Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

 (Denis)

Je mi líto, Artanna strašně přehání, jak je u koček obecně zvykem; zkuste si přečíst Aflargeovy vzpomínky z Evropy. Taková paráda to zas nebyla, hlas se mi třásl a udělal jsem tři chyby ve výslovnosti (kterých jsem si všiml). Copak je tak těžké číst Korán arabsky? Horší je sánskrt...

Ovšem že lidi zírali, je teda fakt. Já spíš uvažoval, že bych mohl zkusit ten Korán odkoupit, měl bych dárek pro tátu, ručně psaný na pergamenu, místy se ještě zachovalo zlacení. Hádám tak tři sta let, stejně jako ten palác, do kterého jsme se ještě ani nestihli podívat. Já bych to tu s chutí vybral, ale nemůžem se chovat jako barbaři, ne?

Na druhé straně, Tálib si tu knihu zas tolik necení; stydí se, že je stará a ohmataná! Že bych mu přinesl svůj nový, vydaný tiskem ve Valencii péčí komthura Mendozy jako studijní pomůcka, vcelku běžná učebnice... Ne, to nemůžu! Musel bych mu za to něco cenného dát... Ale na druhé straně, četlo by se mu to líp! Chudák už na ty svoje oči moc nevidí...

Nebuď labuť a zkus to, bráško! Ještě bude rád!

Zmlkni, Julko, a odleť na nejvyšší větev! Nejsem nelida!

Tálib nás vedl do paláce. Upřesnil jsem odhad na čtyři sta let, z čehož posledních tři sta se tu nic neopravovalo a uklízelo jen namátkově. Ne že bych chtěl někoho kritizovat, je mi jasný stálý nedostatek vody. Ale Tálib má dvě ženy a každá k ruce služebnou, tak by snad mohly občas aspoň zamést a utřít prach... v horším případě seškrábnout lopatou.

Uvedl nás do slavnostního sálu; skutečně pěkného. Stěny obložené ušlechtilým dřevem, výš krásnými nástěnnými koberci, na nich zbraně a trofeje z nějakých bitev. Podle stáří bych pochyboval, že je vybojoval Tálib osobně, spíš jeho předchůdci. Jak jsem zjistil, celá ta paráda slouží za bydliště generacím hmyzích populací, obložení červotočům, koberce molům... v podlaze sídlily samozřejmě myši. Nic proti tomu, ale...

Dunbar neodolal, začal prohlížet zbraně. Nedivím se, když jsem je viděl: damascénská šavle, odhadem tak ze šestnáctého století, nejmíň sto let už ji nikdo nevzal do ruky. Křižácký meč, ne zrovna templářský, ale každopádně dobrá zbraň... koukali jsme na to s obdivem a Tálib si mnul ruce.

Potom nás posadil na podušky na čestné místo a přivolal ženy, aby přinesly občerstvení. Chvilku váhal, jak má říct Julii, aby mu táhla z očí a šla se najíst do ženského křídla paláce; chvilku ho nechala ždímat mozek a pak to navrhla sama. Ochotně poručil ženám, aby ji vzaly s sebou a splnily vše, co by jí či dětem mohlo přijít na mysl. Artanna šel s nimi, dal jsem mu pokyn okouknout uzavřené části domu.

Ulevilo se mu, když vypadla. Náš drahý hostitel si totiž delší dobu promýšlel, jak s námi začít vyjednávat. Některé jeho nápady byly pozoruhodné a týkaly se politiky kmene, státu, Arábie a celé Zeměkoule, ne-li vesmíru. Zatím ještě nedošel ke správnému konci, ale uvažoval tak intenzivně, jako už dlouho ne.

Probral jsem jeho problémy a došel k jistým uzávěrům. Slovo raís znamená vůdce karavany nebo kormidelníka na lodi, člověka, který má tušení, kam se jede a umí tam dovést ostatní. Což je ceněná schopnost jak v poušti, tak na moři. Patřil nějakým způsobem do místní dynastie, jako ostatně většina lidí. Když byl mladý, zúčastňoval se lupičských výprav proti sousedům; když mezi sebou uzavřeli mír, tak jen proto, aby spojenými silami napadli někoho dalšího. Pak se obvykle servali o kořist a bylo zas po spojenectví. Mezi válkami si unášeli ženy a kradli velbloudy, když se zrovna snášeli, vymáhali za to odškodné.

Pánem nad nimi byl nějaký emír, který sídlil několik dní plavby daleko. Svorně ho nenáviděli a když byli pozváni k jeho dvoru, plazili se před ním po zemi. Vídali ho málo, ale čas od času se ukázali jeho výběrčí daní, nejhorší lupiči, jaké svět poznal. Za Tálibova mládí proti němu uchystali vzpouru, zřejmě se spikli s jeho nevlastním bratrem, ale Tálib neměl moc velký přehled, asi mu všechno neříkali. V každém případě vzal včas do zaječích, kdežto jeho příbuzní hrdě vytrvali a hrdinsky padli. Tálib našel útočiště ve větším přístavu, kde nějakou dobu střídavě žebral a kradl, až si ho všiml nějaký příbuzný a doporučil do služby na anglickou válečnou loď. Takových jako on tam byla spousta, různé národnosti, barvy pleti a náboženství. Skuteční Angličané byli jen důstojníci a seržanti, vojáky sbírali ze všech kolonií, co jim po světě patřily.

Tálib se vypracoval hlavně svou schopností naučit se anglicky. Ze začátku mu šlo dost o život, později už méně, když povýšil na osobního sluhu, postupně u několika pánů. Jako sluhovi se mu vedlo skvěle, skutečně nepříjemnosti byly jen dvě: často se umývat a muset poslouchat rozmazlené ženské, jimiž Alláh trestá nevěřící. Ale i na to si zvykl; naučil se totiž včas při každé příležitosti natáhnout ruku pro bakšiš a bílí si zase zvykli, že se bez odměny nehne. Získané peníze neutratil za hlouposti, nýbrž moudře za ně nakoupil něco, co obratem ruky zase prodal dalším. Jako pánův sluha hojně bral úplatky. Nakonec přišel na to, že než obchodovat, je lepší půjčovat peníze a pak vymáhat úroky. Vydělal si dost a nabral cenné zkušenosti.

Když byl propuštěn ze služby (s velkou odměnou), rozhodl se pro návrat na rodné pobřeží. Protože už chápal, že lepší než vladaře svrhnout je se domluvit s jeho úředníky, rozdal četné úplatky na několik stran a posléze dosáhl toho, že mu bylo potvrzeno toto území jako vlastnictví. Některým lidem se to nelíbilo, s těmi svedl válku; pak si koupil ty dvě ženy a od té doby žije tady, vybírá od ostatních daně a snaží se zbohatnout.

Alláh mu bohužel dopřál jen jediného syna; ten je momentálně s jakousi obchodní karavanou na cestách v deltě Eufratu, vrátí se tak za dva měsíce a když to dobře půjde, se ziskem. Dále nějaké dcery; ty výhodně provdal. Ještě má syna s jednou otrokyní, ale u toho si není jist, zda je skutečně jeho, protože je to hlupák, pase ovce v nedalekém údolí a těžko kdy k něčemu bude. Přál by si syna chytrého a šikovného, jako jsem třeba já; ale momentálně nemá ani dceru, kterou by vnutil Janovi nebo mně.

Proč? Je možné být tak nechápavý? Přece je tu ještě pořád ta válka s emírem! Kdyby se podařilo získat na svou stranu naši loď, mohl by Tálib sjednotit všechny své četné příbuzné a přátele, napadnout s nimi hlavní město a svrhnout toho lotra, aby se pak sám stal emírem! Tím by byla jeho kariéra dovršena a běda tomu, kdo z něho kdy vydřel nějaký úplatek. Všechny je nechá napíchnout na kůl, v první řadě svého strýce Mustafu, toho tlustého lumpa, který mu sice všechno dojednal, ale neptejte se, kolik mu zůstalo za prsty. Jo, Mustafa kdyby se setkal s těmi cizinci, ten by se radoval! Hned by je nalákal, aby pomohli jeho emírovi ve válce se sousedním králem. Ta válka sice už dvacet let ustrnula na mrtvém bodě, ale s novými spojenci by se dala vyhrát!

Tyhle myšlenky táhly Tálibovi hlavou, když nás hostil čajem, nabízel cukrovinky a vyčkával až se upeče ovce, kterou pro nás nechal zabít. Ještě netuší, že já maso nejím, ale Janek si určitě dá, možná i Julie... Byl přesvědčen, že až se nacpeme, budeme mít dobrou náladu a budeme přístupnější jeho nápadům.

Dunbar není aktivní čaroděj, ale žije s Julkou dost dlouho, aby se od ní leccos naučil. Vybídl jsem ho, aby zahájil vyjednávání o damascénské šavli; dle zákona pohostinství, cokoliv se hostovi líbí, by mu hostitel měl darovat. Jan mě okamžitě začal hecovat kvůli tomu starému Koránu, ale na šavli přivedl řeč, dokonce ji sundal ze zdi a zkoušel. Docela bych mu ji přál...

Tálib sledoval jeho počínání a oči mu jiskřily. Hostovi se zde líbí, to je výtečné! A jak se zdá, je bojovník... vskutku! Abych udělal oběma radost, půjčil jsem si Janovu šavli a chvilku jsme cvičili; Tálibovi mohly vypadnout oči, souboj templářských rytířů ještě neviděl. A to jsem nepoužíval žádnou magii, ani tu primitivní, kterou Jan ovládá!

Potom Jan šavli důrazně pochválil a Tálib mu ji daroval. Pokud vznikl problém, co s jeho dosavadní zbraní, vyřešil ho snadno: pověsil ji na stěnu, kde předtím visela damascénka. Tálib jen zamrkal a nepochopil; tak jsem mu vysvětloval, že zvyk vyměnit staré věci za nové je u nás značně rozšířen. Třeba takový starý Korán, který se používá při přednáškách, bych bez problémů mohl vyměnit za novější... Skutečně? Ale jistě, proč ne!

Jeden z kamarádů je pasivní telepat. Dal jsem mu pokyn, aby zaběhl na loď a můj korán přinesl do večerní modlitby. Ochotně to udělal; já se zatím zamotal do problémů, když jsem se náhodně zmínil o energii, která byla do knihy uložena doteky dřívějších majitelů a příznivém vlivu na současné majitele. Tálib sice nic nepochopil, ale došlo mu, že se vyznám v magii.

Došlo mu... myslím, že už to ví delší dobu. Rozhodně není hlupák a pobíhá po světě dost dlouho, aby se něco přiučil. Celý život čekal, až se potká s někým jako my. Teď dostal šanci, tak jen ji nepustit... Každé naše slovo, každý náš čin mu dával větší a větší naději. Ale jak nás přimět, abychom mu pomáhali? Mohl by třeba poukázat na emírovy zločiny, ale... co kdyby pak na něj prasklo, že není o nic lepší?

Radši jsem se poohlédl, co dělá Julie. Seděla se ženami, pila čaj a poslouchala jejich stesky na problémy všeho druhu. Arabsky rozuměla nepříliš, ale chytila se jejich mysli a vnímala snadněji na co myslely, než co povídaly. Zatím nezasahovala.

Problém s normálními lidmi: než se vykecají, trvá to. V Arminu je to důvod, proč neradi komunikujeme s netelepaty; zatímco já už vím i to, co přede mnou chce utajit, on teprve hledá, jak by něco formuloval. Pokud má rozum, obvykle mu dám instrukci.

Tak to zkus s tím Tálibem, ne? navrhl Janek.

Právě vstoupila nějaká žena a přinášela další občerstvení. Bylo v tom maso, cítil jsem je už na dálku, takže jsem se nepokusil ani ochutnat. Jan si dal a Tálib zrozpačitěl.

„Tobě můj pokrm nechutná, princi Díno?“ otázal se.

„Vznešený Tálibe, snad jsi už poznal, že moje zvyklosti se liší od zvyklostí jiných lidí.“ začal jsem, „Je to možná pro tebe dost překvapující, ale měl bys na to přijít čím dřív tím líp; zejména z důvodu požadavků, které se nám chystáš předložit.“

Raís vytřeštil oči a nechápal. „Já... jaké požadavky? O čem Tvoje Výsost mluví?“

„Jsme tví přátelé, ochotni učinit pro tebe mnoho věcí, které ti mohou pomoci. Ale nepočítej, že ve tvém zájmu povedeme válku proti Emírovi, tvému strýci Mustafovi nebo komukoliv jinému. Nemůžeme a nesmíme. Pokud to chceš vědět jasně: nesmíme způsobit škodu jakékoliv živé bytosti. Z toho důvodu třeba já nejím maso, protože nesouhlasím se zabíjením zvířat. Utrpení, jaké prožívá zvíře, je pro mě nepřijatelné, pokud bych z něj měl mít prospěch, třeba to zvíře jedl. Vévoda Dunbar maso jíst smí, ačkoliv nijak nevyžaduje. Nesmí však zabít člověka, pokud dotyčný nebyl předem odsouzen Alláhem.“

Při své řeči jsem použil určitého mentálního násilí, aby jasně pochopil, co říkám. Netrvalo to ani tak dlouho, než zmatek v jeho hlavě vykrystalizoval do slov: Jak to ten kluk může vědět?

„Vnímám tvoje myšlenky.“ odpověděl jsem klidně.

Řekl: Co jste zač? Andělé, džinové nebo satani?

„Neboj se. Jsme lidé jako ty.“ Zároveň mi napadlo, že jeho podezření má něco do sebe, vzhledem ke spoluúčasti Jerzyho. Taky té arabské panenky, co jí to určitě hrozně neslušelo na kůlu.

A Tálib se rozklepal: „Jestli rozumím... tak jsi právě řekl, že tvůj bratr je anděl! A ještě někdo...“

Janek se ušklíbl: Dobrý! Pokračuj, hezky to děláš!

Měla to být ironie, ale nezlobil jsem se; vyučovat Táliba mentálně by bylo lehčí než mu všechno vykládat. Kdyby se naučil vnímat, bude brzy vše jasné. Zapracoval jsem trochu na jeho vnímání a logickém úsudku, ovlivnil mu podvědomí a začal pročišťovat neuronové spoje.

„Proti emírovi mi tedy pomoci nemůžete?“ zeptal se.

„Rozhodně ne. Vést válku tady nechceme.“

„A prozradíte mu moje plány? Budete mu pomáhat?“

„Taky ne. Chceme být tvými přáteli.“

„Můžete pro mne vůbec něco udělat?“

„Ano. Můžeme ti pomoci sjednat mír.“

Pohrdavě nakrčil nos, tak jsem řekl: „Když jsme přišli, řekli jsme ti pozdrav Is-salám 'alékum!, Mír s tebou. Co je zvláštního na tom, že milujeme mír a prosazujeme ho všude, kam přijdeme?“

V té chvíli pochopil, kdo jsme. A vyděsil se:

Templáři!

No ano, ovšem. Já i Janek máme na rukou vytetované kříže řádu. Při hostině si Jan navíc rozepjal košili, takže Tálib mohl vidět špičky komthurského kříže. Většina našich lidí má někde na těle kříž jako ochranný symbol, ale doposud si toho nevšímal.

A potěšilo mne, že si nás pamatuje šest set let.

„No ano,“ řekl jsem nahlas, „A co?“

„Jste čarodějové! Zaprodanci šejtana! Vrahové pravověrných!“

„Před chvilkou ti to nevadilo. Změnilo se snad něco?“

Vešli jste pod mou střechu! Pozdravili jste znamením míru, dali jste ujištění o svých přátelských úmyslech! A zradili jste mne!

„Jaká je v tom zrada? Zatím jsme neudělali nic, co by nebylo ke tvému prospěchu. Jsme služebníci Alláhovi...“

Začal se uklidňovat. Situace byla zlá, ale rozhodně ne kritická nebo bezvýchodná. I s Templáři se dá vyjít po dobrém, když...

„Co ode mne chcete?“

„Nic. Kdybychom něco chtěli, tak si to vezmeme. Přišli jsme se sem pobavit, nakoupit pár drobností... Ty něco chceš. V tom prvním ti nevyhovíme, ale jsou další možnosti...“

Zaváhal a začal bleskově procházet pamětí. Měl v tom trochu zmatky, ale v základních věcech mluvily jeho pohádky jasně: kdo se dal do spolku s Templáři, vždycky na tom vydělal. Pokud se je nepokoušel zradit. Nebo pokud se nezbláznil...

Proč jste sem přišli? Co jsme vám udělali? Slyšel jsem o vás; už před dávnými lety jste odešli z tváře země, už jsme zapomněli na vaše kříže i vaše čarodějnictví. Proč se vracíte?

Ohlédl jsem se na Janka. Měl jsem pocit, že teď nemluví ten starý vychytralý intrikán, ale samo srdce této země.

Ano, zradil jsem Alláha a přejal zvyky nevěřících psů! Sloužil jsem nevěřícím, zvykl si na pohodlný život, zabíjel, loupil, zrazoval... Ale zasloužím si takový trest? Přišli jste mi vzít duši a rozdrtit ji na prášek?

Co si to o nás myslí? zeptal se Dunbar, Za co nás má?

Odejděte, prosím vás! prosil Raís Tálib a jeho oči připomínaly oči psa, Odejděte z naší země a už nikdy se nevracejte! Nechceme vás tady, bojíme se vás... vemte si, cokoliv se vám líbí, ale už nikdy nevstupujte do našich domovů!

Podívali jsme se s Dunbarem na sebe. Po takové prosbě se nedá dělat nic jiného, než vstát a odejít. Jenomže... budeme muset přivolat Janu, je na projížďce s tím velbloudářem. Julie s dětmi v harému, někteří naši po celém městě...

Já se nechci zbláznit! prosil Tálib.

V té chvíli vstoupili dva jeho strážci s obrovským tácem. Byla na něm celá ovce, do zlatova vypečená a nádherně voněla, takže se i mně vrátila touha aspoň ochutnat. Co se týče Táliba...

„Vznešený Raísi Abú Tálibe,“ oslovil jsem ho, „Děkujeme ti za tvé pohostinství, ale budeme nuceni pokračovat v cestě. Je velmi dlouhá a zajisté pochopíš, že se nemůžeme zdržet...“

Vypadal zdrceně; vyskočil a ukláněl se, ale kdesi hluboko pod tím si liboval: Tak se to povedlo, obelstil jsem je! Odejdou!

A já dostal zlost. Ten pacholek! A já mu málem naletěl!

Neudělal jsem nic, nepohnul ani malíčkem. Jenom ta pečená ovce zvedla hlavu a táhle, smutně zabečela.

V tu chvíli se Raís Tálib posral hrůzou.

Nepotřebovali jsme služebnictvo, abychom trefili z paláce.

„Co teď?“ ptal se Dunbar, „Vypadneme?“

„Když si představím tátův ksicht, až se o tom dozví, dal bych si pár facek sám! Nechat se oblafnout takovým dědkem...“

„Celý život sloužil bělochům, naučil se kroutit svoje myšlenky tak, aby byl věrohodný! Když zjistil, že jsme citliví...“

„Skoro by zasloužil být tím emírem – nebo jeho rádcem! Je to vychytralý starý mizera a já jsem pěkný tele!“

„Podívej, já nejsem žádnej čaroděj, tak ti nemůžu radit. Ale na první pokus to bylo docela slušný. I když...“

„No jo, jasně. Zavoláme Julku a Janu a zabalíme to...“

A co když ne?

Zarazil jsem se. „Co... proč?“

„Už jsme tady udělali tolik průserů, že jeden nebo pár navíc to nezachrání. Co takhle zkusit dát těm mladým volnou ruku?“

„Ďáble Pokušiteli! Co je zas tohle?“

„Nebo jim chceš uvolnit řetězy někde v civilizovaný zemi?“

Zarazil jsem se, má pravdu. Dnešní události na tržišti a nyní v paláci mi ukázaly, že jakýkoliv sebelepší výcvik neobstojí před přirozenými instinkty a nacvičenými reflexy Templáře. Pěstujeme sebevědomé a nebezpečné Napravovatele Světa; jaký div, že když přijdou někam, kde něco není v pořádku, snaží se to změnit? Proto jsme je sem přece vzali, tak sakra...

„Co – dáš rozkaz?“

Tak jsem dal: Všem! Povoluji aktivní nápravu chybných jevů dle vlastní iniciativy, způsobem maximálně šetrným k okolí. Uvítám osobní přístup, nevyzkoušené metody. Budu známkovat!

Mezi kamarády nastal živý ruch. A jediný dotaz:

Zapálíš Oheň?

Prozatím ne. Zkuste to nejdřív po dobrém...

Chvilku bylo rušno. Pak se zdálky ozvala Jana:

Mně taky dáš nějakou známku?

Pokusil jsem se splašit jí velblouda. Marně, chránila se.

V tu chvíli zachvátil Raíse Táliba infarkt.

Otočil jsem se na podpatku. „Tak to nám scházelo!“

„Myslíš, že jsi to zavinil ty?“

Byla to blbá otázka. Každopádně toho bylo dneska na dědka dost. Rozběhl jsem se zpátky, rozrazil dveře do jeho slavnostní síně a podíval se po něm – plazil se po zemi, lapal po dechu a škubal se za hrudník. Skočil jsem k němu, položil mu dlaň na srdce a začal srovnávat rytmus. Za chvilku ho to začalo přecházet.

Co... co to bylo?

Nic. Letěl kolem Anděl Smrti. Ale nezdržel se.

To jsi zase ty, princi Díno?

A kdo by to měl být?

Společně jsme ho svlékli a uložili na polštáře. Už jsem neváhal ani chvíli, zapálil kuličku Ohně a dal se do něj. Svíjel se, řval a nadával, ale vypnul jsem mu hlasivky. Dunbar pomáhal.

„Nešetři ho, Denisi! Už mi jde dědek taky na nervy! Srovnej ho pořádně, ať si nemá na naši péči co stěžovat...“

„Na to bych potřeboval hloubkovou sondu...“

Hloubková sonda se dá vytvořit dvěma způsoby. Jeden je příjemný a velmi účinný, ovšem pouze na děvčata. Druhý je složitý, málokdo ho rád dělá, protože když se začneš moc hrabat v mozku partnera, dojdeš k fuj vzpomínkám. Samozřejmě, když mág klouže po povrchu, je to hezčí, ale pak se může stát, že vnímá to, co chce soupeř dát na vědomí. Nebo co chce sám mág slyšet.

„Nedá se svítit, tvoje práce! Tak jen do toho...“

Teď jsem si dával záležet, abych propátral skutečně všechny záhyby jeho vědomí. Od dětských zlomyslnůstek, jakých bylo docela hodně, přes mladická dobrodružství na lupičských výpravách až po tu jeho službu u Angličanů. Bylo to dost nechutné, ale já dělal svou práci a nedal se rozptylovat. Každou tu vzpomínku jsem ve vědomí nepatrně posunul a zaujal k ní kritický postoj jako k věci nepříjemné, za kterou se stydím. V mnoha případech jsem nemusel ani nic vytvářet, stačilo přenést vlastní znechucení.

Dunbar se nedal prosit a krmil se tou ovcí. Přišel taky Artanna a cpal se jako nezavřený. Hrom vás prašť oba dva!

Trvalo mi skoro dvě hodiny, než jsem byl s Tálibem hotov. Potom jsem ho uložil a nařídil mu do rána spát, byl skutečně vyčerpaný. Kromě toho si jeho staré srdce zasloužilo, abych snížil frekvenci tepu a dal mu odpočinout.

Pak jsem se rozhodl jít podívat ven, jak si vedou frekventanti. Očekával jsem samozřejmě rozličné nepříjemnosti, ale...

V celé vesnici byl pozoruhodný klid. Naši posedávali s Araby v hloučcích, povídali si, ženy s děvčaty vařily, chlapci mluvili o výpravách pouští i mořem; semtam i o boji, ale přátelsky. Nikde jsem nepostřehl náznak konfliktů.

„Já snad špatně vidím! Nebo...“

„No, trochu jsme jim zamotali šišku.“ řekl jeden kluk, „Ten můj kámoš se trochu vztekal, přidusil jsem mu vnímání, teď je klidnej jako želvička. Kdyby z moře vylezl drak, taky by byl...“

Nedalo se nic dělat, musel jsem je pochválit. Přišla Julie, ta si pěkně popovídala s Tálibovými manželkami a odhadovala, že pár týdnů se bude o naší návštěvě žvanit a potom nás zařadí k jiným pohádkám a nepravděpodobným příběhům. Nic zvláštního...

„Takže co? Rozšíříme všeobecnou ospalost a únavu a necháme je odpočinout? Ráno si pěkně zamáváme na rozloučenou...“

Všichni byli pro.

Možná jenom ten Janin velbloudář bude mít na co vzpomínat.

10. MEKKA JE JENOM NĚJAKÉ MÍSTO (Jana)

Tak koukněte: jestli myslíte, že se nechám pomlouvat a ani se nepokusím otevřít na to zobák, jste na omylu. Na rozdíl od svýho bratříčka a sestřiček ze sebe nebudu dělat svatou; jsem jaká jsem, nestydím se, nelžu, neoblbuju veřejnost. Jestli někdo říká, že jsem ateistka a nevěřím v Boha, tak: no, taky třeba. Což neznamená, že bych nebrala fakta, nějakej astrál existuje, ale co v něm je doopravdy, neví ani Valérie! Nevěříte? Kašlu na to.

Jo, beru, že je nějaká karma a až mý tělo přestane fungovat, půjdu před hodnotitelskou komisi a pak do dalšího těla. Jenomže já to udělám tak jako bráška Jerzy, budu si poletovat ve vyšším světě a balit tam kluky. Andělé bez pohlaví a bez vášní? Dovolte mi se zasmát, chachá! Denis nekecá, já ho viděla taky; zavtipkoval si pěkně, když se i s tou svou panenkou šikovně zbavil jemnohmotného těla. Taky to udělám – a potom se těšte, vy co...

Já přednášky o karmajóze náhodou pochopila! Do padesáti budu sbírat plus body, pokud mě někdo nezhasne dřív. Sbírám samý plusy a mínusy tvrdě odpálkuju, račte se sami přesvědčit. Nejsem blbá, jak by ze mě někdo chtěl dělat. To jako na úvod.

Od samýho začátku, co si Julka v saních cestou do Innsbrucku sundala čepec jeptišky a seznámila mě s faktem, že existuje řád Templářů a já jsem jeho čerstvá novicka, jsem se rozhodla tvrdě a bez emocí jít za svým. Jasně, byla jsem děcko a dělala blbý chyby, ale snažila jsem se, aby mě to co nejdřív přešlo. Udělala jsem všecko, jak jsem chtěla: vdala se, odjela do Arminu, zrodila hezkýho šikovnýho kluka a chci mít ještě další děti. I dokonalý dítě je plus. Jsem vděčná Julce, že mi hodila lano; já ho taky hodím dalším kámoškám. Dělám to, abych posloužila každé bytosti, kterou potkám. Taky vím, že mi to zároveň pomáhá.

Tahle cesta je druhý lano, který mi Julka hodila. Denis by mě s sebou nevzal, počítám. Ale nediví se, i když mě má přečtenou; je to moje šance a já ji nezahodím. Od začátku plavby beru šťávu ze všeho, z čeho se dá: od Janka, od Julky, sem tam od někoho z mladých. Jankovi se do toho moc nechtělo, ale Julka ho ještě ukecávala, tak neblbni, co ti to udělá? Chudák Janička je pořád sama, se žádným klukem dlouho nevydrží, že jí žádnej není dost dobrej, a má pravdu, taková milá hezká holka... Jo, jasně! Chudák Janička je sama, protože to, co od kluka chce, dostane na první kontakt a pak už ho nepotřebuje... a kdyby jo, dokáže si ho přivolat na zapískání jako pejska!

To Julie je hrozně hodná holka, kterou nikdy nic neřestnýho ani nenapadne! Od prvního dne jsme spávaly v jedný posteli, tulily se k sobě, dvě čistý panny, ještě jsem ani nevěděla, že existuje něco jako telepatickej přenos, jen přemýšlela, jak jí dát najevo, že by stačilo v tom mazlení zajít trochu dál a mohlo nám bejt oboum krásně! Pak jsem jí to řekla, až po letech v Arminu; když se mi konečně povedlo překonat její zábrany. Čekala jsem, jak se naštve, ale začala málem brečet, že jsem taková hodná a upřímná, kdežto ona, ničemná zvrhlice, už na to přišla tenkrát, netroufla si ale kazit takový čistý nevinný dítě jako mě. Ona by si měla udělat doktorát z psychiatrie u profesora Freuda, kdyby důkladně rozebrala svý deprese a stresy, tak ho ještě poučí!

Já můžu mít depresi leda z toho, když nedostanu denně svou dávku energie; ale tomu jsem se naučila chytře předcházet. Umíte vysávat svý manžely na dálku? Nebo se napojit, když se slaďuje se svou momentální ženou a šikovně si je podojit oba? No jasně, není to jako přímej kontakt, ale když je nouze... Při přímý akci se mi občas stane, že jsem překvapená něčím, co kluk udělá, aniž bych to čekala, což je hezký. Při mentálním přenosu víte všecko pět minut dopředu, což je strašná doba...

Když potřebuje Denis nějaký informace, lehne do knížek a čte a čte a čte, až se mu z hlavy kouří. Jak primitivní! Já zjistím podle výpůjčního lístku, kterej kluk měl knížku přede mnou, svedu ho a prosonduju si jeho vzpomínky, zatímco vyčerpanej spí. Znám to všecko i s jeho komentářem a nemusím si kazit oči. Ještě bych měla někdy příležitostně vyždímat Denise, ten ví všecko, ale sobecky si to nechává pro sebe.

Teda ono jo, Denis chytrej je. Dobře ví, co a jak dělám. Baví se tím a v životě mě nekritizoval, ani v myšlenkách, teda pokud je nějak extra šikovně nezakryl. Rodina mi vůbec fandí, včetně taťky. Toho jsem taky ještě neodlovila. Je starej a tím pádem prudérní, hrozně se bojí slova incest. A co? Že se kdysi před lety vyspal s mojí mámou, následkem čehož jsem vznikla já? Tak by mi nakapal to samý semeno, abych měla tak šikovnou dcerku! Ještě lepší, než jsem sama, protože naše čistý geny by se znásobily! Jak přišla na svět fůra polobohů? Otec oplodnil dceru, bráška ségru... přečtěte si mythologii!

Kdo mě opravdu nenávidí, je Mario. Škoda, že jsem si ho tenkrát nevzala... teď po mně jede jak po uzeným a pořád vede všelijaký hloupý řeči o morálce. No tak nemám žádnou morálku – a co? Copak ji na něco potřebuju? Nemylte se, v morálce není ani plus ani mínus, morálka je jenom slovo, navíc ho každej chápe jinak. Jsem Jana Baarfeltová a žiju podle zákonů Jany Baarfeltový. Jasný?

Po těch letech v Arminu byl Saíd hluboce očišťující zážitek. Chlap, se kterým jsem nemusela svádět souboj, kterej si nechtěl přečíst mý dosavadní zážitky a hrát si s mejma energiema. Pokud si chtěl s něčím hrát, tak s mojí kytičkou, protože pořád nemohl pochopit, proč ji nemám opižlanou jako zdejší holky. Vysvětlila jsem mu, k čemu tam co je a jak se to dráždí a co se s tím dá užít za legraci. Je samozřejmě ženatý a na svých cestách se často stavuje v nevěstincích, ale věřili byste, že ani tam se nic moc nenaučil? Ale jinak se mi líbil, zvlášť mě vzrušoval ten jeho velbloudí pach; asi změním názor na špínu.

No a když potom uhynul vyčerpáním, zůstala jsem na něm ležet (v poslední fázi jsem ovládala já jeho) a hezky si četla. Bylo to zajímavé, rozhodně něco novýho proti těm obvyklým kecům, co se můžete dozvědět od našich. Takže teď umím dokonale arabsky a mám znalosti, jaký mi budou všichni závidět, než jim je předám. Jsem Saídovi hluboce vděčná, taky jsem mu leccos zapsala do makovice, ovšem jak si s tím poradí, netuším. Je to hlupáček.

Odstavec speciálně pro Dianu: Tou nocí s ním jsem se výrazně pozvedla co se týče ušlechtilosti své kasty. Jak jistě víš, Kršna se za své pozemské návštěvy oženil se 16.108 královnami a měl s každou deset synů a jednu dceru. Což bylo rozumné, většina těch 161.080 kluků se potom v krátké době pozabíjela, někdy navzájem. Ale holky přežily, protože ve starý Árjavartě byla ještě slušnost a měly další děti. Ty děti měly zas děti, a jednu takovou princeznu unesl nějaký Saídův prapradědeček; udělal z ní svoji manželku a měl s ní syna, z jehož linie pochází Saíd. On to už samozřejmě neví, ačkoliv nějaké kecy toho druhu mu jako dítě jeho babička vykládala, ale ani na tom nezáleží, já si to přečetla!

A taky vím, k čemu slouží tilak, ta kresba na čele! Samozřejmě k usměrňování energie, když je vaišnavskej zespoda nahoru, tak k povznesení do vyšších sfér, příčnej šivovskej ke ztotožnění se zemí a spirály k soustředění vývodů čaker a jejich vyždímání. Od teďka si budu před milováním kreslit na čelo značky a klukovi taky, ať s tím nemám tolik práce. Indové měli vůbec chytrý znaky; měla bych nosit za ušima copánky, když už si stříhám hlavu. Je to docela užitečný a pomáhá to.

Ráno jsem Saída nemohla probudit, chrápal jak zabitej. Když jsem do něj naprala dávku ze slunce, sice se probral, ale jenom se se mnou pomiloval na uvítání dobrýho rána a zkolaboval zas. Musela jsem použít násilí, motal se jako opilej a ještě pár dní bude, ale naši mě volali a začínali být nepříjemní. Nechtěla jsem ho tam nechat jen tak ležet, ještě by ho sežraly hyeny.

Ve vesnici velká sláva, Raís Tálib byl zdravej jako rybička a cítil se jako nikdy za posledních třicet let, všichni obyvatelé šťastní jako blešky, že jim naši odsypali z váčků přebytečný peníze, ještě jim nosili všelijaký dárky. (Mně dal Saíd hrozně pěkný náušnice, slibuju, že je budu nosit, aspoň na slavnosti!). Občas jsem si sice všimla, že některý jsou trochu zmatený; třeba nechápali, jak naši vyléčili jejich četný nemoci (a hlavně proč to vůbec dělali). Denis jim přečetl z Koránu súru Kráva, což je jedna z nejdelších, a potom tu knížku slavnostně předal, což Táliba hrozně potěšilo, ta stará se už rozpadala.

Když jsme odjížděli, všichni nám mávali a byli hrozně šťastní, že jsme je navštívili. Jestli si takhle budeme počínat všude, bude to tu opravdu Arabia Felix, Šťastná Arábie.

Já se na palubě ze všeho nejdřív svlíkla. „Za těch pár let v Arminu jsem si snad vypěstovala alergii na oblečení...“

„To je jednoduchý, přijímáš energii ze slunce kůží jako stromy chlorofylem,“ řekl Denis a Julie dodala: „Nuže usedni a přijmi kávu, dívko; a začni vyprávět. Sděl nám svoje pocity, přeháněj, vymýšlej si a klidně můžeš i lhát!“

Pochlubila jsem se svými úspěchy a oni se dobře bavili. Avšak nechtěli věřit mým zážitkům, což jsem ostatně předpokládala; že je Saíd potomek samotného Kršny, například.

„Chceš se vsadit, Denisi?“ řekla jsem s veškerou možnou arogancí.

„Zajisté znáš můj názor na sázky! Kromě toho, jak bych se mohl přesvědčit, zda máš pravdu a kdo tedy vyhrál?“

„To je právě předmět sázky, bratříčku. Je jediná možnost; a tu chci právě vsadit do hry.“

Pochopil okamžitě, ale tvářil se blbě a Julka rovněž tak; ve skutečnosti byla plná napětí, jestli to dopadne.

„Ujišťuju tě, že tě vřele miluju, Jano – ale jako sestru! Sice je pravda, že jsem podlehl Magdě, ale to ještě neznamená, že budu mít styk se všemi svými sestrami!“

„V to snad Julka ani nedoufala!“ řekla jsem a Julka zrudla.

„Ty v to doufáš – už od chvíle, kdy mi to ještě bylo trapné! Je to úchylné, perverzní a nedůstojné našeho rodu; nehledě k tomu, že se mi to z celé duše hnusí!“

„Tak počkej, hochu! Stejně jako ty nás, i my tebe čteme rády a často; ani snad nelze jinak. Za několik dní vstoupíme na posvátnou půdu Egypta; tam patřilo milování se sestrou k uctívání bohů, protože všechny božské dvojice byli sourozenci! Dále věnuj pozornost římskému císaři Caligulovi, který v tomto oboru rovněž vynikal a zavedl pozoruhodné nápady...“

„...ti děkuju. Vybrala jsi skutečně dobrý příklad!“

„Nemůžeš popřít, že Caesarové byli vznešený rod! Ne sice tak vysoko postavený jako Ramessovci nebo Ptolemaiovci, ale...“

„Ale Baarfeltové jako divoši ze severu by mohli, co?“

„Pardon! Právě dnes v noci jsem se přivdala do dynastie Jádavů!“

„No... zatím na tobě ta vznešenost vidět není!“

„Pokud budu mít dítě, bude mít tu nejvznešenější krev světa! Dávám ti možnost se přesvědčit; jednoduchou sondou zjistíš, zda je to pravda nebo si jenom vymýšlím!“

Denis váhal, ale Julka mi opět přišla na pomoc: „Prosím tě, tak jí to udělej; copak je to tak velký problém? Nebo nedá pokoj!“

„Mohl bych říct, že je to tvoje vina; rozmazluješ ji jako malou od první chvíle, až jsi dokázala, že cokoliv chce, dostane. Dala jsi jí svého muže i sebe samotnou; teď chceš dát i mne?“

Julka se zasmála. „Od začátku plavby jsi neměl ženu; a předtím to byla ta duch, co ti přebral Jerzy. Dokonce vím, že tě to dost trápí, protože máš zdravé a dobře fungující tělo. Dřív či později tě donutí si nějakou najít – tak proč ne Janu? Nelíbí se ti?“

„Líbí. Ale ještě mě chvilku ukecávej, je to tak příjemné!“

Možná bych měla říct: tohle není hádka, jen takové způsobné šermířské cvičení. Když šermujete s Baarfelty, taky si můžete předem říct, na kterým místě těla chcete mít ozdobnou jizvu. Můžu slíbit, že nepřestanu, dokud vám ji nedám! Že naše potyčka nebyla míněna vážně, vidíte z toho, že jsme mluvili nahlas, dokonce tak hlasitě, aby z toho něco mělo i okolí.

„Kdyby bylo po mým, prodala bych Janu do nějakýho nevěstince! Tam by se jí líbilo, aspoň než by se vzbouřila a utekla...“

„Jejda, prodej! To jsem ještě nezkusila!“

Denis už doufal, že na něj zapomeneme; ale postřehly jsme to.

„Nejlíp uděláš, když si ji vezmeš hned; aspoň si srovnáš různé útržkovité znalosti arabštiny!“ radila Julie.

„A potom hned Julku,“ dodala jsem, „Předáš jí to, zatímco já se soustředím na Dunbara. Pak se sladí oni, čímž se uzavře kruh...“

Denis koukal z jedné na druhou a potměšile se šklebil.

„Ach, jak jste přesvědčivé!“

„A že tebe tak baví být námi pohoršen!“

„Drahá Jano, už ti někdo řekl, že jsi nymfomanka?“

„Doufala jsem, že řekneš děvka. Ale ano, to také.“

„Třeba by se to dalo nějak léčit!“

„Klidně; můžeš hned začít. Doufám, že to bude bolet!“

Odplivl si přes zábradlí. „S vámi se nedá rozumně mluvit!“

„S tebou taky ne. Proč by mělo?“

„Nechceme ten svět zničit – nebo ano?“

„No... kdyby nás to pobavilo...“

„Co vlastně doopravdy chceš, Jano?“

„Nabrat co nejvíc plus bodů a vypadnout.“

„Kam?“

Vzdychla jsem. Představila jsem si říši, ve které nyní žije a volně létá Jerzy. Svět nespoutaný prostorem, časem, hmotou... už nemá ani jemnohmotné tělo, spálil je, je čistá energie...

Denis a Julie to samozřejmě četli. Zasnili si.

„Jak víš, že se ti to povede?“

„Proč by se nepovedlo?“

„Jerzy sešel se světa moc nepěknou smrtí. Zahynul ve službě vyšším ideálům. Pod křídly andělů...“

„Vím. Dělám všechno, aby mi to dopadlo.“

Denis chtěl něco říct, ale neřekl. Zmítaly jím pochybnosti.

„Ty víš, že to chci. A nejsem sama, bráško! Třeba tvá Valérie to už dokonce ví jistě!“

Škubl sebou, v očích mu zablýskalo.

„Nedělej, že to nevíš! Spal jsi s ní, ne?“

„Co říkáš, že má v plánu Valérie?“

„Nemá nic v plánu; ona ví, že opustí svoje hrubohmotné tělo ve strašlivých bolestech. Na oplátku získá...“

„Kdy? Jak?“

„Valérie komunikuje s božstvy častěji než kdo jiný. Dostalo se jí patřičných zjevení. Od té doby se jimi řídí. Dokonce zrození svých dětí si nechává předem schválit! I těch tvých...“

Vyjel: „Taky bys to dělala, kdybys dovedla!“

„Já to dělám! Proč myslíš, že...“

Chvilku mezi námi svištěly vzbouřené emoce. Pak jsem řekla: „Už se pomalu vzdáváš představy sounáležitosti s otcem. Říkáš mu Tomáš, bereš ho jako živou entitu zasazenou v konkrétním prostoru. Proč ne mne? Jsem víc než tvá sestra! Jsem čarodějka a obracím se na tebe jako na čaroděje!“

Neodpověděl. Ani si nic nemyslel.

„Mám právo to žádat? Nebo mi upřeš dostatečnou úroveň?“

Zamručel jako medvěd. Ale nebyl to nesouhlas.

„Proč se s námi musíš pokaždé pohádat?“ zeptala se Julka.

„Protože vy všechno pořád jen zdržujete. Stejně víte, že pravdu mám já a nakonec ji stejně prosadím! Tak o co vám jde?“

„Pravda není jednoznačná.“ řekl Denis.

„Jakou máš ty?“

„Uvážila jsi někdy, že také city jsou plus do hodnocení? Možná ty vnímáš každý pocit jako poklesek nebo sentimentalitu, ale ve skutečnosti je to minimálně bod plus!“

Považovala jsem za potřebné se nad tím zamyslet. Má pravdu.

Julie mi jako už tolikrát přišla na pomoc: „Od začátku se ji snažím naučit, co je to nezištná láska. Obávám se, že klášterní výchova jí způsobila hlubokou deprivaci, uznává jen službu, sbírá plusy a vyřazuje mínusy. Ještě se mi nepovedlo ji přesvědčit, že některý mínus se může ukázat v konečném hodnocení plusem.“

„Bezva! Dej příklad!“ vybafla jsem.

„Láska, Jano. Co je podle tebe?“

„Upnutí se na jednoho konkrétního partnera. Iluze, pod vlivem které jsi přesvědčená, že si to dotyčný zaslouží. Prozatím jsem se nepřesvědčila, že by nějaký takový existoval. Ano, v určitém čase jsem si to myslela, ale skutečnost se ukázala jiná.“

Denis: „Takže jsi neměla nikoho ráda? Ani toho prvního?“

Doznávám, že jsem se poctivě zamyslela nad svými pocity z těch časů i současnými. Provedla jsem rozbor, jako kdybych skládala zkoušky na Nejvyšší univerzitě. A zároveň předávala všechno těm dvěma, abych si nemusela zbytečně brousit jazyk o zuby.

A oni moje vzpomínky poctivě sledovali.

„Je to jasný,“ řekla konečně Julka, „Je absolutně bez citu. Co jí kdysi možná hnulo srdíčkem, odstranila jako sentimentalitu. Navíc si vytvořila rovnítko mezi láskou a sexuální přitažlivostí. V podstatě se dá říct, že hledá, do koho se zamilovat. Jenomže se jí to nemůže podařit, protože se na každého vrhá jako kudlanka nábožná a div ho po milování nesežere...“

„Jeden čas jsem každýho kousla a napila se jeho krve. Klukům se to moc líbilo, ale časem mě to omrzelo. Nepřináší to nic převratně kladného.“

„Dík. Taky hezká vzpomínka.“

„Koukám, vy dva se mě chystáte léčit. Vzhledem k tomu, že není beztak co dělat, klidně pokračujte. Baví mě to.“

„Existuje něco, co by tě nebavilo?“

„Nevím. Zkoušeli na mě působit zápornýma emocema. Přeměnila jsem si je na kladné a zpracovala. Chcete znát detaily?“

Nechtěli, ale nezakázali mi to.

„Ve vzpomínkách jedný holky jsem se dočetla, že některým mužům dělá dobře holku urážet, pohrdat jí, deptat jí sebevědomí, dávat ošklivá jména... Mohl bys mi předvést, co to znamená?“

„Těžko. Ani já to neznám.“

„My tě vážně prodáme do toho bordelu!“ řekla Julka.

„Zkuste! Ale... já mám trochu jiný nápad. Uvažovala jsem, že až bude po zasedání, nevrátím se do Arminu, ale budu nějakou chvilku cestovat po Evropě. A světě, rozhodně bych se chtěla podívat do Ameriky... než mi dojdou peníze. Jsem skromná, když na to přijde. A budu se starat o sebe sama.“

„Co myslíš, že ti to přinese?“

„Kdybych to věděla, nemusela bych to dělat. Samozřejmě se budu držet své zásady sbírat plusy, takže dělat dobré skutky, kdekoliv se vyskytnu. Nehodlám přijít o život jako bezvýznamná oběť dopravní nehody v opilosti...“

Nějakou dobu to promýšleli. Bez komentáře.

„Co uděláš se svými dětmi?“ zeptala se potom Julka.

„Rolf už je veliký. Chceš ho? Stejně visí na tvé Iris, tak ti ho asi nechám. Občas se s ním spojím, abych se s ním pomazlila. Tu malou... asi uložím oplodněné vajíčko do nějakého chráněného místa a pokračování odložím až po návratu. Když to dokáže srnka, měla bych to dokázat taky!“

Denisovi bleskl hlavou blbý nápad, jak svého času královna Dévakí přenesla plod svého syna Balarámy do lůna pastýřky Róhiní, ta ho donosila a porodila.

„Za á nejsem tak dobrá. Za bé mi jako jediná zodpovědná matka připadá tady Julka a té to nemůžu udělat, už proto, že má teď tu malou Ginu a práce až nad hlavu. Kdyby tak existovala nějaká pěkná baarfeltovská princezna kolem patnácti... Taky mi napadlo koupit někde zdravou mladou otrokyni...“

„Vrcholně kladný počínání, teda! Nestydíš se?“

„Co ti připadá špatný na nápadu zařídit jedný holce příjemně bezstarostnej život? Co by ji čekalo v otroctví? Nebude pro ni lepší porodit moje dítě a pak za to celej život prožívat v klidu a láskyplné péči všech?“

„Jak vůbec víš, že nějaký dítě budeš mít? Je to pár hodin...“

„Ty mě máš za blbou, co?“

„Tak – mám, ale z jiných důvodů. Konečně, dělej si co chceš, jako po celou dobu plavby. Velmi lituji, že není možné čarodějku po dobrým k ničemu donutit...“

„Jednu možnost máš. Od začátku ti ji nabízím. Přemoci mě...“

Denis nereagoval. Aspoň ne tak, jak bych chtěla.

„Tak koukejte, vy dva! Nebo vůbec každej, kdo mě vnímá. Rozjedu takovou hru: od teďka každej, kdo mi způsobí potěšení, má právo mě o něco požádat a já mu to splním. Hned po akci nebo kdykoliv v budoucnu, to je fuk, mám dobrou paměť. Za každý číslo jednou!“

Postřehla jsem, jak Denisovi (i Julce) začaly blýskat oči.

„Ano, Denisi, uvažuješ správně: udělej mi to každý den třikrát, budu tě poslouchat jako malej pejsek. Nevyplatí se vám to, mít ze mě hodnou holčičku?“

Nalákala jsem je. Což bylo fajn, moc často se to nepodaří.

„Jestli chcete, můžete si to rozmyslet! Odejdu nebo odstíním svoje vědomí, nezávazně si o tom pokecejte...“

Julie řekla: „Stejně víš, že to vezmeme. Ne proto, že bychom ti věřili, ale třeba nás to bude bavit. Chceš si vyzkoušet být k něčemu donucena a nesouhlasit? Stejně nevíš, co je nesouhlas, tobě je všechno úplně jedno. Hodíš svůj slib jen tak do větru, protože víš, že jsi to přehnala a kdybys pokračovala, dostaneš se do otevřeného konfliktu. Mohlo by se ti nakonec stát, že bychom s tebou už nebojovali, ale odepsali tě.“

„To bys snad neudělala?“

„Dobře víš, že ne. Mám tě tak ráda... jsem z tvého hlediska sentimentální hlupáček. Našla jsem si sestřičku, protože jsem po ní celé dětství marně toužila. Když jsem ji ukradla dosavadním majitelům, začala jsem ji rozmazlovat a úspěšně v tom pokračuju. To je všechno pravda, a ještě něco navíc. Ať uděláš cokoliv, já tě budu mít pořád ráda. A Denis taky.“

Mluvila pravdu. Cítila jsem to.

„Uděláme, co si přeješ, Jano. Ne proto, že jsi silnější než my, ani proto, že bychom uznávali tvoji pravdu. Prostě proto, že tě máme rádi. I Denise mám ráda; kdybych se přesvědčila, že si to přeje, udělám pro něj cokoliv. A nejradši na světě mám Jana; ať si bude přát cokoliv, já se zařídím podle jeho přání.“

Dunbar velel lodi, nacházel se na můstku kus od nás, ale když zaregistroval naše myšlenky, ohlédl se a usmál.

„Tak podívej, Jano: uděláme obřad, jaký si přeješ. Nejlíp hned dokud maminka spí, možná by se jí to nelíbilo, taky ji mám tak ráda, že bych jí nechtěla ublížit. Provedeme to nejvhodnějším možným způsobem: veřejně a s propojením všech, kdo se budou chtít připojit. Dalo by se říct klasická orgie, jak se prováděly před nástupem civilizace. Pořadí: ty a Denis, pak Denis a já, současně ty a Jan, nakonec já a Jan. Klasický kroužek. Pokud se to povede, dojde k dokonalému propojení. Potom navážeme naši mládež, ta už se nesmírně těší, a největší díl práce necháme na tobě. Varuju tě předem, budeš se cítit jako v masovým mlejnku. Tak?“

„Souhlasím. Beru.“

„Denisi?“

„Ano.“

„A ještě: nic za to nebudeme chtít. Je to náš dar tobě, Jano, protože jsme sentimentální hlupáci a máme tě rádi. Mohla bych ještě slíbit, že budeme i nadále plnit všechna tvá přání, dokud tě budeme mít rádi; ale mám trochu obavy, jaká budou. Dokážeš být pěkně zákeřná a rafinovaná; tak s tím pokračuj a vymýšlej si, dokud jsme takhle spolu. Kdo ví, co bude dál...“

A pak jsme to rozjeli.

Říkám pravdu: líbilo se mi to. Líbilo se to i Denisovi, výrazně Janovi a všem mladým. Nakonec se to zalíbilo i Julii, ačkoliv ta se nejdéle snažila udržovat přehled, koho všechno navázala na svůj řetězec. Naši bojovníci to vzali v pohodě: pohlídali si, aby na lodi nebyl nikdo, koho by nepřipojili. Klukům se to líbilo, děvčata měly zpočátku osobní výhrady, ale nakonec se taky jen smály. Jsou mladé a zvyklé poslouchat čarodějky.

Mimo zůstaly děti, kočky a babička Gina. Věděla samozřejmě o všem, dokáže perfektně vnímat, ale rozhodla se nezaujímat stanovisko k ničemu, čemu nerozumí. Což je veškerá magie; nechápu její přístup, ale ve svém věku má právo si rozhodnout, co bude. Vzala na vědomí, že je to moje přání a její dcera se podřídila; tak proč by se ona jako rozumná osoba měla vzpouzet?

S dětmi byly trochu problémy, jsou bystré a vnímavé; Julie ale ostře odmítla zaplétat dceru do čehokoliv a postavila kolem ní takovou ochranu, jako by jí něco hrozilo. Sama uznávám, že Rolf je ještě moc malý na to, abych ho něco učila. Přizpůsobili jsme jejich názory mínění babičky Giny: je to naše věc, oni do toho nijak nepatří a jejich věcí je hlavně nepřekážet.

No a kočky... když se něco konalo, svěřovali jsme jim loď. Při skutečně dokonalém propojení totiž řada lidí přestává vnímat hmotné projevy (přesně rozeznávat od mentálních představ), což by pro loď mohlo mít nepříjemné důsledky. Velela tedy Gina nebo Artanna a o provoz se staraly kočky. Šlo to, počasí bylo nádherné a plavba příjemná.

Objížděli jsme pobřeží k jižnímu konci poloostrova. Když jsme se rozhodli zastavit, bylo to vždy v nějakém zastrčeném hnízdě a předem jsme vytvořili mentální pole, kterým jsme přikryli celou oblast jako dekou. Pod jeho vlivem se nikdo ničemu nedivil, bral situaci jako normální a nás jako turisty z cizí země, kteří si přišli koupit čerstvou zeleninu a pár suvenýrů.

Hlavní zkouškou se nám stal Aden. Je to anglická pevnost, kam často přicházejí lidé nejrůznějších národů, obyvatelstvo je uvyklé turistům a hned tak je něco neudiví. Přesto jsme rozhodli prozkoušet maskovací techniku. Mladí se nadšeně strojili, taky já se rozhodla být co nejsympatičtější. Jako mladší sestra kapitánovy manželky jsem mohla být i hezká; ale slíbila jsem, že nebudu navazovat nedovolené známosti.

Pro příklad uvedu, jak vypadaly děti. Takže v reálu měla Iris bílou tuniku převázanou v pase hedvábnou šňůrou, na hlavě černou srst na prst vzrostlou a na nohou kožené opánky, kdyby náhodou na něco šlápla. Lidé však viděli holčičku nazdobenou do bělostných šatiček s četnými volánky a kraječkami, dlouhé blonďaté vlásky do ohonu a na nich klobouček se závojíčkem, aby nedejpámbu její jemnou tvářičku neožehlo sluníčko. Jako slušná panenka měla taky bílé punčošky, střevíčky a rukavice, takže slunce nemělo šanci. Doprovázel ji Rolfík v dětské námořnické uniformě, se slaměným kloboučkem a dokonce hůlkou se stříbrným knoflíkem, což si trochu vynutil. Podotýkám, Rolf neměl náušnice a Iris diamant v nose. Ty jejich šatičky vydržely celou dobu zářivě čisté, dokonce se ani nemačkaly. Děti dostaly příkaz ovládat projekci samy, takže se měly celou dobu čím bavit.

Já si pořídila velmi pěkné společenské odpolední šatičky, převážně ve žluté a zelené pastelové barvě, s výhradou, že si je upravím dle posledního módního žurnálu, pokud něco takového seženu. Měla jsem samozřejmě klobouk se závojem, slunečník, botky a rukavice. Vlasy jsem si původně chtěla vytvořit ohnivě rudé, ale pak jsem uznala, že by to bylo provokativní a udělala jsem si černou hřívu ve stylu Julky, která však ve slunečních paprscích zářila narudlými odlesky. Nemohla jsem se přesvědčit v zrcadle, jak se mi to daří, ale předvedla jsem se klukům a koukali obdivně, tak asi jo. Zcenzurovala jsem většinu ozdob v uších, nose a obočí, taky tetování na dolním rtu a jizvy na tvářích po tanci kawadi. Tak řekněte, nejsem pěkná holka?

Nevyvolali jsme sebemenší podezření. Přístavní úředníci nám úslužně orazítkovali pasy, popřáli šťastný pobyt a upozornili na některé společenské zábavy, na něž jsme srdečně zváni. Prošli jsme se městem, seznamovali se s jinými bílými lidmi (a vykali si s nimi), s domorodci se domlouvali ukázněnou arabštinou, jakou po delším čase ovládají i běloši, po delším smlouvání jsme zakoupili různé drobnosti a všichni byli spokojeni.

Pan guvernér je starší pán, který už leccos viděl, naříká si na ledviny a těší se, že ještě pět let a bude mít vyslouženo, aby se odebral na svůj zámeček v Devonshiru a strávil tam zbytek života pitím čaje a naříkáním si na počasí. Jeho manželka by si možná přála čipernější společenský život, ale za celý život se jí nepodařilo zažít nic převratného a správně tuší, že ani dál to nebude nic moc. Jejich děti jsou dospělé a nebyly přítomny.

Byli jsme jim představeni a pozváni na večerní party, přičemž děti jsme poslali na loď a Gina se uvolila je hlídat. Potřebovaly to nutně, nudily se a probíraly představu vypustit mezi ty hodné nudné lidi leoparda. Artanna s námi nebyl, ale sledoval všechno a byl ochoten kdykoliv přiběhnout.

Ale klídek, děti jsme zahnali a slavnosti se zúčastnil jen Dunbar a Julie, já a Denis. Jan a Julka mluvili převážně o svých starostech s plavbou po moři. Já tancovala s důstojníky (konečně jsem si jednou pořádně zatančila) a koketovala, předstírajíc jim, že nemám tušení, co by po mně mohli chtít. Denis měl na sobě tmavé sako se stříbrnými klopami (v jedné růži) a rozmlouval s dámami a gentlemany jako nadějný mladý muž, který se chystá ke studiu na vysoké škole a pak bude určitě diplomatem.

Za celý den se nepřihodila žádná nepříjemnost. Částečně díky tomu, že v dosahu nebylo žádné zrcadlo, ale kdyby náhodou bylo, není velký problém upravit vnímání lidí. Lidé mají tendenci vidět jen to, co chtějí; jen když vědí, co mají hledat, najdou to.

Všichni si nás oblíbili natolik, že by nás rádi zdrželi, zvali nás do místních luxusních hotelů (jsou tam celkem dva), dokonce nabízeli ubytování přímo v paláci, ale Jan se vymluvil, že velmi spěcháme do Káhiry. Dokonce řekl jméno di Rienziho, kterého znali jako bohatého obchodníka a významného muže schopného ledacos zprostředkovat; zároveň také muže, kterého není radno nechat moc dlouho čekat. Popřáli nám šťastnou cestu a my vypluli.

Na lodi jsme konstatovali, že si všichni počínali řádně, včetně našich námořníků; nikdo nic neprokoukl. U některých děvčat ani nepřišli na to, že ten svižný kluk je holka; není takový problém se udělat o chlup starší a nechat si narůst knírek.

„Tak, dámy a pánové!“ pronesl k posádce Dunbar, „To bychom měli zkoušku číslo jedna. Zkouška číslo dvě bude návštěva Mekky. Ovšem tady to bude o trochu složitější, protože kdybychom tam udělali nějakou chybu, půjde všem o život!“

„Žádnou chybu jsme neudělali!“ bránil se jeden z kluků, „Já byl dokonce u holiče, nechal jsem si přistřihnout vlasy a oholit bradu a on si vůbec nevšiml tetování ani ničeho...“

„Dobře, netvrdím, že jste se prozradili. Ale stejně... musíme důkladně rozvážit, jak dál. Třeba naše loď je silně nápadná; mám v plánu dojet s ní až do Port Saidu, tam ji nechat a vrátit se na nějaké méně nápadné... spíš domorodé bárce.“

„I tam budeš potřebovat nějaké námořníky!“

„Jistě. Ale po celou dobu plavby budeme udržovat arabské mravy. Pro holky to bude jednoduché, prostě se zahalí. My budeme mluvit a jednat jako muslimové. Zvládneme to.“

„Co my?“ ptala se Iris.

„Vás vezmeme do Džiddy a tam buď necháme, nebo vezmeme dál, jak se bude jevit situace. Dětí si tady nikdo moc nevšímá, ani je neprohlíží, to je dobré. Artannu vezmeme taky, ale utajíme ho. Na noc ho pustíme a bude se muset obejít...“

„Můžu se přestrojit za hyenu nebo šakala!“ nabízel.

„Ještě líp bys udělal, kdybys nebyl vidět vůbec! Ale to bych od tebe chtěl moc, navíc by přes tebe lidé zakopávali a to by nebylo rozhodně dobré. Ne, budeš poslouchat!“

„Po dobu pobytu zbytku posádky dáte volno?“ ptal se někdo.

„Jistě. Počítám s tím, že se pokusíte proniknout do cílového prostoru sami. Nemám námitek, ale doporučuji malé skupinky, které si budou vzájemně pomáhat, ale na ostatní se obracet jenom velmi výjimečně. Ani o sobě nemusíte vědět...“

„Budeme taky muslimové; tak co?“

„Nic. V pořádku. Dovoluji cokoliv.“

„I přibírat nováčky?“

Dunbar zaváhal. „Těžko rozhodnout. Jsi na úrovni rytíře, máš na to právo. Ber na vědomí, že koho přijmeš, o toho se postaráš až do chvíle, kdy dostane zasvěcení. Ale ty sám, pokud vím, ho nemáš a měl bys plno výmluv, kdybychom ti ho chtěli dát. Pokud budeš jednat uvážlivě, možná to přijmeme. Ale kdybys způsobil průšvih, mohli bychom taky nesouhlasit.“

Mladí si vyměnili pohledy a ušklíbli se. Věděli svoje.

„Konečně, taková Mekka je jenom jedno místo na zemi.“ prohlásil Denis klidně, „Přijdeme tam, vykonáme patřičné obřady a odejdeme. Není důvod se znepokojovat. A není důvod se domnívat, že to bude hračka. Zvykejte si na život mezi lidmi; podle toho, jak uspějete v téhle zkoušce, můžete být v budoucnu nasazeni do akce!“

Taková řeč se všem bojovníkům líbí. Nastalo radostné vzrušení.

„Takže příkaz: pokračovat v plavbě Rudým mořem a zakotvit na nějakém místě, kde si pořídíme menší loď. A odpočívat...“

Relaxaci před usnutím jsme si udělali s Denisem. Vypozorovala jsem, že se mu to líbí ústy, zatímco pozvolna usíná. Už dlouho si nedovolí usnout, zatímco někdo pečuje o jeho tělo, ale mně věří; což mě docela dojímá. Nejsem tak bezcitná, jak si myslíte. Potom se k němu přivinu a spíme bok po boku. Zato za svítání se budí on první, vycítí okamžik mého procitnutí a těsně před tím se mne zmocní. Ani nevíte, jak mi takové probuzení zvedne náladu.

Toho večera, než usnul, řekl něco, co mi nepřipadalo významné, až později jsem si to uvědomila: „Už dlouho se mi neozval Jerzy. Copak s ním asi je?“

V noci se mi nezdálo nic. Málokdy se mi něco zdá, bývám docela unavená. Rána bývají depresivní (pokud mě někdo hezky nevzbudí). Tohle ráno mě Denis vzbudil a usilovně trýznil moje tělo, až jsem řvala a škemrala, aby mě pustil. (Kluci na škole by mě nepustili, dokud bych se nepomočila do postele; potom bych se začala vztekat a vymýšlet na ně pomstu, kterou bych zkusila realizovat a oni by se mohli bránit. Docela bezva ráno. Ale Denis je humanista).

„Cos to povídal o Jerzym?“ zeptala jsem se, když jsme se vykoupali a zacvičili si proti sobě.

„Ale nic... jenom bych rád věděl, co vyvádí. Míval ve zvyku mě občas kontaktovat... od určité doby se neozval.“

„A divíš se mu? Má tu princeznu...“

„Pro něho je čas ovladatelná veličina, může do něj vstoupit či vystoupit podle potřeby. Pokud mě pomíjí, je příčina ve mně.“

„Myslíš – kvůli mně?“

„Nesmysl. Ty jsi taky jeho sestra. Mohl by usoudit, že žádnou péči nepotřebuju, ale to bych se divil, staral se o mne, ať jsem to chtěl nebo ne. A jdeme do té Mekky...“

„Myslíš, že něco organizuje?“

„Nevím.“

„Tak ho zavolej a zeptej se!“

„Co jiného je vyslovení jeho jména než zavolání?“

Chvíli jsem váhala, pak se rozesmála. „Co když zmizel v nekonečnu? Stýskalo by se ti po něm moc?“

„Když budu vědět, že skutečně odešel a nevrátí se, tak ne. Ale nejsem si jist, že to tak je. Nevím v podstatě nic.“

„A uděláš s tím něco?“

„Nevím. Vyčkám.“

A šli jsme na snídani.

Rudé moře není žádná pustina, ve které by bylo možné se ztratit a dělat si, co člověk sám chce. Naopak je to místo až nechutně civilizované; každou chvíli lze očekávat, že se odněkud vynoří loď plná zvědavců, ať Arabů nebo bělochů. Jedni i druzí bývají překvapeni, když vidí nahou holku s tetovaným tělem, jak cvičí mečem proti zhruba stejně vypadajícímu klukovi a ještě po sobě v přestávkách šlehají blesky. Už ne tolik, ale stejně dost je překvapí námořníci v bílých tričkách a kalhotách, kteří obsluhují zjevně vojenskou soukromou loď. Velká Británie, která se domnívá mít dozor nad správou domorodých úřadů, se velmi zajímá zejména o osoby ve vyšším postavení, které si plují sem tam a nedokážou uspokojivě vysvětlit, proč. Přičemž tvrzení, že se jedná o plavbu pro zábavu žen a dětí, je příliš neuklidní.

Celkem přijatelná je představa, že zvědaví turisté chtějí vidět pyramidy, ačkoliv místní nechápou, co je na těch kupách starého kamení tak zajímavého. Jiné enklávy stojí za půldenní návštěvu, při níž se projde místní trh, pokochá se zápachem a hlukem, pojí s určitým sebezapřením chuťovky domorodého původu a doufá se, že z toho nikomu nebude zvlášť špatně. Kontakty s domorodci co nejmenší, doporučuje se zdržovat se převážně v hotelích s jasným označením Evropská úroveň!

Abychom z toho kolotoče vypadli, rozhodli jsme dojet na kraj kanálu a zakotvit v přístavu Suez; lodi tam někdy musí čekat, takže se mísí domorodci a běloši. Tam najmeme bárku, s níž se budeme vracet, tentokrát podél pobřeží. Mezitím už budeme od Arabů pouhým pohledem k nerozeznání.

Naše posádka osvědčila značnou předvídavost, neboť skoro každý si obstaral nějaký domorodý oděv. Během plavby Rudým mořem se už snažili příslušně změnit, například komu rostly vousy, pěstoval je i za pomoci magie. V tom oblečení chodili i po palubě, aby si zvykli a odstranili v mnoha případech značně nový neopotřebovaný vzhled.

Denis se zmínil o charakteristickém zápachu domorodců. Přestože islám nařizuje čistotu a pečlivé mytí před modlitbou, v praxi se domorodci myjí spíš namátkou a rituální umývání v mešitě omezí na ruce, nohy a krk. Kdo nepáchne, je podezřelý, takže mladí se bystře rozhodli zjednat nápravu. A to tím, že potřeba se bude od teďka konat výhradně do kalhot, případně na oděv kamaráda, kde se vše nechá zaschnout. Za přísné čistotnosti a zvyku koupat se během dne několikrát to byla ze začátku legrace; potom si začaly dívky stěžovat, že mají menší možnost to klukům oplácet, přestože muži v muslimském světě smrdí daleko víc než ženy. Až se rozhodlo, že pokud dáma bude chtít kamaráda pokropit, musí se dotyčný zastavit a skrčit, aby to šlo, a podobně. Zábavnost časem pominula, avšak zkouška čichem stále ještě objevovala rozdíly. Padaly návrhy se vymáchat ve velbloudí moči, vyválet v bahně nebo zahrabat po krk do smetiště, ale nerealizovaly se, neboť to dost dobře nešlo. Když se hadry vymáchaly, vypadaly konečně dost arabsky; určitý odér zůstal, ač pořád slabší než originál.

Abychom dali pravdě zadost: pach výkalů je ve skutečnosti jiný než dlouhodobě nemytého těla, ale snažili jsme se dosáhnout co nejpodobnějšího výsledku. Ani jsme nepřišli na způsob, jak ve své krátké srsti udržet vši, snad jen Julka by mohla... Julii se ta hra hnusila nejvíc, bezkonkurenčně nejupatlanější byly děti.

Lze říct, že když jsme zakotvili v Suezu a námořníci vyšli do městečka, nevyvolával žádnou velkou pozornost ani jejich vzhled, ani arabština a chování. Dunbar, nikoliv sice vévoda, ale raís velké lodi, vyjednával s místními úřady a byl brán jako kupec odněkud z Indie nebo Malajska. Že by nebyl řádný muslim, nikomu nepřišlo na mysl.

Do Mekky se jezdí, to není nic divného, když je člověk muslim, má to dokonce povinné. Sestava bohatý kupec, jeho dvě manželky, mladší příbuzný, dvě děti, čtyři sluhové a dvě služebné není taky nic divného. Divné bylo snad jen to, že chtěl rozhrkanou bárku se širokou záplatovanou plachtou koupit, nikoliv najmout. Kdyby se nechal na místo dovézt majitelem, bylo by to normálnější; ale pán má vždy pravdu, zvlášť když platí. Usmolený dědek se ochotně a rád zbavil svého plavidla a ujišťoval, že plavbu určitě vydrží, plaví se s ní od mládí a ještě se nepotopila.

Vyrazili jsme pro jistotu hned, abychom se dostali z dosahu zvědavých očí. Bárka byla malá a pomáhat museli všichni; dokonce i my ženy jsme na chvilku vyklouzly ze svého zakuklení a staraly se o plachty. Když si člověk vezme vhodný šátek kolem hlavy, ani si ho nikdo moc nevšímá. Jen Artanna musel zůstat schovaný.

Přístav Džidda je místo, které jsem si rozhodně neoblíbila. Pokud má nějakou výhodu, tak leda že si vás tam nikdo nevšimne, pokud tedy nejste běloch. Bílý muž se tam ukáže velmi zřídka, je provázen podezíravými pohledy a jsou mu neustále vnucovány různé předměty pochybné hodnoty za přemrštěnou cenu. Mezi takové patří zejména různé pravé posvátné artefakty z Mekky, kam běloch nesmí, protože by přišel o život. Co se bílých žen týče, ty by byly nejdřív zneuctěny a pak podřezány, nebo aspoň prodány do harému. Zcela bezpečno není ani pro muslimky.

Ovšem na nás si nikdo netroufal, muži měli šavle a pistole, za pasem nože a Dunbar důkladný karabáč, kterým neváhal přetáhnout po hřbetě někoho příliš drzého. My ženy jsme se držely pohromadě pod jejich ochranou, dokonce i naše služebné, kterým nehrozilo v podstatě nic, dokud je pán v pořádku. Zato se na nás vrhlo klubko žebráků, průvodců, tlumočníků, nadháněčů hostinců v Mekce, majitelé jízdních oslů či mezků, velbloudáři, prodavači vody, pistáciových oříšků a cukrovinek, naháněči nevěstinců a jiní podobní darebáci, promíšení s kapesními zloději. Dunbar právě včas postřehl ruku, která mu sahala po váčku; tu ruku popadl, vyvlekl z davu hubeného chlapíka, podal si ho blíž a ranou pěsti odhodil na tři metry daleko. Po této výstraze usoudili počestní členové cechu zlodějského, že bude lépe zkusit to na někom méně bystrém.

Majitelé oslů a mezků ovšem zůstali, s těmi hodlal Jan jednat. Překřikovali se a tvrdili, že zrovna jejich zvíře je nejlepší, ale vyštěkl na ně pár sprostých beduínských nadávek a žádal, aby mu je nejdřív předvedli. Okamžitě jim vytkl nejrůznější chyby, jako třeba hladomorovou hubenost, nemocný vzhled a nejrůznější defekty; některé osly hnal rovnou pryč i s majitelem. Zřejmě se přesvědčili, že se vyzná, takže mu nabízeli už jenom osly zdravé, silné a schopné donést nás těch pár mil do Mekky.

Konečně skončili muži vybírání a začali nasedat. Nejdřív řádně usadili nás ženy; obě děti si sedly na jednoho osla a Iris ho řídila, ke svému nadšení. Nakonec usedli muži; poháněči běželi vedle zvířat pěšky a pobízeli je křikem a bitím klackem.

Protože jsme se nemohly do ničeho zapojovat, alespoň jsme si povídaly, převážně s Denisem. Zaujalo mne, že spolu s námi chtěli cestovat do Mekky muslimové z celého světa, od Filipín a Jávy až ke konci Maroka. Byli tu černí, žlutí, hnědí i dost světlí; ale všichni se neustále hádali, vykřikovali, přeli se, snažili jeden druhému něco prodat nebo se ošidit – a někteří se dokonce modlili. Mezi davem se proplétali kejklíři s kobrami, polykači ohně, fakíři téměř nazí s tělem probodaným jehlicemi, žebráci, mrzáci natahující zmrzačené údy. Mimořádně mě zarazila bolest kluka tak osmiletého, který měl levou ruku useknutou v zápěstí a mokvající krví; pravou žebral.

Tohle se mi nelíbí, upozornila jsem Denise, Strašně ho to bolí, nejspíš se ho chytá sněť a otrava krve!

Denis zaváhal. Nevšímej si toho... Propátrám to...

Strávili jsme spolu dost nocí, abych ho mohla sledovat. Napojil se na kluka a uklidňoval ho, pak mu srazil horečku a snížil hladinu bolesti. Přitom zjišťoval, co se vlastně stalo; bylo to otřesné. Kluk byl záměrně zmrzačen vlastním strýcem, kterému byl otec dlužen peníze a nemohl platit, vzal si tedy dítě jako otroka a protože mělo nějaké zranění na ruce, zhoršil je ještě víc, aby vyvolávalo soucit. Měl smůlu – vyvolal Denisův hněv.

Pomstíš se mu? ptala jsem se celkem zbytečně. Julie byla taky pěkně vzteklá, ale to se dalo pouze vnímat. Dunbar se na nás obrátil a pohledem varoval, abychom nic nevyváděli.

Viděla jsem Denisovi do tváře přes svůj závoj. Na chvíli zavřel oči a začal prudce dýchat; dokonce škubl rukama, což jinak dělá jen jako součást představení. V jedné blízké kavárně se náhle jakýsi muž vymrštil, jako by ho uštkl had.

„Ruka... moje ruka!“ vykřikoval, „Chytla mě hrozná křeč!“

Ostatní přítomní muži se na chvíli probrali z příjemné ospalé letargie. „Co se ti stalo?“ vyptávali se.

„Nevím... nechápu! Najednou... jako kdybych ji neměl! Jako kdyby mi ji někdo usekl... ani nemůžu hnout prsty!“

„Zkus s ní trochu cvičit!“ navrhovali.

„Nemůžu! Jako kdybych tu ruku vůbec neměl, nehýbá se...“

„Neboj se, zavedeme tě k ranhojiči!“ navrhovali; vzali ho pod rameny a odváděli s sebou, neboť bolest jej ochromovala. „Ten ti určitě pomůže...“

Věděla jsem, že nepomůže. I Denis to věděl; cloumal jím hněv, protože nemohl klukovi víc pomoci, aby se neprozradil. Stejně už se nedalo nic dělat... snad doma v Arminu, ale...

V tomto městě je mnoho zlých lidí...

Je pravda, že žena si toho v tomto kraji moc troufnout nemůže; ale čarodějku zase nikdo nedokáže omezit. Přestože jsem se ani nepohnula a seděla na oslu jako týden stará mršina, četla jsem si myšlenky lidí kolem a když jsem objevila nějakého zvlášť hnusného darebáka, potrestala jsem ho aspoň žaludeční nevolností.

Během cesty jsem měla divný pocit, že se něco děje a není to v pořádku. Konzultovala jsem to s Julkou, ani ta nebyla tak zcela ve své kůži, ale přičítala to nezvyklým životním podmínkám, horku pod pytlovitými černými šaty a nepříjemnému pocitu ze špíny. Když si nás všiml Denis (nezvykle roztěkaný), odpověděl:

Nevěř tomu. Je to varování. Dějí se nějaké... divné věci.

Někdo nás chce napadnout?

Nemyslím. Spíš... je to něco tam. V Mekce.

Vydala jsem se dopředu a propátrávala terén. Kdyby to bylo něco zlého, určitě bych na to přišla, ale to to nebylo; něco silného, to ano. Vycházelo z toho místa, Kaaby. Z hvězdného kamene, který je zasazen do stěny malé chýše, celé pokryté závěsy popsanými jmény chalífů a citáty z Koránu. Téměř není vidět, ale věřící mají možnost se k němu sklonit a políbit jej. Ovšem jen muži, já jako žena bych se tam nedostala.

Postřehla jsem, že Denis zvážněl a chová se opatrně. Ani Jan nebyl docela klidný; všichni jsme měli podivný pocit, že jsme na cizím území. I já se začala zamýšlet nad svými činy. Měla jsem pocit, že je to zapotřebí.

Už jsem řekla: sčítám plusy, odčítám mínusy. Při takové hře má dost velkou důležitost nedopustit se přešlapu, třeba mimovolného narušení plánů nadřazených bytostí. Každá taková bytost má svoje území, které není radno znesvětit. Taky vím, že není dobře dělat určité věci v křesťanských kostelích nebo jejich dosahu.

Tak: komu lezeme do zelí? Alláh jako Nejvyšší Bůh je nejspíš mimo, naše průšvihy nebudou tak veliké, aby se naštval a nějak nás osolil. Kromě toho, je to stejná bytost jako Židovský Jahve, Dianin Kršna nebo... jaká je moje představa Boha? Celý život se bráním nějak si ho představovat, jenom ve mně přetrvává ten odpor proti podobě, kterou mi vnucovaly jeptišky...

Postřehla jsem, že začínám být nějak moc rozjitřená; to už budu radši morbidní! A budu excitovat démony, to mi jde daleko líp, protože si s nimi rozumím. Démoni jsou ve zdejším světě především džinové, mocné, ale otřesně hloupé potvory, které vylézají z děr nebo ze starých džbánů a amfor. Je možné jim svěřit jednoduché úkoly, jako třeba postavit do slunce východu sedm zámků nebo odnést sultána i s palácem na horoucí skálu. Ovšem dávat jim náročné makačky na mozek se nedoporučuje.

Potom jsou tu satani. Kupodivu množné číslo, je jich víc a jsou (aspoň někteří) ženského rodu. Ta myšlenka se mi docela líbí: Dobrý večer, jsem váš Satan Janička a budu u vás bydlet. Nebojte se, nekoušu, loužičky nedělám a důrazně vám doporučuju mít mě rádi. Že bych se na ně zkusila napojit?

Očekávala jsem, že se Denis bude zlobit, ale neudělal nic, jen se po mně podíval a potřásl nechápavě hlavou.

Ale pozor! Ještě tu jsou staří bohové. Měli jich víc, vím jen o několika: je tu Hubal, pán Kaaby, kterému původně patřil ten černý kámen. Nic moc, řekla bych. Dále al-Lát, Paní Slunce a al-'Uzzá, Jitřenka. Když jsem na ni pomyslela, sevřelo se mi srdce a byla jsem zmatená. A potom se ke mně tiše připlížila hrůza: Manát, bohyně Osudu. Temná tvář Paní Jitřenky...

Ne, tady jsem něco spletla. Paní al-'Uzzá mi rozhodně nehodlá ublížit, je to hodné děvče a já jsem pitomá, když se jí bojím. Ale Manát... to je ta, která počítá moje plusy a mínusy. Když jsem viděla její tvář, krásnou a nelítostnou, s přivřenýma očima, ze kterých jen tu a tam vytryskne štěrbina světla, vyděsila jsem se a začala pochybovat, zda jsem skutečně tak hodná, jak si celou dobu myslím.

Denis se znepokojeně ohlédl; dost se mračil.

Co to tam vyvádíš, Jano? Rušíš mi meditaci!

Promiň. Už se to nestane. Jenom jsem se trochu... vyděsila.

Ty? Nechápu čeho!

Tys ji neviděl? Opravdu sis nevšiml...

Teď byl Denis skutečně silně znepokojen.

Chceš tím říct, že jsi obdržela vizi, kterou já jsem neměl?

Zasáhla Julie: Nemohl jsi. Je to ženské božstvo.

Denis se ohlédl po ní, mračil se a vypadal nepřívětivě. Potom jsem vycítila, jak kvapně spouští všechny obranné mechanismy. Teď byl Templář v boji, chráněný líp než brněním. Proti mně, Julce a dalším podobným. Jestlipak taky proti...

A potom jsem vycítila ještě něco: Denis si přivolával pomoc. Tak to začíná být skutečně vážné; jak brášku znám, určitě by nevolal Jerzyho jen tak pro nic za nic.

A co se stalo? Vůbec nic. Jerzy se nijak neprojevil. Nejspíš si někde poletuje s tou... s kým vlastně? Pokusila jsem se vybavit si tvář té dívky a hrůza mnou projela znovu. Je to ona! al-'Uzzá, Paní Jitřenka! Nedivila bych se, kdyby té noci, co se s Denisem přišla pomilovat, svítila do jeho oken!

Vyslala jsem mu úpěnlivé varování se vším, co k tomu patří. Ale dočkala jsem se jenom jeho nevrlé odpovědi: Teď neruš, prosím tě! Copak myslíš, že o tom nevím?

Ještě před hodinou jsem byla přesvědčená, že mě nic na světě nedokáže vyděsit. Jak je to dlouho, co jsem vykřikovala, že si to rozdám s celým světem a neexistuje nikdo, kdo dokáže omezit čarodějku jako já? Dokonce jsem přestala mít chuť se milovat, kdo ví, co by do mně při tom vstoupilo! Ne, dejte mi pokoj a nechte mě být, Janička je hodná, nikomu neubližuje a jestli byla drzá, tak už to víckrát neudělá...

Kruci, nevřískej tady! Když člověk potřebuje klid, tak...

Snažila jsem se uklidnit, spustila přehrady, dokonce zkoušela mantrovat, ale všechno marné; už i Julka začínala být nesvá, Janek se mračil a mladí sevřeli pevněji rukojeti svých zbraní.

A najednou začal Denis zpívat:

„Bismi lláhi r-rahmáni r-rahím!

Rci: Nevěřící!

Já nebudu uctívat to, co vy uctíváte,

a vy nejste ctitelé toho, co já uctívám

a já nejsem ctitelem toho, co vy jste uctívali,

a vy neuctíváte to, co já uctívám.

Vy máte své náboženství a já své náboženství mám.“

Naši mezkaři udiveně vykulili bulvy, nebývá zvykem, aby nějaký kluk jen tak z ničehož nic začal citovat Súru Al-Kafirún. Divili se ještě nějakou chvíli, než si ujasnili, že jim po tom nic není a sem tam se mezi návštěvníky najde i káhin, věštec. Připadalo mi, že se mi nějak uvolnilo... On asi Denis fakt něco umí!

Mekka je... je to místo, kde domácí obyvatelstvo tvoří sotva desetinu přítomných. Tržiště, mraveniště, směs různých atrakcí pro návštěvníky, v době naší návštěvy ještě celkem přijatelně prázdné. V čase každoroční slavnostní pouti hadž se prý naplní; to bych tedy chtěla vidět... vlastně, radši ani ne!

Mezkaři mají dohodu s majiteli hostinců, že jim budou dohazovat hosty; taky ti naši automaticky zamířili do jednoho relativně přijatelného. Dunbar začal diskutovat o ceně, ačkoliv při naší náladě by bral cokoliv; čímž by se ovšem naprosto znemožnil, správný Arab nikdy v životě neopomene smlouvat. Taky teď tlustý špinavý hostinský vyhodil zkusmo desetinásobek přijatelné ceny a vyzvídal, co my na to. Jan počal vykřikovat beduínské kletby, mával rukama a málem se na něj vrhl, načež krčmář hbitě snížil na trojnásobek a otázal se, co bychom tak navrhovali. Jan řekl nějakou směšnou sumu, načež se zděsil zas hostinský, mezkaři vyčkávali a spokojeně přihlíželi a Denis obcházel kolem a prsty mu jenom poškubávaly. Smlouvali tvrdě; když krčmář došel zhruba na dvojnásobek rozumné ceny, zmínil se o přepychově vybavené turecké lázni, která je v ceně; v tu chvíli nevydržela Julie a Dunbar rychle kývl. Mezkaři znechuceně skládali naše vaky, hostinský si mnul ruce a pochechtával se, jak toho divocha někde z pouště vzal na hůl.

A jak už tak byl v ráži, poučil nás, že podle příkazů Koránu je zvykem se pravidelně koupat a udržovat své tělo i šat v čistotě. To už jsem měla chuť vypěnit i já; on sám vypadal jako prase! Copak my jsme si vymysleli tu všeobecnou špínu kolem? Beduíni se myjí pískem, protože nic jiného v dosahu není – ale co se tedy chce od nás?

Zakrátko se to objasnilo: bývá zvykem, že v Mekce si poutníci kupují nový, co nejkrásnější oděv. Teď nemluvím o obřadním rouchu k obcházení Kaaby, to je jediná bílá nesešitá plachta; po koupeli v místním potoce a obřadném oholení hlavy se obléká oděv vhodný třeba i pro prince, a ta hlava se ovine zeleným turbanem, aby každý viděl, že pán je hadži. Od žen se neočekává ani obcházení Kaaby, ani zelený turban, ačkoliv nějaká perská princezna si to před pár sty lety prosadila. Zkusila jsem promyslet, že bych před lidmi předstírala, že jsem kluk, ale Denis řekl, že mi nějak rychle otrnulo, tak jsem zmlkla.

Hostinský pořád ještě žvatlal o tom oblečení. Důvod byl jasný: má přítele (příbuzného?), který s podobnými věcmi obchoduje. Kdyby vznešený pán svolil, dostaví se dotyčný kupec neprodleně přímo sem a nabídne své nehodné zboží, za extra speciál levné ceny, jenom pro vznešené panstvo. Nepochybovali jsme, že kupec je vychytralý a jeho ceny budou strašlivé, ale obcházet se ženami krámky a nakupovat je veliký nezpůsob... tak co?

Dunbar kývl. Uvažoval přitom, že v podstatě Julii posledních pár let nic nekoupil pro potěšení, což od něho rozhodně není pěkné. Když ji v Německu poznal, snil o tom, že ji zahrne zlatem, drahými kameny, vzácnými látkami a vším možným přepychem; zatím se mu podařilo, že jeho manželka chodí většinu času nahá a zdobí se maximálně náušnicemi. Taky Julie zjihla a dojalo ji to, ale nemohla před cizími lidmi předvádět žádné ukázky manželské lásky, to tady prostě nejde. Přála jsem jí to. Pochopitelně, něco koupí taky mně, ale...

Chytla jsem depresi. Tuším, z čeho byla. Projevovala se žalem, že konkrétně mě nemá na světě nikdo tak rád. Jistě, každý se se mnou rád vyspí, jsem hezká a umím to líp než celá Julka, občas ji něco naučím, tak jsem dobrá! Ale že by někdo myslel na to, čím mi udělat radost, to se mi už dávno nestalo. Umím muže svést, uměla bych je i uhranout, ale vzbudit v nich lásku...

Deprese je nakažlivá; Julka to chytla z první ruky, dostala chuť mě objímat a mazlit se se mnou, Jan se cítil provinile, Denis zuřil, protože jsem mu narušovala nějaké kruhy energie. Do toho kvandal blbec hostinský, hádali se mezkaři a barák byl plný nejrůznějších hmyzích vědomí: slamníky se hemžily blechami, štěnicemi, stinkami a stonožkami, podhlavníky byly plné vší, stejně jako hlava krčmáře, kuchyně byla územím švábů. V rozvrzané podlaze sídlily myši, ve vzduchu kroužily milióny much. Všechno to jsou samozřejmě zvířata, která si taky zaslouží být naživu; ale proč zrovna z nás? Cítila jsem, jak Denisovi povolují nervy; nakonec to nevydržel a vymrštil do prostoru okolo sebe kletbu tak strašnou, že se zaklepaly i olejové lampy. Hostinský se lekl, co se to stalo – což mě překvapilo, protože ten typ kletby slouží převážně k ovládání živočichů nižších než lidé.

„Tak dobře,“ souhlasil Dunbar, „Pošli sem toho zloděje!“

Hostinský přivolal svou ženu. To byla mimořádně odpuzující osoba, odporná na pohled i na přičichnutí, zlá, chamtivá, svého muže nenávidící jako mor a hosty jen o málo míň. Zavedla nás do přepychových ženských komnat, což byla jediná místnost vzadu za místností mužů. My jako pánovy manželky jsme si měly lehnout na haldu přikrývek (z nichž se usilovně stěhoval vystrašený hmyz). Kam se složí služky, bylo každému naprosto jedno. Zeptala jsem se na tu lázeň; prohlásila, že pokud se chceme skutečně koupat, což nikomu ze zdravotních důvodů nedoporučuje, musíme si připlatit za každou konev vody zvlášť. Co povídal její muž, ji naprosto nezajímá; jednak je ničema, jednak hlupák a vůbec, jestli se nám to nelíbí, ať táhneme ke všem ďasům.

V předním pokoji se usídlili muži. Nahlédla jsem, nebylo to o nic lepší. Místnost prázdná, tmavá, špinavá – Denis chodil z rohu do rohu a všude kreslil křídou pentagramy. Nikdo se ho na nic neptal, přesto nás ujistil, že na tomto místě nebyl dobrý mág už hodně desítek let.

„Uděláme něco?“ zeptala jsem se ho.

Vrhnul po mně pohled, jakým by uvítal něco vylezlého z kanálu.

„Nevím!“ řekl mimořádně nasraným tónem.

„Tak promiň!“ řekla jsem a zastrčila hlavu.

Odvrátil se a řekl: „Neprominu!“

Jednou z povinností žen je nosit vodu. Předpokládalo se, že naše služebné popadnou džbány a půjdou ke studni, ne té slavné ZemZem, nýbrž nějaké obyčejné. Protože jsme všechny toužily odtud vypadnout, přihlásily jsme se s Julkou, že půjdem taky. Julie se sice rozmýšlela, zda nemá zůstat a chránit děti, ale ty mohly jít klidně s námi. Připojila se vetchá stařenka, která posluhovala v kuchyni, hlavním velitelem byl však jeden z hostinského synů, rozmazlený fracek kolem třinácti, ale muž, takže ochránce stáda. Podle nafoukané držky si byl patřičně vědom svého významu.

Voda se nosí v kovových džbánech, těžkých už prázdné. My jsme samozřejmě holky svalnaté a poradíme si, ale ta bábinka se sotva vlekla; vysledovala jsem, že kdyby neudělala svůj díl práce, nedostane najíst. Byla stará, chatrná a měla kolem čtyřiceti dost nepříjemných nemocí, na které se sice neumírá, ale kterých se taky člověk nezbaví. Některé jsem jí vyléčila už během cesty. Na ty zbývající bych musela použít násilí...

Ta cesta ke studni nám pomohla. Kolem byla řada dobrých věcí: stromy, tráva, potok, studna samotná. Řada žen, které při čekání klábosily o hloupostech... Vodu vytahoval otlemený černoch pomocí okovu, trvalo mu to dlouho a přátelsky se s ženami dohadoval. Zjistila jsem, že je kleštěnec od dětských let.

Zatímco jsme čekaly, naše děti pobíhaly kolem a rozhlížely se. Při tom objevily toulavého psa, dost ošklivého křížence, plného blech a špíny. Ale bylo to zvíře a Rolf i Iris mají zvířata rádi, tak ho začaly hladit a zároveň do dětské míry upravovat jeho energetickou rovnováhu. (To nedělají schválně, jsou tak zvyklé.) Psovi se to líbilo, méně už našemu průvodci; pes je přece bytost snížená, každému hnusná! Tak popadl kámen a hodil, dokonce toho bastarda zasáhl, pes zakňučel a dal se na útěk.

V ten moment vystartovala Iris. Už jí ten parchant šel delší dobu na nervy; vlastně jsme zatím nevzali v úvahu, jak prostředí působí na děti, a ony se taky moc nechlubily. Momentálně vyletěla do vzduchu, jako by byla z gumy, a bosou nohou mu dala tečku do ksichtu, čímž ho srazila na zem. Zařval překvapením, není zvyklý, aby ho mlátil malý beduínský kluk. Pokusil se zvednout, ale vzápětí mu Rolf ukázal, jak umí kopy s otočkou. Zastavili se před ním každý z jedné strany, oči jim sršely vztekem a chystali se zmlátit ho víc než toho psa, jen co si řekne.

Neudělal to; naopak začal vřískat. Mísil kletby se žalováním, vyhrožoval, že to řekne mamince a nechá je ukamenovat za to, že si troufli ho praštit. Že je o polovičku větší, bylo jedno; je tady jednou pán a jestli ho ještě jednou...

V ten moment ho Iris práskla bleskem. Složil se jako prkno, měl na chvilku dost; rychle jsem ho uspala a zařídila, aby okamžitě zapomněl, co se mu stalo. Ženské se smály a brebentily, bábinka se klepala hrůzou a tušila, že to odnese zase ona. Proč? To je fuk, vždycky všecko odnese jenom ona.

Tady se něco stane! řekla Julie, A bude to průser!

Tady se děje už spousta věcí, pomyslela jsem si pro sebe, ale pořád ještě jsem se držela. Denis se taky držel...

Když Dunbar souhlasil, aby mu hostinský poslal toho zloděje, neměl tím na mysli, aby poslal do pokoje všechny zloděje, které zná; ale krčmář to tak zřejmě pochopil. Takže vzápětí po našem odchodu vlezl dovnitř nějaký otrhanec a nabízel hašiš. Dunbar ho slušně vykázal a když nešel, sáhl po karabáči. Vzápětí vlezl další a nabízel služby nějakých prostitutek. Dunbar ho popadl za krk a zadnici a vyhodil ze dveří. Pak přišel lotřík zvláště vypečený: nabízel hnusně páchnoucí kořalku tím nebezpečnější, že korán zakazuje pít alkohol. Jan ho shodil ze schodů i s jeho chlastem a přidal pár hrubých nadávek.

Tím si zajistil částečné soukromí, pokud se o něčem takovém dá mluvit v domě, kde se neustále ozývá na nádvoří křik a hádky; řev velbloudů byl z toho asi tak nejlepší. Horší bylo, že se vzadu za stájemi servali Pákistánci s Afghánci; dva nejhůře pobodané bylo nutno odnést do místního špitálu. Alláh je ochraňuj!

My jsme zatím navázaly rozhovor s místními ženami. Byly hloupé hůř než slepice, znaly jen dvě témata: jak strašně jim ubližují jejich muži, když se naštvou a jak jsou na ně milí, když čistou náhodou vzteklí nejsou. Kromě toho byly dámy parádivé; myslíte že to nejde, když je žena zahalená a kouká jí jen jedno oko? Opak je pravdou, pod tím pytlem byly krásně vystrojené a příjemně navoněné; bohužel něčím, z čeho se mi zvedal žaludek.

Konečně jsme tu vodu dostaly; se ženami jsme nedomluvily nic, po jejich prověření jsme se přestaly snažit. Malého ochránce stáda jsme musely směrovat, byl úplně zpitomělý, vlekl se za námi a nechápal. Sotva došel domů, zmocnila se ho matka a podrobila křížovému výslechu, kde a jak si rozbil hubu. Chudáček neměl tušení, takže mu vrazila ještě jednu.

Dunbar seděl v meditační poloze a vypadal naštvaně. Kluci taky působili otráveným dojmem, Denis chodil po pokoji, skládal prsty do janter a vydával zvuky. Jinak to popsat nedokážu, nebyly to mantry ani jiné srozumitelné výrazy, spíš tremolující tóny určité modulace, na jejichž smysl jsem se neodvažovala zeptat. Proti nám a zbytku hmotného světa byl poměrně dost dobře chráněn.

Paní hostinská došla k názoru, že muži mají hlad. Nejdříve jim bylo nutno přinést kávu; sama pochopitelně nedělala nic, pouze přivolala naše služky a vydávala jim rozkazy. Jelikož to holky bavilo, ochotně poslechly. Julie zůstala v kuchyni taky, zřejmě dohlížela, aby nás neotrávila. Stařenka se odšourala k mlýnku, kde začala drtit obilí. Točit kamenem je pěkně těžké, ale když jsem jí chtěla pomáhat, chabě se bránila, že by se paní zlobila.

Pokoušela jsem se ji trochu rozmluvit, aby začala přemýšlet a já ji mohla přečíst. S tím čtením myšlenek to není úplně tak, jak si vy lidé myslíte; příkladem budiž Denisova prohra s dědkem Tálibem. Myšlenky jsou dominantní, významné a náhodné, v podstatě pouhé problesknutí. Dominantní se čtou dobře, pokud se naladíme na stejnou úroveň. Ty náhodné téměř neregistrujeme. Ale může být, že někdo je rozený komediant, vlastním přičiněním se stylizuje do nějaké polohy a tu my vnímáme jako fakt. Tahle babička myslela ve skutečnosti jen na jednu věc: proboha, abych splnila všecko, co po mně paní chce, abych dostala najíst a nebyla bita. Jinak ji téměř nic nezajímalo.

Ať jsem jí pokládala otázky jaké chtěla, nejdřív jí problesklo hlavou překvapení: proč se mě ta holka ptá, čím mi chce ublížit, co se stane, když něco řeknu, co bude, když nic neřeknu, nebude si stěžovat paní, že jsem neochotná? Teprve pak se soustředila na problém samotný. Ale ne na pravdivou odpověď; uvažovala: co chce ode mne ta paní slyšet, co říct, aby byla spokojená? Samotná věc ji nezajímala, často skutečně nevěděla. A to jsem se ptala, kolik je jí let, odkud pochází a co by si dala k jídlu.

Pokud jsem vyptáváním zjistila: je otrokyně. Kdysi dávno ji od někoho někdo koupil, zavřel do nějakého domu a když neudělala přesně to co chtěli, bili ji. Když povyrostla, poslali ji do jiného domu, tam s ní spal muž, jemuž patřila. Měla dvě děti, ty jí nějakou dobu nechali a když vyrostly, tak jí je vzali. Moc tehdy plakala, ale zbili ji, tak přestala. Dnes už si ani nedokáže vzpomenout, zda to byli chlapci nebo děvčátka. Potom ji posílali sem a tam a všude musela dělat, co řekli. Nikdy se jí nikdo nepokusil nic vysvětlovat. Možná není hloupá, ale nestála nikomu za tu námahu. Jmenuje se asi Fatma, teď jí říkají ta stará – nevadí jí to. Nic jí nevadí. Jen hlad a bití.

Tak jsem uvažovala, jak jí pomoci. Asi nijak. Dodat trochu síly do těch starých, vyčerpaných svalů. Pomoci jí, aby ji nebolelo stařecké tělo. Nebo dorazit, aby se netrápila?

A kolik takových je? Tady v Mekce, v Džiddě, v celém světě? Já dokážu pomáhat lidem, kteří vědí, co chtějí; jenže tohle už není ani člověk, jenom uzlíček strachu... kdysi byla určitě mladá jako já, chtěla mít svůj život, něco si přála, něco ji trápilo... ale je to už dávno. Nepomůžu jí. Nikdo jí nemůže pomoci.

Ještě v pirátských přístavech na východním pobřeží jsem byla plná síly a odhodlání. Lidé, které jsme tam potkávali, měli svou koncepci, bylo možno jim pomoci, odstranit špatné a pomoci dobrému. Tady na mne padá deprese jako deka: čím víc nešťastných, uštvaných, zbídačelých, čím víc starých otrokyň a dětí s ručkama useknutýma, tím horší to bude. A nikdo nepomůže!

Kromě Jitřenky, Paní al-'Uzzá. Čím víc jsem o tom přemýšlela, tím víc mě to lákalo vykřiknout: Dej mi svoji sílu! Dovol mi, Paní, stát se tvou trestající rukou, tvým ocelovým bičem! Vrhla bych se jako jestřáb na každého, kdo ubližuje nevinným, to bys koukala, co je tvá služebnice za borce!

Proč jsem to neudělala? Měla jsem strach. No ano, tak se smějte – čarodějka Jana má strach! Bojí se pustit do světa něco, o čem si není jista, co to provede. Nevěří si, stejně jako si nevěří Denis, který chodí po pokoji a skučí jako lodní píšťala. A chrání se súrami Koránu, protože velmi dobře ví, na jakém je území a co tady platí. Denis hledá pravdu a eliminuje možná nebezpečí; pokud myslíte, že je hlupák a bojí se zbytečně, tak se smějte!

Vrátily jsme se do kuchyně. Babičce jsem trochu srovnala v těle energie, moc to nepomůže, ale bylo jí líp. Julie pod dohledem tlusté hostinské hňácala prsty (doufám umytými) jakési podivné šišky ze skopového masa, plné koření a hlavně česneku. Děvčata vyráběla placky z rýže a prosa a smažila je na rozžhaveném plátu železa nad otevřeným ohněm. Ještě se to potře pálivou směsí ze všemožného koření a chlapi se budou olizovat. Doufala jsem, že něco z toho může jíst i Denis.

Na večeři jsme se všichni sešli dohromady. Měli jsme hlad, takže jsme se na jídlo vrhli a nacpali se, než bude pozdě. Denis jedl jen ty placky a vypadal unaveně. Dunbar jako velitel vydal příkaz informovat všechny, co kdo viděl, zažil a provedl. Jeden po druhém jsme podávali hlášení, Denis mlčel a koukal do blba.

Součástí mého hlášení bylo také to, že podle mého názoru jediná konstruktivní síla je Paní al-'Uzzá. Očekávala jsem, že se aspoň někdo zasměje, ale nic, ani děti. Denis po mně otočil oči, krátce kývl a nepromluvil.

Potom nás seznámil s dalším programem. Minimální délka pobytu je dva dny, první v Mekce a druhý v Medíně, městečku vzdáleném odtud asi třicet kilometrů. Zítra ráno vykonají muži předepsané obcházení Kaaby, a to sedmkrát, za zpívání předepsaných modliteb. Na konci obchůzky políbí posvátný černý kámen, čímž se očistí tak dokonale, že budou moci odejít k potoku, tam se vykoupat a dát si oholit hlavu. Potom si obléknou nové šaty a uvážou ten slavný zelený turban; ze studnice ZemZem naberou posvátnou vodu a bude. Vypadá to jednoduše, ale určitě nebude, protože než se vůbec kamkoliv dostanou, uteče pěkně dlouhá doba. Všude jsou obrovské davy, je nutno odmítat žebráky, podomní obchodníky... A nesmí se používat žádných magických prostředků. Máme ještě štěstí, že není slavnostní období, to bychom se nehnuli.

Právě chvíli, kdy nám Denis líčil, jak se koná běh velbloudic mezi kopci Arafát a Muzdalifa, vybral hostinský pro návštěvu již zmíněného prodavače slavnostních oděvů. Předpokládal, že budeme mít po chutné večeři dobrou náladu, čímž budeme náchylní utrácet peníze. Bohužel dotyčný prodavač šířil tak mizernou auru, že naše nálada se okamžitě výrazně pokazila. Ještě tak jeho pomocník, asi šestnáctiletý chlapec v postavení téměř otrockém, se mi líbil, ale byl ubožák zcela zdeptaný svým chamtivým pánem.

Chvilku jsem musela přemýšlet, čím mi ten chlap tolik vadí; na první pokus v něm nebylo nic než prolhanost a chamtivost. Bohužel i na druhý a všechny ostatní pohledy; myslel pouze na peníze a na nic jiného. Tak jsem tu nechuť potlačila a radši sledovala, co nám nabízí. A ještě jsem koutkem vědomí stačila sledovat Dunbara, kterému právě hostinský nabízel pěkné ovce k oběti.

A hrome! O tomhle se Denis nezmínil, ale je to důležitá věc, vyvrcholením pouti je obětování tučné ovce! Jan by to možná ještě byl ochoten udělat, ale Denis určitě ne! A to se musí podříznout osobně, jedním šmikem, takže... Takže co?

V tom momentě začal obchodník o cenách. A Denisovi povolily nervy, no konečně! Pocítila jsem, jako by najednou praskla dlouho napínaná struna, zadrnčelo to v celém prostoru a všichni Arabové v dosahu se náhle začali pohybovat a mluvit strašlivě pomalu. Jen jsem pocítila, že se to týká i krčmářky, která si právě vylévala zlost, no na kom jiném než na bábince! Dala jsem Denisovi na vědomí, že si babu beru na starost, spojila svoje vědomí s jejím a začala jí žehlit mozek tím nejsprostším způsobem... nařídila jsem jí, že od teďka se musí ke stařence chovat slušně, jinak ji budou celé noci strašit džinové a duchové pouště. Jejímu klukovi jsem trochu pomohla rychleji chápat a přihřála centrum, kde se probouzí soucit s trpícími; nedosahovalo ani průměru. Denis se usmál a pochválil mne.

On se soustředil na obchodníka; vnuknul mu myšlenku, že nesmí své zákazníky okrádat, jinak dostane strašlivou pohlavní nemoc, při které nebude moci vůbec nic. V ten moment jsem zjistila, že kluk pomocník není jen sluha, ale taky sexuální partner onoho obchodníka; a ne že by chtěl, ale musí. Denis zaváhal, pročetl si chlapcovy vzpomínky a šetrně zařídil, aby si kupec našel pro své hrátky jiného partnera, pokud možno se stejným zaměřením.

Julie nelenila a zklidnila krčmáře; ohledně oveček mu vsadila do hlavy myšlenku, že je to už vyřízeno, a doporučila raději zorganizovat koupel, kterou slíbil a dostal za ni peníze, ale ještě nic neudělal. Zakýval hlavou, zabečel jako ovce a už mazal po schodech vydat patřičné příkazy.

To už taky Denis zrušil mentální pole. Po čele mu tekl pot, byl pobledlý a nevypadal nejlépe. Věděla jsem, proč: během té chvíle porušil řadu etických principů, kterými se čarodějové řídí. Vím to tím spíš, že jsem je porušila taky.

Velkej průser? zeptala jsem se.

Jo, ale ne náš. My jsme do toho spíš jen tak spadli... tady se něco děje, něco dost blbýho, a my do toho právě rejpem...

A to je dobrý nebo špatný? (Julka)

Jsme třetí strana. To je na tom právě to špatný.

Viděla jsem na obchodníkovi, čeho dosáhl. Muž se probral, nebyl si jist, co se s ním stalo, snad se na chvíli zasnil, ale to on přece nedělá, hlavně při obchodech! Pokusil se plynně navázat na předešlé vychvalování svého zboží, ale nějak se zamotal, jakoby si nedokázal vzpomenout...

Denis požádal o obřadní bílé pláště pro všechny. Obchodník jako by si vzpomněl, ihned nařídil klukovi je přinést pro všech šest mužů. Pro nás ženy dal přinést nové černobílé pláště na zahalení, ale rovněž spoustu nádherných spodních oděvů; taky mužům nabízel skvělé oblečení, Denisovi a Janovi téměř jako pro prince. Občas sice ještě zkoušel svoje neúměrné vychvalování, ale zadrhával, zakoktával se v řeči, občas plácal nesmysly a nechápal, co říká. V něčem se strašně zamotával...

Denis se ujal vyjednávání; hovořil stručně, věcně, naléhavým tichým hlasem. Občas zhluboka vdechoval a vydechoval. Viditelně mu nebylo nejlépe. Konečně položil otázku ohledně ceny. V té chvíli obchodník upadl do ještě větších rozpaků a vykoktal: „Prosím, vzácný pane, abys přijal všechny ty věci... jako můj dar.“

Denis se zarazil. Chvíli váhal, pak řekl: „To nemohu přijmout!“

„Prosím tě z celého srdce, pane! Vím, že jsi mne vyléčil z hluboké těžké nemoci, ačkoliv nechápu, co to bylo; nejsem si ničeho vědom, ale ta myšlenka mne trápí a dokud tě neobdaruji, nebudu mít klid!“

Když se na mne Denis ohlédl, vypadal trochu bezradný.

„Pane prosím, slituj se nade mnou!“ škemral obchodník, „Je to příliš malý dar, měl bych ti dát celé své jmění, svůj dům, stáda i pastviny, měl bych sám sebe prodat do otroctví a věnovat ti co utržím, ale... přijmi alespoň těch pár věcí!“

Denis k němu přistoupil, vložil mu dlaně na hlavu a chvíli tak setrval. Potom řekl: „Dobrá. Dej mi, co chceš.“

Obchodník odepjal od pasu váček se všemi penězi, které měl, dal jej Denisovi do ruky, poklekl před ním a líbal mu nohy. Denisovi to bylo vrcholně nepříjemné, ale nebránil se; jen se tvářil stále víc a víc rozpačitě.

„Odejdi v míru.“ řekl konečně, „Odejdi, spi... a zapomeň. Jsi očištěn, vzal jsem na sebe tvoje viny...“

Obchodník s mnoha díky odešel; jeho kluk s ním, velmi vyjevený, nic nechápající. Hostinský se dole zeptal, jestli dostane nějakou provizi, ale kupec mazal, jen se za ním prášilo.

„Můžeš mi vysvětlit, co má tohle všechno znamenat?“ zeptal se Jan Dunbar, když zmizeli.

„Obávám se, že nemůžu.“ řekl Denis váhavě.

„Podívej, nejsem čaroděj, ale sleduju, co děláte. Od začátku, co jsme přišli do tohohle prokletého města, se dějí věci, které nechápu! Mám tomu rozumět tak, že jsme něco pokazili?“

„No... nevím. Já, pokud zatím chápu, spíš myslím, že veliká spousta věcí byla pokažená. My se pokoušíme je spravit. Ovšem je s tím trochu problém... nic nefunguje tak, jak chci.“

„Chceš tím říct, že tvoje magie přestává fungovat?“

„Ne, to ne... spíš funguje jinak.“

Dunbar se vztekle podíval na Julii. „Ty tomu rozumíš?“

„Ani se nepokouším, miláčku. Snažím se z toho vycouvat!“

„A ty, Jano?“

„Mně vynech, prosím tě. Je mi špatně – a není to z těhotenství, aby sis nemyslel. Spíš jsem... v blízkosti silné energie.“

„Špatné nebo dobré?“

Odpověděl Denis: „Jene, přišli jsme na místo, kde probíhá již dlouho důležitý boj. Byl tady, než jsme se ukázali a bude asi pokračovat... ale už nějakou dobu byly síly vyrovnané, byl klid, jen se něco chystalo... teď jsme přišli a rozvrtali to. Abych zbytečně nelhal: já to rozvrtal. Jana trochu taky, ale hlavní díl viny je na mně!“

„Boj mezi kým – a kým?“

„Pokud to správně čtu: na jedné straně jsou staří bohové. Možná pod vedením samotného Alláha, ať je to Nejvyšší Pán nebo někdo, kdo dostal právo stvořit tento svět a vládnout mu. Židovské slovo je pro to Elohim.“

Dunbar řekl jenom: „Ehm...“

„Na druhé straně jsou... démoni. Bytosti, které sem přivolali lidé. Něco, co se živí lidskou hloupostí, krutostí, chamtivostí; z toho nabírá sílu a hrozně nerado by to přišlo o svůj zdroj obživy. Proto nás to vidí... krajně nerado.“

„Jak se to mohlo stát? Jak jsme se do toho zamotali?“

„No... přišli jsme.“

Dunbar zamručel jako Džaín, když nedostane včas večeři.

„Co budeme dělat dál?“

„No... asi budeme muset... bojovat.“

„Tím chceš říct: ty budeš muset bojovat. My co?“

„My všichni.“

„Proti lidem?“

„Nevím jistě. Možná taky.“

„Bezva. Víš něco konkrétního?“

„Pamatuješ se, Jano, jak ses ptala na Jerzyho. A co dělá? Tak on se doopravdy zapletl s tou malou... princeznou. Nerozčilujte se, prosím... slíbil jí pár maličkostí. Návrat Templářů, třeba.“

Všimla jsem si, že děvčata z posádky vyklouzla ze svých plášťů a naopak svírají v rukou svoje mečíky. Všichni viseli pohledem na Denisově tváři. Mluvil tiše a jako by nechtěl, ale znělo to dost sugestivně.

„Návrat Templářů...“ opakoval zlomeně Dunbar.

„Nerozčiluj se, prosím tě. Zatím... jen těch mrtvých.“

„Jo. Tak tos mě uklidnil!“

„Pochop Janku, ono to jinak... to jsem neslíbil já, to Jerzy! Já jenom... no víš, je to přece jen brácha! Taky Christoph se do toho už nějak zapletl, a obávám se, že i máma a strejda Diego, ten kvůli Valérii a Veronice... no a kluci, co padli v Německu.“

„Takže ta válka už probíhá? Jak dlouho?“

„No... tak kolem půl miliónu let.“

Dunbar řekl: „He?“

„Čas jim tam... trochu se svinuje. Spirála, víš?“

„Jestli správně rozumím, kdybychom my teď zahynuli, vpadneme rovnou do rozjeté války?“

„No, obávám se... ano. Proč, bojíš se?“

„Ne, jen jsem chtěl vědět, jak moc si pomůžu.“

„Možná by... ale jen docela trošičku... to chtělo pomoci.“

„To jsem čekal. Jak?“

„No... oni si řeknou. Já nevím, jen jsem to nabídl a... teda, já jim nabídl za sebe, chápejte! Za vás jsem nic neslíbil!“

„Chyba,“ řekla Julie, „Jdu do toho!“

V tu ránu k ní skočila Iris, oči rozblýskané jako hvězdičky.

„Já vím, Rolfe.“ řekla jsem a ani jsem se nemusela ohlížet, „My je v tom samozřejmě nenecháme. I když...“

„Nejrozumnější řešení by bylo vypadnout odtud, dokud je čas!“ pokusil se Jan říct něco chytrého.

„No... ten skončil právě před chvílí. Teď už je pozdě.“

„Chceš říct, že bys couvl?“ naježila se Julka.

„To ne, ale tebe a děti bych poslal pryč! V takovém boji nemáte co pohledávat, kdyby se vám něco stalo...“

„Totiž...“ z Denise to lezlo jako z chlupaté deky, „Ono by to asi... nemělo moc smysl. Nebude to tak... lokální. Spíš...“

„Celoplanetární?“

„No... asi. Případně... tak jako vůbec...“

„V celým Vesmíru? Denisi, spustil jsi to ty, nebo kdo?“

„Pokud to tak můžu... oni jsou toho různý fáze. Jestli ti jde o místní prostředí, tak to spustil Muhammad z rodu Hášimovců roku 622. Ale to nebyl začátek; před ním to hrál jistý Ježíš z Betléma a Siddharta Gautamma Šakjámuni a řada dalších, to bych musel jmenovat všechny, nebo nikoho. Ale...“

„A začal to všechno Brahma, když stvořil Vesmír. Chápu.“

„Pokud... no, stvoření Vesmíru je důležitá událost, ale předtím ještě... podle některých zpráv byly jiné Vesmíry... a jiné budou. My se v tom tak nějak... plácáme, že.“

„Z čehož se dá logicky vyvodit, že nemáme šanci to vyhrát, co?“

„No, asi ne. Ale přestat nemůžeme; to bysme prohráli a to taky nejde. Ono prohrát... to bysme spadli na druhou stranu.“

„Bezva, dík za jasné vysvětlení. Vpadli jsme rovnýma nohama do hry Boha s jeho nepřáteli a máme udělat... co?“

„Totiž... slovo nepřáteli...“

„Denisi, v životě jsem ti nedal pár facek, ani když jsem na to měl hroznou chuť. Já vím, že nejsou nepřátelé Boha, ale taky vím, že... sakra to chápeš! Co budeme dělat?“

V tu chvíli se otevřely dveře. Stál v nich hostinského kluk a pronesl s úslužnou poklonou: „Lázeň je připravena, prosím...“

„Už vím,“ usmál se Denis, „Půjdeme se vykoupat.“

Ženy se opět zahalily, muži se oblékli jen do plášťů. V tomhle světě mají chlapi pořád nějakou výhodu, ale teď mi to bylo jedno, byla jsem napjatá a očekávala něco zvláštního. A skutečně: lázeň byla sice jediná místnost s velkou dřevěnou kádí uprostřed, v níž byla horká voda, lavicemi podél stěn a otevřeným ohništěm, ale byla vzorně čistá a příjemně vyhřátá. Po dlouhé době to konečně byla možnost se pořádně umýt.

„Výsosti, matka mi nakázala zůstat s vámi a posluhovat vám při koupeli!“ prohlásil kluk a myslel to vážně.

Denis k němu přistoupil, pohlédl mu do očí a potřásl hlavou.

„No dobře, když chceš, tak zůstaň. Jak se jmenuješ?“

„Selim, vznešený princi...“

„Jak víš, že jsem princ?“

„Nevím to, pane... tak mi ale napadlo...“

Domluvili jsme se pohledy. No ano, ovšem.

„Postihne to ještě... víc lidí?“ otázal se Dunbar.

„Abych pravdu řekl...“ začal Denis.

„Dík. Už nemusíš.“

Svlékly jsme se a s potěšením se ponořily do kádě. Byla pro dva až tři lidi, ale my čtyři děvčata jsme se do ní docela dobře vešly a ještě se mezi nás vecpaly děti. Selim nereagoval, když nás spatřil nahé; ani naše účesy mu nepřipadaly zvláštní, ačkoliv arabská milostná poezie opěvuje vlasy ženy jako nejdražší klenot. Působil dojmem, že je mu vše naprosto jasné.

Denis se taky svlékl, ale protože se do kádě už nevešel, svinul se k ohni, hleděl do plamenů a neslyšně pohyboval rty. Konečně se rozhodl, vstal a obrátil se k nám.

„Za chvilku... až všichni usnou, třeba kolem půlnoci... bych se potřeboval projít. Trochu po městě... na některá místa...“

„Ke Kaabě?“

„Ano. Asi tam budu taky muset.“

„Dobře. Potřebuješ nějakou pomoc?“

„Snad ani ne. Jenom... Selime, uděláš pro mne něco?“

„Pro tebe všechno, princi!“

„Oholil bys mi hlavu?“

„Ano, zajisté. Často jsem upravoval lidem hlavu...“

„Ale... možná bych tě měl upozornit. Uděláš-li to, může se ti stát, že se staneš nějakým způsobem... závislý na tom, co dělám. Říkám rovnou: jsem mág z dalekých krajů a mé tělo je chráněno mocným zakletím. Provedeš-li, oč tě žádám, mohlo by to mít pro tebe různé následky...“

Selim se jenom usmál: „Ale já to vím, pane!“

Denis se vykoupal, pak se dal celý namydlit a oholit; Selim si počínal velmi zručně a nejevil překvapení nad tetováním ani dalšími ozdobami bratrova těla. Aniž musel být přesvědčován, pečlivě mu vyholil celé tělo.

„Proč to děláš?“ ptal se Dunbar.

„Potřebuji být dokonale chráněn...“

„Myslíš, že bychom to měli udělat i my ostatní?“

„Nevím. Nechci nikoho k ničemu přesvědčovat...“

„Ano, chápu. Selime, teď já!“

Chlapec se dal do práce. Trvalo mu to poněkud déle, Janovo tělo bylo odjakživa bohatě osrstěno a v Arminu se to ještě posílilo, jak vlivem trvalého života bez oděvu, tak péčí Julie, které se to líbí. (A hned na ni prozradím: Julie je velice hrdá na svůj kožíšek v klíně, pečlivě si ho pěstuje a kdyby to šlo, nechala by ho rozrůst na co největší plochu. Od ní to chytla Iris, která až se naučí kloudně používat magii, nechá se celá porůst černou kočičí srstí jako Artannova Díwarr.)

Tím víc mě šokovalo, když Julie vzápětí vylezla z kádě, usedla před Selima a řekla: „Teď bych prosila já...“

Selima to nepřekvapilo, zato ostatní dost. Julie řekla:

„A co? Slíbila jsem to dětem, nepamatujete se?“

Iris nadšením pištěla jako potkan. Denis objevil malou starou misku, vytepanou z bronzu, nějakou dobu ji důkladně prohlížel, pak v ní zapálil Živý Oheň a spálil v něm všechny dosavadní pozůstatky vlasů svých i Janových; postupně přidával Juliiny dlouhé černé kadeře a dokonce přitom něco šeptal.

„Iris, jsi šikovná holka.“ pravil naléhavě, „Slibuju ti, že jestli zdárně provedeš, co od tebe potřebuju, naučím tě magii, jen co trochu vyrosteš. Chci, abys střežila Živý Oheň a spálila v něm všechno, čeho by mohl někdo využít, rozumíš? Kdyby se dělo něco pochybného, uhasíš jej. Víš, jak?“

„Ano, vím.“

„Počítám, že oholit se nechají všichni. Ty půjdeš poslední. Do té doby budeš Strážkyní. Konečně, jsi Panna.“

„Ano, rozumím. A on?“ ukázala na Selima.

„Ano, správně. Neměl by zůstat bez ochrany; oholíš ho taky.“

„Co budeš dělat ty?“

„Je tma, vytratím se a nevím, jak dlouho to bude trvat. Neuvidí mne, neboj se. Ani ti, kdo mne hledají...“

Odešel zcela nahý a beze zbraně, dokonce si ani nenamaloval na tělo ochranné znaky. Usmíval se a oči mu zářily.

Dala jsem se oholit hned po Julii. Pro jistotu jsem pronesla ochranné mantry, ale nebylo to třeba; sotva mne začal zbavovat srsti, zbavila jsem se i napětí, které mnou cloumalo od vstupu na půdu tohoto města. Byla jsem náhle klidná, spokojená, dokonce jsem si našla kdesi v prostoru Saída a zajímala se, čím se právě baví. Samozřejmě s nějakou dívkou. Přeju mu to.

Zatímco se Očištění Železem podrobovali další naši chlapci i dívky, spojila jsem se s ostatními, ať byli kdekoliv. Stručně jsem je informovala o situaci a o tom, co podniká Denis. Velice je to zajímalo, vyslechli mne pozorně a slíbili, že provedou patřičná opatření.

A jak se mi zvedlo sebevědomí, vyhlásila jsem:

„Vydáváme se do boje proti démonům a šejtanům, zplozencům pekel a obyvatelům Džehenny! Zapřisáhli jsme se sloužit Bohu a bojovat za Jeho zájmy ve všech svých budoucích životech, ať jich bude nespočetně, od věků do věků! Ale já žádám:

Chci, aby každý z Templářů, padlých v boji, svou prolitou krví očistil deset nejpokleslejších hříšníků! Chci, aby těchto deset mužů či žen skrze naši smrt nalezli víru a zamilovali si Boha tak, aby si přáli mu navěky sloužit!“

Věděla jsem, co říkám – i jak za to zaplatím. Ale vyhlásila jsem to na posvátném místě.

A teď ať se stane Pánova vůle!

Errata:

30.05.2021 11:11