Josefina se probudila, malátně vstala a otevřela okno. Zírala do promoklé krajiny, viděla na obzoru vycházející slunce a přemýšlela nad zmatkem včerejších událostí. Držela se okna a nevnímala krajinu.

Proklínala celý svět, především však svého švagra, který jediný mohl mít na svědomí pronásledování Jana a jeho kumpánů, kvůli kterému narychlo utekli z města v příšerném lijáku a za všelijakých okolností.

Bylo to nebezpečné, možná se ve tmě vykoupali v Rokytnici a možná je tam chytily všudypřítomné stráže, nebo po cestě vojáci, kterých je tady v okolí čím dál víc.

Napadlo ji, že právě vojska představují veliké nebezpečí, protože pokud ty tři chytí, může si nechat o penězích jenom zdát. Ještě je někde pověsí, to tak.

Josefina sešla dolů, viděla Alenu, jak těžce oddychuje a nechtěla ji budit. Šla tedy do suterénu, rázovala po dvoře a třela si spánky, aby ji přestala bolet hlava. Dvůr byl jako vymetený, protože když paní takhle vyváděla, bylo lepší jí nechodit na oči.

V první chvíli chtěla nechat zapřáhnout a hnát se ke Kolštejnu, ale vzápětí si to rozmyslela. Jistě tam hlídkuje Wolfgang a jeho lidé. Zrovna tam se vystavovat nemohla. Navíc jim oběma šlo o stejnou věc.

Nemohla Alenu poslat do města, aby zjistila, co se kde povídá a nikoho podobného neměla. Starý kočí by sice v krčmě něco vyzvědět mohl, ale po dvou džbáncích piva by pro něj musela poslat povoz a neřekl by beztak nic.

Vrátila se nahoru do pokoje a nechala si svařit víno. Věřila, že jí to pomůže, aby po nedobré noci konečně na něco přišla. Vypila jej téměř naráz a svalila se na pohovku. Bylo to ještě horší.

Na chvíli usnula těžkým spánkem, z něhož procitla s ještě horší náladou než před tím.

Dala si zavolat Matěje. „Matěji, mám takovou myšlenku. Zapřáhni koně do kočáru a dva navíc, víš, jak to děláváme. A přibal vše, co je potřeba. Pojedeme sami, bude to lepší,“ přikázala věrnému sluhovi, aniž by pochopil, co se bude dít.

Byl zvyklý na ledacos a tak vykonal všechny příkazy své paní a čekal. Nějakou dobu to trvalo, ale znal už kdejaké vrtochy a cenil si dobrého místa. Pro svou krásnou paní by udělal všechno na světě.

Josefina přišla později a hrnula se ke kočáru. Matěj se usadil na kozlíku, za což sklidil vyčítavý pohled kočího Václava, který se postavil ve vratech a provokativně kontroloval řemení, jako by to bez něj nešlo a nikdo jiný neuměl správně zapřáhnout.

Paní se na poslední chvíli rozhodla jinak.

„Václave, hoď něco na sebe, ale ne nic svátečního, prostě jenom na cestu do nejbližší vsi, Matěji, pojď za mnou,“ houkla už z okénka kočáru a udivený sluha div že nespadl k jejím nohám.

Neobratně vstoupil a v rozpacích zůstal stát na schůdkách.

„Tak pojď a zavři,“ přikázala mu paní s úsměvem. „Naproti do rohu a závěs přes hlavu.“

Matěj pochopil a schoval se na protějším sedadle, zatímco vyšel Václav ve své staré livreji a okázale vylezl na kozlík. Jako král, když sedá na svůj trůn, přesně tak se tvářil a rozhlížel se po dvoře, jestli ho všichni vidí.

Rozjeli se pomalu a nenápadně, aby to vypadalo, že jedou jen k tržišti, kočár se houpal do rytmu výmolů ve staré dlažbě. Minuli rynek a cestou k městské bráně potkali rotu ozbrojenců. Josefina se na ně usmála a pak odvrátila tvář v tiché kletbě.

Přemýšlela, co asi dělají v zapadlé uličce blízko židovských domků, tmavých a skrčených, na něž malým prostorem téměř nikdy nedosáhlo Slunce. Do těch míst nikdo nechodil, leda v utajení, když chtěl půjčit peníze.

A teď celá rota vojáků. Že by si páni radní vymáhali kontribuci? Té myšlence se v duchu zasmála. Ale bylo to zvláštní.

Mezitím projeli městskou branou, dlážděná silnice zmizela a koně ztlumili krok na udusané hlíně. Přidali do klusu, Václav, když nemusel, nikdy koně netrápil dusáním po kamení. Kočár se teď houpal v úplně jiném rytmu a táhlou rovinou mířil k obzoru, kde tmavly husté lesy na hranici s Bavory.

Errata:

30.05.2021 15:35