Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Hodina Dcer

Zprávu o Janssenovi a jeho osudu poslal Almetta Janu Dunbarovi. Na oplátku od Janka přijel rytíř Wilfrid von Rhode, doprovázený deseti jezdci. Přinesl nějaké materiály, které se Janovi podařilo ukořistit a Julii dopis, který ji potěšil. Charrymu pak přivezl pohlednici, která ho rozčílila.

Byla stejného tvaru jako všechny ostatní Dianiny úlovky, ale na této byli vyfotografováni všichni členové štábu císaře Viléma II. včetně Jeho Veličenstva osobně, označení jménem a nápisem Z velké doby. Janek to poslal Dianě do sbírky. Diana se vztekala:

„Tak oni si vydávají takové věci – a my ne! To je přece strašná ostuda! Charry, my musíme taky vydat takovou pohlednici a poslat ji do Německa! Ať mají vztek!“

„To nebude tak jednoduché; když nemáme žádný fotografický aparát, abychom se nechali zvěčnit?“

„Nepovídej, Almetta takový aparát má! Taky Veronika říkala, že jí máma jeden darovala; fotili jsme se jím ve Španělsku! Určitě ho má s sebou... Charry, já si to přeju!“

Když si to Diana přála, vystěhoval se na dvůr veliký stůl; Charry si sedl před něj, Diana vedle něho, za stůl všichni členové štábu, za ně se postavili důstojníci. My šelmy jsme ulehli k nohám lidí, ale napřed Florence musela slíbit, že budeme taky dobře vidět v záběru.

Florence vytvořila velkou skupinovou fotografii. Během odpoledne ji vyvolala, opatřila jmény přítomných a nachystala na rozmnožení. Přitom byla neustále obtěžována žádostmi o obrázky jednotlivých přítomných; nakonec byla nucena odsouhlasit, že bude fotografovat, dokud jí budou stačit desky.

Zatímco pánové si přáli být zvěčněni ve slavnostních oděvech se všemi zbraněmi, dámy dávaly přednost spíše svůdným pózám ve stavu obnaženém. Oběma bylo vyhověno. Mezitím se chystalo přepadové komando na cestu do hlavního města, tentokrát automobilem. Byla do něj jmenována Blanche jako místní znalec, Florence jako odborník na fotografie, Vítek jako automechanik a Tori, která ke všeobecnému údivu řídila tak skvěle, jako by auto přímo cítila. Jejich úkolem bylo přinutit Arnošta Fouska, aby zajistil vydání reprezentační pohlednice (případně dalších, zvláště děvčat); Veronika za tím účelem povolila dívkám svést kteréhokoliv muže, na němž to bude záležet. Taky měly nakoupit a zařídit řadu dalších věcí; Blanche se stavila i v bance, uložila tam spoustu peněz a další proměnila za cizí měny.

Julie cvičila. Zašla si do tělocvičny, kdykoliv měla náladu, a bavilo ji to čím dál víc. Líbilo se jí, že její tělo je čím dál pružnější a šikovnější, její síla vzrůstala a když bušila do boxovacího pytle, byly to tvrdé a účinné rány. Některá cvičení vymyslela sama a nebyla proti učit to kohokoliv jiného. Například Baška nejradši ze všeho visela hlavou dolů a točila se; vydržela to, dokud se jí pořádně nezatočila hlava, ale tvrdila, že jí to pomáhá získávat rovnováhu. Taky si občas s Julkou zaboxovala a Julka prorokovala, že bude lepší než ona, neboť je ještě ve vývinu a nepochybně vyroste. Párkrát se navzájem dobily, že měly všude modřiny, ale tím se Baška jenom chlubila.

Julie cvičila nahá. Měla mít tričko a trenýrky, ale ty se za chvilku propotily, což jí vadilo. Kromě toho cítila dráždivé potěšení, když do tělocvičny přišli nějací muži a okukovali ji. Bylo to krásně zvrhlé, mohli po ní toužit, mohli si na ni i sáhnout, ale nesměli ukojit svou vášeň. Měla chuť chodit nahá co nejvíc, taky na fotkách byla zachycena v nejdráždivějších pózách. Teoreticky bylo možné, že by se jí nějaký muž zkusil zmocnit násilím, a vzrušovala ji představa, jak by ho bezohledně zmlátila. Baška se jen smála; jí přízeň mužů nevadila ani trochu, měla svoje oblíbence, ale nebránila se přidat k nim nějaké nové. Kdyby někdo přizval k jejich milostným hrám kamaráda a přinutil ji, aby se mu oddala? Skvělá legrace! Kdyby s nimi byla jiná holka? Ještě lepší! Julie ráda poslouchala její řeči a smála se jim. Ale zapojit se nechtěla.

Moc ráda se svlékala taky Blanche. Jenomže cvičení ji nebavilo a hledala jakýkoliv důvod se mu vyhnout. Nevím, jak moc se bojí průměrný čert kříže, ale stejně tak se Blanche bála bolesti, ať to byla rána, píchnutí jehlou či bolest ve svalech. Při tom toužila mít krásné tetování jako ostatní princezny, ale než se k tomu odhodlala, byla to strašná námaha. Ostatní se jí smáli.

Když bylo hezky, vymyslela Julka skvělou věc: když skončila cvičení, zpocená jako myš, vyvedla si ze stáje svoji kobylku a jela si zaplavat do jezírka. Samozřejmě bez sedla, srst koně jí příjemně šimrala nahé tělo a studený vzduch bodal jako tisíce jehliček. A ta rozkoš, když se vrhla rovnou do jezera, ledová voda ji objala a způsobila nesnesitelnou bolest. Aby tu rozkoš protáhla co nejvíc, potápěla se a zůstávala pod vodou co nejdéle, než se vynořila, prudce dýchala a užívala si, že jí srdce zběsile tluče. Almetta ji vyhrožoval, že takhle dostane co nejdřív infarkt, ale jen se smála, ať si srdíčko zvyká na námahu! Když svítilo slunce, natáhla se na sníh a opalovala se; přišla na to, že dokáže teplotou vlastního těla sníh rozehřát. Pokud s ní byla nějaká kamarádka, servaly se v závěji a navzájem se masírovaly sněhem. Masáže všeho druhu Julka milovala, zvláště svých nádherných prsou.

„To děláš dobře,“ pochválila ji Valérie. „Co nevidět budeš mít nějaké děti a budeš je kojit. To se ti bude teprve líbit!“

Julka ji hned vyválela ve sněhu, ale měla pravdu. Na děti se těšila velice. Ach jo, ten pitomec Janek, kde se toulá?

„Jak to vůbec dopadlo s tím Isidorem? Zlobil se moc?“

„Budeš se divit, ani ne! Přilezl jako největší miláček a měl medový řeči, jak tě chápe a jak všechno uznává a toleruje, a vůbec. Ještě pořád myslel, že má šanci, když ses nevdala, jenom utekla – to se holkám stává, že dostanou strach...“

„Co jste mu řekly?“

„Má smysl takovýmu vůbec něco říkat? Když je pitomej, tak pitomej zůstane. Je politik, mele si svou a nechápe, že druhýho neukecá. Dokud se nevdáš...“

Julka se zakabonila, ale hned ji to přešlo. „A co ten nápad s Ohněm? Vlasy už mám krátký, nezbláznila bych se, kdyby mi shořely. Takhle plavat na zádech a holou hlavou rozrážet ledovou tříšť... Nemysli, pořád ještě jsem na vlasy alergická, strašně se těším, až mě oholí celou...“

Valérie váhala. „Ten nápad s tebou jako médiem na vyvolání Ohně byl Freyi, ne náš. Freya na to byla vždycky lepší... no, vlastně... já nevím. My jsme to neřešily. Až když odjela... začala jsem se víc snažit. Meditovat, rozvzpomínat se na školu, co nám říkaly starší čarodějky, co jsem si přečetla... i co nám předaly. Nevím, jak moc jsem dobrá.“

„S tou malou Kyrou ti to jde!“

„S tebou taky. Pouštím ti pravidelně programy, co do nás vložily wézetky. Nepamatuješ si je?“

„Ne, spím teď klidně. Ani nemám ty svoje sny. Vlastně... nemám špatný sny. Pamatuješ...?“

„Jasně, byly skvělý. Když jsme se na tebe napojily, užívaly jsme si. Spletla jsi páté přes deváté...“

„Jo. Tehdá mi to vadilo, ale čím dál míň. Bývala jsem vypsychlá...“

„Bývala jsi kouzelná.“ Valérie vstala, oklepala se a ohlédla se, kde má svého koně. „Už se mnou moc klepe zima. Máš chuť udělat si nějaké testy?“

„Jasně! Bude to bolet? A budou u toho holky, aby se mi smály?“

„Náhodou, holky se v tobě viděj. Jedem, než mi umrznou nohy!“

Na koně vyskočily švihem. Kde jsou ty časy, kdy potřebovaly sedlo a třmeny! Daly si honičku a zkoušely se za jízdy prošlehávat údery energie, pak si zkoušely plašit koně. Julka při tom zkusila proniknout do mysli Valériina valáška, a potom vlastní kobylky, což šlo líp, možná proto, že to je holka. Zatím ji mohla odměnit jen pamlsky a mazlením, teď jí zkoušela dělat radost přímo dotykem mysli, a zdálo se, že to půjde.

„To je dobrý, tohleto!“ ocenila Valérie, když dávaly koně do stáje. „To naučíš holky! Nebo každýho, kdo jezdí na koni!“

„Neblbni, já nic neumím!“

„Trénuj! Bude to skvělý, třeba dokážeme řídit koně myšlenkama! Já slyšela, že to jde... Naučíš mě to?“

Julka se polekala, Valérie je přece lepší čarodějka! Ale veškerý odpor je marný, když si něco usmyslí!

Taky se stavily na staveništi. Zajatci pracovali s nadšením, jako kdyby je to úžasně bavilo, vůbec se nevzpouzeli a nesnažili se ulejvat jako dřív. Vlastně si ani moc nevšímali, co se kolem nich děje, dřeli bez odpočinku a neprojevovali žádnou námahu.

„Co jste s nimi udělali?“

Bastet se přišla pochlubit. „To naše malá! Pojď nám povědět, cos vymyslela!“

Kyra se snažila mluvit jako odborník. „Nemám osobní zkušenost, ale muži zažívají při sexu velice příjemné pocity. Analyzovala jsem je a zkusila implantovat na pocit únavy. Adrenalin. Čím víc pracují, tím jsou šťastnější. Samozřejmě v noci obdrží patřičnou odměnu, když ne skutečně, tak ve snu...“

„Nevyčerpá je to příliš?“

„Pravděpodobně ano, aspoň trochu zhubnou a zesílí jim svaly. Musíme je dobře krmit!“

Valérie zaváhala. „Předej mi to!“ Na chvilku se dotkly čelem a setrvaly tak, pak Vali naznačila souhlas.

„Můžu ti ještě něco ukázat?“ WZ Kyra byla samozřejmě nahá, když bylo potřeba, nosil ji jeden ze zajatců. Trochu omezený, méně inteligentní než běžný kůň. Valérie ji pobídla, tak si začala vytvářet na těle leopardí uniformu, dokonce o odstín tmavší než nosily princezny. Sledovala, jak se Valérie tváří – souhlasně.

„Skvělý! Jak na dotyk?“

Sáhla si Valérie i Julie; nebyla to látka, byla to pravá leopardí srst, na dotek nerozeznatelná od Tannara.

Teď srazily dohromady hlavy všechny, Kyra, Bastet, Vali i Julka.

Jak jsi to dokázala? Ze školy to nemáš, tam jsi nebyla!

Někdo z mých předků byl. Mám v paměti, jak se vytváří iluzorní vzhled. I tmavá holka to musí umět.

Ale to je dobrá iluze! Vizuální i hmatová!

Požádala jsem lorda Tannarwaghirra o konzultaci. Je syn Velkého čaroděje leopardů, velmi ochotně mi vyhověl.

Neříkej, že dokážeš transformaci! Pravou leopardí srst?

To je moje přání. Ale zatím si netroufám zkusit něco víc...

Zkus to, budu tě jistit.

Poodstoupila a roztáhla srst na celou hlavu. Obličej změnila na kombinaci kočky s člověkem, nebyl to přímo leopard, spíš něco, co nikdo nikdy neviděl. Zvedla ruku a předvedla, že ji umí změnit na tlapu šelmy i s výsuvnými drápy. Taky zuby uměla změnit na dravčí.

Valérie na ni zírala s úžasem. Potom si to zkusila taky, vytvořit uniformu napřed z látky, potom ze srsti. I s tou šelmoidní hlavou. Šlo jí to velmi obtížně.

„Jsi výborná! Vím, že ovládáte nějakou vlastní variantu, ale tohle... Už jsi to naučila ostatní?“

Kyra by zrudla rozpaky nad tou chválou, kdyby neměla tu kočičí hlavu. Kývla na Bastet; té to dalo víc práce, Kyra jí pomáhala.

Julie uvažovala, zda by to taky dokázala. Věděla jak, ale praktická realizace byla něco úplně jiného. Navíc před kritickýma očima ostatních...

„Julko, zkoušela jsi vytváření iluze?“

Zkoušela, Valérie jí to dala za úkol. Moc jí to nešlo, trochu jí zmavla kůže, jinak nic.

Valérie tleskla. „Večer sraz v učebně. Kyra předvede a provede instruktáž. Doporučuji tento typ uniformy pro všechny členky vašeho pluku. Souhlasíte?“

„Dle rozkazu!“ švihla Bastet rukou, jako by měla vojenskou čapku.

Potom se ohlédla na pracující zajatce a vyhledala mezi nimi Günthera. Velel a organizoval, jak bylo jeho povinností.

„Chtěla jsem s tebou... s vámi ještě něco projednat. Ohledně...“

„Jsou s ním nějaké potíže?“

„To vůbec ne. Je mi bezvýhradně oddán. Tak bezvýhradně, že... absolutně. Problém je, že...“ chvilku váhala, jak se vyjádřit. „Začínám... obávám se, že ho začínám mít ráda.“

Valérie povzdychla. „Ano, to... to je konec. Tomu se nedá pomoci. Každá čarodějka se dřív nebo později zamiluje.“

„Nechtěla bych mu ublížit. Je to dobrý chlap, čestný a... ušlechtilý. Trochu jsem ho postimulovala...“

„Ví, co jsi s ním provedla?“

„Ví a souhlasí. Souhlasí se vším, co dělám. Bojoval by za mě. Jenom prosil, aby nemusel bojovat proti svým. Morální výhrady.“

„Chápu. Co s tím budeš dělat?“

„To bych právě chtěla vědět od tebe. Dá se s tím něco dělat?“

„Myslíš zpětný chod? Vrátit ho do stavu, v jakém byl předtím? Mohla bys mu vymazat paměť, ale... chceš to? A chce to on?“

„Nechce. Všechno ví, ale chce zůstat takový, jaký je teď. Spojujeme mysl každou noc, když se milujeme. Přeje si to.“

„Dělají to i ostatní?“

„Ano. Podle toho, jak umějí. Na poprvé to byly orgie, teď se začínají vytvářet páry. I když s přátelskými vazbami na ostatní.“

„To je dobré. Souhlasím.“

„Ještě mi napadlo... ne, napadlo to Kyru. Kdybych zahynula, dostane se Günther do hrozných problémů. Nevím, jak to řešit.“

„Zůstat naživu. Počítám, že plánuješ odchod na Ostrov?“

„Pokud přežiju, ano. A vezmu ho s sebou. Taky to chce.“

Valérie ji objala. „Přeju vám hodně štěstí. Vám oběma.“ Pak ji něco napadlo, položila jí ruku na podbřišek a jela pomalu vzhůru. „Všem třem!“

Bastet jí padla do náruče a rozbrečela se.

Valérie usedla na kobereček v čele přednáškového sálu a přesvědčila se, že jsou přítomni všichni, které tu chtěla mít.

„Dnešní přednášku povede moje mladší kolegyně WZ Kyra, nejvyšší čarodějka pluku Bastet. Myslím, že ji všichni znáte. Prosím!“

Kyra byla čerstvě vyholená, i těch dvou střapců jako kočičích uší se zbavila. Byla trochu rozpačitá, poprvé měla přednášet většímu auditoriu. Posadila se vedle Valérie a přemýšlela, co říct.

„WZ Kyra vytvořila metodu změny vzhledu na leopardí kamufláž. Není to výstižný název, jedná se částečně o transformaci, i když pouze kůže. Prozkoumala jsem tu metodu a považuji ji za velmi přínosnou pro všechny, tak prosím, dávejte pozor!“

Tím úvodem se Kyra trochu uklidnila. „Nejdřív musím poděkovat... Když jsem začala, obrátila jsem se na nejlepšího odborníka na tuto problematiku, kterým je Jeho Skvrnitost lord Tannarrwaghir, Stín Útočící ze Tmy, syn Velkého Čaroděje Leopardů. Byl tak laskav a umožnil mi prozkoumat strukturu jeho kožešiny...“ zaváhala a zmlkla.

Tannarr byl přítomen, ležel v koutě a olizoval si tlapu.

„Je nám známo,“ zasáhla Valérie. „Že Otroci řádu mají vlastní variantu magie. Pokoušeli jsme se je přimět, aby se vzdělávali ve škole na Lago di Como, někteří to udělali, ale výsledky nejsou jednoznačné. Některé techniky převzali, jiné nikoliv. Metoda, kterou vytvořila Kyra, je zcela odlišná, a je výchozí technikou pro transformaci...“

Vyvolalo to trochu oživení, ale Kyra okamžitě namítla:

„Já bych si tu transformaci zkusila, ale... ono to znamená dost nepříjemné zásahy do tělesné konstrukce. Když se mění kosti, dost to bolí.“

Okamžitě se polekala, že si o ní něco špatného pomyslí, tak dodala:

„Teda, ne že bych se bála bolesti! Ale změna kůže vyvolá bolest tak... příjemnou. Aspoň mně se to líbí.“

„Předveď to!“

Kyra vstala a nechala se obrůst srsti. Pomalu, aby to všichni mohli sledovat. Tannarr spokojeně zamručel.

„Můžete si ji prozkoumat!“

Kyra se odevzdala rukám všech. Hladili ji, očichávali, olizovali, zkoumali co nejdůkladněji. Líbilo se jí to.

„Zdůrazňuji,“ řekla Valérie. „Není to optická a hmatová iluze, je to skutečná transformace. Prověřila jsem to.“

„Tak to udělej!“

Valérie vstala a zleopardovala se. Taky se nechala prozkoumat.

„Naučíš nás to?“ zeptal se někdo.

„Tato přednáška se koná kvůli tomu. Navrhuji, aby se to naučily všechny přítomné sestry, pokud to zvládnou. Budu spolu s Kyrou vyučovat a pomáhat.“

Počkala, až trochu utichne šum hlasů.

„Návrh: Kyra dává přednost tmavšímu odstínu srsti. Navrhuji vytvořit tři pluky císařovniny gardy, odlišené barvou srsti: Bastet tmavší, řád sv. Jadwigy světlejší, my ostatní přirozené.“

Všichni rozhodně souhlasili.

„Tak fajn. Po zvládnutí techniky naučíte totéž svoje chlapy. Budou s tím potíže, jsou méně chápaví, ale to je mi fuk. Velení předpokládá, že je naučíte tygří vzor, ale nebude vadit, když začnete s leopardím, až ho zvládnete. Samozřejmě, pokud chcete, můžete se taky naučit tygra. Případně další varianty.“

Očekávala námitky, a taky se jich dočkala. Přesně z té strany, kterou čekala: po pobídce kamarádek se přihlásila Baška:

„Já jsem si teda tu iluzi zkoušela. Moc mi to nejde. Odpoledne jsem si zkusila tu... kožešinku. Dost to bolí!“

„Neříkej mi, že ty máš strach z bolesti!“

„No, ono... Normální rvačku zvládnu, že jo. To všichni vědí. Ale když... začít si měnit kůži... to je takový... najednou všude... a jako kdyby tě pálila...?“

„Kyro?“

„Dospěla jsi až k orgasmu?“

„Já jsem to včas stopla. Myslíš, že by...?“

„No – ano. Já neříkám, že každá, ale holky, co rády mučení, si to budou užívat. Třeba Maryška, Julie, Valérie...“

„Co já?“ zeptala se Maryška. „Jak já? O co ti jde?“

Kyra se lekla a ohlédla se na Valérii, ale ta jí pobídla.

„Já se omlouvám. Princezno. Ale všichni vědí, že máš ráda bolestivé zážitky!“

Julie se snažila být co nejméně nápadná. Jenom chvilku a přijde na řadu.

„Jak známo, princezny s Baarfeltovskou krví vnímají jako příjemnou bolest, ponížení... všechny drastické prožitky. Teda není jim to příjemné, ale... stimuluje je.“

Valérie promluvila do šumu: „Pokračuj. Všichni to víme, jsme v Sesterstvu. Prober nás, důkladně.“

„Myslím, že v sobě nemám ani stopu krve Baarfeltů. Ale řádové otrokyně v průběhu staletí prožily ledasjaké kontakty. Nemohu znát všechny svoje předky, mnozí z nás vznikli při hromadných orgiích. Ostatně nepochybuji, že vznešené princezny mají mezi svými předky zrozence Afriky.“

„Ale my ne!“ namítla Baška.

„Jak tě znám, tvoje děti je mít budou. Černý kluky máš ráda, nezapírej!“

Baška se samolibě usmála. Její kamarádky se smály. Nicméně řekla: „O tom se pobavíme, až povyrosteš – holčičko!“

Nechá si to Kyra líbit? Nepochybně ne, oči jí začaly sršet do zelena:

„Ano, jsem panna a chci jí zůstat co nejdéle. Pomáhá mi to v koncentraci. Ale vnímám všechny vaše orgasmy a spoluprožívám je s vámi!“

S Julkou to cloumalo zapojit se do hádky, ale jiskření mezi děvčaty bylo tak zajímavé, že se zatím držela. Ne tak Maryška:

„Ty chceš říct, že nás šmíruješ? Ty malá mrcho, jestli tě přistihnu...“

„Jak se chceš ubránit vnímat někoho, kdo řve na celý vesmír? Samozřejmě cítím každou tvou facku – i to nádherné uvolnění, když to dostaneš. Nejen že při tom ječíš jako bánší, ty chceš, aby to všichni věděli, dělá ti to dobře! Hned se chodíš chlubit kamarádkám a těší tě se nejvíc vytahovat na Julku, protože ty si užiješ a ona ne! Podívejte se jí na záda na ty škrábance, podívejte se, kde všude má modřiny! A těch facek! Čím víc tě mlátí přes tu tvou jemnou tvářičku, tím seš hezčí!“

Maryška nemohla nic namítnout, seděla mezi nimi a všichni si ji mohli prohlídnout. Přesto bezmocně zuřila.

„A o ségru neměj péči, ta se vyřádí dost v tělocvičně! Já vím, Baško, ty taky ráda boxuješ, ale nedostáváš orgasmy, když seš zmlácená!“

Julka vybuchla vzteky, ale pořád ještě se držela.

„Jak to víš?“ zeptala se Baška posměšně. „Nějaký pouštní kočce se budu chlubit?“

„Nevím jak mně, jinak každýmu!“

„Ona je miláček,“ obrátila se Baška k princeznám. „Co vy na to, holky, zmlátíme ji? Nebo řeknem klukům, aby ji zprznili?“

Že jí nařežou, Kyra věděla a těšila se na to. To druhé neudělají, jenom vyhrožují. A kdyby, dokázala by se ubránit.

Promluvila Veronika: „Tak se trochu uklidněte! Taky se těším na pěknou rvačku, ale až po přednášce. Zatím konstatuji: všechny, které máme v sobě Starší krev, máme rády extrémní prožitky a kladně nás stimulují. Oceňuji, že Kyra přes svůj mladý věk dokázala vyvinout novou techniku. Pokračuj!“

Kyra se vskutku zklidnila, mluvila téměř souvisle:

„Přestože nám Sigrid Wulffssonnová slíbila uniformy, bude to trvat nějaký čas. Když mi sestra dala za úkol tento problém vyřešit, nejdřív jsem chtěla použít iluzi. Jak řekla Valérie, nechodila jsem nikdy do školy, ale vytváření iluzí mám v paměti po předcích. Instrukce říkají, že je dobré získat co nejvíc informací o vzoru, který chci vytvořit. Proto jsem požádala lorda Tannarrwaghirra, aby mi dovolil prozkoumat jeho tělesnou strukturu. V průběhu mentálního spojení jsem zjistila, že být leopardem je daleko složitější – a krásnější.“

Kyra zaváhala, pak se nadechla a řekla: „Chci být leopardem. Tak dokonalým, jak je možno.“

Počkala, až se utiší šum, ale nevšímala si námitek ani dotazů. Zatím je nikdo neříkal nahlas, jenom se dohadovali.

„Transformace vlastního těla je mnohem složitější a náročnější, než iluze. Ale i tato technika je uložena v mé paměti. I v paměti většiny z vás. Nevím, zda mám sílu a odvahu provést dokonalou transformaci; zatím jsem zkusila změnit pouze svou kůži. Je to nádherné. Až si to zkusíte, poznáte to!“

„Orgasmus?“ zeptala se Veronika. Kyra se k ní otočila:

„Tři. Poprvé, když ti z kůže roste podsada, podruhé když ti rostou pesíky. Potřetí, když si kontroluješ, jak ses změnila... v klíně.“

„Hodně zásadní změny?“

„Ani ne, pouze ta srst. Většina kožešiny se vytváří automaticky, převzala jsem ji. Na břiše jemnější a světlejší, na zádech hrubší. Obličej jsem vynechala. Prozatím.“

„Předveď to ještě jednou!“

Kyra byla momentálně v dívčí podobě, teď si znovu nechala vyrůstat srst a kdo chtěl, mohl si ji kontrolovat. Dělala to pomalu a pro zájemce opakovala.

„Takhle to není ono,“ odpověděla na jeden dotaz. „Kontroluji se. Pořádně si užiješ, až to uděláš rychle... a v patřičné náladě.“

„Co tvář?“

„Srst mi končí na linii obočí. Obličej dělám iluzí, když potřebuji.“

„Proto ses znovu oholila?“

„Vlastní srst trochu překáží. Ne že by to vadilo, ale... dost. Kdo si chcete nechat vlasy, ukončete to radši na krku.“

„Jak funguje termoregulace?“

„Skvěle. Už nikdy nechci nosit žádné šaty. Když mi bude zima, nechám si narůst kožíšek.“

„Dobře. Dneska v noci provedeme výcvik. Hezky se nastimulujte, abyste neměly E-deficit. Kluky můžete připojit taky, ať to budou mít snazší. Kyra zůstane se mnou. Teď ještě: varianty. Jak velké potíže ti bude dělat zvládnout tygra?“

„Nevím. Leoparda jsem zvládla díky Tannarrovi. Tygry jsem si taky opajcla, není to moc velký rozdíl. V kresbě, to se dá zvládnout. A ve velikosti.“

„Dobře, základy předáš, zbytek se doučíte samostatně. Případně další varianty?“

Kyra zaváhala, ale pak se rozhodla to říct:

„Chtěla bych pokračovat až do plné transformace. Srst bolí příjemně, ale když se ti mění kosti, je to... zkusila jsem si to. Uši jdou, to je taky bezva. Větší bolest než kůže, ale fajn. Ty drápy z tlapy je iluze, to poznáte. Zkusila jsem Tf, ale... zatím jsem to jen zkusila.“

„Kam až chceš dojít?“ zeptala se Baška.

„Chtěla bych... vytvořit vlastní variantu. Kočkovitou šelmu přiměřené velikosti, vzhled, jaký by se mi líbil. Ideální vzhled. Ještě jsem se nerozhodla. Tělo, které bude schopné přežít milování se skutečným leopardem. Nebo jinou šelmou.“

Tohle přání zarazilo většinu přítomných, dokonce i Valérii.

„Ano, když to chcete vědět! Chci být šelmou! Chci první milování prožít s leopardem, s lordem Tannarrem nebo některým jiným, ale... a jestli se mi to bude líbit, chci se milovat se šelmami jako holka! Ať mě hodně pokoušou a podrápou, jsem čarodějka, přežiju to!“

Tohle její prohlášení vyvolalo přímo bouři. Maryška ji začala objímat a líbat, Julka to chtěla udělat taky, ale předběhla ji.

Veronika řekla: „Vali, co kdybys udělala tu výuku hned teď? Krátké propojení s přenosem, a potom zopakovat, až se rozejdeme domů!“

„Dobře, proč ne? Ale ještě něco: Další, kdo něco vytvořil, je Julie. Velmi nadějná čarodějka. Zkusila propojení se svým koněm. Můžeš k tomu něco říct?“

Julie mohla očekávat, že se jí budou smát, ale spíš se živě zajímali.

„Jezdím na kobylce, to je snazší, je taky holka a vím, jak jí dělat radost. Zkusila jsem jí dávat pokyny mentálně, jako že je to její vlastní nápad. Budu to trénovat, snad to půjde.“

„Fajn. Můžeš nás s tím experimentem seznámit?“

„Ukážu vám, co jsem prožívala.“

Valérie vstala. „Prosím, lehněte si všichni těsně k sobě. Nebo ne, udělejte hezkou kupičku, prostě všichni dohromady. Já si lehnu hlavou na Tannarra, Kyra ke mně, Julka, a taky Baška, tu tady chci mít! Uvolněte se, uklidněte, na nic nemyslete... zvládneme to!“

Julie si skutečně položila hlavu na leoparda. Z jedné strany se k ní přitulila Bastet, z druhé Baška, Kyra si lehla na sestru tak, že částečně ležela i na Julii. Další dívky se skládaly všelijak, ale vždycky tak, aby se dotýkaly jedna druhé co největší plochou těla. Julku napadlo, jestli se začnou lechtat; samozřejmě je to taky napadlo, holka má na těle spoustu citlivých míst, a když první začala vyvádět, ostatní se rychle přidaly. Valérie je klidně nechala řádit, možná se jí to taky líbilo. Julii moc, ale ležela vespod a dívky se soustředily na kamarádky, které znaly a se kterými už něco zažily. Těšily se na nové zážitky a chtěly je vnímat společně. Julka ani nepostřehla, jak se propadla do nebytí.

Jsem leopard. Krásná, pružná, nebezpečná šelma plná síly. Cítím, jak se mi pod srstí vlní svaly. Cítím každou část svého těla. Cítím svoji kožešinu. Mám chuť lovit, vystopovat kořist, zabít ji a napít se její krve. Nemám příliš velký hlad, ale nepohrdla bych něčím dobrým. Taky cítím pach samce. Chtěla bych se s ním milovat.

Vím, že jsem člověk. Současně dívka lidská i leopardí. Jsem dívka, která chce mít leopardí kožíšek. Vyšlu impuls do svojí kůže a sleduji, jak z ní vyráží srst. Nepopsatelně krásný pocit. Jen tou představou se vzruším, cítím, že totéž se stalo i sestrám, přebírám jejich pocity a předávám jim svoje, vlna se přelévá z jedné do druhé jako moře... Je to nádhera.

Teď toho koně!

Jsem klisna. Miluji slunce, vodu, zelenou trávu. Nosím svou paní. Ovládá mě, ale hladí a dává mi pamlsky. Ráda se mazlím. Jsem krásná, rychlá, vytrvalá.

Nějaké dotazy?

Ano, několik stovek, ale nemá smysl je zodpovídat, stačí předávat pocity. Jsem dívka, klisna i leopard. Jsem celý vesmír. Mocná energie proudí mým tělem, přelévá se, naplňuje nás...

Julie se probrala a pocítila, že je opět sama sebou. Všechny se probíraly. Mohlo to trvat sotva patnáct minut, a všichni věděli všechno. Navíc k sobě cítily silné pouto.

„Tak co, zkusíme si nějakou praxi?“ zeptala se Valérie. „Třeba Baška? Vidím na tobě, jak se těšíš!“

Těšila se. Ostatní se taky těšili, že bude legrace, s ní vždycky bývala. Jenže ona vstala, protáhla se a začala vysílat impuls do své kůže. Když jí začala rašit srst, rozkřičela se rozkoší.

„Výtečně!“ pochválila ji Valérie. „Mohla bys zkusit nějaké barevné varianty? Třeba tu barvu, jaké máš vlasy!“

Baška nezaváhala ani chviličku, zesvětlala. Trochu si hrála s barvou vlasů i kůže, a šíleně se tomu smála. Zkusila si i kočičí obličej, a taky zářila nadšením.

„Mám úžasně éčka! To je taková nádhera!“

„Fixni si to! Vyber si vzor a udělej si na ruku značku, víš jak?“

Baška udělala to, co před nedávnem Julka, vytvořila si Zrcadlo; vůbec nad tím nepřemýšlela. Postavila se před něj a upravovala vzhled, jaký by chtěla mít, a když se definitivně rozhodla, položila prst na předloktí a vypálila si značku.

„Proč jsi vlastně nepokračovala? Chtěla bych zažít pořádný Tance!“

Valérie potřásla hlavou. „Ovlivňovala jsem to jenom ze začátku. Pak to začalo jít samo... možná Tannarr?“

„Genetická paměť Leopardů.“ řekl leopard klidně. „Myslím, že do toho zasahují Zářící duchové předků.“

„Mohla bych to zažít znova, a do konce?“ zeptala se Baška. „Ráda bych... je to krásné!“

„A nebojíš se? Čím víc budeš s námi spojena, tím víc budeš Leopardem. Nejen srstí, ale i myslí...“

„Konečně! To je to, co chci! Já už nechci být člověkem!“

Valérie se rozhlédla kolem a povšimla si souhlasných výrazů mnoha přítomných. Řekla:

„V současné době jste ještě pod vlivem prožitků z přenosu. Proto vám spousta věcí jde tak snadno. Postupně se uklidníte, pak už vám to tak lehko nepůjde. Přenosy je zapotřebí opakovat několikrát, aby se znalosti lépe uložily. Až půjdete spát, pustím vám to znovu – a tentokrát budu pokračovat do konce. Slibuji.“

Julie byla celkem ráda, že si jí nikdo nevšímá. S náležitou opatrností si zkusila kožíšek a dařilo se jí to, ale stopla to dřív, než ji zachvátí touha příliš vyvádět. Konečně, byli tu jiní, kteří se mermomocí chtěli znemožnit před širokou veřejností. Například Blanche, která neustále toužila dokázat, že je stejně schopná jako ostatní.

No, nedopadlo to příliš oslnivě. Kožíšek jí narostl, protože ji Valérie držela za ruku, ale pustila ji, když se začala zmítat v křečích a ječela při tom jako blázen, aby si všichni všimli. Zkusila si pokrýt kožešinou celé tělo, ale skončilo to u hlavy, tam kožní transformace začala soupeřit s jejími vlasy a nevěděla, jak z toho. Valérie jí poradila zpětný chod, ale to taky nedokázala. Její počínání zaujalo Bašku, ta sice zrovna vyučovala několik kamarádek, ale přišla na pomoc a přesvědčila se, že to opravdu dohromady nejde.

„Aspoň mám důvod se dát konečně ostříhat!“ zajásala. „Ještě se mi chvilku smějte, že jsem blondýna, ale už dlouho nebudu!“

„Mohla bych pomoci?“ zeptala se jedovatě Kyra. „Ještě si pamatuju něco hezkýho, a zatím jsem to nevyzkoušela!“

Baška po ní koukla trochu nedůvěřivě, už o ní něco věděla. Ale ukázat zbabělost? Přede všemi?

Tak si lehla, aby k ní Kyra mohla. Ta zvedla ruku, aby ji všichni viděli, a jeden prst proměnila na velký, zahnutý a zjevně nebezpečný dráp.

Baška vyjekla leknutím, ostatní nadšením. Jenže Kyra se rozesmála: „Iluze! To byla jenom legrace!“

Položila Bašce prstík (obyčejný) na místo, kde začínaly vlasy, a jemně hladila. Baška začala kňučet potěšením, jak jí blonďaté kadeře odpadávaly a zůstávala holá kůže. Dokonale holá, jako by tam nikdy žádná srst nebyla; Baška byla parádnice a vlasy po stranách si holila už předtím, ale tak čisté to nikdy nebylo.

Valérie přihlížela a mlčela. Ostatní přihlíželi a rozhodně nemlčeli, měli řadu dotazů. Baška sténala a kňučela, a když Kyra skončila, vzdychla: „To je krásný! Ještě!“

„Už na tobě není co stříhat!“

„Tak mě aspoň hlaď! To je tak strašně bezva!“

Teď už se ty dotazy nedaly ignorovat. Kyra přejela prstem několika nejbližším po kůži, kam dosáhla, a všechny byly nadšené.

„Slabý impuls pod kůži. Kde je vlas, tam se zlomí a odpadne. Lechtá to.“

„Ale jak!“ Baška si hladila místa, kde předtím byla nějaká vlastní srst a vychutnávala si tu hladkost.

Valérie řekla: „Tohle nás ve škole neučili!“

„Máme svoji vlastní magii,“ řekla Bastet. „Je pravda, že sestra je mimořádně nadaná a leccos objevila.“

„Naučím to všechny!“ slibovala Kyra. „Můžu?“

„Samozřejmě! Měla bych tě pochválit, ale ty sama víš, jak jsi dobrá.“

Nadšení bylo všeobecné, až na Blanche, která měla pocit, že ji neberou vážně. Pochopitelně jí to vadilo a měla řadu námitek a připomínek.

„Ale, pořád,“ vzdychla Valérie. „Julko, bav se s ní ty, je to tvoje kámoška!“

Julka ovšem nebyla ráda. „Tak za á, není to moje kámoška, nýbrž Diany. Za bé, já sama bych potřebovala pomoct...“

„Ach jejda! Tak jo. Střel si zrcadlo, někde bokem, ať máme klid!“

Julie si střelila zrcadlo, a udělala ho krásné oválné, aby se v něm dobře viděla. Na výzvu si nechala narůst srst, a udělala i zpětný chod; udržela se v klidu, i když ji to taky silně vzrušovalo.

„Zkoušela jsem si tu iluzi. Nevím, jak to vyšlo...“

„Sama, žejo? Taková exhibicionistka, a ona se schovává... a přitom ti dělá dobře, když se ti všichni posmívají a kritizují tě...“

„Já nejsem...“ začala Julka, ale Valérie ji zarazila:

„Známe tě! Pamatuješ si, jaké jsi mívala vlasy? Tak si je udělej! Nebo jaké bys chtěla mít...“

Julii se rozlila záplava černých kadeří na záda až pod lopatky, vpředu tak, aby z ní vyčnívaly dva vznosné pahorky s výraznými bradavkami.

„No vidíš, krásný! Takhle bys mohla na dvorní ples... Zkus si korunku! Tu, co se ti líbila ve Valencii!“

Julka to udělala. Jenže místo korunky jí na temeni vykoukly modrozelené vlasy, jaké měla v reálu. Lekla se a zkusila to napravit, ale ta modrá a zelená se rozlila po celé hřívě.

„To je krásný!“ zajásala Baška. „Ještě červenou!“

Julka zapřemýšlela, co dělá, proč to dělá a proč to nevychází. Potom si vybrala po straně jeden pramen a změnila barvu na zářivě červenou.

„Fixni to, rychle!“

Julka si vypálila na předloktí značku. Čekala to, takže to jen lehce, příjemně štíplo.

Baška už se nakrucovala vedle ní, byla zase blondýnka s nejrůznějšími barvami jednotlivých pramenů, modrou, zelenou, červenou, fialovou... Hned si vzory ukládala.

„To je krásný! Za odměnu tě oholím, chceš?“

„Nechce!“ řekla Valérie. „I kdyby chtěla, řekla jsem, že ji ostříhám, až se bude vdávat, a to platí! A ty nezlob!“

„A budu zlobit! Dokud nedostanu nařezáno!“

„Zítra si zaboxujem!“ slíbila Julka. Něco ji napadlo, tak si zkusila iluzorní rukavice, hmatovou iluzi, takže při úderu byl pocit stejný jako v reálu.

Baška to udělala po ní. Nadšeně se rozesmála; pak se najednou rozbrečela a padla Julii kolem krku.

„Ty seš na mě tak hodná! Já... co umřela máma, nikdo na mě nebyl tak hodnej...“

Julka mohla připomenout, že je jen o pár let starší a nemůže být její matkou. Ale vzpomněla si na vlastní matku a silně zatoužila ji zase obejmout. Zatím hladila Bašku a slzy jí tekly.

Valérie se rozhlédla. Přednáška se docela rozvolnila, vytvářely se hloučky, jednotlivé dívky si navzájem pomáhaly, hádaly se nebo se mazlily. Občas všechno dohromady.

„Návrh!“ řekla Bastet. „Dáme si pěknou šlehačku, a když se pořádně rozdráždíme, vrhnem se na kluky! Stejně nás šmírujou!“

„Jasně!“ zavřeštěla Kyra a práskla sestru bleskem. V tu ránu schytala spoustu ran z různých stran, řvala a zmítala se v křečích.

Valérie nic nerozhodla, měla co dělat, aby se ubránila soustředěnému útoku. Julie byla bita jako žito, bránit se vůbec nestihla. Blanche zbaběle utekla.

A pak udělaly, co Bastet řekla. Vrátily se do svých pelíšků a vrhly se na kluky.

Telefon, který Charry zřídil mezi pevností a městem, fungoval k oboustranné spokojenosti. Od chvíle, kdy se vypořádal se zrádným okresním hejtmanem, chovali se k němu městští funkcionáři tak zdvořile až podlézavě, že se tomu sám divil. Jakmile něco nařídil, bylo to splněno, ani se nestačil ohlédnout; a když chtěli oni něco od něho, málem se plazili po zemi.

Vláda velmi čiperně zajistila nového okresního hejtmana; to byl mladý, poměrně sympatický muž, který dával najevo, že reformy hraběte Guyrlayowa jsou mu po chuti a hodlá udělat všechno, aby se prosadily. Dokonce se přijel představit do pevnosti, všichni se řádně opili a tím svoje přátelství utužili. Jestli se taky oženil s některou z našich dívek, nevím.

Proto když se tento mladý okresní hejtman dostavil s několika vážnými pány, byl okamžitě vpuštěn dovnitř a uveden k Charrymu, který právě velmi dobře posnídal a měl výtečnou náladu.

„Je mi to velmi líto, Charry, ale tihle pánové jsou ze správní rady dolů a hutí v našem městě i v kraji; a mají jisté problémy, které si budou vyžadovat taky tvojí pomoci!“

„Problémy? Vyřešíme! Copak vám leží na srdci, pánové?“

„Nebudeme moci splnit svoje dodávky pro pevnost! Především nebude uhlí, která vám dodáváme; naši horníci vstoupili do stávky a odmítají fárat. Byli zřejmě poštváni nepřítelem...“

„A hleďme! Vskutku?“

„Myslím, že je to tak, Charry! Zatím zastavili práci, srotili se na náměstí a vyhrožují, že budou rabovat a plenit. Podněcují je nějací lidé, o jejichž zaměření nic nevím...“

„Aha. Co chcete, abych udělal já?“

„Vždycky bylo zvykem, že podobné nepokoje se řešily za pomoci armády z pevnosti. Kapitán Janssen to uměl...“

„Kapitán Janssen je bohužel mrtev, pánové.“

„Skutečně? Co se mu stalo, proboha? Byl přece zdráv...“

„Náhlý střevní katar. Zkazil si žaludek něčím, co zřejmě neopatrně snědl. Je mi líto, panstvo.“

„No, tedy... obvykle stačil pouhý pohled na vojáky, aby se horké hlavy podněcovatelů vzpoury ochladily! Lidé se v pořádku rozešli do svých domovů...“

„My všichni tě prosíme, abys zasáhl!“ řekl okresní hejtman. „Je mezi nimi všelijaká sebranka; chtějí plenit obchody, zabíjet a loupit! Víš dobře, že i slušní lidé se dají strhnout, když se jim postaví do čela nějaký darebák...“

Charry se zamyslel. „Máš-li smutek na duši, svěř se tetě Libuši! Máš-li problém, svěř se mně. Vyčkejte, poradím se se svými důstojníky...“

Almetta se choval rezervovaně, Vítek soudil, že by nebylo dobré se do toho míchat. Zato Estragon to viděl jasně:

„Nějakou salvu nad hlavy, šavlema do nich, a bude klid!“

„Co když je to nějaký trik?“ váhala Diana.

„Já takový znám! Srotí se, pár darebáků mezi ně křičí všelijaký hesla, a už se jich valí celá lavina! Když se ti do toho nechce, Charry, pošli tam mě – moji Baskové je spolehlivě rozeženou!“

Charry chvilku uvažoval. „Ty rozhodně ne, Migueli. Ale vezmeš velení tady v pevnosti. Pojede se mnou Vítek, Tošio... a setnina gardistů. Ještě někdo, kdo vypadá nebezpečně...“

„Vem moje leopardy!“ navrhovala Diana.

„S radostí, aspoň se holky přestanou ulejvat! Dej nástup!“

Důstojníci se rozběhli ke svým oddílům, Charry šel k hostům.

„Za okamžik vyrazíme dolů do města. Jen si vezmu kožich...“

A vzal – tygří, stejně jako uniformu. Přinesl mu ho Denis, též vystrojený do města. Před pevností se zatím řadila Veroničina jízda, dívky se řehnily a pošklebovaly gardistům.

„Proboha... vždyť jsou to ženy!“ řekl překvapeně pán od důlní správy. „Myslíte, že to zvládnou?“

„Budu mít co dělat, abych je vůbec udržel na řetěze...“

Vypadalo to tak; dívky pokřikovaly, že pojedou napřed a zatím si v pohodě nakoupí nějakou parádu, než chlapi dojedou.

„Jestli jste si nevšimly, jedeme tam bojovat!“

„To zvládnem; ještě si stihnem v Grandu zatancovat!“

Okresní hejtman krčil rameny, pánové vlezli do saní, zabalili se do kožichů a pokukovali po ženách, které v leopardích uniformách, s karabinami u sedel a šavlemi u pasu poletovaly sem tam po zasněžené pláni, jen jim vlály vlasy. Tedy některým...

„Dámy!“ zavelela na Dianin příkaz Julie. „Seřadit po četách, velitelky vpředu! Ideální vzhled, přehlídkový, jedeme do města!“

Na ulicích města byl nezvyklý ruch; krámy měly stažené rolety, domy zavřené okenice, ale lidé přesto vyhlíželi ze dveří i oken v přízemí, někteří běhali po ulici jako splašení a rozprchli se teprve před přijíždějící armádou. Charry mířil přímo k náměstí, odkud se ozýval křik a ryk mnoha hlasů.

„Tošio, tvoji jezdci zůstanou v ulici, na náměstí nepojedou, dokud nedám příkaz! Děvčata můžou s námi, ale prosím, chovejte se jako dámy! Žádný ztřeštěnosti!“

„Jako bys nás neznal!“ řekla Diana vyčítavě.

„Právě že vás znám...“

Nějaký řečník stál na obrubě morového sloupu a cosi volal; lidé odpovídali skandovaným pokřikem. Když se objevili skvrnití jezdci, všichni se zarazili. Dav se zavlnil, přední se tlačili dozadu, zadní dopředu. Charry vjel do náměstí, zastavil koně a mlčky čekal, až se dav uklidní.

„Sakra, to jsou ty ženský!“ křičel někdo. „Čarodějnice...“

„Zavolali mě, že se tady koná nějaká vzpoura!“ vykřikl Charry svým dobře slyšitelným hlasem. „Ale jak koukám, tady je to jak o pouti! Chybí akorát kolotoč a houpačky!“

Někdo se zasmál, ale zezadu volali: „Dělá si z nás srandu!“

„Poslyšte, lidi, co vlastně chcete?“ ptal se Charry.

Naráz mu odpovědělo několik desítek hlasů; Charry mával rukama a křičel: „Ticho, ticho! Neřvěte všichni, nic neslyším! Bude nejlepší, když si zvolíte ze svýho středu delegaci, ta všecky vaše požadavky rozumně vysvětlí...“

„Nikoho neposílejte!“ řvali zezadu. „Dá je pověsit! Střezte se toho vraha, chce vás ošidit, nevěřte mu!“

Dav se zavlnil, bylo slyšet křik: „Bijte vojáky! Kameny na ty vrahy! Zabte Tygra, je to šílenec!“

„Ticho, lidi!“ křičel Charry. „Nepřišli jsme vám nic udělat! Podívejte, vojáci zůstali v ulici, nepřijedou sem!“

„Nevěřte mu! Kamením po něm!“ řvaly hlasy; a v současné chvíli vyletěl i jeden kámen – zasáhl Charryho do tváře. Charry na poslední chvíli uhnul, přesto jej ostrý kámen škrábl.

„A řežte vojáky!“ zaječel muž, který to hodil; jenomže v téže chvíli vletěla Diana až do první řady demonstrantů, zatočila karabáčem a omotala konec chlapovi kolem krku. Škubla a vytáhla ho z davu jako ovci ze stáda. Několik lidí se na různých místech pokusilo podněcovat ostatní k boji, ale jen začali, už je zasáhl příval náhlé bolesti; zkroutili se uprostřed ostatních, kteří nechápali, co se jim stalo. Dívky to pečlivě sledovaly ze sedel; dojely k mužům, hodily jim na krk smyčky a vyvlékly ven, aniž se dav odvážil vzepřít.

Diana zavlekla svého zajatce na karabáči až před Charryho; tam ho předala Julii, která vytasila katanu a naznačila, že ho klidně podřízne. Vypadala hrozivě – s rozježenými vlasy v barvách modré a zelené se ani nemusela snažit nahánět mu strach.

„Klid!“ volal Charry. „Klid, všechno je v pořádku! Ticho!“

Ale muž, kterého Diana chytila, neměl zájem o klid ani o ticho; naopak ječel jako pominutý: „Soudruzi! Bratři dělníci! Braňte mne, nedejte mne! Chtějí mě zabít!“

Charry ho chytil za krk a vytáhl k sobě na koně jako chrousta. „Však se ti nic nestane!“ volal svým mohutným hlasem. „Nechceš si se mnou přátelsky popovídat?“ Držel ho za límec a třepal jím; chlapovy ruce a nohy se směšně kývaly v prázdnotě.

„Braňte ho, soudruzi!“ vykřikl další muž v davu; sáhl pod kabát a vytáhl revolver, těžkou pětačtyřicítku. Chlapi kolem něho na okamžik ucouvli, na takové zbraně nebyli zvyklí.

Do vzniklého prostoru dlouhým skokem vletěla Tori; přihlížející nechápali, jak do provedla. Udělala dva přemety, při tom druhém vykopla chlapovi revolver z ruky. Než se vzpamatoval, už byla na nohou a kopanci a údery rukou ho hnala dopředu. Po cestě ještě stihla sebrat ten jeho revolver.

„Podívejme, soudruh dělník s pětačtyřicítkou!“ vítal ho Charry. „Tak si zjistíme, co jsi za dělníka! Kde pracuješ?“

„Neřeknu!“ vyjekl chlap. „Připravil byste mě o chleba! Já vás znám, buržousti prašivý!“

„No no! Aspoň se pochlub, co děláš!“

„Jsem soustružník! Ano, dělám na soustruhu...“

„Opravdu? Tak mi řekni, na kterou stranu se na soustruhu točí nůž: na levou nebo na pravou?“

Několik lidí se zasmálo; chlap zatěkal očima kolem sebe, potom vyjekl: „Na levou... ale může i na pravou! Jak u kterýho...“

Opět se pár hlasů zasmálo; Charry taky: „V životě jsi soustruh neviděl, blbečku! Jinak bys věděl, že nůž soustruhu je pevný, točí se obrobek!“ Obrátil se k lidem a volal: „Takový máte mezi sebou lidi – to je nějakej dělník? Podívejte se na jeho ruce, v životě nedržel v ruce žádnej vercajk! Můžem se kouknout, ve který dílně se vyučil...“

Šikovnýma rukama přejel muži po kabátě; potom mu roztrhl na prsou podšívku a vylovil odtamtud kulatou placku se státním znakem a číslem; tu hodil do prvních řad diváků.

„Vida dělníka! Fízl to je – takovýho posloucháte?“

Zezadu se ozvaly nějaké hlasy, vyzývající lid proti Charrymu a jeho vojákům; přední ale nadávaly provokatérům.

„Ono je těch fízlů mezi váma víc? Nemám nic proti pořádnejm chlapům; ale křiváky, hajzly a smrady nesnáším! Koukejte dobře, kdo k vám nepatří; mohli byste kvůli němu léta bručet v base!“

„Má pravdu!“ zahřměl jeden starý dělník. „Řežte fízly!“

„Tak na, tady ho máš!“ vykřikl Charry a hodil chlapa před partu dělníků. Vzápětí dopadly ničemovi na hlavu dělnické pěsti jako kladiva. Řval hrůzou a bolestí, ale neměl šanci.

„Tady je ještě jeden!“ křičeli zezadu. „Má placku, hele!“ Bili a kopali další oběť, dokonce s potěšením.

„Tygře, ty rád věšíš – tak je pověs na lucerny!“ křičel jakýsi chlap v ušmudlané blůze. „Ať se houpou jako hejtman!“

„Ne, mám lepší nápad!“ mával rukama Charry. „Veroniko!“

Velitelka přijela blíž a pohazovala copem na oholené hlavě.

„Ti lidé přišli, aby viděli nějaké dobré kejklíře; můžeš pro ně udělat představení? Mezi davem jsou lidé, kteří dostali peníze za to, že poštvou ostatní proti vojákům. Ti lidé to vědí, jejich sousedé ne. Moje čarodějka teď na ně pošle sílu, která je donutí odhalit svou pravou tvář...“

Postupně se začalo šířit ticho; někdo měl snahu protestovat, ale ostatní ho rychle uklidnili. Veronika se rozhlížela, všechny oči na ni byly upřeny.

„Ten, kdo přijal peníze, aby poštval nevinné lidi proti našim zbraním, se zajisté provinil zradou!“ pronesla vážně německy, avšak s kastilským přízvukem. „Na každého takového zrádce sešlu oheň, který jej bude pálit do chodidel tak, že nebude moci stát ani kráčet... dokud se neochladí ve vodách řeky!“ ukázala rukou k mostu. „Až vám bude zle, skočte z mostu dolů!“

„Ale vždyť mrzne!“ vykřikl kdosi. „Po řece plave led...“

„Aspoň si ochladí hlavy...“ zasmála se Diana.

Veronika zvedla ruce před tvář a počala tiše zpívat španělsky. Při tom se otáčela tváří i rukama po celé ploše náměstí.

Chvilku se nedělo nic, jen lidé se ohlíželi, co bude. Potom náhle kdosi v davu zařval, jako by ho popálil oheň; okamžik poskakoval na místě, pak začal rozhánět lidi kolem sebe a pádil k mostu jako šílený. Za ním druhý, třetí; taky oba dosavadní zajatce to postihlo, i některé z těch, jež předtím chytly dívky. Všichni ostatní zůstali na místě a jen udiveně zírali.

Zrádci doběhli k mostu, nezaváhali a přeskočili zábradlí; bylo slyšet, jak voda hlučně šplouchá.

„Brána pekelná je otevřena!“ zvolala Veronika. „Kdo chybí?“

Pár lidí se v davu ještě zmítalo v křečích; dokonce dvě či tři ženy mezi nimi byly. Stejně nevydrželi a běželi k řece.

„Tak se odděluje zrno od plev,“ řekl Charry. „Když tedy byli rušitelé pokoje vyhnáni ze společenství, nadešel čas vážně jednat...“

Pokynul Valérii, aby dívky pochytaly nešťastníky, až polezou z řeky; nařídil, aby dostali horký grog a pak byli hnáni až do pevnosti. Ostrým klusem se zajisté zahřejí. Pilnou prací, která jim v pevnosti bude přidělena, určitě také.

„V pořádku. Řád potřebuje otroky.“ ušklíbla se Valérie. Kývla na Florence a pár dalších děvčat a odjely.

„Tím by bylo uklizeno a můžeme se dát do rozumného jednání. Máte mezi sebou někoho, kdo chce mluvit za ostatní? Chci se s ním rozumně dohodnout. Nejsem tak strašný, jak se povídá...“

Chvíli bylo rozpačité ticho; nikdo se moc nehrnul dopředu.

„Je tady někde starý Baumann, co dělá na dráze?“

„Tady jsem, chlapče!“ ozval se Baumann zezadu.

„Tak pojď sem! Poradíš mi, jak tohle vyřešit!“

Bylo slyšet, jak se Baumann protlačuje dopředu. Kromě něho se další čtyři muži vyčkávavě zastavili před Charryho koněm.

„Teď mi řekněte, co se vlastně děje!“

„Počkej, kamaráde,“ usmíval se starý Baumann. „My musíme moc vyvracet hlavu, když sedíš na tý kobyle! Slez radši k nám dolů!“

Charry slezl, jen s připomínkou, že to je hřebec a ne kobyla.

„No; teď bys mi mohl dát loknout z tvojí feldflašky! Je totiž nekřesťanská zima... co máš, rum?“

Charry odepjal láhev, lokl si a podal dál. „Dobrej, jamajskej! My námořníci jinej ani nepijem. Lisujou ho z cukrový třtiny!“

„Fajn rum!“ Baumann si otřel hubu. „A teď dobře poslouchej: Tyhle lidi jsou všechno horníci z dolů tady v okolí; kopou uhlí, ale nemají pomalu čím nakrmit svý rodiny. A ke všemu ještě páni zrovna dneska vyhlásili, že propustí pár desítek lidí a ostatním snížej platy. Tak se rozhodli vstoupit do stávky; no a zbytek dělníků ze solidarity stávkuje s nima!“

Charry si přejel dlaní po bradě. „Co tomu říká dělnická rada? Proč to dovolila?“

„Dělnická rada?“ ptal se jeden starý horník. „Co je to, taková rada? To my vůbec neznáme...“

„A to je právě ta chyba! Proto s váma můžou takhle orat!“

„Opravdu nevím, o čem mluvíte, pane!“ řekl jiný dělník.

„Ach Bože! Každej podnikatel musí přece mít na závodě dělnickou radu; takovej výbor, kterej si zvolí dělníci ze svých důvěrníků. Ten výbor musí schvalovat všecko, co dohodnou fabrikanti s lidma. Když to neschválí, tak se nemele! Je to už jasný?“

„On mluví o odborech, jako mají v Německu!“ řekl nějaký mladší muž. „Ale to my tady přece nemáme! Zakázali nám to...“

„Kdo to zakázal?“

„Okresní hejtmanství. Že každýho zavřou, kdo bude v těch... odborech. A v dělnickejch spolkách taky!“

„Okresní hejtman už není. A velím tu já! Utvořte si dělnickou radu, ta ať přednese všecky vaše požadavky fabrikantům. Když je nesplní, tak je zavřu pro ohrožení bojeschopnosti našeho města i státu. Je vám to konečně jasný?“

Muži na sebe zírali s vytřeštěnýma očima; zřejmě jim Charryho až příliš přímočarý způsob uvažování jasný nebyl. Charry se otočil k Vítkovi, který přihlížel jednání:

„Vítku, ty přece seš v tom socialistickým spolku! Pojď sem a nějak to s nima dohodni! Vylož jim, jak to má vypadat...“

Zatímco Vítek vysvětloval dělníkům (obšírněji a jasněji) Charryho mínění, dorazili na náměstí zástupci majitelů dolů společně s mladým panem hejtmanem. Když viděli náměstí plné lidí a velitele živě a při rumu diskutujícího s vůdci demonstrantů, trochu protáhli obličeje a jeden se na Charryho osopil: „Jak to, že jste ještě tu demonstraci nerozehnal, člověče? Co se s těmi žebráky vybavujete?“

Okresní hejtman si všiml, jak se Charry zamračil, tak dodal: „My jsme totiž viděli ty... slečny, jak vedou nějaké muže! Myslel jsem, že to jsou zatčení vůdci vzpoury...“

„Ti? Ach ne, to byli jen policejní provokatéři. Štvali lidi, tak jsem je odsoudil na deset let galejí...“ usmíval se Charry.

„A co to děláte teď, proboha?“

„Zakládáme dělnický spolek a odborovou organizaci.“

„Kriste Ježíši!“ vyjekl okresní hejtman. „Co sis to vymyslel za pitomost? Na co odbory? Na co dělnický spolek?“

„Aby se dohodl s fabrikanty na zvýšení platů!“

„Ale my nemůžeme zvýšit platy!“ řekl vyjeveně jeden pán.

„Ne? Ani když já to poručím?“

„Vy nemáte co poroučet! Důl je můj!“

„Důl je státu!“ zahřměl Charry. „Jestli nebudete plnit, co si stát přeje, tak vás stát pověsí!“

Muž se složil do saní jako prkno; okresní hejtman řekl:

„Prosím tě, uvažuj logicky! To přece nejde, zbavit majitele jeho majetku! Nemůžeš nikoho trestat za to, že hospodaří, jak mu to právě jde! Nemají peníze na placení dělníkům, chápeš?“

„Moc ne. Ale já se poradím s manželkou...“

Charry se k nim otočil zády; za sebou zaslechl tiché zasyknutí: »Blbec!«, ale nevěnoval tomu pozornost.

Diana naslouchala s ušima na šťopkách. Teď vážně navrhla:

„Můžeme mu třeba ten důl znárodnit! Není to dobrej nápad?“

„To naše zákony nedovolují!“ křičel okresní hejtman.

„Nebo mu ho můžeme vzít do národní správy! Zjistíme, kolik hlásí čistého zisku dle daňového přiznání; tolik mu dáme. Ostatní použije národní správce ke krytí zvýšených platů dělníkům a k ostatním platbám. A majiteli zakážeme přístup do podniku, aby nám tam nekazil agitaci...“

„Kde proboha berete tyhle nesmysly, paní hraběnko?“ ptal se nešťastný uhlobaron, těkající vystrašeně pohledem okolo.

„Vy jste nečetl vůbec žádné spisy od Karla Marxe a Bedřicha Engelse? To je moc zábavné, to byste si měl přečíst!“

Nešťastník vycítil, že přes panující mráz mu na čele vystupují horké krůpěje potu. „Ale to je socialistická agitace!“

„No jo! A co jste myslel?“

„Hejtmane, proboha, řekněte něco!“

„Charry, prosím tě, uvažuj aspoň jednou jako rozumný člověk!“

„Ale já snad uvažuju jako rozumný člověk! Podívej: tihle lidé přece chtějí peníze za svou práci, chápeš? Oni musí živit svoje rodiny. Co udělá těm pánům, když se na nějaký čas trochu uskrovní? Když každý bude pracovat podle svých sil a dostane za to plat jaký mu náleží, nebudou tyhle obtíže a já nebudu muset hnát své vojáky do mrazu. Copak tenhle názor není rozumný?“

Jeden muž řekl druhému francouzsky: „Úplný idiot! To je tak, když se takové nic stane důstojníkem! Nejde ho nějak zarazit?“

„Těžko,“ řekl Charry touže řečí. „To je z toho, když se hovno stane fabrikantem!“

Muž vytřeštil oči, přitiskl ruce na prsa a těžce lapal po dechu – pak klesl druhému do náruče.

„Proboha, snad ho neranila mrtvice! Hrabě, vy jste zapříčinil, že ten nešťastník zemře...“

„Ušetřil by si provaz!“ řekl Charry chladně. „Pánové, přestaňte bláznit! Dejte mu loknout rumu, to ho postaví na nohy a půjdeme na radnici. Vy, zástupci dělníků, já a moji důstojníci. Lidé venku počkají, až dojde k dohodě. Do té doby nepůjdeme z radnice, dokud nebude podepsána rozumná dohoda o spravedlivých mzdách. Pokud by někdo chtěl odejít, kapitán Yamanaki mu usekne hlavu.“

„To je diktatura!“ ječel jeden pán. „To je sprosťáctví!“

„Nikdo neřekl, že není.“ odsekl Charry přes rameno.

Jednání na radnici trvalo dvě a půl hodiny, padla při něm velmi ostrá slova, pěsti bily o stůl a někteří pánové ztráceli důstojné sebeovládání. Jenom Charry seděl klidně v čele stolu, upíjel rum a s úsměvem naslouchal tomu hromobití. Konečně byla smlouva sepsána, Charry ji podepsal a otiskl jeden hrot svého komthurského kříže namísto pečeti. Tím se stala smlouva právoplatnou a byla slavnostně ohlášena čekajícímu lidu.

„A teď, pánové, byste nás měli pozvat na oběd do nějaké lepší restaurace,“ řekl Charry, když to skončilo. „Kvůli vašim zmatkům jsme nestihli náš oběd v kasárnách a velmi nás to mrzí!“

„My žádné recepce pořádat nebudeme!“ vyjel si zástupce majitelů dolů. „Stačí, o co jste nás okradli na mzdách!“

„To je ovšem chyba, protože tihle zase nemají peníze. Nezbývá, než abych recepci uspořádal já. Jste všichni srdečně zváni...“

„Já se rozhodně nezúčastním!“ řekl okresní hejtman zostra.

„Já také ne!“ řekl mluvčí podnikatelů. „S takovými...“

„Řekl jsem, že jste srdečně zváni!“ pravil Charry. „Když řeknu něco takového, znamená to, že kapitán Yamanaki a jeho vojáci...“

„Ach tak! Už jsem pochopil,“ řekl hejtman. „Kde račte pořádat svoji triumfální hostinu?“

„Můj kapitán Bellini má tady za rohem takový příjemný podnik; dřív se mu říkalo Červená růže...“

„Ale tam přece... to je nevěstinec!“

„Býval. Teď je to chrám fénické bohyně Astarté.“

„Stejně tam ty chlapy nepustí v jejich špinavých hadrech!“ smál se někdo pohrdavě, ukazuje na dělnickou radu.

„Zdá se, že jste tam dlouho nebyli. Vzadu jsme zřídili lázně, ve kterých se mohou důkladně vykoupat. Do chrámu se stejně vchází buď v obřadním oděvu, nebo bez...“

„Pane, já nechápu...“

„Ale no tak! Dřív jste tam chodili docela rádi; neříkejte, že jste na to zapomněli! Oni si na vás pamatují...“

„Inu... jestli je to váš rozkaz...“

„Nazval jsem to zdvořilým pozváním!“

Vzdali to; co vlastně mohli dělat jiného? Bellini se ochotně ujal organizace oslavy, přidělil zkušené dámy každému z hostů a zařídil, aby o ně bylo všestranně pečováno. Charry zajistil, aby každý dostal tolik alkoholu, až se nebude moci hýbat a bude tam muset přespat. Platil německými markami – z naší dílny.

„Závidím ti, Charry, jak lehce řešíš ty nejsložitější problémy! Spory mezi podnikateli a dělníky se řeší už dlouhá staletí – ale nikdy tak rychle a bezbolestně!“ řekl mu Vítek.

„Já řeším všechno jako idiot, víš? Někdy je to ta nejlepší metoda; pamatuj si to!“

„Přesto – jako důstojník a člen vyšší společnosti...“

„To možná. Ale nemám ani důl, ani fabriku, ani nic takového. Mám svou loď a ta ještě patří arminskému státu. Já si můžu dovolit být nestranný. A taky si můžu dovolit odjet domů spát; jak se zdá, pánové už přestávají mít přehled...“

Pak se naši vojáci taktně vytratili a odjeli.

Císař Vilém II. podlehl spravedlivému hněvu, když mu jeho agenti dodali pohlednici s portréty členů našeho štábu. Bil pěstí do stolu a řval s vyceněnými zuby:

„Ten darebák, ten drzoun, ten zatracený pasák krav! Za tohle ho rozmačkám jako štěnici, toho ordinérního chlapa! Neuvěřitelná drzost – on se nechá fotografovat dokonce ve stejné póze jako já, císař Německa! Neuvěřitelné, neuvěřitelné!“

Jeho válečná rada zachovávala pochmurné mlčení. Ostatně, každý měl podobnou pohlednici už u sebe, jak jim je dodali jejich věrní. Jenom Moltke se odvážil podotknout:

„Vydali to v několika desítkách tisíc exemplářů. Skoro pro každého jejich obyvatele jednu. Lidé si to věší nad postele a staví na domácí oltáře mezi obrázky svatých. A posílají to všem možným známým do celého světa...“

„Ta ostuda!“ sípal císař. „Ta ostuda! Já toho chlapa přetrhnu jako zmiji! Najděte mi důvod a napadnu ho třeba hned!“

Hindenburg: „Nedoporučuji, Veličenstvo! Na cestách leží spousta sněhu; byl by ve výhodě jako na té své Hůrce. Musíme počkat, až cesty náležitě vyschnou a budeme na ně moci vyrazit s těžkými děly a pořádnou silou vojska...“

Falkenhaym: „Kromě toho musíme mít důvod k vypovězení války! To, že se nechal vyfotit jako naše válečná rada, není žádný důvod!“

Vilém II.: „Já nepotřebuji důvod! Je to štěnice a je třeba ho rozmačkat, to je ten důvod! Moltke! Zabijte ho, otravte ho, zastřelte ho, udělejte s ním něco, člověče! Na co máte svoje lidi, na co platím všechny ty vaše zabijáky?“

Moltke: „Veličenstvo, nemohu za to! Poslal jsem na něho elitního střelce, vítěze několika závodů ve střelbě... ale on se mu nějak ubránil a ještě zostudil našeho velvyslance před celým městem! Budeme nuceni jmenovat nového, protože Guyrlayowe ho sprostě obvinil z toho malého incidentu a urážlivě mu hodil mrtvolu toho nebožáka na území našeho velvyslanectví...“

Hindenburg: „Překročil diplomatickou suverenitu našeho velvyslanectví? To by mohl být důvod...“

Moltke: „Bohužel ne – a má na to svědky. To by nešlo!“

Vilém II.: „Je to ďábel! Pošlete nového, člověče!“

Moltke: „Bohužel... máme jisté obtíže. Totiž, Guyrlayowe dal vzápětí oběsit okresního hejtmana, který pomáhal našemu muži. Následkem toho se v jejich správních orgánech nedají najít lidé, kteří by byli ochotni nám poskytnout jakoukoliv pomoc; třeba jen sebemenší. Spíš by je prozradili...“

Vilém II.: „Zbabělá pakáž! Ti zbabělci nejsou vůbec hodni být našimi milovanými poddanými! Vystřílet je všechny!“

Moltke spráskl ruce, Hindenburg se tvářil zdrceně.

Vilém II.: „Moltke! V jakém stavu je jeho armáda?“

Moltke: „Bohužel, přesné a důvěryhodné informace už nemáme a ani mít nebudeme. Náš agent kapitán Janssen padl hrdinskou smrtí při plnění služební povinnosti; prosím, abyste věnovali nejvyšší úctu jeho památce. Nyní jsme už odkázáni jen na agenty, kteří nemají přímý přístup do pevnosti a musí shánět informace, jak se dá...“

Von Einem: „Ale vždyť vydávají jakési propagační materiály!“

Moltke: „Pokud se jim ovšem dá věřit! To vydává tiskové středisko v jejich hlavním městě. Novinář Arnošt Fousek a jakýsi Bruno von Weranski. Ovšem ty údaje jsou tak nevěrohodné, že...“

Vilém II.: „Zkraťte to. Jak to tam vypadá?“

Moltke: „Kromě původního stavu mužstva jsou tam: Arminští Tygří gardisté, pár stovek Poláků generála Anczewskiho, jezdci vévody Escambrraye, pěchota plukovníka MacLawwena, další pomocné oddíly různé úrovně, šelmy, ženy a děti.“

Bethmann-Hollweg: „Ženy a děti přece nepočítáte k vojákům!“

Moltke: „Oni sami se k nim počítají. Abatyše řádu Čistého srdce Veronika Mendoza di Castro prohlašuje, že budou bojovat jako muži. Kromě toho je vede císařovna Diana!“

Vévoda Albrecht von Württemberg: „Prosím, abyste nenazývali ty lidi dle titulů, jež si přisvojili! Jaká císařovna, jaká abatyše a jací důstojníci? Je to jenom banda ničemů...“

Moltke: „Omlouvám se, Výsosti. Ale Veronika Mendoza je skutečně princezna a Escambrray pravý vévoda. Jeho rod pochází od Karla Velikého a je spřízněn i s Hohenzollerny, po jedné prabábě. Guyrlayowe je ovšem dobrodruh; ale rod Baarfeltů pochází někdy z časů Hunských válek. Pro zjednodušení situace jsem usoudil, že bude nejlepší jmenovat každého tak, jak si sám říká...“

Vilém II.: „Ovšem Moltke, říkejte jim, jak chcete! My všichni víme, oč se jedná. Bratránek Albrecht se neurazí.“

Albrecht von Württemberg: „Jak chcete, Veličenstvo. Ovšem potom musíte pochopit, že k nám prostý lid nemůže cítit zbožnou úctu, když my sami vyznamenáváme svou přízní takové dobrodruhy!“

Vilém II.: „Ale prosím vás! Moltke, pokračujte!“

Moltke: „Nadále přibývá lidí, kteří přicházejí do pevnosti. Zvenčí je zcela nemožné zjistit, kdo patří k armádě a k jaké. Uniformy mají různé nebo vůbec žádné a o jejich zařazení se dá s úspěchem pochybovat.“

Vilém II.: „Zkrátka a dobře: Kolik má Guyrlayowe vojska?“

Moltke: „Řekl bych, že necelé čtyři tisíce.“

Vilém II.: „No prosím! Řekl bych, že patnáctitisícový armádní sbor, který jsme určili pro tuto akci, jej musí rozdrtit!“

Büllow (po chvíli ticha): „Upozorňuji Vaše Veličenstvo, že to není tak docela jisté. Taktika jeho armády je poněkud jiná, než taktika běžných armád, se kterými jsme zatím bojovali...“

Vilém II.: „Vysvětlete mi to!“

Büllow: „Prošel jsem si Janssenova hlášení. Popisuje v nich mimo jiné výcvik, který prováděli řádoví instruktoři s jejich vojáky. Učili je útoku ze zálohy, nečekanému přepadu, boji lstí a klamem. To my neprocvičujeme!“

Vilém II.: „Ovšem, že ne! My taky nejsme bandité a lupiči!“

Büllow: „Účelem výcviku našich vojáků je naučit je střílet salvou proti postupujícímu nepříteli. Řádoví vojáci jsou cvičeni, aby stříleli jednotlivě a zasahovali každým výstřelem cíl, to jest jiného vojáka. Neumějí kvérgrify, neznají parádní pochody, ani zdravit vyšší důstojníky. Ale obávám se, že střílejí dobře...“

Falkenhaym: „Nedejte se vysmát, Büllowe! Co zmůžou proti železným plukům naší armády, otužilé ohněm a krví!“

Büllow: „Projdou našimi pluky jako horký nůž máslem. Prosekají se skrz naše železné chlapce! Escambrrayova jízda a MacLawwenova pěchota už to párkrát předvedly; a Guyrlayowe vyhrál několik bitev. Pamatujete na Hůrku?“

Vilém II.: „Dobrá, pošlete proti nim dvacet tisíc mužů! Dvacet tisíc proti čtyřem, to už snad stačí, nemyslíte?“

Büllow: „Guyrlayowe nám uteče do lesů a vpadne nám do zad. Trochu už chápu jeho taktiku: máme početní převahu, ale on má možnost nás neustále znepokojovat. To je nepříjemné...“

Moltke: „Jakmile uteče z boje, vyhlásíme ho za poraženého a obsadíme hlavní město. Nebudou dělat potíže; ministerský předseda je starý hlupák, skoro už neví, co se kolem něho děje. Podá demisi. Vláda přijme naše podmínky, to je zajištěno. A parlament, kromě několika křiklounů, je také náš.“

Vilém II.: „Musejí si uvědomit, že mají jenom dvě možnosti: buď přijmout naši diktaturu, nebo strpět diktaturu Guyrlayowa. Ať si sami vyberou, co jim bude lépe vyhovovat!“

Hindenburg: „Případně mají třetí možnost: sklonit se pod botou templářských komthurů!“

Vilém II.: „Ten jejich řád si už vážně dělá, co chce! Poslední zprávy naznačují, že snad všichni zešíleli...“

Moltke: „Obávám se, pane, že ne tak docela. Naopak, shromažďují síly. Začínají se chovat jako mocná organizace, která se nemusí nikoho o nic prosit a nikoho se bát. Naopak, ostatní mocnosti se budou muset ucházet o jejich přízeň!“

Vilém II.: „Blázni! Stačí najít záminku k válce a rozdrtíme je všechny jedním úderem! Ostatně, jak dopadla ta akce Rozvrat?“

Moltke: „Bohužel, velmi špatně. Dnes ráno jsem dostal hlášení. Ten blázen se smířil s dělníky, opil se s nimi a přinutil naše přátele ze Společnosti důlních prací k poslušnosti. A co horšího, všechny naše lidi pochytali a zajali. Obávám se...“

Büllow: „Myslíte, že by jim mohli ublížit?“

Moltke: „Myslím, že je už v životě neuvidíme. Jakmile přijdou na to, že je nikdo nebude postrádat... ti lidé prostě zmizí. Někde v pracovním táboře, na jejich lodích... co já vím? Třeba si je nechají jako osobní otroky!“

Vilém II.: „To tak přece nemůžete nechat!“

Moltke: „Kde je mám hledat? Za týden už nebudou tam, kde jsou teď! Nebo budou mít jiné papíry, jiný vzhled... ze zajatců, které pochytali na Hůrce, jich už dvacet procent zmizelo. Zkrátka ti lidé už neexistují. Místo nich jsou tu jejich jezdci...“

Vilém II.: „Jestli tomu rozumím, naši lidé se přidali k nim? K nepříteli, který je zajal?“

Moltke: „Ke skupině fanatiků, kteří je přesvědčili. Zachránili, v jejich terminologii. Ti lidé se cítí jako zachránění; stejně jako Poláci, kteří uprchli po povstání...“

Falkenhaym: „A jejich vlastenecké cítění?“

Moltke: „Řád je nad státem. Řád sám je stát; už se cítí být jenom jejich občany, na nás jim záleží jenom jako na rodné vesničce, na kterou nostalgicky vzpomínají...“

Vilém II.: „Vaši lidé jsou neschopní, Moltke! Proč má Guyrlayowe lidi tak schopné a my... hlupáky? Proč, k čertu?“

Moltke: „Spoléhám ještě na jednoho muže. Vévodu d'Escambrray a jeho snadno ovlivnitelnou povahu...“

Hindenburg: „Na toho ďábla?“

Moltke: „Podívejte se dobře na dívku, která na fotografii sedí vedle něho! Jména si nevšímejte, je to nějaká Polka; ale podle obličeje Baarfeltova dcera! Jestli se Estragon ožení s dcerou Baarfelta, jeho prestiž v řádu okamžitě stoupne; a on je člověk, kterému sláva stoupá do hlavy rychle!“

Vilém II.: „Počítáte, že nás napadne sám?“

Moltke: „Počítám, že při první příležitosti udělá chybu, kterou by neudělal Guyrlayowe. Poskytne nám záminku k válce, jakmile ho Tygr pustí ze řetězu.“

Büllow: „On ovšem ví, co je v takovém Estragonovi?“

Moltke: „Jistě! Estragon se prý hlásil na tu akci proti horníkům. Kdyby po něm hodili kamenem jako po Tygrovi, pokynul by svým jezdcům a na tom náměstí by zůstalo nejmíň sto mrtvých! Taková věc by se už nedala vyřešit smírně! Jenomže Guyrlayowe je jako počasí – když má být klidný, rozčílí se a když se má neznat vztekem, vtipkuje a přemýšlí bystře jako liška!“

Vilém II.: „No dobře. A ten... Estragon?“

Moltke: „Estragon neuvažuje, on tasí šavli. Neříkám, že není chytrý, je jeden z nejlepších lidí, které řád má a když dostane podporu Baarfeltů, může se zbavit toho mladíčka Carialtiho jako nic...“

Hindenburg: „Je k vzteku, že se zamiloval zrovna do dcery toho Baarfelta! Už jsme doufali, že budeme mít Baarfelta z krku a že nás už nebude strašit ve snu; jenomže to jsou Templáři! Napřed horují pro sňatek z lásky, a pak upečou tak vychytralé spojení, že by si nikdo lepší nevymyslel! Starý Baarfelt si chce pojistit svoje zájmy v Evropě, než odjede do pekel...“

Büllow: „Byl bych opatrnější při hodnocení jejich vztahů. Nikdo neví, jak k tomu spojení došlo. Je pěkná a Estragon není slepý. Možná se skutečně jedná o milostné vzplanutí bez postranních úmyslů.“

Hindenburg: „Ať je to jak chce, je to nejhorší, co se mohlo stát. Pokud je ta dívka skutečně Polka, snadno získá Estragona na pomoc polským rebelům. Vévoda půjde bojovat do Polska, jako půjde kamkoliv, kde bude moci zabíjet. A samozřejmě, odneseme to zase my! Moltke, taky jste slyšel, že se už zas mluví o povstání?“

Moltke: „Zakroutíme mu krk jako povstání Jerzy Lasęky. Poláci povstávají pravidelně každého půl roku, jen co se přestanou klepat strachy po předchozí trestné výpravě. Ale velkou vzpouru, jako ta z roku čtyřicet osm, už nedokážou, jsou slabí a osamocení. Jejich nejfanatičtější přívrženci utekli naštěstí do ciziny. I Guyrlayowe jich tam má slušný počet!“

Vilém II.: „Ať jde celý polský národ třeba do horoucích pekel, nepotřebuji je! Ať si táhnou k tomu bláznovi; zničíme je společně s ním a těmi ostatními šílenci!“

Moltke: „Plně souhlasím s Vaším Veličenstvem...“

Vilém II.: „Ale chci vědět jedno: čím dál víc se mluví o vyšší moci, která je chrání! Jejich činy nasvědčují tomu, že oni snad skutečně věří, že je chrání Bůh! Ničeho se nebojí, nejmíň ze všeho vlastní smrti... a vítězí, neustále vyhrávají! Jaká je skutečná pravda, Moltke: Přeje jim Bůh?“

Moltke: „Jsou to kacíři, Veličenstvo! Bůh je nestranný...“

Hindenburg: „Doufejme...“

Büllow: „Přeje si Vaše Veličenstvo stanovit nějaký určitý termín pro rozhodující vojenský zásah?“

Vilém II.: „Je konec února, pánové. Jakmile sejde sníh a oschnou cesty, aby se vojsko mohlo pohybovat, vyrazíme!“

S tímto rozhodnutím se válečná rada rozešla.

V kočáře taženém čtyřmi vraníky dorazila do pevnosti Swärzbeeck dívka, před níž Denis zůstal na chvíli zaraženě stát a hbitě uvažoval. Spolu s ní přijela ještě jedna, v lidovém kroji v tom kraji nebývalém; ta obstarávala spřežení a plynně nadávala v řeči maďarské i cikánské. Její velitelka nenadávala, leda potichu; na Denise se jenom usmívala a trochu žasla.

Denis ji oslovil německy a zdvořile uvítal na půdě pevnosti; dívka vysedla a tím zjistil, že je o něco menší než Julka, takže od ní snadno rozeznatelná. Kromě toho měla dlouhé černé vlasy a byla mnohem méně vážná, než Julie v poslední době bývala.

„Já taky ráda, že se poznáváme!“ řekla s maďarským přízvukem. „Už já myslela, že sem nedostanu!“

Denis zdvořile přešel na maďarštinu, což návštěvnici potěšilo. Zajímala se, zda se tady v pevnosti nenachází nějaká dívka, která by se jí obličejem trochu podobala.

„Ale samozřejmě, dokonce dvě; moje sestry Julka a Maryška. Pak je tu ještě třetí, ale tu rozeznáš snadno podle barvy. Ty jsi jak vidět čtvrtá – jak ti říkají?“

„Magda Szomódiová.“

„Takže to jsi ty, kterou zavřeli v Itálii místo Julky?“

„To už se tady ví?“

„My víme všechno, má drahá. Posílá tě arcivévoda Jan Salvátor?“

„Ne, posílá mne Heinrich von Raune. Mimochodem, taky ten mladý pán je ti velmi podobný, hochu...“

„I tobě, i tobě! Tak pojď, představím tě děvčatům...“

Julka zajásala, když spatřila Magdu; Magda ovšem poněkud zaváhala, neboť čekala dívku černovlasou a nikoliv zelenomodrou. Taky nečekala, že bude oblečena do mnišského roucha barvy ostře červené, které si předevčírem pořídila a o kterém jí Diana slíbila, že bude vypadat líp, až vybledne. Studovala starou knihu v kožené vazbě s okovanými rohy, psanou směsí středověké němčiny a latiny s občasnými texty v řečtině, hebrejštině, aramejštině atd. Tori si takové starosti nedělala, seděla v koutě docela nahá a do té chvíle se nudila, neboť to nevypadalo, že Julie svoje studium brzo skončí a bude mít náladu si hrát.

Denis přihlížel s potěšením; Magda byla patřičně překvapena, což mu lahodilo. Minimální překvapení však pozoroval na její společnici, která se jmenovala Marika. Později se dozvěděl, že je to vesnické děvče, zvyklé starat se o koně a ostatní zvířectvo, přičemž všechny pány považuje za šílence, kteří stále dělají něco zvláštního. Proč by se měla divit, když prošla už pár zemí, ve kterých se v každé jinak mluví, platí tam jinačí peníze, vládne jiná móda a tak. Rozumné a přirozené je, jak žijí lidé v její vesnici – nebo ne?

Takže Magda nejdřív chvíli vykuleně zírala na Julii, potom se obrátila k Tori a zaváhala, co je to za stvoření. Černocha zatím v životě neviděla; že je jí holka podobná, pokládala za výsledek nějakých čarodějnických pokusů Julky. K magii se ještě dostaneme; prozatím tolik, že pevně věřila ve schopnost zdejších dívek začarovat cokoliv jakkoliv. Na každou novinku vnitřně reagovala:

»Ano, je to trochu divné! Ale já si rychle zvyknu!«

Julka na nic nečekala a vítala ji: „Ach, ty má chudinko; tak to tebe zavřeli v Itálii místo mě a nutili, aby ses přiznala?“

„Jo, to jsem byla já,“ souhlasila Magda. „Copak; kdybych aspoň věděla proč a za co! Já bych jim trochu spletla sítě, jenže jsem nevěděla oč jde, tak jsem nemohla...“

„Děkuju, stačilo. Pokud bys něco potřebovala, abych ti pomohla, tak si jenom řekni!“

„Není třeba; mně úplně stačí, že jsme se našly! Totiž, když jsem se dozvěděla, že bych mohla mít sestru, byla jsem jako na trní! Strýček János přemýšlel nad tím, že mne označovali za dceru nějakého Baarfelta; že prý to je možné, protože takový pán býval jeho přítelem a znal mamá. Tak jsme jeli do Vídně a tam mě představili Heinrichovi. Ten se jenom podíval a řekl, že nám umožní setkání. A poslal mne sem – tak jsem přijela!“

„Zrovna v pravou chvíli! Začínáme tady válku...“

„Opravdu? To se moc hodí. Na Balatonu jsem střílela kačeny; je těžší zastřelit nepřítele než kačenu?“

„Mě se neptej, já nikdy nikoho ještě nezabila. Denis by ti mohl povídat, ten už v boji byl...“

„Já? Ani moc ne. Skoro se stydím, ale nemám na kontě víc než tři lidi. Aspoň co vím určitě...“

„Kurážnej kluk,“ Magda mírně zaváhala, pak ho pohladila po modré kadeři, která mu splývala z čela. „Poslechněte, proč máte oba tak divnou barvu vlasů? Totiž... toho, co z nich zbylo! To je tady... povinný?“

Denis se rozesmál. „Neboj, povinný to rozhodně není. I když těžko říct, jakej účes budeš mít za měsíc ty. Všechno vzniklo na základě nutnosti přestrojit Julku, aby ji v Itálii neodchytili do kláštera. Tam by ji sice ostříhali taky, dokonce podstatně víc, jak jsme mohli vidět na naší sestřičce Janě von Gremis; tu ti ukážem, až nás navštívíš v Arminu. Takže Julka se rozhodla nedat chytit a ostříhala se na kluka; pak jim vzala šmíra, přišla sem a tak dlouho provokovala, až jí udělali na hlavě tuhle nádheru. No a já zrovna dostal chuť se nechat trochu ztýrat, tak jsem provokoval holky, až mě podržely a obraly až na ten pramínek. Teď chodím sem tam a provokuju dál, aby mi ho ustřihli taky, jenže to nikdo nechce udělat, aby na něj nepadlo prokletí...“

Magda pokyvovala chápavě hlavou. Pak řekla: „Prosím tě, mohl bys mi to zopakovat... v nějaké řeči, které rozumím?“

„Jistě, rád. Které řeči rozumíš?“

„Maďarsky.“

Denis obrátil oči v sloup a chvíli přemýšlel, kdežto Julka se smála. Potom řekla s laskavostí sobě vlastní: „Boží mlýny melou pomalu, ale jistě. Odsuzuji tě tímto právem, abys chodil všude se svou sestrou Magdou a tlumočil jí, dokud se nenaučí kloudně německy, španělsky, italsky, keltsky a tak dál. Pro jistotu to ber jako trest za všechno, čím jsi nás zlobil!“

„Já že zlobil? Já byl tak strašně hodnej, že v pekle ze mě byli nešťastný! Tak čím jsem si zasloužil...?“

Magda se snažila chytat smysl jejich hádky a vesele se smála. Když se Denis uklidnil, začal jí vysvětlovat situaci maďarsky; mával u toho rukama jako větrný mlýn a Magda taky. Julii to připadalo, že se co nevidět servou, ale ve skutečnosti se jejich diskuse nesla v naprosto přátelském duchu.

„Už to teda chápu,“ řekla Magda. „Až na některé drobnosti. Proč myslíš, že já se někdy nechám takhle ostříhat?“

„Protože seš ženská, a všecky ženský jsou parádivý jako opice. Už teď nad tím špekuluješ a přemejšlíš, jak velkej rozruch bys vzbudila, kdyby sis nechala s tou koňskou hřívou něco udělat. Tos ještě neviděla ostatní holky! Nejdřív jim začneš závidět, pak se odhodláš k nějaký menší úpravě a pak se necháš ukecat k větší. Mimochodem, nejšikovnější kadeřnice je támhle Tori; to je to černý okatý, co je ti tak hrozně podobný...“

„Už jsem si ji prohlížela; jenom jsem nechápala, co je zač!“

„Naše sestra, jenom černá. Navzdory obecnému mínění její matka není opice; po městě se povídá od doby, co ji viděli v akci, že je šimpanz. Tori se to tak líbí, že se učí poskakovat jako opice, a až si dodělá hlavu, bude to předstírat...“

„Dodělá hlavu? Koukám, že má dlouhý vlasy a mezi nima místama vystříhaný fleky. Vypadá to... dost hrozně!“

„První vznikly, když po ní holky chtěly copánky do mandaly; to jsou takový magický obrazy, uvidíš. Taky tě ovexlujou, pokud teda nemáš tak přísný předpisy jako Estragon. Tvůj švagr, muž naší sestry Maryšky. On je Sikh a na vlasy si sáhnout zkrátka nesmí. Další copánky dala jako zaslíbení svým milencům; pověsila jim na ně ochranný amulety, který jim vyrobila, víš? No a nakonec se rozhodla, že si uplete škrticí šňůru; nejúčinnější je z vlastních vlasů, takže... ukaž, Tori!“

Tori se nedala prosit; ačkoliv nemohla rozumět jedinému slovu, Denis měl pocit, že stejně vše chápe. Vytáhla ze svého kouta asi dva metry dlouhou tenkou šňůru, pružnou a pevnou, s níž uměla velmi dobře házet. Když cvičila, poletovala jí šňůra v rukou jako živý had.

„Bude ještě delší, až k tomu připlete ty zbývající copánky!“

„To jí vůbec není líto? Ty její vlasy musely bejt krásný!“

„Byly, moc. Jenže Tori se rozhodla, že už je nebude nikdy potřebovat. Líp než my ostatní ovládá schopnost rozhodnout se zbavit všeho, co bylo v minulosti. Myslí jen na přítomnost; ani budoucnost ji nijak zvlášť netočí...“

Magda chvíli přemýšlela. „Mohl bys mi nechat chvilku, abych pár věcí pochopila? Víš, celou cestu mi každej vykládá všelijaký řeči o vás a vašem... světě. Možná jsem tak trochu blbá a nechápu dost rychle, ale... Třeba, co to čte Julie?“

Denis se na knížku musel podívat. „To je z medicíny. Kritika Paracelsa od nějakého středověkého zabedněnce; jenomže ten člověk měl tu kliku, že Theophrasta Ephraima z Hohenheimu skutečně znal a diskutoval s ním, takže tam zapsal jeho autentické výroky! On je sice vyvrací, ale na tom tak moc nezáleží, Paracelsus stejně...“

„Aha... Patří to do magie?“

„Je dost málo věcí, které nepatří do magie.“

„To černé dítě... Tori – taky ovládá magii?“

„Velice dobře. Na úrovni svého chápání, ale výborně.“

„A ty?“

„No – učím se.“

„Použil jsi zvláštní formulaci: nikdo se neodváží ustřihnout ti poslední zbytek vlasů, ačkoliv si to přeješ, dokonce provokuješ, aby ti to udělali. Řekl jsi: aby na něho nepadlo prokletí.“

„Ach, jen taková hra! Existuje představa, že člověk má mít copánek; za ten ho Bůh vytáhne z oceánu nevědomosti. Jestli se někdo rozhodne svévolně mu ho ustřihnout, může na sebe nějak přivolat neštěstí.“

„Je na tom něco pravdy?“

„Vůbec ne, jenom hloupá pověra. Přesvědč se sama, vem nůžky a ušmikni mi ho! Určitě se ti nic nestane!“

Magda se podívala na Julii, na Denise, pak na Tori. Zakroutila hlavou. „Ještě před hodinou bych nezaváhala, ale... udělal bys to ty, kdyby tě k tomu někdo vyzval?“

„No... záleželo by na okolnostech...“

„Aha. Takže neudělal!“

„To teda udělal! Vždycky, když si Tori uplete na hlavě další copánek do svý škrticí šňůry, ustřihávám je já! Brzo jí ušmiknu i ten poslední a potom jí hlavu ještě oholím břitvou!“

Tori se šklebila a pomrkávala zlatýma očima.

„Ale ona to tak chce!“ zjišťovala Magda.

„Samozřejmě!“

„A ty jsi... udělal nebo uděláš nějaké protiopatření, aby se ti to nemohlo nějak vymstít?“

„Pořád dělám nějaká opatření.“

„Vypadá to, že jseš pěkně mazanej malej bráška; přesně takovýho jsem si vždycky přála! Tak mi teď chytře poraď: chtěla bych něco studovat, abych nebyla tak pekelně blbá! Řekni, co!“

„To máš těžký... co jsi studovala doteďka?“

„Blázníš? V Uhrách? Klášterní lyceum, a ani to jsem nedodělala. Zbožným sestrám se mý chování zdálo neudržitelný...“

„Bude to těžký. Nejdřív bys musela umět řeči. V noci tě sice holky napojej na... zkrátka, budou ti cpát do hlavy rozumy. Tomu se říká přenos mentální energie. Budeš spát tady s náma?“

„Já nevím... snad bych měla bydlet s Marikou! Já umím německy aspoň pár slov, ale ona vůbec nic!“

„Přesto by bylo lepší spát tady! Když se Maryška odstěhovala ke svému muži... Julka se co nevidět vdá taky...“

„Nakopu tě do zadku!“ řekla Julka italsky, přestože doposud ti dva hovořili maďarsky a nevěděla o čem.

„Vidíš, už nás propojuje,“ smál se Denis. „Vysvětlovat ti nic nebudu, pochopíš to když... no jo, jenomže spát s holkama tady, to by mohlo... jestli to na tebe nebude náročný!“

Magda zrudla. „Tak nevím, jestli ty jseš ten správnej, kterýho se na to mám ptát, ale... povídají se takový věci...“

„Jsem ten správnej. Mám lékařské vzdělání v rozsahu university, do čehož patří sexuologie. Že neprovádím praxi, se nedej zmást; jsem přece mnich!“

Magda potřásla hlavou. Potom začala opatrně líčit, že každý, kdo se dozvěděl, kam jede a proč, se zhrozil a varoval ji před strašlivě nemorálními praktikami, které se tu provozují. Magda byla poučena, že aby byla přijata, bude muset strávit noc napřed s každým zvlášť, bez ohledu na to, zda jde o muže či ženu, potom se zúčastní několika hromadných orgií a nakonec bude předhozena ďáblovi v podobě ohyzdného chlupatého kozla s obrovským údem, což se tu považuje za zasvěcení. Pochopitelně propadne peklu jako všichni Templáři; ale zároveň bude jako služebník pekel poslána zpátky na svět, aby kazila ostatní a strhávala je do záhuby.

„Fantastický,“ vydechl Denis. „A to sis sem troufla?“

„No... Třeba mě to bude bavit, ne?“

Denis se smál tak dlouho, až ho Julka násilím donutila přeložit aspoň ty nejzajímavější části. Krčila rameny a potřásala hlavou, zatímco Tori si to představovala a svíjela se smíchem.

„Máš smůlu, větší část toho není pravda. Pravda naopak je, že když se ti někdo zalíbí a budeš se za něj chtít provdat, nebude ti do toho nikdo kecat. Dokonce předpokládám, že se to co nevidět stane; nepatříš k těm, co by bránily své panenství zuby nehty!“

Magda byla poměrně ochotna bavit se na toto téma. Nejdřív ovšem začala o své komorné Marice, která pochází z kraje, kde dívky nosí sice několik sukní, ale žádné spodní prádlo. Překáželo by jim v případech, kdy je muž náhle přemožen tak silným návalem vášně, že se na dívku vrhne, přemůže její odpor a zmocní se jí. Takové příhody se Marice stávají celkem pravidelně, především při práci. Na požádání uvedla příklad: Marika hrabe seno, muži sekají. Jeden usoudí, že má náladu, povalí Mariku do sena, udělá jí to, zapne si gatě a seká dál. Marika krmí koně, muž poklízí. Najednou ho napadne, přehne ji přes žlab, udělá jí to, zapne si kalhoty a jde vyvézt kolečko s hnojem.

„Dost dobrý,“ konstatoval Denis. „To se stává jenom tý tvojí Marice, nebo i jiným děvčatům?“

„To je tam všeobecně zvykem. Místní zábava...“

„Jak moc se Marika podobným útokům brání?“

„Tak... přiměřeně. Muži jsou ovšem velmi hrubí, a když to na ně přijde, vášeň jim dodává sílu. Ze začátku, v dětských letech, se bránila víc, někdy po tom trochu brečela. Teď už si zvykla.“

„Jde pořád o stejného chlapa, nebo se to střídá?“

„Podle toho, kdo je zrovna po ruce.“

„Chápu. Jak to probíhá třeba v noci? To se neděje nic?“

„Ale ano! Večer se muži samozřejmě opijou. Potom vlezou na seník za děvčaty a tam...“

„Rozumím. To jsou opilí každý večer? Děvčatům to nevadí?“

„Ty se přece chodí bavit taky...“

„Takže jsou opilé stejně jako kluci?“

„No... když do hospody nejdou, kluci jim vezmou flašku domů.“

Denis to zhruba přeložil Julce a vyzvídal dál. Dozvěděl se, že popsané zvyklosti se týkají vesnické kasty, kterou tvoří děvečky a čeledínové, jakožto osoby zcela bezprávné a nemajetné. Panské zvyklosti jsou samozřejmě jiné. Když se pán rozhodne, že se mu právě zalíbila nějaká děvečka, nařídí, aby k němu okamžitě přišla a pomiluje se s ní. Její názor není rozhodující. Rovněž tak ho nezajímá, zda je to dospělá žena nebo nějaká husopaska; většině děvčat se stalo, že to byl jejich první podobný zážitek a obvykle se jim moc nelíbil, spíš brečely. Když pán usoudí, že se dívka nechovala řádně a neuspokojila ho, zmlátí ji za odměnu bičem.

Když to Julka slyšela, začala se rozčilovat; Magda ovšem krčila rameny a odpovídala: „Co se divíš? Je to v Uhrách!“

Denis se zajímal, zda takové poměry mají nějaký konec. Jistě ano: když si dívka ušetři ze svého ubohého platu dostatečné věno, provdá se za nějakého čeledína a začnou hospodařit na svém jako chalupníci; pak usilovně dřou i se všemi svými dětmi, šetří krejcar ke krejcaru, až si mohou koupit pole a stát se sedláky. Potom opět dřou od slunka do slunka, teď i se svými čeledíny, až vydělají ještě víc peněz a stanou se statkáři. Nakonec si koupí šlechtický titul a je z nich panstvo. Tak vznikla Magda.

„To se asi nepodaří tak snadno, co?“

„Ne... trvá to několik generací.“

„Aha. A co ti, kterým se to nepodaří?“

„Ti zůstanou čeledíny nadosmrti.“

Výslech pokračoval na téma lásky. Magda přiznala, že láska je velice časté téma v písních, pohádkách a vesnických vyprávěních, ve skutečnosti však existuje mnohem méně a v pokleslejší formě. Přirozené a normální je, když chlapec zjistí, že nějaké děvče má uspořeno hodně na knížce, okamžitě k ní vzplane láskou a chce si ji vzít. Když ona zjistí, že dostane od svého otce jako třetí syn kousek pole, zamiluje se okamžitě taky a může být svatba. Pak se přijde na to, že ona nemá na knížce tolik, kolik se povídalo, a on možná to pole dostane, ale až jeho tatíček zavře oči, což zatím nemíní; je mu sice pětasedmdesát, ale ještě prohání mladé děvečky, zvlášť když se nacpe vepřovým a opije uherským vínem. Tehdy mu manželka nasype do kafe jed a on ji umlátí sekerou.

„Copak v tom kraji není nikdo normální?“ ptala se Julka.

„A co je podle tebe normální?“

Julie vysvětlovala a Denis překládal, že normální je, když se dva mladí do sebe zamilují, vodí se za ruce, šeptají si něžné verše, snaží se být spolu sami, chlapec ji přemlouvá, dívka se červená a brání, až nakonec podlehne za vlahé noci na voňavé rozkvetlé louce. Pak svou lásku dlouho utajují, až se nakonec prozradí, oni bojují proti nepřízni rodičů, až po mnohých strázních a protivenstvích je přesvědčí a vezmou se. Pak spolu mají kupu dětí a žijí šťastně až do smrti.

Magda delší dobu přemýšlela a nakonec začala zuřivě kývat hlavou: „Ano, tak to je! V knížkách...“

„Ve skutečnosti se nikdy nic takového nestalo?“

Magda chvíli pátrala v paměti. Pak začala líčit příběh, jak se mladá žena bohatého sedláka krátce po svatbě zamilovala do Cikána a utekla s ním do světa. Sedlák spolu se svými bratry, bratranci a čeledíny tlupu pronásledoval, dopadl je někde v Banátu, došlo ke všeobecné rvačce na nože a několika zraněním. Tehdy cikánská phuri daj, velká matka, vyhnala synovce i s jeho partnerkou ze své tlupy a poradila mu, aby se jí neukazoval na očích, nebo ho její syn, dlouholetý kamarád a bratranec, podřízne břitvou. Mladý Cikán vyřešil situaci tak, že dotyčnou ženu prodal jiným Cikánům. Pak je dopadli četníci, vyšetřovali, pár lidí zavřeli a...

„To tak všechno opravdu bylo? Byla jsi při tom?“

„Ne. Ale povídá se o tom po celým kraji...“

Julka se znechutila a začala se vyptávat na její osobní věci. Magda neměla námitek se svěřit veřejnosti. Je dívkou z rodiny počestné; protože matka měla svoje zkušenosti, poslala ji před začátkem dospívání do kláštera k jeptiškám, kde jedinými muži byli starý pan farář a hluchý zahradník. Občas chodil do kláštera mladý kaplan, který byl nesmírně krásný, červenal se při každém setkání a všechna děvčata se do něj zamilovala. Protože mu starý farář nařídil, aby je zpovídal, vykládaly mu ve zpovědnici všelijaké strašlivé věci, které dílem nebyly pravda, dílem ani nebyly možné. Kaplan jim ukládal čím dál větší pokání, až konečně trávily dny na modlitbách od rána do večera a pořád to nestačilo; tehdy dospěl k názoru, že do dívek vstoupil ďábel a svěřil se nadřízenému. Ten mu vysvětlil, že je pitomec a děvčata si nehorázně vymýšlejí; pak ho dal přeložit do Sárospataku, kteréžto jméno znamená Zablácený potok a úroveň města tomu odpovídá. Zbožné sestry podnikly vyšetřování a seznaly, že hlavním rozvratným elementem je Magda Szomódiová; byla potupně vyhnána z kláštera, poslána domů a později svěřena do péče strýci Jánosovi, který je nesmírně bohatý a všechno je mu jedno. Tím matka v podstatě rezignovala na výchovu slečny dcery a dál se mohla věnovat pletkám s důstojníky, tanci v luxusních barech ve Vídni i Budapešti a prohrávání peněz v kasinu.

Když se Julie dosyta vysmála, zajímala se o první Magdinu lásku a její průběh; sestra se samozřejmě nenechala prosit.

To bylo tak: ucházeli se o ni dva, honvédský podporučík a student z Kološváru, který pocházel ze Sedmihradska a díky složitě německo-židovsko-rumunsko-polsko-uherskému původu měl něžné modré oči a vlnité blonďaté vlasy. Zatímco studentík jí psal básničky a posílal složitým způsobem přes jednu služebnou, honvéd ji učil jezdit na koni a nosil květiny. Magda váhala. Líčila to tak dramaticky, až posluchači nabyli dojmu, že její váhání trvalo nejmíň rok, ale ve skutečnosti se jednalo o první týden po příjezdu do Budapešti. Rozhodnutí za ni učinil honvéd, když ji při vyjížďce povalil do trávy a připravil o poctivost způsobem tak zkušeným, že bylo okamžitě jasné, že to nedělá poprvé. Potom jí nabídl cigaretu; nechutnalo jí jedno ani druhé, ale teď už změnila názor. Pak stručně vysvětlil, že ji miluje i nadále, avšak kdyby se s ním chtěla ještě někdy setkat, bude to lepší v nějakém vhodném hotelu než na mokré trávě. Magda plakala; podporučík jí daroval svůj kapesníček a při příštím milování (už v hotelu spravovaném rakouskou Židovkou odporného vzhledu) jí ho zas taktně sebral, protože na něm byl jeho monogram a jemu došlo, že by jej mohla použít jako důkaz při případném procesu o otcovství, což by rodina nerada viděla.

V rámci léčby svého zhrzeného srdce se Magda zabývala myšlenkou vyslyšet i studenta, který jí nadále posílal básničky. Německy, což tehdy uměla ještě míň než teď. Bohužel, nějaká dobrá duše donesla studentovi, že srdce i tělo jeho vyvolené zatím získal konkurent. Student nejdřív vyhrožoval, že se zabije; potom vyzval na souboj kamaráda, který mu to prozradil a nakonec podporučíka, přičemž kamaráda přizval jako svědka. Situace se stala značně prekérní, neboť vyšlo najevo, že neumí zacházet se šavlí ani s pistolí. Podporučík sarkasticky navrhl souboj na facky, za což hned jednu dostal, ovšem od toho kamaráda. Došlo ke rvačce, avšak též k několika urážkám na cti, které od národnostních (honvéd byl Maďar, student jak výše popsáno), přes náboženské (honvéd katolík, student kupodivu pravoslavný) došly až k politickým (honvéd přívrženec císařství, student revolucionář). Student se dopustil několika urážek státu a výroků, které mohly být brány jako velezrádné. Důstojníci to nahlásili, policie studenta zatkla a došlo k soudnímu procesu, v němž se všichni účastníci chovali naprosto trapně. Magdu nepřizvali ani jako svědka, nebyla doposud plnoletá a strýček János ji radši odvezl na vesnici.

Od té doby získal její lásku každý, kdo splňoval následující podmínky: patřil ke slušné společnosti, vypadal aspoň trochu k světu a měl dva až tři dny času na její dobývání. Navzdory zdání to nebylo moc mužů; prostě jich tolik nebylo po ruce. Magda se většinu času nudila; aby sváděla pacholky či sluhy, na to nebyla ještě dost otrlá a příliš dobře hlídaná. Líbili se jí mladí krásní muži, zejména v uniformě (jakékoliv). Strýček János ji hodlal co nejdřív provdat, ale po zážitku v Itálii se vzbouřila a rozhodla se vyrazit do světa na zkušenou.

Julie ji ujistila, že pokud se týče chlapců v uniformách, zde si rozhodně vybere. Kromě toho bude jednu nosit sama, leopardí. Magda zajásala, nové šaty jí vždy udělaly radost. Avšak při představě, že by se měla svléknout, se urazila; nahou ji od útlého dětství nikdy nikdo neviděl, i s důstojníky se milovala vždycky jen v prádle (a oni ve spodkách). Nechápala, že Julie je schopna se svléknout před lidmi. Málem zešílela, když spatřila její tetování, určené k prohlížení všem. Naprosto už nechápala, že navzdory všemu je Julie panna.

Denis se zajímal o její náboženské přesvědčení. Magda hrdě sdělila, že je přísně věřící katoličkou; četla dětské náboženské knihy a pravidelně chodila do kostela, zejména proto, že tam byli každou neděli všichni mládenci z okolí. Nikdy nečetla jediné slovo z Bible; překvapovalo ji, že to jde, protože se domnívala, že je to činnost vyhrazená kněžím. O Bohu věděla to, co viděla na kostelních obrazech a slyšela při kázání. Morálka je podle ní to, co si myslí starší dámy při čajových dýcháncích. Bouřila se proti ní, ale neuměla si představit cokoliv jiného. Čarodějnice si představovala poletující na košťatech na sabathy, kde budou smilnit s ďábly; Julii si v té roli dovedla docela představit a jen doufala, že ji příště vezmou s sebou.

Julie vzdychla a řekla: „No, pozdrav Pánbůh!“

„Dejž to Pánbůh!“ řekla zbožně vychovaná Magda.

Denis řekl: „Co s ní budeme dělat?“ (italsky).

„Pošleme ji domů. Byla by jí škoda!“

„Nemůžeme. Je to naše ségra.“

„Je úplně blbá! Vezmeš si to na svědomí?“

„Blbá není! Jenom má nedostatek informací!“

„To je stejný! Kdo se o ni bude starat?“

„Já.“ řekla Tori.

Začali se dohadovat, přičemž je Magda neustále přerušovala naléhavými žádostmi o překlad. Během té doby přišla Maryška; nejdřív se s Magdou dramaticky vítala, pak jí Denis vykládal, co a jak se děje a proč se přou. Během diskuse přišla Diana, poněkud vzteklá. Měla dva dotazy: co je to za krásné vraníky ve stáji a co je to za blbou čúzu, která se tam usilovně vtírá všem přítomným chlapům, ačkoliv se o ty koně měla postarat. Obojí jí bylo vysvětleno a Magda představena.

Diana zablýskala očima a oficiálně potvrdila Denisovi, že byl právě jmenován vrchním správcem záležitostí Magdy Szomódiové. Denis nahlásil, že se Tori sama nabídla; Diana mírně zkorigovala své rozhodnutí a přála si, aby s Tori spolupracoval. Potom, nechápavě potřásaje hadí hřívou, odešla.

Magdu nepřekvapil její zvláštní vzhled ani chování. Vlastně ji nezaráželo nic; Dianu brala jako další exotický exemplář. Takže si s nimi povídala do oběda, pak se najedla (ovšem radši by si dala kus vepřové flákoty a víno), matně usměrnila Mariku, které se ještě pořád nedařilo prosadit mezi stájníky zvyklosti uherské vesnice, a vyzvídala, jaká zábava přijde teď.

Dostala uniformu. Sigrid při jejím zkoušení poněkud nakrčila nos a zajímala se, proč to děvče tak páchne; navrhovala, aby ji před převlečením vykoupali, jak je zvykem ve slušné společnosti. Magda její výhrady nechápala; používá přece tu nejjemnější voňavku! Jí se naopak zdálo divné, že tady děvčata nevoní vůbec; proto se asi chtějí stále koupat. Magda se koupala jednou týdně, v sobotu; ale pravidelně si myla uši a krk.

„Musíme ji dostat do sauny!“ rozhodl Denis důrazně.

„Zhypnotizujem ji?“ navrhla Tori.

„Lepší by bylo nějak... po dobrém!“

„Tak se modli k Bohu, aby udělal zázrak!“ doporučila Maryška. „Já se chci koupat odpoledne; okolo páté má Miguel štábní poradu, tam bude sedět nejmíň dvě hodiny. Nebude mu vadit, když nebudu pořád u něho...“

„K čemupak tě tam vůbec potřebuje? Špicuješ mu tužky?“

„Tak... ke všemu,“ krčila rameny Maryška. „Když potřebuje něco podat nebo podržet... nebo vůbec s někým mluvit...“

„Ještě tě fackuje? A na rukou máš pořád tolik modřin?“

„Vůbec ne, náhodou! Je strašně hodný a něžný...“

„Tak to jo. Doufej, že tě za tu saunu nezmlátí.“

Magda se zajímala, o čem si povídají. Dostalo se jí odpovědi, že teď půjdou do chrámu modlit se za osvícení Duchem Svatým. Denis upřesnil, že k tomu osvícení musí dojít dnes do pěti hodin, jinak budou nuceni použít násilí.

„Do kostela – dneska? Copak je neděle?“ žasla Magda.

„Pro tebe jo!“ vzkypěl Denis zlostí.

Chrámová místnost, kterou používali všichni Templáři, rozhodně nevypadala jako žádný kostel, který Magda dosud viděla, ale taky ji nijak zvlášť nepřekvapila. Že jsou tam posvátné předměty islámu, buddhismu, hinduismu atd. vzala na vědomí a dokonce chápala, že jsou to věrouky pohanské, katolickou církví rozhodně zatracované. Nechalo ji to zcela klidnou.

Denis přednesl zvučným hlasem latinskou modlitbu, ve které naléhavě žádal Boha, aby učinil zázrak a nějakým způsobem vyřešil otázku sestry Magdy; konkrétně odpověděl na otázku, zda si ji mají nechat a pokoušet se o převýchovu, nebo ji zdvořile poslat domů, než tu přijde k nějaké úhoně. Požádal Boha, aby jim seslal znamení jasné a jednoznačné, a to dneska do pěti hodin odpoledne. Děkuji, tvůj věrný služebník Denis.

Potom se Julka šla učit, Maryška za Estragonem, Tori plést svou škrticí šňůru a Denis prohlédnout si ustájení vraníků. Zjistil při tom, že Magda nemá o koních větší znalosti, než že existují. Toto spřežení jí daroval strýček János, který o nich ovšem ví mnohem víc; jednou vzal Magdu do slavného hřebčína Mezöhegyes, kde se pěstují jezdečtí koně plemene Furioso, byl dokonce ochoten jí takového koně koupit pod podmínkou, že se o něj bude řádně starat. Magda se bohužel zajímala víc o místní mladé chovatele než o jejich čtyřnohé svěřence, takže strýček nákup odložil.

Denis podobnou laxnost nedokázal pochopit; ještě víc se děsil, co na to řekne Diana. Nesnášela představu, že by někdo mohl něco poznat a tu možnost nevyužil; pokud se jednalo o příslušníka Baarfeltova rodu, pak Denis cítil, že hanba padá i na něho, zvlášť když za to nijak osobně nemůže.

Minula třetí hodina a blížilo se k půl čtvrté. Denis se vzdal naděje, že obdrží vyžádané znamení; odešel s Magdou do pokoje Julky a Tori, vypůjčil si krabici Julčiných fotografií a vykládal Magdě, co na které je, kdy a za jakých okolností ji udělali a kdo jsou lidé tam vyobrazení. Přitom zjistil aspoň jednu potěšitelnou skutečnost: že má skvělou paměť a zapamatovala si každou informaci, kterou dnes vyslechla. Po zkušenostech s Tori to bylo velmi příznivé znamení.

Tehdy zaklepal na dveře René le Mogniére. Podíval se na Magdu a divil se. Magda se koukla na něj a divila se ještě víc.

„Denisi... asi bys měl přijít na dvůr. Hosté přijeli!“

„Kdo?“

„Jedna Wulffssonnová. Totiž... kombinace. Tvoje sestra, asi.“

Denis vyskočil na nohy. „Fakticky, jo?“

„No... jsou odněkud ze severu. Mají pejsky... totiž, psovodem je dost divná domorodka. Obě jsou dost divný!“

Když René použil výrazu dost divný, něco to znamenalo. Denis okamžitě přeložil všechno Magdě a chystal se seběhnout dolů.

„Další sestra? Vážně?“ Magda byla nesmírně nadšená.

„Jo. Až na to, že... No, Wulffssonnové jsou velmi zvláštní rod. Nejspíš s ní nebude... lehká domluva.“

„Nevadí! Já ti ve všem pomůžu!“ slibovala Magda.

Denis to nekomentoval. Spíš nechápal Reného, který Magdu prohlížel jak nevybuchlou minu. „Co je?“

„Jaký má uši?“ zeptal se René.

„Normální – proč?“

René zrozpačitěl. „Víš jak jsi mi povídal, kdo má v žilách elfskou krev... no o těch uších, víš?“

„Vím, sakra – a co?“

„No... tamta má uši do špičky.“

Denis zařval. Potom vletěl do bot a aniž na cokoliv čekal, hnal se ven na nádvoří. Stačil mu jediný pohled: stály tam saně se spřežením severských psů, okolo spousta lidí a tři ženy vlasů tak ohnivě rudých, že mohly zapálit střechu. Sigrid k nim patřila taky, ale byla prošedivělá. A ještě tam byla nízká hranatá ženská žlutohnědé tváře, která měla dva těžké černé copy; stejně jako její velitelka byla v leopardí uniformě, v níž zřejmě obě přijely. U Wulffssonnů nic divného.

Denisovi dalo pár okamžiků práci poznat, která z těch tří je jeho sestra, ale pak ji objevil. Taky zjistil, že má dva copy spletené tak, že jí visí za ušima. Ty uši byly protáhlé nahoře do špičky, to byla pravda. Měla Baarfeltovský obličej, taky pravda. Smaragdově zelené oči jako Freya. Výraz tváře... ach Bože!

Denis se opět ujistil, že není radno vyžadovat znamení z nebe. Jestli se Pán rozhodl odměnit svého služebníka další sestrou, pak nebylo jasné, je-li to dar či trest. Na první pohled z ní šla hrůza; na druhý nezměrný obdiv. Na třetí...

„Ty jsi můj malý bratříček!“ vykřikla a objala ho.

„Ano, zdá se... a ty jsi?“

„May-Britt Wulffssonnová. To je Tana, moje chůva. A támhleta je Nastěnka. Ujala jsem se jí v Pitěru.“ Teprve teď si Denis povšiml vykuleného děvčete, které stálo jako ztracené mezi ostatními; taky měla zrzavé copy, ale nevypadala ani náznakem tak vznešeně, jako princezny Wulffssonnů.

„Tak tě pěkně vítáme. Dovol, abych ti představil tvé sestry: Julii, Maryšku, Tori a Magdu. Další až příště...“

„Těší mě,“ usmála se May-Britt. „Ráda vás poznávám!“

„Konečně taky jedna rezatá,“ řekla spokojeně Julka. „Už jsem si myslela, že tahle barevná varieta u nás nefunguje!“

„Zato tvoje barva vlasů mě fascinuje!“ kývala hlavou May-Britt. „Moc se mi líbí – možná až mě ostříhají...“

„Kdo by tě měl stříhat? A proč?“

„Ty nic nevíš? Stavovala se u nás na Slagträ sestřenka Freya; nechala tam koně a půjčila si psy. Doprovázela jsem ji nahoru až ke klášteru; slíbila mi, že bych tam mohla nějaký čas zůstat, až bude vyřízeno tohle. Tam samozřejmě přijdu o vlasy...“

„Slagträ – to je co?“

„Slagträbîrg, Netopýří hrad. Můj dědeček je hrabě Willmannsdurr ze Slagträ; má matka Allina byla kdysi darována Baarfeltovi jako vedlejší manželka, aby s ním zplodila potomstvo. Kromě mne máme ještě dva kluky; starší Sjödirr se ti velmi podobá, Denisi!“

„Jenže je zrzavej!“ řekl Denis spokojeně. „Proč jsi ho sem taky nevzala? Chtěl bych ho vidět...“

„Na to, aby jezdil se psy přes celou Evropu, je ještě malý. Náš dědeček nedovolil; chlapci jsou pokračování rodu...“

„Mají taky takový uši jako ty?“

„Ach tohle?“ May-Britt se cvrnkla prstem do špičky ucha; měla je propíchnuté nahoře i dole. „To je náš rodový znak! Proto se nám říká Netopýři...“

„Tak to mi spadl kámen ze srdce,“ zasmál se Denis. „Víš, teď mi nedávno řekla jedna stará čarodějnice, že Baarfeltovský rod pochází od elfů. Nebral jsem to vážně, protože elfové prý mají špičaté uši a já – podívej, vidíš tu nějakou špičku?“

Když se všichni kolem dosyta vysmáli, řekla May-Britt klidně:

„Ale my přece pocházíme z elfské krve!“

Denis se k ní otočil a zavesloval spodní čelistí. „Kdo?“

„Wulffssonnové; tos nevěděl?“ May-Britt rozepjala límec uniformy a rozhalila krk; na stříbrném řetízku tam visel zvláštní šperk se zářivým modrým kamínkem. Šperk byl taky stříbrný.

„Tu ozdůbku dělali elfové. Dědeček mi ji dal pro štěstí.“

„Tak moment! Mně se trochu motá hlava...“ řekl Denis. „Asi je toho na mě dneska trochu moc...“

„Nevadí; uklidíme psy a pak pokecáme.“

Zatímco se Denis tiše hroutil, Magda se hlučně dožadovala překladu do řeči maďarské. Momentálně toho nebyl schopen.

„To je jasný,“ potěšila ho Julka. „Genetika, drahý bráško: když se spojily dva genetické vlivy elfské krve...“

„Nechtěla bys mi třeba cvičně rozbít hlavu kamenem?“

„Nesmírně ráda, ale tobě by to udělalo radost. Trp, miláčku; co sis na sebe přivolal, to máš!“

Denis se nezeptal, zda to je dar z nebes. Věděl svoje.

May-Britt a Tana vypřáhly psy, postaraly se o ně a uklidily je. Nastěnka stála a čuměla; byla totálně defenzívní.

„Denisi, prý máte tady někde saunu! Můžem se vykoupat? Já se už nemyla kolik dní, jsem špinavá jako prase a...“

„Teď po páté se chceme jít koupat,“ Denis žasl, jak se všechno samovolně plní. „Jenom jsou drobný problémy...“

„Teprv budou. Tam ta husa není zvyklá se mýt! Když jsme tábořily ve fjordu, postavila Tana potní lázeň, vypařily jsme se a pak vycachtaly v díře v ledu. Ale dokážeš pochopit, že se to trdlo nechce svlíknout ani před holkama? Já z ní asi...“

„Dovedu pochopit spoustu věcí.“ vzdychl Denis.

„Zásadní otázka!“ pravila Julka. „Kde budeme všichni bydlet?“

„Musíme všichni bydlet spolu?“ ptal se Denis.

„Zdá se, že by to bylo nejlepší. Pro Magdu třeba...“

„Takže máme: Magdu, Mariku, May-Britt, Tanu a Nastěnku, celkem pět dívek. Některé schopné samostatného přežití, jiné nikoliv. Chtělo by to... třeba přestěhovat, ne?“

Julka, Denis a Tori si lámali hlavy asi tak pět minut; totiž, Tori se moc nelámala, Tori si dělala legraci z těch ostatních. Po pěti minutách se na ně přímo vrhla Florence.

„Kamarádi, já bych na vás měla takovou... výhodnou nabídku!“

„Ty, pro nás? No, tak to řekni...“

„Hele, vás teď přibylo... potřebovaly byste větší ubytovnu. Já bych vám zajistila místo v bývalý jídelně, jak jsme tam...“

„Zajistila? Seš nesmírně hodná... a co za to chceš?“

„No... kdyby byl ten váš pokojíček volnej, tak já... víte, budu se vdávat, tak jsem myslela...“

„Jo, tak proto se tak snažíš?“

„Kdybyste se vy dvě přestěhovaly do tý velký místnosti, tamty další by se mohly... chápeš to?“

„Chápu, Florence. Ještě řekni, koho si bereš!“

„Jmenuje se Gennaro a je to jezdec z Milána. Asi ho neznáš. Ale zvu vás na svatbu, tam vám ho předvedu v plný parádě...“

May-Britt a její společnice se ochotně nastěhovaly do velké místnosti, Magda a Marika neměly ani rozbaleno; Julie byla jmenována velitelkou světnice, Tori si přenesla spacák a pár osobních věcí a do rohu se schoulil Denis a Dévi. Další kamarádky bylo klidně možno přibrat.

Ihned se ukázalo, že s May-Britt nejen nebudou žádné potíže, naopak bude konstruktivní element. Nastěnku usměrnila mezi sebe a Tanu; jak stará Asijka je, těžko zjistit, zřejmě však byla v době jejího narození dospělá, když mohla být její chůvou. Teď společně hodlaly vychovat vykulenou dívenku z Ruska; neuměla žádnou řeč, nechápala situaci, nebyla v podstatě k ničemu. May však prohlásila, že za pár týdnů svět uvidí!

Přiběhla za nimi Maryška. „Tak jdete se koupat, jo nebo ano?“

„Právě jsme se ubytovávaly,“ řekla Julka. „Ale můžem, jestli je sauna už patřičně roztopená...“

„Spolehni se; poslala jsem Paca a ten se třeba přetrhne, pokud tam bude Tori. A Tori určitě...“

Tori tančila po pokoji a svlékala se při tom. Jásala, protože tento pokoj byl obrovský a mohla tu cvičit, tancovat a zlobit své spolunocležnice. Julka jí přísně zakázala nechávat svoje věci jinde než poblíž svého spacáku, ale věděla zcela jistě, že na to okamžitě zapomene.

„Jdem se koupat,“ oznámila May-Britt a vyklouzla z uniformy. „Tohle musíme taky někde přeprat... co je, vy s náma nejdete?“

Ta otázka platila Magdě a Marice; stály vytřeštěně. Kromě nich tu trčela rovněž Nastěnka, ale ta tupě.

„Ony tu chodí nahé!“ prohlásila Magda třesoucím se hlasem.

„Běžně.“ přikývl Denis a svlékl uniformu. „Do sauny je kousek a tam je bídná šatna, takže...“

„Ale... co máme dělat my?“

Denis se jen ušklíbl. Zatím se svlékla i Tana; její tělo nebylo právě tučné, zato hranaté a nijak zvlášť půvabné, stejně jako tvář. Teď se otočila k Nastě a přísně jí poručila, aby se svlékla a šla s nimi. Nastěnka nepochopila nebo odmítla, to nebylo jasné; Tana škubla hlavou na obě strany, její těžké černé copy zasvištěly vzduchem a zasáhly Nasťu do obličeje. Vykvikla jako prasátko a už se začala svlékat.

„Bezva zařízení,“ souhlasila Julka. „Škoda, já to nemůžu...“

„Ráda pomůžu!“ potřásla svými copy May-Britt. „Komu mám nabít?“

„Támhle těm dvěma!“

Marika počala kvičet a zdrhat; Magda vykřikovala, že to vůbec není spravedlivé a jak to, že... Denis jí podtrhl nohu a když se složila, přiskočil: „Zapamatuj si: Řád znamená poslušnost! Když velitel něco nařídí, ať se ti to líbí nebo ne, uděláš to! Svlíknout a vykoupat – nebo budeš bita!“

Protesty byly vedeny v řeči maďarské, takže postrádaly účel. May postřehla, že děvčata dělají, co mají dělat, obrátila se tedy k Julce a řekla: „Koukám, ty taky umíš bojovat! Zacvičíme si?“

„Ráda!“ Julka vyskočila a už stála ve střehu. May-Britt trochu podklesla v kolenou, zapérovala a počala se pohybovat jak divoká kočka na lovu. Julie byla zvyklá na asijskou školu kung-fu, takže ve chvíli, kdy se jí zdálo, že má šanci, zaútočila. May-Britt hbitě uklouzla několika skoky, přičemž patou zasáhla Julku do ramene; mělo to být do hlavy, ale Julka taky leccos uměla. Potom zaútočila May, Julka utekla, ale zasáhla ji chodidlem do boku, taky kopem dozadu. Udělaly každá pár přemetů, párkrát se navzájem dotkly, bylo to velmi rychlé a šikovné. Tori pištěla nadšením a vykřikovala, že si to rozdá s tou, která vyhraje; bohužel to děvčata zastavily.

„Jseš nějaká dobrá,“ souhlasila Julka. „Zbraní taky umíš?“

May-Britt vytáhla ze svých věcí jakýsi meč; vytasila jej ze zdobené pochvy a podala Julce. Byla to zvláštní zbraň, čepel z namodralé oceli, jílec intarzovaný stříbrem a vzácnými polodrahokamy. Zvědavý Denis postřehl na čepeli jakési značky.

„To jsou přece runy! Ale... jiné než mají Vikingové!“

„To je rodový meč dědice hrabat ze Slagträ,“ řekla May-Britt naprosto klidně. „Neboj se, můžeš ho vzít do ruky, neublíží ti. Ty runy na čepeli jsou písmo elfů...“

„Chceš říct, že ten meč vyrobili elfové?“

„Ne, proč? Trpaslíci.“

„Ty si ze mě děláš legraci, May! Tenhle meč je starý tak nejvíc dvacet let! Chceš tvrdit, že trpaslíci pokračují ve svém díle až do našich dnů?“

„Tento meč je v našem rodu víc než dvacet generací!“ pravila dívka vážně. „Zkus si ho, ale než ho použiješ, měl bys ho oslovit jeho jménem. Říká se mu Waghrtirr, což znamená Tygří dráp!“

„Teď jsem tě chytil!“ zajásal Denis. „Kdo před dvaceti generacemi, to jest nejmíň před pěti sty lety, slyšel na dalekém Severu něco o tygrech, natož o jejich drápech?“

„Trpaslíci,“ řekla klidně May. „Jinak v podstatě každý, kdo se vydával do světa. Mořští plavci objeli na svých dračích lodích svět mnohem dřív, než si myslíš...“

Denis se na chvíli dotkl čelem meče. Pak s ním zkusmo udělal ve vzduchu osmičku a zkusil cvičit Yamanakiho sestavy; zalíbilo se mu to a když meč vracel, uznal: „Je to skvělá zbraň! Škoda, chtěl bych taky takovou...“

„Najdi si na Severu trpaslíky a popros; třeba ti ho udělají!“

Meč šel z ruky do ruky a všichni ho obdivovali; Magda a Marika se zatím skutečně svlékly, ponechaly si jen lehkou košili, což jim Julka dovolila. May-Britt si zas rozpletla copy; rudé vlasy jí dosahovaly až k pasu a byly tak husté, že si mohla zahalit celou hruď, kdyby chtěla.

„Uvažuju o tom, že půjdu do boje jako Walkýra,“ smála se. „Oblečená jen do svých vlasů a šperků! Tak se za starých časů strojily princezny!“

„Nepřátelům vypadnou oči z důlků!“ smála se Maryška.

„Zatlačím jim je zpátky Waghrtirrem!“

„Ten šperk – jak říkáš elfský – je taky k něčemu?“ zeptal se Denis; postřehl totiž, že si ho nechala na krku.

„Samozřejmě! Přináší štěstí!“

Denis toužil tu věc prozkoumat, ale May-Britt jej nechtěla dát někomu do ruky tak ochotně jako meč. Sice jej rozepjala a sňala, ale pořád jej držela aspoň za řetízek.

„V sauně jej taky mít nemůžeš, rozpálil by se...“

„Není to tak jisté, ale když chceš, podívej se, no...“

„Tady vzadu je nějaké písmo!“

„Další elfí runy. Co má být?“

„Zaklínadlo nebo něco podobného?“

„Nevím! Neumím číst runy, zvlášť ne elfské!“ zavrčela.

Denis možná ještě nějakou otázku měl, ale netroufal si; zdálo se, že otázky týkající se záležitostí elfů se jí nelíbí.

„Půjdem teda do té sauny?“ zeptal se.

„Tak jo, jdem!“ řekla spokojeně Maryška.

Šli všichni společně v jednom houfu, štěbetajícím a působícím výtržnosti. Muži si je s potěšením prohlíželi, tolik krásných dívek pohromadě viděli málokdy. Mnohým se sbíhaly sliny a rádi by si s nimi něco užili; u některých měli šanci, u jiných nikoliv.

Shodou okolností před vstupem do sauny potkal dívčí partu Raymond se svými dvěma syny. Všichni tři se jako správní chlapi zastavili tak, aby si mohli děvčata prohlédnout, nejlíp po jedné a se všemi detaily. Což dělali do chvíle, kdy Raymondův zrak padl na May-Britt. V tu chvíli se zarazil.

„Hael, Swännmadge!“ oslovil ji s očima upřenýma na šperk.

May-Britt si mužů téměř nevšímala, teď zvedla oči a usmála se na něho. Pronesla něco v jazyce, kterému nikdo nerozuměl, pak vztáhla ruku a dotkla se prsty jeho tváře. Taky on něco povídal, zřejmě ji žádal o souhlas; potom jí bez ostychu vložil ruku do klína. Rozzářila se; dotkla se jej rukou, avšak přes oděv, něco si povídali, potom Raymond Aswastarr klesl na kolena a dal jí na to místo polibek.

Magda zírala s rozšířenýma očima. Všichni zírali.

„Hej, co to dělá?“ ptala se nechápavě.

„Nejvznešenější pozdrav čarodějce.“ řekl Denis maďarsky.

Ray odstoupil a pokynul synům; ti s trochou rozpaků zdravili May-Britt stejným způsobem. Magda pořád nic nechápala, chtěla se zeptat Denise, ale ten vypadal překvapeně stejně jako ona.

„No páni!“ řekl, když vzal sestru na vědomí. „Tohle nebude jen tak nějaká holka ze Severu!“

„Divím se, že si to nechá líbit – na veřejnosti! Ještě snad kdyby v soukromí... jsou takové hotely, že tam můžeš...“

„Proboha, ty mlč, seš hloupá!“ řekl nezvykle rázně. „Ona je Labutí panna; skutečná... Když ji oslovil Swännmadge...“

„Panna?“ otevřela Magda úžasem pusu.

„Copak ty to necítíš? Ty vůbec nic necítíš?“

Řekl to tak, že Magda z něho dostala trochu strach.

Raymond si s May vyměnil ještě pár slov, pak je nechal projít. Všechny se nahrnuly do sauny; nejdřív prošly ty, které nemusely nic odkládat. Očekával je tam Paco, celý nadšený z Tori.

Jenže May-Britt si ho povšimla taky. Přestože se těšil, až bude s Tori moci zmizet v odpočívárně, May přivolala Tori k sobě a něco jí důrazně vysvětlovala; při tom ji hladila po hlavě, pak se dokonce opřely čelem o sebe. Tori odpovídala v naprosto jiném jazyce, než kterým mluvila May.

„Co jí to povídá?“ vyzvídala Magda.

„Vysvětluje jí, že... něco v tom smyslu, že v magii sex, který neslouží k přenosu vědomí, nemá žádný účel.“

Magda opět nechápala; její morální kodex byl jasný: může se to dělat, ale nesmí se o tom mluvit!

„Divila bych se, kdyby jí ta malá rozuměla!“ řekla konečně.

„Divil bych se, kdyby ne.“ odpověděl Denis.

Kdo však nesouhlasil, byl Paco; May se na něj jen podívala, mladý Španěl vytuhnul a od té chvíle se pohyboval zpomaleně a malátně jako stín. Tori si sedla k May a napjatě poslouchala.

May kývla na Denise; taky mu něco vysvětlila.

„Aha,“ rovnal si v hlavě. „Potřebujeme: Dianu, Veroniku, Valérii... možná Florence? Skočím pro ně...“

May řekla jediné slovo. Denis se plácl dlaní do čela, usmál se a pak na pár okamžiků zavřel oči.

„Přijdou samy.“ vysvětlil Magdě.

„Proč? Co se vlastně děje?“

„Labutí panna svolává čarodějky. Asi chce něco dělat.“

„Tady a teď?“

„Proč ne? Je to dobré místo a dobrý čas...“

„Nechápu! Zrovna přišla a bude se tady vytahovat...“

Denis zas nechápal ji. Pokusil se jí vysvětlit, že May-Britt přichází na všeobecné přání, že na ni všichni dlouho čekali a je pro ni nesmyslné a zbytečné ztrácet čas; ale nedokázal objasnit rozpor, jak mohli čekat na někoho, o jehož existenci do té chvíle neměli tušení.

„Právě proto jsme na ni čekali! Čekali jsme na toho, kdo přijde a sejme závoj nevědomosti. Ona je ta Labutí panna, chápeš?“

Magda nechápala nic; ale Tana si v tu chvíli povšimla, že obě Maďarky vstoupily do sauny ve svých košilích. Vlastně nejdřív to překvapilo Nastěnku, ale ta mlčela. Tana upozornila May; ta se jen usmála a svolila, aby to chůva vyřídila. Tana mávla rukama a Magdě i Marice počalo vzápětí být v košilích nepříjemně. Každý chloupek je svědil, pálil, náhle jim byl oděv tak odporný, že jej ze sebe zhnuseně servaly.

May-Britt vstala a pokynula Tori, aby s ní šla pod sprchy. Za tu chvíli se v sauně prohřála, póry jejího těla se otevřely a po kůži jí stékal pot. Protože však byla špinavá po cestě, nebylo to pro ni příjemné. Ještě se ale ohlédla na Magdu.

„Nerozčiluj mě!“ řekla jí mírně. „Děláš kolem sebe strašně nepříjemnou auru! Mohla bych ti způsobit, že bys už v životě nesnesla na těle žádný oděv... tak nezlob a neprovokuj!“

Denis to musel překládat; May kroutila hlavou. Pokusila se na Magdu sáhnout, ale ta vyděšeně uhýbala. May se jen zasmála, zdálo se, že ji situace baví. Denis dobře věděl, proč.

Třesoucím se hlasem řekl jednu větu v jejím jazyce.

„Cos to říkal?“ pravila May-Britt a sehnula se k němu.

„Chtěl jsem říct: Nezlob se na ni a netrestej ji. Přijmu její trest. Je má sestra. Mám ji rád.“

„Řekl jsi to správně. Ale proč myslíš, že zaslouží trest?“

Denis sklopil oči.

„Všechny tresty!“ pravila May-Britt a vložila si jeho ruku do klína. „Všechny následky za vše, co dnes večer a v noci udělá kdokoliv v mém dosahu, přijmu na sebe já!“

Denis jenom zíral. May se vztyčila a šla do sprch; Tori ťapala za ní jako poslušný psík. Obsadily krajní sprchu, Tori začala May mydlit, třela ji prsty, dlaněmi i malým kartáčkem, oplachovala, masírovala. Dělala to s viditelným potěšením a zdálo se, že May to působí radost. Vedle koupala Tana Nastěnku; zacházela s ní jako s malým dítětem, nesnášela odpor a když Nasťa vypískla, ať bolestí nebo nesouhlasem, plácla ji či usměrnila úderem energie. Julie a Maryška se na příkaz May věnovaly Magdě a Marice; Marika se podrobila bez námitek, zatímco Magda protestovala, že se snad vykoupat dokáže sama.

„Kdybys to dokázala, nechali bychom tě.“ řekl jí Denis.

Vzápětí byla nucena přiznat, že počínání sester je skutečně mnohem účinnější; měla pocit, že z ní dřou kůži zaživa.

„Taky bych se jednou rád nechal pořádně ošetřit,“ řekl Denis. „Zatím nejlíp mě dokáže umýt Dévi. Ovšem ta to dělá jazykem.“

May mu něco řekla ve své řeči a Denis se začervenal.

„Co povídala?“ zajímalo Magdu.

„Nic!“ odsekl a odvrátil se.

Když Tori dokonale May-Britt omyla tělo (včetně masáže, kterou May strpěla s očividným potěšením), začala jí mýt vlasy. To dalo dost práce, při jejich délce a hustotě. Některé přítomné dívky se okamžitě rozhodly, že musejí dostat pramínek do svých zázračných obrazů; měly kupodivu zábrany ji o to požádat.

Mezi tím přišly do sauny Diana, Veronika, Valérie, Sigrid, Florence a dokonce Blanche, která byla jako v transu a vlastně nechápala, co ji najednou nutí přijít. Přišel taky Raymond se svými syny; ten to ovšem věděl dobře. Valérie s sebou přivedla svoje žákyňky, Kyru a Bašku.

„Nechceš si taky nechat umýt vlasy?“ ptala se Julie Magdy.

„Ráda, ale... ty bys mi to udělala?“

„Po ničem jiném netoužím...“

Magda si nechala vetřít do vlasů šampón; jemné, citlivé prsty Julie jí počaly masírovat hlavu. Zabolelo to, ale Magda náhle nedokázala vykřiknout, jako by ztratila vlastní vůli. Dostala takovou ránu, že na pár okamžiků omdlela a nebyla schopna odporu, motala se jako chudák Paco. Měla pocit, jako by se ocitla ve tmě.

Nejdřív je vždycky tma.

Pak se její vědomí počalo projasňovat. První bylo pochopení, že existuje něco jako vědomí a že je má ona. Potom postřehla, že kolem ní se nacházejí jiné lidské bytosti; každé poznání ji nesmírně překvapovalo, do této chvíle si to neuvědomila. Myslí jí bleskla poslední lidská myšlenka: Proboha, já jsem přece strašný idiot! Pak se jí zmocnil vír myšlenek lidí kolem.

Už věděla, že kterýkoliv čaroděj dokáže přivolat jinou bytost jen tím, že na ni pomyslí. Jen se musí naučit soustředit se; to připomněla May Denisovi. Magda pochopila, že by to snadno mohla udělat taky, jen kdyby pochopila... ne, kdyby si vzpomněla!

»Já přece jsem princezna Baarfeltů! Nejsem kus bláta pod nohama hlupáků; proč jsem spala tak dlouho? Proč považuji iluzi, v níž jsem do této chvíle žila, za skutečnost? May-Britt žije zas jen skutečností; iluzorní svět mimo její vědomí ji vůbec nezajímá, obtěžuje ji, když si jej uvědomí! Dokázala bych být taky taková? Chci být taky taková!«

May-Britt se po ní ohlédla a usmála se.

Magda náhle vnímala věci kolem sebe: barvy, vůně, světla. Krásu ostatních bytostí. Dobrou energii, která z nich všech plynula. Nádheru vzájemné lidské lásky.

„To jsi udělala ty?“ zeptala se Julie, ačkoliv nepotřebovala odpovědět; věděla dokonce i to, jak to udělala.

Julka taky nic neřekla; měla práci s mytím jejích vlasů.

Tak Magda chvilku přemýšlela a pak položila jedinou otázku, která jí v tu chvíli připadala smysluplná: „Proč jsi to neudělala hned? Proč jsi čekala až do teďka?“

Julie samozřejmě neodpověděla, jen se rozesmála. Magda ji bez rozmyšlení nabrala kolenem do břicha; nebyla to tvrdá rána, jaké dostávala při kdekterém cvičení, ale nečekaná, takže Julka odlétla dozadu; uklouzla a natáhla se, až vše kolem bylo pocákané mýdlem. Vyskočila a vrhla se na Magdu; ta vytušila, co ji čeká a počala se bránit. Marika se rozhodla jít na pomoc, aniž něco chápala; Maryška tedy nemohla udělat nic jiného, než zabránit jí, aby dělala cokoliv.

Nastala všeobecná rvačka, během níž si jen jediný člověk (Denis) uvědomoval zázračný úkaz, totiž krychlový nárůst mýdlové pěny na všech přítomných. Zatímco uvažoval, zda je hodno velké čarodějky vykouzlit něco tak triviálního jako mýdlovou pěnu, začalo mu docházet, že ta pěna je barevnější, voňavější a tak vůbec, čímž potvrdil svoje podezření; pak mu blesklo hlavou, že vytvářet tuto nepřirozenou pěnu začala May-Britt až ve chvíli, kdy si to uvědomil, a nakonec mu došlo, že ji vyrobila vlastně jen kvůli němu ve chvíli, kdy jí to vnukl. Fakt, že si jedna nebo více z jeho sester pohodlně čte v jeho mysli, by jej vlastně měl znepokojit, ale nestalo se tak, připadalo mu to zábavné.

Pokusil se ovládnout sám sebe; bojoval, rval se o svoji vůli jako šelma. Jeho soupeřku to bavilo; navíc pěna, ve které všichni klouzali, padali, podtrhávali si nohy, prali se... je spojovala víc, než si kdokoliv uvědomil. Denis byl první a zamrazilo ho.

»Co ještě umíš?« zeptal se.

»Vyzkoušej si mě!« odpověděl si.

»Nejde mi o život?« polekal se.

»Taky...« smál se sám sobě.

Věděl, co může udělat; věděl, co by udělal on sám. Kdyby se mu někdy podařilo tohle, využil by první hloupé soupeřovy myšlenky a předvedl mu, že ji dokáže uskutečnit. Demonstrace síly se tomu říká. Teď se snažil na nic nemyslet, protože věděl, že to bude tím horší, čím horší nesmysl ho napadne. Nesmíš myslet na salamandra! říkají středověké alchymistické knihy.

»Na salamandra klidně můžeš...« posmívala se mu jeho mysl.

Zatím myslel jen na to, že té blbé pěny už je víc, než vůbec může existovat; co nevidět si toho všimne i někdo, kdo nepatří mezi čaroděje, a začne mít podezření. Nejvyšší čas opláchnout se od ní. Bylo by fajn, kdyby už byli všichni čistí.

V tu chvíli mu probleskla hlavou ta zrádná myšlenka. Čistota souvisí se slovem očištění. Očištění. Je na čase přestat říkat slova a začít říkat Slova. Očištění znamená zbavení se všeho, co je nečisté. Mezi to patří přebytečné ochlupení.

Mohla by je spláchnout zároveň s tou pěnou.

Teprve pak mu došla ta hrůza, jestli to skutečně udělá. Jasně, on nemá o co přijít; ale ostatní? I když se nedozví, co se jim to stalo, bude to jeho vina. May-Britt mu v tom s chutí vymáchá čumák; tady to máš, bráško, když si rád hraješ! První proud vody spláchne všem všechno... zbude jenom holá kůže.

»To vážně chceš, bráško?«

»Proboha, ne! Z toho mám strach...«

»Tak si hrají slabí. Myslíš, že jsem slabá?«

Dva kroky od něho tekl ze sprchy proud vody. Vstup pod něj, přesvědč se, co se stane! Odvážíš se?

Denis udělal ty dva kroky. Když mu voda v pramíncích stékala na hlavu, cítil, že mu to dělá. Odplavuje nečistotu. Bere špatné zbytky vlasů, odplavuje je a zanechává absolutně čistou kůži.

»To jsi přece chtěl, bráško...«

Do očí ho bolestivě blýskl odraz zrcadla.

»Tak se na sebe podívej! Nebuď zbabělý!«

Přistoupil před zrcadlo. Podíval se na sebe. Vydržel to.

Hlavu měl dokonale vyholenou, jak by to nedokázala ani Tori, i kdyby se co nejvíc snažila. A jednu zářivě modrou kadeř, spadající přes levé oko do tváře.

»Já jsem Labutí panna, bráško! Jsem ta, která dokáže odlišit dobré od špatného. Už na to nikdy nezapomínej!«

Denis se začal chechtat, že se o něj ostatní báli. Vrhl se ke kohoutkům a roztočil všechny naplno, takže studené sprchy začaly rázem ochlazovat horké hlavy a odplavovat pěnu. Všem se to líbilo, takže vzápětí začali slibovat Denisovi pomstu.

May-Britt vstoupila pod proud studené vody a s rozkoší ze sebe splavovala pěnu. Otáčela se pod ním, nastavovala různé části těla a prsty se otírala, aby to šlo lépe. V podpaždí, v podbřišku. Na pažích, ale hlavně na nohou. Tam, kde chtěla mít hladkou kůži.

Žertík. Jsem ta, která odlišuje dobré od špatného...

A Denis je pozoroval a sledoval, jak to kterým rychle dochází. Nejdřív Tori, ale ta to věděla dopředu. Tori ví vždycky všechno dopředu. Jen je jí to pro legraci. Kdyby nebylo, měla by velice krušný život. Jak je to všecko snadné...

Potom Dianě, protože si srovnala hadí hřívu a pomyslela, že musí donutit některou kamarádku, aby jí udělala hlavu, ježto zarůstá a had není dobře vidět.

»Tak takhle, jo? No, díky!«

Potom Valérii, Veronice... Julii a Maryšce, ovšem taky Magdě. Magda už je za vodou, už patří k nám. Dokonce i Marika, jak to ta May-Britt dělá? Mariku přece nikdo nekontaktoval...

A jak to ví René? Jak se sem vůbec dostal, i se Šahinem? Nikdy nechodí do sauny, když jsou tu děvčata, stydí se, protože je jimi příliš vzrušen a příliš mladý, aby mohl... a teď tady je, proč? Proč se vůbec děje všechno tohle?

»Nechtěl bys nechat taky něco na mně, bráško?«

Maryška si uvědomila svoji ožehavou situaci. „Proboha; Miguel mě strašně zmlátí! Bude myslet, že jsem schválně...“

»Čeho se děsíš, když máš bolest ráda?« ptala se May.

A Denis se začal zase bezstarostně chechtat.

„Je už každému vše jasné, nebo je tu ještě někdo, kdo má pochybnosti?“ zeptala se May-Britt, pohodlně usazená mezi Julii a Valérii na dolní pryčně. Potom se podívala na Magdu a usmála se: „Komu to jasné není, vysvětlím později soukromě. Teď se tím radši nebudeme zdržovat.“

„Začni ty,“ řekla Veronika. „Bude to lepší!“

„Já jsem přišla, abych splnila několik drobných úkolů. První: setkat se se svými bratry a sestrami. Druhý: pomoci v boji těm, kdož to potřebují. Třetí: najít muže, který by se stal otcem mého dítěte. Další ještě neznám.“

„Muže?“ řekl s údivem Raymond. „Ty, Labutí panna?“

„Mýlíš se, zaklínači. Panna není neprotržená blána. Panna je nepřítomnost citu. To já nejsem. Jsem panna, ale nebudu.“

„Proč?“

„Má matka mne požádala, abych přivedla na svět dítě, dřív než udělám další kroky na své cestě. Matka zřejmě ví, co ode mne žádá. Teprve až bude moje dítě dost velké, smím odejít.“

„Kam odejdeš, kdy a proč?“

„Kdybych to věděla, nemusela bych tam chodit.“

„Kdo je tvoje matka?“

„Labutí panna jako já. Její otec ji daroval Baarfeltovi, abych se zrodila. Já a mí bratři. Jejich plány jsou dost složité. Když váš otec, sestry a bratře, cestoval kvůli tomu až na Sever; když matka po dvakrát cestovala do Srdce, snad si zaslouží, aby byly uskutečněny.“

„Co znamená srdce?“

„Diana reprezentuje Poznání Jihu. Valérie a Veronika Poznání Srdce Světa. Místa, kde stojí Chrám Templářů.“

„Jeruzalém? Týká se to označení křesťanství?“

„Ano. Já patřím k Poznání Severu. Znalosti křesťanů jsme si zvykli označovat jako věci, týkající se Srdce.“

„Stojíte proti němu?“ odvážila se zeptat Magda.

„Stát proti něčemu znamená být zaslepen hloupostí. Služebníci vlastní hlouposti stále strhávají mosty a přetínají cesty. Ale kdo slouží Bohu ví, že je třeba stavět mosty a prosekávat cesty.“

„Sever si má podat ruku s Jihem?“ zeptala se Diana.

„Ve skutečnosti není Sever ani Jih. Cesty se rozešly příliš daleko, je třeba je opět spojit.“

„Uděláš to ty?“

„Ne. Jsem ta, která zvěstuje bouři. Po mně přijde další, která rozváže pouta a vnese světlo do temnoty. Tehdy odejdu.“

„Kde jsou hranice tvé moci?“

„Nemohu překročit tuto: nemohu způsobit nic, co není. Dokážu ovlivnit jen to, co skutečně existuje.“

„Zkus vysvětlit, co jsi nám ukázala!“ požádal Denis.

„Chytrý bratříček!“ pohladila ho po holé hlavě. „Poslouchej: Aby vznikla pěna, musí být oči, které ji vidí. Je dobré, když je nějaká hmota podobná té, která se má projevit. Pěna z mýdla, jen jediná bublinka. Oči jí uvidí. Pomůžeš jim, aby jí viděly víc, krásnější, účinnější. Chápeš?“

„Copak je to jen v mysli?“

„Všechno je v mysli.“

„Co když přijde někdo, kdo tam nebyl od začátku?“

„To nevadí. Přibližuje se, nevznikne tam. Jak přichází, cítí totéž, co ostatní. To je záležitost místa.“

„Dobře. Ta pěna očišťovala naše těla!“

„Těla si sama přejí být očištěna.“

„Záleží na tom, co si přejí?“

„Mysl ví, co se má stát. V mnoha případech člověk pozmění či zamítne, co jeho mysl považuje za správné. Je to špatné, ale stává se všem lidem každý den. Kdyby tu byl někdo, kdo nechce, poznala bych to.“

„Vynechala bys ho?“

„Bojovala bych s ním.“

„Smíš bojovat s jiným člověkem?“

„Proč ne? Já bojuji ráda. Jenom mu nesmím ublížit.“

„Právě to mě zajímá! Jak jsi dokázala zbavit kůži ochlupení tak, aby zůstalo tam, kde má?“

„Sleduj: každý vlas vězí v kůži svým kořínkem. Na tento stav jsem zapůsobila; nařídila vlasu, aby se zlomil v místě, kde opouští kůži. Vlastně, to je špatná formulace: nařídila jsem, aby v tom místě na malý okamžik přestal existovat. Je jednodušší přerušit jeho existenci než jej přelomit.“

„To dokážeš i s jinými orgány?“

„Ano. Mohla bych i to, co ty myslíš: zastavit třeba na okamžik srdce. Způsobit, aby neexistovalo. Ale nedělám to.“

Denis se otřásl. „Takže jsi rozdělila vlasy na dvě skupiny? Jedné jsi nařídila zůstat, druhé zmizet...“

„Na tři. Třetí jsem nařídila opustit své kořínky a už nikdy na tom místě nevzniknout. Třeba na místech, kde je sama nechci mít: v klíně, podpaždí... na nohou. Nepotřebuji je tam.“

„Tři nezávislé příkazy? Fantastické!“

„Nejdřív jsem to vyzkoušela na sobě. Pak na tobě a postupně na všech ostatních.“

„Chceš říct, že jsi to dělala s každým individuálně?“

„Ovšem! Co prospívá jednomu, mohlo by druhému škodit. Kromě toho těla jsou rozdílná... žádné není přesně stejné...“

„Jak dlouho jsi to cvičila?“

„Dělala jsem to dnes poprvé.“

„Proč?“

„Nikdy to nebylo zapotřebí. Byl to přece tvůj nápad!“

„Když bude zapotřebí, uděláš to znovu?“

„Já už ne. Ale některá z vás klidně může. Předám vám to. Potom stačí jen si to přát a postup se vám vybaví.“

„Podobnou techniku používáte na Severu?“

„Ano. Tuto mne naučil dědeček.“

May-Britt se zasmála. „Ano; právě mi napadlo, co bych vás mohla naučit. Je to velice hezká hra... bude se vám líbit!“

Chvíli vyčkala, až pomine oživení v sále.

„Potřebuji k tomu... Tori. A ten chlapec se může probudit.“

Paco sebou škubl. „Já jsem nespal!“

„Nikdo to neví líp než já. Měl jsi chuť milovat se s mojí malou sestrou Tori. Tak to udělej.“

„Teď... a tady? Přede všemi?“

„Tady, na podlaze mezi našimi chodidly.“

„A vy se na to budete dívat?“

„Ano. My všichni se na to budeme dívat. Potřebuji, aby všichni soustředili mysl na jednu věc a nerozptylovali se. Tak nebudu mít tolik problémů s vysvětlováním.“

„Považuješ to za morální?“ usmívala se Veronika.

„Morálka je iluze. Neexistuje. Totiž, existuje jako Vůle Boží. Ale pokud ji člověk nevnímá, pak nemá smysl.“

„To si vyjasníme potom,“ mávla rukou Valérie. „Tak co je, Paco? Nebo jsi ztratil chuť?“

„Potřebuje patřičnou náladu,“ slitovala se nad ním Florence. „Je mladý, nezkušený... třeba náladová hudba by pomohla!“

„Zahrej něco!“ vyzvala ji May-Britt.

„Já?“

„Kdo jiný to umí nejlíp?“

Florence se nesmírně ráda milovala při hudbě. Jakmile si jenom vzpomněla na začátek, zaslechli tu melodii všichni. Také Paco; Tori jej objala, hladila dlaněmi po hlavě a mazlila se s ním.

„Naše malá sestřička mi rozumí ze všech nejlíp!“ řekla May.

„Tak povídej, cos vymyslela!“ přála si Julka.

„Ještě přesně nevím, co by se mělo udělat. Budu vám vyprávět, co vymysleli můj otec, moje matka a můj dědeček, když si přáli, abych se narodila. Dědeček a matka žijí na Severu, Baarfelta jsem viděla jen jednou jako malá a neměla ještě ani příležitost mu za svůj příchod na svět poděkovat. Možná to, co budu říkat, není tak docela přesné. Je to verze maminky a dědečka.“

Všichni byli značně napjati.

„Když bylo mé matce dvanáct let, stala se pannou. Bylo to o něco dřív, než se stává stejně starým dívkám. Už předtím se dědečkovi zdálo, že projevuje řadu dobrých vlastností neobvyklých na svůj věk; prováděl s ní testy a přesvědčil se. Čekal tedy, zda je v dospívání neztratí, ale Allina neutrpěla žádná nešťastná ovlivnění, která vedou ke zkáze. Naopak, projevily se u ní další kladné vlastnosti. Nakonec sama požádala otce, aby se mohla stát čarodějkou. Slíbila, že je ochotna ke všemu, jestliže jí pomůže dosáhnout dokonalosti.

Dědeček ji odvedl do Hradu na konci Světa a svěřil ji Pannám. Tehdy byla poprvé omyta Ohněm; setrvala tam tři roky a prošla výcvikem. Jak je zvykem, každý rok se v létě vracela domů. Možná někteří z vás vědí, že na tom místě je čtvrt roku den, čtvrt roku noc a po zbytek se střídají noci a dny. Allině bylo dáno, aby přicházela domů, když rozkvétají stromy.

Přestože zvládla schopnost ovládat Oheň, Panny poznaly, že její úkol je jiný. Vrátila se tedy domů a společně s dědečkem a svými družkami hledali, jaký úkol to je. Dospěli k názoru, aby bylo zajištěno pokračování rodu, neboť Allina je poslední v linii. Dědeček rozhodl vyzvat Baarfelta, kterého znal jako největšího znalce všech nauk, aby se dostavil do Slagträ.

Baarfelt přišel, aby poradil Willmannsdurrovi, kdo se má stát otcem jeho vnoučat; když vyslechl požadavky, které dědeček měl, napoprvé odpověděl, že takového člověka nezná. V průběhu jednání však několikrát dlouho hovořil s Allinou; tehdy se matka rozhodla vstoupit do jednání dospělých a požádala dědečka, aby tu úlohu svěřil přímo Tomášovi...“

„To o tom jednali tak klidně, jak to líčíš?“ zeptala se Julie. „Například láska s tím neměla co dělat?“

„To, co pocítila moje matka k našemu otci, byla láska.“ řekla s úsměvem May-Britt. „Byla dokonce ochotna překonat případné problémy, nebude-li dědeček chtít. Ale ten souhlasil.“

„Věděl, že Baarfelt má na Moravě ženu?“

„Můj dědeček není přívržencem Učení Srdce, ale jarlem Severu. Na naší cestě je zcela lhostejné, co se stalo jindy a jinde. Dokonce je lhostejné, co se stane v budoucnu. Samozřejmě, Baarfelt mohl mít určité problémy se svým přesvědčením; ale to byl jeho problém a jenom on ho musel vyřešit.“

Denis si představil, jak takové jednání probíhalo. Allina byla určitě velmi podobná May-Britt; vlastně stejná jako všichni ostatní Wulffssonnové, až na ty špičaté uši. Starý hrabě Slagträ je určitě mohutný, zjizvený z bitev, s bílými vlasy a vousy. Tvrdý a nelítostný válečník, uctívač Odina, Thora a Freyi. Co by udělal, kdyby mu dali takovou nabídku?

May-Britt se na něj jenom usmála. Zřejmě věděla, na co myslí. Dokonce se mu zdálo, že cítí cosi jako pohlazení.

„Rozhodli se začít tím, že dosáhnou dokonalého porozumění těla. Dědeček uzavřel Allině lůno, aby nemohlo dojít k předčasnému oplodnění a vyzval je, aby cvičili tak dlouho, až jejich milostné hry budou dokonalé. Přiznávám, že se jim to cvičení líbilo...“

Nikdo se nedivil a nikdo se ani moc nesmál, takže pokračovala:

„Během té doby přišli na myšlenku udržet vyrovnání aury, k němuž dochází při styku, delší dobu. Cvičili to; tehdy se Allina svěřila, že v noci po milování se jí zdají sny z Tomášovy minulosti. Tak přišli na to, že jí může předat svoji paměť. Na té metodě pracovali několik týdnů...“

„A... dokázali to?“

„Jak vidíš. Dokázali víc než to: přáli si, aby se znalosti jich obou přenesly na dítě, které se narodí. Dědeček vybral podle hvězd nejvhodnější termín... Tehdy jsem přišla na svět já.“

„To už byl ovšem Baarfelt pryč?“

„Léto končilo. U nás bývá léto krátké, zato zimy... Odešel, ale byl pravidelně informován. Dědeček nenechává nic náhodě; požádal matčinu chůvu, aby vybrala svoji mladou dceru, aby se starala zase o mne. To je Tana. Její syn Alit je stejně starý jako já, když jsem byla malá, hráli jsme si spolu. Teď tam pase soby... je velmi bohatý, mocný a má několik manželek. Tanina dcera Atik je mladší, ale připravena být chůvou mému dítěti...“

„V každém případě to máte dobře zařízeno...“

„Počínáme si zodpovědně. Každý čin, který vykonáme, je dobře promyšleným důsledkem nějaké příčiny. Nemáme rádi náhodu a prudká hnutí mysli, ovlivněná lehkomyslností.“

Julie sklopila oči. Přímo u jejích nohou se svíjela těla Paca a Tori v milostné křeči. Většina přítomných na ně fascinovaně zírala, May-Britt ale zůstávala zcela klidná a vyrovnaná.

„Přála bych si, aby při milostném styku docházelo k předání vědomí. Když se to podařilo mému otci a matce a když jejich znalosti nalezly odezvu ve mně, proč by to nešlo i dále?“

„Bylo by to krásné – ale zvládneš to?“

„Doufám. Musím nějaký čas přemýšlet. Možná se s vámi poradit... Chtěla bych vás všechny požádat, abyste mi případně byli nápomocni...“

„Spolehni se. Budeme.“

May-Britt pokynula a Tori přestala povzbuzovat Paca k dalším aktivitám. Svalil se téměř zcela vyčerpán, zatímco ona na konci sil ani zdaleka nebyla.

May se usmála a sebrala svůj elfský šperk, který si zavěsila na trám za hlavou. „Půjdeme na večeři. Mám už skoro hlad...“

Bohoslužby se May-Britt zúčastnila s potěšením, Magda poněkud překvapeně a Marika s Nastěnkou vytřeštěně, kam se to dostaly. Zpívání se všem líbilo, což o to, jen obřady jim nepřipadaly moc známé. Následující přednáška byla o vojenské strategii a taktice, což pro ně bylo k ničemu.

Magda byla nepříjemně překvapena, neboť opět nebylo k jídlu nic masitého a žádný alkohol. May-Britt by naopak překvapilo, kdyby jí něco podobného předložili; jedla už sice sobí maso a ryby, ale to jen v táborech příbuzných své chůvy Tany. Čarodějky i šlechta ze Slagträ považovali zabíjení zvířat za vrcholně nevkusné.

Jak dopadla Maryška s Estragonem, se nedozvěděli; ale Julie si před ulehnutím pochvalovala, jak je její kůže po ošetření hladká a celá procedura příjemná.

„Tak se to nauč dělat sama!“ smála se May-Britt. „Třeba už tady nebudu, až si budeš potřebovat pořádně očistit hlavu... Jen si sáhni, jak dokonale hladkou ji má Denis!“

Denis nastavil hlavu, aby si Julka mohla sáhnout.

„Diana to taky chválila,“ řekl nadšeně. „Teď je dokonale vidět všecko tetování, co má na kůži...“

„Jak bych se to mohla naučit?“

„Lehni si ke mně tak, abychom se navzájem dotýkaly. Bude se ti o tom zdát. Ovšem, Tori, ty taky můžeš. Přivineme se k sobě...“

„To mi připadá takové... zvláštní!“ řekla Magda. „Stejně jako to... co s tebou dělala Tori! Ukájet se s děvčaty...?“

„Nejsme ženy ani muži. Jsme lidské bytosti... Lehni si k nám a nedělej si starosti. Všechno je tak, jak má být...“

Tak se nakonec uklidnila i Magda, Marika, Nastěnka... všechny dívky si udělaly na rohožích společný pelíšek, vešel se tam Denis a dokonce i Dévi, jejíž hebký kožíšek se všem líbil.

A pak už bylo všechno, jak mělo být.

Errata:

08.08.2021 11:43