Po sňatku již nebylo na co čekat a vrcholily přípravy na cestu. Jako každá žena chtěla Josefina odvézt málem celý zámek, což pochopitelně nešlo. Jak postupně škrtala ze sáhodlouhého seznamu, ztrácela náladu a optimismus, až se jednou na Jana rozkřikla, že jí to všechno byl čert dlužen.

Jan opáčil, že na ni nenaléhal, čímž situaci ještě zhoršil a tak prohádali několik večerů.

Nakonec se zase usmířili a náklad byl zredukován na tři povozy. Dále bylo domluveno, že dámy pojedou v kočáře a Jan s Matyášem na kozlíku, kdyby je snad přece jenom někdo zastavil, s tím, že až vyjedou z tohoto kraje, situace se jistě poněkud uklidní.

A tak konečně vyjeli. Ve středu, dne čtrnáctého srpna, napřed povozy a kočár za nimi. Ve Vlkově Týně zůstal nově ustanovený mladý správce, čeleď k zabezpečení provozu malého panství, jelikož se počítalo s opětovným příjezdem. Všichni, kdo zůstávali, stáli před vraty, a když po nějaké době za povozy vyjel kočár, muži mávali čepicemi a ženy utíraly slzy svými šátky.

Jan se šklebil a také zamával kloboukem, zatímco procedil ke svému druhu: „Teď utírají slzy a za chvíli tu bude rej, ti se rozhodně nepřetrhnou.“

„Jen aby je nenavštívil pan Wolfgang, má to blízko a bez toho jen čekal, až odjedeme,“ odpověděl Matyáš.

„Taky si myslím. Ale to by nebylo nejhorší. Ještě by mohl přijet pan Heinrich, to by teprve byla mela.“

„Aby ses nepřepočítal, Jene, podle toho, co jsem o něm slyšel, nejspíš pojede za námi.“

„Hm, asi máš pravdu. Tvrdá bavorská palice, možná je s Wolfgangem už domluvený. Jeden si vezme zámek, druhý nás,“ děl ponuře Jan.

„Nás rozvěsí na stromy u cesty, ale co tvá nová žena, Jene?“

„Vezme si ji z pýchy uražené tenkrát před lety a k ní i naše stříbro. Možná nakonec dá sloužit mši za naše hříšné duše, které napravil konopným provazem. Bude to od něj velmi ušlechtilé, Matyáši.“

„A co budeme dělat my, ještě než se to stane?“

„Velice dobrá otázka, budeme se mu snažit vyhnout, případně utéct za každou cenu. Ale po svých, všechno bude muset zůstat na místě.“

Matyáš se díval trochu nechápavě a tak Jan pokračoval:

„Naše koně jdou jako záložní vzadu. Máme ještě dva tažné, budou pomalejší, ale jiné prostě nemáme. Ženy potáhneme na nich, nebo je povezeme v náručí a koně potáhneme za sebou. Jak budeme z dosahu, přesednou si. Musíme jednat rychle.“

„A to myslíš, že nás nechají odjet?“ kroutil hlavou Matyáš.

„Kočár zůstane na místě a v něm i dva pytle stříbra. To by jim mohlo stačit, aby nás nechali na pokoji. Budou mít další tři vozy s proviantem a spoustou cenných věcí. Jiná možnost není. Pokud je Heinrich blázen, pojedou za námi i tak a potom skončíme zle.“

Během těch řečí přebrodili řeku a projeli kolem úzké odbočky k Švédské skále. Tentokrát jeli na druhou stranu. Aniž by se domluvili, zraky všech spočinuli na známém vrcholu s dojetím.

Ať už si budoucnost představovali každý po svém, svorně cítili, že se sem nevrátí.

Errata:

30.05.2021 15:35