Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Stařec zavedl Vilíka do pokoje v sousedství své ložnice podobně zařízeného.

Podobal se kapli. V dřevěném obložení stěn nebylo vidět jiný východ než ten, který vedl do sousední starcovy ložnice. Stálo tu široké lůžko vystlané kožešinami.

„Komnata mého ubohého předchůdce,“ řekl stařec temně. „Tady budeš dobře schován.“

„Tady spával?“ ukázal Vilík na lůžko.

„Ano.“

„A - zemřel?“

„Ne. Tady ne.“

„Kde tedy?“

„Žádný můj předchůdce neumřel na loži,“ odpověděl stařec vyhýbavě. „Můžeš klidně spát. Nebo se bojíš duchů?“

„Nebojím. Nejsem už přece malé dítě.“

„Ovšem. Jsi mladý muž. Poznal jsi už kousek světa,“ pohladil ho stařec. „Nuže, milý princi,“ nutil se do žertovného tónu, „dopřej si odpočinku, nechám tě už spát až do rána. Musíš být čilý. Čeká tě velký úkol.“

„Jaký?“

„Budeš představen celé obci a prohlášen za následníka trůnu. Svatě slíbíš věrnost a přijmeš hold.“

„Dovedu to?“

„Dám ti pokyny. Zatím dobrou noc.“

„Děkuji vám, pane!“

„Jmenuji se Antonín Horýs. Ale říkej mi dědečku!“

Poprvé po dlouhé době ulehl Vilík na slušnou postel, na hebké kožešiny. Usnul okamžitě. A jaký to byl spánek!

Probudil se. Uviděl komnatu, do které vysokým oknem padal proud slunečního světla, a zároveň vnímal výraznou melodii.

Dřevěné obložení stěny se odklopilo a k Vilíkovi vešel jeho ochránce.

„Co znamená ten zpěv?“ zeptal se chlapec.

„Oslavný chorál Gótů před chrámem. Vstávej, hochu! Je čas, abys posnídal a ustrojil se,“ znělo skoro velitelsky. A pak zase přátelsky: „Budeš vyšňořen, jak se na prince sluší. Šťastnou náhodou máš stejnou postavu jako já, jsi jen štíhlejší, ale to nevadí. Pojď, nejdřív se vykoupáš!“

Stařec přistoupil k protější stěně a otočil jednu z vyřezávaných hlavic v dřevěném obložení, jehož obdélníková část se otevřela.

Vilík vstoupil za Antonínem do prostorné místnosti a údivem vykřikl. Nebýt kopulovitého stropu a mřížoví v celé průčelní stěně, měl by dojem, že stojí na břehu okrouhlé tůňky.

Hladina klidná jako zrcadlo a křišťálově čistá byla uprostřed šmolkově modrá a k okraji přecházela v překrásně růžové zbarvení. Dno a břehy byly obloženy hlazenými narudlými nerosty. Umělý bazén budil pohádkový dojem přírodního korálového atolu, ukrytého v houští nízkých palem, filodendronů, orchidejí a jiných tropických rostlin. V křišťálové vodě bylo vidět dno v hloubce jen asi půldruhého metru.

„Až se vykoupáš,“ řekl Antonín, „stiskni tuto páku u dveří. Voda v bazénu se vymění a jemná sprcha tě osvěží.“

„Kdo vytvořil tuhle krásu?“ vydechl Vilík.

„Gótové. Hlavním tvůrcem byl Hermanrich, otec mladíka, který tě sem přivedl.“

„Pak přece nemohou být zlí. Kdo má smysl pro takovou krásu...?“

„Řekl jsem ti přece, že nejsou zlí. Jen důslední a fanatičtí ve svých zvycích, zejména náboženských. Pospěš si, hochu! Za hodinu musíme být v chrámu. Nesmíme dát na sebe dlouho čekat.“

Příjemná lázeň Vilíka osvěžila.

Radostně se oblékal do blankytné tógy, přepásané opaskem z ryzího zlata. Na dlouho nestříhané vlasy mu stařec nasadil tepanou zlatou čelenku s růžovou perlou na temeni.

Škoda, že se nemůžu vidět, zatoužil. Antonín, jako by z jeho tváře vyčetl toto přání, mu s úsměvem podal oválný stříbrný předmět, jakési zrcadlo.

„Je!“ vyjekl Vilík překvapeně. „Vypadám jako starořímský princ!“

Zatím zpěv a hluk na prostranství utichly, zato do komnaty pronikal tlumený šum z chrámu. A už se také otevřely boční dveře a vstoupila Amalasuntha, slavnostně ustrojená do bílé tógy přepásané blankytnou šerpou a se zlatou čelenkou na hlavě.

„Rada čeká,“ hlásila vážně.

Její modré oči si překvapeně změřily urostlou mladíkovu postavu, na okamžik ulpěly na jeho tváři, ale pak se v nich objevila lítost a úzkost.

Stařec Vilíka pobídl a oba vyšli ven.

Silná vůně v chrámu téměř vyrazila Vilíkovi dech. Plazila se tu namodralá pásma dýmu, nebyl však těžký a dusivý jako dým kadidla.

Jakmile vešli, zavládlo v chrámu ticho. Stařec usedl na trůn a pokynul Vilíkovi, aby si sedl do křesla zdobeného zlatem a drahokamy, které stálo před ním o stupeň níž.

Vlevo i vpravo byla už křesla obsazena, a pokud modravý závoj dýmu dovoloval, mohl Vilík přehlédnout shromáždění, které v chrámovém šeru působilo tajemně.

Vysoké postavy Gótů v blankytných tógách, semknuté v širokém půlkruhu kolem katafalku až ke krajním křeslům rady, převládaly nad skupinami šedých říz v příšeří arkád, výklenků a rozplizlého dýmu.

Najednou z pozadí trůnu vystoupilo osm vysokých a štíhlých dívek v bílých řízách. S palmovou ratolestí v ruce sestoupily dívky ze stupňů a jako andělský sbor kráčely ke katafalku, kde se rozestoupily.

V čele katafalku zůstalo prázdné místo. Avšak už přicházela devátá kněžka a zaujala místo v čele katafalku.

Víc podle úboru, v němž ji viděl už v starcově komnatě, než podle tváře poznal Vilík Amalasunthu.

„Vstaň!“ slyšel za sebou tichý Antonínův povel. A jakmile vstal, zesílil starcův hlas.

Jen málo slov pochopil Vilík z jeho gótské řeči, ale přece germánský základ v tvarosloví stačil, aby vystihl její smysl. Starcův kupodivu svěží hlas byl plný nadšení a fanatismu. Děkoval bohům za seslání svého mladého nástupce, který je důkazem milosti a ohromné přízně božstva, omládnutí staroslavného gótského národa a opětovnou zárukou jeho nesmrtelnosti.

Když skončil, vztyčil se z početné skupiny Gótů les paží a pozdravný výkřik zaburácel jako hromadný výstřel. A nato se ozval slavnostní chorál.

Když dozněl, otevřela se vysoká vrata, půlkruh Gótů se rozestoupil a bylo vidět čtyři muže, kteří na laně vlekli rohaté dobytče, velké asi jako kráva, ale s lesklou bělavou srstí tak dlouhou, že zahalovala celé tělo a splývala až k zemi. Temeno hlavy s rohy bylo ověnčeno květy.

Vilík poznal, že je to jak, protože tato zvířata viděl v hamburském zvěřinci a věděl o nich, že jejich domovem je Asie, zejména Tibet. Ale jak se dostala sem, na ostrov v Oceánii? Byla asi dovezena na některé pirátské lodi, snad na té, která sem dopravila Antonína, a jsou tu chována kvůli masu a kůži. Teď bude zvíře podle pohanského zvyku obětováno.

Shromážděním zavládlo vzrušení. Na čtyřech stranách před arkádovými sloupy visela shora silná lana, která se nyní napjala, a nahoře v klenbě se otevřely veliké čtvercové otvory, jimiž bude unikat kouř.

Gólové s jakem stanuli u katafalku a snažili se zvládnout zvíře, které se vzpíralo v předtuše smrti. Byli to statní mladíci, podobní dvojici lovců a jejich mladému veliteli, který ho sem přivedl. A už ho také poznává v první dvojici. Ano, je to on, Ataul, syn Hermanricha, prvního člena rady, jak řekl Antonín. A také už má příležitost poznat jeho otce. Z křesla vedle trůnu vstal obrovitý muž dost příjemné tváře, sestoupil ze stupňů a důstojně kráčel k čtyřnohé oběti a postavil se před ní. Pronesl krátký povel a dva mladíci ovinuli kolem nohou jaka provazy, aby zvíře spoutali. V několika okamžicích se jak svázaný do kozelce svalil a mladíci se chystali vyzvednout jej na katafalk, kde bude popraven mečem.

Avšak obětní obřad byl náhle přerušen.

Branou vběhla do chrámu stará žena. Hned na prahu se jí postavila do cesty stráž a zkříženými kopími ji zastavila. Kromě kněžek nebyla v chrámu další žena, protože ženám byl vstup do svatyně zakázán.

Stařena vykřikla několik slov a stráž ihned ustoupila.

Vilík nechápal vzrušení davu. Vzápětí však nastalo mrtvé ticho, když žena, hrdě vztyčená, stanula před trůnem.

Chvíli bylo napjaté ticho, velebné, ale zároveň děsivé. Vilíkovi se zatajil dech – a srdce – bije to jeho srdce? Šumí a hučí to děsem vzbouřená krev?

„Mluv, Brenhildo!“ slyší Antonínovu pobídku.

Z úst ženy vyšlo několik slov, Vilíkovi nesrozumitelných, ale děsivých svým ostrým zvukem. A k tomu ženina vysoká, hrdě vztyčená postava, tvrdý, odhodlaný rys kolem křečovitě sevřených rtů, rozšířené ocelově šedé oči v zsinalé, vyhublé tváři – z celého zjevu čišel šílený fanatismus, rozpoutaná vášeň.

„Bože milosrdný!“ zazněl tichý starcův povzdech – česky – a po něm hlasitá slova v gótské řeči, po nichž shromáždění jako by zešílelo. Jásot zaburácel svorně z úst Gótů i trestanců. Jenže u prvních vypadal jako radostné vytržení, které mělo zřejmě náboženský důvod, neboť Gótové, včetně rady i kněžek, klesli na kolena s pažemi vztyčenými vzhůru a s hlavami zvrácenými dozadu, kdežto z tváří trestanců se šklebila krvežíznivost a škodolibá radost. Do chorálu Gótů se mísil pustý chechtot potomků galejníků.

Když se Vilík vzpamatoval, žena zmizela. A zároveň zmizel jak, vyvedený z chrámu čtyřmi mladíky. Ani Hermanrich se nevrátil na své místo.

Tohoto šíleného stavu využil Antonín, aby řekl hochovi, jaké hrozné divadlo ho čeká. Nemohl otálet, příští děj byl neodvratný.

„Ubohý hochu,“ začal a v rozčilení si zřejmě neuvědomil, že mluví česky, „tvé nervy čeká krutá zkouška! Napni všecky síly! Zapřísahám tě – varuji tě – vydrž! Musíš se přemoci! Ani slůvkem, ani tváří nesmíš dát najevo hrůzu nebo odpor, neboť bys byl ztracen a zahynul bys v hrozných mukách zároveň s těmi, kteří budou – ach, dítě, vzmuž se! Zatni zuby! Do krve rozkousej jazyk a rty, ale mlč! Stále si opakuj: jsem princem, budoucím vládcem a veleknězem lidí, jejichž dlouhá osamocenost a odloučení od celého ostatního světa zavinily, že ustrnuli na dávných obyčejích a náboženská vášeň přerostla v šílenství, pro které je nelze přísně odsuzovat, spíše politovat. A jsem si jistý, že je polituješ, až uvidíš hrdinství, s jakým dovedou položit život – můj Bože, mluvím česky? Rozuměls mi?“

„Rozuměl, dědečku. Tvá řeč ve mně probudila vzpomínky na matku a jazyk, kterým na mě mluvila.“

„Vždyť i ty mluvíš česky! Jsi mi teď dvojnásob milý, můj synu! Přicházejí! Pojď, dítě! Poklekni sem vedle mne! Dělej, co ti budou poroučet.“

Další starcova slova zanikla ve fanatickém řevu davu, který vítal průvod.

V čele kráčel Hermanrich, oblečený do bílé řasnaté řízy a s helmou z černého kovu na hlavě, z níž se rozpínaly vytepané kovové perutě. Jeho obrovská postava působila mohutným dojmem. V ruce nesl vysoko zvednutou tyč, z jejíhož hořejšího konce, rozšířeného v jakousi kulatou nádrž, plápolal nazelenalý oheň bez nejmenší stopy kouře.

Za Hermanrichem kráčela hrdě ta stará žena a za ní čtyři příšerné postavy. Byly oblečeny do krvavě rudých, přiléhavých oděvů, s kuklami, které zakrývaly celou hlavu, takže nechávaly jen otvory pro oči, nesly dřevěná nosítka a na nich nehybně ležící lidské tělo.

Průvod kráčel triumfálně průchodem mezi hustě seskupenými davy ke katafalku, kde ho vítaly kněžky.

Nosiči se zastavili.

Vilík viděl zřetelně na nosítkách nažloutlou tvář starého muže, zarostlou šedivým vousem. Šedé oči, zapadlé ve stínu důlků, kroužily kolem, až utkvěly na něm. A tu do nastalého ticha nemocný hlasitě vykřikl.

„Zdraví tě,“ zašeptal Vilíkovi Antonín. „Vstaň, zvedni ruku a hlasitě zavolej: Ir lieben friunde tót!“*

Vilík poslechl. A těch několik slov mělo veliký účinek na Góty. Začali jásat nad svým nadějným budoucím vládcem a veleknězem.

Další děj se udál tak rychle, že Vilík neměl ani čas pořádně vnímat celou tu hrůzu.

V příštím okamžiku se nosítka s nemocným starcem ocitla na katafalku. Zahlédl na něm také hrdě vztyčenou postavu ženy, která se však v následující vteřině zlomila a pak celý obraz zmizel ve víru modrých a zelených plamenů. S hukotem vyšlehly z povrchu katafalku a nad nimi se krouživě hnal do výše sloup dýmu, vyrazil otevřenými průchody v klenbě a rozplynul se vysoko nad chrámovou střechou. Za hrobového ticha hleděly davy na sloup dýmu, který se měnil v bělavé páry a teprve pak zase ztemněl, když se zbytky těl na obětním kamenu začaly rozpadávat.

Celá tato událost se odehrála v nejhlubším tichu. Kromě hukotu plamenů a sykotu spalovaných těl nebyl slyšet nejmenší zvuk.

Tady měl Vilík důkaz, jak nesmírný je fanatismus těchto lidí, kteří v náboženské vášni a v zachování zvyků s nesmírným hrdinstvím radostně kladou živá těla do plamene, aniž z jejich úst vyšel nejmenší sten.

Teprve když škvařící se tělesné pozůstatky dokazovaly nespornou smrt obětí, rozlehl se chrámem nadšený zpěv. Gótové, dosud klečící s pažemi vysoko vzepjatými, oslavovali památku svého druha, který se rozhodl pro mučednickou smrt, jak přikazoval zákon kmene.

Pod dojmem prožité hrůzy Vilík ani nevnímal, co se dál děje. Vzpamatoval se teprve v Antonínově komnatě, kde se svezl do křesla s hlavou zabořenou do dlaní.

„Vzpamatuj se, hochu!“ domlouval mu stařec měkce.

„Ach, dědečku!“ zakvílel Vilík. „Teď už vím, co se stane i se mnou, jestli onemocním!“

„Není třeba se tak bát. Nemoci tu nejsou časté.“

„A přece už první den jsem byl svědkem.“

„Ano, lituji toho. Ale musím ti to vysvětlit. Ten muž ani nebyl vážněji nemocen, byl jen zachvácen nevolností, která by nejspíš zakrátko přešla. Nebyl také starý a byl statný. Ještě dlouhá léta mohl být živ.“

„Proč tedy?“

„Fanatismus jeho ženy, která se rozhodla obětovat se.“

„Sebe? A proč tedy byl umučen také on?“

„Byla tu celá shoda okolností. Hlavní příčinou byl ovšem fanatický záchvat ženina náboženského šílenství. Podle zdejšího zákona, rozhodne-li se žena k sebeobětování, je povinen její muž, i kdyby byl zcela zdráv, zahynout s ní.“

„A kdyby odepřel?“

„Dosud se to nestalo a myslím, že nikdy nestane, poněvadž by byl prohlášen za zbabělého zrádce kmene a vydán mnohem horší a nadto potupné smrti.“

„Jaké?“

Antonín chvíli váhal, než odpověděl.

„Jako zvíře by byl vyvlečen z obce a odevzdán na pobřeží divochům. Jak by skončil, jistě ti nemusím povídat.“

„Copak tu má žena takový vliv?“

„Ano. Abych ti docela objasnil ryze náboženský podklad: ta žena, jak víš, odůvodnila svůj jinak naprosto nemožný vstup do chrámu několika slovy.“

„Ach, ano, vzpomínám si. Co řekla?“

„Nabízím místo dobytčete za oběť bohům sebe a svého nemocného muže na počest...“

Antonín náhle zmlkl s křečovitě sevřenými rty.

„Dopověz, dědečku !“ naléhal Vilík. „Ach! Už vím! Na počest mou?“

Starcovo mlčení a sklopené oči potvrdily chlapcovu domněnku.

„Tak je to!“ chroptěl Vilík. „Já – já byl tedy příčinou smrti dvou lidí!“

„Ty osobně nemáš nejmenší vinu. Vinna je zase jen jejich náboženská zběsilost. Vždyť ty jsi vlastně obětí jako ti dva, kteří před chvílí zemřeli, a mnozí dříve...“

„Máš pravdu, dědečku, můj osud možná bude ještě horší. Jako oni zemřu v plamenech nebo v rukách divochů.“

Stařec chvíli hleděl upřeně do Vilíkových očí. Potom vstal, přistoupil těsně k němu, položil mu ruku na hlavu a hovořil tiše a klidně:

„Tobě ještě svítí hvězda. Daleko sice a matně, ale přece. Hlavu vzhůru, chlapče! Tobě nezhasla naděje!“

Errata:

30.05.2021 11:03