Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Začalo to úplně nevinně. Vesmírem letěla raketka. Vlastně... Letěla je příliš uhlazené slovo pro pohyby, které prováděla. Poskoky, bláznivé otáčky kolem všech os jednotlivě i naráz, chvíli let špicí dopředu, pak dozadu, bokem, šejdrem... Vysvětlení podá až zaslechnutý hovor z pilotní kabiny:

„Marcelko, soustřeď se. Ty ovladače jsou jemné zařízení, musíš s nimi opatrně, pomalu jemně! Říkám jemně, neškubat. Nechytá tě křeč do levé ruky, že s ní tak škubeš? A do pravé asi taky, ten výkon musíš zvyšovat pomalu! Rovně! Rovně dopředu musíš tlačit! Do stran jsou směrové trysky! Dopředu a dozadu se přidává a ubírá hlavní tah! Auuu! Ještě chvilku a odejdou gravitační kompenzátory a pak se tady umlátíme. Ne, smíchy ne! Nechceš si na chvilku odpočinout?“

„Ne, Toníčku, nechci. Teď mě to začalo bavit. To máš za to svoje kárání! Furt říkáš, že mě naučíš řídit, a teď je to správná chvíle. Široko daleko nikde nic, tady můžu řádit! Nedělej útrpné obličeje, mám pocit, že mi to začíná jít. Dám vše do nulové polohy a zkusím to znovu. Jak říkáš, pomaloučku...“

Toníček, neboli Antonín Bandouch, šéfkonstruktér Orbitálních loděnic, tohoto času na svatební cestě kombinované s testovacím letem posledního předvýrobního prototypu, se preventivně chytil opěradel a odevzdaně zavřel oči. Marcelka je naopak vytřeštila a stačila jen hlesnout:

„Toní, co to je?“

Tonda otevřel oči a pohledem přejel navigační pult. Vše bylo v pořádku, akorát ukazatel výkonu byl v polovině rozsahu. Ani ten rozjezd necítil, že by se to skutečně naučila? Pozvedl oči k obrazovkám. Na radaru nic, na pohledové obrazovce taky... Moment, co to je? Na levé straně obrazovky se objevoval a zase mizel fialový kroužek s černým vnitřkem. Malinký, málem ho přehlédl. To asi měla Marcelka na mysli, má zrak jako ostříž. Přepnul řízení na sebe a začal zatáčet ke kroužku a současně brzdit. Raketka se plavně zhoupla, ale snížení rychlosti neodpovídalo danému výkonu. Přibrzdil ještě více, až se konečně raketka zastavila. Kroužek už zabíral skoro celou obrazovku. Už se nezdál uvnitř černý, spíše měl nádech do fialové, ale čím více do středu, tím tmavší. Asociovalo to tunel.

Raketkou projel jemný otřes. Tonda zpozorněl. Akcelerometr ukazoval velice pomalé zvyšování rychlosti. Zatím to nevyžadovalo zásah. Radarový dálkoměr pípl a zároveň se na obrazovce radaru objevil obraz. Tondovi připadal jako kulatý průlez do kanálu, který kdysi viděl v muzeu. Dálkoměr ukazoval nyní dva kilometry od něčeho hmotného. Tonda honem mrkl na rychloměr. V pohodě, řádově centimetry za sekundu.

Oba s napětím očekávali, co bude dál. Otevře se tajemný poklop a pustí je dál? Co to vlastně je? Zatím to vypadá bezpečně, být to černá díra, už by ječely alarmy přetížení a rychlosti, o tvrdém záření nemluvě. Náhle loď pomalu zastavila, jako by vletěla do nějaké pružné blány. Tonda přeletěl pohledem všechny ukazatele, ale nic zvláštního neviděl. Prostě stáli, loď se nosem opírala o jakousi překážku, která však nebyla vidět ani na jednom s přístrojů, ani přímým výhledem. Zkusil zapnout zpětné trysky, ale loď se jen zazmítala, jako by byla přilepená. Zkusil hlavní trysky, jestli se blánou neprocpe, ale také to nemělo téměř žádný vliv. Marcelka začala kvílet:

„Toníčku, co se stalo? My jsme uvízli jako moucha v pavučině a já se pavouků bojím!“

Tonda natáhl ruku, aby ji pohladil, ale Marcelka zrovna v tu chvíli vzdorně pohodila hlavou, takže místo pohlazení obdržela plácnutí. Jak se Tonda urychleně odtahoval, povolila mu přezka na pásu. Přesně ta, o které už měsíc tvrdil, že ji musí opravit. Jak tak padal z pilotního křesla, nechtěně plácl rukou do přístrojové desky. Zacvakaly přepínače, raketou to škublo, dvakrát se otočila kolem delší osy a pak vše ztichlo a zhaslo. Pomalu se rozsvítilo modré nouzové světlo. Tonda zíral na obrazovku předního výhledu a zíral. Před raketou již nebyla fialová blána, ale pohled na vzdálenou majestátní sluneční soustavu. Honem přepnul pohled dozadu a znovu viděl fialový, postupně se zmenšující kroužek. Honem zabrzdil a nechal palubní počítač načíst polohy hvězd k stanovení jeho polohy. To aby našel cestu zpátky, nemaje drobečky, jak to bylo v té pohádce... Uvědomil si, že se pořádně praštil hlavou o podstavec sousedního křesla a proto mu nyní jde myšlení šejdrem. Zablokoval a zamčel navigační panel, vzal do náručí bezvědomou Marcelku a odpotácel se do ložnice.

Errata:

28.05.2021 17:20