Vítej, návštěvníku!

Jan, Matyáš a Johann stáli a probodávali tmu unavenýma očima, připraveni se bránit, kdyby snad někdo proti nim vyrazil.

Žádné další zvuky však neslyšeli a tak Jan dal tiše znamení a pomalým krokem pokračovali po travnaté pěšině. Netrvalo dlouho a před nimi se otevřelo údolí, na jehož dně ležela Jakubova hospoda a zdálo se, že kolem není ani živáčka.

Naštěstí se pěšina otevřela a vyšla na louku, která voněla všemi možnými bylinami, a mírný vánek tu vůni rozháněl a čechral noční květy. Jezdci se mohli konečně seskupit vedle sebe.

Jan pomalu a opatrně vrátil kohout pistole a zasunul ji zpátky za opasek a podobně učinili i ostatní. Dívali se tmou k hospodě a hádali, zda jim hrozí nebezpečí. Nějaký čas stáli mlčky a jen poslouchali noční krajinu.

Hospoda nebyla osvětlená a v měsíčním světle ji nebylo možné s určitostí rozeznat, protože ji stínily vysoké stromy, lemující silnici. Úvoz, kudy se k ní sjíždí z kopce, byl na neosvětlené straně.

Naproti měsíc unyle ozařoval stráň, po které sem nedávno přijeli, ale to jim nebylo nic platné, leda by chtěli počkat a přesvědčit se, zdali neznámí jezdci neopustí údolí právě tudy.

Jan dal znamení rukou, aby vyjeli.

Opět potichu, jako nahoře na pěšině, krok za krokem sestupovali do údolí a proklínali neznámé, díky nimž zde přešlapují a přitom mohli dávno odpočívat na kavalci.

Zezdola se ozvaly podivné zvuky, bouchání a hlasy. Zprvu všichni tři zarazili koně, ale posléze se ozval Matyáš:

„Jene, když tam dole mluví, jistě nejsou tady a mohli bychom sjet blíž.“

„Co když o nás ví a je to léčka?“ opáčil zkušený Johann, který cítil nepřítele téměř za každým stromem.

„Kdyby o nás věděli, nedělali by takový rámus,“ odsekl Matyáš, který se už viděl s plným žaludkem v peřinách.

„Zdá se, že jsou u hospody, bylo by dobré vědět, jestli jsou to Jakubovi přátelé, protože návštěva v tuto noční hodinu je velmi podezřelá,“ řekl Jan a rozjel se pomalu z kopce.

„Mohli by to být podobní rytíři, jako my, Jene, možná Jakuba zásobují s podobnou pečlivostí, jako jsme to dělali u nás, blízko tvého statku. Jistě si vzpomínáš,“ rozvíjel ironicky Matyáš, zatímco se pomalu blížili ke kapličce pod Horkou.

„Což o to, tomu bych věřil, jak jinak by v dnešní době mohl obstát, mohou to být rytíři, či pašeráci z Bavor. Nebo také nezvaní hosté a ta myšlenka se mi nelíbí,“ mručel Jan a zdálo se, že malinko přidal do kroku.

„Pohleďte, pochodeň!“ zvolal přidušeně Johann. A vskutku, u hospody se rozžala ne jedna, ale asi pět pochodní a zesílily hlasy, které rozhodně nevypadaly klidně.

„To nevypadá na přátelskou návštěvu, pánové,“ řekl Matyáš a kůň pod ním divoce zatancoval.

„Hází!“ křikl Johann nahlas, ale to už se všichni rozjeli směrem k hospodě.

„Je jich víc, takže bez pardonu,“ křikl ještě Jan a připravil si pistoli.

Matyáš, kterého rázem přešla ospalost, letěl lačně odhodlán ke všemu a Johann zcela klidný vypadal, jakoby si vyjel jen tak na projížďku.

Konečně se dostali na pevný povrch, když se k nim prodral ženský výkřik.

Byla to Zuzana.

Letěli jako o život, koně dobře okovanými kopyty rozbíjeli vozovou cestu. Po levé straně hořela střecha nízké kůlny na dřevo a kolem se točili neznámí jezdci s pochodněmi.

Jan vypálil první a jeden z jezdců se kácel k zemi. Kůň vedle se roztančil a nakopl zmítající se tělo. V té chvíli třeskly dva další výstřely. Prostor před hospodou se zmítal vřavou a zmatkem.

Několik koní bez jezdců pobíhalo opodál, dva opěšalí se pokoušeli spasit útěkem, zatímco se zaleskly čepele třech kordů a družina Jana z Hodorfu přímo doprostřed, mezi ně. Útočníci byli v přesile, ale s útokem nepočítali a nezdáli se silní v boji, jako jejich zkušení protivníci.

Po chvilce otáčeli koně a první dva se dali na útěk, zatímco se Jan probil ke dveřím hospody. Třeskl výstřel, ale rána naštěstí minula.

Matyáš šermoval tvrdě s jakýmsi mladíkem, nadávaje mu při tom, zatímco Johann bez jediného vzdechu jakéhosi protivníka bodnul do ramene. Vzápětí se otočil, aby kryl záda Janovi, přičemž jinému mladíkovi vyrazil z ruky kord a shodil ho ze sedla.

Matyáš také dokřičel a jeho protivník se skácel k zemi. Jan seskočil z koně a vnikl do stavení. V tu chvíli se ze zadního traktu odlepila postava na grošovaném koni a hbitě prokličkovala zmatkem.

„To je on!“ zařval Matyáš a pustil se za ním.

Johann zaváhal, ale nakonec vběhl dovnitř. Když viděl Jana s Jakubem, jak křísí na zemi Zuzanu, vyběhl zase ven, skočil na koně a pustil se tryskem za Matyášem. Na dvoře pobíhal zmateně jeden kůň, který posléze utekl, stejně jako všichni stateční útočníci.

Dva ranění se vzdalovali úvozem na jednom koni pryč odsud a tři leželi na zemi v červenavém světle dohořívající kůlny, jakoby zaplály ohně na jejich počest. S praskáním se zřítila střecha a oheň se zbarvil do tmavě červena, nemaje již dost potravy k hoření. Ostatní budovy naštěstí stály opodál, takže nechytily.

Johann dojel na louku postříbřenou měsícem, kde proti němu pomalu přijížděl Matyáš.

„Nešlo to, má lepšího koně, zmetek prokletý,“ ulevil si pronásledovatel a Johann jen pokýval hlavou.

„Ten grošák je zatraceně dobrý,“ řekl uznale Johann. V koních se vyznal a měl je rád.

„Však se mu ještě dostaneme na kobylku. Jsme tady první den a už se dějí věci,“ dodal Matyáš pyšně.

„Několik se jich válí u hospody, asi pomřeli žízní, což?“

„Škoda pro ně vody,“ zažertoval Johann a oba zamířili zpět k hospodě.

Errata:

30.05.2021 15:35