Déšť bičoval stromy a ztěžklé listy se ohýbaly dolů, tvoříce jakési trychtýře, připravené, kdykoliv jimi vítr zalomcuje, vylít komukoliv svůj studený obsah za krk.

„Z kaluže přímo pod okap, Jene, nevím, co je lepší, zda noc v promáčeném lese, nebo krysy v místním arestu,“ hartusil Matyáš, zcela promoklý, ostatně jako všichni.

„Pojedeme ještě tak půl hodiny, vím o místu, kde se skryjeme,“ procedil Jan mezi zuby. Johann jako obyčejně mlčel, třírohý klobouk naražený šikmo dolů tak, že mu po něm stékala voda přímo na obličej.

Vztekle jej sňal a vylil vodu na zem. „Prokletý kraj, vše je proti nám!“

„Neklej, brachu,“ konejšil ho Matyáš. „Jan má pro nás překvapení, jistě nějaký ukrytý hostinec, kde nás nikdo nenajde.“

„Žádný hostinec, ale mlýn, to dá rozum,“ pobídl Jan koně a ostatní se rychle dovtípili.

Prodrali se houštím až na silnici a jelikož se nedalo předpokládat, že by v takovém nečase někdo někde hlídal, vydali se kolem hradeb města Katova až k údolí bystřiny, ve které se nedávno koupali.

Dnes však v korytě hučela spousta zkalené vody, místy se vylívala z břehů a rvala menší keře, které unášela spolu s ulámanými větvemi velkých stromů. Jindy poklidné zátočiny se spojily v jedno široké koryto a voda uháněla ztemnělým krajem.

„Tam, podívejte,“ zvolal Jan, aby přehlušil hukot divoké vody.

Přímo před nimi na malém mostku zápasil nějaký mladík se stavidlem u náhonu. Zřejmě ho poslali ze mlýna, měli strach, že se voda přelije přes hráz a mlýn zatopí. Škoda by byla jistě převeliká.

Rozjeli se tím směrem, když se těsně u nich ozvalo zapráskání. Než si stačili uvědomit příčinu toho zvuku, zřítila se silná větev mohutného dubu nedaleko od nich a málem zasáhla muže na lávce.

Zakolísal, aby chytil rovnováhu, ale větev rozdrtila chatrné šprlení a mostek se povážlivě zakymácel. Muž vykřiknul a snažil se zachytit stavidla, ale v tom okamžiku proud strhnul poškozenou lávku a muž se poroučel do rozběsněné řeky.

„Rychle!“ zvolal Matyáš a jako první se vrhnul ke břehu.

Jan s Johannem jeli dál, snažili se předjet tělo, unášené proudem a po chvíli se jim to skutečně podařilo. Matyáš byl hned u nich a pokusil se vjet do vody, kůň se však vzepjal a málem ho shodil.

„Tam ne, je tam velký proud,“ křičel Johann a hnal se k vystupující části břehu, na němž se ještě držela stará vrba. Tam seskočil s koně a než jeho druzi stačili udělat to samé, vrhnul se do vody. Za ním hned Jan, drželi se ruce a nakonec Matyáš.

Najednou se proti nim vynořilo zmítající se tělo a Johann jej s vypětím všech sil zachytil. Sám se však při tom dostal do proudu a vytrhnul se oběma přátelům. Jan ho nedokázal udržet.

Vyběhli s Matyášem na břeh, skočili na koně a pokusili se předhonit řeku. Ta se však nechtěla vzdát a lomozila v divokých vírech stále rychleji, zatímco unavení koně, jež tížili jejich zmáčení jezdci, sotva vlekli nohy v rozmoklých nivách.

„Nemá to smysl,“ křičel Jan, ale snažil se jet dál. Matyáš kupodivu mlčel a následoval ho, ani jeden se nechtěl vzdát. Prošli snad míli, Jan se už ani nedíval před sebe, když Matyáš zařval:

„Tady jsou!“

Nalepení na vyvráceném kmeni, který se vzpříčil v korytě, odolávali s vypětím sil dravému proudu Johann s neznámým mladíkem. Než Jan slezl z koně, Matyáš šplhal po kmeni, který nevypadal, že se dlouho udrží. Přes odpor vzedmutých vln vytáhl bledého mladíka, který téměř nejevil známky života a bezvládně klesl do rozmoklého bláta na břehu. Johann měl přece jen více sil, takže nebylo tak těžké dostat ho na břeh.

„Jedeme, musíme do mlýna, nemůžeme tady zůstat,“ popoháněl Jan své druhy, sám vysadil na koně zachráněného mládence a vedl koně za uzdu.

Trvalo snad další hodinu, než se dostali k místu, kde stávalo stavidlo.

Naštěstí odolal nedaleký kamenný most, po němž sice už tekla voda, ale ještě se dalo přejít na druhou stranu.

V oknech mlýna se svítilo, brána byla zavřená, ale v malém okénku se objevila něčí tvář. Když byli téměř u brány, ozvalo se z otvoru:

„Kdo jste?“

„Byli jsme zde nedávno, přivezli jsme Zuzanu, dceru hostinského Jakuba. Jsem Jan z Katova a moji druzi, Matyáš z Javoří a Johann z Gluche. A vezeme zachráněného, ten bude jistě váš.“

Na to Jan přitočil svého koně s polomrtvým mládencem, aby si ho mohli prohlédnout.

„Hej, pane!“ ozvalo se za nimi. Od rozložitého dubu se odlepila promoklá shrbená postava a šourala se k nim stařeckým krokem. Když byl blízko, napřímil se jako kyrysar.

„Vezměte mne prosím s sebou, zpět nemohu, hlídají můj dům a raději umřu s vámi v poli. Vašemu otci jsem také pomáhal a snad pomohu i vám.“

„To je Joseph Satter, hodně nám pomohl,“ řekl Jan už do otevřené brány.

Errata:

30.05.2021 15:35