Matyáš byl zklamán. Město, do nějž vkládal všechny naděje na nový život, ho uvítalo tak nepřátelsky. Jako by byl sám ďábel a rozséval nenávist. Ze vzteku kopal do sněhu a nadával na všechno. Ale musel jít dál.

Vzpomněl si, že se tady narodil ten strašný inkvizitor. Bylo tomu už sto let, kdy tady v okolí upaloval lidi obviněné z čarodějnictví. Jistě to nebyla náhoda. Lidé přísní a strozí, jako v nedalekém Prusku. Poslední výspa císařství.

Teď byl Matyáš za hradbami tohoto nehostinného místa a postupoval temnotou, nevěda kam. Možná, že přespí někde v lese a možná, že umrzne. Vcházel do hlubokého lesa, kolem jen stromy, tma a ticho.

Vůně jehličí, kterou jindy tak miloval, ho doháněla k šílenství. Silnice se rozdělila a Matyáš šel směrem doleva, protože to bylo víc do kopce a on věděl, že vrch nad vsí Obergrund je velmi vysoký.

Chvílemi se propadal do vysokého sněhu, to když sešel z cesty, neosvětlené ani měsícem a v návalu sněhu zcela ztracené. Po chvíli v dálce uviděl světla, přidal do kroku a také už uviděl první stavení.

Malé domky u silnice se krčily, jakoby měly strach ukázat se, choulily se do sněhu a tvářily se, že tam nejsou. Zkusil zaklepat na okno u prvního stavení.

„Kdo je?!“ ozvalo se za dveřmi a neznělo to vůbec přátelsky.

„Pocestný,“ řekl nahlas Matyáš.

„U nás místo nemáme!“ křikl úsečně mužský hlas a dál už neřekl ani slovo. Zřejmě čekal za dveřmi, protože nebyl slyšet žádný pohyb a ať Matyáš klepal sebevíc, neozval se.

Nemělo to smysl, musel jít dál. Pokračoval do kopce, až po pravé straně uviděl dřevěný kostelík. Zkusil zaklepat na dveře sousedního stavení, zřejmě školy a po chvíli bouchání se objevil drobný šlachovitý mužík, choulící se v kožichu. Z domu šel chlad ještě větší, než byl venku.

„Co si přejete,“ optal se o poznání slušněji, než všichni ostatní, se kterými se Matyáš za celou dobu tady setkal.

„Hledám přítele, někde tady snad bydlí a říká se, že kope zlato ve staré štole. Dříve jezdil s poštou, nevíte, kde by mohl být?“

„Nahoře, musíte nahoru na Obergrund, není to už daleko, stále do kopce, až kus za kostelem, velkým a zděným odbočuje cesta nahoru k lesu. Po ní se dejte, je tam dřevěná kaple svaté Anny a podle ní stále do kopce stojí srub. Tam to je.“

„Děkuji, dobrý muži,“ řekl Matyáš téměř dojatě.

„Popřál bych vám šťastnou cestu, ale obávám se, že vás tam nic dobrého nečeká. Spánembohem,“ rozloučil se muž a stáhl se ještě víc do kožichu.

Matyáš vykročil do kopce a přemýšlel, co je v tomto kraji tak prokletého, že jsou tu lidé tak zvláštně uzavření.

Při těchto neveselých myšlenkách došel ke kamennému kostelu a pak odbočil do lesa. Bořil se v mokrém sněhu a teď teprve si zoufale uvědomoval, že jde možná špatně. Neměl přece jistotu, že jde opravdu o Jana.

Co když klevety formanů lhaly, nebo možná existuje ještě jiný takový blázen na světě, jako je on. Uklidňoval se, že nikdo takový jistě není a šplhal do kopce z posledních sil.

U menší dřevěné kaple už nemohl.

Svalil se do sněhu a těžce oddychoval. Pokusil se zvednout, ale sotva se mu to podařilo, opět upadl. Byla mu šílená zima. Vzpomněl si, jak mu kdysi říkali, že když má někdo umrznout, nevnímá zimu a je mu krásně.

Takže zatím neumíral.

Znovu se zvedl a po pár krocích upadl. Sněhu bylo moc a on byl vyčerpán. Zdálo se mu, že se k němu brodí postava, ale nedokázal se zvednout, natož se pak bránit.

„Zabte mne, nic nemám a už nemohu,“ sténal tiše a nad hlavou náhle uviděl hvězdy. Nebe se protrhalo a přestalo sněžit. Jaké to znamení. Ale říkal si, že není nejhorší umřít pod hvězdami, to přece vždycky chtěl.

Zkoušel se modlit, ale zapomínal slova, vůbec necítil zimu a zdálo se mu, že běží po louce k rodnému statku, kvetou pampelišky a třešně kolem potoka a na jasně zelené trávě leží vyprané cíchy.

Máma na něj volá, kde byl tak dlouho, podává mu ruku a on natahuje tu svou a volá, „maminko, kde jste mne to nechala,“ už vidí její rozesmátou tvář.

Když v tom ho uhodila.

„Proč,“ začal vzlykat, „maminko,“ přitáhl si její ruku.

Opět ho uhodila.

A zase.

„Maminko...“ pokusil se nadzvednout.

Errata:

30.05.2021 15:35