Vítej, nový čtenáři Q-240519!

Nastav si profil v Nastavení (nepovinné, ale užitečné!).

Mlčky se prodírali podzemní řekou, vody teď bylo více, než na začátku, terén se zřejmě mírně svažoval. V místě, kde chodba zatáčela, trčel z vody ohlazený vrchlík pilíře a v protilehlém rohu odbočovala chodba vtesaná do skály.

Podle Sattera by to měla být chodba pod starším městem a tak odbočili. Museli se hrbit, strop byl nižší a velmi nerovný, takže hrozil úraz hlavy. Zato však chodba stoupala mírně k povrchu, a čím déle šli, ubývalo v ní vody.

Odbočky byly užší a mnohem nižší, než v předcházející části, mnohde by dospělý člověk musel lézt po čtyřech, aby otvorem vůbec prolezl.

„Tak nevím, co je lepší, jestli voda v botách, nebo boule na hlavě,“ sykl Matyáš a držel si hlavu, kterou právě narazil na kamenný výstupek. Byl nejvyšší a tak měl s chůzí největší problém. Johann byl naopak nejmenší a tak se téměř neskláněl.

Pojednou chodba končila třemi otvory, za nimiž pokračovaly menší chodby. Obě krajní byly velmi nízké, tak pro dítě, zato chodba uprostřed měla dokonce jakýsi vstupní portál. To by měla být ona, chodba k bývalé tvrzi, dnes k hospodě U Studny.

Podlaha se mírně zvedala a tesané stěny byly vyspraveny a srovnány kamením. Na konci stoupalo velice úzké a strmé schodiště.

První vystoupal Jan, cítil jistou zodpovědnost i za ostatní, byli zde přece kvůli němu. Samozřejmě to nebyla tak docela pravda, bez svých existenčních potíží a bez touhy po dobrodružství by se sotva celého podniku zúčastnili.

Zastavil se před klenutým vstupem do jakéhosi sklepení, jež od podzemí oddělovala rezavá kovaná mříž. Nebyla zamčená, ale před ní se válelo jakési haraburdí a tak nešla otevřít. Jan se je pokusil odtlačit, ale i tak nedokázal otevřít víc, než aby protlačil jednu nohu.

„Johanne, pojď sem,“ šeptal vzrušeně. „Co kdybys zkusil prostrčit nohu mříží a odkopnout ten pytel, abychom mohli otevřít. Moje noha se tam nevleze.“

Johann si bez řečí sedl na zem a dlouho kroutil nohou, až se mu to nakonec podařilo. Potom ho kamarádi přisunuli blíž a on kopl tak mocně, že se pytel odkutálel. Jan s Matyášem se na sebe nechápavě podívali, když to v něm zachrastilo, ale Johann jen suše poznamenal: „Ořechy.“

Vyprostil nohu a rozhlédl se po sklepení. Byla to vlastně jenom jakási komora, hlavní sklep začínal za rohem a nebyl ledajaký. Na trámech bylo seřazeno několik sudů a vůně nenechala nikoho na pochybách. Johann jeden z nich pohladil a lehce zkusil špunt.

„Ne, neblázni, zaplatíme a odjedeme. Žádné škody, přátelé,“ rozohnil se Jan.

„Jak to chceš udělat?“ nechápavě se na něj podíval Matyáš. „Chceš tam přijít, říct, že jsme právě prošli podzemím pod kostelní kryptou a jdeme zaplatit pivo?“

„Tak nějak, Matyáši, musíme se chovat čestně a nemůžeme si dovolit další nepřátele.“

„A co když už je tam stráž?“

„Nevím, půjdu sám, dám vám znamení.“

„Jdu taky,“ řekl Johann a Matyáš jen zakroutil hlavou a přidal se k nim.

Sklep končil opět několika kamennými schody, za nimiž byly dřevěné dveře. Otevřeli a vešli do kuchyně, kde jakási děvečka umývala začouzený kotlík a klela u toho jako pohan. Když uviděla tři postavy, chtěla křičet, ale Jan byl rychlejší a ucpal jí dlaní ústa.

„Mlč, nic ti neuděláme, potřebuji mluvit s hostinským. Budeš zticha?“ zeptal se, zatímco Matyáš položil výmluvně dlaň na rukověť dýky za opaskem. Děvče kývlo hlavou na souhlas a Jan opatrně pustil.

„Přijde, pro chleba,“ řekla chraplavě a ukázala hlavou k míse, s čerstvým bochníkem. Johann se posadil vedle dívky a Jan s Matyášem se postavili ke dveřím do lokálu. Dveře se vskutku za chvíli rozletěly a vešel hostinský.

Než stačil vykřiknout, Jan jej posunkem zarazil. Naštěstí byl rozumný a nebál se.

„Omlouvám se za nepříjemnosti, ale máme potíže a musíme odjet. Zaplatím hned a rádi bychom odjeli, pokud možno bez fanfár na rozloučenou.“

„Francino, odnes chleba,“ otočil se hostinský k děvečce, která hned vstala a uhladila zástěru na hezkých nohou. „A mlč, rozumíš.“

Jan naznačil rukou na váčku, a když hostinský přikývl, dal minci děvečce. Vzala tolar do rozpraskané dlaně a sepjala ruce k Janovi.

„Nikdy na vás nezapomenu, pane, budu se za vás modlit.“

Probodávala ho očima černýma jako uhel a možná by z vděčnosti přidala ještě něco.

„To ne, raději zapomeň a mlč,“ odpověděl Jan, dívka přikývla a schovala si poklad pod sukni. Rychle vzala chleba a zmizela v lokále.

„Bude mlčet,“ řekl hostinský. „Už se po vás ptali, čekají v ulici.“

„A hrome, takže jsme v pasti,“ neudržel se Matyáš.

„Ještě je jedna možnost, říkali jste, že zaplatíte?“

„Jistě, za dobré služby se dobře platí,“ odvětil Jan.

Hostinský neřekl ani slovo a uhlem z vyhaslého ohniště napsal cifru na vedlejší plotnu. Při tom se výmluvně podíval směrem ke dveřím a Jan přikývl. Vysázel částku a hostinský vše smazal.

„Pojďte za mnou,“ řekl a vedl je vzadu do rohu, kde byla malá dvířka.

Předtím si jich vůbec nevšimli. Vešli do malého přístěnku, kudy se dalo projít do stáje. Na slámě se povaloval jakýsi pacholek. Když viděl příchozí, pomalu vstal a podezřívavě si je měřil.

Hostinský se k němu sklonil a řekl mu několik vět do špinavého ucha, načež se otočil k Janovi.

„Vincek vám pomůže osedlat a odvede vás k brance. Strážím jsem řekl, že jste odjeli a nevím, jestli se vrátíte. Tady na dolním městě máme občas zvláštní společnost.“

„Díky,“ odpověděl Jan, „doba je zlá a tak raději sbohem.“

„Mnoho štěstí pánové, mám ještě dobrou radu. Nehlídá se jen dvorec, ale od včerejška i břeh řeky Rokytnice.“

Jan se na něj udiveně podíval.

„Děkuji ještě jednou,“ a sáhl po měšci, ale hostinský zavrtěl hlavou.

„Své jsem dostal, ostatní je na vás, pánové.“

Pacholek s Johannem mezitím připravili koně a hostinský jim naposledy pokynul. Prošli celou stájí až dozadu, pacholek odtlačil dřevěnou stěnu, zralou na spadnutí a otvorem vyvedli koně do úzkého příkopu mezi městskou hradbou a stájí. Otočili se zase obráceně a vedli koně neposečeným pýrem ke kamennému domu, z něhož vedly do příkopu těžké kované dveře. Všude to páchlo mršinou a ve vzduchu přelétaly veliké mouchy.

„Rasovna,“ řekl pacholek a zasmál se. Poté se konečně prodral křovím k malé brance, kterou otevřel těžkým klíčem. Opatrně vyvedli koně. Když chtěli zamávat, pacholek už tam nebyl. Slyšeli jen jeho krákoravý smích, který se mísil s nářkem krkavců.

„Blázen, asi neměl všech pět pohromadě,“ ulevil si Matyáš.

„Kdo ví,“ řekl Jan. „Možná měl a možná už taky spoustu lidí takto vyváděl za hradby a ví, co je čeká.“

„Obáváš se zrady?“

„V kraji, kde je vojska víc než obyvatel, to není jednoduché.“

Na to se nedalo nic odpovědět a tak mlčky převedli koně přes další příkop a rozjeli se volnou krajinou.

Errata:

30.05.2021 15:35