Ráno bylo kalné, sice přestalo sněžit, ale byla lezavá zima a ve srubu se kouřilo od úst.

Jan ještě čekal s topením, nechtěl budit kamaráda, který chrápal, jakoby chtěl celý srub zbořit. Nakonec se probudil, když se od Olešnice začala zvedat mlha.

Zprvu nevěděl, kde je, ale pak se vzpamatoval a instinktivně se vrátil do let minulých, kdy se takto probouzeli často.

„Ach Jene, jsem celý rozlámaný, ale bude to dobré. Nemáš kousek chleba? Jsem hladový jako vlk,“ říkal už docela vesele a lezl z lesního lože.

„Mám, chleba, uzené a vodu, nic lepšího tady není. Můžeme pak sice do krčmy, ale nedělám to rád, zdejší lidé neradi vidí, že mám nějaké peníze. Je tady hrozná bída.“

„Přece ví, že tady kutáš, ne?“

„No, jak se to vezme,“ ušklíbl se Jan. „Najez se, vezmu tě do štoly.“

Matyáš byl zvědavý, naposledy byl v dole s Janem a neskončilo to valně. Zemřel u toho jejich druh, sedlář Joseph Satter.

Nemuseli chodit daleko, štola byla hned za Janovou chatrčí a nad ní snad ještě jedna, jak mu vysvětlil Jan. V obou bylo akorát bláto, tma a ze spodní vytékal malý proud vody, ale dal se snadno překročit.

Museli se sehnout, první šel Jan s malou lampou, víc jich neměl a tak Matyáš musel za ním. V předklonu a v poloviční tmě stále narážel na ostré výčnělky stropu a za chvilku byl celý odřený.

„Jene, nechápu, jak tady kutáš, když nemáš ani pořádné světlo. Ani nářadí jsem nikde neviděl, neříkej mi, že těžíš jen tak, holýma rukama,“ syčel Matyáš a dral se pomalu za Janem.

„Ještě chvíli a uvidíš, všechno mám tam, za rohem. Tady dej pozor, zprava trčí kámen,“ řekl, ale pozdě, Matyáš už skučel a třel si pravý spánek.

„Tak pojď, už jsme tady,“ táhl konejšivě Matyáše za rukáv k plochému kameni, na který by se dalo pohodlně usednout.

„Pomoz mi,“ vyzval kamaráda a chopil se kamene a snažil se jej převrátit.

Když zabrali oba, kámen se hladce překlopil a odhalil poklad. Cosi zabalené v hadru a jedna ebenová skříňka, musela být velmi drahá.

Matyáš stanul, aniž by se tentokrát praštil do hlavy a začal se smát.

„Že uhodnu, co je uvnitř a taky už je mi jasné, jak tady doluješ,“ praštil Jana do ramene a v tu ránu se smáli oba.

„Cos čekal, perlík?“ řehtal se Jan a otevřel skříňku. Uvnitř se válel zlatý náhrdelník a náramek, oba s českými granáty a ještě kříž, snad vykládaný perlami, Matyášovi až přecházel zrak.

„Vyprávěl jsi, že zdejší kraj je chudý,“ řekl Matyáš a zálibně si prohlížel šperky.

„To ano, ale silnice do Prus zase tak moc ne,“ odpověděl Jan a pomalu rozbalil plátno. Byly v něm zabalené dvě pistole a tesák i s opaskem, přímo, jak jej stáhl majiteli.

„Budu si muset taky pořídit pořádný nůž,“ pronesl Matyáš slavnostně, jakoby snad přísahal a pomohl příteli vše zase uklidit a zakrýt kamenem.

„Něco mám i ve srubu,“ odvětil Jan a vydali se nazpátek. „Až se zlepší počasí, seženeme koně, nebo vůz a pojedeme. Tady se budou zavádět pořádky a u toho být nemusíme. A Joseph Satter blahé paměti hlídá poklad mnohem větší, než je tento,“ mluvil Jan přes rameno a z jeho řeči bylo znát nadšení pro budoucí dobrodružství.

Matyáš už tak neklopýtal, věděl už všechno a měl jasno v tom, co budou dělat. Až se to tady roznese, což už se možná stalo, budou muset utíkat. Pak opět najdou poklad a zase utečou a tak to půjde pořád dokola, než je někde zastřelí, nebo pověsí na strom.

Ale ta představa mu nenaháněla strach, naopak, cítil se klidný, všechno bylo, jak má být a prostě budou žít tak, jako dosud.

Errata:

30.05.2021 15:35