Během následujících dnů se všichni sžívali s tvrzí pánů z Katova a na Hodorfu. Jak už to bývá, nejhůře se cítily obě ženy, Josefina s Alenou. Jan s Matyášem se rychle vrátili do zaběhlých kolejí.

Až na noční výlety k silnici na Opavu a do Polska. Tuto kratochvíli, která byla pro oba pány zároveň jedinou výdělečnou činností, jim obě ženy svorně zapověděly.

Nepatrná výhoda v tom, že se jim nemohlo nic stát a také je nemohli chytit, byla vyvážena nevýhodou v podobě absence jakýchkoliv příjmů. Peníze docházely, jediná možnost byla prodat ještě několik posledních věcí ze zámku Vlkův Týn.

Jan nebyl zásadně proti, velkou část nákladu tří vozů z Vlkova Týna považoval stejně za zbytečnou a klidně by se bez toho všeho obešel. Takže stačilo pouze zjistit, zda stále trvá tradice sobotních trhů v Novém Městě za osadou Muritz.

Jelikož měl ve tvrzi nezvykle dlouhou chvíli, rozhodl se, že to ověří a zajede do města. Matyáš nechtěl zůstat pozadu a hned sedlal koně. Jen jejich ženám se ten nápad příliš nezamlouval.

„Necháte nás tady s pacholky a zrádcem? Zbláznili jste se?“ zvolala Josefina, když viděla oba koně již osedlané a připravené. „Mohou se vzbouřit, jsou to Bavoři!“

„Pravda, na to jsem nepomyslel,“ řekl Jan upřímně. „Tak pojeďte s námi, pacholky zde zavřeme a toho zmetka rovnou pověsíme. Přivážeme ho za koně a cestou najdeme vhodný strom.“

Matyáš došel pro další dva koně a Jan mezi tím našel dlouhý konopný provaz, který na jedné straně uvázal ke svému sedlu a druhou stranou velmi pevně svázal ruce Matějovi, jehož zatím přivedl Matyáš.

„Tak co, dub, nebo buk? I na smrku by to šlo,“ žertoval Jan a Matyáš volným koncem chytal Matěje za krk a zkoušel ho škrtit. Nakonec smyčku velmi pevně utáhl, až zrádnému sluhovi naběhly žíly.

Zkusil ještě pokleknout před Josefinou, ale ta se jen otočila se slovy: „Se zrádci nemluvím, jak jsi jen mohl!“

„Má paní, to vše jsem udělal jen z lásky k vám!“ sípal v kleče, vůbec nepřipomínal někdejšího oblíbeného sluhu.

Josefina se však neotočila.

Nasedli na koně a vyjeli z brány. Matěj několikrát zapackal, ale po chvíli se rozběhl za koněm Jana z Katova, zřejmě se rozhodl zemřít jako muž, na stromě, ne umlácený od kamení a pařezů.

Matyáš zavřel vrata na závoru, i když byl ujištěn bavorskými pacholky, že neuprchnou. Bylo to pravděpodobné, beztak neměli kam.

Tentokrát nejeli cestou, kterou sem přijeli. Neměli vozy a tak klesali kamenitým úvozem, místy velmi prudkým a nebezpečným. V hlubokém korytě podél cesty hučel potok a od kopyt odletovaly načervenalé kameny.

Jan viděl, jak si je Josefina prohlíží a dodal na vysvětlenou: „Kdysi se zde těžilo železo, to je od toho. I voda je zde rezavá. Škoda, že není zlatá.“

„Dopadlo by to stejně jako na Kolštejně, Jene,“ řekla Josefina zamyšleně.

„Ale zase bych nepotkal tebe, drahá,“ holedbal se Jan.

„Jistě by tě to velmi mrzelo,“ odpověděla poněkud jedovatě a soustředila se na přeskakování kořenů.

Matyáš, jedoucí v čele malého průvodu se najednou zastavil. Ostatní učinili totéž a Jan popojel kupředu, aby zjistil, co se stalo.

Vpravo od nich, z dolíku pod prudkým zalesněným svahem stoupal štiplavý dým. Opatrně jeli dál a zanedlouho se jim otevřel pohled na mýtinu, kde byly postaveny tři milíře, z toho jeden byl zapálený. U milířů jakási barabizna, stlučená provizorně ze všeho možného, střechu pokrytou chvojím.

Jan se rozjel kupředu a vjel přímo na mýtinu, kde začal halekat: „Co je to tady? Kdo se opovážil pálit uhlí v lesích pánů z Katova?“

Než je ostatní dojeli, vylezla z chatrče jakási stará žena, špinavá a neupravená a začala skřehotat:

„Ó, velebný urozený pane, zachovej nás při životě, nic nemáme, jsme tví služebníci, já i moje dvě dcery...“

„Kdo vám to dovolil?“ ptal se Jan ještě stále velmi přísně.

„Žid Bergenstein z Nového Města, pane. Pravil, že má panství v zástavě.“

„Už nemá,“ řekl Jan o něco mírněji.

„Dovolí nám tedy urozený pán, stát se jeho služebnými?“ uklonila se babizna úlisně.

„Ještě si to rozmyslím. Kdo všechno tady přebývá?“

„Já a dvě mé dcery, manžel nedávno zemřel a je to pro nás velice těžké, pane,“ skřehotala dál.

Nato se poněkud narovnala a pokynula dovnitř, odkud vylezly dvě ošklivé a uhrovité ženy asi tak ve věku Aleny. Jan se podíval na Matyáše a ten rychle pochopil.

„Mohl bych ti dát nového manžela, zachrání ho to od smrti oběšením, kterou jsme právě chtěli vykonat. Je to zrádce, ale tady v lese při pořádné práci by to nemuselo vadit. Jen ho nesmíte pustit,“ řekl Jan posměšně a ukázal na svázaného Matěje, který stál jak zařezaný a civěl nevěřícně před sebe.

Baba popošla blíž, i její dcery se osmělily a začaly Matěje osahávat, jakoby viděli prvně v životě živého chlapa.

„Vaše výsost je tak laskavá,“ drmolila ježibaba a pokusila se políbit Janovi botu. „Budeme vám věrně sloužit až do smrti, díky Všemohoucímu, dnes je tak šťastný den...“

„Tak dobrá,“ řekl Jan a uvolnil provaz. Matěj se ještě pokusil prosit o odpuštění Josefinu, ta se ale otočila a po očku sledovala, jak z něj ještě v chůzi strhávají košili a vedou ho do chatrče.

„Výborný nápad, Jene, Matěj si užije velikou lásku a ty budeš prodávat na trhu dřevěné uhlí,“ smála se Josefina a pokračovali směrem dolů.

Errata:

30.05.2021 15:35