Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Skok na slovník Skok na diskusi Zvýraznění změn Zvýraznění uvozovek

Poustevník

Zpět Obsah Dále

Věrka si při obědě jakž takž stačila sjednat svolení jít s novými kamarády. Raději jim nepopisovala, kam půjdou, omezila se na neurčité »někam do lesa«. Babička hned po obědě odjela, aby domů nedojela za tmy a se všemi se rozloučila slibem, že se za nimi co nejdřív zase vypraví. Ačkoliv – tak často jako v Praze to nebude, pomyslela si se smutkem Věrka. To byla zřejmě další zdejší nevýhoda.

Počasí naštěstí vypadalo slibně, rodiče měli ještě s uspořádáním domku práci, takže jí jen zběžně kývli a když pak zazněl zvonek, Věrka vyběhla z chaloupky, jako by se výletu do lesa nemohla dočkat.

„Jde se!“ přivítal ji Víťa s trojdílným jídelním nosičem v jedné ruce.

„Hele – ale není to hned za humny, neměla by sis vzít něco vhodnějšího?“ pozastavila se Jitka nad Věrčinými světlými šatičkami a lehkými botkami.

„Jdeme snad na vysokohorskou túru?“ zeptala se Věrka.

„To ne, ale skrz Maňákovský les,“ odpověděl jí místo Jitky Víťa. „Máma dojela sotva k rybníčku, dál musela vždycky pěšky. Jednou to zkusila projet a musela si pak zavolat pro traktor, aby ji vytáhl z bláta.“

„Bláto se snad dá obejít,“ namítla Věrka.

„Jo, ve městě to obvykle jde,“ souhlasil Víťa. „Tam bažiny nebývají tak rozsáhlé, aby se obejít nedaly. Ale co bych ti vykládal, však sama uvidíš!“

Věrka jen pokrčila rameny a šla dál. Víťa s Jitkou tedy udělali totéž a tříčlenná parta se pohnula směrem k lesu. Pravda, Víťa i Jitka měli bytelnější pohorky, zjevně se chystali do méně schůdného terénu, ale tady zkraje se dalo jít i v polobotkách.

Polní cesta vedla zpočátku střídavě lesem a mezi poli a byla uježděná traktory, takže by tudy projela i osobní auta. Víťova maminka tudy prý jezdila autem, ale poslední úsek prý musela chodit pěšky. Když se Víťa mámě nabídl, že tam panu Vukovi oběd donese, přijala to – zbývající klienty už mohla objezdit autem, aniž by jim oběd vystydl.

„A teď to začne,“ upozornil Víťa Věrku, když před trojlístkem vyvstala tmavší hradba hustšího lesa.

Zpočátku to tak zlé nebylo, jen uježděné koleje od traktorů vystřídalo uježděné jehličí, ale les byl čím dál tmavší a hustší. Mohlo to být i tím, že křoví, obvykle hustší podél okrajů lesa, bylo tady hustší i kolem lesní cesty, ale v každém případě šli brzy jako úzkou uličkou mezi dvěma hradbami z jehličí.

„Chtěl bych vidět, kudy bys tady obcházela případnou bažinku,“ řekl Víťa.

„Žádná tu není,“ ulehčeně si vydechla Věrka.

„Tady ještě ne,“ řekl Víťa tajemně. „Ale dočkáš se, co není tady, to teprve začne.“

Lesní cesta kousek klesala a brzy se ukázal lesní rybníček – či co to bylo. Přírodní jezírko to nebylo – zakrátko museli jít po očividně umělé hrázi. Už na ní ale začínalo bahno, které se ještě zhoršilo na konci, kde hráz opět přecházela do lesa.

„Tady se to ještě obejít dá,“ ukazoval Věrce Víťa. „Napravo by se dalo brodit vodou, nalevo je zase parádní houština, ale tady ještě projedeš i autem. Bude hůř.“

Měl pravdu, ale až za dalším stoupáním a klesáním, kde lesní cesta vedla přes nepatrný potůček, který z ní ale udělal oblíbený bahenní úsek tankodromu.

„Tady máma uvízla,“ ukazoval Víťa Věrce. Jitka už to znala, takže jen tiše přihlížela.

„Traktor mámu se škodovkou tahal zpátky na hráz a při tom ulomili vejfuk,“ popisoval tehdejší událost. „Od té doby se máma otáčela už před hrází a dál šla taky pěšky.“

„Jak je to ještě daleko?“ zeptala se věcně Věrka.

„Copak? Snad tě nebolí nožičky?“ politoval ji Víťa až příliš okázale, než aby z toho necítila lehký posměch.

„Mě jen zajímá, jak daleko musela tvoje máma chodit pěšky,“ odvětila ledabyle Věrka.

„Máma si na tuhle cestu brala vysoké gumáky,“ ujistil ji Víťa. „Těmi projdeš do půl metru bahna všude.“

„Ale jak v těch gumákách řídila auto?“ starala se Věrka.

„Tady řídí v gumákách kdekdo,“ ujistil ji Víťa. „Traktoristi by bez nich ani nevlezli do traktoru, ale jde to i v autě.“

„Uvidíš, že si i ty příště vezmeš pohorky,“ doplnila ho Jitka.

„Mám někde i gumáky,“ řekla Věrka. „Ale jsou ještě zabalené. Než na ně naši narazí, musím chodit v tomhle. Kdyby něco, sundám boty i ponožky a vezmu to bláto naboso.“

„To bych si rychle rozmyslel,“ varoval ji Víťa. „Pod tím bahnem je ostrý štěrk. Kdysi to tady chtěli zpevnit, jenže potok sem pokaždé naplaví další bláto. Traktorům to nevadí, ale auto nemá šanci a pěšky bych to radši nezkoušel.“

Věrka bláto opatrně obešla po okrajích a šli dál. Cesta vedla opět do kopce a začala být kamenitá. Vysokohorská túra to sice nebyla, ale Věrka musela pečlivěji hledět, kam šlápne, aby si v polobotkách nezvrtla kotník. Kamarádi měli pravdu, tady asi nebyly nejvhodnější.

Konečně přešli do vodorovně položené části cesty, kterou opět pokrývalo jen uježděné jehličí a kde se dalo chodit docela pohodlně.

„Už tam budeme?“ starala se Věrka.

„Jo, teď už je to slabý kilometřík,“ ujistila ji Jitka.

„Kilometr?“ vzdychla si Věrka.

„Možná míň,“ odhadoval to Víťa. „Asi jako Václavák zdola nahoru.“

„Nebo shora dolů, ne? To je přece to samé!“ řekla Věrka.

„Není,“ nesouhlasil Víťa. „Protože teď přijde největší stoupák a ten se přece jen chodí shora dolů líp než naopak. Pak ještě přijdou »Infarktové schody« a jsme na místě.“

Měl pravdu, za zatáčkou se to ukázalo. Lesní cesta, uježděná traktory, pokračovala dál, ale tady z ní odbočovalo úzké schodiště z plochých kamenů, strmější než je v civilizovaných zemích zvykem, spíš připomínalo schodiště na jihoamerické pyramidy. Za chvíli po nich supěli námahou všichni tři.

„Tady bacha, klouže to,“ varoval obě Víťa, když se sám poprvé smekl a málem upadl.

Na pouhých padesáti schodech vystoupali vysoko nad křoví. Koruny stromů tady byly vysoko, křoví nízko, takže se jim skrz kmeny otevřel výhled na les shora.

„Nahoře tomu říkáme »Vyhlídka«,“ supěl Víťa. „Je tam vidět daleko, až do hor.“

Nezastavil se ale, aby se mohli pokochat, pokračoval dál sveřepě jako buldok. Dívky mu sotva stačily, ačkoliv nenesly nosič s obědem pro starého pána.

„Už tam budeme,“ povzbuzoval je.

„Ty schody mají fakt výstižné jméno!“ zhodnotila je Věrka, když už byli podle jejího odhadu v polovičce. Samozřejmě se zmýlila. Na místě, kde očekávala vrchol, byla jen malá plošinka, nazývaná »Vyhlídka«, pak ale schodiště ostře odbočovalo vlevo, vrchol se oddálil o dobrých šedesát metrů a strmost schodů se ještě zvýšila.

„Starostka tady prý nikdy nebyla, ačkoliv patří k rodákům,“ funěl Víťa. „Na mapě to tak zle nevypadá, proto prosadila to donášení obědů.“

„Mě by spíš zajímalo, jak tam nahoře někdo dokázal postavit chalupu,“ odfukovala si Věrka. „Neříkej mi, že tudy projede nějaké auto, i kdyby bylo terénní!“

„Ani tank!“ souhlasil. „Z druhé strany byla dřív lesní cesta. Dnes už je asi zarostlá, ale řekl bych, že tudy mohli dostat na místo materiál.“

„Kromě toho se roubenky dřív často stavěly z místního materiálu a stromů kolem bylo jistě dost a dost,“ přidala Jitka.

„No jo, ale roubené stavby jsou přece z dřevěných hranolů a ty se musí ořezat na pile, ne?“ namítla Věrka.

„Tak se na některou podívej, třeba na tu vaši,“ navrhl jí Víťa. „Všechno je to poctivá tesařská fuška sekerou.“

„To se teda podívám,“ supěla Věrka, ale nezůstávala pozadu, ačkoliv šla jako poslední.

Konečně byli na konci »Infarktových schodů« a před nimi stála roubená stavba, jakých bylo ve vsi víc. Jenže tahle byla na hřebenu kopce, »Infarktové schody« dělaly čest svému jménu a podle rodáků v ní přebýval jen osamělý starý pán.

„Co kdyby se mu udělalo špatně?“ napadlo Věrku. „Nikoho tady nemá... a i kdyby měl, ani sanitka by se sem nedostala...“

„Vybral si to sám,“ řekl udýchaně Víťa a zastavil se před chaloupkou. „Chvilku se tu vydýcháme, ať tam nesupíme jako tři parní lokomotivy!“

„Hele – a čím se pan Vuk živil, než jste mu začali nosit ty obědy?“ chtěla ještě vědět Věrka. „Chceš mi tvrdit, že tyhle schody a těch pár »kilometříků« šlapal dennodenně kdoví kolik roků? Navíc v jeho věku? Neříkal jsi, že je to už starý pán?“

„Nad tím jsem nepřemýšlel,“ přiznal Víťa. „Ale už při první cestě jsem pochopil, proč se sem mámě nechce, tak jsem se nabídl, že sem budu chodit za ni.“

„Proto jsi potom byl tak dobrý v tělocviku?“ vydýchávala se i Jitka.

„To víš,“ usmál se pyšně. „Takový trénink každý neměl!“

„Hele,“ obrátila se Věrka na Jitku. „Jak dlouho sem chodíš ty?“

„Já až od začátku prázdnin,“ přiznala. „On to Víťa ve škole do té doby nikomu neřekl, přiznal to až potom.“

„To bys tady mohla být tak po třetí,“ počítala Věrka.

„Po čtvrtý,“ opravila ji Jitka. „Poprvé jsme s Víťou šli hned po rozdávání vysvědčení. To nás sem šla celá banda, jenže po zkušenosti s »Infarktovými schody« ztratili ostatní chuť Víťu příště doprovázet. Teda – až na mě.“

„A proč jsi z těch ostatních nejvytrvalejší?“ zajímala se Věrka.

„Asi protože bydlíme hned vedle sebe, ostatní přece jen bydlí dál,“ vysvětlovala jí klidně Jitka. „K tréninku jim stačí hřiště, mají ho blíž.“

„Takže očekáváte, když už bydlíme při cestě, že budu chodit s vámi?“

„Nemusíš, když nechceš,“ řekl Víťa. „Cesta sem není žádný špacír, skoro má blíž k té vysokohorské túře.“

„Jako trénink na nohy to je fakt dobrý,“ přiznala Věrka. „Půjdeme za panem Vukem?“

Zřejmě už se vydýchali všichni, takže vykročili po zápraží k hlavním dveřím. Klika na nich byla starodávná, vykovaná ze železa, a uprostřed bylo místo zvonku klepadlo ve tvaru lví hlavy, držící v zubech kruh. Víťa jím obřadně zaklepal.

„Pojďte dál!“ pozval je hlas zevnitř.

Víťa stiskl starodávnou kliku a všichni tři vstoupili do předsíňky. Vypadala stejně jako předsíňka Věrčina nového domova, jen tu chybělo elektrické světlo. Věrka se marně rozhlížela po nějakém vypínači, než jí došlo, že by k chalupě muselo vést i nějaké elektrické vedení. To ale venku neviděli. Je možné, že si pan Vuk pořád ještě svítí svíčkami?

Víťa ale neomylně zamířil do hlavní sednice. Uspořádání všech roubených chalup si je podobné jako vejce vejci, takže i sednice vypadala skoro stejně – chyběla jen elektrická lampa na stropě. Dokonce i stůl vypadal jako dvojník stolu, stojícího vedle Věrčina malého psacího stolečku – ten tu ovšem chyběl.

„Copak, copak?“ uvítal je starý pán. „Dneska jste pro změnu tři?“

Věrka si starého pána zvědavě prohlížela, ale nebylo na něm nic tak zvláštního. Šedivé vlasy víceméně k jeho věku očekávala a oblečený byl všedně do tmavošedého – měl na sobě šedivé kalhoty, šedivou... nebo snad špinavou... košili a šedivou vestu bez rukávů. Kupodivu neměl brýle, ty by se k němu také hodily. Podle vyprávění očekávala shrbeného dědulu, ale tohle byl mnohem zachovalejší pán, i když už mu hádala nejméně sedmdesátku.

„Dobrý den!“ pozdravili svorně Víťa s Jitkou. Věrka jim přizvukovala, aby nevypadala jako nezdvořačka.

„Také dobrý,“ odpověděl jim pan Vuk.

„Přinesli jsme vám oběd,“ hlásil Víťa a postavil na stůl nosič s obědem.

„Jste hodní, děkuji,“ poděkoval starý pán.

Víťa před ním zručně rozebral nosič na tři díly. V horním byla polévka, v dolním knedlíky s masem a omáčkou a ve středním byla porce štrúdlu.

„Nepomůžete mi s tím?“ nabídl jim starý pán.

„To snad nemyslíte vážně,“ zavrtěl hlavou Víťa. „Je toho akorát jedna porce pro vás. Nás by hanba fackovala ujídat vám.“

„Tak vám aspoň nabídnu pár koláčků,“ rozhodl starý pán. Otočil se ke staré skříni proti starodávné peci, přesně jako měla Věrčina maminka, vytáhl starodávný misník a donesl jej na stůl. Když odklopil horní část, objevila se hromádka lákavě vyhlížejících koláčků.

„Tak se u mě pěkně posaďte, ať mi nevynesete spaní, a vezměte si!“ pobídl je.

Sám si vzal lžíci a pustil se do studené polévky.

„Dneska je polívečka nějak dobrá, co je to zač?“ zeptal se Víti.

„To je přece rajská,“ řekl Víťa. „Vy ji neznáte?“

„Jím ji poprvé,“ přiznal pan Vuk.

„Je to vůbec možný?“ zděsil se Víťa. „Tak dlouho jste na světě a abyste nikdy nejedl rajdu? Vždyť jsme ji měli ve škole skoro každý druhý týden!“

„Já na ni nejsem zvyklý,“ přiznal pan Vuk. „Ale je opravdu dobrá.“

„Vidíte – a dobrá třetina školáků ji vyloženě nesnáší!“ řekl Víťa.

„Pak ale nevědí, co je dobrého,“ politoval je pan Vuk.

Děti se opatrně rozsadily na starodávné dřevěné židle a ostýchavě si vzaly po koláčku. Věrka si všimla polštářku na každé sedačce a umínila si ten zlepšovák navrhnout i doma. Na židlích pana Vuka se sedělo o poznání příjemněji než na tvrdých selských židlích.

„Kdo vám pekl ty koláčky s mákem?“ zeptal se Víťa, když nakousl první.

„Neptej se a jestli ti chutnají, jez,“ pobídl ho stařec. „Ty koláčky mák nikdy neviděly ani z dálky, ale snad nejsou tak špatné.“

Věrka ke koláčku nejprve opatrně přičichla, ale voněl docela obyčejně skořicově, takže se do něho také zakousla. Černá náplň vypadala skutečně jako mák, ale chutnala po skořici, kuchařka ji zřejmě používala s oblibou a chuť máku v tom nebyla ani znát. Pravda, skořicí se nezkazí žádné sladké jídlo. Někteří si ji přidávají i do kafe a do čaje – přátelé přírodních čajů to ovšem nazývají barbarství.

Mrknutím zjistila, že koláčky chutnají i Jitce, takže si všichni tři pochutnávali.

„Jsou výborné,“ pochválil je Víťa. „Vyřiďte pochvalu kuchařce!“

„Proč kuchařce?“ pozvedl k němu oči starý pán s pobaveným úsměvem.

„Nebo jste je pekl sám?“ podíval se na něho Víťa zpytavě.

„Nepekl jsem je,“ přiznal pan Vuk. „Ale nepátrej po jejich původu a jez!“

Víťa tedy dál nepátral a vzal si druhý. Starý pán mezitím dojedl polévku a pustil se do dalšího chodu, jen si lehce olízl lžící. I u dalšího chodu si pochvaloval jeho vynikající chuť.

„Dneska byla svíčková, ta je vždycky mňam,“ upřesnil to Víťa.

„Tu jsem snad kdysi jedl,“ vzpomínal pan Vuk. „Ale to už je dávno a chutnala jinak. Asi záleží na kuchaři.“

„Nebo na kuchařce, jako ve škole,“ podotkla Jitka.

„Nebo na kuchařce, ta školní umí vařit dobře,“ souhlasil pan Vuk, odkrojil si lžící další kus knedlíku, otočil jej ve smetanové omáčce a dal do úst.

„Ale pane Vuk, kdo vám vařil, když jste nedostával tyhle obecní obědy?“ zeptala se ho bezelstně Věrka.

„Já jsem se nikdy nikoho o žádné obědy neprosil,“ usmál se pan Vuk. „Když už to tak obec rozhodla, neprotestuji, ale ani předtím jsem nikdy hladem netrpěl.“

„Taky by mě zajímalo, jak jste vocaď chodil nakupovat,“ přidala si Věrka.

Víťa ji pod stolem jemně kopl do nohy, aby s takovými otázkami přestala, ale Věrka se jen tak zastavit nedala.

„Já jsem v Praze chodila nakupovat často,“ pokračovala. „Pravda, jsme tři, ale každý nákup měl pěkných pár kilo. Měla jsem to ze supermarketu kus cesty a vždycky mě bolely ruce, než jsem to dovlekla domů. A to jsem šla po rovině! Vy to máte jako na věž, každý takový nákup musí být pořádný sportovní výkon!“

„Byl by,“ připustil pan Vuk. „Kdybych chodil nakupovat. Snažím se ale být co nejvíc soběstačný, takže nechodím nakupovat denně, jako vy.“

„Jak ale můžete být... soběstačný?“ nechápala Věrka.

„Prostě se snažím všechno si obstarat sám,“ odvětil pan Vuk. „Například mléko – než abych chodil kupovat mléko, chovám si v chlívku kozu Elišku. Na vajíčka mám za chajdou kurník se slepicemi. Pod lesem si na malém políčku pěstuji brambory a jednou za delší čas si dovezu to ostatní – mám na to vozík, na který se vejde i pár pytlů mouky.“

„Vytáhnout sem vozejk po těch schodech, to by byla pořádná fuška i pro desetibojaře!“ řekla Věrka uznale.

„Po schodech by to opravdu nešlo,“ přiznal pan Vuk. „Ale vede sem schůdnější cesta z druhé strany, jenže končí na silnici do města, pro vás by to byla setsakra velká zacházka.“

„A projelo by sem i auto?“ ožil Víťa. „Víte, máma by za vámi raději jezdila oklikou, pěšky je to přece jen trochu daleko a já půjdu po prázdninách do školy do města...“

„S tím si nedělejte těžkou hlavu,“ řekl klidně pan Vuk. „Obec zítra zahájí další úsporná opatření a obědy důchodcům zastaví. Vadit mi to nebude, budu zkrátka zase soběstačný!“

„Ale starostka předtím na obecní schůzi vykládala, že na to máte nárok!“ namítl Víťa. „Jak můžete tvrdit, že to zastaví?“

„No tak to zase odvolá,“ usmál se pan Vuk. „Vím to, ale neptej se mě, odkud. Dovolíš mi ponechat si to jako své tajemství?“

„Tajemství?“ zarazil se Víťa. „No dobrá, ponecháme vám je, i když vypadá divně.“

Mezitím pan Vuk dojedl a otočil se k plechovému dřezu, aby mohl umýt nosič jídla.

„Nechte to,“ udělal Víťa nesouhlasný pohyb rukou. „Naše myčka to umyje rychleji a čistěji. Radši už půjdeme.“

„A mohla bych ještě před odchodem vidět vaše slepičky?“ zeptala se bezelstně Věrka.

„Au – nekopej mě pořád!“ otočila se na Víťu, který ji zase touto cestou umravňoval.

„Slyšel jsi?“ obrátil se na Víťu pan Vuk. „Nech ji na pokoji! Myslíš si, že pražské dítě bylo někdy v drůbežárně?“

„Ale je to... bylo to nezdvořilé,“ namítl Víťa a zrudl.

„Požádala mě přece zdvořile,“ namítl pan Vuk. „A minutka vás snad nezabije. Pojďte, ukážu vám své slepičky“

Jídelní nosič jen zhruba opláchl v dřezu, sesadil ho a podal Víťovi. Pak se otočil, všem třem pokynul směrem ke dveřím do předsíně, ale sám nečekal a vykročil jako první. Jenže se v předsíni neotočil napravo k hlavnímu vchodu, ale nalevo k zadnímu.

„Pojďte za mnou,“ vyzval je.

Za domem byl dvorek, obklopený ze tří stran domem a nějakými kůlnami, čtvrtou stranu uzavíral obyčejný tyčkový plot. Na dvorku hrabalo šest červenohnědých slepic.

„To jsou moje pipky,“ ukázal na ně pan Vuk hrdě.

Slepičky je na chvilku zabavily – každý živý tvor má cosi jedinečného, co se jinde buď nevyskytuje, nebo je prostě jiné. Slepice z drůbežárny vypadají a chovají se úplně jinak než stejné slípky na dvorku, kde mají volnost. Děti si je prohlížely nadšeně, ale slípky se dívaly podezíravěji. Zdálo se jim, že přemítají, co je to za vetřelce? Svého chovatele znaly, ale ty menší tvory ne a zdálo se jim dobré vzdálit se od nich co nejdál, nejlépe až k plotu.

„Šest slepiček vám stačí?“ zeptala se Věrka.

„Budeš se divit, ale šest je nejlepší počet,“ odvětil pan Vuk a ignoroval přitom Víťův pohled, kterým se snažil Věrčiny otázky zarazit. „Šest slepiček dává právě tolik vajíček, kolik spotřebuji. Kdybych jich měl víc, musel bych jich buď jíst zbytečně mnoho, nebo je nabízet jiným, což tady na samotě dost dobře nejde. Možná by mi jich stačilo jen pět, ale slepičky nesnáší vajíčka pořád, občas si dávají od snášení pohov, zkrátka – šest je nejlepší počet.“

„A na mléko máte kozu,“ obrátila Věrka pozornost jinam.

„Kozu Elišku mám venku, za plotem. Mám ji uvázanou na kraji lesa, aby se tam pěkně napásla, ale aby mi neběhala po celém lese. Kozí chlívek je teď prázdný.“

„Takže byste byl soběstačný i bez obecních obědů?“ zopakovala Věrka jeho slova.

„Byl jsem a zase budu,“ přikývl pan Vuk.

„Ale proboha, jak můžete tvrdit, že to obec zastaví?“ nedalo Víťovi.

„Vím to,“ řekl prostě pan Vuk. „Jak – to je moje tajemství, které mi, doufám, necháte.“

„Jo, každý máme nějaké,“ připustil neochotně Víťa. „Ale tohle je dost divné.“

Pak se ale rozloučili a vydali se na zpáteční cestu. Infarktové schody se shora nezdály tak příkré, i když ani pouhý sestup po nich nebyl snadný – kdo by uklouzl, mohl by počítat s parádními modřinami a kdoví, kde by se zastavil. Strmé schody ale vybízely k opatrnosti, takže se dostali bez úhony až na polní cestu a pak už je čekalo jen pár »kilometříčků«, jak je mazlivě nazýval Víťa.

Výlet jim ale zabral dost času, takže se Věrka poblíž jejich domku raději rozloučila.

„Půjdeš s námi i zítra?“ zeptala se jí Jitka.

„Jestli půjdete vy, přidám se,“ slíbila Věrka.

„Tak zatím ahoj – jo, a nezapomeň se podívat na trámy vaší roubenky, ať máš jasno, že neprošly pilou!“ vybídl ji Víťa.

„Podívám se,“ slíbila mu Věrka. A když konečně dorazila k domovu, věnovala trámům ve stěnách bližší pozornost.

Víťa měl ale pravdu. Trámy byly skutečně otesané sekyrami, pila by z nich udělala přesné kvádry, ale tohle byly kvádry jen s notnou dávkou nepřesnosti. Už ty zaoblené hrany, které by pila určitě neudělala...

Takže bydlíme v rukodělném domě, pomyslela si. Pravda, byl dost starý.

Bylo to dokonce romantické.

 


Zpět Obsah Dále
Errata:

22.07.2021 13:11