K večeru dorazili do Silberbergu, kde měli domluvený nocleh. Rozlehlá hospoda pamatovala lepší časy, ale zato měla prostorný dvůr, kam se všichni pohodlně vešli. Kočár s povozy zůstaly na dvoře a pacholci odvedli koně do stájí.

Tam jim také z hospody přinesli jídlo a pití, které jim paní nechala poslat. Nařídila, aby se od jejich koní nikdo nehnul, na starosti vše dostal její oblíbenec Matěj. Jediný starý Václav mohl s ohledem na zdraví spát v malé cimře u schodů.

Když všichni povečeřeli, vytratil se Jan s Matyášem do tmy. Dvůr hostince byl posypán slámou, takže se dalo měkce a tiše našlapovat. Otevřeli kočár a bez řečí vytáhli zpod sedadla dva těžké pytle.

Stejně nenápadně je donesli do pokoje v patře. Byl slušně zařízený a měl dvě místnosti, oddělené dveřmi. V první byl stůl se čtyřmi bytelnými židlemi, truhla na šaty a dřevěný stojan s umyvadlem.

Ve druhé místnosti byly manželské postele s potrhanými nebesy. Slamníky byly proležené, ale ještě držely pohromadě.

„Lépe by bylo venku na voňavé trávě,“ utrousil Jan poté, co se na jednu z postelí posadil. „Ještě, že zde spát nemusím,“ ušklíbl se mnohoznačně.

„Nech toho, jsem z cesty celá uondaná a Alena taky. Nemyslíš, že tvá starost je poněkud přehnaná?“ zeptala se Josefina a hlasitě zívla.

„Já bych také raději vedle,“ řekla tiše Alena, ukazujíc bradou za stěnu, kde měli pronajatý další pokojík. Sice menší, než tento, o jedné místnosti, ale zato by byli s Matyášem sami.

„Uklidni se Aleno, víme, co děláme,“ řekl ji měkce Matyáš a rozhlédl se po pokoji. „Toto je nejnebezpečnější místo naší cesty.“

„Je to tak,“ přidal se Jan, který celé opatření vymyslel. Rozhodl, že dámy budou spát spolu a on s Matyášem se budou střídat na stráži. „Na Moravu pan Heinrich snad nepojede, ale sem to má nejblíž, mohl by na nás něco nastražit.“

„Jak pravíš, Jene, bude to lepší, ostatně, my budeme spát a vy nás ochráníte. Ty pytle jsou zde, takže dobrou noc,“ řekla Josefina a vystrnadila oba z ložnice.

Matyáš zkušeně použil lojové svíce, aby dveře namazal. Tohle se už mnohokrát vyplatilo a nic si nedělal z pohledů své ženy i hraběnky Josefiny.

„To zas bude noc, doufejme, že se nic nestane, nechce se mi ani trochu nechat se podřezat zrovna tady,“ pravil Jan a stáhl si boty. „Natáhni se na truhlu, až nebudu moci, vystřídám tě.“

Matyáš se natáhl a zabalil do pokrývek, přinesených z vedlejšího pokoje. Jelikož byli uvyklí hlídkám z dřívějška, zachrul se a spal, než bys řekl švec.

Jan se natáhl na jedné židli, pod záda dal zmuchlanou deku a nohy bez škorní natáhl na druhou židli. Udělal si pohodlí a zaposlouchal se do zvuků neznámého domu.

Každý dům je trochu jiný. Jinak vrže podlaha a schody, jinak zaznívají hlasy zvenku, pokud ovšem ještě nějaké lze slyšet. Ten večer však bylo ticho. V hostinci zřejmě kromě nich nikdo další nebydlel.

Jan začal dřímat.

Probudilo ho zapraštění podlahy někde na venku, ale už se neopakovalo. Napjatě naslouchal, co bude dál. Opět se rozhostilo ticho, do pokoje neproniklo ani zavrzání. Kdyby byl někdo venku, muselo by to být slyšet.

Jan opět trochu dřímal a vyrušilo jej zavýsknutí jakéhosi opilce, zřejmě chtěl zpívat, ale jiný hlas ho ostře napomenul a on toho zanechal. Pak bylo slyšet vzdalující se kroky na dlažbě.

Tak vida, přece jen nebyli úplně sami. Jan doufal, že to zůstane tak, jak to je a opět se uklidnil. Po chvilce se propadl do hlubokého spánku, zdálo se mu o štole, kterou hlídá jejich mrtvý druh ve věčném spánku.

Jan chtěl projít dovnitř, ale vchod vypadal úplně jinak. Vstoupil do zdobeného pískovcového portálu a chtěl jít dál, ale štolou procházel zástup zemřelých. Měli na sobě hornické kápě a nebylo jim vidět do tváří.

Jan chtěl přijít blíž, ale tu se jeden z mrtvých k němu otočil a Jan pohlédl do jeho prázdných očí. Byl to Joseph Satter. Napřáhl ruku před sebe, aby Jan nemohl pokračovat dále do štoly a řekl: „Varuj se, pane.“

Jan ale chtěl jít dál, odstrčil ho, už byl tak blízko, že slyšel jejich kroky a šepot mnoha hrdel, byl zmatený a nevěděl, co počít...

Najednou se probudil.

Štola s mrtvým druhem byla ta tam, zato kroky a šepot za dveřmi neustával. Jan se lekl, až málem spadl ze židle.

Věděl, že je zle.

Potichu se narovnal, slezl ze židle a udělal krok k truhle. Byl celý rozlámaný, Matyáš naštěstí nějakým smyslem, vytrénovaným při častých půtkách, probuzen velmi tiše zašeptal: „Slyším tě, Jene.“

Na to se nehlučně, ale mrštně otočil a ihned nazouval body.

Jan už byl obutý. Věděl, že takto bude muset více našlapovat, ale zase hrozilo nebezpečí, že sem vpadnou nepřátelé a nebylo radno otálet. Oba se opásali a ozbrojili, zvuky za dveřmi sílily, mohlo to vypuknout každým okamžikem.

Potichu, po kousíčkách, otevřeli dveře k dámám a zase je zavřeli. Matyáš si v duchu blahořečil, že je namazal. Jan, jakoby mu četl myšlenky, poplácal ho tiše po rameni.

Potichu přikryli ústa svým ženám, které se strašlivě vylekaly. Josefina chtěla začít nadávat, ale Jan ji posunkem umlčel. Alena byla tak zaskočena, že nebyla schopna vydat ani hlásek.

„Vyskočíme oknem. Rychle a potichu,“ rozkázal Jan.

Matyáš se ho už pokoušel otevřít a také se mu to vzápětí podařilo.

„Nejdřív pytle!“ důrazně šeptnul Jan.

Josefina se ho pokoušela zadržet, ale Jan ji prudce odstrčil.

„Chceš tady zahynout? Jsou už za dveřmi!“ obořil se na ni, zatímco už držel svou stranu pytle a soukal ji s Matyášem ven. Pytel s žuchnutím dopadl na zem a ihned bylo slyšet kroky.

„Čekají tam, stvůry zvyjebané!“ zaklel Matyáš moravsky.

Jan se nepatrně vyklonil a odhadoval počet stráží. Nevypadalo to, že je jich mnoho a tak se rychle rozhodl. „Dělej, další, až se sehnou. Musíme je trefit!“

Rychle a tiše donesli pytel pod okno a v okamžiku, kdy se dva chlapi ohnuli pro kořist, shodili druhý pytel. Ozvalo se zaúpění a jeden stín padl k zemi.

„Jdeme!“ zavelel Jan a hrnul se do okna. „Skočíte okamžitě za námi, nic jiného vám nezbývá. Dělejte!“ zahrozil oběma ženám a skočil. Hned za ním skočil Matyáš.

Než Matyáš dopadl, tasil Jan kord a sekal zuřivě kolem sebe. Bylo tam asi šest chlapů a musel je odehnat. To ovšem mělo smysl jen, pokud Josefina s Alenou skočí hned a využijí překvapení.

Naštěstí neotálely. První skočila Alena a dokonce udělala kotrmelec, Josefina dopadla natvrdo a chytla se za záda, ale jen na chvilku. Jan s Matyášem se oháněli, co jim stačily síly a tlačily útočníky směrem z kopce, kde byl vjezd do hostince.

„Utíkejte nahoru na kopec,“ sykl Matyáš, byl blíž a pochopil, co Jan zamýšlí. Zatímco drželi muže v odstupu, utekly obě ženy přes silnici, přeskočily příkop a uháněly po svahu. Naštěstí je kryla tma, z měsíce zbyl dnes jen tenký srpek.

Teprve teď začal boj o všechno.

Soupeři se vzpamatovali a začali útočit. Jan jednoho probodl a hned sekal na druhou stranu, ale další přiskočil a snažil se jej zasáhnout zleva zezadu.

Matyáš na tom nebyl o mnoho lépe. Vrhli se na něj dva muži zepředu, a jak se je snažil rozehnat, zaútočil další sprostě zezadu. Matyáš utrpěl škrábanec, a to jen díky tomu, že se zrovna vyhýbal dalšímu soupeři. Jinak by již nedýchal.

Jan se ohnal a zezadu probodl chlapa, co trefil Matyáše. Při tom ho někdo jiný nakopl do kolena a hned u něj byli další dva.

Nebyl čas na domluvy. Jan začal ustupovat směrem do kopce a Matyáš s ním. Bylo jasné, že proti přesile nic nezmůžou. Když se konečně dostali k sobě, Jan zasyčel: „Musíme za příkop, rychle!“

V té chvíli ho škrábl kord nepřítele na stehně, ale Jan toho nedbal. Útočníka bodl vší silou naslepo a trefil se do podbřišku, bleskurychle se otočil a kulhal k příkopu. Matyáš za ním, držíc si zkrvavené rameno. Dostal to, když se otáčel.

Odvrácená strana příkopu byla naštěstí výše, takže jim posloužila jako obranný val. Doplazili se tam z posledních sil.

První dva útočníky, kteří se pokusili přeběhnout příkop, rovnou zabili. Pak přišli další, bylo jich víc a víc. Naštěstí museli vždy napřed skočit do příkopu a pak se zase drápat nahoru, přímo proti kordům Jana a Matyáše.

Když leželo v příkopu pět těl, ozval se od hospody výstřel. Jan kopl do hlavy muže, který byl zrovna v běhu a ještě mu stačil vrazit kord do zad. Od hospody se zvedl hluk, zdálo se, že povolali posily.

Matyáš chytil Jana za rukáv a zatáhl jej směrem do lesa. Snažili se utíkat, ale nebylo vidět na krok. „Chraň si oči,“ zachrčel Jan a dal si levou ruku před obličej. V pravačce držel kord, který se mu nedařilo zasunout do pochvy.

Najednou narazili na zeď. Byla kamenná a hodně vysoká. Oba se zastavili a prudce oddychovali. Praskání větví a šustění podrostu po chvíli ustalo, zdálo se, že se k nim nikdo nepřibližuje.

„Možná to nechají na ráno, v té tmě jim to asi moc nejde,“ sykl Jan.

„To by nás zachránilo. Jene, poslouchej!“ řekl prudce Matyáš. Odněkud zespoda se ozvaly silnější hlasy a dusot kopyt. Najednou byl klid.

„Buď je to klid před bouří, nebo nás nechali chcípnout v lese. Peníze mají, tak co,“ zašeptal Matyáš.

„Spíš je načapala místní vrchnost. S tím střílením to přehnali. V městečku, jako je toto jistě nějakou vrchnost mají. A žádný pán si tady nemůže střílet a přepadávat, jak se mu zlíbí,“ odvětil Jan.

„Takže vypoví, že jim chtěl někdo ukrást dva pytle stříbra a oni se jen bránili. Načež jim něco málo dají do měšce a uplatí hostinského, aby to dosvědčil, a hned za kuropění odjedou do Bavor. Zdejší panstvo ráno zahájí hon na zločince a bude to,“ řekl Matyáš a netušil, jak blízko je skutečnosti.

„Musíme najít ženské a hned za svítání zmizet,“ řekl rozhodně Jan a pokusil se jít podél zdi.

Klopýtal přes kořeny a snažil se vymotat z ostružin. Když doručkoval na konec, byl tam tak prudký svah, že nemohl vylézt, spadl dolů a narazil si loket. Vrátil se k Matyášovi, který na něj sykl, aby byl zticha.

„Myslím, že odjíždějí. Snaží se být potichu, ale slyším kroky, jakoby šli vedle koní.“

„To je dobré, aspoň nás teď nebudou hledat. Nechají to na domácích, ti si na nás po ránu smlsnou, protože to tady znají.“

„Musíme něco vymyslet.“

„To vím, Matyáši, ale co? Chceš je snad přepadnout?“

„To ne, ale můžeme se podívat, co se děje,“ zašeptal Matyáš a potichu se prodíral k silnici. Jan sice nevěřil, že to k něčemu bude a navíc měl všeho tak akorát, ale šel za ním. Stejně mu nic jiného nezbývalo.

Na silnici to bylo přesně tak, jak řekl Matyáš. Celá tlupa potichu vyváděla koně ze dvora hospody a pokračovali směrem, odkud všichni přijeli.

„Nemají vozy,“ hlesl Jan, když se brána hostince zase zavřela.

„Určitě ještě nejely, bylo by to slyšet,“ řekl Matyáš. „Buď pojedou ráno, nebo vůbec. Tak se dostat na dvůr, k čertu.“

„Zkusíme tu malou branku.“ Nato se oba zvedli a přešli silnici. Matyáš byl u branky první a zkusil ji otevřít. „Je zavřená,“ pronesl temně a odstoupil zpět na silnici.

„Zůstalo otevřené okno, kterým jsme vyskočili,“ zašeptal Jan a měřil výšku stěny nataženou rukou. „Když mi podržíš ruce, zkusím to, pak tě vytáhnu.“

Jan se těžce drápal do úzkého okénka. Šlo to těžko. Oba byli rozbolavělí z předchozí šarvátky a velice unaveni. Horší bylo vytáhnout Matyáše, po chvilce se to s vypětím všech zbylých sil podařilo.

Errata:

30.05.2021 15:35