Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Odpovědi

Za ranního kuropění sestoupila dolů do salónu Veronika, růžová a svěží jako ranní červánek. Doposud se nedostavil nikdo od personálu, neboť bylo zvykem otvírat o desáté; takže se zastavila na schodišti a zírala posmutněle na to dílo zkázy, které se před ní rozkládalo. Sešla dolů, odkopávaje rozhozené části oděvu a překračuje padlé spolubojovníky; došla ke stolu a marně hledala něco k jídlu, dokonce ani nic k pití tu nebylo. Zašla tedy do spižírny, mechanicky sáhla po kusu studené pečeně, ale vzápětí se zarazila a našla si raději sýr a slané sušenky.

„Tohle se šéfovi líbit nebude,“ pronesla prorocky. „Mělo by se tady uklidit, než se probudí!“

Nikdo neodpověděl, jen z kouta s pohovky se ozvalo jakési zachrochtání. Přešla tam a objevila studenta Hermanna, sladce spícího v objetí dívky Manuely. Pokývala hlavou a chtěla odejít, ale zakopla o převrženou židli a hluk studenta probudil. Hermann zvedl hlavu a chvíli zblble koukal na princeznu.

„Dobrý ráno! Ale klidně spi dál...“ usmála se.

Hermann skutečně položil hlavu na prsa své společnice; pak si ale uvědomil, na čem leží, takže se zvedl, podíval se na sebe i na dívku a po tváři se mu rozlil nachový ruměnec. Bleskurychle vyskočil a třesoucími prsty se snažil upravit oděv.

„Klid, klid!“ usmála se Veronika. „Není žádnej spěch...“

Hermann zřejmě bojoval nějaký strašlivý duševní boj. Již předpisově upraven přistoupil k Veronice a řekl oficiálně:

„Samozřejmě, při nejbližší příležitosti požádám ctěné pány rodiče o ruku té slečny! Vím, co je moje povinnost.“

„To není tak špatnej nápad. Měl bys co pít do konce života.“

„Prosím?“ nechápal.

„Papá slečny Manuely má pětačtyřicet hektarů vinic, kromě toho vlastní fabriku na víno a koňak. Věno Manuely dělá něco přes sto tisíc zlatých reálů. Neměl bys to tak špatný, chlapče, kdyby sis ji vzal. Pokud by tě chtěla za muže.“

Hermannovi se dle Dianiny formulace »protočily panenky«.

„Cožpak by bylo možné, aby mne nechtěla – po všem, co se mezi námi přihodilo?“

„Ono se mezi vámi něco stalo? Prožili jste příjemný večer, nic víc. Slušelo by se nějak vkusně jí poděkovat. Ale s těmi sty tisíci až na další přestaň počítat!“

Hermann si třel čelo dlaní a zřejmě ho bolela hlava. „Já mám strašný okno! Co se vlastně včera dělo – než jsem...?“

„Jo, to já nevím. Zkus si vzpomenout!“

„Poslyš – jak mám s tou... Manuelou mluvit, až se probudí?“

„To bych taky ráda věděla. Jak jste se domluvili včera? Ona neumí ani slovo německy, ty zas neumíš francouzsky, italsky a španělsky, jak mluví ona. Budete si muset ukazovat. Ale včera jste se dohodli nádherně...“

„To je strašný... to je hrozná ostuda! Jestli se to dozvědí ostatní... a jestli to přijde před studentský soud! Co když mě vyloučí z university?“ polekal se najednou.

„Nic si z toho nedělej, ostatní vyváděli taky. Víš co, dělej jako že nic nevíš. Pěkně se učeš, uprav si uniformu a na ostatní se tvař povzneseně. Budou se stydět a budou si tě vážit – až vystřízliví.“

„Blbost, všichni to jistě viděli! Byl jsem opilý, chápeš?“

„No a co má být? Bylo to snad poprvé nebo naposledy? Až budeš s námi flámovat častěji, tak ti tyhle drobnosti nebudou vadit. Pokud ti ovšem první pokus nestačil...“

Hermann se chytil za hlavu. „Bolí mě jako střep! To je hrůza.“

„Ve špajzce je koňak a venku pumpa. Koňak nalej do krku a vodu na hlavu, ne obráceně. To dost pomáhá...“

Hermann pokyvoval hlavou, ale nehýbal se, seděl na zemi a tupě zíral před sebe. Obživl teprve, když se objevil další probuzený účastník zábavy: Florence. A to zíral, protože přišla docela nahá a protahovala se jako kočka.

„A hleďme! Jaká byla noc?“ otázala se Veronika.

Florence jenom mávla rukou ve směru, kde spal její partner.

„V reálu?“ pokračovala Veronika v dotazech.

„Ani se neptej! On snad v životě neměl holku...“

„Ty intimnosti až potom. Nezdá se ti, že Charry bude řádit?“

Florence se rozhlédla. „Jo, zdá. Sakra, potřebovala bych se vykoupat. Tady určitě nemají bazén, co? No jo, Evropa!“

„Můžeš se vyválet venku ve sněhu!“ radila nezištně Veronika.

„To není nejhorší nápad.“ řekla Florence a šla.

U schodiště ji zastavila Valérie. Pozdravily se úsměvem, potom ale neobvyklým rituálem: dotkly se navzájem čelem a setrvaly tak chvíli se zavřenýma očima, než se rozešly.

„Hej, co má být tohle?“ zeptal se Nikodém de Berry.

Veronika se na něho usmála. „Cokoliv chceš. Ranní pozdrav...“

„Nebo něco víc?“

„Taky.“

„Můžeš mi to vysvětlit? Žádám tě o to!“

„Jsi přesvědčen, že ti to přinese štěstí?“

„Žádám tě o to právem člověka, který... dnes v noci...“

„Učíš se nějak moc rychle, studentíku!“

„Včera večer jsi mi dala určitý slib. Nika a Niki; vzpomínáš? Stojíš za svým slovem, čarodějko?“

Veronika krátkou chvíli vzrušeně dýchala. „Ano.“

„Tak tě žádám o poučení.“

„To bych nejdřív musela... Bolí tě hlava a vůbec všecko...“

„Pomoz mi. Udělej všechno jako... se svým. Slíbilas to!“

Veronika k němu bez dalšího přikročila a položila mu ruce na hlavu. Přejížděla prsty po jeho lebce, některých míst se přímo dotýkala, na jiná působila jen z dálky několika centimetrů.

„Už je ti dobře?“

„Líp, než mi bylo kdykoliv v životě.“

Právě se vracela Florence, celá od sněhu. Zastavila se.

„Co to děláš?“

„Přesně to, co myslíš.“ odpověděla Veronika.

„No páni! Ví o tom Valérie?“

Veronika neřekla nic, jen na ni pohlédla. Potom vyhledala kdesi v sále Valérii, ta se otočila a usmála. Florence kývla.

„Ptej se.“ vyzvala Veronika Nikodéma.

„Právě jsem viděl, že mezi vámi existuje neverbální komunikace. Proč to děláte, a hlavně jak?“

„Je to rychlejší a výstižnější. Předáváme si obrazy. Když chceš někomu něco ukázat, je snadnější takto.“

„To jsou výhody. Co nevýhody?“

„Krátká doba uchování vzpomínek, jejich zmatenost, neschopnost vyhledat starší či méně důležité. Je to ve stádiu počátků.“

„Umí to někdo líp?“

„Asijci. V klášterech.“

„Propojení vědomí – co je to?“

„V podstatě totéž, ale v hypnóze a delším časovém úseku. Užívá se při poučování začátečníků. Nová holka získá během jedné noci všechny zkušenosti té, která předává. A naopak.“

„Proč to jde jenom u dívek?“

„Jde to u kohokoliv. Dívky patří k mému klášteru.“

„V noci jsem měl řadu podivných zážitků. S tebou.“

„Ano, vím.“

„Spal jsem s tebou a bylo to krásné. Ale teď po probuzení vím, že ve skutečnosti jsem s tebou nespal. Byl to sen?“

„Ne zcela. Večer, než jsi usnul, to byl reál.“

Nikodém pocítil, že by ji měl políbit. Udělal to.

„Děkuju ti. Bylo to krásné. Ale proč...?“

„Těžko se loučím se svým lidským světem. Líbil ses mi. Bylo mi s tebou dobře. Pak jsem ti chtěla poděkovat; tak jsem ti dala možnost, abys se mnou zažil všechno, co si přeješ. Zřejmě jsme to oba přehnali, jestli jsi poznal, že to je sen.“

„Nemůže být skutečnost, když se s tebou toulám po cizích zemích, v hlubinách moře, na cizích planetách! Když se mi proměňuješ ve zvláštní zvířata, různá fantastická stvoření a... teď nevím, jak to nazvat! Prošli jsme hlubinami vesmíru...“

Postřehl, že se chvěje. Napadlo ho, že hrůzou.

„Můžu se... podívat do tvých vzpomínek?“

„Potřebuješ k tomu moje svolení?“

„Obávám se, že ano.“

Objala ho a dotkla se ho čelem. Zažil pocit, který dokázal těžko definovat. Setrvali tak v objetí dlouhou dobu; když se pak rozpojili, nepotřeboval už žádná vysvětlení.

Jenom se zeptal: „Proboha – kdo jsi?“

Veronika jen smutně pokrčila rameny.

Florence se zatím s odporem oblékala. „Měly bysme tady nějak poklidit, než někdo přijde! Tohle by nám neprošlo! Páni, to zas byl jednou večer...“

Namátkově bloumala sálem a kopala do rozespalých kamarádek, ale nikdo neměl chuť si hrát. Chlapci se zvedali ospalí a přiblblí – bylo to nepříjemné a protivné ráno. Chvíli nevěděli, kde jsou a co včera vyváděli, pak se styděli za svoje chování a taky se najednou ostýchali včerejších společnic. Zmatky utěšeně narůstaly, Florence se rozčilovala a nadávala. Jenom Valérie seděla v koutě v lotosu a meditovala.

Pak se objevila Diana v docela dobré náladě: „Nehoňte se, děvčata; Charry ještě spí a chvilku spát bude. Tady to ale vypadá! Měly bysme uklidit, než sem někdo přijde...“

Tak se všichni pustili do úklidu; včetně Baarfeltových, kteří taky sešli dolů. Dívky jenom zářily krásou a spokojeností; Denis se choval, jako kdyby to byla jeho osobní zásluha.

„Všechny dívky tady jsou čarodějky?“ ptal se Niki.

„Většina. Mnohé by rády, jako Manuela, a nejde jim to. Bariéry v mysli a tak. Ty vnímáš rychle.“

„Včera večer jsi mi řekla, že mi odblokuješ... mysl.“

„Napila jsem se přes míru. Takhle to dopadá, když... Valérie taky řádila. Bylo nás víc. Dostaneme karmu.“

„Čarodějky podléhají hodně přísným zákonům?“

„Přísnějším, než myslíš.“

„Proč je tedy porušují?“

„Je otázka, jestli je po dnešku budeme ještě porušovat.“

V průběhu úklidu objevili taky pana faráře, který spal jako zabitý; ale chrápal jako když pilou řeže, takže o jeho život nevznikly obavy. Florence, Julka a Diana ho spojenými silami křísily, aby se mohl obléknout a upravit.

„Jak se ten tady objevil?“ ptal se Niki.

„Obávám se, že... copak já vím? Nějaká špatná vlna...“

„On je přece sluha Boží, svatý člověk! Přišel nás pokárat...“

„Přišel, protože není tak svatý, jak si myslí. Hrozně nerada bych s ním diskutovala... kdyby ho mohly taktně vyhodit...“

„Co prožíval během noci?“

„Sny.“

„Taky něco reálného?“

„Nic.“

„Pozná se sen od reálna?“

„Podle úrovně účastníků. Umím udělat sny, které jsou pravdivé. Pak umím sny, které... při probuzení zapomeneš.“

„Ale já si svoje sny pamatuju! Teď ještě líp než předtím!“

„Protože tě mám tak trochu ráda.“

„Já tě mám rád... jako nikoho v životě. Miluju tě, Niko!“

„Je mi tě líto. Usmějeme se a odejdeme.“

„Nemůže to být...?“

„Ne.“

„Jak dlouho smíme zůstat?“

„Jak dlouho chceš. Ale radila bych ti si odpočinout.“

„Mám spoustu otázek!“

„Všichni máme spoustu otázek. Měla bych ti říct pravdu, Niku: vše, co děláme, jsou pokusy. Pootevřely jsme na škvíru jisté dveře a teď s úžasem zíráme na to, co k nám proniklo. A to bylo jen to, co za dveřmi číhalo. Neumím si představit, co přijde, až poprosíme. Chápeš?“

„Ty se považuješ za člověka na začátku? Jak potom vypadají ty, které jsou... dejme tomu vyspělé?“

„Obávám se, že s těmi by ses neměl šanci setkat. Jsou příliš daleko. Nemyslím fyzicky, ale... co se týče svých zásad. Dneska jsem si uvědomila, že nesmím pít. Zkrátka nesmím, chápeš? Pokaždé by mohlo dojít k problémům. Nesmím alkohol, drogy, sex, závadné jídlo, majetek, pýchu, hněv, nenávist, chamtivost...“

„Co vlastně smíš?“

„Všechno ostatní.“

„Jsou čarodějky přirozeně lepší než jiní lidé?“

„Ne. Obvykle je to tak, že někdo se začne zajímat. Velmi rychle ho to okouzlí a zláká. Potom se dozví, co smí a co nesmí. Nebere to na vědomí, je mu to k smíchu. Udělá první škodu, pak další. Uvědomí si svoje meze a vyděsí se. Potom zjistí, že to samé už někdy dělal, třeba mnohokrát. Vyděsí se ještě víc. Potom už ani nevychází ze zděšení.“

„Proč toho nenechá?“

„Už toho nesmí nechat.“

„Kdo určuje ta »musíš« a »nesmíš«? Kdo nad tím poroučí?“

„Čaroděj sám. Jeho odpovědnost.“

„Ke komu?“

„K lidem, k duchovnímu učiteli... k Bohu.“

„Není lepší podlehnout a všeho toho... zanechat?“

„O tom sní každá čarodějka. Kéž by se to nestalo! Kéž bych nikdy neotevřela tu skříňku s tajemstvím! Závidím každé, která se na to ještě nedala. Včera Julie strašně záviděla Marii; protože je její mladší sestra, doposud nezkažená. Ale snaživá.“

„Mluvíš, jako bys mě chtěla varovat.“

„Tohle je varování. Utíkej, jestli můžeš.“

„Nemůžu. Už jsi mě chytila.“

„Přeji ti příjemné utrpení.“

Pan farář se konečně probíral. Otevřel oči, rozhlížel se, až posléze vyslovil klasickou větu: „Kde to jsem?“

„V hospodě.“ řekla Florence. Nechaly ji mluvit, neboť dospěly k názoru, že její taktní a citlivé jednání bude nejvhodnější.

„A co tady dělám?“

„Vyspáváš. Trochu jsme se včera bavily.“

Kněz pracně uvažoval. Potom poznal Florence, Valérii a Veroniku a vlasy mu počaly vstávat na hlavě. Což byl problém, protože jich tam mnoho nebylo. Vyhrabal se z kupy šatstva a různých dek, při čemž seznal, že stojí přede všemi, jak jej Bůh stvořil. Ačkoliv se v jiných případech domníval, že co Bůh činí, dobře činí, právě nyní mu to měl za zlé. Bleskurychle se zakryl rukama a zesinal.

„Bože na nebesích! Což jsem skutečně podlehl pokušení?“

„Zdá se. Což to nebylo příjemné?“

„Co pravíte, slečno? Styďte se za taková slova!“

„Včera jsi mi tykal! Pokud si vzpomínám, měla bych být jednou ze tvých milenek...“

„Cože, milenek? Ďábel mne svedl ke hříchu!“

„Žádnej ďábel. To jsme byly my. Ale líbilo se ti to!“

„Obludy pekelné!“ vykřikl a sháněl se po předmětech, kterými se před návštěvou vyzbrojil: křížem, Biblí, kropenkou. Chvíli měl problémy je nalézt, také se musel zakrývat. Bylo to hrozné; klesl na kolena a rozplakal se.

Mezi dívkami proklouzla Valérie. Dotkla se jeho šíje prsty. Muž se zvolna uklidnil, ale zvedl k ní oči s výrazem bitého psa.

„Nechte mi ho!“ řekla a ostatní šly po svých.

„Proč?“ zeptal se s pláčem. „Zneuctily jste mne! Pošpinily...“

Valérie chvíli zhluboka dýchala.

„Jsi schopen vnímat odpovědi?“ zeptala se potom.

Našel svoje roucho, oblékal se, dále hledal. Byl zmatený.

Po schodech sešel Charry, přísný a majestátní jako pravý císař. Považoval za svou povinnost bručet nad tím, co viděl okolo sebe; ale pak uznal, že to není ještě tak zlé, jak si představoval.

„Bál jsem se, že to tu rozmlátíte na třísky nebo že krčma lehne popelem! A já to budu muset platit! Naštěstí ten lump krčmář chtěl platit v markách, těch mám dost!“

„Tys mu dal falešný marky? Seš hroznej!“ děsila se Diana.

„On to nepozná!“ Charry se klidně rozhlížel dál. „No jak říkám, je to tady docela útulný...“

„Jenom ty Florenciny kalhotky by nemusely viset na lustru.“ prohlásila Veronika, povážlivě krčíc rameny.

„Já mám rezervní,“ mávla rukou Florence. „Tak nutně je zas nepotřebuju, aby tam pro ně někdo lezl. Můžou si je nechat.“

„Budou ti vděčný.“ řekla Diana.

„Proč?“ zeptal se kněz Valérie.

„Přišel jsi, protože ti rozum zatemnila vášeň a nevědomost. Ten, který je tvým nepřítelem a nepřeje si, abys sloužil Bohu, se rozhodl ti ublížit. Mluvím o démonovi, jehož nazýváš Satan.“

„Ty jsi jeho služebnice!“

„Vůbec ne. Kašlu na něj. Nemá mi co dát.“

„Je mezi ním a tebou nějaký vztah?“

„Snad... je to jiný sluha Pána. Můj bratr ve službě.“

Zachvěl se, ale vydržel. „Odpovídej!“

„Jedna z podmínek tvé služby je klid. Neotřesitelný. Jestliže tě rušil hluk... ne, nesmysl. Nemohl tě rušit hluk, je to daleko. Rušilo tě pomyšlení, že někdo někde koná to, co považuješ za neřest. Dlouho jsi přemítal, zda zasáhnout. Pak jsi hledal něco jako důvod. Nakonec ses rozhodl přijít.“

„Ano. Tak to bylo...“

„Domníval ses, že tvoje znalosti stačí na... služebníky Satana. Možná máš pravdu; ale nestačí na nás. Jsme taky tvoje sestry. Bylo naší povinností tě poučit. Pomoci ti.“

„Zbavit mne čistoty, kterou jsem dodržoval celý život?“

„To není čistota. To je iluze.“

„Přesto! Nikdy jsem se nedotkl ženy...“

„Je mi tě líto. Ale co tvoje sny?“

„To je moje zpovědní tajemství!“

„Není. Mně se zpovídat nemusíš, já vím všechno.“

„Jsi snad Bůh?“

„Jsem ta, která čte v myšlenkách. U tebe velmi snadno. Tvé sny o ženách, vínu, bouřlivých nocích neřesti tě trápily. Léta jsi kvůli nim nemohl spát. Prosil jsi Boha, aby ti pomohl. Bůh poslal mne a moje sestry.“

„Smilné děvky? Vy chcete sloužit Bohu?“

„Každý živý tvor slouží Bohu. Jde o to, jakým způsobem. Moje služba vůči tobě byla: poučit, otevřít oči, nechat prožít ve snu vše, čeho ses nikdy neodvážil. Už nikdy tě nebude trápit zlý sen. Až vykonáš pokání za včerejší a dnešní činy, už nikdy nic tě nevyruší z klidu.“

„Co tvoje pokání? Co tvůj trest?“

„Vzala jsem na sebe tvoje hříchy. Před tváří Pána.“

„Nevěřím! Nechápu! Nesouhlasím!“

„Tobě především vadí, že se snažím tě poučit. Dlouhá léta jsi radil ty jiným. Zapomněl jsi na to, že i ty jsi podřízen. Ne mně, ale Pánovi. Ten ti poslal do cesty něco tak příšerného, jako mne. Jsem tvůj lék. Jsi vyléčen.“

„Ale v tobě necítím hněv, strach ani nenávist!“

„Je dobré, dokud ze mne ještě vůbec něco cítíš. Přijde čas, kdy už nebudu mít žádné vášně. Také já jsem byla včera poučena. Také já trpím, protože jsem poznala svoji nedokonalost. Také já se dnešního rána zvedám z bahna. Také já prosím Boha...“

„Nezdá se mi!“

„Zkus se uklidnit. Nebyl žádný fyzický hřích; byly jen tvoje myšlenky a můj pokyn, aby se projevily. Uvedla jsem tvoje sny do reálu. Vím, že mi to v životě neodpustíš. Je mi to jedno.“

„Myslíš, že ti odpustí Bůh?“

Valérie se smutně usmála. „Už zase zvedáš hřebínek? Rychle ti otrnulo, svatý otče! Ještě chvilku a budu tě muset opět udeřit, aby ses vzpamatoval! Zapamatuj si: je Bůh nade mnou, ale ty nade mnou nejsi! Stejně jako já nejsem nad tebou. Jen Bůh!“

„Jsem kněz – služebník Boží! Mám povinnost...“

„Ještě ses neočistil z hříchu, ale už chceš očišťovat jiné. Jak dlouho trvalo tvoje pokání, pět minut? Uklidni se!“

„Ano, dopustil jsem se hříchu; ale to jsi způsobila ty!“

Valérie rozhodila rukama. „Marné je všechno snažení.“

„Vnímáš ty vůbec svůj hřích, dívko?“

„Vím, že se dopouštím hříchů. Taky vím, že pro jednou se svět nezboří; pro dvakrát je to jako pro jednou. Miliónkrát zhřešit za život nestihneš. Bůh odpouští sedm provinění každý den; a velkým hříšníkům, jako jsem já, sedmkrát sedm provinění.“

Podíval se na ni nedůvěřivě, ale mlčel. Nemohl si vzpomenout, kde to vzala a jak to překroutila. Nebyl by na to přišel, ani kdyby byl střízlivý a při plném vědomí, protože to je z Koránu a ten on jistě nestudoval.

„Odejdi,“ požádala ho. „A přestaň nenávidět. Nemyslím mne, to klidně můžeš, já to unesu. Přestaň nenávidět celý svět.“

„Svět je plný hříchu!“

„Přesto Bůh svět miluje. Zkus si přečíst svou Bibli ještě jednou, tam, kde hovoří o lásce. Mluví o ní často.“

Mohl ještě dlouho diskutovat, ale nezdálo se mu to důstojné. Sebral, co mu tady patřilo, a šel.

„Je mi ho líto.“ řekla Valérie.

Julietta s Maryškou se permanentně hádaly. Denis se bavil.

Začalo to hned po ránu, jak se probudily. Julka měla výčitky svědomí, že včera Maryšce záviděla a obviňovala ji. Maryška měla výčitky svědomí, že se včera opila a byla mimo provoz. Rozhodly se vzájemně omluvit jedna druhé a slíbit, že už si budou vzájemně prokazovat jenom ty nejlepší city. Obě byly temperamentní, až prudké; neuměly se krotit ani v řeči, ani v jednání. V noci spolu spaly v jedné posteli přitulené k sobě a vypadaly jako dva andílci – zato teď ráno jim narostly rohy.

Julie strávila chvíli před zrcadlem, kde zkoumala svou tvář ve vztahu k účesu; vzpomněla si, že jakožto osoba duchovního stavu by měla být ostříhaná a navrhla Denisovi, aby ji zbavil všeho, co jí na hlavě zůstalo.

Maryška to přijala s neobyčejným nadšením a přála si totéž; vysvětlila Julce, že od chvíle, co ji poprvé spatřila, si přeje vypadat jako ona, chovat se jako ona, vlastnit stejně rozsáhlé znalosti a zkušenosti... Z toho důvodu žádala Denise, aby vzal okamžitě nůžky a ostříhal ji na kluka.

Julie jí to zakázala.

Maryška se rozeřvala, že se jí tady nic nedovolí. Chvíli se bezúčelně vztekala, potom začala dokonce brečet.

Julka se rozkřikla, že jako mladší a méně duševně vyspělá ji bude poslouchat! Zakázala jí udělat cokoliv se svými vlasy, ježto jsou její nejkrásnější ozdobou (jako byla Julčina černá hříva, než byla nucena se jí zbavit, což ovšem bylo z důvodů politických a tudíž přípustných). Prohlásila, že Maryška se nesmí ostříhat nikdy, slovem nikdy! a kdo by ji uposlechl a vyhověl jí v jejích zvrhlých nápadech, bude Julkou přísně potrestán.

Maryška vřískala, že je sice mladší a není čarodějka, ale je svéprávná lidská bytost, která má právo vypadat jak chce, takže když si ostříhá vlasy, je to její suverénní rozhodnutí; dále že naprosto kašle na to, jestli jí to takhle sluší, protože Julce to sluší daleko víc, navíc nemá takové starosti s každodenním pročesáváním; jestliže tedy řekla...

V průběhu diskuse si dámy přestaly rozumět, protože se každá vyjadřovala vlastním jazykem. Denis rozuměl jakž takž oběma, ale prozatím se smál a bavil; čas od času si dívky padaly do náruče, objímaly se, líbaly a brečely.

Konečně využil vhodné chvíle k vlastnímu vyjádření. V průběhu známosti nabyl dojmu, že obě jsou především komediantky, které se soustavně hecují a samy se tím baví; což jim však nemá za zlé, neboť on se baví taky. Projevil ochotu udělat kterékoliv cokoliv, bez ohledu na následky. Avšak rázně zamítl myšlenku, že by konal jakékoliv kadeřnické či jiné práce tady v pokoji, kde na to není vhodné prostředí, horká voda, nástroje a tak.

Dívky se uklidnily a počaly se navzájem vědecky zkoumat. Měly snahu zjistit, které detaily jejich těla jsou společné a které naopak různé. Z toho důvodu se postavily zcela nahé před zrcadlo a důkladně se v něm prohlížely. Zjistily, že jsou téměř shodné, až na barvu vlasů, očí a pleti; ale bude-li se Maryška často opalovat, ten poslední rozdíl rychle pomine. Maryška přiznala, že nejen se dosud nikdy neopalovala, ale více méně poprvé se zkoumá nahá; při tom si uvědomily, že je tu s nimi Denis a mírně se pokusily ho vyhodit. Jelikož neodešel, nechaly to být.

Julie počala rozvíjet teorie, jak by se dalo využít záměny jedné za druhou. Čím déle to trvalo, tím víc se jejich nápady vzdalovaly od reality, až Denis navrhl, aby se šlo na snídani.

Tehdy povstala rozepře, kdo si vezme uniformu a kdo civil. Maryška si vzpomněla, že uniforma byla určena pro Julii a že jí ji vlastně ukradla, za což se hluboce stydí a chce ji vrátit; Julie trvala na tom, že teď patří jí a že si ji musí nechat. Po kratší hádce Denis připomněl, že volných uniforem je ještě dost a jednu Julka dostane, jen co dojedou na pevnost.

Potom si začaly vzájemně zkoušet svoje věci, totiž Maryška Juliin mužský oděv. Nesmírně se jí líbil, takže jí ho Julka okamžitě věnovala darem. Maryška jí vzápětí darovala všechno, co na světě má. Prohlásila, že si hodlá ponechat jenom těch pár ozdob, co nosí na krku, protože jsou jejím osobním vlastnictvím, dárkem od různých kamarádů a kamarádek. Julie prohlásila, že jí dá celou svoji garderobu, neboť také jí stačí přívěsky na krku. Denis se smál a prohlásil, že jim to bude velmi slušet, až se budou procházet po světě, oděné jen do šperků.

Maryška přišla na to, že ubytuje Julku ve svém pokoji. Proč by měly bydlet odděleně? Budou spolu spát v jedné posteli jako dnes, budou mít společný šatník a vše si navzájem půjčovat. Oběma bylo jasné, že ve skutečnosti neexistuje žádné vlastnictví, takže proč si dělat starosti? Denis projevil zájem bydlet u nich taky, ale byl přísně vykázán na chodbu k šelmám.

Urazil se a nadhodil otázku, co bude, až za Julií přijede její ženich Janek Dunbar. Julie se rozzuřila a počala ječet, že Janek v žádném případě není její ženich, že s nikým nechodí a nikdy nechodila, což je snad dostatečně známo. Maryška přiznala, že taky nikdy s nikým nechodila; trochu ji to sice mrzí, ale vzala už na vědomí, že nikdy žádného milence mít nebude. Sice je jí líto jejího mladého těla, které uvadne naplano, ale co dělat?

Julie se nad ní dojala; chvíli přemáhala pláč a pak sestřičku ujistila, že jakmile ji Janek uvidí, určitě se do ní okamžitě zamiluje a Julku opustí a zavrhne; samozřejmě ji to trochu mrzí, ale kvůli Maryšce je ochotna to vydržet.

Maryška počala natahovat, že s tím rozhodně nesouhlasí; je sice možné, že by se jí komthur Dunbar líbil, ale jen v případě, že by tím nezpůsobila bolest srdci nejdražší sestřičky; takže Dunbara nechce, ani kdyby byl ze zlata, stříbra a drahého kamení.

Opět zasáhl Denis. Připomněl, že Dunbar zatím o existenci nějaké Maryšky vůbec neví, tím spíš aby si na ni dělal nároky. Dodal, že kdyby se jednalo o jiného komthura, třeba Llago di Rienziho, ten by jako muslim nezaváhal ani na chvilku a vzal si je obě, takže by jejich přání zůstat spolu navěky bylo vyhověno; ale jak se rozdělí o Dunbara, není jasné.

Po této invektivě došly k názoru, že nejhorší trest na světě je mít malého, drzého a rozpustilého brášku. Projevily přání zbít ho, pokud možno hned a co nejvíc. Denis vřele souhlasil s bitím, mučením a případným utýráním k smrti, zvláště od nich dvou.

Z toho důvodu začaly řešit otázku svého vztahu k bolesti. Denis vysvětlil, že se učí fyzickou bolest nevnímat; v důsledku toho dělá různé pokusy. Julka přiznala, že ji bolest vzrušuje, což si neumí vysvětlit – když si dávala vytetovat na šíji motýlka, prožívala u toho pocity téměř slastné.

Maryška doznala, že se záměrným působením bolesti vlastnímu tělu nemá valné zkušenosti; ale přála si motýlka na krk, draka na rameno a další tetování kamkoliv na tělo, čím víc, tím líp. Julka vřele souhlasila; čím víc obrázků, tím líp. Přiznala se, že její nesplnitelnou touhou je nechat si vytetovat něco na oholenou hlavu; Maryška nechápala, proč by ta touha měla být nesplnitelná, naopak jevila tendenci se připojit.

Denis vysvětlil, že resistence vůči bolesti je jeden z četných základních znaků elfů; jelikož pocházejí z elfské krve...

Julie navrhla, aby Denise pověsily za uši na tak dlouho, až se mu protáhnou a nahoře zkroutí do špiček. Denis neměl námitek.

Po vyřešení tohoto bodu se všichni tři konečně oblékli a sešli k ostatním. Denis byl hotov nejrychleji; když pozoroval sestry, jeho srdce překypovalo láskou a touhou po ostatních. Bráškové jsou bohužel příliš velcí a neberou ho vážně, ale ty ségry...

Takže Denis na chvíli zavřel oči a vyslal úpěnlivou modlitbu bráškovi Jerzymu, aby se někde z nebeské výše poohlédl po dalších princeznách Baarfeltovského rodu a poslal je sem, nejlépe všechny. To bude teprv špica!

O desáté se neotvíralo, až o půl jedenácté přišla korpulentní dáma přísného zjevu: manželka pana vrchního. Rozhlédla se po sále a nakrčila nos, načež přistoupila k Charrymu.

„Dovoluji si popřát Vám dobrého jitra, pane hrabě! Ani se neptám, co se tady dělo! Můj choť se vrátil po půlnoci ve stavu krajně nestřízlivém a choval se způsobem, který nedokážu ani nyní pochopit! Rozhodně nebyl zcela při smyslech. Nyní spí.“

Veronika k ní udiveně obrátila hlavu: „Choval se snad nějak nepřístojně? Vyváděl, bil vás nebo tak něco?“

„Ach ne, tak to nemyslím! Naopak, choval se ke mně tak... jak bych to řekla? Tak mile, že zcela jistě nemohl být při svých obvyklých... choval se, jako by se zbláznil!“

„Proto! To je potom v pořádku. Poručila jsem mu to.“

Madam zrudla jako krocan. „Co jste mu poručila?“

„Řekla jsem mu, aby šel domů a snažil se být k vám milý.“

„Ach, skutečně? Překvapuje mne, že vás tak uposlechl, mně většinou odporuje! Mohla byste mu to poručit častěji, slečno?“

„Kdykoliv si budete přát...“ usmála se Veronika.

„Stejně bych ráda věděla, jak to, že poslechl! Ale nyní si pohovořme o vyrovnání účtů. Pozoruji, že jste se obsluhovali sami... bude těžké stanovit účet a také odškodné za některé věci, které se zřejmě v rámci zábavy rozbily...“

„Moc toho není. Nějaké sklenice, dvě židle, pár zrcadel...“ vypočítávala Florence.

„Mimochodem!“ podotkla Diana. „Ani zdaleka jsme nebyli spokojeni s kvalitou vašeho nábytku! Například lůžko v našem pokoji neuneslo váhu dospělých lidí a zbortilo se...“

Veronika vyprskla smíchy a Diana ji zpražila pohledem.

„Zkrátka a dobře,“ řekl Charry. „Vašemu muži jsem dal včera pět set marek. Tady máte dalších pět set a jsme vyrovnáni!“

„Ach, děkuji vám, milostivý pane!“ ukláněla se dáma. „Budeme rádi, kdykoliv opět navštívíte náš podnik!“

„Možná se to někdy stane.“ slíbil Charry.

„Nikdy se to nestane.“ řekla Veronika Nikodémovi.

„Proč myslíš?“

„Nemyslím. Vím.“

„Ach... zase nějaké pokusy?“

„Právě naopak, odstoupení od pokusů. V průběhu tohoto rána dochází u mnohých z nás k pocitu jakési kocoviny, vystřízlivění nebo tak něco. Uvědomujeme si, že už nebudeme pít, řádit po nočních podnicích... sdružovat se s obyčejnými lidmi.“

„Protože jimi pohrdáte?“

„Protože jim příliš ubližujeme.“

„Nechápu.“

„Vysvětlím na tobě. Začala jsem tě mít ráda, Niki. Jsi pro mne něco jako... roztomilé domácí zvířátko. Z toho vzniká pocit, že bych se s tebou ráda mazlila. Mám chuť s tebou spát a možná své chuti podlehnu a ještě to jednou nebo párkrát udělám...“

„Niko! Já bych...“

„Vidím. Ale sleduj: čím častěji a víc s tebou jsem pohromadě, tím víc tě ovládám. Začínáš mít chuť stát se čarodějem, zvýšit svoje ambice, svoje duchovní uvědomění... ničím tě, devastuji. Kdybych s tebou žila, stal by ses něčím podobným jako já.“

„Ale já to chci!“

„Nevíš, co povídáš. Já tě nemiluji, a to tak, že vůbec. Jestli v tom něco je, tak to, co říkám: touha po fyzickém kontaktu. Tak smýšlejí všechny čarodějky. Některé se toho už dokážou zbavit jen mentální úvahou. Nepotřebují skutečný vztah...“

„To je ale velice... To je strašné! Žít bez lásky?“

„Bez lásky i bez nenávisti. Bez emocí.“

„Nelze žít bez citu!“

„Ale velmi snadno lze omezit svůj styk s lidskou společností na nezbytné minimum. Abychom jim neubližovaly. Včera večer jsme toho napáchaly až moc, teď nastoupí období pokání, usmiřování... nebo zkrátka vzdalování se.“

„Proč je to nutné?“

„Copak nevidíš? Já to na tobě vidím zřetelně! Charry obsadil tu pevnost; asi tam zůstaneme co nejvíc, budeme se kamarádit jen mezi sebou a mít tam co nejmíň normálních lidí. Každý náš pokus se s nimi sblížit by znamenal další ubližování...“

„Já chci být radši s vámi než s nimi!“

„Ale já už na tebe nebudu hodná! Vyženu tě ze svého lože, abych tě zachránila! Nechci ti ubližovat...“

„A co jiní muži? Třeba Charry nebo Vítek?“

„Ti k nám už patří. Překonali hranici...“

Nikodém mlčel, zatímco Veronika uvažovala, místy nahlas:

„Ano, teď nejspíš nastane čas stavění přehrad a zdí. Zbudování nepřekročitelných překážek, našeho vnitřního odlidšťování. První pokus bude změnit vzhled tak, abychom už mezi lidi nemohly.“

„Nechápu!“

Veronika chvíli pátrala ve svém okolí. „Ano, cítím, že řada dívek myslí na totéž. Vypukne exploze změny vzhledu. Dalo se to čekat od chvíle, kdy jsme dostaly tyhle uniformy. Postavily první přehradu; náš a jejich oděv přestal mít styčné body. Oni nás nikdy neuznají, my na ně kašlem...“

„Mně se to náhodou líbí!“

„Ty mlč. Oni jsou velká společnost, my jsme alternativa, už chápeš? Ty patříš taky k alternativě, proto to bereš.“

„Zdá se, že rozumím...“

„Fáze dva: bydlení mimo ně. Pevnostní klášter, vycházení z důvodů nezbytně nutných. Zbývá fáze tři: dokončení tělesných proměn. Neodstranitelné znaky: tetování, stříhání, ozdoby. Jasná hranice, kdo je s námi a kdo ne.“

„To všechno chceš udělat?“

„To všechno se stane, ať chci nebo nechci. Ale řeknu pravdu: já to chci. Když jsem poprvé viděla kamarádku Ponny s bojovým copem, přála jsem si ho mít, ale to ještě žil táta a přerazil by mě... Teď můžu říct klidně a rázně: chci nosit bojový cop!“

„Jak to vypadá?“

„Uvidíš. Nechala bych si to udělat hned, kdybych se nebála, že to bude znamenat pokyn pro ostatní, aby se taky urvaly ze řetězu. Potom chci mít tetování, co nejvíc a co nejnápadnější. Náušnice, kočičí ouška, ozdoby v nose, ve rtech... všude!“

Nikodémovo srdce planulo takovým obdivem, že by to nepřehlédla ani normální dívka, natož čarodějka. Představil si Veroniku se všemi těmi ozdobami; připadala mu nadzemsky krásná.

„Ano,“ řekla zvolna a uvážlivě. „Rozcházíme se se světem. Tohle bylo možná naše loučení. Poslední večer dětství...“

„Vem mě tam s sebou!“ zaprosil.

„Obávám se, že už ti není pomoci.“

V hostinci byli ochotni udělat jim snídani, ale najednou každý spěchal, jako by se to tam bez něj neobešlo; hlavně Charry. Taky studenti se rozhodli setrvat a pokusit se přežít alespoň den nebo dva vojenského výcviku. Všichni tedy vyrazili nahoru do pevnosti, kam taky v pořádku dojeli.

Yamanaki, který přebíral vrchní velení, kdykoliv byl Charry jen za branou, se ani neptal, kde byli a co tam dělali; pro něho je vše, co pán činí, správné. Zato Almetta potřásal hlavou dost povážlivě, trochu se zlobil, že ho neupozornili; zbytečně nařídil bojovou pohotovost. Charry mu odpověděl, že to bylo pro vojáky aspoň dobré cvičení.

Julie dostala svoji uniformu. Zajistila to Sigrid, která dala příkaz hned, jak použily tu první pro Maryšku. Setrvala, když se Julka strojila a pyšně prohlížela v zrcadle; názorem všech bylo, že k leopardí uniformě rozhodně krátký účes patří víc než hříva, jakou mají ostatní dívky a že to Julce sluší.

„Co jsi vůbec udělala s těmi vlasy?“ lekla se najednou Sigrid. „Doufám, že jsi je nenechala někde jen tak povalovat?“

„Copak jsem blázen?“ urazila se Julka. „Nechala jsem je těm holkám, co mě stříhaly; jedna z nich dost umí, takže použila všechny potřebné zaklínací formule, aby se s nimi nic nestalo.“

„Tak to je v pořádku. Jistě víš, když někde necháš část svého těla, že to může způsobit škodu...“

„Nejenom škodu. Taky se tím dá pomoci, když je potřeba.“

„Ano, to se dělá...“ Sigrid náhle zrozpačitěla, zamyslela se a pak dodala: „Vlastně, když tak nad tím uvažuju...“

„Co se děje?“

„Ale nic.“ řekla a v rozpacích odešla.

„Taky už jí šibe.“ konstatovala Diana.

Vyvstal určitý problém, jakou bude Julie nosit šavli, ježto vlastní zbraň neměla. Maryška navrhovala, že jí daruje svoji, ale byla zahnána a poučena, aby jí už nic nedávala.

„Rozhodla jsem se, že se spolehnu na vyšší moc,“ prohlásila nakonec Julie. „Do čtyřiadvaceti hodin dostanu zbraň. Ještě sice nevím, jakou a za jakých okolností – ale přijde!“

Veronika navrhla, aby zbytek dne věnovaly odpočinku. V jejích představách to znamenalo, že svěří své tělo dovedným rukám řádových otrokyň a nechá si na rameno vytetovat draka, na zápěstí pravé ruky lilie a na levý prs červenou růži. Prohlásila, že dívky se to při volbách naučily od Charryho korejských námořníků a od té doby se soustavně zdokonalují.

Diana se přišla podívat, když s tím začínaly; logickým úsudkem dospěla k závěru, že by Veronika mohla mít tetování krásnější než ona, což nehodlá připustit. Poručila si, že chce mít na zádech souboj jednorožců, na což se jedna z Ještěrek dala po jistém zdráhání umluvit. Lehla si vedle a dívka se dala do práce, zatímco ostatní, které se v tom nevyznaly, přihlížely.

Maryška si nechala udělat na krk motýlka, aby byla jako ostatní princezny; byla by pokračovala i dál, ale předběhly ji jiné, zejména Valérie, Florence, Manuela a tak. Julie si zkusila přenos myšlenek tím, že vytáhla všechny informace z mysli jedné míšenky, vzápětí pak je nezištně předala Denisovi, který se neubránil příkazu vytvořit jí na rameno pokud možno většího a barevnějšího draka, než má Diana, Veronika, Valérie atd.

Studenti bloumali po pevnosti a žasli zejména nad tím, že po chodbách ubytovny se dívky skutečně bez zábran pohybují oblečené jen do svých šperků a ozdob. Zato ochotně poučovaly každého, kdo o to měl zájem, jaký magický význam mají kresby na kůži, copánky s připletenými korálky, skleněnými perličkami, maličkými čepelemi a přívěsky z mušliček a mincí.

Oběd byl jako obvykle zcela vegetariánský, odsouhlasený sestrou Petronylou. Ta se v soukromí vyjádřila, že každý, kdo se večer cpal kusy odporných zvířecích mrtvol, si to ještě později odskáče, což pochopil každý až na Maryšku; ta naprosto nemohla uznat, proč by neměla jíst maso, když to dělá celý život.

Po obědě se dívky vrátily na ošetřovnu, kde byl tetovací salón. Dianini jednorožci se zalíbili všem a chtěli je taky; šťastná míšenka to okamžitě každému slíbila a měla práci na několik dní. Diana se mírně rozhněvala a přála si na bříško hrající si hejno delfínů; tvrdila, že až se v Arminu půjde koupat, Darkku to zcela určitě potěší.

V tu chvíli přišla Sigrid a vypadala pořád ještě rozpačitě.

„Jsem ráda, že jste všechny tady. Mám... takovou věc.“

„Mluv – nasloucháme s pozorností hodnou zázraku!“

„Pamatujete se, jak se mluvilo o těch Juliiných vlasech? Tak já jsem se trochu... zamyslela nad významem... Já jsem totiž kdysi trochu studovala něco... Jak Diana dělala tu přednášku...“

„Mluv, prosím tě! Ale jestli navrhneš, abysme se daly všechny okamžitě ostříhat, tak rovnou říkám, že to neprojde!“

„Ne, právě že ne! Žádný stříhání!“ zalekla se Sigrid. „Právě to vám chci říct, že to rozhodně nesmíte!“

„Tak ne – ale proč?“

„Protože to by bylo veliký neštěstí! To se nesmí jen tak pro nic za nic! Když už, tak jako oběť!“

„No jistě,“ řekla sebevědomě Diana. „Spálit v ohni!“

„Ne, povídám!“ chytala se za hlavu Sigrid. „Vlasy přece mají obrovský magický význam! Jsou nejvyšší ochrana... vy byste mohly poskytnout nejvyšší ochranu celý armádě!“

„A nepovídej! Řekni rovnou: jak?“

„Od teďka žádný ostříhaný vlasy nevyhazujte! Všecko, co nebudete potřebovat, odstřihněte a dejte do nějakýho pytlíku! Když mi to pošlete do tkalcovny, nechám je zatkat do nových uniforem... jako ochranu!“

„To bych viděla, že způsobí spíš škodu než prospěch!“ vrtěla nechápavě hlavou Veronika.

„Kdyby se to týkalo jednoho člověka, tak snad; ale když vlasy použiješ bez výběru, mechanickou cestou zatkáš do látky... My tam přidáváme samozřejmě ovčí vlnu, ale taky kozí a psí srst, to kvůli pružnosti! Ale vlasy jsou ještě pružnější...“

„Určitý smysl to má!“ přiznala Valérie.

„Magicky nejúčinnější je... jenže, to by nešlo...“

„Všechno jde! Jenom to řekni!“

„Nejúčinnější je... ta srst z klína!“

Děvčata vyprskly smíchem.

„Ty chceš, abychom si ji kvůli tobě ostříhaly?“ ptala se Diana.

„No nechci, samozřejmě, já nemám právo něco chtít! Jenom říkám, že by to bylo... nejúčinnější. V takovým případě ji ovšem nechat zvlášť – nemíchat s ostatními vlasy...“

„Jenom od holek, nebo taky od kluků?“ ptala se Florence.

„Od kluků samozřejmě taky, ale... ti si to nenechají líbit!“

„Vsadíš se?“ ušklíbla se Florence sebevědomě.

„Když řeknem, že je to na nějaký čarodějnictví, nechá se mezi jezdci ostříhat každej druhej!“ souhlasila Veronika.

„Dobře, dáme ti to. Ať jsou chráněný...“ rozhodla Valérie.

„Díky – hlavně za ně. Ovšem...“

„No, co ještě?“

„Diano, jak se jmenuje takovej ten obraz, co mniši z Tibetu vytvářejí z barevnýho písku?“

„Mandala – proč?“

„Existuje taková možnost. Vytvořit... z copánků.“

„Mandalu z copánků? To jde?“

„Velikej nástěnnej ornament. Dokázala bych to, i když je to hrozně pracný a složitý. Každej, kdo by chtěl... přinést oběť, by mi dal jeden takovej tenkej copánek. Zapletli bychom tam všecko podle barev, od černé po bílou... taky barevné nitě...“

„A víš, jak to má vypadat?“

„No... zčásti. Jsem textilní návrhářka, tak...“

„Chtěla by ses do toho pustit?“ řekla Valérie nezvykle vážně.

„Přemýšlím o tom už od rána. Myslíš, že bych měla?“

„Ano. A co nejdřív. Když tam přidá svůj copánek každý, kdo chce něčemu pomoci, bude to mít úžasnou sílu!“

Sigrid se spokojeně usmívala. „Tak to jo. Když jsem byla mladá, pletly jsme z copánků klukům všechno možný: šňůrky na krk, takový třepení na koně, tětivy k lukům... všechno, co bylo potřeba a mělo mít magickou moc. Za Vikingských časů jeden hrdina bojoval s čarodějkou, pak jí usekl copy a připjal si je na přílbu. Ona ho potom chránila, ať šel kamkoliv...“

„Bezva, Sigrid!“ řekla Valérie. „Ginette, upleť mi copánek... tady za uchem! Jak má asi vypadat?“

„Rozhodně ne žádnej tlustej cop! Když už, tak spíš několik, ale velice slabých. Takové tenké šňůrky... já už si je srovnám!“

„Výborně. Takže slyšíš, Ginette? Pleť copánky a stříhej, dokud nebude paní Sigrid spokojená!“

Děvčata ovládla nová vášeň: splétaly si copánky, odstřihovaly a posílaly Sigrid. Ta si nechala v největším pokoji vyrobit velký dřevěný rám a teď ho proplétala osnovou. Některé další dívky zas vyráběly ze svých vlasů ochranné amulety pro svoje kluky; stačilo, že si různé dosavadní přívěsky pověsili na takový copánek.

Téměř každý z jezdců je znalcem magie – nebo se to aspoň domnívá. Jejich názory na věc byly různé, jedni radili to, jiní ono, ale vyloženě proti jich bylo tak sotva pět ze sta. Ostatní se po kratším či delším zdráhání nechali obrat o copánek, pokud měli z čeho ho uplést. Například Zdravko neměl co dát, leda že by obětoval knír. Taky Tošio se tvářil krajně podezíravě; ale na toho se nikdo neodvážil naléhat.

Co se týkalo speciálních, pro čarování mimořádně vhodných chloupků z klína, byla vytvořena speciální komise z několika velmi aktivních děvčat. Ty si pořídily celofánový sáček, což byla v tu dobu rarita, a obcházely všechny se speciálním stříhacím strojkem. U děvčat musely permanentně vysvětlovat, proč a k čemu to potřebují; u kluků prohlašovaly, že to musejí ostříhat vlastnoručně s protokolárním dohledem ostatních. Všechno jim prošlo; několik neukázněných jedinců, kteří odmítli přispět dobrovolným darem, si poznamenaly do paměti k pozdějšímu mírnému, leč zákeřnému potrestání.

Podlehl i Charry, ačkoliv zpočátku bručel a prohlašoval, že je to výsledek stavu, že se holky nudí a nemají nic na práci. Když mu chvíli zapáleně vysvětlovaly, co a jak, mávl rukou a dal jim, co si přály. Odmítl pouze Denis, ale ujistil je, že ho to skutečně hluboce mrzí.

Během večerní bohoslužby dorazil do pevnosti mladý rytíř, který vedl za svým koněm dva nákladní, plemene, jemuž se říká altajské a které pochází z Jižní Sibiře. Z jakého plemene pocházel sám, bylo těžké odhadnout, tvář měl širokou a bezvýraznou, oči šikmé, pleť barvy stanové kůže očazené ohněm, černé vlasy spletené do dvou tlustých copů. Jak se jmenuje, nikdo nevěděl, tak mu říkali Obo. Patřil komthurovi di Rienzimu; patřil mu doslova, kdysi ho někde na svých toulkách koupil od nepřátel, který z něho chtěli stáhnout kůži. To byl Obo ještě chlapec a Llago vysvětlil svoji touhu koupit ho sexuálním zájmem; nic jiného by nepochopili. Také s ním skutečně během té cesty žil, což místnímu obyvatelstvu připadalo zcela přirozené. Později se Obo naučil i lásce k ženám, ale stejně nejvíc miloval svého pána. Vnitřně se považoval za jeho legálního manžela a byl pyšný na to, že pán jiného muže nemá; ženami pohrdal a nebral je v úvahu. Jeho koníčkem bylo zabíjet lidi, které mu komthur označil; trochu mu měl za zlé, že to obvykle nesmí uskutečnit vybraně sadistickým způsobem.

Jeho koně byli nevelcí, chlupatí, dlouhohříví, nesmírně odolní a silní. Byli uvyklí živit se čímkoliv: dřevem, křovím, jehličím. Trávu si vyhrabávali kopyty zpod sněhu jako sobi. Při každém pokusu na ně sáhnout se zuřivě bránili, kopali a kousali, čímž svého pána dokázali rozesmát. S těmito třemi koňmi prokličkoval Evropu z Pyrenejí přes Švýcarsko, aniž ho spatřil kdokoliv mimo členy řádu; orientoval se podle hvězd, přespával v zasněžených lesích. Podobné úkoly ho bavily, když žádné neměl, nudil se. Číst a psát ho sice naučili, ale nepovažoval to za nutné. Dokumenty měl silně nevěrohodné a stejně by mu k ničemu nebyly, kdyby ho náhodou dopadli.

Jeho nákladem byly zbraně. Luxusní zbraně, přesahující úroveň zbytku světa, triumf rukou i mozků řádových zbrojířů. Neobyčejně přesné odstřelovačské kulovnice se snadno vyměnitelným zásobníkem, fungující jako samopal. Bazuky vystřelující vysoce účinné tříštivé náboje, něco jako ruční dělo. Specializovaná střelná zařízení, metající rovněž speciální náboje se zázračným účinkem. Každá taková zbraň měla svého tvůrce a také adresáta, některého z jezdců, který ji měl vyzkoušet v boji a podat zbrojíři zprávu, jak se osvědčila. Takovou zbraň však nesměl dostat do ruky nikdo mimo řád.

Jeden vak obsahoval výsledek Viktorovy spolupráce s Tošiem: první evropské katany. Nádherné meče z nejušlechtilejší oceli, tvarem čepele jednoznačně japonské, avšak s rukojetí spíš evropskou, zdobenou řádovými znaky. Každý z těch mečů zcela dokonalý, vyrobený za použití nejdokonalejších technických znalostí současně s metodami vysoké magie. Ty meče měl Almetta osobně rozdělit mezi zvláště významné bojovníky.

Jeden z těchto mečů dostala Julie Baarfeltová.

Errata:

08.08.2021 11:43