„Ale co moji přátelé“ zvolal Jan, chytaje se posledního stébla, jakoby se měl každou chvíli utopit na dně močálu.

Líbezný úsměv partnerky nevěstil nic dobrého a ukázalo se, že ji jako vždy podcenil.

„Drahý Jene, nevšiml sis, jak se tvůj druh Matyáš točí kolem mé správcové Aleny? Jak spolu korzují zámkem i nádvořím? Není jen tak z nějakého rodu a nemusíš mít strach, já ji zaopatřím. Beztoho uvažuji, že starého správce nechám zde, na Vlkově Týně a na Hodorfu, případně dalších statcích budeme potřebovat někoho mladšího. Tím bude Matyáš s Alenou, mou věrnou služebnicí.“

Jan si vzpomněl, kterak se Matyáš staral o své statky a zašklebil se.

„Musím s ním promluvit, tak závažná událost se přece nemůže zanedbat. Navíc mám ještě přítele a druha ve zbrani Johanna, který churaví nedaleko odtud.“

„A kde, snad ne ve městě?“ zděsila se Josefina.

„To ne, ve mlýně, co je na silnici ke Katovu, mají tam i hamr. Říkal to sám Johann, on tomu rozumí.“

„Pošleme pro něj, Jene a něco vymyslíme. Taková věc nás přece nezastaví, že ne,“ usmála se líbezně a odkvačila.

Jan dopil pohár a sklesle se vybelhal na dvůr, tam klesl na lavičku a zíral na modrou oblohu, poslouchal bzukot včel v korunách stromů a počala se o něj pokoušet melancholie.

Jakoby toho nebylo dost, zahlédl Matyáše, kterak dovádí s Alenou. Musel uznat, že ona nevypadá nejhůře, i když vedle robustního Matyáše se poněkud ztrácela. Jemu to zřejmě vůbec nevadilo, nakrucoval se jako páv.

Jan čekal, až ji zanechá samotnou a chystal se s ním promluvit, avšak seděl už dlouho a Matyáše tokání stále nepřecházelo. Procházel se tedy také a třídil myšlenky, až téměř propadl pesimismu.

Čím déle o všem přemýšlel, tím se mu zdálo těžší se v této situaci dostat pryč, aniž by ho někdo chytil. V poledne se mu konečně podařilo promluvit s Matyášem o samotě. Alena odběhla do kuchyně a Jan hned přispěchal za svým druhem.

„Matyáši, zdá se, že si se správcovou rozumíte, což?“ zkusil opatrně a Matyáš kupodivu ničeho nezapíral.

„Ano Jene, zdá se, že jsem konečně poznal ženu, kvůli níž bych se i usadil,“ odpověděl zasněně a Jan pochopil, že je vše marné.

„Inu, to se ti může splnit. Ale považ, co naše svoboda, mohli bychom utéci s pokladem a zařídit se pro sebe,“ zkoušel to na něj Jan s dobrodružstvím.

„To jistě, za prvním rohem nás chytí a pověsí. Sám víš, že nás všude hledají. A nejen Wolfgang. Dostat se odsud bez úhony je nemožné. Spíš musíme vymyslet, jak to zaonačit, aby nás nenašli tady, Jene, to jediné nám zbývá.“

Jan si uvědomil, že má pravdu. Matyáš potvrdil Janovy obavy a navíc ho ještě nahlodal. Nechtělo se mu do chomoutu, ale viset na stromě mohlo být horší.

„Josefina má plán, jak odjet i s penězi na Moravu. Myslela tím nás dva, sebe a Alenu. Obávám se toho velice,“ povzdechl upřímně.

„Opravdu, řekla i s Alenou? To by bylo možné?“ otázal se Matyáš s nadějí v hlase.

„Obávám se, že ano, drahý příteli,“ řekl Jan zamyšleně.

„A kam že to pojedeme?“

„Prý na Hodorf, musím Josefině taktně vysvětlit, že to asi nebude vhodné.“

Matyáš se začal smát, jako by slyšel největší vtip ve svém životě.

„Na Hodorf, Jene, to tedy komtesa přestřelila, až to tam uvidí, padne do mdlob jako Sněhurka,“ smál se a hýkal u toho jak osel.

„Netrop si žerty, je to vážné. A ještě tam musíme dopravit Johanna.“

„Pravda, málem jsem na něj zapomněl.“

„Už jsem mluvil s Josefinou, nějak nenápadně tam pro něj pošle a přiveze ho za námi. Na Hodorfu může stonat, tamní vzduch ho jistě uzdraví,“ řekl Jan kysele a odkráčeli do jídelny.

Errata:

30.05.2021 15:35