Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Konečně se zastavil před ústím skalní rozsedliny a zíral na obraz, který ho přinutil vykřiknout:

„Pohádka!“

A byla to skutečně pohádková krása.

Před ním se otvíral korálový atol vejčitého tvaru, s osou přes dvě stě metrů. Terasovité svahy, pravidelné, jako by byly vystavěny a vytesány lidskou rukou ve sněhobílé skále, zpestřené růžovými, zlatově žlutými, ametystově fialovými, safírově modrými a nachově červenými stuhami, zvedaly se do výše dobrých třiceti metrů. A ještě úchvatnější byl pohled na moře, které v tomto přírodním vodojemu hrálo všemi duhovými barvami.

Atol nebyl úplně uzavřen. Na jižní straně ústil úzkým hrdlem do širokého oceánu, odkud sem doléhal tlumený hukot mořského příboje.

Avšak tato úchvatná krása se záhy změnila v hrůzu, jakmile si uvědomil, že člověk k životu potřebuje potravu a pitnou vodu.

Rázem všecka ta pohádková nádhera v jeho očích zšedla.

Nebylo tu ani stopy po rostlinstvu, zvěři, ba ani ptactvu. Jen ryb tu bylo dost, ale ani ty nemůže ulovit, protože i kdyby se mu dařilo z praménků zbylého lana a kůstek, jichž tu bylo dost roztroušeno po odlivu, sestrojit udici, nemá vnadidlo. Snad by mohl ulovit nějakého toho měkkýše nebo korýše, ale je velmi nebezčné vstoupit do vody na srázný břeh. Jeho povrch pod hladinou se podobá pestré louce, její květy se však svíjejí množstvím drobounkých chapadel, která se rychle smršťují, a pestrá louka pod hladinou se rychle změní ve zdánlivě mrtvou změť vápenatých drobných koster, sotvaže se k nim přiblíží zubatá tlama některé ryby. Opodál se občas vynoří nad hladinu černá kosa žraločí ploutve – a těch je tu také dost.

A teď se z vody vynořilo něco ještě děsnějšího. Nikoliv však velikostí a také ne vzhledem, ten byl naopak lákavý a svou žlutě a černě proužkovanou krásou doplňoval duhovou pestrost. Naštěstí Vilík věděl, jak nebezpeční jsou mrštní vodní hádci, korálové zmije, jejichž uštknutí znamená neodvratnou a rychlou smrt.

Neztrácej hlavu! řekl si. Co stojíš? Máš přece kolem otevřené svahy. Vyšplhej se po terasách nahoru! Snad se ti tam objeví jiný obraz. Konečně se zakrvácenými dlaněmi i koleny stanul na obrubě atolu. Ach, krutý osude!

Zvenčí s hukotem a šuměním se tříštil o svahy mořský příboj, stříkal kolem sebe stříbřitou pěnu a mlžné spršky, které mírnily sluneční žár. Ani nejmenší stín nebyl na tomto zvětralém, stálou sluneční výhní rozpraskaném hřebenu. A kolem dokola nekonečný oceán. Jen k jihu, kde se otvíralo hrdlo atolu, zvedal se nad hladinu nízký pruh ostrova se smaragdově zeleným houštím a s korunami štíhlých palem.

Kráčel, ba potácel se k moři, až došel na okraj atolu. Tady se příboj rozplýval v dlouhých pásech zelených vln. Ale zato se zvýšil sluneční žár.

Hladový žaludek se mu sevřel bolestí a žízeň mu jako ostrá pila drásala jazyk a řezala hrdlo.

Sklesl na kolena a napolo v mdlobě se sesunul pod výklenek, kde bylo aspoň trochu stínu.

Počkáš si ještě několik dnů. Jestli ti ránu z milosti nedá některá z těch koralových zmijí.

Snad spal nebo ho zachvátila mdloba. Když se probral, stín se pod ním prodloužil. Vlnobití téměř ustalo a hladina se kmitala jako roztavené stříbro; hladina v atolu ležela nehybně jako hlazený duhový drahokam. Ale náhle jako by se z hloubky vynořovalo něco obrovského... masa vody se valila ke břehu a narazila na něj s temným zaduněním. A současně se pod ním zachvěla půda. Výbuch podmořské sopky?

Vymrštil se ze země. Byl sice dost vysoko, záplavy se nemusel bát, ale...

Co je to? Z vody se vynořuje... černá koule, dobré dva metry v průměru, zvedá se nad hladinu a pod ní silný sloup roste do výše... Pohyb ustal. Asi pět metrů vysoký černý útvar jako kovový maják stojí nyní uprostřed laguny. Povrch na sluneční straně rychle schne...

Je to sen? Horečnatý přelud?

A nový div! Z temene koule rychle vyrůstá kovová tyč se zlatým hrotem... bleskosvod? A z boků jiné tyče, přesně na čtyři světové strany.

Hladina v atolu se pozvolna uklidnila a znehybněla. Chvíli je úplné ticho.

Ale pojednou pocítil Vilík podivné mravenčení v celém těle. Pohlédl kolem sebe... kde by se tu vzali mravenci? Ale proč mu tedy celé tělo trne? Zřetelně cítí, jak se mu vlasy ježí... Jakmile se jich dotkl, slyšel jemný praskot a do konečků prstů jako by mu vbodl jehly. Totéž se opakovalo, když si chtěl zamnout ruce.

„Elektřina!“ vykřikl udiveně.

Tenhle maják vysílá silné elektrické výboje. Ale co to má znamenat? Jak se dostal elektrický vysílač do korálové pouště? A jaký má účel? Odkud je řízen? Určitě z toho ostrova, odkud sem asi vede podmořský kabel, a ten zvedá maják z laguny. Ale to dokazuje, že na ostrově žijí civilizovaní lidé. Ale proč je maják skrytý, místo aby byl vidět a do dálky dával výstrahu lodím před zrádným úskalím? A je to maják? Mořské majáky jsou přece mnohem vyšší a mají světlomety. Jaká je to záhada?

A teď – co je to zase? Koule se pohybuje, vodorovné tyče zvolna mění polohu... ano, teď se už odchýlily, takže místo na jih směřuje hrot tyče na jihozápad. Teď pohyb ustal. Ale výboje se zvýšily. Jeho tělo trne tak bolestivě, že to nemůže snést. Musí pryč.

Pracně se vyšplhal na hřeben.

Slunce se už blížilo k obzoru, zanedlouho zapadne. Moře je zatím klidné, ale brzy je rozvlní příliv. Co je to tamhle? Nad jihovýchodní mořský obzor vystupuje sloup dýmu. Loď! Nějaký parník tam pluje! Bože, dej, aby plul sem, úžinou mezi tímto korálovým útesem a ostrovem! Pak by ho museli z lodi vidět a byl by zachráněn. Každá loď se ujme trosečníka. Jen aby se přiblížila včas, dokud se úplně nesetmí. Za hodinu slunce zapadne.

Třásl se jako v horečce. Je zvláštní, že mravenčení v těle téměř ustalo. Nebo ho přemohlo nervové napětí?

Vilíkovu pozornost zaujal jemný praskot, který pozvolna sílil, až splynul v jednotvárný, suchý chřestot. Zněl zespodu, z atolu – ano, z té podivné koule.

A teď to vidí. Z vodorovné tyče, která směřuje přímo ke sloupu dýmu na obzoru, srší fialové blesky. Co to má znamenat? Zbytečně si nad tím láme hlavu. Ať je to cokoliv, jen aby – ano, loď se blíží! Naštěstí má Vilík slunce v zádech a není oslňován. Jasně vidí, jak se nad vodní čáru vynořily špičky stožárů – horní část bílých plachet.

Jeho rozčilení nebezpečně rostlo. Třásl se tak, že se jen stěží udržel na nohou. Křečovitě sevřel čelisti, aby si cvakajícími zuby nezranil jazyk, a stále si musel protírat vytřeštěné oči, zamlžené slzami.

Rudá kola se mu roztančila před očima a celý obraz se rozplýval v růžové záplavě. Klam? Ne. Slunce zapadá.

A loď je ještě daleko. Vleče se jako hlemýžď a slunce se řítí dolů.

„Letadlo!“ vykřikl.

Skutečně! Nad ostrov se vzneslo letadlo. Ale podivné. Černý oválovitý trup a ohromná křídla, lomená jako u albatrosa, vějířovitý ocas – ta křídla mávají a letoun se vznáší kolmo vzhůru. Je to letadlo? Není to obrovský pták?

Kraj kolem Vilíka zfialověl, ale letadlo, teď už ve veliké výšce, krouží v záplavě krvavých červánků.

A loď se blíží. Teď už je vidět celý trup, žene se čelem přímo k němu. Proboha – ne! Co dělají ti lidé? Začíná příliv. Někde narazí na podmořský útes nebo loď uchvátí vlny příboje, zavlečou ji k útesům, kde ji roztříští.

Svinují plachty...

Ale co to? Zelená raketa! Výkřik o pomoc. Proč? Vždyť jsou ještě dost daleko a je to parník. Lodní šroub může přece ještě zvládnout příval vln a proud.

Vtom na mořský obzor padla noc. Je vidět jen fialové, na stopu dlouhé výboje z tyče majáku, který vyčnívá z laguny jako mořský netvor, z jehož tykadla srší oheň.

Na indigově modré obloze se objevilo temné těleso, zakroužilo a pojednou znehybnělo. Vyšlehl z něho úzký bílý paprsek a dopadl na loď, ženoucí se k útesu bokem, skoro zádí, za kterou divoce vířila a pěnila se voda, rozvířená lodním šroubem. Ale stříbřitý pruh kreslil od lodní zádi ostře lemovaný oblouk, který se táhl k lodní přídi. Byl to očividný křečovitý zápas lodi s úžasnou přitažlivou silou, která ji neodolatelně táhla ke skaliskům.

Kde je zdroj té síly? Mořský příboj? To není možné! Parník je vzdálený asi půl míle, je tedy dost daleko.

Maják! Ano, jen jeho silné výboje mohou...

„Vzdejte se!“ zazněl anglický povel tak hlasitě, že přehlušil hukot příboje. „Zastavte stroje, jinak vás necháme roztříštit o skaliska!“

Víření na zádi ustalo. Loď zřejmě uposlechla. V tu chvíli přestal pracovat maják, tykadla se zasunula do koule a přístroj zmizel pod hladinou.

Pojednou se letadlo sneslo kolmo dolů a přistálo na hladině jen asi sto metrů od Vilíka.

Moře světélkovalo jako roztavené stříbro a v jeho odlesku mohl Vilík dobře pozoroval loď, která se houpala ve vzdálenosti asi dvě stě metrů na vlnách.

S úžasem viděl, jak se ohromná křídla letounu složila k trupu. Podivné letadlo teď sedělo na hladině jako obrovský vodní pták.

„Napněte plachty! Plujte zvolna přímo k jihu!“ zněly nové rozkazy z tajemného letadla. A výstražný dodatek:

„Varuji vás před odporem! Sledujeme vás.“

Vilík strnul hrůzou. Neviděli ho, nevědí o něm. Odplují a nechají ho tady!

„Zachraňte mě! Pomoc!“ vykřikl chraptivě. Ale jeho volání zanikalo v dunivém rachotu moře.

Viděl, jak se parník zvolna vzdaluje. Rozplakal se a sklesl na kolena.

Ale pak se vztyčil.

„Babo!“ vyrážel sípavě. „Jen sto metrů! Žraloci – k čertu! Lepší rychlá smrt než dlouhé umírání. Vrhni se tam, kde je sice silný proud laguny, ale kde nejsou skaliska. Přemůžu proud, nebo se zabiju. Už toho mám dost!“

A zoufalec se vrhl střemhlav do moře. Zápas se smrtí mu dodal nadlidské síly. Plaval jako ryba; jako šíp letěl po hladině a skákal z vlny na vlnu.

Z letadla vyhlédl muž.

„Pomoc!“ volal Vilík z posledních sil a křečovitě se zachytil kovových žeber na boku letounu.

Muž na palubě ho krátce vybídl:

„Lez!“

Vilík sebral poslední síly, aby se vysoukal po žebrech složeného křídla na hřbet trupu, popoháněn žraločími čelistmi, které mu dole chňapaly po nohou. Pak ale byly už jeho síly úplně vyčerpány a ubožák padl muži v bezvědomí do náruče.

Probíral se ze spánku a cítil se příjemně. Ještě napolo v bezvědomí cítil, že leží na čemsi měkkém, co ho příjemně hřeje a zároveň mu chladí horké tělo. Vybavil se mu obraz z raného mládí, kdy se jako nemocné dítě choulil v maminčině hřejivé náruči s chladivým obkladem na čele rozpáleném horečkou.

Také svěží vůně éteru či ozónu byla velmi příjemná.

Skutečnost odpovídala těmto představám jen zčásti, ale přesto mu způsobila značné překvapení, když zase začal vnímat.

Ležel v posteli v podlouhlé místnosti, ozářené příjemným, nevtíravým světlem. Kdesi konejšivě šuměl neviditelný větrák a vháněl do pokoje svěží vzduch.

Vedle jeho lůžka stály ještě tři jiné postele, ale byly prázdné. Na věšáku vedle něho visel nachově červený župan či snad koupací plášť a pod ním na rudém kokosovém koberci ležely trepky.

Všechno se podobalo útulnému pokoji v nemocnici, jenže bylo divné, že místnost nemá okna, ba, jak se zdálo, ani dveře.

Na druhé straně vedle postele stál noční stolek s narůžovělou kamennou deskou a na něm – telefon a sklenice s podivně opalizující tekutinou. Žíznivě po ní sáhl. Nápoj byl vlažný a měl přích mandlí a mléka. Současně perlil jako alkalická kyselka. Vypil ho do poslední kapky. Chladivý pocit na čele? Hlavu má ovinutou jakousi látkou a z obkladu vede gumový kabel do zástrčky nad postelí. Látka je suchá. Je to tedy elektrický chladič, který stále udržuje stejnou teplotu.

A je zvláštní, že se docela jasně na všechno rozpomíná, až do okamžiku, kdy ho zachytil muž na palubě letounu. Vůbec se cítí svěží a silný. Musel tedy v bezvědomí něco jíst. Jeho mdloba jistě netrvala dlouho.

Obklad ho začíná studit. Sundá ho. Vytáhl zástrčku. Usedl na posteli. Je oblečen do bílé, hedvábné noční košile.

Ale sotva vstal, zapotácel se. Přece je zesláblý. Závrať ho složila zpátky na postel. Teď má pocit, jako by se uzdravoval po dlouhé nemoci. A hlad má. Jedl by. K čemu by byl telefon? Zavolá; uvidí, kdo se mu ozve.

„Vida, pacient se hlásí k životu,“ slyšel příjemný mužský hlas.

„Mám hlad!“ řekl rázně a podivil se, jaký kňouravý zvuk mu vyšel z hrdla.

„Hned jsem u tebe,“ řekl muž a zavěsil.

Po několika minutách světlo zhaslo a Vilík se octl v neproniknutelné tmě.

Ačkoliv napínal sluch, neslyšel kromě jednotvárného šumění větráku ani nejmenší zvuk. A když se najednou rozsvítilo, stál u jeho lůžka mužík v bílém plášti a za ním ramenáč v námořnickém stejnokroji, na nějž bílá kuchařská zástěra padla jako pěst na oko.

Kuchař držel v rukou podnos se stříbrnými miskami a s velkou sklenicí s opalizujícím nápojem.

„Postav to na noční stolek,“ pokynul mužík kuchaři, „a můžeš jít. Zavolám tě později.“ Anglická slova měla nějaký cizí přízvuk.

Naděje, že uvidí námořníka odcházet, Vilíka zklamala. Světlo opět zhaslo, a když se zas rozsvítilo, byl kuchař pryč.

„Dal jsi dolů obklad!“ řekl mužík přísně, ale jeho oči se za silnými skly usmívaly.

„Studil mě,“ omlouval se. „Kdo jste?“

„Lékař.“

„Angličan?“

„Na tom nezáleží.“

„Pane doktore, chtěl jsem jen...“

„Dobře, dobře. Ukaž ruku,“ počítal tep. „V pořádku. Máš vyhráno.“

„Copak jsem byl dlouho nemocný?“

„Deset dní. Sedni si, chlapče, a dej se do jídla! Dnes se musíš ještě spokojit s kašičkou a s kouskem pečeného kuřete. Zato máš hodně kompotu. Jez pomalu! Nehltej to. Nikdo tě nehoní.“

„Kde jsem?“

„V bezpečí.“

„Ale...“

„Nebuď zvědavý, hochu,“ lékař stáhl obočí. „To je první a nejdůležitější paragraf našeho zákona. Dobře si jej zapamatuj, protože zvědavost se tu trestá jako nejhorší zločin. Ostatně oni už tě vycepují.“

„Podle výslovnosti nejste Angličan.“

„Nejsem.“

„Němec?“

„Ne. Ale už zase otázky?“

„Vždyť já se ptám jen...“

„Na nic a nikoho se nesmíš ptát! Jen odpovídat, nechceš-li přijít o hlavu. A budeš muset na leccos odpovídat. Poslyš, hochu – jak se jmenuješ?“

„Vilík.“

„Willy, hm,“ lékař ztlumil hlas, „mně můžeš důvěřovat. Vyzpovídej se mi upřímně a pravdivě. Snad ti budu moci dát dobrou radu. Ale nesmíš nic tajit.“

„Co bych tajil? Rád vám všecko povím. Ale to je celý fantastický román. Vsadím se, o co chcete, že mi nebudete věřit.“

„Přeháníš, chlapče,“ usmál se shovívavě lékař. „Co neuvěřitelného jsi mohl prožít na obyčejném obchodním parníku?“

„Obchodní parník? Ach, pane doktore, vy si myslíte, že jsem byl na té lodi, kterou letadlo zajalo?“

„Ovšem, z které jsi utekl. Kde by ses tu jinak vzal?“

„Aha, vidíte. To je první omyl. Tu loď vůbec neznám. Utekl jsem z ostrova někde na severovýchod od Austrálie, vlastně mě odvlekli trestanci, kteří se vzbouřili proti Gótům a vyplenili jejich město a všecky Góty vyvraždili. Já jsem byl jejich králem. Trestanci mě svrhli do podzemní rokle. Ani nevím, kolik dnů jsem bloudil pod zemí, hluboko pod mořským dnem, až jsem vyšel do korálového atolu, kde se z vody vynořil ten podivný maják nebo co to bylo. Sršely z něho jiskry. A pak se objevila ta loď. Doufal jsem, že mě zachrání, ale pak přiletělo letadlo a loď zajalo. Vrhl jsem se do moře a doplaval k letadlu. Víc už nevím. Ale kdybych vám měl povídat podrobnosti, panečku, to byste koukal!“

Lékař koukal už teď. Pohlížel na Vilíka vážně a zkoumavě. V jeho tváři se střídala obava se zlostí:

„Poslouchej, chlapče, mohl bych být tvým tátou, možná i dědečkem. A ty si ze mě děláš legraci,“ vrčel. A pak zase mumlal vážně: „Pocuchané nervy, silný nervový otřes, také tělesné vysílení, zánět mozkových blan, sice slabý, ale přece... hm, bude třeba ho nějakou dobu pozorovat. Góti! Hochu, co to pleteš? Gótské kmeny vymřely už ve starověku. Kdybych všecko ostatní připustil, tohle je strašný nesmysl. Ale konečně... v oceánech je ještě dost ostrůvků neznámých, neprozkoumaných... Poslyš, Willy! Cos mi řekl, nikomu nepovídej!“

„Nevěřili by, viďte?“

„No, možná že ano. Vždyť se mohou přesvědčit. Snadno by našli východ z podzemní laguny. Ale mohli by také té dutiny využít pro své cíle. A to by nebylo dobře.“

„Pročpak? Musí to být velmi šikovní lidé, když dovedli sestrojit takové letadlo, elektrické zařízení a zejména ten maják.“

„Právě proto, chlapče, že jsou velmi šikovní. A ještě budeš nad mnohým žasnout. Nespěchej. Buď trpělivý a nebuď zvědavý. A vzdej se všech nadějí na útěk. Jen smrt tě může vysvobodit. Musíš plnit své povinnosti, které ti budou uloženy, poctivě a věrně. Nejmenší poklesek znamená konec tvého života. Když budeš věrný, budeš dobře žít. Nějaký den si ještě poležíš, než tě propustím ze své péče. To je vše, co ti mohu říci. Teď už musím jít, abych nevzbudil podezření.“

„Řekl jste, pane doktore, abych nikomu nevyprávěl, jak jsem se dostal do atolu. Co tedy mám říct?“

„Vymysli si nějakou povídku. Nejlépe, že jsi byl jako trosečník zachráněn a zajat, abys byl prodán do otroctví. Jednali s tebou krutě, ale podařilo se ti uprchnout. Bude to docela věrohodné.“

„A co když poznají, že lžu?“

„Toho se nemusíš bát. Žlutým pirátům se nevěří, i kdyby ještě mohli mluvit. Ale mrtví nemluví.“

„Mrtví?“

„Ano, hochu,“ odpověděl lékař temně a v tu chvíli nástropní světlo zhaslo.

Když se rozsvítilo, byl Vilík zase sám.

Podle střídání bdění a spánku uplynuly tři dni bez jakékoliv příhody v tichu a klidu, rušeném jen pravidelnými návštěvami lékaře a potom docházkami lodníka, který mu přinášel jídlo a nápoje. Lodník byl nemluvný. Za celou tu dobu nepromluvil ani slova, a když Vilík pochválil jídlo, zabručel jen cosi nesrozumitelného. Také lékař se jaksi změnil; jednal stroze a jeho řeči se omezily jen na nejnutnější lékařské pokyny a příkazy. Teprve čtvrtého dne poněkud zvlídněl:

„Nuže, Willy,“ začal, když mu námořník odevzdal prádlo a námořnický stejnokroj a zmizel z pokoje, „obleč se! Uvedu tě k veliteli. Už jsem mu sám vylíčil tvůj osud, jak jsem ti radil. Zdá se, že tomu uvěřil, ačkoliv je těžké se v něm vyznat. Nikdy neprozradí své pravé smýšlení. A když ano, pak většinou nemile překvapí. Všecko bude záležet na tobě, na věrohodnosti tvé přetvářky. Seber se, hochu! Napni všecky síly. Jestli se nějak prozradíš, bude s tebou konec. Velitel je nedůvěřivý a má velmi pronikavé oči.“

„Vyhnu se jeho očím.“

„To by bylo to nejhorší, co bys mohl udělat!“ varoval lékař. „Naopak, dívej se mu přímo do tváře. Upřeně se mu dívej na čelo. Na otázky odpovídej jednoslabičně, úsečně. Bude všelijakými skoky zkoušet tvou odvahu, klid a statečnost. Ať udělá cokoliv, bude tě jen strašit. To měj pořád na paměti. A nemluv víc, než bude nutně třeba. Mlčenlivost a statečnost jsou tu nejdůležitějším zákonem. Oblek ti dobře padne. Jsi statný mladík. Tělesně uděláš dobrý dojem a doufám, že svou věc vyhraješ. Takže, chlapče, loučíme se.“

„To už vás neuvidím?“

„Ano, někdy. Ale mluvit spolu nebudeme. Mohli bychom vzbudit podezření. Venku je všude mnoho uší i očí. Ostatně myslím, že tu dlouho nebudeš. Asi budeš přidělen k posádce Ichthyopteru. Ať budeš kdekoliv, nikomu nevěř.“

„Ichthyopterus?“

„Tak se jmenuje letadlo. A věru, tohle jméno předpotopního ptakoještěra a ryboještěra je vhodný název pro ten hrozný stroj. Podej mi ruku.“

Ve tmě ho vedl chodbou, až došli do těsné, čtyřhranné cely, která s nimi začala stoupat. Zakrátko se zastavila, stěna vpředu zmizela a Vilík se octl v záplavě slunečního světla. Byl oslněn dvě nebo tři vteřiny. Když se vzpamatoval, stál s lékařem na skalním ochozu, asi dva metry širokém, vroubeném betonovým zábradlím. Za nimi se tyčila kolmá, hladká skalní stěna, ve které teď nebylo ani stopy po nějaké zdviži. Pod zábradlím spadala kolmo hladká stěna do zelené, mírně rozechvělé mořské hladiny.

Celý útvar byl velmi podivný. Na první pohled se podobal atolu, ze kterého se zachránil, ale ve skutečnosti byl docela jiný. Byl to pravidelný kruh obklopený kolmými stěnami, kolem nichž se vinuly dva pásy visutých betonových pavlačí. Vrchol stěn tvořil souměrnou zubatou hradbu, asi dvacet metrů vysokou, a skoro v každém zubu bylo vidět lafety děl. Jejich bronzové roury, některé menší, jiné dlouhé a objemné, se narudle leskly v tropickém slunci.

Konečně ještě něco vzbudilo Vilíkovu pozornost. Několik metrů vpravo se zvedala zdola až téměř k okraji této zatopené propasti silná kovová tyč, zakončená čtyřmi vodorovnými tyčemi do kříže. Na konci každé z nich byl kulatý terč, jak se na pohled zdálo, ale ve skutečnosti to byla spirála z kovových drátů, které se zeslabovaly od středu k okrajům, takže připomínaly veliké pavoučí sítě. Vilík si všiml, že také tyto sítě, postavené kolmo, směřují na světové strany. Tedy jakási vysílací stanice.

Spodní ochoz byl s hořejšími místy spojen schodištěm, které vedlo také dolů, k mořské hladině.

A všude bylo dost živo. Kromě stráží na hradbách pobíhali po ochozech muži v námořnických šatech, ale většinou v montérkách a v zaprášených zednických či betonářských úborech.

Lékař vedl Vilíka ke schodišti, vystoupili na horní ochoz a stanuli před hladkou stěnou, které se lékař dotkl.

„Kdo?“ ozval se neviditelný muž ze stejně neviditelného místa ve skále.

„Lakmus,“ odpověděl lékař.

Bylo to jeho jméno? Těžko říci. Možná, že pseudonym nebo heslo. Před nimi se ve skále objevil vchod do úzké chodby, osvětlené několika stropními žárovkami. Jakmile vešli, vchod se za nimi uzavřel.

Po několika krocích se chodba rozdvojila a vlevo i vpravo zahýbala do oblouku, takže nebylo vidět, kde končí.

Ale Vilíkovi na pozorování nezbyl čas. Ve stěně proti nim se rozsvítila čtvercová ploška a v ní, jako za průsvitným sklem, se objevila tvář muže...

Vilíka zamrazilo. Přes vystouplé lícní kosti a šikmé oči, v nichž žhnula rudá jiskra pod štětinatým obočím, to rozhodně nebyl Mongol. Pleť byla bledá a nadměrně vysoké čelo svědčilo o Evropanovi. Brada a líce až téměř k očím byly zarostlé slámově žlutým, už značně prokvetlým, nepěstěným řídkým vousem. Úhrnem: drobný, scvrklý obličejíček, nad nímž se klenulo nepřirozeně rozlehlé, myslitelské čelo; a oba tyto protiklady byly vsazeny do ohyzdného chundelovitého rámce řídkých, jakoby olezlých vlasů a vousů.

Sice jen několik vteřin bodaly šikmé oči jako žhavé jehly, ale to stačilo, aby se Vilík rozklepal.

Konečně přízrak zmizel a zrovna tak tajemně jako na ochozu se stěna zavřela.

Errata:

30.05.2021 11:03