Vítej, návštěvníku!

Večeře sice nebyla královská, ale studená pečeně byla pořád o mnoho lepší než suchý chleba, který jídávali poslední dobou velice často. Jakub měl dokonce víno a jakousi zvláštní medovinu, po níž se všichni rozpovídali.

Samozřejmě krom Johanna, který alespoň občas odpověděl, ovšem vypil toho jako vždy nejvíc. Když se Jan chystal nahoru do pokoje, přitočila se k němu Zuzana a nedala jinak, než že ho doprovodí.

Měl sto chutí ji plácnout tam, kde se jí suknice hezky vlnila a při chůzi do velice příkrých schodů skutečně neodolal. Lehkým políčkem mu shodila módní třírohý klobouk a musel se pro něj vrátit. Ne, že by to byla pro šlechtice, jako byl tehdy Jan z Katova a na Hodorfu, kdoví jaká patálie, ale přišel tak o pohled na rozhoupanou sukni na schodech.

„Snad jste se neurazil, pane,“ řekla provokativně, když postavila do místnosti svícen a džbán vody k oprýskanému umyvadlu.

„Drzé dívky mám rád, pokud to ovšem nepřehánějí.“

„Žádnou drzou dívku jsem tady neviděla a já stejně odcházím. Být v jedné místnosti s tak prohnaným pánem by mne mohlo poškodit na cti,“ řekla vyzývavě, přičemž se mu dívala přímo do očí.

„Myslím, že bys zasloužila na zadek, prostořeká panno,“ nedal se prohnaný pán.

„Už jste to zkoušel a příliš se to neosvědčilo, což?“ zasmála se a skočila ke dveřím.

Jan byl ale rychlejší a zatarasil jí dveře. Uskočila jako lasička a Jan ji konečně chytil v pase. Dotek mladého ženského těla jej po dlouhém půstu vyburcoval k šílenství a chtěje si odepnout opasek, jenž mu překážel, na okamžik povolil sevření.

Zuzana se vysmekla a okamžitě skočila do dveří. Neřekla ani slovo a jen se divoce smála. Než se Jan vzpamatoval, byla dole v kuchyni a zpívala dost nahlas jakousi odrhovačku.

Sešel tedy beze zbraně, klobouku i kabátce za ní. Přestala zpívat a bez okolků se zeptala:

„Je pravda, že si nejvíc ze všeho rozumíte s kordem a s mladými děvčaty?“

„Svůj obávaný kord bych ti mohl ukázat, mám jej dobře schovaný.“

„Já vím, nahoře v pokoji,“ usmála se.

„Jsi vševědoucí.“

„Ještě si to rozmyslím,“ řekla lhostejně.

„Jak chceš, mohl bych ho ukázat jiné.“

„Že jich tady běhá, pane!“

„Zajedu do města, tam je jich habaděj.“

„Poznají vás a půjdete do arestu.“

„Nepoznají. Přijdeš?“

„Nevím,“ řekla zase lhostejně a Jan zase vystoupil po schodech nahoru.

Místnost byla vkusně zařízena, v rohu stála vysoká postel s duchnami, vedle prázdná truhla a naproti stůl se starým špinavým umývadlem. Vedle něj byla ledabyle pohozena jedna rozvrzaná židle. Svícen na truhle vydával příliš mnoho světla a Jan byl velmi unaven.

Sotva zhasil světlo, ozvaly se šoupavé kroky bosých nohou na prkenné podlaze.

„V té tmě vaši zbraň asi nepoznám, co když si kord popletu s dýkou a zraním se,“ zašeptala a nadzvedla duchnu.

„Nevadí, povedu tvou ruku, abys ho našla.“

Poté už mnoho nemluvili.

Errata:

30.05.2021 15:35