také.“

„Když vzroste jejich počet, povolíte jim samostatnou lóži?“

„Pokud se tak stane, nebudou čekat na povolení. Sami udělají, co budou chtít.“

„Nebojíš se zla, které přinesou s sebou?“

„Řád je určen k tomu, aby sbíral lidi zaslepené zlem. Ukáže jim novou cestu a chrání je, dokud sami nenaberou sílu získávat a chránit další.“

„Kolik zla unese tvůj řád, aniž by přestal být čistý?“

„Nevím. Ale hodně. Je-li situace taková...“

Zřejmě na mně bylo vidět, že mám chuť okamžitě začít, takže ani Massúd to nezdržoval. Udeřil na gong a přivolal tím muže, který mne v přestrojení za oslaře přivedl; teď měl na sobě uniformu plukovníka velkošerífovy stráže. Stručně mu sdělil, na čem jsme se dohodli; důstojník se zamračil.

Polovička těch páprdů bude proti! Na tohle dědek dojede... blesklo mu hlavou, A já nejspíš s ním! Už nemá žádný rozum!

„A vyšleš posly k jednotlivým členům nejvyšší náboženské rady, ať se k odpolední modlitbě shromáždí tady v paláci. Číst z Koránu bude můj vzácný host, princ Dína. Potom já vysvětlím, jaké s ním mám úmysly... mimochodem, tvá dcera Marryah je dosud svobodná?“

„Samozřejmě, vznešený! Zajisté víš...“

„Když jsem za tebe provdal svoji dceru, učinil jsem velmi dobré rozhodnutí a nikdy jsem toho nelitoval. Co myslíš, mohl bys přivolit, aby se provdala za tohoto vznešeného mladíka z ostrova An-Nadžám a měla s ním syna?“

Plukovník otevřel úžasem ústa a nechápal nic.

„Já vím, drahý příteli, považuješ mne za starého hlupáka a není ti jasné, co tím sleduji. Kdybys byl vzdělaný a znal význam slova genetika, bylo by to jasnější. Prostě chci získat potomka ze vznešené krve čaroděje Baharra. Baarfelta, v řeči ďaurů.“

Napadlo mi, zda mám do toho co mluvit, ale...

„Je-li to přání Alláhovo...“ řekl plukovník nejistě.

„Je to moje přání, Mustafo. Princ Dína bude zřejmě po dnešním dni velmi unaven; potěšilo by mě, kdybys mu poskytl pohostinství ve svém domě a kdyby mu tvá dcera Marryah osobně připravila lože. Ty pak vložíš její ruku do jeho a požehnáš jim. Bude-li nám Alláh nakloněn, dočkáme se za devět měsíců potomka...“

„Vznešený Abú Massúde!“ rozhodl jsem se vzbouřit, „Jednáš se mnou, jako by se jednalo o chov vzácného hříběte nebo velblouda! Jsme přece lidé a naše city...“

„Ano, princi Díno; jednám s tebou tak, abych bez ohledu na to, co si ty o tom myslíš, získal chlapce s tak nadějnými vlastnostmi, jaké máš. Můžeš si být jist, že mu poskytneme veškerou péči, náležité vychování a vše, co budeme moci!“

„I kdybych s tím souhlasil, co na to řekne tvoje vnučka? Zatím jsem ji neviděl, ona ani neví, že existuji a jestli...“

„Marryah učiní, co bude chtít její otec. A ten doufám učiní, co chci já. Takže kde je problém?“

„Ve mně. Žádám, abych... pokud mám splnit toto přání, pak se svatba odehraje podle našich zásad. Například: ta dívka přijde sem, budeme představeni jeden druhému a já ji odvedu s sebou, abychom se trochu poznali a sblížili se.“

„Dělej si s ní co chceš, jen když ji oplodníš. Mustafo...“

„Ano, můj pane. Přivedu dceru.“

„Uzavřeme svatbu, jak říkáš. Co s ní bude dál? Předpokládám, že po té jedné noci se rozejdeme a už se neuvidíme?“

„Pokud vím, je to ve vašem rodu zvykem.“

„Víš toho o nás hodně, Abú Massúde!“

„Vím vše, co potřebuji vědět. Mnohdy víc, než si myslí ti, kdo se mnou jednají. Proto jsem na tomto místě.“

Protože jsem mu vyjevil svoje záměry, dovolil mi konečně hrabat se v jeho knihovně. Nemýlil jsem se, byla tam skutečně pěkná řádka klenotů arabské poezie i filozofie a skoro se mi nechtělo ani zvednout oči, když mi ohlásili pannu nevěstu.

Pravda je, že skoro víc než já se na ni těšili ostatní, hlavně Julie, Jana... ze všech stran jsem dostával dotazy. Kromě toho se přisunuli blíž k paláci, připraveni mi pomáhat v čemkoliv. Zatím jsem se nerozhodl, v čem vlastně. Jediný apriorně nepřátelský ohlas přišel od malé Aiši, to zas nenávist v tak čisté formě, že by se dala stáčet do lahví. Zajímavé je, že podobné pocity ji netrápí ohledně dívek, které jsem měl do teďka. Ale její nálady mě spíš baví, je ještě dítě...

Marryah nebyla nic jiného. Normální arabská čtrnáctka, kterou až do teďka drželi zavřenou a nepouštěli prakticky nikam. Nulové vzdělání, inteligence na nejnižší úrovni, strádající zoufalým nedostatkem podnětů. Co s tím proboha budu dělat?

Mustafa poručil dceři, aby si odhalila tvář. Běžný ekvivalent takového činu u nás je poručit dívce, aby se oddala neznámému kolemjdoucímu (ačkoliv někteří zlomyslní otcové a zvlášť starší bratři to zpočátku dělali, než si holky zvykly nabízet se samy). Malá Marryah se odhalila s patřičným studem a vědomím, že svou krásu předvádí jen mně a nikomu jinému. Vypadala normálně dětsky. Kdyby bylo po mém, pošlu ji do školy. Rozhodně se nehodí na matku, ani za devět měsíců. Navzdory tomu se na svatbu nesmírně těší; obávám se ale, že stejné potěšení by jevila, kdyby ji chtěli natáhnout na skřipec. Zatím se pouze nudila.

„Líbí se ti?“ zeptal se Abú Massúd.

„Ano...“ řekl jsem. Fakt jsem proti ní nic neměl.

„Tak tady ji máš!“ uchopil dívčinu ruku a vložil do mé, což v přítomnosti stařešinů rodu znamená legální sňatek. Stařečků se sem scházelo dost, byli to členové nejvyšší náboženské rady a já jim měl být představen. Právě jsem získal manželku.

„Svatební hostinu uspořádáme v mém domě dnes večer!“ prohlásil potěšený Mustafa, „Už jsem vydal patřičné příkazy...“

„Děkuji. Mohl bych taky já... vydat nějaké pokyny? Pokud má být mojí manželkou, bude si muset zvyknout na jiné způsoby... třeba oblékání. Předám ji ženám našeho rodu a...“

„Ale jistě, dělej si s ní, co chceš. Je tvoje.“

Marryah byla velmi spokojená. Naposledy jsem tak šťastné děcko viděl u Wulffssonnů, kde mě jedna jejich dcera přesvědčovala, že je jí už dvanáct a půl, má tedy nárok na moji lásku. Hádala se dlouho a vášnivě, k nemalému potěšení všech kolem; dokonce našla i argument, že jako princezna má právo poručit šlechtici jako já, aby s ní strávil noc. Napínali jsme ji schválně a kladli jí různé protivné podmínky; když nakonec prosadila svou, přímo zářila a všem se vychloubala.

Uzávěry: Marryah se velice líbím. Když jí otec řekl, co vymyslel (dostal za úkol), obávala se nějakého starého dědka, jak už tak mágové bývají. Vzdělání, jehož se jí dostalo, se skládá převážně z pohádek; tam se stává, že je princezna provdána za cizího prince z barbarské země, se zajímavými zvyky. Pokud budu chtít dělat nějaká kouzla, je nejvyšší čas začít.

Julie se dostavila oblečena nikoliv do pytlovitého pláště, zahalujícího celé tělo, nýbrž do fantastického orientálního kostýmu, ani mužského ani ženského, spíš... no, z pohádek Tisíce a jedné noci. Na hlavě šátek s jedním cípem přehrnutým přes tvář, jak se sluší a patří, jinak ovšem dávající své půvaby najevo dost otevřeně. Zvlášť její náušnice, náhrdelníky, rubínová spona turbanu s volavčím peřím a parádní šavle vypadaly neobvykle.

Marryah na ni vykulila oči a strašně si přála vypadat taky tak. Sdělil jsem jí, že to je moje sestra, první manželka sajjída Dunbara; odvede ji do seráje a tam převlékne dle našich zvyků, aby mne mohla doprovázet. Taky jí vysvětlí některé drobnosti... Holka byla jednoznačně pro.

Její otec Mustafa byl jednoznačně proti. Sice ji za mne provdal a přestal na ni mít jakékoliv právo, ale přece jen, bylo to na něj moc rychlé. Otevřeně nesouhlasit s velkošerífem se neodvážil, ale kladl aspoň řadu otázek, co tam s ní budou dělat, zda nebude trpět a strádat a jestli by neměl poslat několik zkušených starších žen ze svého harému, aby o ni pečovaly. Julie se zasmála a řekla, že poslat jich může kolik chce, ale bude trvat dost dlouho, než je naučí řádnému chování.

Marryah zažila další šok: poprvé v životě viděla ženu, která se opovažuje nebát se jejího otce, dokonce se s ním hádat. Ne, ona se nehádala; lhostejně zamítla všechno, co navrhl. Nebrala jeho slova vážně! To se nikdy nikdo neodvážil!

Julka dál nediskutovala, bafla Marryah pod křídlo a odvedla. Před palácem na ni čekala Jana a dva bojovníci; zařadili se kolem jako čestná stráž a chystali se odejít.

„Okamžik!“ oslovil je mladý arabský šlechtic, který tam rovněž bezúčelně postával, „Kam vedete tu dívku?“

„Kam chceme!“ řekla Jana, než se mohla ozvat Julie, „Co je tobě do toho?“ A přejela si dlaní po jílci šavle.

„Jsem Omar, její bratr a ochránce!“ sdělil hrdě.

„Bezva. Já jsem Jana, sestra jejího manžela Díny. Když chceš, pojď s námi, můžeš ji tam hlídat.“

Mladík Omar se připojil a tvářil se nepřívětivě.

„Kdybys nebyla žena, tvoji drzost bych přísně potrestal!“

„K tomu tě právě chci vyprovokovat. Porvem se hned nebo až za chvilku? Přesněji: troufáš si mě vyzvat na šavle?“

„Ale no tak!“ řekla Julka, „Jano, už zas?“

„Proč ne, je hezkej! Musím se postarat, než mi ho zkazíte!“

„Ne že bych chápal, o čem mluvíte!“ řekl Omar ostražitě.

„Buď klidnej; než ty začneš něco chápat... Tak hele, odvádíme tvou ségru, abychom ji přichystaly na svatbu. Pojď s nám, jestli chceš, můžeš se dívat. A případně vykoupat, smrdíš jako skunk!“

Omar naprosto nechápal, proč by měl na své vůni cokoliv měnit; naopak ta holka i její způsoby se mu zdály krajně podivné. Koukl po sestře a připadala mu spokojená; připojil se tedy a šel s nimi, odevzdán do vůle Alláhovy.

Abú Massúd zatím vítal jednotlivé členy rady. Jak už jsem řekl, byli to převážně stařečkové, kteří po dlouhém životě naplněném různými jinými činnostmi posléze skončili jako znalci Písem. Byli laskaví a dobrotiví, ovšem většinou ztrápení řadou chorob; jeden měl třeba tak silnou srdeční arytmii, že jsem to nemohl vydržet a musel ho trochu srovnat, aby mi nemodral před očima.

„Říká se, že umíš léčit, princi Díno!“ řekl mi Abu Massúd, „Jak se zdá, je to pravda... mohl bys nějak pomoci i nám?“

„To bych samozřejmě mohl. Ale... jakékoliv léčení nemá cenu, pokud se nepoužije skutečně silných prostředků. Ten nejsilnější je Živý Oheň. Myslíš, že bych mohl...?“

„Svěřil jsem ti svoje město. Počítám s tím, že to uděláš.“

A myslel to skutečně vážně! Zatímco jsem nad tím uvažoval, on dokončil přivítání a ujistil se, že ti, kteří nepřišli, jsou tak nemocní, že leží ve svých obydlích a očekávají příchod Anděla Smrti. Abych nepřeháněl, několik bylo ve věku kolem padesátky, ale rozhodně tu nebyli žádní mladíci.

Abú Massúd pronesl slavnostní řeč. Byla mistrovská. Představil mne jako mocného mága z ostrova An-Nadžám, syna velkovezíra, jenž je rovněž mocným mágem; řekl sice, že jsme členy dervišského řádu, ale nezmínil se, jaké víry. Chválil moudrost a odvahu našeho sultána Charryho a prohlásil, že je ochráncem muslimů, ale ani o jeho přesvědčení se nijak nezmínil. Stařečkové naslouchali, pokyvovali šedivými bradami a souhlasili se vším. Někteří snad ani nechápali, o čem je řeč.

Kdybych je měl vyhodnotit: teoretici vysokých kvalit. O běžný denní život se dlouhá léta nezajímají a problémy je netrápí, když o nich nevědí. Typická státní rada. Přeju jim vše dobré, ale země by si zasloužila mladého vladaře, který by jí věnoval patřičnou péči.

Před starci jsem byl usazen do mihrábu a vyzván, abych přečetl Súru 35, zvanou Stvořitel nebo Andělé. Zazpíval jsem tedy onu súru ke všeobecné spokojenosti. Poté mluvil opět Abú Massúd; oznámil, že v rámci Velkého Očištění se rozhodl dát nám možnost učinit, co považujeme za potřebné.

I konala se rozprava na toto téma; každý ze stařečků se cítil povinen něco k věci pronést, bylo to dlouhé a převážně nesmyslné. Neposlouchal jsem, spíš mě zajímalo, co dělají naši.

Tak především, už během cesty Jana dost úspěšně balila Omara. Je mu devatenáct, má už dokonce ženu (z vysoce postaveného rodu), ale dívku jako ona zatím nepotkal a tiše žasnul. Ona ho soustavně provokovala a nakonec donutila vytasit šavli a střetnout se s ní; prosekla mu kůži na levém předloktí a ještě se smála. Pak mu na to místo položila ruku a odebrala bolest, což ho překvapilo. Tak se přiznala, že je čarodějnice a leccos dalšího. Stačilo mu to, už se od ní nehnul a nezdálo se, že by jí utekl.

Co se týče Marryah, vyšlo najevo, že má radši jméno Mardžána, tak jí od té doby všichni říkali. Užasla, když přišla do seráje a dívky se odstrojily; zvláště nad oholenými hlavami. Napřed myslela, že se musí taky ostříhat, což ji trochu mrzelo, vlasy měla do pasu a nádherně černé. Byla licoměrně ujištěna, že to ani trochu nehrozí; naopak jí vlasy spletly do spousty tenkých copánků, jak se to dělává při svatbách. Jana se chtěla rozhovořit o tom, co se s copánky dělá po svatbě, ale nebylo jí dovoleno. Julie doporučila, aby vzala Omara do lázně a řádně ho vydrhla, než mu dovolí na sebe sáhnout.

Neposlechla. Nejdřív vzaly do lázně Mardžánu a zakázaly klukům přístup, než ji vykoupou a namasírují vonným olejem. Kromě Aiši všichni pochopili důvod. Aiša se rozhodla vyvolávat problémy, při každé příležitosti pronášela něco nevhodného a snažila se sokyni znechutit, leč marně; Mardžána nic nechápala. Že by Aiša mohla mít zájem o jejího prince, ji vůbec nenapadlo, spíš se domnívala, že jenom žertuje. Chování ostatních na to vypadalo.

V lázni si všimla, že všechny dívky mají rozsáhlé tetování, dokonce i na hlavě. Hned se zajímala, kde k němu přišly a zda by taky ona mohla nějaké získat. Odpověď, že jsou kluci, kteří jim to udělali, přijala s klidem; domnívala se, že se jedná o otroky eunuchy, kteří v sídlech šlechticů bývají. Dívky jí vysvětlily skutečný stav věcí, načež se rozhodla odjet s námi a rozhodně se nevracet do otcova paláce. Zvykala si pozoruhodně rychle.

Po koupeli a navonění ji oblékly do všeho nejlepšího, co měly. Arminské dívky mají řadu dobrých vlastností, třeba nejsou lakomé a rády půjčují kamarádkám své věci (tak dlouho, až si přestanou pamatovat, čí původně byly). V průběhu zdobení pronášely různé narážky, kterým sice moc nerozuměla, ale vzrušovaly ji. Také se jí často dotýkaly a vybízely, aby se mazlila. Byla zmatená, ale docela se jí to líbilo.

Omar hlídal před lázní, aby dovnitř nevešel žádný muž a sestru neviděl svlečenou. Jana seděla s ním a spíš jí připadalo, že okukuje ostatní dívky, které volně korzovaly sem tam, aniž je napadlo si vzít něco na sebe. Koukal tak užasle, že se rozhodla dát získat rychleji, než původně zamýšlela.

„Ty máš na těle taky... takové kresby?“ ptal se.

„Samozřejmě! Chceš se podívat?“

Než stačil odpovědět, svlékla blůzu a předvedla mu květinky na ňadrech. „Ale nesahat!“ varovala koketně.

„Cože?“ otázal se poněkud tupě.

„Ne, abys mě osahával! Kdybys třeba...“ vzala jeho dlaně a dala si je na prsa, „Kdybys na mě takhle sahal, musela bych se začít hrozně zlobit a bránit se! Víš dobře, že to umím!“

Přemítal, jak má takové vyhrožování chápat, zvlášť když ho při tom držela za zápěstí a on nikam jinam ruce dát nemohl. Dotýkat se její kůže bylo navíc velmi příjemné a on cítil, jak se v něm vzbouzí žádostivost; dokonce se zastyděl.

„Já vím, jací kluci jsou! Někdo by mohl využít situace, strhat ze mě šaty a znásilnit mě! Opovaž se to zkusit! Strašně bych se bránila! A kdo ví, co bych ti potom provedla...“

Omar se rozhlédl. Toto místo se rozhodně nehodilo k milostnému laškování, pořád tady někdo coural a očumoval. Začal promýšlet, jak by ji dostal do nějakého pokoje; snad někde bydlí, ne?

„Teď jsem si vzpomněla, že musím přinést Mardžáně jeden šátek! Mám ho ve svém pokoji a můžeš jít se mnou, ale...“

Nebyl to její pokoj, byla to společná místnost, ale nevnímal to. Jana pobíhala po pokoji jen ve volných tureckých kalhotách, něco hledala a mlela při tom pantem, pořád to nemohla najít. Omar se trochu bál, že sem někdo vleze, Jana bude vřískat, že se to dozví otec a strašně ho potrestá, že na něj čarodějky přivolají zlého pouštního džina. Ale...

Najednou se na ni vrhl, srazil ji do podušek a serval z ní ty kalhoty. Chvilku mu trvalo, než si poradil s vlastním oděvem, po tu dobu se marně pokoušela bránit. Ještě se trochu vzpouzela, ale když se jí zmocnil, spokojeně ho ovinula pažemi a nechala se. Co se dělo pak, má i ve vzpomínkách poněkud zamlženo.

Když zas přišel k sobě, ležela vedle něho a protahovala se jako spokojená kočka. Omar se cítil poněkud trapně, ale měl utkvělý pocit, že přesně to se od něj požadovalo.

„Promiň... mrzí mě to...“ vykoktal.

„Mě ani ne. Zopakujem si to? Ale mohl by ses svlíknout...“

„Ano, snad... ale co kdyby někdo vstoupil? Třeba tvůj pán...?“

„Nebuď labuť, Omare. Ten o tom dobře ví a nevadí mu to. Jestli tě to uklidní, všichni o tom vědí. Snad kromě tvý sestry.“

„Ale... jsi přece jeho žena!“

„Jsem žena tolika kluků, že na to mám speciální seznam. Potom mi laskavě řekni svoje plné jméno a titul, abych si to zapsala.“

„Jestli to znamená, že tě tvůj manžel už nechce, ať k tomu má důvod jakýkoliv, rád bych tě od něho koupil...“

„Vychladni, jo? Jan je můj muž, protože jsem chtěla, ale nikdo mě nemůže vlastnit. Jsem princezna, víš? A čarodějka!“

„Použila jsi na mne svoje umění?“

„Na to se teprve chystám. Troufáš si?“

Byl silně zmatený, nerozuměl jí a měl pocit, že zabředává do něčeho, co ho může zničit. Usmála se: „Ano, mohla bych tě zničit, kdybych chtěla. Ale neudělám to, líbíš se mi. Naopak ti pomůžu.“

„Jak víš, na co myslím?“

„Tvoje myšlenky jsou jednoduše čitelné. Naučím tě to, ale něco za něco! Uzavřeme obchod: pokaždé, když mi způsobíš radost, naučím tě něco ze svých znalostí. Je to poctivé?“

Neodpověděl. Moc ji nechápal.

„Jo, budu s tebou muset pomalu. Tak za prvé: svlékni se. Chtěla bych důkladně otestovat celé tvé tělo – zrakem, čichem, jazykem, a když nebudeš hodný, třeba tě i kousnu! Bojíš se bolesti?“

Neměl tušení. Ale poslechl na slovo.

Zasedání rady se chýlilo ke konci. Abú Massúd sdělil přítomným, že abych je přesvědčil o svých možnostech, hodlám se pokusit je vyléčit, ale pomocí Očištění Ohněm. Což bude mít pro ně většinu důsledků dobrých, a jeden špatný: ohoří jim plnovousy. Stařečkové se tvářili krajně nedůvěřivě.

Oheň jsem zapálil přímo na nádvoří mešity. Mustafovi strážní se rozestavěli kolem, aby nevnikl někdo nepovolaný. Místní sluhové se za nepovolané nepovažovali, pomáhali totiž starým mudrcům se vymotat z jejich chalátů a doškobrtat až k Ohni. Nejdřív jsem jim předvedl, že mi neublíží; potom jsem tam cvičně poslal dva sluhy, kteří byli nadšeni a hlasitě chválili svoje zážitky. Pak vstoupil sám Abú Massúd; vyšel podstatně pevnějším krokem a vypadal mladší nejméně o deset let. Radostně se smál.

„Ano, přesně tak to popisují staré spisy! Jsi skutečný Mistr, princi Díno; ty dokážeš určitě očistit Svaté Město!“

Jako druhý šel ten děda se srdeční arytmií. Byl jsem nucen dát Ohni pokyn, co s ním má všechno dělat, trvalo to dost dlouho, ale pomohlo. Tento příklad přesvědčil všechny, dali se očistit jeden po druhém a hlasitě chválili moje umění.

Pak jsem Oheň uhasil a šel si odpočinout, zatímco stařečkové se rychlým a pevným krokem vraceli domů. Některým vrátil dokonce i chuť k milostnému životu, což je u muslimů neobyčejně důležité; jeden mi slíbil, že pokud se mu ještě jednou podaří se potěšit se svou nejmilejší ženou (o třicet let mladší), daruje mi stádo velbloudic z ušlechtilého chovu. Nebyl jsem tím tak nadšen, jak očekával; propána, co s těmi velbloudy budu dělat?

Zatímco jsem pokračoval v prohlídce Massúdovy knihovny, sluhové pobíhali po městě a pilně roznášeli drby, což jsem dozajista očekával, když jsme jim přísně nařídili mlčet a nic neříkat. Tak se stalo, že během pár hodin se rozšířily nejen pravdivé zprávy, ale i všelijaké bludy a nesmysly; množství lidí přišlo žádat, aby též oni byli ošetřeni a vyléčeni. Massúd věděl, že za svoje léčení nic nežádám; ani on si o nic neřekl, ale vydal pokyn naznačit každému žadateli, že šťastní jsou ti věřící, kteří hojné almužny rozdávají. Což se týkalo zvlášť bohatých kupců, kteří si pořídili mladé manželky a teď si přáli s nimi užívat, ale nemohli, ač vyhazovali drahé peníze za prášek z rohu bílého nosorožce, penis mořského narvala a jiná afrodisiaka.

Nad starými knihami jsem upadl částečně do meditace; přehrával jsem si znovu všechny detaily dnešních jednání a připadalo mi, že jsem pěkně nalítl chytrému protivníkovi. Nemůžu než přiznat, že mě Abú Massúd dostal, kam chtěl. Až doposud dělám, co si přeje; a ještě budu dělat, zvláště večer a v noci. Je to v pořádku, ale co když je ještě něco, o čem nevím? Obrátil jsem se na bratra se žádostí, aby se porozhlédl ve vyšších sférách; pak jsem seděl, probíral se stránkami milostné poezie 13.století a čekal.

Ať jsem dělal co chtěl, pořád se mi na mysl vracela představa labutí, plujících po vodě. Napřed jsem myslel, že si to vzpomínám na domov, protože pod otcovým palácem stále plavou bílé labutě; pak mi ale došel jiný význam. Vznešené labutě gharániq; dcery Boží, staré bohyně, o kterých hovoří Súra An-Nadžm. Proč? Jaký to má mít význam? Přehlédl jsem něco?

Tehdy mi došlo, za koho mne má Abú Massúd, proč nazývá moji zemi ostrovem Pod Hvězdou. Mága, který uctívá vznešené labutě; který se odváží učinit to, čeho by se on neodvážil. A ponese za to trest? Zajisté ano; Massúd se bojí, naznačuje mi ale, že já bych měl. Vyhlásit lajl al-gharániq, Noc Labutí. Čas, kdy bude starým božstvům povoleno pomáhat lidem.

Mám tvrdit, že jsem byl zděšen? Jsem mág, i Massúd je znalý magie aspoň natolik, aby věděl, na koho se obrátit. Požádal mne a dal mi vlastní vnučku jako úplatek. Je to dost, abych si troufl na takovou hru? Zda to smím udělat, je jiný problém; ale smím odmítnout? Kde jsou hranice mé moci?

Někde v azuru se mi posmíval Jerzy. A Manát, jeho dívka. Taky moje na jednu noc, já vím. Paní Osudu... Jaký je můj osud? Jak se mám rozhodnout? A smím se vůbec ještě nějak rozhodovat?

Vstoupil Abú Massúd, překvapivě omládlý, dokonce bez brejliček.

„V nádvoří se shromáždil značný dav lidí,“ oznámil uctivě, „Ti všichni tě pokorně prosí, zda bys znovu nezapálil Oheň. Trápí je řada neduhů a prosí...“

„Ano, půjdu.“ řekl jsem, „Ale to je jen pomoc v nejvyšší nouzi. Bylo by zapotřebí provést dokonalejší Očištění...“

„Co máš na mysli?“ otázal se s vlídným úsměvem.

„Dozvíš se to, když přiložíš svoje čelo na moje.“

Udělal to. Otevřel jsem mu svoji mysl a ukázal, na co myslím. Pátral jsem po momentu, kdy se zděsí, kdy odmítne takovou možnost jako nejvyšší kacířství, ohavné modloslužebnictví, ba pohanství, kdy mě prokleje... Neudělal nic z toho. Naopak, jen se usmál a řekl: „Ano, zajisté. Tak to udělej, ne?“

„Věříš, že až odejdu, odpovědnost si odnesu s sebou? Tobě zbude očištěné město a upevněné postavení?“

„Doufám v to. Proto jsem pozval Mistra Templářů.“

„Přišel jsem z vlastní vůle!“

„Ano, vím. Ale kdyby se to nestalo, kdybys minul Mekku bez povšimnutí a pokračoval do Al-Káhíru, dříve nebo později by někdo položil otázku, zda se nechceš pokusit. Vylákali bychom tě, možná o nějaký čas později. Nebo pochybuješ?“

„Při tvé moudrosti nepochybuji o ničem.“

„Tak jdi a udělej, co je třeba!“

Vyšel jsem do nádvoří. Shromáždila se tam řada zájemců; zaplatili tučný obnos, aby se směli omýt Ohněm. Spolu s nimi tam byli jejich sluhové a řada čumilů. Některé přinášeli v nosítkách, děti v náručí. Žen byla sotva desetina proti mužům, ale byly tu, což bylo dobré znamení. Nějaký boháč mne přesvědčoval, že koupil na trhu mladou otrokyni až odněkud z Libanonu, ale nic s ní není, ježto k němu nepociťuje takovou lásku, jakou by měla. Přivedl ji s sebou, abych ji vyléčil. Dokážu to?

„Dokázal bych.“ řekl jsem vážně, „Ale na tobě spočívá prokletí. Jsi člověk ničemný a zlý; proč by tě měla mít ráda?“

„Koupil jsem ji!“ rozhněval se, „Mám ti říct, co jsem za ni dal?“

„Ani nemusíš! Táhni mi z očí...“ najednou jsem se zarazil. „Ale pokud vstoupíte současně do Ohně, pokusím se vám pomoci...“

„Proč bychom to měli udělat? Já nejsem nemocný, to ona je chladná...“

Mávl jsem rukou a neposlouchal ho, byly tu vážnější případy. Ten muž mi byl skutečně velmi nesympatický, až jsem váhal, proč. Je snad stejně protivný i své mladé otrokyni?

Nejdřív jsem ošetřil všechny vážně nemocné. Jejich příbuzní či sluhové je vnášeli do plamene na rukou, vystoupili už sami; neměl jsem námitek, aby se současně s nimi omyli i ti, kdož je doprovázejí. Přitřeli se žebráci a čumilové, zvláště děti; těm jsem to dovolil bez váhání, neboť vzápětí zmizely a běžely se chlubit po celém městě, čímž mi dělaly reklamu.

Ten ničemný boháč stejně neodešel; zůstal a sledoval, co dělám. Když se počet ubožáků snížil, přišel poznovu, tentokrát mnohem pokorněji. „Můj dobrý pane, rozhodl jsem se uposlechnout tvé rady a vstoupit do očistného plamene. Avšak uvaž: pohleď, jak krásné vlasy má ta dívka! Dlouhé až do pasu, hedvábně měkké, barvy jako křídla havraní! Není ti líto její krásy?“

„Není mi líto ničeho; udělám, co je třeba. Její vlasy v Ohni shoří, jako shořely všem ženám. Ale pověz: je ti víc líto, že poškodím tvou drahou hračku, nebo že to v ní vyvolá smutek?“

Zaváhal. „Jak zvláštní máš řeči, mistře čaroději! Ale budiž, učiň, co považuješ za potřebné. Vejdeme do Ohně spolu.“

Mohl jsem ji ušetřit, ale způsobilo by to příliš mnoho dohadů a zmatků. Bála se a styděla, ale když jí poručil, učinila to. Já se pokusil na krátkou chvíli propojit jejich vědomí. Tak, aby ona pocítila, že ve skutečnosti je dobrosrdečný a laskavý, jenom život ho naučil chovat se stroze a nedávat znát, že mu na něčem záleží. Zamiloval se do ní; ale pokaždé, když se odvážil dát najevo lidský cit, byl zklamán, okraden, podveden. Co mu zbývá, než nenávidět a kupovat si potěšení za peníze? Ani ona není zlá, jen se ho velice bojí; ještě nenašla nikoho, koho by dokázala mít ráda, moc po tom touží, ale bojí se...

V ten jediný okamžik poznali vzájemně své myšlenky a pocity; když potom vystoupili, bohatec plakal a líbal ji, ona se dala objímat a slibovala mu věčnou lásku. Jen nedbale se zahalili rouchem, jak spěchali domů; a já věděl...

A já myslel na Mardžánu, kterou v té chvíli poučují ženy, jaký ji čeká život. A na Omara, který sedí v rozpacích vedle ní a ani se neodváží zvednout oči k Janě, viditelně velmi spokojené.

Uhasil jsem Oheň a vrátil se do paláce. Abú Massúd popíjel kávu, na rtech mu pohrával jeho věčný dobrotivý úsměv.

„Dalším uchazečům vyřiď: do třetice zapálím Oheň na náměstí přímo před Kaabou. Učiním to v noci a budu si přát, aby každý, kdo vstoupí do očistného plamene, byl zároveň naplněn láskou ke všem živým bytostem, zvláště pak k Bohu. Pokud se podaří...“

„Učiň tak.“

„Súra Rozpoznání praví:

Synové Adamovi, seslali jsme vám již oděvy, které nahotu vaši přikrývají, i ozdoby, avšak oděv bohabojnosti je lepší. A toto je jedno ze znamení Božích – snad si to připomenou!

Za dávných časů se slušelo předstupovat před tvář Boží ve stavu naprosté nahoty; pokud tak učiní i dnešní noci, nebudu jim bránit.“

„Ani já ne.“ usmál se velkošeríf.

Pak jsem odešel z jeho domu a vrátil se do seráje; tam bylo dost živo, hlavně se všichni chystali na hostinu ke tchánovi Mustafovi. Byl mi představen Omar a Jana doporučila, abych se mu věnoval, je velmi bystrý. Taky vyžadovali pokyny ohledně nočních zábav, ale já neměl tušení, co bude.

„Už se nám povedlo postavit na hlavu, co se dalo.“ řekla Julie, „Mám ten dojem, že bys měl uskutečnit Propojení s Mardžánou dřív, než nastanou nějaké zmatky. Kdo ví, co se stane...“

„Ať se stane cokoliv, přikryju ji telepatickým štítem...“

„Myslíš, že bude mít zájem, až pozná, o co se hraje?“

„Ale Jano! Na jaké věci to myslíš?“

„Nechci tě srážet v rozletu, ale jestli je jen zpolovičky tak talentovaná jako její bráška...“

Přečetl jsem si, co vyváděla s Omarem. S chutí se pochlubila.

„Tak fajn, pěkný to bylo. Ale zasloužíš si, aby ti za to aspoň koupil nějakou pěknou ozdobu na sebe; nechceš se sebrat a táhnout na bazar vybírat? Julii můžete vzít s sebou...“

„Myslíš, že tě nebudeme sledovat, co s ní tady vyvádíš?“

Pohádali jsme se a sprostě jsem jim vynadal, ovšem telepaticky, aby si toho Mardžána nevšimla. Skutečně vypadli, dokonce s dost věrohodným tvrzením, že jdou do naší kavárny navštívit přátele. Řekl bych, že nás skutečně nechali a počkali, až se svěřím.

Mardžána čekala, jen co za nimi bouchnou dveře. Pak se svlékla tak hbitě, jako by to měla natrénováno, a začala se elegantně ukládat do podušek. Rozhodně se nechovala jako panna, kterou od počátku dospívání nepouštěli na krok z domu; spíš jako protřelá milostnice, jaké chodí navštěvovat můj bratr Jindřich.

„Teda – já žasnu.“ řekl jsem a žasnul.

„Není to tak správně?“ zeptala se a koukla, zda má zadeček řádně podložený polštářem, abych to měl pohodlné.

Už mi zbylo jen se rozesmát. „Poslechni, děvče, obdivuju tě čím dál víc! Kde ses tohle naučila?“

„Neboj se, naše služky mi vysvětlily, co mám dělat!“ pochlubila se, „Tak už začni! Jsem zvědavá!“

Přiznávám, že mě to samotného začalo bavit. Když jsem se začal svlékat, napadlo ji vyskočit a obsluhovat mě, ale potom se zase uložila do původní polohy. Když jsem se s ní spojil, vydala ze sebe dlouhý, táhlý slastný vzdech; pak se v okamžicích, kdy se domnívala, že se to sluší, příslušně vlnila a sténala.

„Poslouchej, proč tohle děláš?“ ptal jsem se.

„To se má, ne?“

„Nemohla by ses chovat přirozeně?“

„Jistě. Řekni mi jak a...“

Naštval jsem se. Holky, sledujete mě?

Jo. Co potřebuješ?

Od začátku? To byste měly vidět! Ta malá je...

Kouzelná. My víme. Kdybys věděl, co namlela, když jsme ji myly a splétaly jí ty copánky...

Příště si ji budu koupat sám!

Mardžána snaživě a usilovně vytvářela atmosféru; já se musel chechtat, ostatní nás sledovali a taky se smáli. Napadaly mi už různé způsoby, jak jí ublížit, musel jsem se krotit.

„Co bys říkala, kdybych předvedl sestrám, co tady vyvádíš?“

Rozzářila oči. „Tak jo!“

„A co kdybych udělal něco, co by se ti nelíbilo?“

„Ty mi nemůžeš udělat nic, co by se mi nelíbilo!“ prohlásila s hlubokým přesvědčením. Začal jsem se obávat, že má pravdu.

Skončil jsem poměrně rychle a nemůžu říct, že spokojen.

„Líbilo se ti to aspoň?“ ptal jsem se.

„Ano. Co bude dál?“

Tak to ne! Do teďka jsem ji šetřil, ale... vrhl jsem se na ni a zahájil tvrdý výcvik; propojení mysli, kontakt s ostatními, snad se mi povedlo i spojení s Universem. Jednoznačně můžu říct: držela. Občas ji něco překvapilo, ale bez váhání usoudila, že je to součást našich her, o které jí nikdo neřekl.

Když to skončilo, řekla: „To už bylo lepší.“

Urazil jsem se a pomyslel si, aby táhla do pekel.

„Promiň,“ pípla, „Já se to naučím.“

Potom usedla před zrcadlo, uchopila volně pohozenou dýku a tou si odřízla jeden copánek na nejvíc viditelném místě nad čelem.

„Takhle se to dělá, ne? Nebo jak přišly o vlasy ostatní holky?“

„Rozhodně seš nápaditá. Jak jsi na to přišla?“

„Říkaly něco o nějaký magii s copánkama. Jak se dělá?“

Vnímal jsem, jak se Jana řehní jako kobyla.

„Myslíš, že bys to pochopila?“

„Zkus to. Když jsme spojení, chápu docela dobře...“

Tak jsem ji zase stáhl do podušek a vysvětloval. Nevím, jestli chápala. Ale bylo to jednoznačně milé. Pleť arabských dívek má zvláštní vůni a já, jako správná šelma, jsem na čichové vjemy velmi citlivý. I její tělo se mi moc líbilo.

A vrcholně zajímavé bylo taky zkoumat její mysl. Ne současnou úroveň, ta je bohužel dost ubohá, ty hlubší vrstvy, na jaké se dá narazit jen při Propojení. Jak to mám vysvětlit? My všichni, ať chceme či nechceme, jsme ovlivnění kulturním povědomím své společnosti, takže i ona; ale byl v tom mohutný kontrast, což mě zaujalo. Mé výzkumy cítila a líbily se jí, tak...

Tak nás vyrušila Julie: Hele vy dva, nechtěli byste toho konečně nechat a začít se oblíkat? Máme jít na tu hostinu...

Než jsem stihl odpovědět, ozvala se Mardžána: A nechtěli byste vy přijít sem, podívat se, co už jsme se naučili?

To nemyslíš vážně! Ty se jim chceš předvádět? vydechl jsem.

Rozhodně chtěla. Vnímal jsem, že se okamžitě začali dohadovat o placení, a za chvilku už vpadli dovnitř. Mardžána vyčkala, až se patřičně odstrojí a zaujmou místa; pak mě vyzvala. Předváděl jsem všecko co umím, zatímco ona se pokoušela kontaktovat diváky a zprostředkovávat jim zážitky, svoje i moje. Šlo jí to bídně, ale netrpěla trémou ani pocitem trapnosti. Ten měl zato Omar, než ho Jana přinutila, aby se taky předvedl.

Potom si přála, aby se uspořádaly hromadné orgie. A zapojili se do nich pokud možno všichni, kdo jsou toho schopni.

„V pohádkách přece takové věci bývají!“ vysvětlila Mardžána.

V průběhu té zábavy mi začalo docházet, že naše Noc Labutí bude možná ještě zajímavější, než si myslím. Ono vůbec, zaplést se do systému arabského myšlení...

Pak jsme se umyli, co nejkrásněji oblékli a šli na hostinu. Už cestou nás zdravil snad každý druhý; odevšad se ozývala hudba, hlavně rytmický rachot bubnů. Lidé byli rozjitření očekáváním; na co čekají, jsem se pokoušel odhadnout a začínal mít strach.

V jedné jiné kavárně jsem narazil na smečku Wulffssonnů, kteří se k nám radostně vrhli a hlásili, že přijeli právě před chvílí. Byli přestrojení za muslimy a měli i určité znalosti, ale takové úrovně, že by je neodhalil jen slepý a blbý. Například volně rozpuštěné dlouhé rezavé vlasy, kluci i holky; ty měly přes čumáček cosi jako závoj, aby vypadaly stylově. Bez zábran pokřikovali svou vikingskou švédštinou a pokud se pokusili mluvit arabsky, znělo to strašně.

Velel jim kluk kolem dvaceti, na lícních kostech měl vytetované spirály a ani se nepokoušel je nějak zakrýt. Čarodějku mu dělala holka, kterou vyhodili z Atanoru pro naprostý nezájem o učivo. Jediné co se naučila bylo, že čarodějka má právo nařídit každému, kdy a jak ji má uspokojit.

„To se nikdo ani nepokusil vám ublížit?“

„No – v Džiddě na nás koukali dost divně, ale tady jsou lidi hrozně milý! Asi to budou kecy, že zabijou každýho nevěřícího!“

„Jo, dobrý. Já to nějak vyžehlím, ale proboha, vypadněte odtud co nejrychlejc, než se stane neštěstí! Oni jsou někdy opravdu dost nesnášenliví a nechtěl bych...“

„Neměj péči!“ vypjala se hrdě čarodějka, „Chystá se sem zhruba dvacet různejch bojovejch klanů, podle toho, jak doplujou. Záleží hodně na tom, jaký mají lodě... některý se nechají dovézt nasardinkovaný a chtějí si koupit nějakou v Evropě...“

„To musejí všichni přes Mekku?“

„Já jim to navrhla, když jsem sledovala, jak se daří vám! Ty mě možná podceňuješ, ale já nejsem tak blbá, jak si myslíš!“

„Rozhodně ne! Co ještě umíš?“

„No – třeba hrát bych dokázala podstatně líp než tyhlety! Máme s sebou dvě kytary, jestli to rozbalíme...“

„Rozbalte!“ souhlasila Jana, „Já tě slyšela hrát, tam... no, na tom mejdanu u Magdy, pamatuješ?“

„Jasně! Ty seš Jana... nepropojily jsme se?“

„Ani ti nevím – ale můžem to zopakovat!“

Rozehnali jsme je od sebe a pokračovali do paláce. Po cestě mě Mardžána otravovala, jak se dělá spojení mezi děvčaty. Jana slíbila, že jí to někdy ukáže. Pohrozil jsem jí strašnými tresty, aniž bych specifikoval, jakými.

Plukovník Mustafa se cítil poněkud v rozpacích. Důvod byl mně zřejmý, ostatním doufám nikoliv: taky se vykoupal v Ohni, takže přišel o své mohutné rozcuchané vousy, ale nabral tolik síly, že okamžitě po tom prožil pěkné odpoledne se všemi čtyřmi svými manželkami najednou, což se mu už dlouho nestalo; dokonce přibral jakousi mladičkou služebnou. Nicméně možnost, že by to vešlo ve všeobecnou známost, shledával trochu disgustující.

Nemůžu říct, že by mě nenáviděl na první pohled; konečně, když za mne provdal dceru... Ovšem ani si mě neoblíbil; nejvíc se jeho přání blížilo, abych co nejdřív táhl do pekel a případně si vzal s sebou i Marryah.

Omara taky? mrštil jsem po něm otázku.

Mustafa začal konečně věnovat pozornost synovu počínání. Ke svému údivu zjistil, že si mimořádně dobře rozumí s našimi lidmi, zvlášť děvčaty. Pro ty měl dva pocity: prudkou nechuť a ještě prudší sexuální touhu. Nejvíc se mu hnusila Jana, ale když si ji představil jako milenku...

Vítězoslavně po mně blýskla očima. Požádal jsem ji, ať se krotí aspoň po dobu hostiny; nebylo mi jasné, jak by reagoval Omar. Ani možnost, že by se s tatínkem podělil, nebyla docela vyloučena.

Velkošeríf Abú Massúd byl naopak velmi spokojen. Vše se mu dařilo, dokonce i vnutit jednoho člena svého rodu do řádu. Ptal se, zda jsem ochoten vycvičit Omara na čaroděje, ale to nemohu rozhodnout sám. Zeptal se tedy, zda můžeme a jsme ochotni; slíbil jsem, že to projednám s otcem.

Dále jsem projevil přání odvést s sebou Mardžánu do Káhiry, kde se mnou stráví nějakou dobu. Když trval na jejím návratu, dal jsem slib, že ji ve vhodnou chvíli vrátím v požehnaném stavu. Mardžána souhlasila nadšeně. Co uděláme s Omarem, zatím nevím, ale budeme o něj pečovat, jak to půjde.

Mustafovi se to moc nezdálo, velkošeríf byl spokojen. Vyptával se, kolik ještě s sebou vezmeme lidí, kdy a zda vůbec je vrátíme. Nemohl jsem mu odpovědět, sám nic nevím.

Pak začal pomlouvat Llago di Rienziho. Vykládal, že se pokoušel několikrát navázat s ním jednání a k něčemu ho ukecat, ale náš káhirský komthur se nikdy do ničeho zaplést nenechal. Je velice chytrý, zvláště v magii vyniká. Nevylučuji, že je to pravda.

Potom jsem nějak vypadl z obrazu, protože čarodějka Wulffssonů mi hlásila nějaké problémy, se kterými si sama neví rady. (Její představa, co je mentální přenos, je mimořádně... ale je to hezká holka, tak co?) Napřed jsem myslel, že je dav napadl jako pohany; ale ohlásila, že se naopak dožadují očištění Ohněm. Šlo by poslat tam někoho, kdo by to zvládl?

Hlásila se Iris; celý den se jí nepodařilo prosadit, musela být hodná a pokud možno poslouchat, teď už ji to začalo nudit. Tvrdila, že Oheň určitě dokáže zapálit a možná i zvládnout, Rolf jí bude pomáhat a kdyby něco, požádá o pomoc na dálku celý cowen. Nemohl jsem dovolit, aby si holka vybrala dav pro své pochybné experimenty; takže jsem vstal, omluvil se Mustafovi a šel. Moje žena vzápětí za mnou, čekala nějakou legraci.

Na největším prostranství přímo před Kaabou bylo shromážděno přes tisíc lidí. Převážně žebráci a chudina všeho druhu, množství žen včetně. Wulffssonnové se pokoušeli udržovat pořádek, ale bylo to k ničemu; oficiální stráže se vypařily jako smrad, zřejmě se nechtěly do ničeho zaplétat. Skupina hráčů na všechno možné se pokoušela sladit dohromady s kytarami děvčat z klanu, docela jim to šlo a lidé s potěšením tleskali do rytmu; pokud se dalo, rádi se dávali do tance.

Můj příchod vyvolal obrovské nadšení; všichni se ke mně vrhali, snažili se políbit mi ruce nebo nohy, dotknout se mne, ukázat svým dětem. Dětí tu bylo hodně, malé v náručí matek, větší samy a pěkně rozjeté. Drtivá většina lidí měla nějaké problémy, ať už zdravotní či jiné; všechny chtěli vyřešit ode mne. Při současných pokleslých znalostech o magii se domnívali, že čaroděj zvládne cokoliv a nesli velmi nelibě jakoukoliv pochybnost.

„Co s tím uděláš?“ řvala mi do ucha Wulffssonnská WZ.

„Nakopu tě do zadku! Vyhecovala jsi je!“

S potěšením se chlámala. Problém s ní nebyl, že by neuměla nic; něco jí do té pitomé zrzavé kotrby přece jen natloukli, takže provedla pár zásahů, co stačila. Zvlášť vynikala primitivní hypnózou, byla ochotna namluvit komukoliv cokoliv, jen když se ho zbaví. Pár zvědavých kluků proměnila ve psy, teď pobíhali po čtyřech, štěkali a rafali lidi do lýtek. Dost je to bavilo.

Nepřicházelo do úvahy, že by se dav utišil nebo zklidnil, aby mě nerušil při zapalování Ohně. Naštěstí jsem byl v pohodě, našel jsem vhodné místo (ani blízko, ani daleko od Kaaby), očistil je jak to šlo, odstranil veškeré rušivé vlivy a přivolal Oheň. Mardžána se na mě zkoušela napíchnout a sledovat, co dělám, aniž to mohla pochopit, ale nechal jsem ji. Horší už to udělat nemohla, i kdyby něco přečetla.

Pouhé objevení oslnivého plamínku vyvolalo nadšení davu. Hrnuli se sem jako blázni a naši strážní je bili a kopali, aby je udrželi v uctivé vzdálenosti. Naštěstí se včas zjevil Artanna, ve společnosti tygra, kterého s sebou vláčeli Wulffssonni. Bohužel to byl velice mladý bojovník, tím nadšenější, čím blbější. Uměl jenom řvát a cenit tesáky, tak jsem ho nechal. Šelmy naháněly strach aspoň těm největším pitomcům z davu.

Vzal jsem to po řadě; každého, kdo přišel, jsem zběžně vyšetřil a zadal způsob, jakým mu má Oheň pomoci. Jistě, v pořádku; ale tak se to opravdu nedělá! Čaroděj je terapeut, měl by s pacientem promluvit, navázat osobní kontakt, vyhledat skutečnou příčinu a trvale ji odstranit. Můj zásah odstranil většinou jen důsledek, což všechny pokyny považují za prachsprosté flikování.

Musím pochválit lidi ze svého cowenu; občas mi někdo hodil, co už s dotyčným probral, abych byl v obraze. Naši jsou FF, ale hry s Propojením způsobily, že se dost naučili a můžou konat práci minimálně jako zaklínači. Díky Janě, Julii a vůbec; orgie jsou opravdu víc než potěšení těla.

Ale Mardžáno, ty proboha vypadni z vlny a fakt se nepleť! Nejsi ani na základním stupni, tak co sakra...

Taky problém; jak udržet začátečníky od vážné práce?

Jako kategorický imperativ jsem od Ohně vyžádal všeobecný posun vědomí do kvality dobra, aspoň o jeden stupeň u každé osoby. Zda mám či nemám právo žádat něco takového, nemám tušení; ale když jsem vzýval Labutě, vzal jsem je do klatby. Požádal jsem je a dal jim právo na tuto noc. Na všechny přítomné; později jsem si uvědomil, že jsem se měl vyjmout, aspoň myšlenkou, ale: neudělal jsem to. Proč? Co když se mi zachtělo riskovat?

Nic jsem netermínoval ani neomezil; každý ať udělá co chce. Od dětství si přeju jednou pustit ze řetězu Staré Bohy, proč ne právě teď a tady? Vzápětí jsem postřehl první výsledky: mnozí zloději se rozhodli přestat krást, kupčíci šidit zákazníky, děvky začaly dávat zadarmo. Všichni bytostně zlí, nafoukaní, pyšní se náhle zamysleli nad svým jednáním a zahleděli se poprvé v životě na ty, co utlačovali; v mnoha případech se zamysleli, zda je skutečně nutné být na ně takoví.

Ale tohle všecko jsem si mohl uvědomovat jen okrajově, měl jsem plné ruce práce s různými případy, jak ke mně přicházely. Řadu nemocných jsem dokázal vyléčit (šlo mi to líp než kdy jindy, asi taky pomocí Alláhových dcer). Jiným jsem aspoň dobře poradil, dal jim útěchu, naději do budoucna. A ani o tom nevěděl, nedělal jsem nic záměrně, jen reagoval na vnější podněty.

Co dělali oni? Urvali se ze řetězu. Nejdřív chátra; sotva byli očištěni Ohněm, domnívali se, že padly všechny zákony a nařízení. Tančili po ulicích, zpívali, provolávali slávu Alláhovi a Jeho Prorokovi, protože nic jiného neznají. Tančili nazí. Oheň vezme každému vše kromě jeho těla. Muži neměli důvod čehokoliv litovat, ženy... nevím. Osvobodily se? Poprvé dostaly právo udělat, co chtějí? Nebo snad poprvé za život pocítily, že jsou lidské bytosti a mají nějaký cit?

Jsem čaroděj, nejlepší ze všech. Ale co vlastně vím o lidech? Co skutečně vím o té noci, kromě několika útržků? Nevelel jsem; jenom uvolnil řetězy. Nechal jsem vše jít svou cestou, všechny ty nashromážděné roky utrpení a křivdy, všechny zmarněné, nesmyslné životy, všechen ten hnus a špínu; svrhl jsem to všecko na bílá křídla svých labutí a dal jim za to...

Co jsem jim dal? Co jsem jim slíbil? Neřekl jsem to!

Když vzýváš Staré Bohy, dáváš jim právo vzít si sami, co jim patří. Můžeš něco nabídnout; když to přijmou, je to v pořádku. Ale já to udělal tak, že jsem požádal a nenabídl. V takové noci je jejich vše, co si vezmou. Takhle to myslel Abú Massúd? Že si za to vezmou mne a moje sestry a bratry?

Vznešená Paní Manát si vzala mého bratra Jerzyho. Neublížila mu, naopak se zdá, že je mu líp než bylo. Je to moje vina? Vešla do mého lože té noci, dostala co chtěla, i já dostal... potom si vzala odměnu, ale je tím splacen celý dluh?

V nejhloupějším možném momentu mě přišla otravovat Mardžána. Copak má tak důležitého? To byste nevěřili: přišla mě ujistit, že vůbec nemá námitek proti ostatním mým manželkám, minulým ani těm budoucím. Naopak vítá, že je v nejlepší možné společnosti. Pokud bych jí chtěl udělat radost, navrhuje jako moji další ženu tu wizzardku od Wulffssonnů, protože si s ní náramně porozuměla. Ta holka se jmenuje Signe, patří k řádu Wicca a poučila Mardžánu, že je daleko nejlepší ve vědách jako nekromancie, spiritismus a styk s mrtvými. Ježto jsem jí existenci této vědy zatajil, domnívá se, že ji tak dokonale neovládám a proto bych se měl poučit.

Nasral jsem se na nejvyšší míru. A začal řvát, že upálit sem tam nějakou Wiccanku nepovažuji za nejhorší nápad, aspoň přestane dělat blbosti, kudy chodí. Signe s pohrdavým výrazem pronesla pár vybraně sprostých vikingských nadávek, urážejících mou mužnost a magické umění. Potom skočila po hlavě do Ohně, aniž bych jí stihl ochránit její rezavou hřívu. Za ní se vrhla Mardžána, ale to už jsem byl připraven a ty copánky jí nechal. Vychutnám si jejich stříhání jindy a jinak!

Pokud vám můžu poradit, nezačínejte si nic s čarodějkami, hlavně ne s těmi zcela bez morálních zábran. Signe má jako každý z Wlčí krve bystré reakce; odhadla rychle situaci a vyčetla (z Ohně, od Mardžány či dokonce ode mne?), kdo má co ve hře. Jen co vyšla z plamenů (krásně očištěná), zapojila se: požadovala, abych si ji vzal a obětoval Nebeským Labutím. Poprvé za život jsem zažil, aby se princezna a čarodějka sama nabízela jako oběť; taky to v astrálu způsobilo pěkný rozruch. V opačném případě mi vyhrožovala bojem; nebylo vyloučeno, že se Labutě přidají na její stranu a jsou schopny nenechat z posvátné Mekky kámen na kameni.

Mohl jsem začít bojovat, má čest mága mi to dokonce velela. Ale taky přijmout spojenectví. Signe není nejchytřejší, ale je Valkýra, Odinova dcera. Když na to přijde, můžu zkusit bojovat proti celé bandě najednou... ovšem začal jsem dostávat strach. Konáme svoje hry uprostřed druhých, nic netušících lidí; dokážu si zdůvodnit, když se jim něco stane? Příkaz kasty nařizuje chránit za všech okolností nevinné, i kdybych sám měl podlehnout, ztratit život i čest...

Co chceš ztratit, ty idiote? Ztratíš, když si nevezmeš!

Kolem se děly věci, které se mi ani nechce popisovat. Pokuste se vyždímat nějakou reportáž z Jany, ta se bavila skvěle. Julie a Dunbar byli chytřejší, zalezli někam do klidu, vytvořili kolem sebe neproniknutelnou ochrannou clonu a pouštěli přes ni jenom to, co se jim líbilo. Ostatní naši se taky zařídili až překvapivě moudře; nikdo se nesnažil na ně útočit.

Moje nová snoubenka Signe se předváděla. Zjistil jsem, že ji nejvíc vzrušují ta nejpokleslejší erotická dráždidla, výrazy sprosté až hnusné, představy primitivní až k brutalitě. Všechno to s potěšením pouštěla do mysli chátře okolo (a Oheň ji ještě posiloval!). Lidem se to samozřejmě líbilo, zvlášť představa zmocnit se (třeba i násilím) někoho z vyšších vrstev. Skutečně to mnozí dělali a dámy z vysokých kruhů se zase spouštěly s hrubými primitivy z řad sluhů a otroků.

Měl jsem strach o Oheň. Kolem pořád kroužil dav šílenců, mnozí se chtěli vykoupat, jiní chtěli... ani nevím. Kdybych nehlídal, co by se stalo? Na druhé straně, kdybych jej uhasil, dojde k povstání nebo...

Že si děláš starosti, bráško! Nech taky něco na nás!

Kdo? Christoph? Proboha, jak ten se tady vzal?

Klan Baarfeltů se dokáže semknout, když o něco jde!

Rozbrečel jsem se. Kolik nás je, kde jsou? Kdy dostanu možnost je spatřit na vlastní oči, připojit se k nim?

Nešaškuj. Zůstaň živej, ještě toho máš hodně na práci! Ale buď si jist, že jsme s tebou a chráníme tě...

Nedělám nějakou chybu?

Děláš jednu blbost za druhou. Ale pokračuj, noc je ještě mladá!

Christoph za mne skutečně převzal Oheň. Dokonce jsem ho viděl, aspoň zahlédl koutkem oka jako nezřetelný stín, když jsem se díval jinam; mihl se, ale cítil jsem ho. Jerzy poletoval vysoko nad námi a zpíval.

Tak jsem se spojil s dívkou Signe a přijal ji do klanu. Učinil jsem to přímo tam; před Kaabou a Ohněm, pod křídly Labutí. Sotva jsem na ni získal právo, opět jsem ji odevzdal. Jásala.

Tak už konečně řekněte, že jsem pitomec! Opět jsem to udělal přesně tak, jak jsem neměl: obětoval jsem ji ve chvíli, kdy jsem s ní byl spojen, jak tělesně, tak aurou... Jí se to líbilo. Třem Vznešeným Labutím ještě víc. A úplně nejvíc to potěšilo Hubala, odvěkého pána Kaaby. Učinil jsem přesně to, co jsem měl učinit, aby byl spokojen. Vstoupil do tohoto světa ve své nevyrovnatelné nádheře a démoni už neměli důvod ani možnost uprchnout: padali před ním do prachu a odevzdávali se mu na milost a nemilost.

Kdo je Pán Hubal? Řekl bych, že hmotná podoba Alláha. Prorokův Alláh je příliš vzdálený a příliš málo se zajímá o pozemské dění; Hubal naopak zasahuje do dění na Zemi rád, sám či prostřednictvím svých krásných dcer. Dlouho neměl příležitost, a já mu ji dal. Teď nastanou problémy, moci se nebude chtít vzdát, a Alláh jako takový mu ji nevezme, jsou jedna osoba. Možná se bude pokoušet mi projevovat nějakou vděčnost, ale ani nad tím není proč jásat, ona přílišná pozornost bohů nebývá vždy žádoucí. Asi bych to neměl ani moc rozmazávat...

Signe jsem mu nenabídl; nabídla se sama. Nabídla mu svůj život jako oběť a vůbec nic nežádala. To je nejnebezpečnější varianta, jakou může WZ udělat; měl právo ji zabít v hrozných bolestech. Taky jí to hned předvedl; její řev mi zmrazil krev v žilách.

Potom jí vrátil svobodu. Samozřejmě s podmínkami: bude ji chránit a všemožně pomáhat, ale žádá za to spojenectví. Nejen klanu Wulfssonnů, ale také těch Ásů, kteří se odváží vstoupit do Hry. Signe měla dost sebekritiky, aby nic neslibovala předčasně. Přiznala, že je čarodějka, ovšem té nejnižší možné úrovně, bez možnosti spojit se s kýmkoliv...

Už nejsi. Teď jsi princezna!

Signe se zalekla, když si uvědomila, kdo na ni mluví. Kočka Freya.

Tvůj muž mě párkrát potěšil. Mám mu co oplácet.

Hele, další zrzečka, a hezká! Tu malou jsem nechal běžet, ale tebe bych si vychutnal!

Klidně, když mě přemůžeš! Troufneš si, velbloudáři?

Jsem Hubal, Hvězdný Lev, pán Kaaby!

Těší mě. Freya, princezna z Ösgardu. Ale bacha, vezmu s sebou pár kamarádek! Máš nějakou armádu?

Iblísy, ifríty a pouštní džiny. Vyber si!

Začíná mě to zajímat...!

V té chvíli kdesi v dálce zahřmělo a na scénu vstoupil Thor.

Co se tady děje? Někdo dělá mé malé sestřičce nemravné návrhy?

Mír s tebou, bojovníku. Buď vítán pod hvězdami pouště!

Mír... taky s tebou. Co tady domlouváte?

Vydrž, bráško. Zkouším domluvit trochu zábavy. Bojový hry s následnými oslavami. Přidáš se?

No, nevím. Co vsadili?

Tak daleko jsme ještě nedošli. Zatím zjišťuju, co tady provádí mladej Baarfelt.

Ten už mě taky dlouho štve. Ahoj, kluku.

Pokusil jsem se zformulovat dost zdvořilý pozdrav, aby to překousl. Freya se smála.

Tebe si vychutnám, až tě někdy chytím. Koukám, pěkně řádíš. Nechceš trochu pomoci?

Nevěděl jsem, co říct. Thor je velice mocný a nejsem si jist, jestli jsem vždycky udělal, co ode mne očekával. Mohl by mě vymazat jedním mávnutím kladiva...

Nech ho, vidíš že sotva kouká. Takovej fracek a co už dokáže... Hubale, nech být ty smrtelníky a pojď nás navštívit do Walhally! Ukážu ti místní Walkyrje a můžeš si z nich vybrat!

Co když jsem si vybral tebe?

Ty fakt nedáš pokoj? Kdybys nebyl tak hezkej... Co tvý holky, nebudou se nudit?

Něco jí určitě odpověděl, ale vnímal jsem sotva polovinu. Vzdalovali se.

Signe přišla blíž, pověsila se mi na krk a brečela. Ne kvůli tomu, co jí udělal on. Poprvé na ni promluvili Ochránci; to člověka dost rozhodí.

Existuje ještě nějaký průšvih, který jsem neudělal? Snad už toho bylo opravdu dost; odpotácel jsem se, usedl do kouta a zcela se zakryl, aby o mně nikdo nevěděl. Christoph se staral o Oheň a bavilo ho to, proč mu to nedovolit? Proč nenechat každého, ať si dělá co chce?

Byl jsem vyčerpán a padla na mne deprese.

Errata:

30.05.2021 11:11