Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Úskalí vztahů s lidmi

„Neměl jste panu doktorovi tolik vyhrožovat,“ zastala se doktora Stehlíka Jitka, když všichni tři seděli u večeře v chalupě pana Vuka.

Návrat do chalupy byl tentokrát mimořádně snadný. Když prošli modravě svítícím oválem, stáli všichni čtyři i se Zdislavem v předsíni Vukovy chalupy. Svítící ovál byl podle pana Vuka prostorovou zkratkou, kterou se sice ještě neučili, ale »i na ni brzy dojde«...

Zdislav opět zalezl do svého pelechu a pan Vuk pozval děti na malé občerstvení. Bylo to velice prosté jídlo, chléb s máslem a plátky sýra a kozí mléko ve velkých pucláčcích.

„Jak teď vydržíme ve škole s jeho bratrem? Je to přece náš třídní učitel!“ postěžovala si Jitka mezi dvěma doušky kozího mléka. Pokaždé si rychle utírala mléčné vousy, ale mléko jí očividně chutnalo, stejně jako kozí sýr na krajících.

„Naopak si myslím, že jsem vyhrožoval tak akorát,“ namítl pan Vuk. „Byli jste přece u toho rozhovoru a pamatujete si to. Byla s ním rozumná řeč?“

„Celou dobu mi to připadalo rozumné,“ pokrčil rameny Víťa. „Pan doktor byl akorát zažraný do vědy, proto ji pořád obhajoval, ale to nevypadalo jako nerozumné.“

„Nevypadalo?“ zpochybnil to pan Vuk. „Ani když jsem mu vysvětlil, kolik problémů a nebezpečí by nám to přineslo?“

„A vážně by na nás lidi uspořádali hon na čarodějnice?“ zeptala se Jitka.

„Před pouhými třemi sty lety by to bylo stoprocentně jisté,“ přikývl pan Vuk vážně.

„Ale dneska už přece není středověk!“ namítla Věrka.

„Středověk...“ zamyslel se pan Vuk. „Tohle dělení je příliš pohyblivé. Dříve se to tak nerozlišovalo. Současnost byla prostě »dnes«, minulost »za starých časuov«. Až uplyne další století, budeme říkat »středověk« dnešní době.“

„Možná,“ řekla roztržitě Jitka. „Ale mě pořád mrzí, že jsme byli na pana doktora zlí. Co nám na to řekne pan učitel?“

„Já myslím, že nic,“ usmál se pan Vuk. „Co by říkal na něco, co se ani nedozví?“

„Myslíte, že pan doktor bude mlčet?“ nedůvěřovala Jitka.

„Kdo viděl takhle zblízka a bez mříží Zdislava, bude určitě zticha jako myška,“ usmál se trochu pan Vuk.

„Taky si myslím, že bude mlčet,“ přidal se Víťa. „Navíc si nebude jistý, kdo mu uvěří. No řekněte! »Ten divný člověk i děti vstoupili do černé díry a zmizeli, pak za nimi odkráčel i jejich tygr«... Řekněte to před někým dospělým a za chvilku se vezete pečlivě zabalení ve svěrací kazajce...“

„Blázníš? Vždyť pan doktor Stehlík je taky doktor!“ okřikla ho Věrka.

„No a?“ opáčil Víťa. „Víš, čím se liší doktor v blázinci od svých pacientů? Jedině tím, že má klíče ode dveří a může odejít!“

„Blázince bych se na jeho místě nebál,“ řekl pan Vuk. „Ale Zdislava ano. Málo platné, pořádné zuby budí respekt. A navíc viděl, jakým způsobem se dostal do jeho ordinace a jistě si umí představit, jak snadno by se mohl před těmi zuby ocitnout příště, to by už nešlo o plané vyhrožování. Pan doktor zkrátka pochopil, že mu nezbývá než být pěkně zticha.“

„Koukám, že s námi máte jen práci!“ vzdychla si Věrka.

„Mám,“ přiznal stařík. „Ale pěknou práci. Vychoval jsem už hodně učedníků, ale vy tři jste ze všech nejzajímavější.“

„Protože jsme tři, nebo protože jsme nejmladší?“ zajímalo Věrku.

„Oboje,“ přikývl s úsměvem pan Vuk.

„Tak mě napadá, nikdy jste neměl děti, že?“ pokračovala.

„Neměl,“ přiznal pan Vuk. „Chlap dítě neporodí, na to musí mít ženu.“

„Nikdy jste nebyl ženatý?“ chtěla vědět Věrka.

„Ne,“ odvětil pan Vuk.

„Vždyť jste si mohl najít ženu mezi svými učednicemi,“ provokovala ho. „Říkal jste, že jste měl i nějaké učednice, ne?“

„Měl,“ přikývl pan Vuk. „Ale jen dvě. Jasněnu si ke mně jako obyčejné děvče přivedl můj předchozí učedník Ctislav. Změnil jsem ji na učednici a předal jí základy vědy, ale pak jsem mu ji vrátil. Vzali se a žijí dodnes v Praze, i když už dávno ne spolu... víte, udržet si takový vztah déle než pět set let je opravdu výjimečné. Druhou mojí učednicí byla Liběna. Tu si zase přivedl Bivoj. Ano, ten, co tady nedávno dělal letecký den. Bohužel Liběnu zabila za poslední války americká bomba, ale to už i ona žila, pokud vím, sama. No, vydrželi spolu téměř šest set let, to je víc než dost, víc než je mezi námi obvyklé.“

„Ale jak jste mohl ty dvě změnit mimo to sedmdesátileté období?“ divila se Jitka.

„Nebylo to mimo období,“ řekl pan Vuk. „Ctislav i Bivoj si ke svému štěstí své dívky namluvili v době, kdy už moje studna přecházela do aktivní fáze. Ctislavovi bylo sto šedesát sedm let, když se do něho zahleděla jeho Jasněnka a on do ní, Bivoj byl ještě starší, tomu bylo tenkrát přes tři stovky. A obě dívčiny byly vhodné pro změnu, takže se to dalo zařídit. Kdybyste ale přišli za mnou dnes, abych někoho změnil, musel bych vás s politováním odmítnout. Studna je vyschlá a ještě sedmdesát let bude.“

„Je to tedy možné jen když se strefíme do periody studny,“ shrnula to Věrka.

„Přesně tak,“ přikývl stařík.

„A oženit se s ženou, která není kriogis, vás nikdy nenapadlo?“ zeptal se Víťa.

„To je čirý nerozum,“ zavrtěl hlavou pan Vuk. „Občas se to stává, vím hned o několika takto nerovných vztazích i v Čechách, ale nikdy to dlouho nevydrží. Do dvaceti, nejdéle do třiceti let žena bezpečně pozná, že má za muže kriogise a pochopitelně se cítí podvedená a oklamaná. Žít v takovém vztahu je potom peklo. Od pocitu zklamání je krůček k touze po pomstě a od myšlenky k činu je ještě blíž... Denně se strachovat o život, to už je opravdu lepší od takové ženy utéci. Jenže to si může dovolit jen kriogis na volné noze, který má volnost pohybu po celém světě, ne strážce studny přikovaný ke své službě.“

„A když je to naopak?“ zeptala se opatrně Jitka. „Když si kriogiska vezme obyčejného kluka? Ten jí pak taky dělá peklo?“

„To se, co já vím, ještě nestalo, aspoň ne v mém dosahu,“ odvětil pan Vuk. „Ženy mají obvykle větší výběr mezi kriogisy a nekoukají jinam. A je to logické. Která by si dobrovolně vzala za muže burana, co ji bude celá desetiletí jen usurpovat?“

„A nás to čeká taky?“ zeptala se ještě opatrněji Jitka.

„Jistě,“ přikývl pan Vuk. „Víťa by si klidně mohl vzít za ženu jednu z vás dvou, bylo by to snadné, když jste kriogisové všichni tři. Obě si ale vzít nemůže, mnohoženství netrpíme. Dost na tom, jak je obtížné vydržet ve dvou. Ta druhá se může ohlížet jen po jiných kriogisech, nejlépe po těch na volné noze. Určitě by se neměla aspoň sedmdesát let otáčet za neupravenými chlapci. Někoho dalšího bych jí mohl změnit až potom.“

„Ale jestli to správně chápu, kluků je mezi kriogisy drtivá převaha,“ zasmála se Věrka. „Takže máme my ženy větší výběr.“

„Vy ženy!“ usmál se pan Vuk shovívavě. „Ano, máte větší výběr. Ovšem ti nejmladší, nepočítám-li tady Víťu, mají dnes přes devadesát let museli by si na vás počkat, až obě vyrostete z dětských střevíčků. Nepočítejte tedy s tím, že bude někdo z nich mladší než sto šedesát až sto sedmdesát let.“

„No nazdar!“ protáhla obličej Věrka. „Mít za muže takového stařešinu?“

„Pozor na to, Věrčo, i takový bude vypadat děsně mladě,“ připomněla jí Jitka. „Být pan Bivoj, co nás vozil rogallem, normální člověk, hádala bych mu sotva třicet. Přitom mu musí být přes devět set! Zdání klame!“

„Nebojte se, holky, dostane se na vás,“ řekl Víťa žertovně. „Ale mě by zajímalo ještě něco jiného. Jsou děti kriogisů taky kriogisové, nebo jsou normální?“

„To je hodně klíčová otázka!“ zvážněl pan Vuk. „Naštěstí už dávno vyřešená. Děti kriogisů jsou také kriogisové, pokud jsou kriogisové otec i matka.“

„A když nejsou... oba?“ zvážněla Věrka.

„Pak mají dítě normální,“ řekl pan Vuk. „To je další důvod, proč si nehledat partnery mimo náš okruh. Můžete se strefit do příznivého období, kdy vám strážce studny umožní přeměnit partnera v kriogise, ale kdybyste mezitím měli dítě, změní vám jen jednoho a ten problém už neodstraníte.“

„Nás změnila studna hned tři najednou,“ namítla Věrka.

„A víte, že je to i pro nás tak trochu záhada?“ zvážněl pan Vuk. „Už jsem o tom jednal s několika strážci studní, posuzovali to i stavitelé. Neshodli se. Nejblíž asi bude názor, že vy tři jste váhově dali dohromady jednoho dospělého. Vyvstaly i obavy, že nejste všichni přeměněni úplně, ale pohled na vaši dědičnost to vyvrátil. Všichni tři jste v pořádku.“

„Jak to víte, když jste nikomu z nás neodebíral krev?“ namítl Víťa.

„Nejsme doktoři, nepotřebujeme cucat krev,“ usmál se pan Vuk. „Stačí otisk rtů na hrnku nebo nepostřehnutelné stopy slin na lžíci. Lékaři by to také dovedli, ale je pro ně pohodlnější člověka pěkně napíchnout jehlou a odebrat si krve tisíckrát víc, než kolik by jim mělo stačit. My jsme ohleduplnější, ani jste to nezpozorovali...“

„Takže nás pořád ještě zkoumáte?“ podíval se na pana Vuka Víťa napjatě.

„Jistě,“ přikývl stařík s úsměvem. „Teď už nás nezajímají základní věci, spíše vaše vzdělávání. Musím přiznat, docela vám to jde, jste přece ve věku, kdy se člověk nejsnadněji učí. Skoro je škoda nechat vás chodit do školy, která vzdělává příšerně pomalu. Jenže teď je potřeba budit dojem normálních dětí, takže se zatím musíme smířit i s tou školou...“

„Vy uvažujete, že by to šlo i bez normální školy?“ chytila se toho Věrka.

„Jistě,“ usmál se stařík. „Už se nemohu dočkat chvíle, až skončíte povinnou docházku. Pak se tomu budeme moci věnovat pěkně naplno, třeba jako o prázdninách.“

„Jenže naši budou chtít, abych šla přinejmenším na střední školu,“ namítla Věrka.

„Rodiče přesvědčím, že bude pro vás lepší získat vzdělání u mě,“ řekl pan Vuk.

„Ale když nebudeme chodit dál do školy, budeme muset jít do zaměstnání,“ připomněl panu Vukovi Víťa obvyklou praxi.

„Nebudete,“ řekl stařík. „Oficiálně budete chodit do nějaké internátní školy, takže se budete doma objevovat jen o víkendech a prázdninách, ale i to jen aby si vás rodiče užili. Neoficiálně budete bydlet u mě a pak teprve rozjedeme učení naplno. Mám toho pro vás ještě hodně.“

„A to všechno opravdu znáte?“ trochu se divil Víťa. „Já jen, když si vás srovnám s kterýmkoliv učitelem, tak mám dojem, že toho víte víc.“

„Jistě,“ přikývl stařík. „Věda kriogisů je mnohem dál než věda zbytku lidstva.“

„No dobře,“ uspokojil se tím Víťa. „Tím lépe! Zatím nás to baví, že, holky?“

„Jistěže baví,“ souhlasila Věrka.

„Uvidíme,“ dodala Jitka.

Následujícího rána odjeli do školy s neskrývaným napětím. Jak se zachová třídní? Asi to bude záviset na tom, co všechno se dozvěděl od bratra lékaře, ale kdo to ví?

„Neměli jsme mu vyhrožovat,“ opakovala Jitka v autobusu pesimisticky. „Měli jsme do něho hučet víc, aby to uznal sám.“

„My jsme mu přece nevyhrožovali,“ namítl neutrálně Víťa.

„My, myslím nás kriogise,“ opáčila Jitka. „Ty to pořád ještě nebereš jako naši věc? To se ví, že za nás jednal pan Vuk, ale já už se s ním cítím na jedné lodi.“

„Jaký krysy?“ rozesmál se za nimi Hynek, který k nim špicoval uši, ale v hluku motoru slyšel jen útržky vět a ty si ještě přetvořil tak, aby je vůbec chápal.

„Ty mrtvý mlč a nevstávej!“ obrátila se na něho Věrka. „Pánbůh ti pokoj věčný dej!“

Pohrdavý citát z Erbena rozesmál i pár dalších spolužáků. Představa Hynka jako oživlé mrtvoly byla pro mnohé zábavná.

„Co máte s krysami?“ poškleboval se dál Hynek.

„Vycvičíme je, aby tě sežraly!“ odsekla Věrka. „Jen tak mimochodem, hádáš sice pěkně, ale úplně mimo.“

Naštěstí autobus už vjížděl do autobusového nádraží a žáci se vyhrnuli ven. Trojlístek se držel dál od ostatních a Hynek se jako vždy obalil svými věrnými, takže měli aspoň pro tuto chvíli od něho pokoj.

Třídní měl s nimi až druhou hodinu. Jakmile vstoupil do dveří, sledoval ho trojlístek velice napjatě, ale když se Stehlík choval srdečně jako vždycky, usoudila Věrka, že »brácha mlčel, což je asi dobře«. Mohli se tedy uvolnit a věnovat se přednášené matematice, ačkoliv ji měli už dávno probranou s panem Vukem, takže to pro ně nebyla žádná novinka, jako pro zbytek třídy. Mezi sebou si ovšem vesele švitořili a porovnávali výklad třídního s výkladem pana Vuka, jenže jejich telepatické švitoření nebylo slyšet a ani v obličejích jim nebylo znát, že i povídají. Navenek působili dojmem žáků soustředěných na učitelův výklad.

Napětí brzy polevilo a všichni tři si oddychli.

Zdá se, že je všechno v pořádku.

Errata:

22.07.2021 13:11