Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Volání dálek

Soud skončil trochu nečekaně. Darebáci zůstali naživu, jen je přemístili každého na jiný ostrov, aby si navzájem neškodili. Nikdo se nestal »mučedníkem za víru«, kterého by mohli ostatní pomstít. Postihlo to všechny stejně.

Teprve po rozsudku se mohli všichni právem cítit ublížení. Odtrženi od svých harémů, museli se na ostrovech starat každý sám o sebe. Až snědí ovoce, kam až dosáhnou, musí přemýšlet, co dál. Manželky je tam obskakovat nebudou. Soud je prohlásil za »vdovy«, neboť jejich manželé »pro tento svět zemřeli«.

A to se ví, slibovali nám strašlivou pomstu. Dva si dokonce hned po příchodu na ostrov rozmlátili ze vzteku chajdy, které jim tam soud opravdu na můj návrh umístil. Nebyly to vlastně chajdy, ale prázdné kontejnery s jedním oknem, kam se mohli schovat před nepřízní počasí. Zanechali jim – opět na mou přímluvu – pár užitečných předmětů. Kotlíky, motyky, lopaty, sekyrky, vytištěný návod, jak se dá v divočině rozdělat oheň třením dřev, zkrátka něco, co by jim mohlo ulehčit život.

Je už jejich smůla, když se dva těch darů zřekli, rozmlátili chajdu a naházeli do moře nářadí. Mají teď tisíc a jeden způsob, jak si to pohnojit ještě víc.

Doporučil jsem všem městským Radám, aby si daly vyvolat poplach, kdyby je v dosahu telepatie objevil kterýkoliv libijantl. I malou sekyrkou se dá sroubit vor a vyplout na moře. Třeba to bude jediné, čím se tam mohou zabavit. Ať se tedy baví, ale ať po každém pokusu skončí u své chatrče – a Pořádková Služba ať se podívá, co všechno se na ostrovech ještě děje.

Nás ale zneškodnění darebáci přestávají zajímat. Nechceme už na ně myslet a nebudeme už na ně myslet. Zakazujeme si na ně myslet, nebudeme si to přece pořád připomínat. V čerstvé ráně se šťourá jen blázen masochista a na staré rány je lépe zapomenout.

Ten večer po soudu jsme si udělali »rodinnou radu«. Zbylo nás jen pět – já, Raxdinka, Hoxdiko a Syreďga, přitom Hyneček nic nevnímal, spinkal v postýlce. Hoxdiko ho porodila v době, kdy členky Pořádkové Služby města Risipeja zatýkaly po městě členy »Zijgédova gangu«. Byla to pro nás malinká, ale miloučká náplast na ztrátu Honzíčka, kterého jsme oplakali spolu s Nijjatejjou a Cedchy. Probrali jsme při tom všechno možné, ale hlavní bylo, že jsme opět začali plánovat, co dál.

Raxdinka navrhla přijmout do rodiny dvě až tři manželky a hned upřesnila, kde je hledat. Teď, když se rozhodnutím soudu rozpadlo ve městě padesát šest rodin, přibylo tu skoro dva tisíce volných žen. Soud rozhodl, že nejsou »rozvedené«, ale »vdovy«, což by jim tolik nebránilo navazovat nové vztahy, nicméně pět set mladších svobodných dívek ve městě byla pro ně příliš velká konkurence. Co takhle vybrat si z nich?

Napadlo mě, že by to od nás pozemšťanů byla nebetyčná drzost, ucházet se o ruku vdovy po někom, kdo »pro svět zemřel« právě ve spojitosti s námi, ale všechny tři, Raxdinka, Hoxdiko i Syreďga svorně tvrdily, že by to bylo právě u těchto obrovské vstřícné gesto. Veřejnost v Risipeji to jistě dobře ocení.

„Jo, ale já bych pak musel vydržet se ženskou, která mě bude srovnávat se svým kulturistickým ex-manželem,“ nesouhlasil jsem. „To nebude příjemné srovnávání! A když navíc víme, že největší lenoši a lemplové jsou nejohnivější milovníci, pak to srovnávání dopadne pro mě zákonitě špatně.“

„Copak jsem tě někdy srovnávala?“ usadila mě Syreďga.

Měla vlastně pravdu. Mohla by mě přece také srovnávat – a zrovna s tím halamou Zigjédem!

„Jestli to chceš opravdu vědět, tak Zigjéd byl možná o něco lepší v posteli,“ řekla pěkně naplno. „Jenže to bylo vždycky sotva pár minut v roce a zbytek života s ním bylo takové menší peklo. Ve srovnání s ním jsi k ženám úžasně milý. Podle mě by sis měl vzít právě jeho »vdovy«. A převzetí jeho harému by byla skvělá pomsta za jeho intriky i za tvé napadení!“

„To tedy nepůjde,“ namítl jsem. „Kolik manželek měl pan Zigjéd ve svém harému? Zaslechl jsem něco o šedesáti. Nebylo by snadné převzít šedesát ženských, vesměs starších, zkušených a zvyklých na jiný styl rodiny. A proč? Jen kvůli pomstě? Vždyť by to byla Zigjédova pomsta na mně!“

„Nemusíš je snad převzít všechny,“ řekla Syreďga.. „Když nebudu počítat pana Emila, je vás pozemšťanů šest. Deset žen na jednoho chlapa by snad nebylo tak strašné!“

„Deset?“ zaúpěl jsem. „Pět vás na mě bylo až až!“

„Nedělej ze sebe takovou chudinku!“ namítla i Raxdinka. „Dejme tomu, že si vezmeš jen dvě. Mně a Syreďze tím umožníš otěhotnět. Hoxdiko ještě sex nemůže, takže by ty dvě musely od začátku převzít sex s tebou. Ale budou si muset hodně hlídat »své dny«, aby se v nich nesešly. Věř mi, na střídání v sexu jsou třeba aspoň tři. Dvě jsou málo.“

„A nebylo by lepší, kdybych si aspoň jednu našel sám?“ zkusil jsem protestovat aspoň v tomto směru. „Musíte mi všechny dohodit jenom vy?“

„Vždyť je to tak lepší,“ řekla Syreďga. „Podívej – máš teď nás tři, ale sám uznáš, že je to málo. To bychom si ani nemohly dovolit mít s tebou dítě, nebo až kdovíkdy. A chceš si teď nějakou hledat? Chodit za nimi vrkat do jídelny? Na to nebudeš mít čas.“

„Na to opravdu nejsem,“ připustil jsem. „Já bych si hledal spřízněnou duši spíš na pracovišti. Dneska tedy v Muzeu.“

„Seženeme ti tak skvělé manželky, jaké by sis sám nikdy nenašel,“ slibovala Syreďga. „Budou hodné, poslušné a budou tě mít rády stejně jako my. A nemusíš dodatečně řešit, zda se s námi shodnou, to nech na nás. Tak co? Bereš?“

„No...“ ustupoval jsem. „Ale jen dvě...“

„Tři!“ řekla Syreďga. „Dvě jsou málo.“

„Jednu!“ došlo mi, že musím licitování přehnat na opačnou stranu, jinak mě ukecají na těch deset. „Pak se uvidí!“

„No dobře,“ ustoupila nečekaně Syreďga. „Zatím jednu na zkoušku, pak se uvidí!“

Ale tušil jsem, že prosadí ty tři...

A tušil jsem to správně. Neuplynulo ani půl roku a v naší rodině jsme čekali tři další potomky.

Raxdinka čekala druhého kluka. Rodinná rada hned po tom zjištění schválila, že se bude jmenovat opět Honzíček, jakoby přišel na místo toho nešťastného prvního. Mám vzdálené tušení, že se to na Zemi nedoporučuje, neboť to přináší smůlu, ale to je jen pověra. Všichni Raxdince přáli, aby ho tentokrát vychovala bez dalšího podrazu osudu.

Syreďga čekala také, ale holčičku. Už předem se přiznala, že by chtěla víc holku než kluka, i když odmítala zdůvodnit proč. Takže se jí to splní.

Než se mé dosavadní ženy tímto způsobem samy vyřadily z funkce »hlavní manželky«, dohodily mi tři další, Elatchy, Cyroi a Evéroi. První dvě byly donedávna manželkami Zigjéda, Evéroi byla jeho dcera. Takže jsem tomu hulvátovi vzal kromě manželek i jednu z dcer, i když už byla starší než já. Když se pak Hoxdiko vrátila mezi mé sexuální partnerky, Elatchy přišla po dohodě mezi ženami úmyslně do jiného stavu. Nezasahoval jsem do toho, zejména když mě přesvědčily, že mi tři budou jistě stačit.

A to se ví, kamarádi z Klubu Krajanů mě poctili přezdívkou »Nejvyšší kanec«, i když každý už taky měl šest žen a nejméně dvě mimina v postýlkách, nebo aspoň na cestě. Málo platné, já jsem s tou polygamií začal, já jsem je přesvědčoval, že nám tady nic jiného nezbývá. I když mě ochotně následovali.

Česká enkláva ve městě se zkrátka rozrůstala...

Raxdince ani narůstající bříško nebránilo navštěvovat své kolegyně z Kosmického Průzkumu, kam se ostatně chystala vrátit hned jak to bude možné. Na rozdíl ode mne tam měla své místo jisté. Kolegyně ji samozřejmě utěšovaly, když přišla o dítě, navíc tak hrozným způsobem.

Jenže jednoho dne, právě jsem jako obvykle seděl v Muzeu Techniky a studoval staré příručky, mě telepaticky vyhledala, aby mi sdělila úžasnou a ještě čerstvou novinku.

Ozvala se stanice na Marsu!

Tedy něco, s čím vůbec nikdo nepočítal. Když členové mise na Zemi opouštěli svá místa a odletěli z Marsu směrem k nejbližší vesmírné základně Vušigďanů, považovali všichni Průzkumníci stanice na Zemi i na Marsu za ztracené. Vzhledem k závažnějším problémům přímo na Vušigdy nebylo ani pomyšlení posílat na Zem v brzké době nějakou další výpravu. Země byla zkrátka na několik století ztracená a nám nezbylo než se s tím smířit.

Teď se však stanice na Marsu ozvala. Ukázalo se, že se tam objevil jeden ze zbloudilých hvězdoletů snad ještě z pradávné éry ze Zvórúhí. Podle hlášení posádky došlo na jejich lodi k poruše pohonných agregátů právě v době, kdy loď přelétala od hvězdy ke hvězdě rychlostí blízkou rychlosti světla, až se v ní zpomaloval čas, takže cílovou hvězdu minuli a řítili se kamsi do neznámého vesmíru. To se rozumí, nevzdali se a snažili se agregáty opravit, jenže když se jim to podařilo, byli příliš daleko od známých míst. Kromě toho za nimi explodovala jedna hvězda, sice je neohrozila, ale zatarasila jim zpáteční cestu. Museli se vracet oklikou, aby se vyhnuli oblasti, kde se rozpínaly zbytky explodující hvězdy.

Kladlo to samozřejmě velké nároky na navigaci, ale zvládli ji a když se objevili v trochu známé oblasti, rozhodli se přistát na nejbližší základně – a tou byla shodou okolností Marsická báze.

Jakmile ale uvedli do chodu mimoprostorovou vysílačku a navázali spojení s Vušigdy, daly se věci do pohybu.

Pro kosmonauty bylo všechno jedno velké překvapení. Na úvod se dozvěděli, že jejich domov Zvórúhí už neexistuje, spálilo ho jeho slunce. Současně se však dozvěděli, že obyvatelé Zvórúhí se před ohnivým peklem zachránili a obývají dnes dva jiné světy, Vušigdy a Ivilhoi. Jenže – a v tom byl další zakopaný pes – jsou dnes jiní než dřív a pro kosmonauty by bylo nejlepší přizpůsobit se a dát se také předělat na nové životní principy.

Kosmonautům se naštěstí podařilo podle pokynů z Vušigdy dálkově zapnout základny na Zemi. Tím je opět ovládlo Centrum Kosmického Průzkumu Vušigdy a umožnilo obsadit je čerstvými průzkumníky, doplnit zásoby a obnovit tak misi na Zemi.

A tím jsem se mohl vrátil do hry i já...

Errata:

11.08.2021 23:01