Dokavaď jeli po silnici, ještě to šlo. Byla sice málo udržovaná a plná výmolů, ale přece jenom pevná a unavení koně ještě táhli. Když konečně dorazili do jakéhosi sedla a Josefina zahlédla rovinu, v duchu se zaradovala, že to nebylo tak strašné.

„Doprava,“ zavelel Jan a tím zklamal její naděje. Ostatně si to mysleli všichni, kromě Matyáše.

Sklon byl najednou vyšší, silnice horší a bylo vidět, že se ještě zvedne. Vjeli do hustého smíšeného lesa. Vzrostlé kmeny, které by se rozhodně nedaly obejmout, je obklopovaly ze všech stran a nizoučký podrost dotvářel pocit absolutní samoty.

Bylo ticho, ani vánek nepohnul silnými větvemi, a i když slunce ještě nezapadlo, zde panovalo ponuré přítmí. Jako by byl celý les úplně opuštěný.

Nikdo nemluvil a výstup byl stále namáhavější. Nikdo už neseděl v sedle ani na voze, naopak všichni svorně tlačili. Jan s Matyášem provizorně přivázali své koně před tažné u vozů a sami je vedli a tahali.

Byl téměř zázrak, že všechny vozy vyjely na hřeben. Neboť právě tam se vinula téměř nesjízdná pěšina, zarostlá a ještě místy plná bláta. Byla to cesta únavná a krkolomná. Obě ženy si přišly na své, vypadaly, že dále nedojdou.

„Sedněte si, my půjdeme,“ řekl Matyáš a společně s Janem pomohli ženám do sedel svých koní. Cesta šla sice stále do kopce, ale už ne tak prudce. Jan a Matyáš šli podél vozů a pomáhali ve výjezdech.

V jakémsi menším sedle, které bylo zároveň křižovatkou, si Josefina všimla kříže, neuměle vytesaného do kamene. Jan si všiml jejího pohledu a hned ochotně vysvětloval:

„Tady je hned pod cestou studánka, a jak z ní voda vytéká, tvoří bažinu. Vypráví se, že jel tudy sedlák, zapadl i s vozem a utopil se. Od té doby zde straší.“

„Je to velmi ponuré místo,“ řekla Alena.

„Jiná pověst zase vypráví, že tady chytli poddaní zlého a sršatého hajného, který je často bil, když sbírali v lese dříví. Přivázali ho ke stromu u mraveniště a on zde bídně zahynul. Také tady teď straší,“ přidával Jan, vida, jak se ženy začínají ošívat.

„Napadlo mě přidat budoucím generacím jednu příhodu s neposlušným oběšencem, to místo se k tomu velice hodí,“ usmíval se Matyáš a Jan hned pochopil, kam míří.

„No jistě, kde jinde než zde. Myslel jsem hned u tvrze, ale kdo by se na to díval z oken. Tady to uděláme,“ řekl směrem k upachtěnému Matějovi, který pochopil, koho tím oběšencem myslí.

Dostával teď nejtěžší práci a i teď byl upachtěný tak, že jistě proklínal den, kdy se narodil. Možná, že dnes by ani neměl sílu se bránit, když by mu navlékli na krk konopný provaz.

„A nějaká veselá příhoda se k těmto místům neváže?“ ozvala se s nadějí v hlase Josefina.

„Kdepak, je to ponurý kraj a v údolí rázovitý lid. Však sama poznáš a bude se ti líbit,“ odpověděl Jan sarkasticky. „Ostatně už nejsme daleko a ještě není tma.“

Nikdo se nechtěl občerstvit zdejší vodou a tak se připravili na další výjezd, tentokrát plný kamení. Les řídl a místy prosvítalo večerní sluníčko.

„Připomíná mi to výjezd na Švédskou skálu,“ zasnila se Alena a Josefina se přidala:

„Mě také, jenomže na Švédské skále byla jenom jakási zřícenina a nás čeká určitě aspoň zčásti obyvatelná tvrz, že, můj novomanželi?“

„Ano, drahá, je sice stará, ale ještě pevná.“

„A ta břízka, co roste ze střechy?“

„Zítra ji vytrhnu i s kořeny a tím zahájíme úpravy rodinného hnízda. Uvidíš, bude se ti tam líbit.“

Errata:

30.05.2021 15:35