Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Poustevna

Jakkoliv to nebylo rodičům Věrky příjemné, nezbylo jim než s návrhem pana Vuka na její stěhování souhlasit. Brzy jim přijde smuteční oznámení, že jejich dcera dnes tragicky zahynula. Od té chvíle bude nepřípustné, aby ji někdo kromě rodičů spatřil.

„A co bude se školou?“ bědovala maminka, když si Věrka odmítla sbalit školní brašnu i se všemi potřebami.

„Budu ji učit sám,“ slíbil pan Vuk.

„A umíte to vůbec?“ nesouhlasila maminka.

„To si tedy piš!“ ujistila ji Věrka. „Pan Vuk strčí do kapsy nejen všechny učitele ve škole, ale i nejváženější vysokoškolské profesory.“

Pan Vuk potom odešel napřed a ponechal Věrku, aby se s rodiči rozloučila. Nebude to navždy, jak by se mohlo stát bez jeho zásahu proti nelidské sociálce.

„On že je učitel? Takový poustevník?“ vrtěl nevěřícně hlavou Věrčin otec.

„Zdání klame!“ pokrčila rameny Věrka. „Pan Vuk je náhodou velice dobrý učitel. A ví toho víc než největší světoví vědci.“

„A co tam budeš jíst?“ starala se maminka.

„O mě se nebojte,“ ujistila ji Věrka. „Pan Vuk je soběstačný ve všem. A nechce, abyste mu na to přispívali, nepotřebuje to. Beztak nebudete mít na rozhazování. Přijdete o dětské přídavky i o úlevy na dani. Oficiálně budete sami, jen se za vámi občas podívám. Bude to pro vás, jako kdybych byla v internátu.“

Pak ale přece jen začala spěchat.

„Tady zůstat nesmím,“ řekla. „Brzy začne vyšetřování té autohavárie a policajti tu budou co by dup! A kdyby mě tu našli... to prostě nejde! Už abych byla u pana Vuka!“

„Nebudou tě ale hledat i tam?“ staral se otec. „Každý ve vsi přece ví, že tam chodíte, myslíš, že ho policajti vynechají? Co když ho i tam půjdou vyslýchat?“

„Proč by to dělali?“ namítla. „Mě přece najdou utopenou v tom autě! Teda – mě ne, jen moji kopii vinohi, ale tím to pro ně musí skončit, nemyslíte? Sem k vám asi přijdou, vás se to týká nejvíc, ale co by dělali u pana Vuka?“

„Co ale až přijdou na to, že v tom autě byla jen nějaká kopie?“ pochyboval otec.

„Na to nepřijdou,“ ujistila je. „Viděli jste přece, jak byla dokonalá! Lišila se ode mě jen tím, že nebyla živá, ale jinak... ani největší světoví vědci na to přijít nemohou!“

Nemusela je přesvědčovat, oba viděli, jak bylo to stvoření dokonalé. Vždyť dokonce mluvilo Věrčiným hlasem!

„Ale kdy k nám přijdeš?“ starala se maminka.

„Až trochu opadne rozruch,“ slibovala Věrka.

„Jak se ale dozvíme, že přijdeš?“ zeptal se pro změnu otec.

„Pošlu vám vzkaz po Víťovi nebo po Jitce,“ ubezpečila je. „Budou přece chodit k panu Vukovi a nebude to pro ně tajemství, až mě tam uvidí. Ale nebojte se, tajemství dodržují stejně jako já, nikomu než vám nic neřeknou.“

Snažila se ale zbytečně se už doma nezdržovat. Nebude to přece nadlouho! Nebrala si proto s sebou nic než co měla na sobě. Nechala doma i počítač, jen podotkla, že sehnat nový není pro pana Vuka problém, ale nebude ho tam ani potřebovat.

„Počítač byl dobrý kvůli škole, pan Vuk má modernější metody vyučování!“ řekla.

Vyběhla do večerního šera jen tak, ani si nevzala teplé oblečení. Vždyť se cestou do kopce zahřeje! A zakrátko rodičům zmizela ve stínu nejbližších lesních velikánů. Sledovali ji oba se slzami v očích. Kdo by ještě ráno čekal, že tak znenadání přijdou o dcerku? Určitě to ale bylo lepší, než aby ji odvezly ty sociální hyeny z Orgánu sociálně-právní ochrany dětí. Takhle mají přece jen větší naději, že dceru neztratí.

Jistě je sama brzy navštíví!

Pan Vuk Věrku přivítal jako vždycky, ačkoliv to tentokrát bylo přece jen maličko jiné. Věrka za sebou vlastně spálila mosty a bude teď bydlet u něho v poustevně.

Naštěstí nebude mít nikdo ve vsi o Věrčině přítomnosti tušení, s výjimkou Víti a Jitky, kteří se to už dozvěděli, neboť je pan Vuk na poslední události šetrně připravil a připomněl jim, že se její pobyt stává součástí tajemství.

»Věrča se má!« komentoval to Víťa, když mu to pan Vuk telepaticky sděloval.

»Proč myslíš?« opáčil stařík.

»Vy ji teď jistě naučíte dvacetkrát tolik co mě s Jitkou, když se musíme pořád zdržovat obyčejnou školou!« odvětil kluk. »Taky bych radši bydlel u vás.«

»A to tě tak bolí?« usmál se stařík. »Máš málo trpělivosti. A buď rád, že zatím můžeš bydlet u rodičů, uvidíš, jak se ti bude po nich jednou stýskat!«

»Trpělivost opravdu nemám,« přiznal Víťa. »Ale tátu s mámou mám rád a radši to s nimi ještě vydržím...«

»Přijďte dneska po škole s Jitkou,« pozval je pan Vuk. »Uděláme si mejdan.«

»Hurá!«

Hlavní součástí mejdanu v poustevně, připraveného panem Vukem již spolu s Věrkou, byla slavnostní hostina. Na stole trůnil fialový upečený girži, obklopený menšími miskami s chlebem a jinými lahůdkami. K pití dostali dětské šampaňské a několik druhů limonád. Podle pana Vuka bylo vše beze stop alkoholu.

Hostiny se výjimečně účastnil i tygr Zdislav. I když girži byl chutné a přitom výjimečné jídlo, opovrhl jím a místo toho se pustil do své obrovské syrové hovězí kýty ve velkém lavoru v rohu místnosti. Zdálo se, že i on je hostinou nadšený.

„Čekal jsem to, ale ne tak brzy,“ řekl pan Vuk, když se konečně všichni čtyři pustili do lahodné fialové pečeně.

„Někde jsem četl, že tato věta stojí na jednom náhrobku na hřbitově kdesi v Anglii,“ vzpomněl si Víťa. „Čekal jsem to, ale ne tak brzy...“

„Všichni víme, že jednou svět opustíme,“ filosofoval pan Vuk. „Většina lidí si myslí, že odchází příliš brzy. A má pravdu, přírodní délka lidského života je opravdu krátká. Nás, co jsme na tomto světě déle, to nebolí. Prožili jsme své a až bude čas odejít, odejdeme. Viděl jsem umírat několik kriogisů. Přirozená smrt je u nás klidná, prostě usneme a už se neprobudíme. Něco jiného je smrt násilná, v té jsme si s lidmi rovni.“

„Jak asi umírala moje dvojnice?“ starala se soucitně Věrka. „Říkal jste, že se neutopila, i když skončila s autem v rybníce...“

„Dvojníci lidí nežijí,“ řekl pan Vuk. „Beztak jsou na jedno použití. Nevím, jestli sis toho vůbec všimla, proběhlo to příliš rychle, než aby si člověk uvědomil detaily, ale ona ani nedýchala, dokud jsi ji k tomu nepřiměla. Bez tebe by se rychle udusila.“

„Takže mohla žít jen dokud jsem ji řídila?“

„Tak nějak,“ přikývl pan Vuk. „Dokud jsi ji nutila dýchat, mohla žít, ale i tak by vydržela nanejvýš pár dní. Byla sice tvou přesnou kopií, jenže v lidském těle jsou některé funkce řízené i nevědomky a ty bys nezvládla. Například trávení. I kdybys ji přinutila jíst, proč ne, šlo by to, zuby i žaludek má, nebylo by jí to nic platné. Kopiím nefungují střeva, nezávislá na vůli. Jakmile ses od ní odtrhla, začalo se jí nedostávat kyslíku. Nedusila se, jako kdybys byla na jejím místě ty, neměla nutkání nadechnout se. Po šesti až osmi minutách by jí nedostatek kyslíku vyřadil mozek, takže by ses do ní už nemohla ani vcítit. Dříve než s ní dojeli k rybníku, začala se jim nezadržitelně rozkládat, mozkem počínaje.“

„K čemu jsou ale takové kopie, když nic nevydrží?“ vrtěl hlavou Víťa.

„Mohou nás zastoupit ve smrtelně nebezpečných situacích,“ řekl pan Vuk. „Můžeme je bez výčitek obětovat. V současném případě Věrčina kopie vytvořila zdání, že je Věrka mrtvá, zatímco ona sama je nejen naživu, ale v naprosté pohodě.“

„Ale pane Vuku, nemluvil právě o tomhle strejda Sergej, když tu byl?“ napadlo Věrku. „Zaslechla jsem ho, že by byl pro variantu »nehoda«. Nebylo to v souvislosti s námi?“

„Bylo,“ přikývl pan Vuk s úsměvem. „Používáme to často. Kriogisové nemohou mezi lidmi žít stovky let na jednom místě. Občas měníme místo pobytu a fingovaná smrt nám to usnadňuje. Takových kopií už bylo...“

„To že o nás navrhoval strejček Sergej?“ mračil se Víťa. „Vypadal jako dobrák!“

„Navrhoval,“ souhlasil pan Vuk. „Já jsem to odmítl, nechtěl jsem vás zbytečně trhat od rodičů. S tak mladými učedníky nemáme dost zkušeností a klidně přiznám, byly tu obavy, abyste všechno předčasně nevyslepičili. Naštěstí se ukázalo, že ty obavy byly liché. Jednak nejste upovídaní a za druhé, jak se zdá, nic není ztracené i když se to nakonec Věrčini rodiče dozvěděli. Chtějí tě ještě nějakou dobu vídat a jasně jsem jim naznačil, že to může být jen budou-li mlčet jako hrob. Doufám, že to pochopili.“

„A co kdyby to nepochopili nebo by to nepřijali a začali by vyvádět?“ zeptal se Víťa.

„To by bylo horší,“ připustil stařík.

„Ale co byste potom dělal?“ nedal se Víťa odbýt.

„Bylo by to složitější,“ připustil stařík. „V takovém případě bych nahradil Věrku kopií někde stranou, aby to rodiče neviděli. Dovolil bych těm sociálním hyenám, ať ji klidně odvezou, jenže by i s ní tak jako tak skončili v rybníce. Věrčini rodiče by získali dojem, že se tam utopila i jejich dcera, takže by po té skutečné ani nepátrali. Nejhorší by to bylo pro Věrku. Nemohla by navštěvovat rodiče aspoň občas a tajně, jako teď. Takhle je to lepší a doufám, že to všichni ještě oceníte.“

„A to teď bude bydlet tady v chalupě? Co když ji tu někdo přece jen najde?“ starala se Jitka. „Nechodí sem ani pošťačka?“

„Občas sem chodí, ale jen s reklamními letáky,“ usmál se pan Vuk. „Poštu mi nenosí, protože mi nikdo nepíše. Než se zavedlo roznášení reklam, nebyla tu pošťačka padesát let a i dnes se sem vypraví málokdy. Mám dokonce dojem, že reklamní letáky, určené pro mě, hází rovnou do popelnice hned vedle pošty. Bylo by to tak nejrozumnější.“

„Ale přece jen...“ nedal se Víťa. „Co kdyby sem přišla policie? Ve vsi se ví, že sem chodíme. Policajti se toho chytnou a nebudou líní vylézt i Infarktové schody...“

„Aspoň si udělají vycházku pro své zdraví,“ usmál se pan Vuk. „Myslíte si, že bych tady bezstarostně schovával ruské zajatce, když kolem běhaly rojnice hitlerčíků a v lese rozhrnovaly kdejaké křoví, kdybych si nebyl jistý, že na nic nepřijdou? V mé chalupě by se schoval celý regiment, nikdo by o něm neměl nejmenší tušení ani kdyby vtrhli dovnitř.“

„Můžete sice skrýt celou chalupu, ale na jak dlouho?“ namítal Víťa.

„Třeba i natrvalo, ale to by ani nebylo nutné,“ usmál se pan Vuk. „Stačilo by na dvacet až třicet let, než lidé zapomenou, že tu nějaká chalupa stála. A kdybych chtěl mít jistotu, stačilo by sto let, dokud nevymře poslední pamětník.“

„No jo, ale celou tu dobu byste musel být úplně izolovaný od světa!“ namítal Víťa.

„Mohl bych, ale nemusím,“ usmál se pan Vuk. „Zakřivený prostor je nesmírně ohebný. Dá se tvarovat lépe než modelína a přitom je podle potřeby stálejší než pyramidy. Až skončíme zdejší hostinu, něco zajímavého vám ukážu.“

„Já už mám dost,“ vyhrkla rychle Jitka. „Už víc nemůžu. Co nám ukážete?“

„Taky už mám dost,“ přidal se k ní Víťa. „A taky bych rád něco viděl...“

„Jen si ještě dejte kus girži,“ pobídl je pan Vuk s úsměvem. „Každý si zabodněte tady do boku vidličku a odkrojte si pořádný kus masa. A když jste tak nedočkaví, půjdeme se na něco podívat hned teď.“

Víc je nemusel pobízet a brzy se průvod vydal ze sednice do předsíně. Každý měl v ruce dvojzubou vidličku s pořádným kusem fialového masa. Předsíň byla spoře osvětlená, chodbička k zadnímu východu byla tvořená čistě obílenou stěnou, až na konci byly zavřené dveře na záchod.

Pak se prostor zavlnil a ve stěně vyvstaly další dveře. Tudy přece předtím došli ke studni, kam nejprve spadla Jitka a pro ni tam naskákali Věrka s Víťou. Jenže ty dveře, jak si je pamatovali, byly prosté dřevěné dveře venkovské chalupy v dřevěné zárubni. Teď ale zárubeň tvořily velké kamenné kvádry, dveře vyšší až ke stropu byly pobité jakýmsi blyštivým mosazným plechem.

„Vejděte do mého paláce!“ pobídl je pan Vuk.

Blyštivé dveře se samy otevřely dokořán, aniž by na ně kdo sáhl. Věrka si všimla, že ani nemají kliku. A při pohledu za ně všechny tři děti strnuly.

Nebyla za nimi temná místnost s vyschlou studní, ale delší chodba, než by se vešla do zbytku chalupy. Na levé straně měla řadu velikých klenutých oken zasklených barevnými skly, vpravo řadu dveří, také tak pobitých naleštěnou mosazí. Konec chodby ústil do velikého prázdného sálu. Na rozdíl od tmy v chalupě bylo všude plno světla, jako by ani nebyl večer, ale poledne.

„Jen jděte!“ pobízel pan Vuk učedníky, když se ve dveřích úžasem zastavili.

„To snad vede... až ven z chalupy!“ vyjekl Víťa.

„Mnohem dál,“ řekl pan Vuk vážně. „Ale máš správný postřeh. Tyhle prostory by se do mé chalupy nevešly. Jak se říká, můj dům, můj hrad. Vzadu je naše sněmovní místnost, i když jsme se naposled sešli začátkem předminulého století. Tenkrát jsme se rozhodovali, zda připustíme obnovení českého jazyka a s ním i národa. Jak to dopadlo, nemusím vám ani říkat, stačí, že mluvíme česky, i když se dnešní čeština staročeštině podobá jen vzdáleně, tak jak jsme jí mluvili my starší.“

»My starší« asi znamenalo kriogisy mluvící staročeštinou... a i obnovení českého jazyka i národa pocházelo z předminulého století... Věrka si představila schůzi bělovlasých pánů, podobných panu Vukovi, jak v kroužcích vestoje vášnivě diskutují, co se má v nejbližším století stát a co ne...

Její představy byly, jak jinak, daleko od skutečnosti...

„A co všechny tyhle dveře?“ ukázal Víťa na řadu dveří na pravé stěně chodby.

„Podívejte se,“ kývl pan Vuk a zabočil do nejbližších dveří na pravé straně chodby. I tyto dveře se před ním samy otevřely.

Byla za nimi útulná místnost zařízená starým dřevěným nábytkem. Klasická postel, plná peřin, pracovní stoleček se židlí a druhý jídelní se čtyřmi židlemi. Nábytek doplňovala velká skříň z masívních dřevěných fošen.

„Tohle může být tvůj pokojíček, Věrko, chceš?“ nabídl pan Vuk dívce.

„Tady bych měla bydlet?“ ubezpečovala se opatrně.

„Bude třeba, abys měla svůj pokojíček,“ řekl vážně pan Vuk. „Když si sem pozveš své kamarády, bude to jen podle tvé vůle. Vím, že jsi doma neměla dost soukromí, protože jste neměli v malé chalupě tolik místa, jako předtím v Praze. Tady si to ale vynahradíš.“

„Můj pokojíček?“ opakovala Věrka, jako by tomu nemohla ani uvěřit.

„Tvůj,“ ujistil ji stařík. „To znamená, že se jeho dveře otevřou jen před tebou a nikým jiným a když na ně někdo zvenčí zaklepe, musíš ho pozvat dál, aby mohl vstoupit. Bude ti to tak vyhovovat?“

„Aby ne!“ vyhrkla nadšeně.

„Takových pokojů je tady víc,“ řekl pan Vuk. „Teď nemají majitele, protože mým pokojem je chalupa. Mám to tu zařízené pro návštěvy a těch může být víc než kolik je kriogisů v Čechách. Další pokojíky můžete dostat i vy dva, ale ne hned. Zatím budete bydlet u svých rodičů ve vesnici.“

„Mohli bysme tu ale být na zkoušku, ne?“ smlouval Víťa.

„Ale jen na zkoušku!“ řekl pan Vuk přísně. „Pamatujte, kdyby do chalupy přišel někdo ze vsi, musí vás dva najít u mě v sednici. Kdybyste to nestihli, museli byste přijít zadními dveřmi »jako« z lesa. Naopak Věrka se sem bude muset před návštěvami schovávat. Sociální hysterky jí přece jen změnily život. Vy buďte zatím rádi, že můžete bydlet doma.“

„Vždyť to tu má Věrka lepší než my doma,“ namítal Víťa.

„Přejte jí to,“ přikázal mu stařík. „A snažte se nezávidět, stejně jako se ona bude muset snažit nezávidět vám, že máte vlastní rodiče.“

„To je pravda,“ řekla Jitka. „Je to tu krásné, ale... doma je doma...“

Závist zřejmě nepřicházela v úvahu. Pokojíček v tajném paláci bylo něco úžasného. Kdo z dětí si něco takového nepřál? Jen kdyby... kdyby za to Věrka nezaplatila až příliš velkou cenu. Přijít o domov s rodiči... to by jí ani Jitka, ani Víťa nezáviděli.

Prošmejdit pokojíček byla ostatně záležitost několika okamžiků. Byl příliš prostý, než aby se nedal rychle prozkoumat, i když člověku v ruce překáží obrovská dvojzubá vidlička se zbytky pečeně. Věrka raději maso rychle snědla, aby mohla vidličku odložit na jídelní stůl a měla obě ruce volné. Lákala ji skříň, ale když otevřela těžké dveře, čekalo ji zklamání. Skříň byla prázdná.

„Nač je ta skříň?“ obrátila se proto na pana Vuka.

„Na šaty,“ odvětil. „Tam si můžeš odložit šaty, které se ti budou líbit. Můžeš mít také každý den jiné a večer je zlikvidovat, ačkoliv si nemyslím, že by to bylo pro tebe to správné. Lepší bude, když si dáš šaty večer do skříně a ráno si je zase oblékneš.“

„Ona může mít každý den jiné šaty?“ podívala se na pana Vuka tázavě Jitka.

„Jistě,“ přikývl. „A třeba šaty, jaké nosí princezny. Biroivi si pamatuje ledacos.“

„A my je nosit nemůžeme?“ pokračovala Jitka v dotazu.

„Vy musíte vypadat nenápadně,“ řekl přísně. „Takže budete chodit v tom, co dostanete doma od rodičů. Věrka bude bydlet tady, tím pro ni tohle omezení padá. Beztak to bude jen slabá náplast na ztrátu rodičů...“

Jitka se otřásla, ale neřekla už nic. Mohla Věrce závidět šaty, ale přijít přitom o mámu a tátu? To radši ne!

Nahlédli pak ještě do dalších pokojů v řadě, ale všechny byly prakticky stejné, lišily se jen v detailech. Někde byly prosté selské židle a stoly, jinde čalouněný nábytek umělecké výroby. V jednom pokojíčku byl dokonce úplně moderní nábytek.

„Bydlet tady bude jen Věrka,“ řekl pan Vuk. „Já bydlím v chalupě, vy doma u rodičů. Můžete tady Věrku navštěvovat, ale jak říkám, vždycky jen nakrátko.“

„Tady jste schovával i ty Rusy?“ zeptal se Víťa.

„Kdepak,“ usmál se pan Vuk. „Do těchto prostor se smí dostat jedině kriogisové a to ti Rusové nebyli. Pro takové případy mám horší prostory, ovšem méně nápadné.“

„A můžeme je taky vidět?“ zeptal se Víťa.

„Jistě,“ přikývl pan Vuk. „Pojďme se tam podívat.“

Otočili se tedy k východu a zakrátko byli opět v předsíňce Vukovy chalupy.

„Ty dveře... jsou hodně staré?“ zeptal se Víťa a ukázal na ně okamžik předtím, než se stěna zavlnila, dveře zmizely a byla tu zase jen holá, bíle omítnutá zeď.

„Mají pět tisíc let,“ přikývl pan Vuk. „Je to ale kopie dveří z královského paláce v Babylónu, jen jsou mírně upravené, aby se samy otevíraly.“

„To lidi už tehdy znali mosazný plech?“ pochyboval Víťa.

„Neznali,“ zavrtěl hlavou pan Vuk. „A kdo tvrdí, že to byla mosaz? Dveře v paláci krále Babylónu nebyly z mosazi, ale ze zlata. Zlato má výhodu, že nehnije ani nerezaví.“

„Ze zlata?“ vyjevili se všichni tři.

„Tady se na cenu materiálu nehledí,“ řekl pan Vuk. „Chcete-li, aby vám nějaká stavba přečkala tisíce let, nemůžete použít materiály, které nevydrží ani sto. Čeští králové si mohli dovolit dveře dubové, železem pobité, jenže železo za několik málo let zreziví a ani dubové fošny nevydrží věčně, byť by byly z tvrdého dřeva. Dřevo vyžaduje sucho. Když hrad ztratí střechu a dovnitř začne zatékat, vnitřní vybavení rychle zpuchří. V tom směru není nad zlato, které má jen jediného nepřítele, člověka. Zlaté dveře paláců v Babylonu zmizely dřív než Babylón dobyli nepřátelé, stejně jako hrobky v Egyptě zpravidla vykradli strážci, pověření jejich ochranou před zloději. Jak se říká, příležitost dělá zloděje. Příliš často bývá zvykem dělat kozla zahradníkem!“

Mezitím se stěna opět neznatelně zavlnila a objevily se další dveře, tentokrát obyčejné dřevěné. Samy se už neotevřely, ale když pan Vuk vzal za starodávnou železnou kliku a otevřel je, byly za nimi strmé kamenné schody vedoucí dolů.

„Tenhle úkryt není nápadný nikomu,“ usmál se pan Vuk.

„Na místě těch Rusů bych nevěřil, že tuhle skrýš Němci neobjeví,“ podotkl Víťa.

„Jistě,“ souhlasil pan Vuk. „Tohle pořád ještě vypadá jako normální sklep. Ale pojďme dolů, tam teprve uvidíte!“

Otočil vypínačem a nad schody se rozsvítilo světlo. Bylo to nelogické, elektřina v chalupě bez elektrického vedení, ale tady bylo zřejmě možné všechno. Sestoupili po schodech do sklepa, kde v tlumeném světle spatřili několik proutěných košů. Víťa na jednom nadzvedl proutěné víko a pohlédl dovnitř.

„Hele, brambory!“ řekl. „To tady všichni jen seděli a čekali na Němce?“

„Ovšemže ne,“ řekl pan Vuk. „To ještě není vlastní skrýš, ta teprve následuje. A o její nenápadnosti jsem tenkrát nemusel dlouho přesvědčovat ani nedůvěřivé Rusy!“

Znenadání se vzadu v tmavém koutě nadzvedl v kamenném stropě poklop a spustil se odtud dolů lehký dřevěný žebřík.

„Tam je ten úkryt,“ ukázal jim pan Vuk. „Té skrýši uvěřili i Rusové. I kdyby se Němci dostali až sem do sklepa, mohlo by je napadnout oťukávat stěny i podlahu, ale nikdy by je nenapadlo, že je další místnost přístupná stropem. Podíváme se tam?“

To už tři průzkumníci šplhali po žebříku jako veverky. Pan Vuk je následoval a když rozsvítil i tady, nacházeli se v docela útulné skrýši. Kuchyňská lampa nad stolem se šesti židlemi osvětlovala několik pohodlných lůžek, za dalšími dveřmi objevili příslušenství, moderně vyhlížející záchod a dokonce i umyvadlo s tekoucí vodou. Nad zrcadlem bylo další světlo, což v takové skrýši vypadalo až přepychově.

„Tady by se dalo vydržet dlouho,“ komentoval to pan Vuk.

„Jen by mě zajímalo, jak nám vysvětlíte elektrické světlo,“ ukázal Víťa vítězně na lampu nad stolem. „Říkal jste přece, že do chalupy nemáte zavedenou elektřinu a v sednici svítíte starou petrolejkou. Jak to, že tady svítí žárovky?“

„Báječný postřeh!“ usmál se pan Vuk. „Jenže přenosné motorgenerátory se daly sehnat dávno před válkou. Sem není nic slyšet, ale mám jeden v kůlně.“

„Proč potom nemáte elektrické světlo i v chalupě?“ namítal Víťa.

„Generátor mám jen kvůli šťouralům, kdybych je tu musel schovávat. Rusové se aspoň nedivili, když měli ve skrýši světlo, ale dal jsem jim tam i petrolejku. V Protektorátu nebyl k sehnání benzín a vyvíječ dřevoplynu vyžaduje trvalou obsluhu. Netopíš – nesvítíš. Rusové ale měli pochopení, elektřinu dvě hodiny denně považovali za luxus.“

„V podzemním paláci taky není elektřina,“ přidala jiný postřeh Věrka.

„No, víte...“ zamyslel se stařík. „My vlastně elektřinu vůbec nepotřebujeme. Nač? Posvítit si ve tmě, abychom se nepřerazili na schodech? Jak často chodím po schodech? Světlo na čtení knih? Nemáme knihy ani televizi, naše záznamy jsou milionkrát lepší. Takže potřebujeme opravdu jen ty občas osvětlené schody. Co vy na to?“

Tři učedníci se zamysleli. Vciťování se nejlépe daří někde v skrytu a šeru, kde je ani rodiče snadno nevyruší. Když se člověk dívá očima zvířat, mohl by sám být i v úplné tmě. Platí to beze změny i o prohlížení historických záznamů. Televizi Věrka už půl roku neviděla a nechyběla jí, Víťa s Jitkou se sice občas doma na televizi dívají, ale jen s rodiči, aby netrhali rodinu.

Pravda, schůzky Junáků by se v klubovně bez elektřiny neobešly, ale jen co se všichni vyrojí na hřiště, nebo na výlet, elektřinu nepotřebují ani oni.

Ostatní lidé ovšem tyhle civilizační vymoženosti potřebují. Bez elektřiny by doma neměli vodu a vařit se sice dá na kamnech na uhlí, ale plynový sporák je zejména pro maminky pohodlnější.

Kriogisové si vystačí i bez elektrické přípojky, jak pan Vuk předvádí už hodně dlouho. A i když elektřinu nakonec používá, je to jen kvůli jiným.

Vypadá to přece normálněji...

Errata:

22.07.2021 13:11