Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

 (Denis)

Do Indiopolisu jsem dorazil zrovna když přestalo pršet. Charry a jeho dvůr se rozhodli využít toho a přijmout pozvání knížete Rachlidze k prohlídce pevnosti Alexandretty. Jelikož si Charry všiml mé přítomnosti, okamžitě požádal, abych šel taky a vyjádřil se jako odborník. (Nejsem odborník na cokoliv; avšak otec mě nutí, abych se o stavbu pevností zajímal.)

Jeli jsme na koních až pod pevnost, vzdálenou od města asi pět mil. Vzdušnou čárou je to arci mnohem méně; ale jen pták dokáže přeletět přes ostré útesy skal, chránících to divoké hnízdo. Pevnost se tyčí nad městem jako nestvůrný obr, který chrání hnízdo zpěvného ptáka; nahoře se ježí mohutnými děly s dostřelem přes celý záliv až daleko na moře. Pod těmito děly může naše flotila klidně čekat na kotvách; v případě potřeby by vyplula na moře, pocuchala trochu peří útočníkům a pak je přivedla až pod ústí pevnostních děl.

Naštěstí je cesta po útesech dokonalá; vozí se po ní nejen potraviny, ale i děla a střelivo, takže musí být pevná, široká a dobře schůdná. Naši koně po ní vesele klusali a pevnost se čím dál víc přibližovala.

Potom jsme spatřili bránu, postavenou z mohutných kamenných kvádrů; nad branou je znak Arminu a znak Andreje Rastopčenkova. U této brány jsme na chvíli zastavili; Charry a po něm druzí pozdravili dlaní přiloženou k čelu prostý pomníček, žulový kvádr se jménem vytesaným azbukou: Vadim Strelcov.

Vadim byl Rus, revolucionář vyhnaný na Sibiř, přítel Andreje a Rachlidzeho. Andrej jej objevil, přijal mezi Arminské osadníky a poslal znovu na Sibiř organizovat útěky trestanců. Vadim během několika akcí zachránil pár stovek lidí; krátce před naším příchodem do Arminu ho však v poslední bitvě zasáhla vražedná kulka nelítostného nepřítele.

Pak už jsme vjížděli do pevnosti; teprve zde bylo možno poznat, proč působí Alexandretta tak málo nebezpečným dojmem. Větší část pevnosti je vylámána přímo ve skále, hradby jsou ve velké většině tvořeny celistvou skálou, jenom upraveny pro jednotlivé dělové střílny. Ta děla jsou pýchou knížete Rachlidze; miluje kanóny, čím novější, větší a s delším dostřelem, tím víc po nich touží. Otec se mu velmi zavděčil tím, že mu sehnal dvě dalekonosná děla, která střílejí až někam za obzor; jsou německá od firmy Krupp, která s námi už několikrát udělala dobré obchody a jednou taky zapříčinila, že jejich děla odstřelovala Němce a německé území. Kníže Rachlidze si od té chvíle otce nesmírně váží, tím víc, čím častěji přechází okolo svých děl a pozoruje je s otcovskou pýchou.

Nyní nám přišel vstříc ve slavnostním kroji s vyšívaným kabátcem a pouzdry na náboje na prsou. Důstojně a elegantně se připojil k Charrymu a prováděl jej po pevnosti.

Nedalo mi to – vzpomínal jsem, jak to vypadalo, když jsme sem připluli poprvé. Kníže nás nevítal nijak nadšeně, naopak nevěřil nám ani slovo.

Charry má schopnost odhadnout potíže předem; tak připlul do zátoky napřed s Griissirnem, o němž předpokládal, že by ho strážci pevnosti mohli znát. Zbytek flotily zastavil pro jistotu mimo dostřel; Rachlidzeho vznětlivosti příliš nedůvěřoval.

Kníže Rachlidze nám pospíšil vstříc; zřejmě Griissirna nepoznal a svědectví námořníků nevěřil. Dovolil, abychom přistáli u břehu, pak obklopil loď svými střelci a vyzval nás, abychom se vzdali, vystoupili na břeh a vydali se mu. Charry mu oponoval, že je Vládcem Arminu a vzdát se odmítá.

„Cha – to by mohl říct každý!“ prohlásil Rachlidze, „Jak mi prosím Vaše Blahorodí dokáže, že je ten, za kterého se vydává? Má Vaše Prevoschoditělstvo nějaké dokumenty?“

Charry mu podal svůj švédský pas – to neměl dělat.

„Tak Vaše Blahorodí je podle této bumagy švédský občan. A co tedy činí na této svobodné arminské půdě? Neví snad Vaše Jasnost, že zde nemá co pohledávat? Podle té bumagy soudím, že vy neračte být ve vší zdvořilosti Vládce Arminu, protože ten by nevlastnil švédského pasu. Ráčíte-li se obtěžovat do vězení...“

„To mě ani nenapadne!“ naštval se Charry, „Kde je Andrej Rastopčenkov? Ten mě přeci zná, proč nepřišel s tebou?“

„Gospodin Rastopčenkov odjel na polskou farmu pana Zgregusze, na křtiny jeho dcery. Vrátí se zítra v poledne, dá-li Bůh. Do té doby budu nucen vás požádat, abyste se zdržovali pod naší nejponíženější ochranou...“ ukázal kníže na vojáky s puškami.

„Ani mě nenapadne! Udělám z tebe sekanou, ty...“ láteřil na něj Charry, ale vtom vystoupil Tlustý Bertin a položil přátelsky ruku na rameno prskajícího knížete:

„Koukej, ty nádhero tatarská, mě přeci znáš a moji loď taky! Já vím, že ty se v lodích nevyznáš, pro tebe je buřt jako párek. Ale mě bys snad poznat mohl; a vzpomenout si, jak jsi narazil, když jsi nás zavřel minule! Tak nedělej koniny a koukej se poklonit před svým carem-gosudarem!“

Kníže Rachlidze vysekl poklonu. „Zdravím tě, care tatíčku, též vítám co nejponíženěji na naší mátušce zemi. Ale jestli mě tenhle psí jazyk oklamal, oba vás pověsím, to si pamatujte!“

Tak přivítal kníže Rachlidze svého pána v Arminu; teprve když se vrátil Andrej a potvrdil Charryho totožnost, padl na kolena a prosil o milost. Musí se ale uznat, že Charry se zachoval, jak se sluší a patří: pozvedl ho a pravil: „Uznávám, že dobře plníš svou službu. Dostal jsi příkaz chránit zemi proti všem cizím; nemohl jsi vědět, že ten kdo přišel, je právě pán té země. Děkuji ti za bdělost a poslušnost!“

Od té chvíle se kníže Rachlidze nafoukl jako krocan a každý mu šel z cesty, neboť do omrzení vykládal každému, jaké pocty se mu dostalo od samotného cara Arminu.

Teď nás tedy Rachlidze provázel po pevnosti a pyšně ukazoval betonové kasematy, střílny, muniční skladiště. Vojáci, kteří mu podléhali, měli nové khaki uniformy a stáli v pozoru jako svíčky, jen očima sledovali velitele.

Charry se vyptával, zda jsou v pevnosti nějací vězňové; hodlal využít svého práva amnestie. To vychází z předpokladu, že Vládce Arminu je zástupce Boží na zemi a jeho pouhá přítomnost otvírá brány žalářů a okovy vězňů. Proto je v Arminském právu stanoveno, že navštíví-li nějaké místo, musí být vězňové propuštěni na svobodu. Pokud byl někdo pravomocně odsouzen k smrti, pak se trest mění na dvacet let nucených prací. V průběhu dějin Arminu byli zatím popraveni jen dva přistěhovalci, kteří si Armin spletli s Divokým Západem a pokoušeli se o loupežnou vraždu. Ale do místního vězení se díky neúnavné péči knížete Rachlidze řada lidí už dostala; Andrej jako guvernér sice udělil milost zhruba polovině a tresty ostatních snižoval, nějaké výchovné prostředky na ty šibeničníky však existovat musejí.

Viděl jsem ty nebohé trestance: šest mužů a jednu ženu, ještě dost mladou, obviněnou z prostituce a drobných krádeží. Dva muži byli zloději, čtyři podvodníci; ale ty podvody byly trochu nejasné a obávám se, že ve světě mimo Armin se daly zařadit do legálních spekulací. Prodávali něco, co dle ostatních nemělo tu hodnotu, byli tedy zatčeni a případ měl být předložen soudci, ale namísto toho se dostali do Rachlidzeho vězení. Kníže v podstatě případ nepochopil; ale rozhněval se a prohlásil, že by zasloužili buď pověsit, nebo na galeje. Když byli předvedeni před císaře, získali naději – ten nejzběhlejší se pokusil vysvětlit Charrymu, co je obchod s realitami a na jakém základě se provozuje.

Nebudu ty jeho řeči citovat ani komentovat; snad stačí, že ani Charry to dokonale nepochopil, pouze nabyl dojmu, že ten kriminál si zaslouží, ježto hodlali obelstít druhé a získat podvodným způsobem něco, nač neměli nárok. Když Charry nechápe situaci, zeptá se Diany; když nechápe ani Diana, obrátí se na své dvorní dámy. V tomto případě možná chápala, ale ti chlapi jí nebyli sympatičtí, což je hůř, než kdyby něco provedli.

„Co o nich soudíš, Julie?“ otázala se.

A bylo zle, už jsem to viděl jasně. Sestra Julka je velmi chytrá; rozhodně dost, aby kvůli několika ničemům neriskovala znechucení své paní a ohrožení svého postavení. Pravila: „Možná bych pochopila jejich situaci, kdybych se pokusila tak snížit, abych ji prozkoumala. Ale proč bych to dělala? A proč bys to dělala ty, božská císařovno?“

Když nic jiného, tohle oslovení muselo Dianou zacloumat. Rychle zahnala z tváře škleb a řekla: „Co tedy s nimi?“

„Není pochyb, že se něčeho dopustili; ale čeho, ví jenom Bůh, ten je taky potrestá. Je jisté, že jejich těla jsou velmi hříšná a mysl se zabývá pouze hmotným prospěchem – bylo by nejlepší, aby je duše opustila; avšak kdybychom tomu nějak napomohly, dopustily bychom se kastovního přestupku...“

Ti bídní ničemové zírali nechápavě na krásnou vévodkyni, jejíž řeč spíš než radu připomínala hlasitou meditaci. Julie pohodila nádhernou černou hřívou, rozcinkala své četné náušnice, škubla nosánkem s diamantem a rozvlnila tělo, zahalené jen průhlednou síťovinou protkávanou zlatem. Pokračovala v řeči, pomáhajíc si výraznými gesty prstů ozdobených prsteny:

„Kníže Rachlidze zajisté hodlá uspořádat dnes slavnostní ples. Zúčastní se jej čarodějka Valérie se svými studentkami; proč jim ty muže nezapůjčit ke zkoumání? Až prověří jejich duševní stav, zajisté vydají patřičné návrhy, co s nimi. Pak rozhodneš...“

Zločinci si vyměnili nejisté pohledy; upadnout do něžných drápků čarodějek bylo poslední, co si přáli. Když na to přijde, ve vězení jim zas tak zle nebylo – ale...

Diana vytvořila na své tváři okouzlující úsměv. „Budiž... A co s tou dívkou? Taky na výzkumy?“

„Je v tom snad nějaký problém?“ usmála se Julie.

Diana se zatvářila laskavě jako na chrámové malbě. Učinila vznešené gesto rukou; na to Rachlidzeho gardisté zločince zas odvedli; nešťastníci se sice pokoušeli něco povídat, ale nikdo jim nevěnoval pozornost.

„Nelíbí se ti něco, bráško?“ usmála se Julka na mne.

„Líbíš se mi ty.“ usmál jsem se taky, „Dokonalá vévodkyně! Jak se daří Janu Dunbarovi a co dělá jeho obchod se slony?“

„Slíbils, že se přijdeš podívat; ovšem jako většina tvých slibů... no co, chováme slony, protože nemůžeme prodávat motorky! Ačkoliv, až se tady víc rozšíří motorismus...“

„A chodíš ve zlatém sárí a na čele máš tečku... Vypálenou nebo jen přilepenou pro případ, že by ses vrátila domů?“

„Jestli to nevíš, jsem doma tady. A ta tečka je pravá, spolehni se! Jako vše, co na mně můžeš vidět...“

Neřekl jsem nic, jen se zasmál. Julka pokračovala:

„Netušila jsem, že zrovna ty si ze mě budeš dělat legraci!“

„Myslíš, že se posmívám? Naopak – opravdu se mi líbíš! Dokonce se mi líbí i tvoje nápady...“

„Ach, už jsem na to přišla! Ty chceš tu ženskou!“

„Rozhodně nechci! Prostitutku? To bych musel říci Fuj!“

„Při tvé perverzní nátuře bych se nedivila, kdybys...“

„Co to povídáš? Já že jsem perverzní?“

„Pokud vím, není na tomto ostrově nic horšího než ty! Nedivila bych se, kdybys dostal chuť trochu prozkoumat tu hříšnou mršku!“

„Nemám chuť zkoumat nic, zvláště ne ženy bez kasty! Jak si něco takového o mně můžeš myslet?“

„Znám tě, bratříčku. Jestli ses rozhodl polepšit, tak to bude zas jen na krátkou chvíli. Jako obyčejně...“ Její hlas zněl jako kočičí předení a stáli jsme těsně u sebe, téměř se dotýkali. To bychom nesměli mít společnou auru, abych nepochopil, co cítí.

„Polepšit se? To bych musel poklesnout ještě hlouběji!“ posílil jsem její city vhodnou barvou hlasu.

Nezaváhala, položila na mne ruku a přála si, abych se já dotkl její horké kůže. Navzdory tomu nepoužila mentálního spojení, ale zeptala se slovy: „Prý ses nedávno miloval s Magdou. Jaká je?“

Než jsem stačil odpovědět, automaticky mi prošla hlavou celá směs pocitů: extáze nadšení, nejhlubší pokoření, znechucení, vášnivá láska... i touha. Nedokázal jsem se ovládnout a cítil, že Julie to dobře vnímá.

Jenom jsem řekl: „Pochlubila se ti?“

„Víš, že co cítí jedna, cítí všechny. Všechny to víme.“

'Všechny si vás vezmu!' řeklo zpupně moje falešné ego.

Zachvěla se slastným očekáváním. Vím, kdo je: ta cudná nepřístupná Julie, která svému manželovi nikdy nebyla nevěrná. V hloubi svého nitra touží být jiná. Třeba jako Magda, která zatouží-li po nějakém muži, klidně mu poručí, aby se s ní miloval – a on poslechne. Také Julie by to chtěla udělat; kromě mnoha mužů zoufale touží jednou okusit lásku s Valérií, Dianou, Ferozem a mnou. Nikdy v tomto zrození se to určitě nestane.

Toužím po ní? Je mi jí líto? Nejsem si jist, zážitek s Magdou mne hluboce poznamenal a ona to ví. Ráda by vyslala na ty, které má ráda, někoho, koho může odečítat. Ale já...

Přiběhla k nám Diana. „Budete se hádat ještě dlouho? Nebo si to necháte na večer, aby z toho něco měla široká veřejnost?“

„Pokouším se přimět svého drahého bratříčka, aby se pokusil tu nešťastnou ženu očistit svou duchovní převahou. Ovšem Denis jako obvykle váhá a trapně se vymlouvá...“

„Ale ne!“ řekla Diana, „Co to slyším ošklivého?“

Tak to už jsem si nemohl nechat líbit. „Pokusím se, pokud si drahá sestřička Julie vybere kteréhokoliv z těch zločinců a sama ho podrobí očistnému procesu...“

Diana pohlédla na Julii; ta na mne vycenila jeden špičák, jak to dělají šelmy. „No dobře, tak tedy ne. Nechme je Valérii!“

Pokrčil jsem rameny. „Dobře, tak teda ne. Dovolte mi aspoň jít Valérii oznámit, co jste pro ni připravily...“

Diana není čarodějka, ale naučila se toho dost, aby nás dokázala přečíst. Julie na mě opět vložila dlaň a řekla nahlas: „Správně, bráško. Jen trénuj s každou, která se nechá. Musíš být ze všech nejlepší...“

Pak jsem bez meškání odešel a nechal je, ať mne pomlouvají.

Už jak jsem procházel chodbami z vnitřního nádvoří ven, hlava mi vibrovala zvláštním pocitem očekávání něčeho zvláštního. Musím přiznat, moc se mi to nelíbilo, čekal jsem nepříjemnosti. Ale zatím jsem netušil, jaké budou, jinak bych se připravil.

Valérie a její cowen nesídlily kupodivu v žádném paláci, nýbrž nedostavěném skladišti v místech, kde už dávno mělo stát velké obchodní překladiště; samozřejmě nestojí a nikdo neví, kdy bude. Jelikož bylo hezky, většina dětí si hrála s míčem na rozbahněném staveništi; vřískaly, hádaly se a občas praly, všechny zablácené až za uši. Nepochyboval jsem, že po skončení hry zapálí některá matka Živý Oheň a všechny najednou vykoupe.

Přišla mi vstříc Panna, kterou jsem odhadl tak na třináct; asi zcela bez znalostí, ježto mne uvítala velmi uctivě. Když jsem jí řekl, že chci mluvit s Valérií, vyslala k ní mentální dotaz; po souhlasu mě zavedla do místnosti, která měla být snad kanceláří skladníka. Nebylo tam v podstatě nic: holé stěny, betonová podlaha, elektrické kabely volně vedené po zdi, u stropu obyčejná žárovka. Místo stolu bedna, místo židle jakási krabice; na ní seděla Valérie, cosi četla, ověřovala to v jiné knížce a do černého sešitu si dělala poznámky. V koutě bylo provizorní lůžko z několika přikrývek; na něm seděl její syn Christian a mlčky, leč pozorně přihlížel, co máma dělá.

Když jsem vstoupil, Valérie vstala a objala mne. Způsobilo mi to značné zvýšení energie, ale ne už takové, jakého by dosáhla před půl rokem. Že bych začínal dostávat rozum?

„Doufám, že ne!“ řekla nahlas, „To by mě mrzelo, měla jsem tě vždycky ráda a pořád doufám, že jednou...“

„Přišel jsem tě pozvat...“ začal jsem.

„Já vím, proč jsi přišel. Přečetla jsem si tě, hned jak jsem se tě dotkla. Přání císaře je mi samozřejmě rozkazem, ačkoliv... ale vlastně, byl to nápad Julie, že? Proč si myslí, že by to pro mne bylo přínosem?“

„Nemám tušení...“

„A pro tebe? Nebo vůbec pro koho?“

„Snad... pro ně. Jsme vedeni snahou...“

Valérie mne chvíli nechala nesmyslně blekotat. Pak řekla: „Mám jednu podmínku. Nebude ti proti mysli chvíli si hrát s mým synem Christianem?“

Ohlédl jsem se. Chris se velmi podobá Skřetovi Richardovi, je v podstatě navlas stejný, zvláště když nemá vlasy ani žádný jiný rozlišovací prostředek. Když jsem posledně viděl Ríšu, taky tak vypadal. Aury mají sice rozdílné, ale taky ne moc...

„Co míníš slovem hra?“

„Budeš o něj pečovat, zatímco já budu provádět průzkum s těmi vašimi zločinci. Kdyby měl nějaké drobné otázky...“

Opět jsem se mu podíval do očí. „Podraz?“

„Moje podmínka. Nelíbí?“

„Valérie, já...“

„Co chceš, abych ještě přidala? Mám ti něco slíbit?“

„Ne, prosím tě! Něco hrozně motáš dohromady a já...“

„Nevydržíš jeden večer se svým malým bráškou?“

„Co bude chtít?“

„Vím já? Třeba bude trochu zlobit, když nebudu hlídat; ty si jistě poradíš, jako zkušený...“

„Čaroděj? Valérie, mám brášku Richarda a ten...“

Chris sledoval naši hádku; nehnul brvou, nedal ani najevo, že by chápal. Tvářil se... ne, ani se netvářil.

„Proč zrovna já?“

„Je to jeho volba. Přál si to.“

„Je to pravda?“

Ani teď nepromluvil, jen přikývl.

„Jestli s ním chceš rozehrát nějakou hru... jakoukoliv...“

Chvilku jsem doufal, že nechápu, jak to myslí.

„To nemyslíš vážně! Se čtyřletým dítětem?“

„Je mu skoro pět.“

„Tak to jo, to je rozdíl!“

Rezignovaně jsem pokrčil rameny. Vtom Christian promluvil:

„Pro začátek mě nauč to, co umí Richard.“

Nemluvil jako pětileté dítě. Ne, že by Ríša... vyjadřoval se jako někdo, kdo velmi dobře ví, s čím si chce hrát. Napadlo mi, že z něj jde občas hrůza.

„Co tě naučila matka?“ odpověděl jsem otázkou.

Chris mi daroval dětský úsměv. Potom vztáhl ruku; na stole ležela Valériina tužka, on se soustředil a popostrčil ji. Ne moc, ale stačilo to. Ani se moc nenamáhal.

„Jo, dobrý. Totožnost ověřena se říká.“

„Teď ty!“

Šlehl jsem ho výbojem energie. Nadskočil, zkřivil tvář bolestí, na chvilku se přestal usmívat. Bleskově vyskočil, postavil se do střehu a sevřel ruce k úderům karate.

„Jo ták! Jestli se chcete rvát, tak vedle!“ řekla Valérie.

Chris se zeptal, zda ji společně napadneme. Přesněji: ptal se, zda půjde někdo spolu s ním proti druhému, nepochopili jsme který. Vyměnili jsme si tázavé pohledy.

„Nemohu bojovat s tvou matkou!“ řekl jsem rychle.

„Protože byste se potom milovali?“

Opět jsem vytuhl. Z očí Valérie sršely blesky.

„Dokonalé Sjednocení.“ řekl Christian, „Chci to vidět! Chci být při tom. Účastníkem!“

Kdybych položil otázku, odkud takové věci ví, byla by to hodně blbá otázka. Pokud můžu soudit podle Richarda, jsou jeho jediná oblíbená hračka.

„To nemyslíš vážně, viď?“ pronesl jsem moudře. K Valérii.

„Ale myslí.“ usmála se, „Nemá ve zvyku plácat do větru.“

„Co si vy dva představujete, že udělám?“ vykřikl jsem.

„Nevím. Cokoliv. Klidně začni, pak se ukáže...“

Mohl jsem udělat přesně to, o čem jsem posledního půl roku snil při každé příležitosti. Valérie se chystala se mi odevzdat, a to s velkou parádou; ale neudělal jsem vůbec nic, přítomnost dítěte mi bránila. Když jsem si zkusmo osáhl jejich mysl, viděl jsem jednoznačně, že Christian ji sonduje téměř neustále; Valérii se to líbí a podporuje ho v čemkoliv. Dokonce mi napadlo se na ni zlobit, pak mi došlo: copak se mu vůbec dá zabránit, aby nevnímal? Dělají to všichni kolem něj; i jeho bratři, sestry a... jejich božstva.

Christian vstal, přišel a začal se mě dotýkat. Hned ten první kontakt byl na podbřišek; vyžadoval odpověď, proč jsou moje pohlavní orgány dokonale vyvinuté, skvěle se hodící do párových orgánů jeho matky – a jeho ne. Nechtěl slovní odpověď, tu už mu Valérie určitě dala; chtěl poučení čaroděje čarodějovi.

Dokonce řekl nahlas: „Jak je to s tím hadem?“

No ano, ovšem. Zapřemýšlel jsem, odkud to znám já, jak to kdysi poprvé vysvětlili mně. Nemám tušení. Prostě si nepamatuju, je to součást vědomostí od chvíle, kdy jsem začal. Nedokážu to definovat. Vím, kdy se to učily moje sestry, protože jsem byl při tom – ale já to už věděl.

Když nic jiného, před chvílí viděl naše pozdravení. Sexuálně žijící WZ v průběhu pozdravu vloží levou ruku na lingam partnera a vyšle impuls, ten aktivuje hada Kundalíní, který tam sídlí. Stejně tak jsem to udělal já jí, očekávala to, líbí se jí to, dělá to každému včetně dívek, její snahou je vyměňovat si energii s každým až ke Sjednocení. Z čarodějů, které znám, to nedělá pouze Ludvík, Julie, Diana... a Mario. Ten by asi rád, ale jeho víra mu zakazuje dotknout se jóni.

A teď po mně začínající čaroděj požaduje, abych probudil někde v jeho těle toho hada, o kterém mu každý vypráví; abych přestal vykládat trapné výmluvy (že to nejde), protože by to určitě nějak šlo, jen se dospělí pokoušejí nedat malému Christianovi, co si sami dopřávají. Blesklo mi hlavou, kdyby se to skutečně povedlo, může to v něm napáchat nějaké hrozné změny; jenže Chris se té myšlenky chytil a zvýšil nátlak. Reagoval jsem, že zaslouží pár na zadek; vzápětí odpověděl, že se těší, dávno se naučil vnímat bolest jako příjemnou.

No tak dobře, jak chceš! Byli jsme v kontaktu, nebyl problém vstoupit do něho a provést komplexní lékařskou prohlídku, při níž sladím jeho tělesné funkce s mými. U normálních lidí je to dost nepříjemné (pro ně i pro mne); ale u Christiana jsem nečekal, že objevím nějakou anomálii, kterou bych musel napravovat. Což byl zcela správný předpoklad, všechno vyřešila Valérie už před jeho narozením, navíc mnohem jemněji, než bych dokázal já. Zpočátku Chris spokojeně držel; když jsem ale došel k srdci, začal si hrát. Jeho cílem bylo způsobit mně arytmii, případně (kdybych se nebránil) slabší infarkt. U běžného člověka by to hravě dokázal, ovšem taky ví, co je čarodějnická etika a neudělá to, pokud se nesetká s nepřítelem. Od koho se to naučil? Hloupá otázka, od kteréhokoliv WZ, který spal s Valérií. Christian se učí vše, co umí jeho matka, a matka...

V této fázi mne začalo bavit si s ním hrát. Dovolil jsem mu se procházet v mém těle a zkoušet ovlivňovat moje funkce; konečně, na kom by si to mohl bez nebezpečí natrénovat? A učinil jsem to s jistou benevolencí: dopřál mu, aby mi ovládl svěrače močového měchýře a důkladně jsem ho pokropil; vřískal radostí, Valérie se smála a povzbuzovala ho. Žaludek a střeva jsem měl téměř prázdná, za chvíli jsme měli jít na hostinu, takže dráždit zadní svěrače nemělo cenu, ale Chris se ani moc nesnažil, objevil lepší věc: vrhl se mi na neuronové spoje v mozku. Něco o nich věděl, ale ne dost; právě individuálnost těch mých ho bavila. Pokud jsem vyrozuměl, opatrně už osahal mozky děvčat, která patří do Valériiny školy; hrály si s ním rády, ale jsou začátečnice a samy se teprve učí.

Zjistil jsem, že v realitě se pár věcí značně liší od představ, které o Valérii kolují ve společnosti (a ona je s chutí posiluje); třeba množství jejích milenců je výrazně slabší, než fáma. Ani s tou bezuzdnou touhou po sexu to není tak slavné; většinou si dívky pomáhají samy a v případě začínajících (dospívajících) nebývá výsledným efektem ani tak rozkoš, jako zoufalá snaha po doplnění energie. Valérie je poslední, kdo může takovou holku srovnat, když si vlastními pokusy dokonale rozhází organismus. Je pravda, že je nechává to napřed zkoušet, aby se aspoň něco naučily; na druhé straně když to konečně zvládnou, najdou si brzo stálého chlapce a odejdou s ním. Je to v pořádku. Muži po milování s Val nesmírně touží, zároveň se jí bojí; není divu, pokud si některého ponechá jako milence delší čas, znamená to pro něj značný energetický výdej bez odpovídající kompenzace (leda by se naučil brát energii přímo z Vesmíru, což se u hmotně smýšlejícího člověka nedá předpokládat).

Výsledek pro Christiana: začátečnické hry se už naučil, avšak s jeho tělem nefungují. K mistrovským hrám ho nepustili, nebo je dost dobře nechápe. Chce to vysvětlit a to od muže, protože usoudil, že sám je muž a dívčí hry se pro něj prostě nehodí. Má pravdu. Muži ho fascinují; jejich vzhled, pach těla, osrstění, aura. Funkce pohlavních orgánů, která to všechno uvádí do rovnováhy. Na tento dotaz dostal jasnou odpověď, že ještě řadu let mu to zkrátka fungovat nebude, ale z jiných oblastí ví, že příroda se dá oblafnout. Jak? Nikdo mu nechtěl říct.

Tehdy narazil v matčině knihovně na něco, co se nazývá Eclairův Grimoire. Jestli tu věc sepsal skutečně Jean d°Eclair, zakladatel řádu Blesků, není jisté, já o tom pochybuji. Dále: toto dílo není nikde k disposici celé, původní verze existuje v pěti opisech, které se od sebe v detailech liší. Z nich vycházejí další opisy, pořizují se do současnosti a různí začínající WZ se chystají, až dosáhnou patřičné úrovně, kriticky prověřit celý grimoár a sestavit dokonalou, závaznou verzi. Zatím to neudělali. Většinou ztratili zájem, když se některé postupy naučili a o ostatních přesvědčili, že existují i lepší. Protože: kdo tento manuál sepsal, byl buď homosexuál, nebo mu výchova bránila kontaktovat se se ženami.

Vidím to takhle: řád Templářů byl právě zakázán a zlikvidován. Jeho členové prchali do míst, kam doposud nedosáhla ruka Svaté Inkvizice; šla zejména po čarodějích, nevěděli dne ani hodiny a považovali za potřebné sepsat znalosti ohledně používání magie. Činili to narychlo a nahrubo; vypisovat se s obecně známými detaily nebyl čas ani chuť, každý je znal, stejně tak terminologie byla běžná, každý rytíř znal několik jazyků, horší to bylo s písemným projevem... Některé listy se ztratily, jiné se nedají pochopit. Výsledek: paskvil. Jenže je to všeobecně vážené dílo, pro začátečníky jistě přínosné; první opisovači vložili do textu své poznámky (asi odlišené), další už je brali jako závazný text. Jak plynul čas, účelnost díla se snižovala, kdežto obdiv k němu zvyšoval.

Já se s ním setkal jako kluk, ne v ucelené formě, spíš to někdo měl a argumentoval tím. Grimoár pojednává o mnoha věcech, ale mne nejvíc zaujalo, že někde ve mně (v bříšku) bydlí nějaký had, toho je možno probudit a hrát si s ním. Kupodivu jsem se ho nebál, spíš se usilovně snažil ho objevit. Docela chápu, co prožívá Christian. Trochu mi vrtá hlavou, kde se naučil číst, ale spolehlivě to umí. Asi nějaký okrajový efekt.

Ale co teď s tím? Abych mu vykládal, že Eclairův Grimoár je debilní slátanina... musel bych říct v čem a proč, případně to dokázat praktickými ukázkami. Smůla je, že funguje, skutečně se dá tímto způsobem probudit Hadí síla. Dělali to tak celá staletí, než se dokázali zkontaktovat s indickými tantriky a pochopit, co a jak. Ale co hlavního: často výslovně nabádá, aby dospělý muž vstupoval ve styk s chlapci, svými pážaty.

No a Christian tedy chce. Kolik let mohlo mít takové páže? Mezi sedmi a čtrnácti, prvními a druhými postřižinami. Výslovný údaj. Chrisovi ještě sedm není, ale zas má odvahu, doposud nikdy se nesetkal s ničím mocnějším než jeho matka. (Ovšem, s božstvy; ale právě těm bezvýhradně věří, že mu dodají sílu. Valérie mu nikdy neobjasnila, že by se na něj božstva mohla i rozhněvat. Možná na ostatní; ale ona a její děti jsou v trvalé přízni.)

Bránil jsem se. Vysvětloval jsem mu. Nechával ho číst svou mysl, procházet se v ní. Dráždil jsem jeho dětské tělíčko (ležel mi na klíně a naše aury byly propojeny, včetně Valérie), abych mu to dokázal. Sám si prozkoušel funkci mého a svého těla, několikrát, aby si byl jist, že skutečně nefungují totožně. Ale pořád ještě se nechtěl vzdát a uvažoval, jak tu mrchu přírodu přelstít.

Jenom na chvilku jsem k němu pocítil soucit. Hned toho využil: „Chci, abyste se spolu milovali! Připojím se. Matka dosud není oplodněna. Chci sledovat, jak se to stane, jak se vyvíjí můj další bratr a chci s ním mluvit od chvíle, kdy to půjde. Až se narodí, budu ho sledovat a učit!“

Vyměnili jsme si pohledy. Valérie byla na syna nezměrně pyšná; dát v pěti letech dohromady tento požadavek, to je úspěch! Já byl málem zděšen, mráz mi přebíhal po zádech. Ale Chris skutečně věděl, že takto se věci mají dít, skutečně to požadoval! Že by kvůli tomu Valérie odmítla porodit další dítě mému otci?

(Tohle nevím, ale tuším: kdyby otec postřehl jen stín takové možnosti, určitě by mi to s rozkoší umožnil. Chce, abych došel dál než on a dopřává mi vše, i to, co sobě nedopřeje. Dokáže ovšem svou spoluúčast zamaskovat tak dokonale, že ho necítím, ani když mne sleduje. Umí to...)

Chris postřehl, že nějak nechci. Nevadí; pro ten případ měl v záloze další variantu. Jeho hlas zněl vítězoslavně: „Tak dobře – tak vyberu z tvých dívek nějakou Pannu a udělejte to s ní. Aspoň poznám, jak se opravdu probouzí ten had!“

Nezapochyboval jsem, že kterákoliv z Panen by ho poslechla; dokonce ještě ráda. Ale mně došla trpělivost; rozhodl jsem se toho parchanta zmučit, jak to ještě za těch pět let neudělal nikdo, a než si všiml, vpustil jsem mu do těla takovou dávku, že zařval a začal se svíjet bolestí. Když chci, dokážu vytvořit na libovolném místě (v dosahu) Živý Oheň v podobě kuličky; nejmenší asi jako skleněnku, obvykle používám velikost tenisáku. Stvořil jsem mu Oheň přímo v útrobách, protáhl jej všemi střevy, játry, ledvinami, přes močový měchýř do trubice a penisem ven, vzápětí ale konečníkem zase zpět a znovu přes střeva do žaludku. Zaječel strašlivě, ale všímal jsem si, že vědomí mu to nezkalilo, naopak pokouší se můj Oheň zvládnout.

Valérie se okamžitě pokusila synáčka bránit; než ale stihla udělat cokoliv, už taky postřehla, že mu to nevadí. Zakoušel sice bolest jako nikdy, navzdory tomu se nesnažil Oheň uhasit, nýbrž posílit! Vážně, nekecám – pokusil se Jej přinutit, aby mu prošel současně všemi těmi orgány. Několik setin sekundy zaváhal, než si Jej pustil do srdce; pak rozpřáhl ruce a nadechl se, čímž Oheň rozšířil do plic. Bolest to byla nezvládnutelná, zkřivil tvář a hlava mu padla dozadu, ale hned se zas vzpamatoval; seděl mi pořád ještě na klíně, takže mi ovinul ruce kolem šíje a vychrlil plamen přímo do tváře. Mohl jsem to čekat, tak jsem postavil mezi svou a jeho tvář ochrannou vrstvu. Oheň se roztekl všude kolem a rozplynul se.

Valérie se uklidnila; sledovala hru se zaujetím odborníka, pyšná na synkovy výkony. Měla nárok.

A Christian zasténal: „Ještě!“

Cítil jsem, co chce: pustit Oheň do mozku a projít všechny ty jemné spoje. Už jsem to jednou udělal, vyléčil jsem tím nějakému dítěti zápal mozkových blan. Ale to bylo jednak starší, a pak jsem měl víc času na přípravu. Chris to chtěl hned a já... tak jsem nechal Oheň, ať si dělá, co chce. Sledoval jsem to, takže se dá říct, že jsem cítil asi devadesát procent bolesti, co on. Bylo to úžasné; nechal jsem Oheň řádit skoro dvě vteřiny, potom už se to nedalo snést, tak jsem Jej stáhl. Chris mi ležel v náručí a vzpamatovával se skoro půl minuty; pak se rozkošnicky protáhl, usmál se a řekl:

„Bezva! A jak to bude s tím zplozením mýho brášky?“

Rozesmáli jsme se. Nic jiného se nedalo udělat.

„Máš geniální dítě, Valérie.“ přiznal jsem.

„Já vím. Tak co, uděláš to pro něho?“

Odpověděl jsem jí mentálně. Přiznal jsem: záležitost s Magdou mne rozhodila, ztraumatizovala; chtěl jsem si dopřát co nejdelší oddech, zakázal si vstupovat do styku s příbuznými, s čarodějkami a se vším na této úrovni. V nedávné době jsem své semeno rozesel do lůna mnoha dívek a nezajímal se, zda se ujme nebo ne; je to můj dar Wulffssonnovu rodu, nemám právo se starat, zda vzejde, dokonce je chtít jako svoje děti. Kdybych dal takový dar jejímu rodu, měl bych tendenci zvědět, jak to pokračuje; měl bych dalšího syna, toužil se o něj starat...

Valérie mohla namítnout, že bude jen její, ale věděla, že to mi nestačí. Chris mi visel na krku a usilovně škemral; konečně dětsky, ale podezírám ho, že hodlal momentálně využít své roztomilosti a mého citlivějšího rozpoložení; je to lump.

„Pochop,“ řekla Valérie, „S ním já mít dítě nemůžu!“

Došlo mi to; tedy ne, že bych to necítil. Nedalo mi to, sevřel jsem toho šprčka v náručí a chvíli se s ním tiše mazlil. Dokonce se ani nepokusil mi něco provést.

„Tak jo. Ale mám několik podmínek, Christiane.“

Můj hlas zněl tak, že pochopil vážnost situace. Dokonce vstal, upřel na mne (otcovy) oči a vyčkával.

„Čas: dnešní půlnoc. Ty budeš mít supervizi; co rozhodneš, to se stane. Před kontaktem provedeš naše očištění a obřad, kterým uctíš ochranná božstva. Když si myslíš, že jsi dost velký, tak se předveď! Včetně výběru zúčastněných osob...“

Na pár momentů propadl panice, ohlédl se na matku, ale ta se povzbudivě usmála. Tak přikývl. „Očištění...?“ opakoval.

„Dnes v noci poprvé zapálíš Živý Oheň.“

Ani teď Valérie neprotestovala. Christian se rozklepal; věděl jsem, že to zvládne, ale on si ještě nebyl jist. (Na okamžik jsem si uvědomil, že mu dovoluji víc než Richardovi.) Přikývl.

„No,“ řekla Valérie, „Tak bysme snad mohli jít na tu hostinu. Nevím jak kdo, ale já mám docela hlad...“

Hostina se konala ve slavnostní síni pevnosti, vyzdobené hlavně válečnými trofejemi. Ne, že by pevnost byla využita v boji, avšak dosavadní cesty našich lodí se neobešly bez občasných střetnutí, která jsme pokaždé (?) vyhráli. Z těchto cest si lodníci přinesli pár věcí, které zavěsili na stěny; další ještě určitě přinesou, stěny jsou zatím dost prázdné.

Když jsem přišel, zrovna zuřila hádka mezi Charrym a Mariem. Šlo o to, že by se mělo konat řádové zasedání, na němž by mělo padnout konečné rozhodnutí. O čem? O všem. Kde to uspořádáme? Je jasné, že nikde v Evropě, tam nesmíme. V Arminu? Nesouhlas. Takže se nabízí: Alexandrie, Kréta, Kypr... Vplížil jsem se mezi ně a navrhl Rhodos. Ještě jsem tam nebyl a chtěl bych, kdysi to patřilo křižákům, teď Turkům, ale... Podívali se na sebe, chvilku váhali a pak se dohodli, že by to šlo.

Hbitě jsem to vykecal princeznám. Momentálně se hemžily okolo Valérie, za něco ji chválily; pokud tuším za co, tak... Ovšem ta myšlenka je nadchla, na Rhodos smějí dokonce i ty, které by se v Evropě ukázat nemohly. Když na to přijde, Veronika s tím svým tetováním na tvářích vypadá dost arabsky a kdyby to vážně nešlo, můžou si vzít závoj jako muslimky. Arabská móda se ještě neprovětrala, přestože...

Charry pokračoval v hádce s Mariem. Téma: je Llago di Rienzi, komthur káhirský, ochoten uspořádat to zasedání? Mario soudil, že Llago je ochoten zařídit cokoliv, jen když bude hlavní osobou. Do diskuse zasáhla Diana a navrhla, že dovolí Llagovi ozkoušet svoje dvorní dámy, které se za káhirského prince ještě neprovdaly, ale nic proti tomu nemají. Charry se smál. Mario rozzuřil, vztahy mezi Llagem a ženami jej dlouhodobě štvou. Řekl, že doufá, že by se k tomu žádná nepropůjčila. Charry se zatvářil, jako že špatně slyší. Všichni ostatní se smáli.

Začínalo to vypadat, že se přece jenom trochu pobavíme. Bloumal jsem od jedné skupiny ke druhé a všude tiše ukládal zárodky svých nápadů. Některé byly možná trochu lechtivé, ale vždy zábavné, na to si dávám pozor. Když kukačka snáší vejde do hnízd ptáčkům, taky to dělá vychytrale. Pak už stačilo nechat věcem volný průběh a Charry začal zjišťovat, v jakém stavu je flotila a zda bude schopna příští týden vyplout.

Jedním z hostí byl také kontraadamirál kníže Nara, sice slepý, ale velmi moudrý. A což by jeden neřekl, přítel dívek z Atanoru. Za to může Tošio, doporučil mu občasné návštěvy čarodějek, které starci ochotně předávají svou energii (a energii svých milenců, což chlapcům neopomenou zdůraznit). V praxi to vypadá tak, že se jednou měsíčně vypraví některá rozverná dívčina za knížetem, předtím se nechá od bojovníků důkladně nabít energií, a pak mu zvýší energetickou hladinu natolik, aby přežil do příště. Kníže Nara je s touto léčbou velmi spokojen a odměňuje se jim tím, že jim zprostředkovává kontakty se šintóistickými božstvy.

Tento kníže Nara je nejvyšším admirálem naší flotily. Obdržel Charryho oficiální rozkaz připravit loď a cítil se nezměrně poctěn. Kdyby bylo po jeho, vyplul by s celou flotilou a zkusil někoho vyprovokovat k boji, čistě pro zábavu a zjištění, zda jsme lepší než zbytek světa. Což mu Charry taktně rozmluvil, ale souhlasil: bude to bojová loď Diana, další bitevník Vycházející Slunce jako záloha a ochrana. Nara si pospíšil vydat rozkazy, takže námořní důstojníci propadli vzrušení a nejraději by se začali chystat hned. Ale zítra bude stačit...

Ohlížel jsem se, kde jsou naše princezny; dosud nebyly, pořádaly nějaký interní seminář ohledně mé svatby s Valérií. Mohl bych si to s nimi rozdat; budete mě považovat za zbabělce, když to neudělám? Neříkám, že z nich mám strach, ale je riziko dát se do boje s děvčátky, která jsou tak trochu mimo svět. Na druhé straně nutno rozvážit, co budu dělat, když napadnou ony mne; už to postřehly a těší se. (Dále: na čí straně se do boje zapojí Valérie? Dnes v noci snad na mé, ale...)

Stručně pro ty, co to nevědí: Dostanete-li se do kontaktu s cowenem čarodějek, je vše co uděláte, řeknete nebo si jen pomyslíte, záležitostí celého společenství. Z téhož důvodu není jediná, která by se nechystala zapojit do naší svatby. Všechny se těší, že nás budou v noci sledovat a spoluprožívat; stejně jako Christian, pro jehož potěšení to děláme. Dívky z cowenu budou ve vzdálenosti relativně na dohled, ale třeba má sestra May-Britt se fyzicky nachází v jiném prostoru, minimálně přes půl zeměkoule. A je samozřejmě jednou ze svatebčanů.

{Vsuvka: když jsem na ni pomyslel, ozvala se mi a dostával jsem pár minut těžké šlupky od ní, Freyi Wulffssonnové, všech jejích kamarádek z Ősgardu a jedné nadané začátečnice, Mayiny dcerunky Sif. Je to její dosud jediné dítě, pochází ze sňatku se třemi čaroději rodu Aswastarrů a pokud bych měl definovat: bestie rozmazlená nad veškeré lidské pomyšlení. Když jsem to zjistil, považovala to za takovou lichotku, že se mi hned vnutila.

Mytická Sif byla manželkou boha války Thora. Moje neteř Sif je dítě, vyrůstající mezi tlupou šílenců na místě odloučeném od zbytku světa; o tom, jak ve světě vychovávají děti, má ponětí velmi matné a hrozně by chtěla to poznat, ale obávám se, že nemá v dohledné době šanci. Každý její úspěch je vysoce hodnocen celým okolím; ať udělá cokoliv, je to vždycky dobře. Jediný myslitelný prohřešek je neodvážit se něco provést, ať ze zbabělosti nebo... ohledů k sobě samé? Těžko říct.

Miluje mne od chvíle, kdy se o mně dozvěděla. Rovněž tak otce, nedělá mezi námi rozdíl; teď připojila ještě Christiana. Neviděla nás nikdy žádného, takže se jí jevíme jako jedna osoba ve třech verzích. (Ano, máme podobné aury). Za Christiana se chce vdát. (Okamžitě jsem je propojil, ať si hošík užije). Ode mne chce, abych její matku oplodnil a zajistil jí sourozence, nejlíp kluka. Pokud nebudu moci nebo chtít, ať to udělá Tomáš. Rovněž by někdo z nás měl zajistit autorství sourozence Frigg, dcery Freyi, která mne také miluje. (Ano, jsem objektem vřelých citů mnoha dívek, aniž bych to jakkoliv zavinil. Je to podle Diany moje karma. Dle názoru bratra Jerzyho to způsobila moje matka Wanda zaklínáním po mém narození, dle názoru matky Wandy je to genetická vlastnost po Tomášovi, eventuálně celém rodu. Chápejte, jsem v tom nevinně, teď se to konečně ukázalo!) Sif a Frigg jsou největší kamarádky, mystické sestry; ovšem Frigg není dívka, nýbrž kočka.

Sif se mi pokusila vylíčit, jak vypadá, s úmyslem mě nalákat, abych si do Ősgardu zaletěl a nějakou dobu tam hostoval. Frigg mi nabídla tři možnosti: buď se rozdělím na dvě nezávislé osoby a budu současně tam i tady, nebo se promítnu jako částečná expanze, nebo vstoupím do nějakého vhodného těla z místních zdrojů. Odpověděl jsem, že žádnou z těch věcí neumím, načež mi vynadala, abych se nevymlouval. Nadále jsem odmítal; připustila, že vzhledem ke svému dětskému věku se zatím nehodí, aby se mi vtírala, ale pohrozila, že jen co vyroste, vyskytne se někde v mé blízkosti, ošálí mne svými kouzly a svede. Nezavdal jsem jí sice žádnou příčinu, aby se mnou vstupovala do souboje, ale ona nic takového nepotřebuje. Je šelma kočkovitá a já šelmy miluji. Není zcela jisté, bude-li člověk či kočka.

Náš kontakt s mimořádným potěšením sledoval celý Atanor (jeho princezny na kterémkoliv místě Arminu i světa). Když postřehly, že se začínám stahovat do defenzívy, začaly okamžitě mohutně fandit Sif, Frigg a všem dalším a slibovaly jim podporu a pomoc. Pokusil jsem se využít momentu, kdy mezi Atanorem a Ősgardem svištěly desítky kontaktů, a tiše se vypojit ze hry; vzápětí mi všechny hrubě vynadaly, že jsem zbabělec. A nabonzovaly na mne všecko, co jsem za poslední období udělal, dokonce o něco víc, než jsem věděl sám.

Už nějakou chvíli byli ve hře Jerzy, Wanda, Christoph a jejich lítací smečka andělů. Zkusmo jsem je osáhl a když jsem postřehl Miguela Estragona, začal jsem chápat, že mi na svatbu s Valérií přijde větší reprezentace, než jsem ochoten připustit. Zoufale jsem se bránil, ale nemůžu připustit, aby mě měli za pitomce, zbabělce nebo tak. Irakli tu má taková pitomá široká okna, vylámaná do skály a otevřená na moře. Odvlekl jsem se do těch míst a tam nějak poskládal svoje tělo, abych se o ně nemusel starat; nebude čas.

Potom jsem vstoupil do hněvivé nálady a dovolil Rudrovi, aby mne ovládl. Začal jsem jim posílat ty nejhorší příšery, na jaké jsem dokázal přijít; zaržáli nadšením a vrhli se do boje. Málokdy jim dám takovou příležitost, obvykle se kontroluji, teď jsem si dovolil adresovat veškeré aspekty své nenávisti jak živým, tak mrtvým a nepřítomným. Snažili jsme se nepřipustit žádné hmotné důsledky jako zemětřesení, výbuchy sopek, přemnožení draků a ničení vesmírů, i tak se nad Ősgardem roztancovala polární záře, spoustě lidí se srdeční vadou se udělalo špatně a vědci varovali před skvrnami na Slunci. Valérie mi nafackovala, vyléčila nebožáky a pohrozila, že jestli budu provokovat, pěkně mi znepříjemní dnes v noci naši svatbu.

Měla pravdu; ale tou rvačkou jsme se všichni vyřádili, dostali dobrou náladu a bylo možno pokračovat v družné zábavě.}

Nepravda: vyčerpal jsem se já, Valérie, Ősgarďanky a tak dál, ale ani zdaleka ne Atanorské princezny. Nedivím se, trénujeme je, aby vydržely co nejvíc. Dostaly pouze zákaz vměšovat se do hry, což v praxi znamená stát se neviditelné pro nadřízené. Ovládají tento kousek tak mistrovsky, že většinou vidíme jen výsledky. Po hře, ke které jsme je velkomyslně připustili, byly v náladě velmi rozverné a chystaly se někoho vytočit.

Pojem soukromí je v cowenu iluze. Aby se dosáhlo relativního oproštění od neustálé zvědavé přítomnosti studentek, je nutné odejít na osamělé místo, zbavit se všeho kontaktního a usilovnou meditací postavit stínovou hradbu. Umím to, ale chvilku to trvá; v průběhu akce přijdou na to, že skutečně nebudu nic dělat, ztratí zájem a odejdou jinam. Nedivme se, jsou to puberťačky, jejich snahou je hrát si. Až vyrostou, buď je to přejde, nebo se vdají, nebo dostanou rozum a budou se rozčilovat nad novými kusy ve výcviku (často svými dcerami). Mluvím o holkách, protože jich je převážná většina. Kluků asi jako bojovnic ve smečkách. Jsou taky obojetný kusy, zaklínači znalí boje i magie, ale...

Prakticky: Valériin cowen nám šel po krku přesně dle pokynů, jaké dostal. Už dávno nám to nevadí, navíc Chris byl bez sebe nadšením, že na jeho akci bude tolik hostů. Některé dívky by se rády vnutily i fyzicky, ale to nehrozilo, obelstít mě, na to je potřeba být sakra dobrá. Kromě jiného by to znamenalo získat ode mne plus bod do hodnocení. Vím určitě, že to zkusí, ale až vymyslí nějaký chytrý tah a já ztratím ostražitost.

Jedna krásná finta je jevit se jako Valérie a zastoupit ji. To by si ty lepší možná riskly, ale ne dnes večer. Někdy jindy si budu muset dát pozor. Vzhled dobré čarodějky je výsledkem jejího vlastního úsilí; rozhodne se, jak chce vypadat, a změní se tak. Samotná Valérie vypadá jinak pro mne a jinak pro ostatní. Vidění zprostředkovávají nervové spoje z očí do mozku, na které je možno působit, takže člověk nevidí to, co vidí, ale co WZ chce, aby viděl. Zda můžete v tom případě věřit svým vlastním očím? No nemůžete – proč?

Od chvíle nástupu do školy učíme děvčata, aby se cílevědomě přetvářely. Třeba ty vlasy; řadě děvčátek je líto se jich zříct, takže se naučí projektovat do vědomí druhých lidí ještě daleko krásnější hřívu, než měly v reálu. S tím, že jim třeba chlapec při milování čechrá rukou vlasy, které neexistují. S potěšením se mu pak ukážou ve skutečné (či jiné) podobě. Jiná možnost je neviditelnost; v reálu vidět jsou, ale vymažou se z vědomí, takže je méně zkušený člověk prostě nevnímá. Tu akci provádějí rády a často, ale zřídka po příkazu Zmizte mi z očí!, leda by to bylo na známky. Ovšem to by stejně byly vidět, jenom... Jak vám to mám vysvětlit? Valérie má školu a v té škole učí dav děvčátek. Nestíhá a stíhat nemůže, takže musí pomáhat každý, kdo má čas a schopnosti. Spoustu se holky naučí samy, jedna druhou. Zásadně větší důraz se klade na schopnosti, ne na poslušnost. Logický důsledek: poslouchají tím méně, čím jsou lepší. A stále ve střehu, jestli nezačne nějaká švanda.

Dnešní program se rozhodly zpestřit hrou s nebohými zločinci. Bylo jich šest, sedmá žena; tu mi nabízeli, zaváhal jsem, ale odmítl. Odmítl cokoliv. Taky Valérie řekla, že jí na nich nezáleží. Cowen se poradil a holky přišly škemrat, abychom si vzali supervizi, sledovali jejich hru a stříleli body. Malé bezvýznamné plus, velké významné minus... Jestliže některá získá velké významné plus, bude vzápětí ke svému potěšení krutě zmučena od ostatních.

Ještě něco... ach ano, ti lidé. Málem jsem zapomněl, také oni mají svou psychiku, samozřejmě primitivní, ale je zapotřebí brát ji do úvahy. Jedno z drobných minus je neohlížet se na city subjektů. Jsme tady proto, abychom jim pomáhali! Jestli některá zapomenete, dostanete přes prsty pravítkem! Postupně se každému mistrovi stane, že někdy nějakého člověka z nižší kasty nevezme v úvahu, asi jediný případ, kdy se čaroděj stydí...

Já se o to starat nemusel, měl jsem supervizi. Sledoval jsem, jak začaly nejdřív s tělesnou očistou. Ti lidé byli skutečně dost špinaví, bylo třeba je umýt, ale hádka vzplála ohledně ochlupení. Nejjednodušší bylo je zrušit, možná by s tím souhlasili, ale některé dívky je chtěly v průběhu akce svést a líbilo se jim, že jsou osrstění. Samotní chlapi byli poněkud konsternováni... víte vůbec, jak se takové čarodějky hádají? Naráz mezi nimi vznikne jakési napětí, i když jsou třeba fyzicky daleko od sebe, začnou na sebe téměř nesrozumitelně štěkat, ukazují si rukama, očima, myslí, šlehají po sobě výboji energie, sem tam se některá skácí, svíjí se po podlaze, řve bolestí, pak se zapojí ještě další, aniž by vyžadovala vysvětlení... no a během minuty dvou se uklidní, vyskočí a pokračují klidně a s úsměvem...

Jeden z fenoménů děvčat je rychlost. Normálně mluví vcelku srozumitelně, ale v afektu na hranici sledovatelnosti, vyrážejí jednotlivá slova, přeskakují celé věty, leccos si sdělují pouze mentálně, pohyby rukou... používají analogie, odstavce umí zhustit do jediného výrazu. Pak přijde nějaká další, která neví vůbec nic, srazí s nimi hlavu dohromady, chvilku ztuhnou, potom se dotyčná usměje a pokračuje, už ví všechno. My jsme si zvykli, cizí lidi to poněkud děsí.

Když WZ diskutuje s cizím člověkem, obvykle ví předem, co jí dotyčný chce říct. Vnímá jeho myšlenky a netouží slyšet to ještě jednou. Většinu řečí považuje za pitomosti. Reaguje na ně nevrle, zdržuje ji to. V podstatě vůbec se s ním nechce bavit, ale přišla za nějakým účelem, musí ho vyřídit a nehodlá se s tím babrat. A hrozně ji obtěžuje něco vysvětlovat.

Tři studentky měly právě v práci chlapíka, který se dostal do vězení, když se pokoušel obchodovat s realitami. Konkrétně zkusil ukecat někoho, aby mu prodal svůj dům s tím, že on ho zase prodá dalšímu, samozřejmě se ziskem. Dotyčná spekulace na něj praskla, ti dva se domluvili a bonzli ho Rachlidzemu, který ho zavřel jako podvodníka. Chudák se od začátku pokoušel někomu vysvětlit, že koupě a prodej za cenu dohodnutou jsou správné a chvályhodné, tak si počíná ve světě spousta obchodníků, dokonce existují realitní kanceláře, které to dělají profesionálně. Bohužel to vykládal dívkám, které měly jasno: nic na světě nepatří nikomu, vše je majetkem Boha. Lidé se mohou takových věcí zmocnit a používat je, když je potřebují, ale prodávat něco, co mi nepatří, je drzost, pokus urazit Boha a provokace démonů, kteří jen čekají, až budou moci dotyčného zblbnout. Vcelku je jasné, když někdo dělá housky, musí je prodávat tak, aby se uživil. Kdyby třeba dotyčný ten dům postavil, získá právo jej prodat, nadřel se při tom, něco je na něm skutečně jeho...

Možná by bylo jednodušší, kdyby chlap neměl tak velký strach. Ale on měl; podle něj šla z čarodějek hrůza, tím větší, že se ho zatím dotýkaly jen něžnými prstíky a spíš vypadaly, že ho chtějí svést. Ne, to je špatné slovo: použít při milostných hrách. Byly mladičké, křehké a půvabné, tetované po celém těle, domlouvaly se beze slova a ze všeho si dělaly legraci. Rozhodně nebyly takové, aby po nich zatoužil.

Ta nejmladší byla Panna. Privilegovaná, nedotknutelná, nejkratší dobu ve výcviku, příjemce ohledů. Když došly k názoru, že už se od něj nic chytrého nedozvědí, daly jí příležitost vstoupit do jeho mysli a zjistit, proč je takový ničema. Sledovaly ji, připraveny přispěchat na pomoc, kdyby tápala. Panna se snaživě ponořila do vědomí, sladila se s ním a začala osahávat jeho vzpomínky. Body: relativně šťastné dětství, škola s vynikajícím prospěchem, péče rodičů, kteří dohlíželi, aby se učil. Vyrůstal v rodině bankéře; ten si ovšem čas od času nacházel jiné ženy, některé v nevěstincích, jiné ve společnosti. Když bylo synovi třináct, otec se vášnivě zamiloval do mladé dívky (bohaté, ze společnosti), po sérii ostrých hádek se rozhodl rozvést a znovu oženit. Matka se bránila, jak to šlo. Zapojila svou rodinu (taky bohatou), došlo k řadě soudních jednání, pří a sporů, kdy obě strany požadovaly synovu spoluúčast. Bránil se, nesouhlasil, nechápal. Nakonec soud manželství rozvedl, otec se po krátké době oženil s dotyčnou mladou, ale také matka se sblížila s jakýmsi advokátem; nevzala si ho, ale žila s ním. Syn nesnášel jak novou otcovu partnerku, tak matčina doktora. Utíkal z domu, sdružoval se se stejně nespokojenými mladými a chystal pomstu.

Tehdy narazil na řádové emisary. Trochu vznešený pojem: byli to starší studenti, kteří něco slyšeli o nové církvi, která se staví proti všemu starému. Měli bezmezný odpor proti církvi dosavadní , která je zkažená, nemorální, chamtivá, zločinecká... atd. Pokud to Bůh dovolí, je špatný – byli tedy taky proti Bohu. Možno říct, že Boha vášnivě nenáviděli; z toho důvodu se chtěli přidat do party, která Boha vášnivě milovala. Chlapec Eugen se zúčastnil řady diskusí hromadných a několika soukromých; starší kamarádi trpělivě vyslechli jeho názory, souhlasili s některými, jiné celkem chytře vyvraceli. Nakonec během pár měsíců vyrostl natolik, že se naučil chovat jako zkušený duchovní vůdce a radil ostatním. Toužil bojovat a vítězit, byl přesvědčen, že Bůh si jej vyvolil, aby napravil svět...

Začal s vlastními rodiči přesně ve chvíli, kdy se oni rozhodli napravovat jeho. Byla to jediná věc, která ho skutečně bavila, hádat se a nesouhlasit; naučil se využívat jednoho proti druhému, když vypozoroval, že zmínky o druhém partnerovi je přinutí přestat kritizovat syna a chrlit oheň a síru na bývalého druha. Do boje se přidávali další: noví partneři, dědečkové, babičky, zaměstnanci, přátelé... Eugen bojoval na všech frontách, jen on, anděl Boží – a trestající Bůh nad jeho hlavou. Nakonec učinil to, co nejvíc chtěl: odešel s hlavou hrdě vztyčenou, zanechal za sebou vše staré a překonané a těšil se na nový život, jinde, mezi jinými lidmi, čistými a nezkorumpovanými.

Tak přišel do Arminu a zjistil, že se mu zbořil svět. Především ho nikdo neobdivoval, nechválil, neposiloval v hrdinském odporu vůči vlastní rodině. Neznali ji, nezajímalo je to. Přece to skončilo, tak co? Teď je třeba starat se o budoucnost, dát do práce, založit nový život. Bohužel Eugen zjistil, že takový život si neumí vůbec představit. Celé mládí strávil odporem vůči druhým, aniž sám měl jakoukoliv představu, co chce a co nechce. Nějakou dobu se bezúčelně plácal, navazoval přátelství s mladými ženami, ale ty jej nechávaly tím rychleji, čím byly lepší. Taky se zkontaktoval s nějakou čarodějkou, ale zajímal ji sotva jednu noc. Její vnitřní bohatství jej ohromilo, rozhodně nechtěl něco takového zažít ještě jednou. Tak co dál? Pracovat se mu příliš nechtělo, nic užitečného neuměl, kamarádi ho živili čím dál méně ochotně. A nikdo si ho nevážil, nikdo ho neměl rád.

Postupně se začal vracet ke vzpomínkám na svoje mládí. Jak to dělal otec, že měl stále dost peněz? Samozřejmě mu to říkal, bylo to v podstatě jediné, o čem pořád mluvil, ale Eugen ho naprosto neposlouchal, odcházel s hrdě vztyčenou hlavou a hnusilo se mu, že jeho otec je tak chamtivý, vychytralý, klame své partnery... Přitom je tak jednoduché někomu něco namluvit, vytáhnout z něho peníze na nějakou spekulaci, slíbit zisk... Mluvit uměl, druzí se mu ochotně podřizovali, zvlášť v obchodních věcech, kterým buď nerozuměli nebo je otravovalo se jim věnovat. Pohyboval se tedy po městě a sháněl drobné kšefty. Když ho přistihli při nějakých podrazech, ještě se smáli, zvykli si na jeho manýry a bavili se tím, dokud se jako jestřáb nesnesl z nebe kníže Rachlidze a jeho pochopové, chudáčka Eugena zatkli a odvedli do pevnosti. Teď se nacházel ve zcela neuspokojivé situaci a budoucnost neviděl moc růžově. A co víc, necítil se vinen.

Je mizera – no a co? Kolik je na světě mizerů, kteří neskončí v kriminále, naopak si jich každý váží a nahrává jim? Kdyby ho ti Templáři přísných mravů nechali na pokoji, třeba by zbohatl a pak je podporoval, jako bohatí vždy podporují vládu. Měl by banku jako táta, výhodně se oženil (proboha, ne s čarodějkou!), byl slušným člověkem z kasty obchodníků a... Jenom se ubránit těm pozorným očím v dětských tvářičkách! Už se do něj dávají, lezou mu do soukromí a vyhledávají...

Nevyhledávaly nic, přečetly ho během chviličky a nebyl pro ně ničím zajímavý. Ty dvě starší hledaly v jeho vzpomínkách aspoň nějaký perverzní zážitek z mládí (osahávání spolužaček před holčičími záchodky?), Panna hledala, jak mu pomoci, ale myslela při tom na plusy, minusy a body do hodnocení. V podstatě ji nudil a vystřelovala tykadla své mysli k ostatním partám, které třeba mají někoho zajímavějšího (neměly). Co tedy s ním? Hledala něco pozitivního; jediné bezvýznamné plus byl dětský zážitek návštěvy na vesnici, kde mu strýček daroval novorozené telátko a slíbil, že bude jenom jeho. Eugen se s telátkem mazlil, krmil je z flašky a všelijak o ně pečoval, ale když z telátka vyrostl býček, strýc ho bez milosti prodal na jatka. Eugen brečel, dospělí se snažili mu vysvětlit, že roční býk je na nic, útočí na lidi a prodat ho na maso je jediná rozumná alternativa. Když nepochopil, dostal nářez a rodiče doporučili strýčkovi, aby už klukovi nesliboval takové pitomosti. Posléze zapomněl.

Panna se rozhodla tuto dávnou záležitost rozpatlávat do Velké Významné. Kamarádky se tiše chechtaly, zvědavé, k čemu dojde a co na to subjekt. Já měl supervizi, sledoval jejich počínání, ale nebylo mi dovoleno zasahovat. Stručně jsem Eugena vyhodnotil jako bezvýznamného blba, jehož komplexy mi nestojí za to, abych se jimi zabýval. Ať si s ním hrají holky.

Zkusmo jsem ohledal Christiana, ten mě zajímal daleko víc. Měl zábavnější hru: sledoval jednání s paní prostitutkou, jménem Elen, ženou bez výraznějších zájmů. Její situace byla obdobná: přišla sem a zjistila, že všechny ostatní ženské jsou chytřejší, krásnější, zábavnější, mají větší rozhled a tím větší šanci lovit lepší chlapy. Na ni zbývali muži podřadní; neužila si s nimi nic pěkného, ale dokázala z nich vymámit nějaké peníze na obživu. Vedla to tak nějak všelijak, spíš jen přežívala.

Věnovali se jí kluci, co patřili do cowenu, vzhledem ke své výjimečnosti mezi čarodějkami hýčkaní. Proti bojovníkům méně zdatní, zato chytřejší; WZ dávají přednost svalnatým, odvážným rváčům, kterým to možná tolik nemyslí, ale je s nimi větší legrace. A mohou je postupně vzdělávat, což rády činí; kluci z cowenu by radši vzdělávali dívky z bojovnické kasty, těch je ale méně. Elen zamítli jako nezajímavou; jediný, kdo se jí chtěl skutečně věnovat, byl Chris. Zaujala ho nezvyklou věcí: touhou po penězích. Peníze v jeho životě prozatím nehrály roli, věděl o jejich existenci, matka Valérie nějaké měla, ovšem nikdy nic nekupovala, dostávala běžně všechno zadarmo. Přesněji, Chris dostal nějaký pamlsek všude, kam přišel, zatímco lidé jednali s Valérií. O záležitostech peněz slyšel, ale zkušenosti nemá; že by byly skutečně tak nezbytné, aby po nich toužil?

A potom ten sex. Valérie spí s každým, kdo přijde. Chris je s matkou spojen mentálně téměř pořád, vnímá všechny její pocity, včetně erotických. Je to příjemné. Sex slouží matce jako zdroj energie, vzápětí tutéž energii předává dalším, pokud je třeba. Každý její čin v tom směru je přínosem pro všechny. Christian si neumí představit, že by mohl existovat jiný důvod než snaha prospět světu. Je přirozené poskytnout kamarádům potěšení, je přirozené pomoci tomu, kdo je v nouzi. Milování je nejpříjemnější způsob, jak to udělat. Valérie nepatří nikomu, snad kromě Baarfelta; ten je tak mocný čaroděj, že jí pomáhá, takže může něco poradit a ona poslechne. Baarfelt je rovněž Chrisův otec, což respektuje a miluje ho. Všichni ostatní jsou kamarádi, s nimiž je možno užít si nějaké zábavy, čím větší legrace, tím líp. Kdyby někdo chtěl, aby mu Chris poskytl erotické rozptýlení, udělal by to rád, nakolik by stačil. Přesně: mrzí ho, že to dělat nemůže, určitě by to uměl jako máma. Že se to na dítě jako on nehodí, kdesi nějací lidé říkají, ale ti nejsou WZ a ničemu nerozumějí.

Na Elen se dozvěděl, že sexuální hry provozují lidé, aniž by to souviselo s magií. V jejích vzpomínkách přečetl detaily, které ho naplnily smutkem. Není to taková legrace; bylo to smutné, nepěkné, možná až odporné. Vnímal, ale nechápal. Proč to ta ženská dělá, když ji to nebaví? Proč nepřijde do cowenu, kde by s ní mladí rozehráli zábavy, aby ji přestalo trápit, že nemá žádné nové šaty, nechutná jí jídlo, nemá peníze na alkohol, cigarety... Chris nemá nic z toho a je mu to fuk. Kromě toho jedla maso jako zvíře; kupodivu nebylo tak odporné, jak si celý život myslel. (dnes poprvé Chris myslí na maso jako jídlo, na Atanoru je vše jasné: krávy jedí trávu, šelmy loví, lidé si vaří vegetariánské hostiny. Co jiného je možné?)

Elen mu bylo líto. Proč vůbec nemá dítě, které by jí dělalo takovou radost jako on Valérii? (A jeho bráškové a sestřičky, což byla jediná velká smečka, včetně dalších dětí v cowenu. Nebylo mezi nimi rozdílu, včetně neustálých rvaček.) Děti se rodí jako následek milostných her; každá dívka dítě samozřejmě chce, jen si musí důkladně promyslet, s kým, za jakých okolností. Což je záležitost celého Atanoru, božstev... Elen je sama, nemá se o koho opřít. Bylo mu smutno, málem se rozbrečel.

Uvažoval jsem, zda zasáhnout. Poohlédl jsem se, co Valérie; ani ona se nehrnula do akce, nechávala cowen v klidu pracovat, takže jsem se nevměšoval. Naopak, mezi dámami vzplanula prudká hádka ohledně oblečení na zasedání. V podstatě o tohle: když se sejdeme s lidmi, chceme se jim samozřejmě předvést v nejlepší podobě. Bude stanovena nějaká závazná forma, nebo bude záležet na uvážení každého jednotlivce? A budou předváděny skutečné šaty, nebo jen projektována jejich představa? Čarodějky jednoznačně fandily druhé možnosti; ovšem pokud bude dovoleno vysílat projekce, může se stát, že se mnohé projeví v podobách naprosto fantastických – třeba jako sedmihlavý drak. Smíme?

Diana vzplanula vztekem, Julie a Veronika nesouhlasily, Valérie se smála. Nějakou chvíli nechala panenky řádit, pak je srovnala do latě: vrchní velení má císařovna, co řekne, to bude! Diana jí poděkovala za pomoc a (ježto si během hádky srovnala myšlenky), vydala závazné směrnice: během cesty budou všichni nosit námořní uniformy; barva bílá, aplikace bledě modré, hodnostní označení, templářské znaky na tričku. Účes variabilní. Při návštěvách v nic netušících lidských sídlech (zcela jistě Alexandrie, ale kdoví, kde se zastavíme) oděv společenský, nenápadný, model turista bílé pleti z vyspělé země. Porušení, případné odhalení cizí osobou: mínus bod! Povolená tolerance: v odůvodněných případech muslimský muž či žena z vyšší vrstvy. Hraniční tolerance: osoby národnosti čínské, indické atd. kroj své země z odpovídající kasty. Výjimka: vévodkyně Julie sárí (protože jich má hodně a nestačila by je předvést při jiných příležitostech.)

Řádové zasedání: seznamovací večírek: oděv dle vlastního výběru bez ovlivňování mentální projekci, tj. každý jak skutečně vypadá; důvod: aby se opravdu vzájemně seznámili, nikoliv předváděli, co kdo umí. Pro dívky povinnost vypadat, jak opravdu vypadají! Pokud se bude některá za něco přestrojovat, mínus bod! Zasedání: řádová uniforma, pokud je někdo líný si ji pořídit, může ji nahradit mentální projekcí. (Zákeřný dotaz: jak se budou takoví jevit na fotografiích, případně v zrcadlech? Odpověď: Ty mi taky polib...) Slavnostní ples: předvedení v nejkrásnější možné podobě, dovoleny veškeré způsoby projekce. Výslovně se povolují podoby jiných osob, jak skutečně žijících, tak božstev atd. Odpočinkové fáze, koupání, opalování atd.: povolena přirozená nahota, s důsledky. Výjezdy do okolí: přestaňte mě štvát, holky! Závěrečný ples: Bůh suď, co se stane. Pokud možno se snažte, aby po našem odjezdu zůstal Rhodos na stejném místě jako vždycky. Upřesňující dotazy: A co Kréta? Můžeme ji dobýt, ovládnout, zprznit... A co Kypr? A když na to přijde, na co my vůbec potřebujeme Evropu?

Diana konečně vypěnila a pronesla řadu neslušných slov, takže si dospívající dámy obohatily slovník.

Dík, už jsme myslely, že tě nevytočíme!

Holky, nevěřte jí, není rozzuřená, jenom už se nechce hádat, tak nám to předhodila jako návnadu!

Táhněte do pekel se svými dotazy, nebo vás seřežu!

Tak schválně!

Zaváhal jsem, na kterou stranu se ve rvačce přidám, ale prošlo to bez boje. Zasáhl totiž Aflargeo dotazem, v jaké podobě se mají jevit lidem z venkovního světa šelmy. Nastala krátká, leč vášnivá diskuse na téma, zda se umějí jevit jinak než ve vlastní kožešině – odpověď zněla ne, ale kdyby pomohla šikovná čarodějka...

Vrátil jsem se k záležitosti zločinců. K čemu došly žákyňky? K ničemu; oznámily Valérii, že jim je pachatelů líto, ale netuší, jak by se jim dalo pomoci.

Příští dvě hodiny věnoval cowen pokusům přestrojit šelmy za něco přijatelného pro okolí. Z časového údaje můžete zjistit, že se to nedařilo, leč všechny bavilo. Poměrně snadno dosáhly jejich neviditelnosti v případě, že je WZ kryla, ale proměnit na lidskou podobu, udržet stabilně a dohlížet, aby se dotyčný jedinec neměnil za žádných okolností, je fuška. Přihlížel jsem a sledoval to; supervizi nad zločinci jsem se věnoval pouze okrajově (kašlal na to). Ostatní taky.

Co oni: chytali odezvy od okolí. Takový echo je věc; záměrně ho dívky vytvářejí pro osoby, které nevnímají, ale měly by (třeba Charry). On taky leccos chytne, ale aby byl v obraze... Takže ty echa lítají prostorem a bere je každý, kdo je přítomen, ovšem co mu udělají v hlavě, není jednotné; echo není jasná informace, ale šifra pro poučené. Jeden ze zlodějů to třeba chápal tak, že máme v úmyslu rozpoutat válku proti zbytku lidstva a hlásil se, že by pomohl (tak nějak jsme k němu přišli). Usoudil jsem (dokonce dost nahlas), že by bylo lepší provést jim výmaz.

Má intervence připoutala pozornost na jejich existenci, což většinu zájemců otrávilo. Cowen to viděl jasně: nezájem, žeňte je pryč, nemají smysl. Aha, my jsme chtěli udělat nějaký výchovný zásah... no tak jo, vyberte jmenovitě holky, ty je svedou, vezmou od nich přebytek energie a implantují nějaké efekty do budoucna. Co s tou ženskou? Ale proboha, předhoďte ji něčemu, když nebude chtít žádný chlap, tak třeba upírům... hlavně dejte pokoj, teď máme spoustu jiných starostí. Ať zůstanou poblíž a chytají echo od ostatních, snad jim to bude k dobrýmu...

Kdežto mimořádný zájem se soustředil na mé půlnoční vystoupení s Valérií. Od chvíle, co se o něm dozvěděli, každý promýšlel svou účast a různé varianty; ne že bychom o to stáli, ale neexistenci soukromí už jsem vysvětlil. Naše svatba je záležitost veřejná, zván je každý, kdo o ní ví a předpokládá se, že nějakým způsobem přispěje k eskalaci energie. Vstupem mých sester se svatba stala záležitostí celé planety, eventuálně bytostí mimo ni. Valérie byla několikrát dotázána, zda přijme a využije energetické šlehy od dalších osob a má nějakou představu, jak by měly vypadat. Byla poctěna, smála se a prohlásila, že využije cokoliv v jakékoliv formě. Omezení (včetně cílených) by byla na závadu!

Tím se úroveň zvýšila o další stupeň a já propadl pochybnostem, zda to celé není řízený komplot proti mně. Jak víte, složil jsem určité... ne snad sliby, ale aspoň záměry. Tyto jsem porušil při své aféře se Sentou. Pak jsem pokračoval s dalšími členy rodu Wulffssonnů, což vyvrcholilo Magdou. Od té doby se snažím do hry nezaplést, až jsem byl odloven Valérií (přičemž přispění Chrise může být spíš její iniciativa). Zaváhal jsem, jestli bych neměl přibrzdit, dokonce snad na poslední chvíli ucuknout.

Vzápětí se na mě zřítila lavina námitek. Všichni telepaticky nadaní kamarádi mě začali bombardovat tvrdým nátlakem; kupodivu nejvíc osoby na úrovni andělů, matka, bratři atd. Naléhali, že ta akce bude tvrdou ranou zlým démonům, kteří budou mohutně zdeptáni Valérií a celým cowenem; dále jsem byl poučen, že čím víc zkouším zapojit do rozhodování vlastní rozum, tím hůř, naopak bych se měl podvolit běhu věcí a dělat, co mi velí instinkt. V tomto případě: zvětřím-li říjnou samici, vrhnout se na ni a usilovně nabuzovat kladnou energii až do vyčerpání těla vlastního i všech okolo. Co bude dál, mi může být fuk, ve vhodnou chvíli se dozvím výsledek.

Samozřejmě jsem se vzbouřil; hlavně proto, že se rád peru. Bylo mi nepříjemné, že o mně někdo smýšlí v kategoriích samec-samice, kdežto já jsem přece lidská bytost z bráhmanské kasty, čaroděj vysokých kvalit a... atd. Odpověď: kdybys nebyl, nikdo by se neobtěžoval tě o něčem informovat. Ale teď laskavě sklapni, svoje námitky si strč do polobotek a dělej, co se ti říká! Až dosáhneš věku padesáti let, budem se o tom bavit dál. Teď budeš fungovat jako spermatická banka s povinností oplodnit veškerá příslušná vajíčka svým mimořádně vhodným genetickým fondem. Pokud nestíháš sledovat, kde všude zanecháš své děti, nevadí; rod sleduje vše a zdárně prospívající potomci, kteří dají najevo vhodné vlastnosti, ti budou včas předvedeni.

Otázku, zda za to nebudu karmicky postižen, nemusím ani pokládat. Samozřejmě budu, ale rozhodně se nehodí, abych tím zdržoval právě teď. Rod Baarfeltů včetně svých pobočných členů obětoval dlouhá staletí vývoje, aby vyšlechtil něco tak famózně dokonalého, jako jsem já. Je tedy mojí povinností pokračovat bez váhání v pokusech a dále se zlepšovat, což se stane s Valérií; naše děti budou ještě geniálnější než Christian. Jediné ohrožení by mohlo nastat, kdybych udělal chybu a nebyl příslušně vyladěn; což by mi asi rod neodpustil a přivolal bych na sebe strašlivé tresty ještě v tomto zrození. V plánu je řada dalších akcí, o kterých nemusím vědět, ježto by mě zbytečně rozptylovaly; vše se soustředí na jakési mohutné střetnutí, k němuž dojde za mého života (ale možná bez mé účasti, nevím!). Není to ještě Armageddon, spíš nějaká generálka. Ve chvíli, kdy jsem se začal zajímat, byla informace drsně zcenzurována shůry. Pokud jsem něco pochopil, tak hlavně to, že záměr má podporu nejvyšších míst; asi bych se měl preventivně vyděsit.

Stalo se něco zcela jiného, začal jsem se šíleně chechtat; propadl jsem naprosté bezstarostnosti, jako bych byl opilý. Ve skutečnosti ani já, ani jiný člen cowenu nepožil naprosto nic opojného, přestože by nebylo chybou trochu prozkoumat sklepy knížete Rachlidze. Ale prostě to neděláme; ne před akcí. Bloumal jsem všemi prostorami pevnosti, hlavu v oblacích a moc jsem se bavil pomyšlením, že kdybych si poručil jakoukoliv dívku, bude mi okamžitě předhozena jako křesťanští mučedníci lvům. Mnohé po mně koukaly zálibně a snažily se vnucovat; samozřejmě jsem vnímal jejich myšlenky a nebral je vážně. Puberťačky!

Christian chytal velmi dobře. Přiběhl a snažil se vhodně naladit mé tělo; nepotřeboval jsem to, ale jeho pokusy byly dětsky roztomilé, bavily mne. Před chvílí dělal totéž své matce se stejným výsledkem; když jsem si to přečetl a dostatečně se vychechtal, vyslal jsem ho na nějaké méně zkušené dívky, které se hodlaly k naší svatbě připojit a mohly být zmateny. Učinil to a měli jsme postaráno o další zábavu.

Valérie pracovala na závažnější věci: snažila se pozvat svého otce dona Diega. Za živa jsem ho znal, byl to čaroděj vysokých kvalit a já se ho do jisté míry bál, i když ke mně byl vždy mimořádně laskavý. Přivedl na svět dvě dokonalé dcery; syn Sancho je osobnost složitá, doposud nevyhraněná. Otec mu poskytuje trvalou ochranu, přičemž má podporu obou dcer. Jejich aktivity mu tolik na mysli neleží, navíc je křesťan a... z jeho hlediska se magické činnosti jeví trochu jinak. Jistě souhlasí, přijde a bude se těšit z naší energie, ale... přetransformuje ji nějakým svérázným způsobem. Velmi by mě zajímalo, jak. Dělá to se vším, co od dcerušek obdrží darem. Moje zapojení uvítal.

Závažné je, že od dona Diega se odvíjí řetěz svatých velmistrů až k Jakubu Molayovi a Bernardovi z Clairvaux. S Molayem jsem až doposud měl tu čest tak... namátkou. Ne, že bych po tom netoužil, ale on nemá důvod se bavit se mnou. Bernard je... absolutně mimo. Velmi nahoře, abych přitáhl jeho pozornost, musel bych udělat něco mimořádně významného. Molay pečuje o své nástupce včetně Diega a mého otce, ale já zatím velmistrem nejsem a kdoví, zda někdy budu. Pak se mi bude věnovat. Zatím mne nezrušil, ani mi nijak neubližuje, což je velká čest a vyznamenání.

Následkem tohoto vědomí jsem se přestal jevit jako opilec; začal jsem se chovat jako blázen. Se všeobecným souhlasem.

Chrisovi jsme dali supervizi. Vybral vhodné místo na vrcholku pevnosti Alexandretty, což je betonová kopule vytvarovaná jako přírodní skála, ale vhodná jako velitelské stanoviště. Postavil tam z několika balvanů oltář a neobtěžoval se s jeho výzdobou, maximálně jej vylepšil nějakými květinami. Rozložil nám tam tygří kožešinu, jak se sluší a patří. Potom chodil kolem, zapaloval tyčinky a zpíval mantry; šlo mu to velmi. Odešli jsme tam okolo půlnoci, zatímco všichni kromě nás tří začali všude vytvářet příslušnou atmosféru.

Přesně o půlnoci Chris zapálil Oheň. Já jsem mu nepomáhal, ale Valérie to sledovala s úmyslem zasáhnout. Neměl problémy, spíš mi připadalo, že se Oheň nemůže dočkat. Jednoznačně si přál, abych se zbavil veškerého porostu; docela rád stříhá lidi, ale já neměl náladu na očištění ocelí. Snad kdyby to řekl včas... Očistili jsme se, čímž se posílila moje extáze; Valérie mne při koupeli na malý okamžik přestala sledovat, okamžitě jsem toho využil a vrhl se na ni, když to nečekala. Zaržála nadšením, svalili jsme se na kožešinu a začali se prát. Něžné násilí miluje, i když se pere míň než Diana. Taky já to dělám rád, zvlášť děvčatům, která se doopravdy brání.

Okamžitě jsme obnovili mentální spojení a udržovali je potom až do rána. Přesněji: nemuseli jsme nic udržovat, vytvořilo se silné pole, které se rozrůstalo připojováním dalších osob. Jako prvního jsme připojili Chrise, je to přece jeho hra; Oheň byl přítomen jako inkarnace Nejvyššího, takže následkem naší hry získal energii ve všech svých chrámech po celé Zemi a šířil se nezadržitelně do Vesmíru. O tento aspekt jsme se přestali starat, stejně jako o přispívání Ochránců; teď jsme expandovali naši energii do lidských bytostí v dosahu.

Kdo jsme si koho vychutnali, není důležité. První fáze bývá nejzábavnější: řada lidí to netušila a když byla zcela nečekaně zachvácena prudkou vášní, dojemně se bránili. Zkušenější kusy už to věděly, ani děvčátka z cowenu moc neváhaly; ale dívky z nižších kast zarazilo, když se na ně náhle z ničehož nic vrhli jejich doposud velmi uhlazení společníci.

Během chvilky jsme zapojili všechny bytosti v celém Arminu. Kdo neměl možnost získat vhodný kontakt, alespoň se mu o tom zdálo; velikou podporou nám byly šelmy. Pak jsme se chytili na energii z kooperujících míst; třeba Ősgardu. Bleskově jsme se snažili uplést síť a pochytat do ní všechny; spousta lidí různě po světě se probouzela a poddávala náhle probuzené vášni. Cítil jsem, že některé ty akce nejsou dokonalé (z nevěstinců atd.), ale pokusil jsem se ovládnout je až po poslední pouliční šlapku. Ať kastovně nižší osoby poznají, co je to Energie Pána!

Chris měl supervizi a byl v extázi, ovšem trochu jinak. Hrozně se mu třeba líbilo, že obloha začala planout polární září; stál nad námi a zíral, jak se z nebe řítí déšť meteoritů, jak září pestrobarevné závoje a hvězdy se dávají do tance. To se stalo, když jsme poprvé dospěli k vyvrcholení; ovšem pro Valérii pouhý začátek. Až teď jsme se patřičně soustředili a začali se vzájemně vychutnávat; ano, bylo to špičkové, mnohem dokonalejší než všechno předtím. Na tělesné i mentální úrovni; přesně řečeno, smazalo to všechny úrovně, byl to spíš souboj dvou energií, zcela čistých kosmických bytostí...

V té chvíli si Chris vynutil, abychom expandovali svou energii do nižších světů. Po pravdě, já bych to nedělal; pokud se pokusíme zapojit démony, kontakt s čistou energií z nebeského světa vede často k destrukci celého systému, některé z pekelných bytostí zahynou a další jsou očištěni, což je jiná forma zániku či transformace. Ovšem v tom okamžiku jsem pociťoval extázi tak mocnou, že jsem se všemu smál a byl schopen zničit třeba celé peklo. Uvolnili jsme některé démonské sféry a řádili tam jako demoliční četa; bytosti, které se uvolnily, vystupovaly na povrch a prováděly destrukční činnost na místech, která si z nějakého důvodu zasluhovala trest. Můj bráška Jerzy složil křídla, zakřičel mocným hlasem na celý Vesmír a padal jako kámen dolů do hmotného světa; jeho legie za ním. Konečně dostali šanci; svět začal vibrovat jako napjatá struna a já se smál.

Někdy v průběhu těchto fází jsem Valérii oplodnil. Postavila si (asi pro zábavu) nějaké hráze, ale prolomil jsem je a s potěšením sledoval, jak mi živé semeno stéká do útrob. Je to příjemné, pálí to. Vás asi ne, ale my byli myslí propojeni tak, že jsem vnímal všechny pocity své ženy a mohl hrát na její tělo jako na hudební nástroj. Totéž dělala ona mně, krátkými rušivými vpády se hlásil Chris a další bytosti z okolí. Je to legrační a velice příjemné. Občas jsme klukovi vrátili nějaký ten šleh energii, až se svíjel bolestí; vzápětí vyskočil a útočil dál.

(Tehdy jsem poprvé v životě propojil Christiana a Richarda; od té doby je mezi nimi velmi svérázný vztah. Jsou jeden a tentýž, současně se milují i nenávidí. Zajímavá kuriozita.)

Chtěli jsme si odpočinout, ale Chris měl pěkné přání, abych pro něj vytvořil ještě jednu bytost. Valérie se podvolila, dvojčata zatím nikdy neměla a těšila se, jak si s nimi bude hrát. Když se to přání rozneslo po Vesmíru, pocítil jsem odezvy z podstatně vyšších sfér než před chvílí; teď už neměl supervizi Christian, ale někdo na úrovni Tvůrce. Méně vyspělý čaroděj by se vyděsil, my se jen smáli. Udělal jsem to znovu; Chris si vzpomněl na svá práva supervizora a vyhlásil, jaká jména ponesou jeho bratři: Geri a Freki, jména Odinových vlků. Proč nevím, asi právě něco četl nebo slyšel. Odina to potěšilo, jeho vlky zřejmě taky; pocítil jsem nenadálý příliv energie, to se projevoval Fenrir, jejich otec. Musí být spoután, aby nezničil celý svět, ale předat mi energii dokázal; Valérie začala sténat bolestí a pobízela mě, abych pokračoval, dokud můžu.

Do té chvíle to jelo v režii mne, Valérie, Chrise... někoho z hmotného světa. V tento moment jsem si uvědomil, že jsem zcela ztratil kontrolu, přestal cokoliv ovládat a jsem naopak pod cizím vlivem. Namátkou jsem chytal body: dvojčata přijdou řádně na svět, budou dokonalá a geniální od začátku, ale využití pro ně v tomto světě nebude, takže v dospívání odejdou někam jinam. Kam? Nevím a v tu chvíli mi to bylo jedno, až na to, že jsem cítil nutnost toho kroku. Přibližně je to takhle: přejdou do světa, který je potřebuje, ale neexistuje v něm síla schopná je zplodit, takže by se musel expandovat Pán osobně. Naším činem jsme mu mírně bezvýznamně pomohli; karmický dosah... mimo naše chápání. Ale vesmírné sféry jsme rozházeli tak, že se andělé baví široko daleko a oceňují, že se nám něco povedlo.

Říkám na rovinu: toto je přibližný význam, abych plně pochopil skutečnost ve všech aspektech, musel bych opustit tělo a odejít do vyšší úrovně vědomí. Asi bych se už nevrátil, takže moje matné pokusy byly rázně zastaveny. Stejně tak Valérie, ta musí napřed přivést ty dva darebáky na svět. Mohl bych říct, že se zapojili, ale pokud, jen jako vstupující a rozkoukávající se osoby; naopak Chris přímo šílel nadšením, tím větším, že chápal sotva polovinu toho, co se dělo. Vzali jsme ho pod křídla a chránili; ještě pořád jsme si vzájemně dělali příjemné věci, ale už jsme se snažili nepůsobit mimořádné škody na okolí. Taky ta záře oblohy začala pohasínat, když se blížil úsvit.

Přímo z extáze jsme přešli do spánku; v poslední chvíli jsem ještě uhasil Oheň, jeden nikdy neví, co by mohl natropit. Potom jsme upadli do bezvědomí a bylo nám fajn.

Probudila nás energie Slunce; vstali jsme a provedli ranní rituál, kterým se v těch případech má zdravit. Síly nám ještě zbývaly, i když poslední. Během toho se probudil Chris, koukal zblble a měl hlad. Valérie mu dala napít mléka ze svých prsů; mně taky. Její mléko je vynikající, vysoce energetické; dává je ráda každému, kdo si je zaslouží a postupně se to od ní učí její kamarádky, s viditelným potěšením třeba sestra Julie. Budu muset ochutnat, až sejdeme dolů. (Hned mi jednu lískla a pozvala mě; ta dnešní noc jí udělala radost).

Sešli jsme dolů a procházeli mezi ostatními; dvě třetiny ještě spaly, zbývající už byli na nohou, ale kolena jim vibrovala, byli jako zpitomělí a nedokázali se vzpamatovat. Patří jim to; měli jsme různé nápady, ale ze soucitu realizovali jen některé. Spousta lidí nás chválila, objímala a předávala nám energii různými druhy dotyků. Předávali jsme ji dál. Julii našel první Christian a když jsme dorazili my, už si ji s potěšením vysával a mazlil se s ní. Připojili jsme se.

Výslovně uvádím: tyto ranní činnosti sloužily k relaxaci, vyrovnání energetických hladin a celkovému uklidnění. Možná by šlo pokračovat v expandování energie, ale asi bychom nepřežili to vyčerpání. Ačkoliv... kdyby bylo třeba? Nevím.

V rámci odpočinku jsme sestoupili k moři, kde je nádherná pláž; tam jsme ulehli, sbírali síly a prodiskutovávali situaci. Dělíme se na dvě vyhraněné skupiny; jedna jsou aktivní telepati, druhá všichni ostatní. S druhou skupinou bývají obtíže. Projednávali jsme záležitosti řádového zasedání a budoucí problémy, které nám včerejší hry způsobí.

Hlavní slovo si vzala Julie. Sdělila, že se rozhodla opovážit vrhnout do celonárodní diskuse své soukromé záležitosti a žádá, aby byla opatrně projednána, případně jí pomoženo. Výslovně nás prosí, aby se jí zastal každý, kdo může, neboť se cítí ohrožena a snaží se přestat za to stydět. Tato úvodní část zněla slibně, takže všichni zbystřili pozornost a naslouchali.

Body: Julie je první dvorní dámou císařovny Diany, takže její asistentka, ochránkyně a leccos dalšího, což se necítí zvládat. Důvod: přes veškerou snahu kohokoliv není čarodějka, ačkoliv se snažila a leckdo se snaží jí pomáhat. Moc ráda by byla, ač je jí jasné, že kdyby se to naučila, měla by jiné starosti než být první dvorní dámou. Silně závidí: Veronice velkorysost, Valérii magické nadání, sestře Maryšce krásu, Magdě odvahu vrhat se do šílených dobrodružství. Přestože je ze všech stran ujišťována, že je absolutní špička, má o tom pochybnosti.

Vznikající vřavu rázně zarazila Veronika. Chtěla vědět, co se stalo, že to Julku tak rozhodilo; všechny samozřejmě vědí, že je psychicky labilní a perverzně se ukájejí na jejích depresích, ale tahle nejnovější je zvlášť parádní a chtějí vědět, proč.

Do sboru se zapojila Jana; vzácná a mimořádná chvíle. Naše malá hodná sestřička, která nikdy nezlobí, nikdy neprovokuje a dělá jen to, co se od ní všeobecně očekává, takže ji má každý rád. Teď sdělila, že je Julce ještě pořád nesmírně vděčná, že ji kdysi zachránila z kláštera, proto by ráda oplatila pomoc a zkusila na to přijít. Z toho důvodu klade otázku: nestalo se něco nevhodného v průběhu včerejší akce? Třeba z viny vévody Dunbara?

Jan Dunbar byl přítomen, ležel vedle Julky a vypadal, že spí. Teď dal na vědomí, že nemá nic proti tomu, aby byl cowenem řádně prozkoumán a oceněny jeho kvality; jiný přístup by znamenal dát jim prostor k hloupým pochybnostem. Ano, Jan Dunbar se včera se svou milovanou manželkou pomiloval, nejlíp jak umí. Každý, kdo měl zájem, byl vítán jako pozorovatel, jakož vždy byl a bude, a kdyby ani to nestačilo, je Janek ochoten pustit mu záznam všech svých nejkrásnějších chvil s Julií, aby se potěšil. I když před ní poznal několik žen, nebylo to nic moc. Z cvičných důvodů strávil noc s Maryškou, která je téměř identická s Julií, přičemž Julka byla přítomna. (Souhlasí Maryška, aby se to projednávalo? Ano, nadšeně!) Zjistil velkou řadu shodných znaků tělesných, genetických i astrálních, kromě jiného zcela identické reakce při dráždění erotogenních zón. Bylo to hezké, ale mezi ním a Julií existuje určitá hlubší, těžko identifikovatelná spojitost, která ostatní vyřazuje. Je si nicméně vědom, že jí po tělesné stránce tak úplně nestačí; opakovaně ji vyzval, aby si v případě, že je jí to málo, přibrala kohokoliv, kdo jí vypomůže. Rovněž ona jemu dala tu možnost a vyjádřila zájem, co bude. Prozatímní pokusy se nejeví jako mimořádně úspěšné.

(Jeho názory byly podávány mentálně bez korekcí, takže rovněž obsahovaly určité výhrady proti některým dámám. Mnohé zmíněné se tím pádem poněkud naštvaly. Když je ta jeho Julka tak vzácná až nenahraditelná, ať si ji nechá vycpat a nesnaží se jinde!)

Slova se ujala Jana. Pravila: jako všechny Baarfeltovy dcery je také Julie velmi svobodomyslná, se sklonem bavit se neobvyklými zážitky. Navzdory tomu si netroufá realizovat je v praxi, takže její touhy nejsou dlouhodobě naplněny; Jana to ví velmi dobře, má přesně stejné. Ze sester jediná Magda se opovážila přiblížit k ideální realizaci; tím se ovšem zjistilo, že další problém je ve fyzické nedostatečnosti, ježto Magdině sexuálnímu apetitu by nestačil ani buldozer. Jeví se tedy, že zdrženlivost Julie, Maryšky a Jany je velice moudrá a účelná, neboť kdyby se Jana rozhodla svoje potřeby uspokojovat, jak by její tělo chtělo, musela by zvýšit milostnou aktivitu o 300 – 700 %, což asi nebude možné. Kromě toho by zakrátko vypotřebovala všechny dostupné partnery, a protože jedna z jejích tužeb je také zkoušet stále někoho nového, musela by po čase přejít na osoby, které si to bezpochyby nezaslouží, totiž ženy, zvířátka a muže bez kasty. To už se všichni jednak smáli, jednak jí nadávali.

Jany se zastala Magda. Nebyla přítomna, ale když byla veřejně pochválena, zaregistrovala to a připojila se. Poděkovala Janě za hezká slova a poskytla nezištně několik rad, většinou bestiálně perverzních. Pochlubila se, že zkouší styk s kamarádkami, šelmami i muži naprosto nevhodnými a použitými jen k tomu účelu; dále se pokouší stimulovat přijímáním i vydáváním bolesti a všemožného ponížení, ale pořád je to málo. Zvažuje, který partner by byl tak příšerný, aby s ní skutečně zacloumal; jako nejvhodnější se jeví být sexuálně umučena, což zatím riskovat nehodlá. Mohlo by se to podařit.

Valérie namítla, že Magda (a částečně Jana) se snaží přesunout téma diskuse od získávání a vyrovnávání energie k účelům magickým na prosté ukájení vlastních tělesných potřeb, což je pokleslé. Jak je zajisté každé vznešené čarodějce známo, tyto činnosti...

Načež došlo ke rvačce mezi Valérií a Magdou. Musím přiznat, Magda bojovala o život a dávala Valérii pěkné šlupky. Nesouhlasil jsem, neboť jsem měl obavy o život svých dvojčat, zcela nových a křehce zranitelných. Kromě toho mi vadilo, že Magda používá řadu triků, které se naučila ode mne (z mé mysli při spojení), což mi mohlo být vytýkáno. Všichni se mi vysmáli a zmlátili mě, načež mi vysvětlili, že vzájemné energetické výboje mezi děvčaty nebezpečné nejsou, nikdy nebyly a nikdy nebudou, je to jenom hra a ať si kluci zvykají.

Pak zasáhla Diana. Připomněla případ, kdy jistý Ašvatthamá, bráhmanský synek z doby bitvy na Kuruovském poli, vystřelil jako akt pomsty speciální zbraň brahmástru s cílem zabít maharádžu Parikšíta, posledního potomka dynastie Bháratů. Pokud by některá z děvčat ovládla tuto schopnost...

Diana byla příslušně seřezána a bylo jí vysvětleno, že podobné akce žádná neovládá a kdyby, tak ne proti Valérii. Protože v boji výboji energie je slabší než ve všech ostatních, byla to pro mnohé možnost jí leccos oplatit; trpěla strašlivě a jak mezi námi nebyla fyzicky přítomna, pohrozila, že přijde a namlátí nám rukama a nohama. Leckdo měl náladu, už dlouho jsme si nedali patřičně ostrý trénink, ale s Dianou bývají problémy, přivádí si obvykle větší množství Ochránců a jeden pak neví, od koho je bit. Vznikající zmatek uklidnil (z příčin nejasných) Miguel Estragon. Požádal, aby se nejdřív projednaly záležitosti Julie a teprve potom došlo ke rvačce; protože slíbil, že se osobně zapojí, počalo se šířit radostné vzrušení. Jen některé zajímalo, co ho vede k takové iniciativě; i vysvitlo, že funguje jako advokát své ženy Maryšky, rovněž nadané čarodějky, rovněž s problémy.

(V ten moment jsem začal tušit nepříjemnosti. Ne, správněji: nějaké velmi obtížně řešitelné úkoly, jejichž vyřešení přinese správné důsledky, ale pro zúčastněné bude znamenat obtíže. Takové úkoly dostáváme často a máme je rádi, ale bráníme se, protože to nebývá jednoduché. Zapojení Miguela bylo jasné varování.)

Jana ovšem Miguela za živa neznala a po smrti minimálně. Když byla vyzvána, aby pokračovala, učinila to a pochlubila se svými rozsáhlými perverzními tužbami. K Miguelovi řekla, že bohužel tu čest neměla, ale touží po milování s ním tím víc, čím víc se dozvídá o jeho praktikách. Dále pravila, že by Julie byla mnohem spokojenější s Dunbarem, kdyby na každý svůj pokus svěřovat se se svými depresemi byla okamžitě surově zbita, nejlíp tak, aby měla na tváři krvavé stopy. Bohužel Janek je změkčilý a nenařeže jí, ani když to zaslouží. Stejně tak si musí postěžovat Jana, ani jí doposud nikdo nenamlátil tak, jak zasluhuje; tímto vyzývá všechny, aby ji soustavně bili a týrali, bez ohledu na její pláč, odpor, prosby a zoufalství, neboť právě to ji přivádí do patřičné extáze; přeje si cítit se jako bezmocná oběť.

Někdo z mladých vyzval Julii, aby se konečně vyjádřila; delší dobu pouze sleduje diskusi a mlčí, aniž by se třeba bránila. Julie na přímou výzvu řekla, že se rozhodla dospět ke kořenům své problematické situace a mimořádně ji zajímá, co si o tom myslí všichni ostatní, takže se s dovolením ještě zdrží komentáře.

Jana vítězoslavně kontrovala: výrazným prvkem Juliiny touhy po utrpení je stříhání vlasů. Od dětství nesla jakékoliv kadeřnické pokusy mimořádně nelibě; včetně splétání do copů, což považovaly chůvy v jejím dětství za slušivé. Postupně si vynutila, že nosila černou hřívu dlouhou až na záda, mimořádně krásnou; měla neurčitý pocit, že by velmi utrpěla, kdyby o ni přišla. Takové pocity jsou samozřejmě vlastní každému, kdo má příměs elfí krve; ale u Julie je to něco mimořádného. Jediný, kdo to přesně odhadl, byl hrabě Feroz; začal tím Julii dráždit a podařilo se mu ji řádně vytočit.

(Zmínka o Ferozovi vyvolala u Julie silnou averzi, ačkoliv se zatím držela. Ale taky u mne způsobila nejisté vzrušení. Bylo tu něco, co se mne silně týkalo.)

Jana se opět pochlubila svými perverzními choutkami. V dětství ji zavřeli do kláštera, kde ji pravidelně stříhali na ježka, což je tam zvykem, ale jí to působilo strašlivé deprese. Když se pak dostala na svobodu, umínila si nechat narůst stejně krásnou hřívu jako Julka, ale zůstalo jen u přání; na řádových volbách v Granadě využila první chvíle a dala si hlavu dokonce vyholit do hladka. Což od té doby opakuje často a ráda, pokud možno pokaždé, když si s ní chce někdo pěkně užít. Dále ráda pečuje o vlasy kamarádek, z nichž některé se naučila v rámci toho dovést až k orgasmu. Nevěřícím kusům je ochotna předvést.

(Kdosi položil otázku, má-li víc duševních úchylek Julie nebo Jana; odpověděla že neví, ale že je sbírá, takže nevylučuje, že si ponechá i ty, které cowen vyléčí Julce.)

Jana vyzvala Dunbara, aby si vzpomněl, že nejkrásnější chvíle s Julkou užíval, když se jí mohl probírat v kratičké srsti a tím ji dráždit; dále pak po první sérii koupelí v Ohni, kdy přišla o vlasy vůbec. Od té doby jí uvěřil, že její hřívu je zapotřebí nechat volně růst; místo toho by bylo správné, aby Julku omráčil, přivázal k židli a bez slitování ostříhal dohola. Milování po této akci bude tak nádherné, jak ještě nezažil; a aby ponížení bylo ještě větší, doporučuje se ostříhat rovněž Juliinu nejstarší dceru Iris, jejíž drzá povaha se slibně rozvíjí a naznačuje, že za deset let bude ještě větší potvůrka než máma.

Tato připomínka způsobila zapojení další osoby; to si doposud nikdo nepřál, ze všech nejmíň Julie. Iris je prozatím roztomilé dítě, černovlasé a rozjívené, avšak snažící se nevyvolávat ničí pozornost. Jako druhá se před třemi měsíci narodila Gina; vytoužený syn zatím nikoliv, ale bude o něj jistě usilováno. Malá Iris se velmi kamarádí s Janiným synem Rolfem, takže ji Jana zná líp než kdo jiný.

(Zkusmo jsem propátral blízké astrální sféry. Iris jsem objevil poměrně snadno, neumí se krýt, je přiměřeně zvědavá, ale prozatím nic víc. V magii se ničemu nenaučila od matky ani od tetiček, ačkoliv vlohy má až... Bleskově jsem spustil ochranné clony, aby něco nepostřehla. A začal jsem být znepokojen.

Kromě Iris jsem totiž postřehl podstatně větší zájem, než by se slušelo na soukromé problémy mých sester. Diskusi sledoval velký počet bytostí nahoru i dolů; a ještě něco výrazně mimo. Objevil jsem May-Britt, to je v pořádku. Její cowen včetně dětí, taky nic zvláštního. Ale ještě někdo... otec, zajisté. Uměl se krýt, ale když jsem ho objevil, ochotně mi poslal pozdrav. Avšak ten někdo se umí krýt ještě lépe než Tomáš...

Teď už jsem nestavěl ochrany, ale budoval hrady. Prohledával jsem paměť, zda na něco nenarazím; kdo mne dokáže obelstít, musí být Mistr! Konečně mi to došlo, až jsem se zachvěl: Feroz.

Přiznávám, hrabě mi byl vždy mimořádně sympatický. Říká se o něm, že je vtělený démon, já vím, ale ke mně byl velmi příjemný v tom smyslu, jaký mám rád. Hodně mne naučil, choval se ke mně jako k dospělému a když jsem něco potřeboval, nikdy neřekl, že jsem na to ještě malý. Jistě, nerozmazloval mne, ale to nikoho. Nebýt Dunbara, docela bych mu Julii dopřál. Kdyby tak pocházela z dvojčat; jedno by dostal Dunbar, druhé Feroz {občas by si je mohli vzájemně prohodit, čistě pro zpestření?} [Otec: no tak promiň, udělat dvě mi nenapadlo!]

Při této úvaze mi došlo, že všecky potíže začaly, když jsem si opovážlivě pořídil blížence. Je to jistě v pořádku, ale existují ještě jiná dvojčata, mají výrazný význam a já nevím, jaký. Jistě ne Senta a Britta Knassenovy; ty jsou teď mimo hru. Dvojčata jsou v magii mimořádně důležitá, zvlášť když jsou chlapec a děvče... Že by něco...?)

Zatím mi bylo jasné, že pokud moje ochranná clona platí proti lidem, určitě ne proti Ferozovi. Ne, že by ji prorazil; postačí, když si všimne mého krátkého vymizení ze sféry. Musím ho rychle uklidnit... vypustil jsem kontrolního chrousta a naznačil, co by se stalo, kdyby se zapojil. Julie reagovala tak odmítavě, že jsem pochopil: má k němu tak prudký odpor, že to naznačuje hluboký zájem. Dosavadní milostné hry s cizími chlapci pro ni nebyly důležité; ale s ním by to bylo jiné!

A zareagovala Maryška: pochlubila se, že měla to potěšení hostit Feroze několikrát, pokaždé to byly nezapomenutelné noci i dny. Dokonce uvažovala, že by si od něj nechala udělat dítě, aby její uličník Michal nebyl tak sám a nezlobil; ale nějak se nepovedlo. Kdežto teď má pro nás překvapení, které předvede na zasedání. Ne, prosím vás, nepátrejte! Má to spojitost taky s Ferozem, ale je to něco zcela nového...

Napadlo mi, že si počíná jako zamilovaná patnáctka, což se mi zdálo nepřiměřené; je totiž hloupé požádat telepaty, aby záměrně nepátrali po něčem, na co zároveň myslím. Její pokus byl obzvlášť nesmyslný, protože nám předváděla dospívajícího kluka, který má auru podobnou Estragonově a za kterého se chce co nevidět vdát. Problém je, že panáčkovi to ještě nedošlo a cuká se, ježto mu není jasné, co se od něho chce. Pokud dobře chytám aury, bude to Estragonův syn; Maryška ho kryje hůř než kdy předtím, Feroz však daleko lépe. Jak ten do toho zapadá? No nic, vyčkáme, až nám ho předvede s patřičnou parádou. Maryšku máme rádi...

Ten problém byl, že zmínka o Ferozovi Julii rozladila. Od té chvíle přestala toužit, aby byla cowenem rozebírána na částice a zase skládána dohromady. Vyhodnotili jsme správně: včerejší hra je nějak spojila, ona postřehla nebezpečí a necítí se dobře. Následně vzniká další kolo pochybností, je-li Feroz bytost lidská nebo démonská; správně bych si měl přečíst auru a říct to jednoznačně, ale právě v tom je problém, obojí je možné a já nedokážu jasně stanovit... A kromě toho, pořád ještě je mi Feroz sympatický, ať si je třeba démon. Julii ne.

Tím jsme uzavřeli jednání a mohli se pustit do války. Taky přišla Diana, seřvala nás za líné povalování na pláži a rozehrála na mělčině míčovou hru, která je ve svých důsledcích stejně destruktivní jako bitva. Jejím účelem je dostat míček do branky rukama, nohama nebo telekineticky, přičemž obvykle jsou družstva dvě a zuřivě se mlátí. Počet a složení hráčů se dohodne, zpravidla další potyčkou.

Jediný kladný výsledek: byla mi představena Iris, princezna z Dunbaru, kterou sice už znám, ale do té chvíle mi nikdy nenapadlo si jí všimnout. Má stejně nádherné černé vlasy jako Julka, a rovněž tak výrazné černé oči. Prohlédla si mne s jistým zájmem a mně při tom napadlo, jestli s ní za několik let nebudu mít určité velmi specifické potíže.

(Artanna)

Jak zajisté víte, mám velmi přátelskou povahu. Například nikdy se neurazím, když mne pozvete na jakékoliv pohoštění. Ne že bych si nedokázal něco ulovit sám, ale na rozdíl od lidí nepovažuji mlsnost u šelmy za charakterovou vadu.

Lidskou ženu, která mě pozvala na jídlo, samozřejmě znám; je matkou Julie Dunbarové, jmenuje se Gina a je velmi laskavá. Má ráda kočkovité šelmy a na rozdíl od jiných běžně jí maso, takže jsem mohl očekávat něco dobrého. Taky výslovně zdůraznila, že mi poskytne všechno, co jí od masa zbylo, protože je toho dost a není nikdo, kdo by to zkonzumoval.

Chovala se vybraně; ani se nesnažila mi komplikovat život rozkládáním pochoutek na různé talířky, pěkně všecko nasypala do jedné velké mísy a nechala mě, ať si s tím poradím. Slupnul jsem to bez problémů, pak ještě olízal veškeré dostupné nádobí a ubezpečil se, že lidé rozhodně nemají představu, kolik se toho do mne vejde.

Gina však zjevně očekávala nějakou protihodnotu. Lidé obvykle vymyslí nějakou fintu na naše obelstění, místo co by řekli jasně, co potřebují. U Giny mi to bylo jasné hned: informace. Chce se dozvědět něco, při čem nebyla a já ano.

„Ty často doprovázíš Denise Baarfelta při jeho akcích?“ začala se vyptávat tak opatrně, jako by odjišťovala granát.

„Téměř pořád.“ přiznal jsem.

„Včera jsi s ním byl taky? Po celou dobu?“

„Ne pořád, ale byl jsem s ním dost. Občas jsem odbíhal.“

„Jistě, jistě. A co třeba v době, kdy měl... tu svatbu?“

„Nebyl jsem s ním, ale sledoval ho. V té době jsem objevil jednu velmi příjemně vonící dívku leopardů. Nedávala pozor, tak jsem si ji vzal. Krásně zpívá.“ Pokusil jsem se předat jí tu vzpomínku v dokonalejší formě, ale blokovala se a já nemívám ve zvyku rušit blokády lidí násilím.

„O Denise mi ani tak moc nejde... spíš o mou dceru Julii. Znáš ji, samozřejmě? Včera během dne... byla středem pozornosti. Byl jsi přitom? Víš přesně, co se dělo?“

„Ano, vím. Chceš přesný záznam?“

Upadla do rozpaků. Počítala s dlouhým a složitým vysvětlováním a přesvědčováním, co všechno ode mne chce, ale narušil jsem jí plány okamžitým souhlasem. Rovněž tak měla jakési morální zábrany proti sledování své dcery, což moc nechápu.

„Jde mi o to... chtěla bych vědět, proč všichni ubližují zrovna mé dceři Julii.“ definovala to.

Odpověděl jsem: „Nemyslím, že by jí ubližovali úplně všichni; spíš jen ti, které sama vyzve. Dál neposuzuji hru příliš vážně; Julie přijímá bolestivé a nepříjemné vjemy jako kladnou stimulaci pro svoji hru. Vyzývá ostatní, aby jí ubližovali. Zatím nepřekročili míru, kdy ji to baví.“ A počkal jsem, až si Gina má slova přebere a pochopí, co znamenají.

„Takže ty si myslíš, že jí nikdo neubližuje?“

„Já si nemyslím nic. Říkám, co cítí ona.“

„Ty to víš tak přesně?“

„Uskutečnili jsme mentální propojení. Vnímám ji.“

Snažila se mi vysvětlit a obhájit svá stanoviska. Nějakou dobu jsem ji nechal; pak se začala zaplétat, tak jsem řekl:

„Tvoji situaci by ulehčilo, kdybys přijala návrh na propojení mezi námi. Zprostředkoval bych ti všechno, co jsem na tvé dceři přečetl a zaznamenal. Tím bychom snadno eliminovali sedmdesát procent tvých dotazů a odpovědí.“

Cítil jsem, jak se zprudka nadechla a vydechla. Netušila, že to půjde tak snadno. „Co bych pro to musela udělat?“

„Prakticky nic, většinu udělám já. Nejdřív bys měla dovolit, abych tě důkladně olízal. Upravím také některé tělesné funkce, nejsou v pořádku. Kdy ses naposledy koupala v Ohni?“

Ale už jsem cítil, jak si slaďujeme mysl. Koupání v Ohni je jí velmi příjemné, když se ovšem zbavila představy, že je pro ni ponižující a k jejímu věku se nehodí. Je zatížena běžným souborem mentálních problémů obvyklým u lidí; lidé z Vnějšího světa mají zvrhlého koníčka nutit ostatní, aby se přizpůsobovali podivným představám, které kdysi kdosi vymyslel a ostatní je přijímají jako závazné. Vím to, ale pro mne závazné nejsou.

„Olízat... celé tělo? Julii se to velice líbí...“ pronesla.

„Absolvovala jsi to už několikrát, ale s jinými šelmami.“ řekl jsem, abych ji ujistil, že nemá smysl mi něco předstírat, „Líbilo se ti to pokaždé. Svlékni se, odlož svoje ozdoby a polož se tak, aby ti to bylo co nejpříjemnější. Počkám.“

Je příjemné, že to není první zkušenost. Nezkušeným lidem trvá příprava mnohem déle, mají strach, ostych, obavy z iracionálních faktorů. Když Gina opustila Itálii a přišla do řádu, musela se naučit přijímat existenci vlastního těla. Pro mnohé lidi je to nepřijatelné, považují za nutné tělo skrývat pod několika vrstvami oděvu a vydávat je za jinak vypadající. Gina si zvykla koupat se v moři a opalovat na slunci; zpočátku odkládala oděv se zdráháním, postupně v tom nacházela zalíbení, až se naučila, že nahota je přirozený stav. Pro většinu lidí je klíčový moment, kdy si začnou zdobit kůži; proto se doporučuje tetování. Když už si dívka nechá pracně a bolestivě vytvořit na kůži obrázek, chce ho přirozeně předvádět, aspoň kamarádům. Tím si zvyká přetvářet své tělo, jak by se jí líbilo víc. U čarodějek běžné.

Gina za normálních okolností nosí volnou tuniku, obvykle bílé barvy, převázanou v pase barevnou stuhou. První tetovanou ozdobu si dopřála na levém rameni, nějakého fantastického ptáka. Potom drobné kvítky na několika místech: prsa, druhé rameno, stehna. Kresba velmi decentní proti mladým holkám, které dávají přednost mnohem nápadnějším vzorům, na větší ploše a ve více barvách. Gina si prozatím nehodlala vytvořit koncepci vlastního těla, které by podřídila zejména kresbu na břiše a na zádech včetně hýždí, což je pro ženy zlomový bod. Která to udělá, už nikdy se nebude cítit dobře v jakémkoliv oděvu.

Další část výzdoby jsou kovové ozdoby. Dělí se na dva druhy; ten lepší je vyroben ze speciálních kovů odolných proti Živému Ohni, horší vše ostatní. V současné době se dělají pokusy s kovem schopným přijímat, akumulovat, usměrňovat a vydávat mentální energii. Takové ozdoby si každý chrání, kdežto obyčejné je občas ochoten věnovat i některé šelmě. Nezapomínejte, lidé: i my máme uši a chceme se krášlit.

Gina si potrpí na prsteny, náušnice, křížek na krku. Náušnice měla ovšem pouze tři v levém a jednu v pravém uchu, nikoliv celé uši propíchané jako dcera, která dokáže stimulací kovu ve svých boltcích jakkoliv ovládat čakry celého těla. Nos si Gina nechala propíchnout na Julčino naléhání s patřičnou legrací okolo při jakési významné svatbě; dokonce s tím spojovala mohutnou vlnu lítosti, že nikdy neprožila dvě svatby ještě významnější: Julčinu s Dunbarem a vlastní s Baarfeltem. Lituje toho dodnes.

Všechny ty věci včetně tuniky odložila a ulehla na dřevěnou podlahu na terase. Zahájil jsem masáž jazykem a pracoval pečlivě s ohledem na všechny zkušenosti vrozené i získané, takže postupně jsem tělo rozhýbával, uvolňoval a přepracovával k lepšímu. Líbilo se jí to. Ve vhodnou dobu jsem se soustředil na hlavu; má v oblibě krátký sestřih vlasů, v podstatě tak, jak je minule spálil Oheň. Nepovažuje tento faktor za klíčový a mírně nechápe Julii, ačkoliv její názor brala za závažný, zvláště v době, kdy tyto záležitosti kulminovaly. Když jsem jí masíroval hlavu, začalo se jí to skutečně líbit a dostala se do extáze; tak jsem pokračoval a zároveň začal s psychickým působením.

V této fázi dojde buď ke sjednocení, nebo je lepší toho nechat; subjekt má příliš silnou blokádu, kterou nelze zrušit, aniž by mu masér psychicky ublížil. Někdo se bojí, někomu je to nepříjemné, někdo má (ačkoliv to nechápu) instinktivní odpor k šelmám. Gina reagovala správně, zcela se mi otevřela a snažila se o ztotožnění našich myšlenek. V tu chvíli jsem začal sondovat její vzpomínky, což jí způsobilo rozkoš. Částečně kvůli vzpomínkám samotným, ale taky proto, že to umím. V té chvíli nastala vhodná chvíle, abych na ni přenesl vše, co vím o Julii, třeba od Denise. Trochu jí to zahltilo mysl, ale přijala to s potěšením a žádala, abych pokračoval a přiměl její tělo k větší činnosti.

Tehdy přišla vhodná chvíle k tomu, čemu vy lidé říkáte erotická masáž. My tento termín považujeme za zcestný; uvedení těla do náležitého stavu bez stimulace erotických oblasti je polovičaté, provizorní, nouzové řešení. Aby bylo tělo v dokonalém pořádku, je nutno je masírovat tak dlouho, dokud reaguje pozitivně. Jelikož vím, že lidé si potrpí na předběžný souhlas, vyčkal jsem a dal se do toho pořádně teprve teď. A skutečně, až nyní se pořádně uvolnila a já mohl pokračovat v příznivém ovlivňování psychiky.

K mým povinnostem během masáže patří objevit mentální bloky a odstranit je (nebo zmírnit, pokud by celkové odstranění ohrozilo život či zdraví pacienta). Gina se mnoha zbavila, avšak řada dalších jí ještě zůstala; ty jsem rušil nyní. Současně jsem předával další znalosti a nechával její mozek, aby prováděl individuální selekci, co potřebuje a co je mu na nic. Velmi hezká práce, pro oba.

V průběhu toho pochopila a přijala, co všechno prasklo na její dceru během včerejška. Kromě jiného, že Julie má mohutný mentální blok, který lze odstranit jen dokonalým spojením s Ferozem; jinak bude mezi nimi trvat napětí, strach atd. Problém je, že přestože jakoukoliv jinou hru by Dunbar přijal s pobavením, tuhle velice nerad, dokonce by byl schopen se postavit proti. I on je mohutně zablokován vůči Ferozovi a odmítá se této závislosti zbavit. Ani terapie by asi nevedla k cíli, spíš k další rvačce mezi nimi.

Napadlo mi, jak asi situaci vnímá Feroz. Neznám ho, nikdy jsem s ním nebyl v kontaktu. Pokud vnímám odezvy jeho mysli, baví se tím, že dráždí oba a neusiluje o řešení. Spíš se snaží vnést do společenství ještě nějaký další nesoulad; pokud má Denis pocit, že ho Feroz ohrožuje, nejspíš to tak bude. Nedivím se, mentalita toho člověka je démonská. Napadlo mi, pokud bude třeba, možná s ním budu muset bojovat. Denisovi nikdo ubližovat nebude!

Gina položila otázku, jak by se situace dala řešit. Odpověď je dost obtížná; musí to vyřešit Julie, pomoc ostatních je sice možná, ale výsledek sporný. Iniciativa Giny: bezvýznamná.

V té chvíli vstoupila její vnučka Iris. Je dítě, má právo se volně pohybovat po celém paláci a pokud si přála vejít, služky jí nebránily, ačkoliv samy by nás určitě nerušily. Malá princezna je velmi hezké dítě, jejíž energii hodnotím jako mimořádně kladnou; když viděla, co dělám s Ginou, radostně vykřikla, vrhla se k nám a chtěla se připojit. Vyžádala si slib, že ji dokonale olížu taky bez ohledu na obranu, vřískání a podobně. Že těch obranných akcí bude dost, mi bylo jasné, znám děti.

A ještě něco jiného: sotva vstoupila, ucítil jsem prudký příval lásky Giny k tomu dítěti. Julie samozřejmě dceru miluje také, ale v současné chvíli má novou hračku, maličkou Ginu. Iris o primitivní mazlení ani moc nestojí, spíš by si ráda hrála; co závidí dětem Valérie, je soustavná výuka ve všem, co umí maminka. Julka považuje dceru za příliš malou, uzavírá se před ní; nikdo ji nebere vážně. Ovšem babička...

Nějakou dobu jsem to promýšlel. Pak jsem řekl: „Věděl bych, jak vyřešit tvoje problémy, Gino.“

Uši napjaly obě; já měl docela radost, že je Iris u toho, neboť se určitě postaví na mou stranu. Řekl jsem: „Měla bys mít dítě.“

Gina ztuhla a vytvořila nejmocnější možný obranný systém. Zato Iris zavřískala nadšením a počala skákat po terase.

„Ano, babi! Ale kluka, ne holku jako máme my!“

Gina byla náhle nucena bojovat na dvou frontách. Nešlo to. Její myslí probíhaly námitky a já je okamžitě rušil; snadno jsem Iris propojil, takže současně vnímala a chápala všechno, na co stačila kapacita jejího mozku.

Nejdůležitější argument Giny byl, že už děti mít nemůže; avšak s tím jsem byl nejrychleji hotov. Mohla by velmi snadno, její reprodukční systém je v dokonalém pořádku, přestože nebyl delší dobu v činnosti. Drobné problémy našel a vyřešil Živý Oheň při prvním koupání. Julie donutila matku, aby si nechala udělat řádnou generálku celého těla a čarodějky se přesvědčily, že nezůstaly jakékoliv problémy. Ne, technické problémy nehrozí.

Problém číslo dvě je osoba otce. Gina je zavile neochotná k sexuálnímu styku s kterýmkoliv mužem kromě Tomáše Baarfelta. To vyplývá z faktu, že během svého života neprožila jiný příjemný vztah, mimořádně odporné pak byly kontakty s jejím manželem, hrabětem la Venzinim. Neznal jsem ho, ale přečetl jsem si její vzpomínky: mírně nepříjemný od chvíle, kdy ho poznala, protivný během námluv, odporný po svatbě. Brala si ho v šestnácti, důvodem bylo přání rodiny, které nikdy plně nepochopila. Jejich manželský život byl nevalný; plnila jeho přání a těšila se, až zase odjede na některou ze svých politických cest. Milostný styk požadoval často a rád, ovšem nikdy se ani nepokusil přihlížet k zájmům své ženy. Gině bylo odporné vše, co se sexem souviselo; jako dítě byla poučena tetou, která byla jeptiška a vyučovala lékařskému minimu na nějaké klášterní škole. Zda měla sama nějaké aktivní zkušenosti, nevím. Rozhodně se jí podařilo vštípit Gině strach, odpor a příšerný pocit hanby, že něco takového dělá; styděla se i za to, že vůbec má příslušné otvory v těle. Názor jeptišky byl, že jejich účelem je, aby si muž mohl užívat a za to dovolil ženě žít v jeho domě a jíst jeho jídlo. Hrabě la Venzini skutečně tímto způsobem postupoval.

Soustavně vyžadoval, aby mu Gina dala potomka. Představoval si samozřejmě syna, ale nedočkal se ničeho. Důvod byl pravděpodobně jeho neschopnost, to nevím jistě. Obrátil se na odborníka, svého politického partnera Baarfelta, který měl pověst čaroděje. Tomáš na první setkání zjistil, že má před sebou surově zdeptanou ženu, v necelých dvaceti letech naprosto nezkušenou a bojící se všeho. Než ji vůbec začal léčit, byl nucen podrobit ji rozsáhlé terapii za pomocí hypnózy, aby odstranil četné fóbie a stresy. Jsem přesvědčen, že v tu dobu ji ještě nehodlal učinit svou milenkou, natož matkou své dcery; ale pro Ginu se stal prvním (a jediným) sympatickým člověkem za celé mládí. Zamilovala se okamžitě a bez výhrad, byla dokonce ochotna snášet od něho jakkoliv hnusné zacházení se svým tělem. Kupodivu se po dostatečných okolcích (Tomáše bylo třeba přesvědčit, že to holka myslí vážně) dočkala řady příjemných překvapení. Jejich vyvrcholením byla Julietta.

Výsledek byl tento: Gina zjistila, že nikoliv svět je odporný a hnusný, pouze člověk, za něhož je provdána. Svět je nějaké místo, kde má možnost si zařídit existenci v hranicích, které dokáže zabrat a obhájit. Bojovat o své blaho nejen může, dokonce musí. Je to těžké a budou s tím obtíže; ale Gina není ze skla ani z bláta, takže musí něco vydržet. Přesně takové poučení měla dostat v šestnácti, než se vdala, všechno by bylo dopadlo jinak. Teď si tedy ujasnila, že dostala hned na začátku tvrdé rány, ale už na to není sama a bude se rvát. První významný úspěch bylo narození Julietty; když měl hrabě la Venzini nějaké připomínky k nevhodnému pohlaví potomka, poslala ho bez váhání do patřičných mezí. Kupodivu sklapl a stáhl se do defenzívy; byl ve skutečnosti slaboch a zbabělec, což mu vydrželo do smrti.

Gina la Venzini nebyla zvlášť ochotna bojovat za sebe, ale dost za svoji dceru. Vybojovala a uhájila Julii lecjaká práva; když se hrabě pokusil dceru usměrnit, zjistil, že neuspěl a zbývá mu jen naštvaně skuhrat. Vytouženého syna se nedočkal, přestože se často snažil; milování s ním už Gině nepřipadalo tak odporné, snášela ho docela dobře a spíš jím pohrdala, než se ho bála, protože se za celý život nenaučil ničemu pěknému. Dokázali žít celkem slušně vedle sebe a vyhýbat se konfliktům, což by jim vydrželo, kdyby se nepokusil (zbytkem posledních sil) omezit Julii. V té chvíli Gině došla trpělivost a nastřádaná příkoří se vybila v mnoha bodnutích nožem na papír. Když na to myslí teď, je jí ho líto; ale už si o to koledoval dlouho a jednou to muselo přijít.

Bohužel, státní orgány mívají na vraždu trochu jiný názor. První verze byla, že ji spáchala Julietta, takže z politických důvodů došlo k pronásledování a skandalizaci; tehdy utekla ze země v přestrojení za kluka, přičemž přišla o svoje krásné vlasy. Baarfelt bystře zasáhl, vysvobodil Ginu z nervového sanatoria a odvezl z dosahu; svěřil ji sestře Margo a nařídil, aby byla dopravena do Arminu, což se posléze stalo. Čímž dle vlastního přesvědčení zajistil vše potřebné pro její přežití a mohl být spokojen. Gina bohužel očekávala něco víc; sice chápala, že Tomáš se právě oženil a asi nebude mít zájem pokračovat ve známosti staré dvacet let, ale...

Když na to přišlo, chápala bystře. Třeba že Arminský zákon definuje jako manželku každou ženu, se kterou měl muž pohlavní styk. Což se nepochybně stalo, Julka je důkazem a Baarfelt ji za dceru uznal, takže nejen Eva-Marie, ale též Gina je jeho zákonitá manželka. Nebylo by minimálně zdvořilé, aby občas svou dřívější ženu navštívil a strávil u ní pár nocí?

Tomáš sice neměl námitek, ale taky se nehodlal angažovat. Byl vůči Gině zdvořilý, příjemný, laskavý k Juliettě, ale... Množství povinností mu bránilo se snažit víc. Postupně se situace ustálila a nikdo se už o nic nesnažil. Zvykli si.

Gina měla samozřejmě možnost si najít někoho jiného; pro větší část mužů byla její vražda manžela výrazně záslužným činem, přece ochránila dceru a zabila podlého nepřítele! Snažili se ji získat, ale nereagovala jak čekali, takže se nestalo nic. Postupně převzala úlohu paní domu vévodů z Dunbaru, zatímco Jan se staral o státní politiku a Julka o magii. Zbývá Iris, dorůstající do postavení princezny; jenže talentované Baarfeltovy vnučky.

Zahájili jsme konferenci na téma novorozeného dítěte. Gina se usilovně bránila, ale věděl jsem, co navrhuji. Její odpor byl jen vnějškový, z ohledů na slušné mravy; ve chvíli, kdy pochopila tu možnost, se už dala zlákat. Jediný problém přetrvával: jak Tomáše donutit, aby příslušné dítě zplodil.

V momentě, kdy to pochopilo dítě Iris, začalo projevovat svůj zděděný talent. Jako by se probouzela ze sna; náhle mi sama sáhla do vědomí a chtěla vědět, jak udělat to či ono. Zavřela oči a poprvé sama od sebe vyslala impuls matce: Okamžitě přijď!

Julka nezaváhala, nechala všeho a přišla. Trvalo to kratší dobu, než za kterou jsem dokázal důkladně olízat dětské tělíčko. Iris vřískala, kopala mě, tloukla do čumáku, tahala za uši, ale jinak byla spokojená. Já se nenechal rušit.

Julie zůstala stát mezi dveřmi a nechápavě zírala. Iris si jí všimla, radostně zaječela a zamávala jí. Nechal jsem olizování a obrátil se k ní.

„Tak co to tady vyvádíte? Jestli jste něco vyvedli...“ začala a kupodivu nejvíc podezírala mne.

Iris vyskočila, přiběhla k ní a naznačila, že se chce spojit. Julie jen mávla rukou; podívala se na matku a vykřikla: „Doufám, že to neuděláš!“

Gina se hrdě vztyčila: „A kdyby?“

„Tak doufám nepočítáš s tím, že ti budu pomáhat? Třeba otce přesvědčit, aby se toho zúčastnil!“

Gina se usmála. „Počítám. Jako poslušná dceruška bys už jednou mohla udělat mamince radost. Moc jsem jí s tebou nezažila!“

„Mami, jak můžeš...“ Julce zablýskaly oči, ale potom koukla na svoji rozchechtanou dceru a jen vzdychla. „Na to jsi je nahecoval ty, mrcho blechatá?“ otázala se.

„Tak to mi promiň – blechy nemám!“ urazil jsem se.

„Budeš jich mít plnej kožich, jestli...“ začala, ale křivila se jí tvář a vypadala divně – jen se rozesmát.

„Co takhle být na sebe trochu hodní?“ zeptala se Gina, „Podívej se na to realisticky, dcero – taky jsem si musela zvyknout na ty tvoje zvláštní úlety. Jsi si jistá, že nemám právo mít už jednou hodné a poslušné dítě, které si vychovám podle svého?“

Julie začala hbitě počítat. Než jí zmíněné dítě začne být nějak na překážku, uteče velmi dlouhá doba. A zatím...

„Kromě jiného, někdo by měl zdědit titul a rodové statky hrabat la Venzini.“ pokračovala Gina s hrdým úsměvem, „Přiznávám, že můj ubohý choť nebyl toho rodu obzvláštní ozdobou, ale můj syn...“

„Jo, bezva.“ řekla tedy Julie a potřásla hřívou, „Teď jenom, jak to šikovně sdělit chudákovi Tomášovi...“

Načež maličká Iris potřásla svojí hřívou a pronesla s úklonou: „Už jsem si dovolila jej informovat, mami. Nedělej si starosti; vzkazuje, že ho ten pokus velmi zajímá a dovolí si navštívit nás ještě před odjezdem...“

„Děkuji,“ řekla Gina důstojně, postavila se před zrcadlo a začala se zájmem zkoumat svoje tělo, „V tom případě se na to musím nějak hezky vyzdobit. Julko, nevíš o někom, kdo by mi byl schopen udělat parádní tetování?“

Errata:

30.05.2021 11:11