Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Výstraha

 Posláním hole je podpírat člověka,

 smutkem hole je dotýkat se věčně bahna,

 radostí hole je bránit uklouznutí člověka,

 extází hole je dotýkat se člověka,

 problémem hole je, že nemůže mluvit,

 přáním hole je být člověku na blízku

 a pak jednou, možná...

Naši rytíři vstávali za úsvitu a protože koupelna ještě nebyla v provozu, šli se nazí vyválet ve sněhu na dvoře. Přes noc hustě sněžilo a napadl čerstvý, což zejména Denisovi, Dianě atd. velmi vyhovovalo. Koupání plynule přešlo do rozcvičky, kterou vedl samozřejmě Tošio; vojáci, kterým se podařilo být už vzhůru, jen nechápavě zírali, co vyvádějí.

Potom se šli obléknout; tehdy došlo také k prvnímu konfliktu. Totiž jeden voják, muž poněkud hrubších mravů, byl přemožen touhou po jedné z polských dívek. Nebylo divu, byla doopravdy hezká a předváděla se svlečená, nic zlého netuše. Vlezl za ní do pokoje a když si pročesávala dlouhé vlasy, vrhl se na ni a přitiskl jí zezadu dlaně na prsa. Považoval se za silného, měl v plánu ji přemoci a ukojit své chlípné vášně, jenže stalo se něco zcela jiného. Dívka se prudce ohnala lokty dozadu a zasáhla ho do žeber; pak se vyškubla a kopla ho do podbřišku, načež do něj chvíli bušila rukama i nohama. Nakonec jej přirazila ke stěně a stiskla mu prostředníkem krční tepnu, až se začal dusit. Sice při tom nic neřekla, ale v jejích očích si zřetelně mohl přečíst, že by ho byla schopna zabít. Ovládla se však a nechala ho odejít; lépe řečeno odplazit se po čtyřech.

Kuchyně ještě nepracovala tak, jak je zvykem na Hůrce i ve městě, ale na snídani to stačilo. Několik přátel přišlo ochutnat a zdrželi se na ranní bohoslužbu a přednášku; kupodivu nedošlo k žádné hádce, ačkoliv tu byli i Jehovisté. Charry za celou dobu nepromluvil a do ničeho se nepletl; hlavní slovo měl Lukáš. Čtyři muže poslal se saněmi do města pro zásoby; vrátilo se jich však šest, aniž bylo vysvětleno, jak k tomu zázraku došlo. Další zázrak byl, že nějací vojáci, jimž byly včera vydány nové uniformy, je dnes potřebovali znovu; leč skladníci byli zbožní lidé, na zázraky zvyklí.

Kapitán Janssen rozhodně za úsvitu vstávat nehodlal; když tedy opustil lůžko, umyl se, nasnídal a zapálil si doutník, uvolil se přijmout podřízené. Vzápětí na něj vylili kýbl stížností: Charryho muži se tvrdě a nelítostně ujímají velení v pevnosti. Oni stanoví systém hlídek, vše kontrolují, do všeho šťourají; nařídili, aby nad bránu byla vyvěšena standarta císaře Arminu s tygrem a osmihrotým křížem. Když chtěli instalovat noční světlo, zářící do okolí, jeden důstojník se pokoušel jim v tom bránit, že to jsou kasárna a nic takového tu není zvykem. Lukáš mu rázně odpověděl:

„Toto je především komenda Templářů!“

Charry vyslechl Janssenovy stížnosti s neotřesitelným klidem.

„Hm. A na co si stěžuješ?“ zeptal se.

Janssen opakoval zvýšeným hlasem totéž, co řekl už předtím.

„Chápu, to jsem slyšel. Ale co z toho se ti nelíbí?“

Janssen to zopakoval ještě jednou; tentokrát už sípal.

„Ano, jistě. Ale já chci vědět, na co si stěžuješ hlavně!“

Janssen vztekle odešel a práskl za sebou dveřmi.

Charry řekl: „Štábní porada!“

Na poradě byli kromě našich lidí pouze Kérac, Oberon a Bellini.

„Bello, máš toho nového správce stájí?“

„Ano. Čeká venku...“

Bellini nám představil mladíka mohutné postavy a dobromyslné, prostoduché tváře. Byl to selský synek odjakživa zvyklý pracovat ve stájích a chlévech, vůbec mu nedělalo potíže zorganizovat tam práci. Moc řečí nenadělal a neslynul žádnou velkou chytrostí, ale zdálo se, že je poctivý a rázný. Charry mu podal ruku a slíbil povýšení na setníka, což ho navýsost potěšilo a byl ochoten pro pana majora skočit do ohně.

„Jsou už napsané dekrety pro vás tři?“

„Mluvil jsem o tom s písařem,“ řekl Oberon. „Vymlouvá se... je to taková štábní krysa, odjakživa držel s velením. Myslím...“ na chvíli zaváhal, rozhlédl se po ostatních.

„Dokonči to!“ řekl Charry.

„Ne všichni přijímají... změny s nadšením.“

Charry chvíli mlčel a mračil se. Pak řekl:

„Dozvěděl jsem se, že někteří z vašich lidí mají zájem o účast ve výcviku. Potřebuji vědět, kteří to myslí vážně a pro které je to jen pokus šplhat nebo nějak se vytahovat na ostatní. Zrovna jim řekněte, že je za žádných okolností nečeká nic dobrého.“

„Oni to vědí, pane majore!“

Charry svraštil obočí. „Nechtěl by sis laskavě zvyknout...?“

„Jo; promiň, Charry!“

„Takže: pokud se k nám přidají, musí očekávat, že na ně budou v dohledné době kladeny podobné nároky, jaké klademe na své členy. Sám jsi viděl, že to bude náročné!“

„Ano. To je právě ten důvod.“

„V pořádku. Tak je teda přiveď ukázat!“

Těch vojáků bylo asi deset; tvářili se nejistě a bylo na nich vidět, že pro mnohé to je nejdůležitější rozhodnutí v celém dosavadním životě. Zvlášť nyní, když stáli proti Charrymu. Zatím o něm neslyšeli to nejlepší a když ho teď viděli před sebou, moc se to nezlepšilo. Byl vyšší než většina ostatních, měl do tmava opálenou pleť, hřívu černých vlasů, zachmuřenou tvář.

„Podívejte, mládenci,“ oslovil je nijak zvlášť přívětivě. „Já chápu, že máte dobrou snahu; ale jestli máte zdravý rozum, ještě si to rozmyslete. Na tom, co chcete udělat, není nic moudrého ani prospěšného. Jste docela sympatičtí mladí muži, máte svoje rodiny, zaměstnání, životní perspektivy. Až vypadnete z armády, budete se moci oženit, mít děti, podnikat, zbohatnout, být spokojení; proč k tomu všemu ještě chcete být Templáři?“

„No... a to bysme při tom nemohli?“ zeptal se někdo.

„Ale jo, co by ne... jenže určitý riziko tady je. Víte, kdo se začne moc kamarádit s ozbrojenými mnichy, dostává sám občas chuť sloužit Bohu. Někdo víc, někdo míň. Někteří natolik, že pak zanedbávají svoje hmotné zájmy. To byste přece nechtěli!“

„Copak Bůh nechce, abychom mu sloužili?“

„Bohu je to v podstatě jedno. Potěší ho, když pro něj uděláš něco, co bys nemusel; ale smíří se i s tím, že to neuděláš. Už si za dlouhá tisíciletí zvykl, že lidé dělají samé pitomosti, škodí jeden druhému, všem kolem i Bohu samotnému. Odpouští jim to, protože si je vědom, že lidé jsou v podstatě pitomci. Takže, když chceš zůstat pitomec, je lepší nebrat na Boha ohledy.“

„A co mám dělat, když nechci být pitomec?“

Tu otázku položil Gabriel Kérac; Charry se k němu otočil.

„To nechce nikdo; přesně takhle uvažuje většina našich rytířů. Pane Bože, já přece nejsem takovej blbec jako ostatní! Jenomže, bereš na vědomí, že tím, že budeš nosit na krku osmihrotý kříž, se nestaneš lepším ani Bohu milejším? V nejlepším případě se staneš Bohu normálním. Normální člověk miluje Boha nade všechno a každého člověka jako sebe samého. Dokážeš to?“

„No... to teda nevím!“

„Ještě že jsi neřekl, že ano. Já to nedokážu, a to jsem komthur – třeba nepřátele, ty co nás přišli zabít. Nenávidět, zabíjet dokáže každé hovado. A já si uvědomuji: ano, jsem hovado. Toužím zabít jinou živou bytost. Ode mne chcete, abych vás něco učil?“

„Neznáme nikoho lepšího.“ řekl Oberon.

„Aha. Tak to se nedá nic dělat. To vás budu muset přijmout... ale doufám, že to časem některé z vás přejde a vrátíte se mezi normální lidi. Když už to nebudete moci vydržet, nemusíte mi to nijak hlásit nebo se omlouvat. Stačí se tiše odplížit...“

„A do té doby máme dělat co?“

„Lukáš Anczewski vás každého přidělí k jednomu našemu rytíři. Ten vám vysvětlí... některé věci. Kdo bude mít otázky, může se později zeptat mne, Diany, Denise... kohokoliv. Nejdřív musíme z téhle peleši lotrovské udělat normálně obyvatelné místo pro lidské bytosti; bude s tím trocha práce. Když nám s tím někdo nebude chtít pomoct, nezlobte se na něj. Neubližujte mu... nanejvýš mu dejte pár do držky!“

Vojáci se rozesmáli. „Říkáte, pane majore, že nemáme ubližovat; ale včera ten trénink v boji na koních, dnešní rozcvička... sami se přece učíte tvrdě bojovat!“

„Bojovat není nic špatného. Neříkám, abys nebojoval, ale abys nikomu neubližoval, to není totéž. Identifikuješ se přespříliš se svým hmotným tělem, zatímco nejsi tohle tělo, nýbrž duše. Tělu můžeš rozbít hubu, zmlátit je do bezvědomí; když neublížíš jeho duši, nic hroznýho se nestane...“

„Dneska ráno... vykládal jeden kluk, že se pokusil šáhnout na jednu z těch holek... a ona ho hrozně zmlátila!“

„To měl štěstí. Asi měla dobrou náladu. Jinak by ho zabila.“

„Zabila? Ale... proč?“

„Sám říkáš, že se pokusil ji obtěžovat. To děvčata nesnášejí.“

„Já jsem viděl něco jinýho! S těma klukama se voděj tak...“

„Jsou to jejich chlapci. Tamten byl cizí.“

„Myslíte, že by ho skutečně dokázala zabít?“

„Kdyby byla v dobré náladě nebo kdyby se jí líbil, tak ne. Nanejvýš by mu zpřelámala kosti nebo vyřadila z činnosti některé důležité orgány. Nařídil jsem děvčatům, aby se chovaly něžně.“

Vojáci už raději neměli další otázky; Lukáš je přidělil ke svým rytířům a poslal pracovat.

Charry nejdřív prohlédl konírny; vypadaly už líp, což ho potěšilo. Bello jej doprovázel a upozorňoval, jaká opatření kde učinil; Charry všechno schvaloval. Vojáci z pilnosti vymetli i pavučiny z rohů a oškrábali ze stěn plíseň; podlahy byly čisté, ze stání voněla čerstvá sláma. Bello měl v úmyslu dát konírny i vybílit, jen co se sežene nějaké vápno.

„Už to tady vypadá jako u nás v cirkuse!“ usmíval se.

„Jenom škoda, že tu nemáme slony a velbloudy,“ řekl Charry. „Nebo bys je nedokázal vycvičit?“

„Já dokážu všechno; cvičil jsem i medvědy! Jenom je mít...“

Dnešního dne se Charry hodlal zaměřit na inspekci lazaretu, věznice a skladiště. Špitál shledal kupodivu v dobrém stavu, ačkoliv ho vedl opilý a zcela neschopný štábní lékař, měl k ruce dva saniťáky, kteří byli v civilu doktoři. Kromě toho byli členy studentských revolučních spolků, přívrženci radikálních a zcela zásadních změn ve světě; Charry se s nimi zabral do diskuse a hodinu a půl se hádali, zatímco štábní lékař se pokoušel vpadnout do jejich řeči nějakými připomínkami, ale během čtvrthodiny zcela ztratil souvislost, tak si jen naléval pálenku a přitrouble blekotal. Charry nařídil oba saniťáky povýšit a doktorovi pohrozil, že pokud se během brzké doby neupije k smrti, dá ho zavřít pro špatnou péči o nemocné. Zvlášť ho zarážel velký počet nemocných se střevními a žaludečními potížemi – byl toho názoru, že by to tak být nemělo.

„Totiž... to je špatnou stravou!“ vysvětloval jeden z lékařů. „Když jsou vojáci špatně živení, často zkaženými konzervami...“

„Copak ty nemáš vliv na jídelníček?“

„Až do teďka jsem neměl vliv na nic; důstojnická kuchyně ty problémy samozřejmě nemá...“

„Kontroloval jsem stravu mužstva a nenašel žádné závady!“

„Protože mají strach! Kdybys ale prohlídl jejich sklady...“

„Neboj se, prohlídnu. Jak je to se stravou pro vojáky?“

„Vrchní účetní nakupuje dost často za přemrštěnou cenu maso, který už pěkně smrdí! V mouce jsou červi, na bramborách plíseň, zelenina... co komu zbyde! Teď v zimě obzvlášť...“

„To si myslíš nebo to víš jistě?“

„Patřili jsme do teďka k mužstvu, ne? Jedli jsme to, co ostatní vojáci, tak jsme to mohli pěkně prozkoumat.“

„Opravdu? Dobře... soustředím se na to!“

Pak šel Charry do vězení; nacházelo se ve sklepení věže a bylo to vězení skutečně ukázkové, spíš hladomorna než co jiného. Jak bylo vybudováno ve třináctém století, tak zůstalo, až na to, že vojenská správa nechala přidělat lepší železné mříže a ocelí pobitá dvířka do jednotlivých cel. Ve vězení bylo čtrnáct vojáků; Charry nic nevyšetřoval a všechny propustil.

„Jestli jsou ničemové, budou do týdne zpátky! A jsou-li slušní, stane se dobře, když je pustím.“

Potom se Charry vydal do skladu. Lukáš mu představil vybranou společnost skladníků a ti se na oplátku pochlubili, co soudí kdo z nich o Charrym a celém řádu. Ne že by ho to nezajímalo, ale byl poněkud zvědav na inventuru vybavení; což je záležitost, která zas jediná na světě nezajímala skladníky. Jejich rozhovor trval dlouho, ale ani zdaleka nebyl na úrovni.

„Za ten brajgl tady přece někdo musí zodpovídat!“ trval na svém Charry. „Dovedu pochopit, že vám je vcelku jedno, jestli máte o tisíc párů bot víc nebo míň; ale máte snad nějakého šéfa, který by to měl kontrolovat a mít o tom přehled!“

„Šéfa samozřejmě máme. Pana vrchního účetního.“

„To je důstojník, že? Proč tady není?“

„Proč by tady měl být?“

Soustavou dotazů Charry zjistil zhruba toto: Vrchní účetní je poručík, který má absolutní důvěru velení, ježto dokáže trvale zajistit dostatek všeho, co důstojníci potřebují, to jest jídla a alkoholu; je-li třeba, rád půjčuje ostatním peníze a netrvá na okamžitém splacení. Za to všichni zavírají oči nad jeho systémem hospodaření a nestarají se, co koupil a za kolik. Skladníci toho na něj ovšem vědí hodně; v podstatě dokáže prošmelit cokoliv za cokoliv, vždycky na tom vydělá a armáda to zaplatí.

„A to s tím nic neděláte? Vám je to docela jedno?“

„Proč ne? Stejně skončí co nevidět v pekle!“

Charry byl upřímný věřící, avšak na rozdíl od Svědků nebyl přesvědčen, že svět se řítí do zániku a nedá se s tím nic dělat, tím méně pak s osobami, které ovládá Satan Ďábel. Trval na tom, že si s vrchním účetním velmi rázně promluví; taky to udělal.

Poručík mu nejdřív vysvětlil, že spolupráce se skladníky není lehká, neboť jsou vesměs blázni. Kdyby bylo po jeho, poslal by je co nejrychleji do civilu jako osoby vojenské služby nehodné; když ale armáda soudí, že je třeba je tady držet, on z dobroty srdce je umístil do skladu a umožňuje jim tam přežít. Z toho vyplývá, že je přece nezištný lidumil – nebo ne?

„To možná ano, ale to teď neřešíme! Já chci vidět účetní knihy! Doufám, že účetnictví v této posádce není složitější než na obchodní lodi; tam jsem účetního dělal a vyznám se v papírech aspoň natolik, abych poznal švindl!“

Charry si skutečně vynutil předložení dokladů; na první pohled bylo vidět, že v nich toho spousta chybí. Z účetní knihy bylo vytrženo hodně listů, mnoho údajů proškrtáno, přepsáno či vyškrabáno a nahrazeno novými. Nejdůležitější listy samozřejmě scházely úplně a účetní na otázku po jejich osudu nadhodil, že je snad sežraly myši.

„Tak myši, jo? Pane vrchní účetní, mám takový dojem, že byste si měl svoji výpověď důkladně promyslet. K tomu účelu slouží obvykle vězení; nedělám to rád, ale budu vás tam muset poslat!“

„Do basy? To nemůžete – jsem přece důstojník?“

„Byl jste. Oberone, odveď ho tam a dej zavřít! Prověříme si jeho hospodářství... a zrovna navrhni někoho, kdo to zná, aby nám tu udělal důkladnou a kompletní revizi!“

Poručík začal dost sprostě nadávat, ale dva vojáci ho popadli a už ho vlekli do sklepení. Po cestě mu přidali pár štulců a kopanců, po čemž už dlouho toužili; pak za ním zaklapla ocelová dvířka a tam mohl řvát a proklínat, jak chtěl.

Oberon doporučil jednoho z vojáků; byl absolvent obchodní akademie, tichý a hluboce depresivní mladík, který ze světa kolem sebe chápal jenom čísla; hned se dal do uspořádávání kanceláře a když se dozvěděl, že mu budou pravidelně nosit jídlo a nebude muset chodit na cvičák, slzel štěstím.

„Připadá mi zvláštní,“ řekl Charry Oberonovi. „Že se v této posádce najde tolik vyloženě podivných lidí. Jako kdyby každý byl postižen nějakou nezvyklou duševní úchylkou...“

„Tak to nevím; ale tenhle kluk to má z nešťastný lásky. Hrozně se zamiloval – a celkem pochopitelně neměl úspěch.“

„Hm... co to bylo za holku?“

„To nebyla holka. Byl to spolužák. On je... jak se to říká?“

„Jo aha, chápu. To se všeobecně ví?“

„Kluci se mu kvůli tomu smějou. Někteří ho všelijak týrají...“

„Tak dobře. Nechte ho v kanceláři a nikam ho nepouštějte. Snad aspoň tam bude mít trochu klidu.“

Oberon přikývl a chvíli uvažoval. „A s těma zvláštnostma... to je totiž tak: armáda ty lidi sbírá. A když jsou s nima někde jinde potíže, tak je posílá sem. Za trest.“

„To se týká taky důstojníků?“

„To nevím, ale vypadá to, že jo.“

„Proč jsem tady já – co myslíš?“

„Jak já můžu vědět, co jsi komu udělal?“

Charry to přijal jako správné mínění. Raději se šel podívat, jak Bello Bellini vede výcvik jízdy na louce pod pevností. Bylo hezky a slunce svítilo, až se sníh třpytil. Bellini vedl výcvik úplně jinak, než bylo zvykem; osobně jezdil mezi vojáky, vytýkal chyby, vysvětloval, jak zacházet s koněm a jak s ním co nejlépe spolupracovat.

„Jezdec a kůň musí být partnery, ne nepřáteli! Kůň, který se bojí svého pána, je k ničemu; musí k němu cítit lásku a snažit se pro něj udělat, co si pán přeje! V hlavě koně je totiž mozek, dost velký a mnohem inteligentnější než například v hlavě četaře Halhubera nebo svobodníka Stimta! Kůň má přirozenou potřebu vyhovět člověku, který mu umí vysvětlit, co si od něho přeje. Dobrý jezdec si s koněm rozumí na jediný dotek; nemusí nikdy používat biče ani ostruh...“

„Nad koňskejma rozumama může přemejšlet nějakej komediant, ale ne voják!“ ozval se četař Halhuber. „Voják má jiný povinnosti než dumat, co si myslí kůň ve svý hloupý palici! To nemůže nikdo dokázat – pane podporučíku!“

„Dokáže to i desetiletý chlapec, jak jsme viděli. Podívejte se na mladého pana Baarfelta: jezdí na koni, jako by se vznášel, ani to nevypadá namáhavě! Když potřebuje zatočit doleva, klepne ho levou nohou nebo jen přenese váhu nebo přeloží otěž; není potřeba trhat udidlem. Ostruhy nenosí a místo bičíku používá konce otěží. A přesto jezdí líp než například pan četař, jehož kůň má po zadku samý šrám od biče! Pan četař, kdyby se díval jinam, než pod nohy svýho koně, zakrátko sletí ze sedla a jeho kůň, kdyby neměl vyšší morální úroveň než jeho pán, by ho musel ukopat k smrti...“

„Poslyšte, pane důstojníku! Já sice vím, že mě nemáte rád; ale jsem podstatně lepší jezdec a sloužím v armádě o dvacet let dýl než vy! Možná vás novej pan major mohl povýšit, ale nemohl vám dát ty zkušenosti a rozum, co máme my! Nedokázal byste přinutit ty mizerný líný chlapy, aby šli za váma do boje...“

„Nevidím důvod, proč bych měl vést vojáky do nepřátelské palby jako na jatka! Jsou jiné způsoby boje než jít jako beran a nekoukat napravo, nalevo! Vy jste nás učil útočit čelně nebo obchvatem zezadu. Jenže naši polští přátelé tvrdí, že útoky lze vést všelijakým jiným způsobem; třeba lstí!“

„Tcha! Vojácký rozumy!“ pohodil hlavou svobodník Stimt. „To bysme dopadli, kdybysme dali na špinavý Poláky!“

„V každém případě teď velím jízdě já; vy budete poslouchat, co vám řeknu! Lituji, ale...“

„Tak já ti něco povím, ty komediante zasranej!“ Četař Halhuber se rozhodl porušit služební subordinaci, přijel blíž a běsnil: „Ty seš nejlepší příklad toho, že kdyby praseti narostly rohy, rozbourá celej chlívek! Cos byl včera? Blbej cirkusák! Dneska seš podporučík a podle toho, jak lezeš Tygrovi do prdele, budeš brzo kapitán! Ale ve skutečnosti seš pořád stejný hovno jako předtím! Akorát víc smrdíš!“

Bello Bellini se jenom ušklíbl. Četař pokračoval:

„Čumím na tebe a nestíhám se divit! V životě jsem tě neviděl se ani pokřižovat, nikdá by mi nenapadlo, že bys mohl věřit v Boha! Snad tak v nějaký komediantský strašidla... A najednou nosíš na krku templářskej kříž! Bello Bellini, rytíř Svatýho chrámu! To má teda Pámbíček pěkný obránce! Jen co ten major zas vodejde, bude z tebe stejnej flákač a ulejvák jako předtím!“

„Proč by měl odejít? A kam?“ ptal se někdo.

„Copak nevidíte? Toho chlapa sem poslali, protože je evidentní cvok! Za těch dvacet let služby jsem takovejch viděl! Rozbourá tady všecko, nenechá kámen na kameni; pár lidí zavře, někoho sesadí, druhýho povýší. Všichni budem lítat jak hadr na holi; pak mu nahoře odpustěj, daj mu vo hvězdičku výš a pošlou někam na generální štáb zahřívat židli. A nám pošlou jinýho...“

„Ještě většího blba...“ dodal kdosi.

„To by snad už ani nešlo!“ soudil Stimt.

„Aby ses nedivil! Blbů je pořád dostatek, různýho druhu. Tenhle Tygr je sice zvlášť vyvedenej kousek, ale zato vyvolává pozornost celýho okolí. Ten tady dlouho nezůstane...“

„Co teda radíš?“

„Přežít! Dělat, co si vymyslí; a pěkně potichu koukat, aby nás to moc nebolelo! Proto budem poslouchat i tebe, ty blbečku; ale pořád ještě je velitelem jízdy nadporučík Meyer, nezapomínej! Jen co tahle šaškárna skončí, tak ti to spočítám!“

„Naše náklonnost je vzájemná, četaři!“

Krátce po této výměně názorů přijel Charry; bylo na něm vidět, že si přišel zajezdit a řádně protáhnout tělo před obědem. Bello se mu svěřil, že se jeho velení nesetkává s úspěchem.

„To se nediv,“ mávl Charry rukou. „Je to první den; zvyknou si. Nejdřív je musíš přesvědčit, že jsi lepší než oni...“

„To půjde těžko! Mohl by mi Lukáš dát nějakýho harcera k ruce? Kdyby tu byli dva nebo tři...“

„Jednoho bych ti poslat mohl. Přijel dnes ráno z Hůrky. Ale... je trochu zvláštní.“

„Víc než ti ostatní?“ zbystřil pozornost Bello.

„Pokud ti nevadí, že je muslim. Původem polský Tatar, jeho rod pochází z Krymského chanátu, za válek v sedmnáctým století se usadili někde v okolí Lwova. Ten kluk studoval filozofii na universitě v Kyjevě, ale měl tam nějaký problémy... Celá jejich rodina vede permanentně spory s každým státem, který zrovna je u moci – jeho starší bratr je momentálně na Sibiři...“

„Ano. Zdá se, že rozumím.“

„Jmenuje se Nazir. Představím ti ho při obědě.“

Řečený Nazir byl oblečen do arabského kroje, nosil kolem hlavy zelený šátek a kníry mu trčely svisle dolů až pod bradu. Před jídlem se modlil arabsky a když pohlédl na Bella velkýma očima mandlového tvaru, zdálo se, že jím hluboce pohrdá.

„Já jsem Bello Bellini. Charry říkal, že bys...“

„Mojí touhou je ti sloužit, bratře.“ naklonil hlavu Nazir.

„No, sloužit... Snad bys mi mohl pomoci s výcvikem!“

„Učiním vše, co bude v souladu s Alláhovou vůlí!“

Bello raději zmlkl, seděl vedle něho a po očku ho pozoroval. Nebyl si jist, zda není blázen; poznal u cirkusu všelijaké artisty, kteří pocházeli z islámských zemí, ale ti byli podstatně evropštějšího vzhledu i chování. Navíc se snažili co nejvíc zastřít, že jsou původem Orientálci; tenhle na to byl hrdý.

Skutečnost byla o něco mírnější: před příchodem na Hůrku byl Nazir celkem slušný, ničím nevynikající mladík, který se do Jerzyho povstání zapletl více méně náhodou. Do té doby bylo jeho ideálem vysedávat po kavárnách, přátelit se s jinými studenty a litovat se, že nemá možnost se víc uplatnit. Jeho rodina nebyla chudá, ale bylo jich v ní hodně a Nazir nepatřil mezi ty, kdo měli největší podíl na rodinném jmění. Mohl očekávat, až vystuduje, že se dostane do státní služby a dvacet let v ní bude postupovat krůček za krůčkem, vzhledem ke špatné pověsti svých příbuzných bez protekce a tudíž zvolna. Pokud ovšem neudělá to, co mnozí jeho předkové: nezaplete se do průšvihu. Průšvihy byly různého druhu: politické, finanční, kvůli ženám či všeobecným hádkám; ale společným jmenovatelem vždy bylo, že dotyčnému povolily nervy a něco provedl. Pravidelně se při projednávání našel někdo, kdo si neodpustil poznámku, že horká asijská krev se opět projevila.

Nazir (tenkrát se jmenoval Boris Andrejevič) nenáviděl zmínky o svém původu. Nenáviděl muslimy všeho druhu, nenáviděl křesťany, protože mu vyčítali, že jeho předkové byli mohamedáni, nenáviděl Boha, protože sice neexistuje, ale pořád se mu plete do života. Přátelé a spolužáci postřehli, že je na takové řeči extrémně citlivý; takže jakmile ho chtěli popíchnout, už padaly podobné narážky. Boris se hádal, vztekal, ale nedal se vyprovokovat; byl si vědom, že na to dojeli všichni před ním. Až do chvíle, kdy ho v nějakém klubu kdosi představil mladému muži, jemuž říkali Jerzy Lasęka; ten první mu dal najevo, že si ho váží, chápe ho a považuje všechny jeho nedostatky za přednosti. Prodiskutovali tenkrát celou noc při nesčetných šálcích kávy; výsledkem bylo, že Boris Andrejevič začal uvažovat v jiných souvislostech.

Pořád ještě byl kavárenský povaleč a žvanil; ale zatoužil ve svém srdci být tasenou šavlí Alláhovou. Mečem Božím, který si to jednou provždy vyřídí se všemi, kdo jím pohrdali, smáli se mu, popichovali ho... kdo zavírali jeho příbuzné, vyhazovali je ze státní služby, upírali jim právo na pozemky, dávali jim pokuty, konfiskovali jejich jmění pro dluhy; byl to nepřehledný řetězec letitých křivd, které všechny je nutno potrestat. Nazir seděl v kavárně, popíjel kávu a snil o pomstě na všem a na všech. Taky si ujasnil, kdo jsou jeho spojenci, ale to jen tak mimochodem.

Potom vzplanulo povstání a spolu s ním také oheň v Nazirově srdci. Při první příležitosti vyzval na souboj bohatého mladíka, který mu už dlouhá léta pil krev; kdyby mu jen rozsekl obličej, jak je zvykem ve vznešených kruzích, asi by to prošlo, ale on mu vrazil šavli do břicha a ještě s ní v ráně otočil. Pochopitelně musel zmizet; tak se špinavý, hladový a jen v tom, co měl na sobě, prosekal na Hůrku.

Tam dostal kromě jiného nové doklady; od té chvíle byl Nazir. Pestrá náboženská společnost, která tu existovala, ho nesmírně zaujala, živě se o všechno zajímal. Avšak zjistil, že muslimská víra je zastoupena jen Černohorcem Zdravkem, což mu připadalo nespravedlivé; půjčil si tedy od Diany korán a začal číst. Diana mu vysvětlila, že německý překlad koránu není korán, jediné autorizované znění je arabské a to nemá šanci se naučit. Nazir se začal intenzivně učit arabsky; obrátil se o pomoc na Olgierda a ten ho začal učit svým technikám cvičení mysli. Když byl na Hůrce hrabě Feroz, též se leccos přiučil; byl velice nadaný. Byl rytířem Svatého Jiří, ale pošilhával jinam: toužil se stát komthurem nějaké muslimské lóže řádu, šajchem dervišů nebo tak něco, v tom ještě neměl jasno.

V hlavním městě s námi nebyl, protože Charry usoudil, že je pro normální lidi nepřijatelný; Nazir s tím souhlasil. Ze všech lidí jediná Diana tvrdila, že je to skvělý kluk, který si jen dělá ze společnosti legraci. Samotný Nazir si vypracoval osobitou filozofii, kterou nesmírně rád uplatňoval. Byl vznětlivý, občas nerozvážný – a nesmírně ctižádostivý.

„Po obědě máme cvičit,“ řekl mu Bello. „Pojedeš s námi?“

„S radostí,“ usmál se Nazir. „Prý jste včera hráli kendo?“

„No... ano. To byl Charryho nápad!“

„Škoda, že jsem při tom nebyl!“

„Taky patříš k těm, kteří rádi dostávají klackem po hřbetě?“

„No, občas nějakou dostanu. Ale víc jich rozdám.“

„Aha. Asi už jsi taky někoho zabil?“

„Ano.“

„Bylo jich hodně?“

„Nepočítal jsem je.“

Bello se kousl do rtu. Všichni ostatní Poláci měli perfektně spočítáno, kolik nepřátel připravili o život; Bello byl letitým posluchačem cirkusáckých historek a tak jim moc nevěřil, ačkoliv věděl, že bitvu svedli a přežili. Nazir neměl chuť mu něco vyprávět a na opatrné narážky řekl:

„Alláh poslal pod můj meč několik nevěřících psů. Splnil jsem Alláhovu vůli, jak si přál.“

„Myslíš, že budeme opět muset bojovat?“

Nazir pokrčil rameny. „Co já vím? Tohle je džihád, svatá válka. Když bude potřeba někoho zabít, zabiju ho.“

Bello prakticky navrhl, aby Nazir vyfasoval uniformu; jeden ze skladníků seděl kousek od nich, stačilo říct. Bohužel, ten mladík fanaticky nenáviděl Tatary, protože o nich četl nějaké ošklivé pomluvy v knížkách. Nazir byl první muslim, kterého viděl na vlastní oči a byl poněkud překvapen, že nemá na hlavě rohy.

Nazir přijal pozvání do skladiště a když byl představen tamní sešlosti, složil jim zdvořilé arabské poklony. Přesně to si nepřáli; ale Bello rázně utnul vznikající hádku a požádal, aby ho nejdřív vybavili uniformou se všemi náležitostmi, a teprve potom mu sdělili své názory na jeho víru. Nazir projevil ochotu se převléknout a rychle odložil vše, co se nehodilo.

Skladníci užasli; celé jeho tělo bylo pokryto tetováním, včetně hlavy, vyholené až na pramen vlasů na temeni. Tetování v několika barvách: fantastické ornamenty, zdobící kolem dokola kaligrafické nápisy z koránu. Muselo to dát hroznou práci, ale Nazirovi kamarádi byli trpěliví a ochotně vyhověli, když o to požádal. V současné době uvažoval, kam by si ještě měl dát co vytetovat; zbývala chodidla, dlaně a obličej. Chodidla a dlaně se zásadně nedoporučují, ježto jimi procházejí čakry ovládající tělesné funkce; obličej pak podléhá zvláštním pravidlům, která ještě nestačil dokonale poznat.

„Teda poslechni!“ zaplály Bellovi oči. „S tímhle tetováním bys mohl vystupovat u cirkusu! Kdybys ještě třeba něco uměl...“

„Například co?“ usmál se Nazir.

„No... třeba nějaký fakírský kousky! Pálit si chlupy na rukou ohněm nebo si probodávat tělo jehlama...“

Nazir se usmál. Ve skladu používali všelijaké předměty, třeba svíčku, zavírací špendlíky a tak. Vzal hořící svíčku a přejížděl ohněm po své ruce; chloupky prskly a vzplanuly. Pak vzal zavírací špendlík, vbodl si jej pod kůži a zavřel. „Ještě něco?“

Bello zamrkal a spokojeně přikyvoval. Skladníci zírali.

„Teď to není potřeba!“ ujistil ho Bello. „Zbytečně se zraňuješ, když tady není žádný publikum...“

„Můžeš to dejme tomu považovat za trénink. Občas cvičím; je to užitečné na překonání primitivního pocitu bolesti.“

„Tebe to fakt nebolí?“ ptal se někdo ze skladníků.

„Bolest už jsem překonal; zpočátku pomáhala, teď už je mi naprosto lhostejná. Samozřejmě, kdybych byl vážně raněn, určitým způsobem by mne varovala... ale tohle nejsou žádná zranění!“

„Jak to děláš?“ ptal se Bello. „U nás byl jeden, co taky předváděl fakírský kousky, ale ten měl zasunovací meče, těma se probodával... měl v nich nádržky s kuřecí krví...“

„Moje krev je pravá, když to chceš vědět. Ale mečem bych se neprobodával; to ať za mě udělá nepřítel, až k tomu dojde!“

„A ty cvočky, co máš v uších?“ ptal se někdo.

Nazir se dotkl několika stříbrných ozdob. „To byl experiment na vyřazení některých zbytečných funkcí těla. Tohle ovládá bolest; tu náušnici mi dali první. Pak další: ovládání horka a chladu, snadnější upadnutí do transu, noční vidění. Ty náušnice jsou v bodech, kterými procházejí čakry, proudy energie, která řídí celé tělo. Předtím jsem to potřeboval.“

„Teď už ne?“

„Teď už ovládám celé tělo myslí.“

„Jak jsi to dlouho studoval?“

„Dost. Skoro tři měsíce.“

„To teda... nechápu! Jak jsi to dokázal?“

„Tím nejjednodušším a nejlepším způsobem. Uvedli mne do transu, já jsem si četl a oni mi dělali to tetování, aby stimulovali mé tělo bolestí a já líp vnímal. Šlo to krásně...“

„Malej Denis blekotal cosi o přenosu vědomí; to umíš taky?“

„Ano. Můžu propojit kterékoliv dva jedince a uspat je; když se probudí, má každý z nich znalosti toho druhého. Taky to se mnou dělali, tak jsem se to naučil.“

„Co když ti třeba... nebudeme věřit? Jak to dokážeš?“

„Hlupákům nebudu nic dokazovat. Moudrý důkaz nepotřebuje.“

„Mohl bys nám něco z toho předvést?“

„Pokud mám vystupovat jako kejklíř, vyžaduji publikum a aplaus. Pokud je to zapotřebí k dobrému účelu, provedu to bez potlesku.“

„Kdybych se třeba chtěl naučit nevnímat bolest; šlo by to?“

„Jistě. To mohu naučit kohokoliv. Podstatou je pouze, jestli se dokážeš odpoutat od své bezvýznamné tělesné schránky. Spousta lidí považuje svoje tělo za něco cenného nebo důležitého.“

„Ale tělo přece je cenné a důležité!“ vpadl někdo.

„Kdo si to myslí, je pošetilý hlupák.“ prohlásil Nazir a zkoušel si vojenskou košili.

„Ano,“ konstatoval tiše Bello. „Zdá se, že přesně tohle je ten správný člověk, kterého nám měli poslat.“

Něco zcela jiného se domníval nadporučík Meyer, který se přišel odpoledne osobně přesvědčit o stavu výcviku. Byl nucen uznat, že Nazir je skvělý jezdec a virtuózně ovládá svou šavli; ale nad jeho názory mu zůstával rozum stát. Navíc pochopil, že Nazir ho ani na chvíli nebere vážně; na všechno odpovídal citáty z Koránu, případně poučkami z řádových nauk. Někteří vojáci se smáli, jiným to bylo fuk, další se vztekali; ale bylo tu několik mužů, které jeho řeči zaujaly a vzbudily v nich touhu se něco naučit.

Meyer si šel stěžoval Janssenovi, Janssen Charrymu.

„Tak vidíš, jak to dopadá podle těch tvých novotvarů! Až do včerejška byl mezi vojáky klid; teď se staví jedna polovina proti druhé a ten tvůj Bellini mezi nimi dělá rozbroje! Vede buřičské řeči, uráží svoje nadřízené a žvaní nesmysly...“

„To se poddá,“ řekl Charry klidně. „Dal jsem mu k ruce zkušeného instruktora, ten mu pomůže...“

„Tím myslíš toho Turka? Viděl jsem ho, vypadá jako strašidlo!“

„Ano, některým tak může připadat. Ale je velmi schopný.“

„Rozhodně je učí věci, které nejsou ve vojenských regulích! Nikdy se nic takového necvičilo!“ skuhral nadporučík Meyer.

„To věřím. Ale kdybych já bojoval podle vašich regulí, padl bych v první bitvě. Nevadí, zítra si vyzkoušíme výcvik v praxi. Uspořádáme manévry; kromě jízdy vytáhne i pěchota, utvoříme družstva a bude se cvičit taktika...“

„Neměl jsem na mysli tohle, pane! Spíš jsem myslel, že by se mělo něco říct podporučíku Bellinimu; omezit jeho zpupnost a odpor vůči nadřízeným!“

„Nadřízeným Belliniho jsem já; a nepozoroval jsem, že by měl ke mně nějaký odpor!“

„Pane majore, vy očividně nadržujete svým lidem a různým oblíbencům! A poškozujete nás, staré důstojníky, osvědčené a zkušené! To je naprosto nepřípustné, pane!“

„Přesvědč mě, že jsi lepší, Meyere, a budu nadržovat tobě! Nevím, o čem se dohadujeme, pánové. Jsme důstojníci této armády, naším cílem má být, aby byla co nejlepší. Přivedl jsem zkušené instruktory, kteří mohou zvýšit její úroveň; jestli je někdo neposlouchá, pak je proti samotnému jejímu účelu!“

„Když to berete takhle, pak ovšem...“

„Když chcete, promluvím s Bellinim. Upozorním ho, že by měl být k méně schopným důstojníkům... shovívavý.“

Charry odešel, důstojníci zuřili. Ve skutečnosti s Bellinim nemluvil, zato s Lukášem. Ten krčil rameny.

„Ptal jsem se ho na toho Meyera. Bello se dal slyšet, že takový zrádce mu mužstvo kazit nebude.“

„Skutečně použil slova zrádce? Nerozváděl to nějak blíž?“

„Mluvili jsme polsky, použil slovo zdrójca. Ptal jsem se ho, co tím myslí, ale mávl rukou, že nebude nikoho pomlouvat.“

„Slovo zrádce je velmi ošidné a nevím, zda bych mohl věřit člověku, který takto označil druhého důstojníka jen tak bez hlubší příčiny! Poslyš Lukáši, popovídej si s ním o tom; můžeš mu říct i to, že si na něj Meyer stěžoval. Taky se dohodni s vojáky, co o tom vědí oni. Třeba se něco dozvíš...“

„Nezdá se mi vhodné takhle... špehovat!“

„Lepší sto nepřátel před sebou jak jeden v zádech! To bys měl vědět; kdyby ve vaší organizaci nebyli zrádci, jistě bys nyní velel pluku doma v Polsku!“

Lukáš si přetřel tvář dlaní. „Zjistím, co tím myslel.“

Charry ho propustil a zavolal si Yamanakiho, který přes den vyspával a vylézal z úkrytu až k večeru jako sova.

„Jsi jediný, na koho se mohu spolehnout během nočního klidu. Včera proběhla noc normálně; byl bych rád, kdybys dohlédl taky dneska na pořádek a kontroloval hlídky...“

„Ano, pane. Dnešní noci nikdo z nich nespal a všichni plnili své povinnosti, jak měli. Ale když jsem je obcházel, měl jsem dojem, že většina z nich má ze mne strach! Nevěřím jim...“

„Třeba se jen lekli tvého zvláštního vzhledu?“

„Možná; ale někteří mají špatné svědomí! A já nevím proč!“

„Já vím, Tošio, že všichni tady nejsou přátelé. Je naším úkolem oddělit přátele od nepřátel!“

„Je také naším úkolem oddělit nepřátelům hlavu od těla?“

„Teprve když jistě víme, že jsou nepřátelé...“

Tošio řekl: „Ano, pane!“ a šel po svých.

Kapitánu Janssenovi se nelíbila docela jiná věc: „Připadá mi nevhodné, že se straníš ostatních důstojníků, Charry! Opět budeš jíst se svými lidmi v tom vašem křídle? A pořádat tu zvláštní bohoslužbu, přednášku a tak?“

„Ano, budu.“

„V naší posádce bylo odjakživa zvykem, že důstojníci tráví večery společným posezením; utužuje to jejich vzájemné přátelské vztahy a napomáhá lepšímu pochopení ve službě! Takhle to vypadá, jako bys ostatními pohrdal!“

„To mne mrzí. Ale v řádových komendách je zase zvykem, že se konají pravidelné přednášky a společné večeře. Přijďte se mezi nás podívat, každý je vítán...“

„To už s námi nikdy nebudeš jíst? Co je špatného na naší stravě, že dáváš přednost... nějaké zelenině?“

„Viděl jsi, že jsme se ten první den dali pozvat na oběd; snad jsme vás tím dostatečně uctili! Mluvíš o utužení vzájemných vztahů; ale já především musím udržovat vztahy se svými lidmi. Jsou to členové mého řádu, moji bratři a sestry!“

„Mám dojem, že ti rozumím: ty chceš, abychom se vám podřídili? Těm vašim zvláštním zvykům, pochybným mším, vegetariánské stravě, kterou ještě navíc očarujete, než ji dáváte lidem?“

„Nežádám od nikoho nic. Když ti to nevyhovuje, nedělej to, já ani nikdo jiný se na tebe nezlobí.“

„Ale ty se našim zvyklostem nepodřídíš!“

„Ne, s tím nepočítej.“

„Patří ke tvým povinnostem chovat se jako důstojník!“

„Patří k mým povinnostem chovat se jako komthur Templářů.“

Kapitán Janssen se zamračil a vypadal velmi nepřívětivě.

„Podívej se,“ uklidňoval ho Charry. „Každý člověk má jako člen nějaké lidské skupiny svoje zvyklosti, práva a povinnosti. Pokud jsou v souladu s ostatními, je to v pořádku. Pokud jsou v rozporu jako ty naše, nedá se nic dělat; musíme si na to zvyknout!“

„Ale jak to působí na mužstvo? Máš svoje lidi a cizí lidi; těm svým nadržuješ, cizí bereš jako druhořadé! Co si mají myslet?“

„Nevím, jak jinak bych si měl počínat!“

„Jmenoval jsi nové poddůstojníky, dokonce důstojníka! Všichni ti muži se zapojili mezi tvoje lidi a dosáhli tím okamžitě výhod, jaké ostatní nemají! Jako bys přímo vyzýval všechny ostatní, aby se přidali k tvému řádu!“

„Přeháníš, příteli! Nebereme lidi do řádu tak snadno! Jistě, je velmi snadné vstoupit, stačí projít branou; ale získat nějaké zasvěcení už trvá podstatně déle a je mnohem obtížnější...“

„Ze tvých lidí ho všichni mají?“

„Samozřejmě.“

„Kdy ho dosáhnou Bellini, Oberon a Kérac?“

„Těžko říct; to záleží na mnoha okolnostech...“

„Ale zcela jistě to dostanou! Budou jako ostatní...?“

„Pokud se nedopustí nějakého přestupku, tak jistě ano.“

„Kdy bych ho mohl dosáhnout – třeba já?“

„To je dost obtížná otázka, víš! A ty po něčem takovém toužíš?“

„Jsem kapitán, tvůj zástupce! Připadá mi nemožné, že existuje část posádky, která mi nepodléhá; která mě dokonce nebere vážně! Ať chci nebo nechci, já to zasvěcení musím dostat, abych vůbec mohl dávat rozkazy těm lidem – ne?“

Charry se zatvářil tak rozpačitě, že Janssen pochopil.

„Kdybych do vašeho řádu vstoupil, budu tam muset začínat úplně od začátku? Chceš říct, že mě nebudou brát vážně nikdy?“

„Berou tě jako kapitána armády. Copak ti to nestačí?“

„Zaslechl jsem, že někteří tví lidé mají taky důstojnické hodnosti! Poláci říkají svému veliteli dokonce plukovníku!“

„Ano, Lukáš Anczewski je plukovníkem polské jízdy.“

„Plukovník, který vykonává práci četaře?“

„On je plukovníkem, dokonce komthurem! Tady slouží jako velitel švadrony, protože jsem ho o to požádal. Kdyby nebyl tady, sloužil by jako plukovník u svých lidí.“

„Jaké hodnosti mají ti ostatní?“

„V mnoha případech nevím; je to pro nás více méně bezvýznamné. Duchovní hodnosti samozřejmě znám! Všichni Poláci jsou rytíři; někteří ještě zasvěcení nemají, ale Lukáš je velmi spolehlivý a jistě jim je udělí, jen co si bude nezvratně jist, že si to zaslouží. Pak můžou bez problémů dostat jakoukoliv hodnost.“

„Už to chápu! Pro vás jsou důležité vaše hodnosti komthura, rytíře a tak! Jestli má někdo vojenskou hodnost, je pro tebe bezvýznamné, jak říkáš! Já jsem pro tebe bezvýznamný kapitán?“

„Jsi můj zástupce, uklidni se! Já tě respektuju, ale...“

„Ale jsem míň než kterýkoliv jezdec s hodností rytíře!“

„Ve službě Bohu je to jinak, pochop! Moji lidé mají smysl právě proto, že slouží Bohu; přísahali to! Všelijaké státy, armády, důstojnické patenty jsou dočasná záležitost, ale věčná oddaná služba život za životem je věc důležitá, takže musíme...“

„Tohle všechno věděli, když tě tady dělali velitelem?“

„Říkám to každému při každé příležitosti; měli by to vědět.“

„Už chápu, co mínil ten klacek, když říkal: »Tohle je především komenda Templářů!« Jenom nevěřím, že tohle chtěli ve štábu!“

„Nevím, co chtěli. Obrátili se na komthura Templářů a žádali, aby přijal vojenskou hodnost majora v pevnosti Swärzbeeck. Mojí povinností je sloužit Bohu na kterémkoliv místě, na něž jsem postaven. Přijal jsem povinnosti majora a velitele, chci je konat dle svého nejlepšího svědomí a jestli mi dokážeš, že dělám nějakou chybu, vezmu to na vědomí a napravím se. To je přirozená součást mé služby Bohu. Chápeš?“

„Chápu! Ale taky chápu, že je to sprostej podraz generálního štábu na mě a na všechny poctivý důstojníky, co tu jsou! Poslali nám na krk hordu šílenejch fanatiků – proč?“

„Protože jste si to asi zasloužili.“

„Byl bych radši, kdyby na tvém místě byl někdo normální! Nějaký obyčejný voják, který třeba není tak dobrej se šavlí, ale dokáže se chovat jako člověk! Nevadí ti to? Nezlobíš se?“

„Ne. To je přirozená reakce člověka na nepřirozené podmínky.“

„Tobě dokonce ani nevadí, že tě nenávidím? Kdybys byl normální, vyzveš mě kvůli tomu na souboj!“

„Tohle je souboj. Chci tě naučit milovat Boha; potom si snadno zvykneš na řád i na naše zvláštnosti. Vyhraju, když tě to naučím. Prohraju ve všech jiných případech.“

„A ještě mi to klidně řekneš? Přišel jsi ukrást lidem duši!“

„Ano. Proto jsem tady.“

„To si já nenechám líbit!“

„Bojuj, kapitáne Janssene; máš šanci! Braň se, jak umíš. Třeba vyhraješ a ubráníš se. Já ti říkám jen toto: mým cílem je dostat všechny, kdo jsou tady; učinit z nich služebníky Boží. Cokoliv jiného je pro mne špatné.“

Janssen už nebyl schopen se hádat; sípal vzteky.

„Kdybychom se už neviděli, tak dobrou noc!“ řekl Charry a šel na přednášku.

Ráno byl opět třeskutý mráz; naši se vyhrnuli při budíčku, aby se nazí váleli ve sněhu. Při rozcvičce však přišel Tošio Yamanaki a tvářil se povážlivě. Charry s ním odešel stranou.

„Účetní, kterého jsi včera uvěznil, v noci zemřel. Nechal jsem u vězení Ao Harrapa, Tannarr hlídá profousa a oba strážné, kteří měli v noci službu.“

„Pojď! Oberone, sežeň Janssena a pošli ho do vězení!“

Charry vpadl do vězení jen v košili a spodkách; kromě jaguára a leoparda tam hlídali ještě dva Poláci. Profous zíral vytřeštěně před sebe, strážci se klepali strachy. Charry zjistil, že do cely vstoupil pouze profous; vězně nalezl úplně studeného, s očima nepřirozeně vytřeštěnýma a jazykem vyhřezlým, tmavě fialovým. Tvář byla šedivá až do černa, zkrátka vypadal hrozně; na těle však nebylo znát stopy násilí.

Charry poslal Oberona pro lékaře; zatím se rozhlédl po cele a objevil talíř se zbytky jídla. Ao Harrap je očichal a vyjádřil se, že jídlu nevěří; Janssen sice tvrdil, že je to vyložený nesmysl, ale Charry talíř schoval pro expertízu.

Přišel jeden z mladých lékařů, starý byl opilý ještě od večera a nedokázali ho probrat. Tvářil se znepokojeně, prohlédl mrtvého a prohlásil: „Je to jed! Z druhu jedů, které vyvolávají prudké křeče a bolesti, proto má takový výraz ve tváři a vyhřezlý jazyk. Hádal bych na cyankáli. Kdyby byly po ruce zbytky potravy...“

Charry mu předal talíř a lékař slíbil provést expertízu. Kromě toho hodlal udělat pitvu a dal za tím účelem odnést mrtvolu do nemocnice. Charry zatím pátral po původu jídla.

„Udělal jsem to, co vždycky; v kuchyni jsem vzal polní šálek s jídlem a přinesl to vězni!“ vypovídal jeden strážný.

„Kdo ti dával to jídlo?“

„Stálo na obvyklém místě. Vrchní kuchař mi řekl: je to připravený; ještě se smál, že jen pro jednoho! Včera tam byl ještě plnej kýbl...“

„Co to bylo za jídlo?“

„Kaše z prosa a kousek masa. On kuchař... no, když on pan poručík šéfoval taky zásobování kuchyně! Tak mu přilepšil...“

„To je v pořádku. Jedl někdo ty věci kromě vězně?“

„Ne, my máme menáž v kuchyni před začátkem služby.“

„Dobrá. Kdo všechno měl k potravě pro vězně přístup? Kdo věděl, že je to zrovna pro vězně?“

„Všichni, pane. Esšálek stál na okně kuchyně, okolo chodí každý, kdo jde do jídelny. Bývá tam vždycky připravený jídlo pro vězně... a každej ví, že to je pro ně.“

„Takže otrávit je mohl kdokoliv. Vstoupil někdo do vězení včera v noci? Například, když jste spali...?“

„My jsme nespali, pane! Byl tady váš... tento pán!“ ukázal strážný na Yamanakiho. „Může potvrdit, že nespíme!“

Tošio kývl hlavou. „Zkontroloval jsem stráž ve vězení. Ale nenapadlo mi podívat se i na vězně...“

„To nevadí. Chtěl jsem jenom vědět, kdy zemřel. Poslyšte, před smrtí přece musel křičet... neslyšeli jste nic?“

Žádný ze strážných se nepamatoval na nic, co by byl ochoten prozradit. Charry je ještě chvíli vyslýchal, pak je nechal jít a vrátil se do našeho bloku.

Neznámo jak, ale rozkřiklo se to rychle; vojáci se polekali, každý se hnal po své práci a chránili se přijít na oči veliteli, o němž bylo známo, že je vznětlivý. Charry obeslal k výslechu kuchaře a personál kuchyně; podle očekávání nevěděli o ničem, či nechtěli vědět. Janssen se tvářil vážně, byl pobledlý a nezvykle tichý; ani nic nenamítal proti Charryho způsobu vyšetřování.

Světlo vnesl do věci mladý lékař, který se vrátil od pitvy. „Skutečně byl otráven, ale při nejlepší vůli nemůžu říct, jakým jedem. Není to cyankáli, jak jsem myslel podle slabé vůně hořkých mandlí; není to ani strychnin, jak by odpovídaly křeče a výraz obličeje. Je to nějaký speciální jed... k chemickému rozboru nemám bohužel prostředky...“

„Řekl bych, že jed na krysy, ten mají ve skladu trvale k disposici,“ řekl Janssen. „Napadá mi, že se třeba mohl otrávit sám, ze strachu před trestem...“

„To... lituji, ale to není možné, pane kapitáne!“ řekl lékař. „Totiž, tento jed nelze použít jako jed na krysy! Krysa má jemný čich i chuť, okamžitě by poznala, že jídlo je otráveno! Poznají to i šelmy pana komthura...“

„Kromě toho byl účetní zatčen podle mého názoru zcela nečekaně! Dal jsem ho sebrat a hned zavřít, nemohl si jed vzít s sebou; že by ho nosil po kapsách, to bych dost pochyboval!“ řekl Charry.

„Podezřívali jsme ho! Mohl zatčení očekávat!“

„Hm, dejme tomu. V jaké formě byl ten jed?“

„Byla to tekutina, podle toho, jak byl rozložen v potravě. Byla přimíchána do kaše; kdyby to byl prášek, musel by člověk dost dlouho míchat, než by se mu podařilo tak rovnoměrně ji rozdělit!“

„V jakých nádobách nebo v čem se takový jed uchovává?“

Lékař se zamyslel. „Pravděpodobně byl ve skleněné ampulce. Je to zatavená nádobka asi takhle veliká...“ ukázal na palec roztažené prsty. „Ampulka je dost křehká; stačí odlomit jeden konec a nalít jed do jídla. Podle mého názoru stačí na otrávení několik vteřin, po které se vrah zastavil u okna, kde stála miska pro vězně. Mohl se na něco zeptat kuchařů, přitom vztáhnout ruku nad jídlo. Nemuseli nic poznat...“

„U okna se mohl zastavit kdokoliv!“ řekl Janssen. „I já jsem mluvil s kuchaři, kontroloval jsem, zda je všechno v pořádku! Jestli na okně stála miska, to ovšem nemůžu vědět!“

„Doktore, co radíš k zamezení opakování takového případu? Kdo vraždil jednou, může vraždit znovu; a tentokrát může zabít mne nebo pana kapitána...“

Lékař chvíli uvažoval. „To je pravda, pane, to může! Pokud nevíme, kdo to byl, musíme podezřívat všechny, i kuchaře a pány důstojníky. Jídlo může otrávit kdokoliv, ale... pokud vím, vaši lidé nejedí s ostatními! Proč vlastně?“

„Podléháme náboženským předpisům; jídlo musí být obětováno na oltáři a než je dostaneme na talíř, smí se ho dotýkat jen služba v kuchyni. Naše předpisy jsou tak přísné, že téměř zabraňují, aby se do jídla mohl dostat jed.“

„Docela fajn nápad; od teďka budu jíst u vás, smím? Chtěl jsem navrhnout, aby vaše šelmy před každým jídlem prověřily, zda v něm není jed... má charakteristickou vůni, kdyby to očichaly...“

„To je sice chytré, ale nedokonalé!“ řekl Janssen. „Co když si ten vrah opatří jed, který není možno ucítit?“

„Pochybuji. Opatřit si jed není jednoduché, zvlášť takový! Proti obyčejnému jedu na krysy je tenhle účinnější; takový jed nevydají hned tak v každé lékárně! A chemickou laboratoř nikdo nemá!“

„Zajímavé,“ řekl Charry. „Ty ses už někdy setkal s takovým jedem? Nebo tvůj kolega?“

„Ne, pane, ještě nikdy. Byli jsme tím dost překvapeni, protože takové jedy... nejsou běžné. Mohli by je mít skutečně jen lidé, co chtějí zabíjet. Traviči!“

„Jedy dostávají také příslušníci tajné služby,“ řekl Oberon. „Například německé. A říše není odtud daleko!“

„Naše tajná služba taky fasuje jedy.“ řekl kapitán Janssen.

„Dobře. Budeme všechno jídlo kontrolovat.“ rozhodl Charry.

Rozcvička byla bohužel přerušena touto události, ale Lukáš v ní nařídil pokračovat; prohlásil, že udržování denního pořádku je důležité za jakýchkoliv okolnosti, takže se všichni vrátili na cvičák a zkoušeli stínový boj. Během té doby však několik desítek vojáků požádalo, zda by se nemohli stravovat s námi; další zatím vyčkávali, asi si byli vědomi, že dát se s námi do spolku znamená různé další problémy.

„Jestli u nás bude chtít jíst víc lidí, budeme mít potíže!“ hlásil Lukáš Charrymu. „Nemáme dost potravin...“

„Zajedeme na nákup. Nakrmit musíme každého, kdo přijde!“

„Jak to budeme platit?“

„Zatím peníze máme, ne? Když bude potřeba...“

„Budeme živit vojáky za peníze řádu?“

„Budeme muset, Lukáši. Dej do kuchyně víc pomocníků.“

„Nemáme lidi na obsazení všech funkcí! Mělo by se...“

„Pošlou nám z Hůrky, to už jsme zařídili.“

Lukáš se tedy podřídil.

Aby však dostali snídani, museli se vojáci zúčastnit ranní přednášky; Poláci na to elegantně dohlédli. Tvářili se divně, měli řadu dotazů hloupých a některé docela inteligentní. Přišli taky skladníci, ve větším počtu než minule; rozvířili diskusi na téma jídel obětovaných modlám, o čemž je řeč v biblické knize Daniel; poté byla řeč o hostině krále Nabuchodonozora, Babylónské kultuře a uctívání jejich bohů. Hlavní slovo měla Diana, která má snad jediná o tom nějaké ponětí.

„Problém je v tom, že všechny ostatní kultury mají pokračování, ale Babylónská byla bohužel zničena beze stopy. Co o ní víme, vyplývá jenom z Bible a vykopávek. No, existuje ještě pár informací z různých starých knih, ale...“

„Jaká byla jejich božstva?“ ptal se Oberon.

„Hlavním bohem byl Baal, samozřejmě. Většina lidí však uctívala hlavně Astarté; to byla roztomilá holka, nejspíš nějaká částečná inkarnace indické Lakšmí, bohyně štěstí, manželky Pána Višnu...“

Přihlásil se Denis: „Diano, neodbíhej! O Lakšmí povídáš každou chvíli, protože to dokonale znáš; teď chcem slyšet o Astarté!“

„Ty, miláčku, bys o ní neměl vědět vůbec nic!“ zablýskala Diana očima. „Ani to jméno bys neměl znát, nebo se zkazíš!“

Denis se okamžitě začal zajímat o stupeň víc; taky mnozí další.

„Co je závadného na Paní Astarté? Dělala něco zlého?“

„Ona ani tak ne, ale její vyznavači. Dívky, které sloužily Paní Měsíce, měly povinnost poskytovat sexuální služby každému, kdo byl jejím vyznavačem. Dalo by se říct, že do služby Paní Astarté se muž dostal tak, že se vyspal s chrámovou tanečnicí. Chápeš, Denisi, že to je pro tebe nevhodné?“

Denis to chápal, nikoliv však Bellini: „Tak proč v tom někdo nepokračuje, když to bylo tak bezva náboženství?“

„Protože to nikdo nezná, chápeš? Nikdo neví, jakým způsobem se konají obřady Baalovi a Astarté; jsou to stará božstva, která už nemají na nic vliv a obnovení jejich kultu není možné! Ani kdyby nějaký vizionář přesně vyčetl, jak se to dělalo a vyrobil návod, nedá se navázat přerušená kontinuita...“

Diana se upřímně snažila přesvědčit všechny o své pravdě; taky jich většinu přesvědčila. Nikoliv však Bello Belliniho; ten šel po přednášce za Nazirem a ptal se ho, zda je to pravda.

„Určitě ano; Diana lže sice ráda, ale při přednáškách nikdy. Ne že by byla tak pravdomluvná, ale co povídá, jsou tak hrozný fláky, že to docela stačí.“

„Opravdu není možné nějak získat informace o uctívání Astarty?“

„A proč – ty bys to chtěl zkusit?“

Bello pokrčil rameny. „No, to snad ani ne...“

„Zapomeň na to; je to nesmysl!“

„Tak dobře. Já na to zapomenu.“

„Dostal by ses do konfliktu se všemi křesťany a dokonce i se mnou; jsem oddán Alláhovi a trosky Babylónské říše jsou dneska na území, kde žijí muslimové! Nepokoušej se nás provokovat!“

„Říkám snad, že chci? Vy Templáři jste strašný blázni!“

Bello Bellini odešel – a myslel si svoje.

Charry si přál zvědět, jak pokračuje Lukášovo pátrání ohledně záležitosti nadporučíka Meyera. Lukáš hlásil:

„Mluvil jsem o tom s Bellinim, ale nemá to smysl, má zamotanou šišku kvůli Dianině Astartě. Moc se mu líbí, že vyznavači Astarté můžou pít víno, jíst maso, mají tam ty holky... Slíbil jsem mu sehnat nějaký materiály!“

„Bellini je idiot a ty druhej. Dál?“

„Tvrdí, že Meyer prodal padesát nejlepších koní jednomu šíbrovi z města. Jmenuje se Stillerbach a je to Němec, který má bratra v Říši. Přes toho bratra koupila ty koně přímo německá armáda, o peníze se rozdělili Stillerbach a Meyer.“

„Ví to Bellini jistě?“

„Ano. Dokonce jmenoval vojáky, kteří koně hnali k obchodníkovi a na jeho příkaz pak přes hranice do Německa; tam si je převzali němečtí vojáci. Mám tři jejich jména...“

„Dobře. Pošli mi Oberona, Janssena, Belliniho a sežeň ty muže. Taky Tošia Yamanakiho!“

První přišel Tošio a Charry mu vysvětlil: „Dávej pozor! Nechám předvést nadporučíka Meyera, toho velitele jízdy. Možná ho budu chtít zatknout. Kdyby chtěl použít zbraně nebo se případně otrávit, zadržíš ho! Potřebuji ho živého!“

Tošio se jenom usmál.

Vzápětí přišel Janssen; rozhlížel se po Charryho kanceláři a nic se mu tu nelíbilo. Ani křesťanské obrazy na stěnách, ani polička s Dianinými asijskými soškami božstev, kde doutnala vonná tyčinka. Ba ani Charryho a Dianiny meče, zavěšené na zdi.

Charry ho usadil ke svému stolu. Pak vstoupil Bellini a tři vojáci, dost vyjukaní z toho předvolání k majorovi; tušili, že jim bude zle nedobře. Poslední přišel Oberon.

„Oberone, půjdeš a požádáš nadporučíka Meyera, aby se ke mně dostavil. Potřebuji s ním mluvit. Pustíš ho do dveří prvního, zavřeš dveře a postavíš se k nim!“

Oberon srazil podpatky a odešel; za chvíli se vrátil s Meyerem. Když nadporučík viděl tu sešlost, zarazil se; Bellini mu nebyl sympatický vůbec, tři vojáci v něm vyvolávali nepříjemné vzpomínky. Lukáše a Tošia znal jako Charryho lidi a Janssen už od rána vypadal schlíple a nešťastně.

„Přejete si, pane majore?“ zeptal se kurážně.

„Ano, přeju si. Přeju si vědět, komu a proč jste prodal padesát nejlepších koní z vojenské stáje a napsal do záznamů, že byli vyřazeni pro nemoc a špatný stav!“

Meyer nic nepostřehl, ale kapitán se zarazil. Pamatoval si, že Charry varoval lidi, kterým jednou začne vykat.

„Pane majore, hlásím, že tato zlovolná lež je pomluva, na niž nebudu brát ohled! Jsem důstojník a mám svoji čest!“

„Nezabývám se pomluvami, ale fakty. Je pravda, že ve stájích chybí padesát koní z předepsané kvóty. Dále je pravda, že je v zápisech, že byli vyřazeni a odprodáni za směšně nízkou cenu koňskému řezníkovi. Nicméně tito vojáci tvrdí, že odehnali na váš rozkaz tyto koně obchodníku Stillerbachovi a na jeho přání pak do Německa, kde je předali vojákům. Co na to řeknete?“

„Je to podlá lež těch hovad! Řekněte mi do očí, jestli jste něco podobnýho říkali!“ zařval nadporučík na vojáky.

Vojáci zírali napřed na nadporučíka, pak na Charryho. Ten ovšem vypadal výhružněji než místní důstojníci, kromě toho tu byl Yamanaki a taky my šelmy. Jeden z vojáků pokrčil rameny: „No... odehnali jsme je...“

Charry sňal se stěny a vytasil svoji katanu. „Vojáci! Budete přísahat, že vypovíte pravdu, čistou pravdu a nic než pravdu! Lukáši, podej jim Bibli! Položte na Bibli levou ruku, pravou na můj meč a přísahejte! Kdo odmítne přísahat nebo bude potom křivě svědčit, tomu tímto mečem useknu hlavu!“

Vojáci zbledli jako křída; ale jeden po druhém odpřisáhli.

„A teď řekněte, zda je toto obvinění pravdivé!“

„Ano, pane, bylo to tak, jak jste řekl!“ pravil jeden a druzí dva horlivě přisvědčovali. „Ano, pan nadporučík prodal koně do Německa! Dal nám každýmu dvacku, abysme mlčeli...“

„Tak! Co vy na to, pane Meyere?“

„Mohu tady přísahat, že si to ti tři darebáci vymysleli, na návod toho komedianta Belliniho! Lžou a očerňují mě z nenávisti! Věříte jim nebo důstojníkovi vašeho pluku, pane?“

„Věřím svým očím a zdravému rozumu. Nedá se nic dělat; Bellini, přivedeš z města Stillerbacha!“

„Ale veliteli!“ zarazil se Janssen. „To přece nejde!“

„Proč by to nešlo? Vem si deset jezdců, zajeď tam a přiveď ho! Za tři hodiny můžeš být zpátky...“

„Ano... a co když nebude chtít přijít?“

„Když někoho o něco žádám, vždycky vyhoví! Pokud neumíš lidi pozvat tak důrazně, aby přišli, nejsi dobrý velitel! Zdravko! Pojď sem!“

Obrovitý Černohorec vstoupil a zůstal mlčky stát na prahu.

„Pojedeš s ním a přivedeš muže, kterého ti ukáže. Rozumíš?“

„Ano, Svatosti. Budeš ho tady mít!“ přikývl Zdravko a šel.

Nadporučík Meyer si otíral pot z čela; zřejmě už vytušil, že je ohrožena jeho kariéra. „Pane majore! Přece nemůžete věřit všemu, co vám napovídají takoví dobrodruzi!“

„Sám rozhodnu, čemu věřit. Prozatím bych vás prosil, abyste mi vydal svou šavli a revolver!“

„Má to snad znamenat, že jsem zatčen?“

„Zatím pouze zadržen. Lituji, ale jste podezřelý ze spolupráce s nepřítelem. Prodávat vojenskou výzbroj nepříteli je zrada vlasti, pane! A já jsem povinen trestat nepřátele – i zrádce!“

Meyer se rozhlížel kolem sebe; Tošio mu obratně vytáhl revolver z pouzdra a hodil Lukášovi, vzápětí odebral nadporučíkovi taky šavli. Meyer se pokusil bránit, ale Tošio ho udeřil loktem do břicha a vzápětí hranou dlaně přes zátylek; složil se jako pravítko, jen zakňučel.

„Majore, to už je příliš! Musím protestovat!“ vyletěl kapitán Janssen. „Nemůžeme jednat s důstojníkem jako se zločincem!“

„Kdo prodává nepříteli koně, je zločinec,“ řekl Charry. „Seberte toho chlapa a odveďte ho! Ao Harrape, budeš ho hlídat, spolu s vojáky. Jíst zatím nedostane, aby ho někdo neotrávil...“ Vtom Charrymu něco napadlo a dodal: „Prohledejte ho!“

Tošio ho prohledal a nenašel nic, zvláště ne ampulku s jedem. Charry pokrčil rameny a dal podezřelého odtáhnout. Zatím ne do vězení, ale do jedné z místností v našem bloku.

Tři vojáci, kteří byli propuštěni ve zdraví, samozřejmě nemlčeli; kromě toho každý viděl, jak Bellini a deset jezdců společně s holohlavým Černohorcem vyrazili do města a domýšleli se, že něco se bude dít. Shlukovali se na dvoře, zírali do oken štábu a diskutovali. Charry neříkal nic; studoval seznamy o hospodaření s koňmi a Diana mu pomáhala.

Bellini se vrátil za tři a čtvrt hodiny i se zajatcem; toho vezl Zdravko na sedle svázaného, polomrtvého strachy. Vojáci vrazili do dvora ve městě, vyděsili služebnictvo i rodinu pána domu, sebrali ho a odvlekli, sotva se stačil teple obléci. Řekli jenom, že je to rozkaz pana majora.

Stillerbach byl okamžitě předveden před Charryho a Janssena, kterému Charry doporučil, aby se nepletl do vyšetřování. Obchodník Janssena znal, ale muž v barbarské bílé uniformě se spoustou podivných řádů na kabátě mu nebyl známý ani sympatický. Přesto sebral všechnu odvahu:

„Jakým právem jste si dovolili mne zatknout a převézt sem? Jak se opovažujete vložit ruku na občana a řádného muže?“

„Dnes ráno jsem zatkl nadporučíka Meyera,“ řekl Charry klidně a ponuře a Stillerbach zbledl ještě víc. „Zatkl jsem ho pro nezákonné kšeftování s koňmi, kteří patřili vládě. Meyer se v plné míře doznal a svědčil, že jste to byl vy, kdo ho přiměl k tomu činu, že jste od něj koně koupil, zaplatil a informoval ho, že budou převezeni do Německa a tam prodáni armádě!“

„To je lež!“ zapískalo to v hrdle tučného obchodníka – vzápětí sepjal ruce a klepal se strachy.

„Meyer to tak líčí. Skutkovou podstatu dosvědčili tři vojáci, kteří proti své vůli pomáhali při akci. Kromě toho nadporučík Meyer tvrdí, že jste ho přinutil a podplatil, aby tu transakci provedl!“

„Hnusně lže, pane! Sám mě naváděl a sliboval, že dodá ještě další koně, jen co dostane čerstvé zásilky! On sám mě přesvědčoval a žádal, abych to zařídil! Taky zisky měl největší on; já jsem se do toho obchodu pouštět nechtěl, dostal jsem se do toho jenom náhodou...“

„To je možné! Ale upozorňuji, že vojenský soud se na to bude dívat trochu jinak. Svedl jste důstojníka k nečestnému jednání, na to je jediný trest. Provaz, pane Stillerbachu! Je mi líto vaší vdovy a sirotků. Odveďte ho!“

„Ne!“ muž zaječel jako zapichované prase. „Milost! Pane majore, přiznám se ke všemu! Dosvědčím všechno! Proboha, já nechci zemřít, nechci!“ klekl si na zem, plazil se k Charryho stolu a skučel.

„Dobře, sedněte si tam k tomu stolu! Oberone, dej mu papír a pero. Podrobně vypíšete všechna fakta, která jsou vám známa o celém případu, spolu se všemi jmény osob, které se zúčastnily. Vše bude prověřeno a překontrolováno. V tom případě usoudím, že se jedná o kajícné doznání a upřímnou lítost a pokusím se vám nějak zachránit život...“

Stillerbach usedl ke stolu, vzal do třesoucí se ruky pero a pod Zdravkovým dozorem počal psát; pot se z něj lil a zdálo se, že co nevidět omdlí. Charry ho chápal; po jízdě ve společnosti vojáků, svázaný na hřbetě koně, navíc myšlenka na smrt – to nepotěší!

Charry se zabýval jinými záležitostmi, dokud obchodník nezakončil svůj elaborát. Potom si pečlivě přečetl jeho výpověď, nechal ho na každé stránce podepsat a řekl: „Dobrá, přimluvím se za vás u vojenského soudu. Můžete počítat s tím, že popraven nebudete. Prozatím však zůstanete v našem pohostinném vězení. Odveďte ho a zavřete!“

Stillerbach se jal opět prosit, ale nebylo mu to nic platné. Belliniho vojáci ho odvedli do vězení a zavřeli. Charry zatím nechal předvést nadporučíka Meyera.

„Nedá se nic dělat, Meyere. Výslechem Stillerbacha bylo beze všech pochyb zjištěno, že jste se skutečně dopustil vlastizrady. Budete souzen vojenským soudem. Odveďte ho!“

„Pane majore, protestuji proti takovému zacházení! Vyslechněte mne, prosím, a změňte svoje rozhodnutí!“

„Nechci nic slyšet; kromě plného a upřímného doznání. Dejte mu do vězení pero a papír, může si zatím psát. Papíru víc; mělo by to obsahovat i poslední vůli...“

Meyer se vytrhl svým strážcům: „Ty pacholku od krav! Přitáhne odněkud ze zavšivený chalupy a bude nám rozkazovat? Janssene, jak můžeš poslouchat toho smradlavýho civila? Vždyť je blázen, kterýho sem poslali, aby se ho zbavili! Zavřete toho šílence a jeho lidi, ne mne!“

Charry sevřel rty a vstal, ale Janssen ho zarazil pokynem ruky. „Okamžik, pane majore! Meyere, možná jsi býval mým důstojníkem a možná i mým přítelem. Ale zjistil jsem nade vší pochybnost, že jsi skutečně zloděj a zrádce! Lituji, musím souhlasit s Charrym!“

„Tak mu vlez do prdele, ty... Vy mě chcete obvinit? Jen počkej, kapitáne, i ty budeš jednou na mým místě! Ten blázen chce zničit všechny důstojníky, to je jasný! A ty přijdeš na řadu taky, to si piš!“

„Já se nemám čeho bát!“ řekl kapitán Janssen chladně. „Svědomí mám čisté a ani pan hrabě mi nemůže dokázat, že bych se něčeho dopustil! Ale vy ano, nadporučíku; proto jdete do vězení!“

Meyer se vztekal, nadával a zuřil; ale odvedli ho a zavřeli. Charry nechal prohledat jeho pokoj a zabavil všechny písemnosti; zakrátko mezi nimi skutečně nalezl vlastnoruční Stillerbachův dopis, týkající se vyrovnání finančních otázek; kromě toho měl Meyer v papírech i kopie stvrzenek na přijaté finanční odměny od Stillerbachovy banky. Tyto doklady byly víc než průkazné; dále Stillerbach napsal v doznání, že má zase vlastnoruční Meyerovy úpisy, které to potvrzují.

„Případ je zcela jasný,“ řekl Charry. „Nezbývá, než svolat polní soud a toho ničemu odsoudit!“

„Cože?“ nevěřil Janssen svým uším. „Ty ho chceš soudit sám?“

„Ne sám. Bude souzen řádným polním soudem podle pravidel. Budu tomuto soudu předsedat, a budou v něm tři důstojníci, čtyři poddůstojníci a čtyři vojáci. Důstojníky vybereš sám, seržanti a vojáci budou jmenováni na základě volby.“

„To znamená, že chceš, aby soud zasedal už zítra?“

„Proč až zítra? Je sotva poledne, soud může zasednout odpoledne či večer. Večerka je v deset, do té doby bude vynesen rozsudek.“

„Ale... když má soud zasedat, musí vynést rozsudek! A v tomto případě nemůže jít o jiný rozsudek, než smrt!“

„S tím počítám.“

„Ale my přece nemáme hrdelní právo!“

„Popravuje se sekerou, nikoliv právem. Kata mám – Zdravka. Jde jen o to odsoudit toho muže. Popravu nařídím sám!“

„V naší armádě se popravuje provazem! Oběšením...“

„Prosím, to už je jedno. Může být oběšen, zastřelen nebo napíchnut na kůl, jak kdo chce. Zradil a bude potrestán!“

Zpráva o soudu se roznesla po celých kasárnách; vojáci se shlukovali, rokovali a většinou souhlasili s rozhodnutím – okamžitě si zvolili zástupce, taky poddůstojnici vybírali. Janssen jmenoval do tribunálu proviantního důstojníka a ještě jednoho, třetím měl být sám.

Charry rozhodl, že soud bude konán veřejně na dvoře kasáren před nastoupeným plukem; dal tam vynést stůl a židle pro tribunál a osvětlit dvůr pochodněmi, neboť už byla tma. Sám byl oblečen do svého tygřího kožíšku, taky všichni naši byli teple oblečeni; kdo z vojáků teplé věci neměl, tomu byla zima. Přesto nikdo neodešel; všichni byli zvědaví na rozsudek.

Charry zahájil přesně o sedmé přelíčení tím, že sdělil, jak se dozvěděl o Meyerově zločinu. Pak vypovídali svědkové, Bellini a tři vojáci, kteří museli znovu přísahat na Bibli a meč, potom Stillerbach, který byl spoluobžalovaným. Nakonec přišla řada na Meyera, který seděl na svém místě zpupně a vyzývavě a občas pronášel uštěpačné poznámky.

„Snesli jste, jak vidím, spoustu svědectví a důkazů!“ smál se Charrymu do očí. „Dobře, když to chcete vědět, prodával jsem koně Němcům. Ale nejsem sám! Generální štáb prodal Němcům už dávno celou zemi a jde mu jen o to, jak ze sebe svalit vinu za tento čin! Každý něco prodává; ten pár koní, ten materiál ze skladu, ten třeba tajné zprávy nebo lidi! A vy chcete sám a bez pomoci tohle všechno zvrátit? Jste směšný, majore Guyrlayowe. Možná mne můžete odsoudit, ale vás budou taky soudit! Budou vás soudit za všechno, i za to dnešní představení! Jste cirkusák jako Bellini, dáváte lidu chléb a hry a čekáte, že vám bude provolávat slávu! Tak prosím, račte si mne soudit; ale já vám říkám do očí, že vy a váš soud mi můžete políbit prdel!“

Charry to strpěl bez jediného hnutí ve tváři; vojáci zašuměli, ozvalo se několik zlých výkřiků. Charry je uklidnil hrozivým pohledem a řekl: „Pánové, račte vynést rozsudek!“

Do hrobového ticha se jedenáctkrát ozvalo: „vinen“. Také Charry řekl „vinen“ – a když skončili, pravil:

„Tento soud usnesl se právem, že obžalovaný nadporučík Meyer je vinen zločinem vlastizrady a spolčování s nepřítelem; dále krádeže svěřeného majetku a jeho prodeje. Dle zákonů republiky se odsuzuje k trestu smrti provazem a ztrátě občanských práv. Kromě toho bude zbaven hodnosti a cti!

Pokud se týče obchodníka Stillerbacha, není členem armády a ačkoliv je jeho čin obzvláště zavrženíhodný a zločinný, nelze jej za něj popravit. Tímto se Stillerbach odsuzuje k deseti letům nucených prací.“

Stillerbach sebou trhl, jako by ho něco spálilo. Málem se svalil z lavice; potom vyskočil, sepjal ruce a začal srdcervoucně řvát jako pominutý. Charry to chvíli mlčky poslouchal, pak pokynul, stráže obchodníka stáhly na lavici a jeden voják mu pohrozil pěstí. Stillerbach zmlkl a jen sebou škubal.

„Odveďte odsouzeného Stillerbacha do vězení! Jeho rodinu o rozsudku uvědomím sám.“ řekl Charry – a stráže už muže vlekly, ačkoliv se vzpíral a byl i tak dost těžký.

„Odsouzený Meyere, máte právo posledního slova!“

Nadporučík Meyer povstal a rozhlédl se okolo sebe.

„Vidím, pánové, že jste mne všichni hodili přes palubu! Dokonce i kapitán Janssen, můj obzvláštní přítel a příznivec. Myslíte si asi, že vás to ochrání před výstředními rozsudky toho pacholka od krav! No dobrá, tak si mě klidně pověste; ale vy taky budete viset, jako já! Myslíte, když mě obětujete, když mu nacpete do chřtánu pár dalších, co nemají čistý svědomí, že se zachráníte? Houbec – požere vás jednoho po druhým!

Upozorňuju toho dobráka, co otrávil účetního, že první po mně je na řadě on, ať je to kdokoliv! Kdybych to věděl, práskl bych jeho jméno už jen proto, abych nevisel sám; ale nevím! Ten kluk na to stejně přijde, má svý špicly a svoje metody! Jestli bude chtít pověsit všechny, co něco ukradli a zašmelili, budete viset všichni, pánové, jak tady stojíte! I ty Janssene, nemysli, že o tom nevím! Důkazy nemám, ale čiperka Guyrlayowe si je najde! Tak vám přeju, abyste přišli brzo za mnou!

Copak nevidíte, jak si s váma hraje? Přitáhl se svým cirkusem jako komediant: má zázračný šermíře, cvičený šelmy, pouťový kouzelníky i šašky! A vy čumíte na ty zázraky a pomalu mu začínáte všechno věřit! Vojáci Boží, co? Banda komediantů, celej ten jejich řád! Komedianti v žoldu Tří velkých lhářů: Buddhy, Krista a Mohameda! Tihle dokonce všech tří zároveň! Dělají z vás blbce, ti svatouškové, zbožní rytíři! Zblbnou vás, vymejou vám mozek, až z vás udělají stejný blázny, jako jsou sami! Ale mně je to fuk; patří vám to, když jste pitomci!“

Meyer se posadil a přehodil si nohu přes nohu. Charry pokrčil rameny: „Tváří v tvář smrti byste měl být pokornější! Rozsudek bude proveden za svítání. Jakého vyznání chcete kněze?“

„Kašlu na kněze! Nevěřím v Boha, jakéhokoliv vyznání!“

„Jak chcete. Půjdete nyní tam, odkud jste přišel; a odtamtud na popraviště, kde budete pověšen za hrdlo, až zemřete; a Bůh buď milostiv Vaší duši...“ Charry povytáhl z pochvy svůj meč a s třesknutím ho zarazil zpátky.

Meyer vstal a pod stráží odešel do vězení. Na jeho tváři nebylo znát žádné pohnutí. Charry složil papíry a odstoupil od stolu; kývl na Oberona: „Zajedeš se saněmi do města a přivezeš pastora. Řekni mu, o co půjde. Ať s ním zůstane...“

Toho večera se přednáška nekonala; zato Charry požádal Lukáše, aby sloužil zádušní mši za Meyerovu duši. Ačkoliv kuchaři se vyznamenali a večeře byla vynikající, moc toho nesnědl, spíš se jen v jídle nimral a přebíral, aniž by něco vybral. Diana za ním přišla, sedla si vedle něho, ale nedotkla se ho. Mlčela.

„Tohle není pěkná práce,“ řekl tiše arminsky. „Dělal jsem už všechno možné... ale tohle je hnus! Já vím, ten chlap zaslouží provaz, vědí to všichni a rozhodnutí je až vzácně kolektivní. Ale jak to vypadá, ostatní nejsou lepší! Co když budu muset dát oběsit ještě někoho?“

„Není to první člověk, kterého jsme zabili,“ odpověděla stejně tiše. „Neber si to tak...“

„Prostřelit někomu lebku v boji je jednoduché a většinou potom nemáš výčitky svědomí. Kdyby na mne vytáhl pistoli, bylo by po něm v tu ránu. A nedělal bych si s tím starosti!“

„Jenže někdy je třeba zabít s chladnou rozvahou! Toho muže si nemůžeme dovolit nechat v zádech! Je zrádce a zradil by znovu – co kdyby místo koní prodal nás?“

„Každý z nich by nás utopil na lžičce vody. Dokonce jednoho zabili, abych se nedozvěděl pravdu! I když vyšetřování nevedlo nikam, vím, že ho zabil někdo z důstojníků. Vojáci říkají, že kradli všichni, i s kapitánem. Ale kdo kradl tolik, že mu stálo za to zabít člověka, aby se na to nepřišlo? Nechápu to; při tom pořád do něčeho šlapu, jako slon do porcelánu! Potřeboval bych tu mít Baarfelta; je chytrý, zkušený, jen se podívá a všechno je mu jasné! Já dělám chybu za chybou a už i vojáci chápou, že nejsem ten pravý muž na svém místě...“

„Možná – ale jsi jeden z nich! Řekla bych, že ti věří a mají tě rádi. Opíráš se o vojáky, to je dobré; je třeba vybrat ty pravé muže a dát jim moc. A sesadit ty staré, protože ti nemůžou být užiteční, nanejvýš tě zradit. Je třeba říct pravdu veřejně a všem! Neboj se; čím víc budeš říkat pravdu, tím víc budou vojáci souhlasit s tvými činy!“

Charry pokývl hlavou; pak vztáhl ruku a dotkl se jejích vlasů. Jel pomalu rukou až nad ucho, kde začínala plocha, vyholená při Brunově plese; mírně přejížděl bříšky prstů po vzrůstajícím strništi. Diana vzdychla; při jejich prvním milování po souboji se Satanem v podobě Karlovy holičské břitvy je to oba vzrušovalo natolik, že uvažovala o dalších experimentech. I teď věděla, co to znamená; ale taky věděla, čím se Charry trápí.

„Jsem s tebou,“ řekla. „Jsem tady... neopustím tě!“

„Alespoň ty mi zůstaň...“ šeptal. „Alespoň tobě můžu věřit! To je víc než všechno ostatní! Neopouštěj mne, Diano...“

„Už dávno jsem ti to přece slíbila...“ dotkla se rty jeho ruky.

Vzápětí se ohlédla ke vchodu do jídelny. Přicházel kapitán Janssen, tvářil se povážlivě a nevypadal, že přišel na večeři.

Přesto Charry kývl na službu, aby mu donesla misku; protože to byla polská dívka, dala si záležet, aby to byly extra dobroty.

„Nepřišel jsem se nacpat vaší zeleninou!“ řekl Janssen rozladěně. „Mám daleko vážnější starosti!“

„Děláš chybu, je to vynikající! A zcela jistě ne otrávené!“

Kapitán jídlo přijal, pěkně vonělo a dokonce i vypadalo.

„Co to je? Nějaká asijská kuchyně?“ ptal se, když ochutnal.

„Částečně ano, ale mnohem evropštější, než je tam zvykem. Kdyby kuchaři používali tolik koření, co v Asii, nikdo by to nedokázal sníst. Nám věř, my jsme tam byli!“ usmívala se Diana.

Janssen na ni pohlédl vyloženě nepřátelsky. Na rozdíl od Charryho, jemu se tahle žena nelíbila ani trochu.

„Chci mluvit o Meyerovi! A nejlépe... pouze s tebou!“

„Já se taktně vzdálím!“ usmála se Diana a skutečně odešla. Místo ní se přišoural Tannarr, lehl si k nim a olizoval si tlapu.

„Jde o tohle: jak chceš pokračovat?“

„Pokud vím, soud rozhodl. Další bod je poprava.“

„Ty ho chceš skutečně dát pověsit?“

„Jaké jiné vidíš řešení?“

„Co dejme tomu... milost? Třeba v posledním okamžiku, se smyčkou na krku, aby se poučil? Před nastoupeným plukem...“

„Myslíš, že se poučí?“

„Už teď určitě lituje svých činů!“

„Pokud něčeho lituje, tak toho, že ho chytili. Když mu dáme milost, bude to znamenat pro ty ostatní, že je taky slavnostně odsoudíme, ale pak se lekneme a necháme je běžet.“

„Pro jaké ostatní?“

„Pro všechny, kteří také zradili vlast.“

„Zrada vlasti... dost velká slova, nemyslíš? Meyer není žádný zrádce! Zašmelil koně, protože si chtěl nakrást, potřeboval ty peníze. Nevím, třeba je prohrál v kartách nebo co! Že je prodal zrovna Němcům, to je jasné: dali nejvíc...“

„Podle jeho závěrečné řeči to tady byl běžný způsob obchodu?“

„Myslím, že každý někdy někomu něco prodal! Platy nejsou velké a každý nemá takový majetek jako ty, aby sponzoroval armádu! Dáš za to oběsit všechny? Taky bys mohl začít se mnou...“

Charry potřásl hlavou. „Obchody s Němci jsem dělal i já. Použil jsem k tomu zboží, které bylo mým majetkem, ať už vlastním nebo svěřeným; ten majetek jsem rozmnožil a získal výhody, které jsem získat chtěl. Vlastně mi nejde o těch padesát koní ani další zašmelený materiál, ale... snad o tohle: nadporučík Meyer je zcela nemorální osoba se škodlivým vlivem na vojáky. Jeho smrt bude pro všechny výstrahou.“

Teď bylo zas na Janssenovi, aby se zamyslel.

„Meyer je běžný důstojník, jakých jsou u armády tisíce. Morálku žádnou nemá, to je pravda. Ale nezpůsobil vojákům ani ničemu jinému větší škodu, než druzí. Je naprosto průměrný, bezvýznamný, zkrátka jeden z tisíce. Proč na něho padl los?“

Charry se zhluboka nadechl, pak vydechl. „Byl dopaden.“

„Přestože ho odsoudil vojenský soud, je to tvoje zodpovědnost! Soudili jsme, jak sis přál; i milost bude jen tvé rozhodnutí! Máš v rukou jeho život, rozmysli se jak chceš. Já tě dál přesvědčovat nebudu!“

Janssen vstal a aniž cokoliv řekl, odcházel. Misku se zbytky večeře postavil na nejbližší stůl.

Charry zůstal sedět. Mechanicky pohladil leoparda po kožíšku.

„O co kráčí?“ zeptal se Tannarrwaghirr. „Hele, jestli ti jde jenom o to, můžem to udělat takhle: chlapi vyvedou toho Meyera na procházku, on se dá na útěk... já skočím, kousnu a je to! Budeš mít po problémech a žádná odpovědnost na tebe nepadne!“

„Jenže to nejde,“ podrbal ho Charry pod krkem. „Takhle bych si uměl poradit taky! Musí být dána veřejná výstraha všem ostatním! Proto musí nadporučík Meyer viset za krk na šibenici!“

„Když musí, tak musí! Svěř to támhle tomu, co zrovna přichází!“

Kdo přicházel, byl Nazir. S Charrym komunikoval málokdy, nebylo mezi nimi tak vřelé přátelství, jako s Lukášem a dalšími.

„Pane, dovol mi vyjádřit... prosbu!“ usmál se mírně.

„Jistě, mluv!“

„Nedávej popravit toho muže! Dej mu milost!“

Charry překvapeně zamrkal. Soucit čekal od leckoho, ale zrovna od Nazira tedy ne. Spíš by očekával něco zcela jiného.

„Když za něj prosíš ty... Ale proč?“

„Svěř mi ho do naší péče! Zkusíme ho převychovat; vyzkoušíme, jestli ho dokážeme společnými silami změnit!“

„Jakým způsobem?“

„Odsoudil jsi ho ke ztrátě hodnosti, takže je teď obyčejný vojín. Přijmeme ho do pluku a budeme vychovávat. Všelijakými způsoby, budeme působit na jeho tělo i na jeho mysl... chtěl bych si vyzkoušet některé mentální techniky, které...“

„Tím chceš říct, abych vám ho dal na pokusy?“

„Ano!“ usmíval se dobrotivě Nazir.

„Myslíš, že by si chtěl zachránit život – za tu cenu?“

„Kdyby chtěl, neměl by ten experiment smysl. Potřebuji právě někoho, kdo zásadně nechce. Je dost inteligentní, bezbožný, spíš karikatura člověka než bytost zrozená k obrazu Božímu! Láká mě probudit jeho duši, odblokovat jeho mysl... vrátit mu lidskou hodnotu, chápeš?“

„To tě naučil Olgierd? U koho jsi to studoval?“

„Chodím na všechny přednášky! Olgierdovy, Baarfeltovy... nejvíc mi ale pomohl Guy Feroz! Naučil mě, jak odstranit zábrany v mysli zkoumaného tak, aby si toho ani nevšiml, když nebudu chtít...“

„Aha; takže žádný soucit! Je ti líto, že to nemůžeš zkusit?“

„Proč zbytečně ztrácet jednoho cenného člověka! Svěř mi ho do péče na tři měsíce a já z něho vychovám...“

„Děkuji, stačí. Nemáš ještě dost těch, které jsme ti už dali?“

„Ti nejsou tak perspektivní. Meyer by mohl být daleko lepší! Kdybychom ho řádně zapojili...“

„Budu o tom přemýšlet, Nazire. Děkuju ti!“

„Do rána času dost...“ usmál se Nazir a odešel.

Charry chvíli zhluboka dýchal.

»Když člověk začne považovat čas za ztracený, v tu chvíli umřel. Já kostky rozhodil, však minuly hrací plochu. Zašlapány budou v zapomnění a hráč ztratil smysl.

Když po dobrém jsem neuspěl, zbývá použít násilí. Poteče krev; a až mě budou věšet, jen já zase budu vědět, proč...«

Tohle řekl jeden z velkých duchovních mistrů; Charry si nemohl vzpomenout, kdo a při jaké příležitosti, i když Diana by to možná věděla. Ale nechtěl se jí ptát. Nechtěl vůbec nic, protože si čím dál jasněji uvědomoval, že musí něco udělat. Ale co?

Něco příšerného, šíleného, nesmyslného. Tak šíleného, jako byla extáze pokání v Granadě při velmistrovských volbách; toho rána...

„Yamanaki!“

Tošio se jako obvykle dostavil během několika vteřin.

„Potřebuji tvoji pomoc. Chci vstoupit do meditace způsobem, který není tak zcela tradiční... kromě tebe potřebuji Zdravka a... Nazira. Ano, ti budou nejlepší.“

„Jsme ti k službám, pane. Co chceš dělat?“

„Nejsem si jist správností svého rozhodnutí ohledně soudu nad tím mužem. Proto chci požádat o pokyn, jak si mám počínat. Mohu ho obdržet v meditaci, pokud za něj zaplatím svojí krví.“

Tošio neřekl ani slovo, snad jen v šikmých očích mu zaplanuly zvláštní plamínky. V každém případě souhlasil se vším.

„Budeš tomu obřadu velet; kromě toho převezmeš velení, pokud bych nebyl schopen. Důvěřuji ti...“

„Splním tvoji vůli, můj pane...“

Vojáci překvapeně sledovali, jak se pod Tošiovým velením dali naši Poláci do činnosti. Sám Yamanaki se prošel po hradbách, až našel jedno velmi vhodné místo: plošinu u hlavní brány, kde stálo několik děl. Tam nařídil instalovat dva kůly na rozsah paží; muži je zatloukli do zmrzlého sněhu a zpevnili dalšími břevny tak, aby se nedaly snadno poškodit. Poláci byli zruční tesaři, takže jim to nedalo moc práce.

Pochopitelně, taková činnost vyvolávala pozornost ostatních; někteří soudili, že se už staví šibenice pro Meyera, ale mátlo je, že konstrukce je k tomu účelu poněkud nevhodná. Další dle vzrušení Templářů usuzovali, že se jedná o něco jiného; vyptávali se a bylo jim řečeno, že se mohou zúčastnit, jestliže chtějí a vydrží do skončení příprav. Samozřejmě vydrželi.

Jediný, kdo se nezúčastnil ničeho, byl Charry. Klečel před oltářem a tiše se modlil se zrakem upřeným na plamínek olejové lampičky; Diana klečela kousek šikmo za ním a také se modlila.

Tošio chodil přes den ve vojenské uniformě, ale pro tu chvíli se převlékl do slavnostního kimona; dokonce si nechal narychlo vyholit hlavu a nově uplést copánek, aby vypadal zcela dokonale. Přistoupil zcela tiše a oslovil pána: „Je čas!“

Charry vstal. Jistými pohyby odložil veškerý oděv; pak kráčel za Yamanakim a mlčel, oči upřené před sebe, aniž by cokoliv viděl. Vojáci mu uhýbali, když kráčel bosýma nohama ve sněhu; Tošio ho zavedl na plošinu, kde již byly zapáleny dva ohně. Pár vojáků jim svítilo na cestu pochodněmi.

Před kůly se Charry zastavil a ještě jednou se tiše pomodlil; potom Tošio vyňal z pouzdra dlouhou stříbrnou jehlici, Charry vyplázl jazyk a Tošio mu jej probodl i s tvářemi; druhou jehlicí probodl spodní ret, jazyk a horní ret, kde ji upevnil závlačkou. Tyto nástroje používají kajícníci při obřadu zvaném kawadi, zvlášť v jihovýchodní Asii. Od té chvíle nemohl Charry promluvit ani slovo.

Dva Poláci připoutali svému veliteli ruce ke kůlům; další tiše začali zpívat žalmy, jaké obvykle zpívají při bohoslužbách. Nazir a Zdravko, obnaženi do půl těla, přistoupili každý z jedné strany s devítipramennými důtkami, zvanými devítiocasá kočka. Na Tošiův pokyn počali v rytmu zpěvu šlehat Charryho tělo. Neřekl nic, ani nemohl – a i kdyby mohl, neudělal by to. Vojáci zpívali, Zdravko a Nazir se rozmachovali důtkami a střídavě pokrývali císařovo tělo krvavými šlehy. Yamanaki stál před Charrym a oddaně hleděl do jeho tváře.

„Proč to dělá?“ ptali se vojáci, kteří nic nechápali.

„Protože je to zapotřebí.“ řekl Bello Bellini.

„A jak dlouho bude... takhle?“

„Dokud neupadne do bezvědomí.“

„A potom?“

Bello na mluvčího pohlédl tak, že voják udělal dva kroky zpět.

Ze svého bytu vyšel kapitán Janssen; chvíli stál a nechápavě zíral na tu šílenou scénu, pak potřásl hlavou a zmizel. Taky další důstojníci přicházeli a zírali; mnozí vyjadřovali různá mínění. Naši lidé nic nevysvětlovali, s nikým se nebavili. Jen postávali okolo a sledovali pánovo pokání.

Také Meyer a Stillerbach mohli vidět na plošinu ze svých cel; vlastně pokojů, v nichž byli střeženi. Stillerbach kvílel strachy; Meyer mlčel, jen svíral rukama mříže v oknech, až dostal křeč do prstů.

Když sníh kolem dokola zrudnul krví a Charrymu podklesly nohy, Tošio zvedl ruku a zastavil bičování. K Charrymu proklouzl Denis, nadzvedl mu hlavu, zkoumal životní funkce. Pak nabral hrst sněhu a otíral mu tvář. Charry se probral a očima, jinak nemohl, dal pokyn Tošiovi.

„Pokračujte!“ nařídil Tošio.

Zdravko a Nazir byli také rádi, že si mohli chvíli odpočinout; na jejich obnažených tělech se přes panující mráz perlily kapky potu. Jak pokračovali ve své činnosti, propadali postupně extázi zvrhlého nadšení; mimovolně si vybírali místa, která ještě nebyla dostatečně pokryta rudými pruhy, aby je mohli rozšlehat do krve. Při každém rozmachu stříkaly dokola rudé kapičky.

„Nebude to stačit?“ zašeptal Oberon Lukášovi.

„Já bych nepřestal...“ odpověděl komthur Anczewski.

Charry podruhé upadl do bezvědomí. Denis kývl na Šahina, který přinesl houbu nasáklou posilujícím nápojem; to bylo jediné, čím mohli přes stříbrné jehlice dodat pánovi sílu.

„Pokračujte!“ velel Tošio Yamanaki.

Žalmy Poláků připomínaly kvílení zatracenců; mnozí propadali extázi natolik, že poklekali do sněhu, bili se do obličeje nebo si nehty drásali tvář.

Janssen vyběhl znovu ze svého obydlí. „Nechte toho!“ řval. „Proboha, nechte toho šílenství! Nebo mi z toho praskne hlava!“

Nikdo mu nevěnoval pozornost.

Když Charry do třetice klesl, Tošio pokynul, aby zanechali své brutální hry. Bylo na čase, jeho tělo bylo jediná krvavá rána. Odvázali Charryho ruce, otírali mu krev sněhem a pak ho zavinuli do kusu látky, která rovněž okamžitě zrudla krví. Odnášeli ho do kaple; nosiči pochodní kráčeli před a za nimi, zvláště po schodech. Teprve v kapli odstranil Tošio jehly z jeho tváří.

Charry byl v bezvědomí; Tošio, Lukáš, Diana a Denis ošetřili jeho rány hojivými mastmi a položili ho na provizorní lůžko; pak jej střežili a naslouchali jeho nesouvislým výkřikům. Mohlo se stát, že by promluvil něco důležitého, proto Diana pečlivě zapisovala vše, čemu porozuměla.

Postupně všichni odešli spát; jenom v kapli se svítilo.

Ráno začalo jako obvykle budíčkem našich vojáků; všichni dělali vše jako obvykle, mytí ve sněhu, rozcvičku; samozřejmě tam nebyl Charry, Diana ani Tošio; rozcvičku vedl Lukáš. Zúčastnila se spousta vojáků; zvykali si rychle. Po cvičení se chystala poprava – postavit vhodnou šibenici je velmi jednoduché, stačí trám vysunutý přes hradbu a prkno, na němž bude stát odsouzenec. Pak se prkno uvolní, smyčka na hrdle se zadrhne a muž zůstane viset z hradby dolů...

Lukáš nařídil polnice a bubny; na jejich signál nastoupila celá posádka ve slavnostních uniformách. Tošio Yamanaki samozřejmě ve svém slavnostním kimonu s meči za pasem; také řada ostatních považovala za potřebné vzít si oděvy, které jim připadaly nejslavnostnější. Všichni Templáři měli samozřejmě rytířské kříže, odznaky své moci. Také Bellini, Oberon a Kérac.

Katem byl jmenován Zdravko. Obcházel šibenici a střežil ji; čas od času pohlédl k obzoru a kontroloval, jak dlouho je do východu slunce. Slušelo se, aby odsouzenec zemřel s úsvitem.

V davu to zašumělo, když se objevil Charry. Jako obvykle byl ve své bílé uniformě, přes ramena měl přehozen tygří kožíšek. Jen se pohyboval poněkud toporně, jako by byl loutka zavěšená na drátech; na tvářích měl krvavé rány po jehlicích. Jeho důstojnici zdravili úklonou se sepnutýma rukama; odpovídal jim rovněž úklonou. Neříkal nic, ale zdálo se, že vnímá.

Stráže vyvedly z vězení nejdřív Stillerbacha, který musel přihlížet popravě, pak samotného Meyera. Měl ještě na sobě uniformu s nárameníky, ale ruce spoutané za zády – vypadal podstatně hůř, než včera večer. Klopil hlavu, nohy mu klouzaly na umrzlém sněhu. Za ním kráčel pastor a hlasem vemlouvavým šeptal modlitby; zpočátku mu nadporučík sprostě nadával a vyháněl ho, později se uklidnil, rozmlouval s ním, snad se dokonce pomodlil a vyzpovídal. Pastor jasně vysvětlil, že nechápe, jakými pravidly se řídí Charry a ostatní v pevnosti; přišel splnit povinnost, doprovodit odsouzence a po ostatním mu nic není.

Zavířily bubny a odsouzenec zvedl hlavu. Spatřil šibenici, nelítostné tváře vojáků a tvrdou, kamenně chladnou tvář komthura Guyrlayowa. Věděl, že je ztracen a byl s tím zřejmě smířen; pohlédl každému do tváře a sklopil oči.

Na Charryho příkaz přečetl vojenský písař z papíru rozsudek; poté jeden důstojník přistoupil k Meyerovi, utrhal mu nárameníky a označení z blůzy. Oberon mu podal Meyerovu šavli, důstojník ji vytasil, přelomil o koleno a hodil mu ji pod nohy.

Potom vyvedli odsouzence na hradby; také mu rozvázali ruce.

„Rudolfe Meyere, smíte vyslovit poslední přání!“ řekl Janssen.

Meyer zvedl hlavu, v očích mu zablesklo a řekl: „Aby vás všechny... ale ne, nic! Sklenici pálenky, smím-li prosit!“

Charry kývl hlavou. Jeden z důstojnických sluhů se rozběhl do kuchyně a vmžiku byl zpátky se sklenicí a láhví koňaku. Meyer si nalil plnou sklenici a pil – hltavě, jako by to byla voda. Když dopil, chvíli vzrušeně dýchal; pak si nalil další plnou sklenici. Zřejmě mu koňak spálil hrdlo, protože dýchal sípavě; mrštil láhví o kamennou zeď, aby se zbytek koňaku rozlil, a pak za láhví hodil i sklenici.

„Jsem vám k službám, pánové!“ řekl hrdě.

Zdravko jej vzal za rameno a vedl k šibenici; přehodil mu okolo krku oprátku, potom jej postrčil na konec prkna. Za ním proklouzl pastor, dal Meyerovi políbit kříž a šeptal modlitbu, odsouzenec se s ním ale už nemodlil.

Tak tam stál nad propastí, s rukama na švech kalhot; trvalo mu to asi moc dlouho, obrátil se a řekl: „Tak co je? Na co se čeká? Já jsem přece připraven...“

„Na východ slunce.“ řekl Lukáš Anczewski.

Tošio Yamanaki zvedl ruku. Zdravko odkopl soudek s olovem, prkno se převážilo a Meyer spadl do prázdna. Slyšeli jsme zachroptění; pak jeho tělo zůstalo viset na konopné smyčce a jen se pomalu otáčelo.

Několik lidí vzdychlo, jeden z důstojníků měl slzy v očích.

Charry konečně promluvil, trochu ztěžka, zřejmě přemáhal bolest od probodených tváří a jazyka: „Přísahal jsem, že budu zabíjet nepřátele, kde na ně narazím. Svou přísahu plním, jak vidíte. Tak zemře každý, kdo ohrozí moji posádku; jakýmkoliv způsobem. Pamatujte si to! Nechť je každému osud toho nešťastného muže poučením!“

Bylo hrobové ticho – do toho ticha opět zazněl Charryho hlas: „Nyní poklekněme a pomodleme se za jeho duši!“ A první poklekl do sněhu, sepjal ruce na svém komthurském kříži a nahlas opakoval:

„Otče náš, jenž jsi na nebesích...“

Vojáci poklekli, i ti, kdo v Boha nevěřili. Pastor zíral na Charryho s děsem v očích; slýchal, že fanatická zbožnost Templářů se někdy projevuje zvláštními způsoby a nevěděl, co počít.

Po společné modlitbě Charry vstal a zavelel: „Rozchod!“ tak klidně, jako by se nic nestalo – a vojáci se rozešli. Charry pokynem přivolal důstojníky: „Nyní budu odpočívat. Považujte to, prosím, za příznak únavy a tělesné nezpůsobilosti, za kterou se omlouvám. Po dobu mé slabosti prosím komthura Yamanakiho, aby se ujal velení.“

„Ano, pane.“ uklonil se Tošio.

Ale Janssen s tím nebyl spokojen. „Proč on a ne já? Jakou má vůbec ten člověk hodnost, že ho pověřuješ velením?“

„Tošio Yamanaki zastával jak ve vlasti, tak u arminského císařského dvora hodnost generála a polního maršála. Složil přísahu Bohu a je svým životem zodpovědný za její dodržování; mám k němu absolutní důvěru. V případě, že by se mu nepodařilo splnit moje rozkazy, cítí povinnost zemřít vlastní rukou. Až budu mít někoho dalšího tak oddaného, dám svoji důvěru jemu.“

Janssen jen potřásl hlavou a odešel.

Také Charry odešel – ulehnout.

Errata:

08.08.2021 11:42