Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Nukleární hrátky

Martin se skokem vrátil do školy, kde už na něho čekali.

Školní sborovna mezitím doznala drobné úpravy. Její boční stěnu bez oken a dveří zbavili obrazů a nabílili. Sloužila teď jako promítací plocha. Šlo by to jistě i bez úprav, ale celá stěna byla ke sledování vzdálených dějů nejvhodnější. Promítání řídil Kryštof s Katkou, která se však víc než kvalitě obrazu věnovala sledování děje za oceánem, připravená případně pomoci.

Chlap, který se ve sborovně ocitl spolu s Martinem, byl skokem tak vyvedený z míry, že se nezmohl na odpor. Zajali ho, i když se chabě pokoušel bránit. Kouzla ho však v Čechách neposlouchala, neboť neznal »předslovo«, osobní zbraň už neměl, neboť se mu ještě v Americe proměnila v hada. Pokud odhlédneme od jeho typicky americké atletické postavy, byl bezbranný. Proti zdejší přesile mu tvrdé bicepsy nebyly nic platné.

Okamžik, kdy po Martinovi skočili čtyři atleticky vyhlížející chlapi v generálských uniformách, byl jistě nejnapínavější, jenže děj se vzápětí přenesl do Čech a Katčin otec s ředitelem školy toho čiperného generála od Martina odtrhli. Generál se pokusil uletět, ale čaroděj unese při vznášení jen zátěž nepřesahující jeho vlastní hmotnost a Američan neměl šanci. Katka »vyčarovala« typická policejní »želízka«, aby ho spoutali.

Kateřina s Kryštofem ještě chvíli přenášeli obraz z podzemního sálu amerického štábu, kde panoval pochopitelný zmatek. Nikoho asi nepřekvapilo, že zmizel vyjednavač, znali možnosti »daramildu«. Překvapení bylo, že zmizel i s generálem. V možnostech běžného »daramildu« to nebylo a generály to překvapilo. Další sledování zmatku však už nebylo zajímavé a Katka s Kryštofem radši »přenos« vypnuli. Pokračování zajetí amerického generála přímo ve školní sborovně, bylo zajímavější.

Zajímavé bylo setkání generála s Merani. Mimozemšťanka přišla do sborovny krátce poté, co zajatce přemohli a přikurtovali želízky k tělesu ústředního topení, aby neuletěl. Generál na ni jen vytřeštil oči. »Soudný člověk přece ví, že Ambíjové vyhynuli, živá Ambíjanka je nezpochybnitelný podvod«... jenže tady měl před sebou živou a nezpochybnitelnou mimozemšťanku, které se mohl dotknout. Nebyl to pouhý obraz, jehož vytvoření je už dnes v možnostech počítačové animace.

„Takové setkání jste nečekali, že ne?“ oslovila Američana.

„Ona je... ona je živá?“ vyhrkl zkoprnělý generál.

„Pochybujete o tom?“ usmála se na něho Merani. „Klidně si na mě sáhněte, nejsem přelud!“

„Ale... jak to?“ nechápal Američan.

„Přišla jsem zkontrolovat, jak využíváte naše dary,“ řekla Merani. „Ale nemohu si pomoci, nevypadá to dobře. Na to, co s nimi vyvádíte, jsme vám je nedali.“

Generál chvíli lapal po dechu jako ryba na suchu, ale pak se opět vzpamatoval a uklidnil. Jenže spolu s klidem se mu navrátilo i jeho arogantní chování.

„Co tu děláte?“ osopil se na Merani. „My jsme tu doma, ale co vy? Jste jen migranti a staráte se o věci, do kterých vám vůbec nic není!“

„V tom se neshodneme,“ řekla Merani. „Nejsme migranti, nehodláme se tady zabydlovat. Jsme trosečníci, kteří se rozhodli tomuto světu pomoci a domnívám se – ne bezdůvodně – že jsme vašim předkům i vám pomohli víc než dost. Chceme teď jedno – aby naše snaha nebyla marná. Proto nevidíme rádi, když naše dílo znehodnocujete.“

„Hleďte si svého a nemontujte se do našich věcí!“ odsekl generál. „Jestli jste trosečníci, máte nám být vděční, že jsme vám umožnili zachránit se v našem světě!“

„Jakápak vděčnost?“ nesouhlasila Merani. „Neumožnili jste nám záchranu vy, ani vaši předkové. Sami jsme tu přistáli.“

„Ale bez našeho svolení!“ vyhrkl generál.

„Vás jsme se ptát nemohli, nebyli jste ještě naživu,“ řekla Merani. „A vaši předkové byli nadšení, že jsme jim tu a tam něco dali. Dá se tvrdit, že jsme jim za svůj pobyt tady na Zemi zaplatili víc než dobře. Máme tady stejné právo pobývat jako vy.“

„Pak jste naše předky zločinně oklamali!“ vybuchl generál.

„A to mi bude říkat příslušník národa, který okradl původní obyvatele své země o všechno a zahnal je do rezervací?“ odvětila pohrdavě mimozemšťanka. „Vy jste je klamali ještě víc! Za kolik barevných sklíček jste nakupovali půdu vy? Za celý Manhattan zaplatili vaši předkové Indiánům skleněnými korálky za šedesát guldenů. Tomu ovšem neříkáte »zločinné oklamání«, že?“

„To byli Holanďané, ne naši předkové,“ ohradil se generál a hrdě se vypjal. „My se považujeme za potomky Angličanů!“

Jenže Merani ho vzápětí zchladila.

„Pokud za své prapředky považujete Angličany, ti později Manhattan nekupovali, ale dobyli,“ odvětila, čímž dokázala, že zná historii Spojených států aspoň tak dobře, jako generál. „To byli ještě větší zločinci. Války provázejí Spojené státy od vzniku dodnes. Podle vlastních údajů jste za celou dobu existence prožili bez války sotva sedm let. Co se válek týče, není na světě národ s temnější historii! A většina těch válek byla ozbrojená loupež na cizím území. Co mi na to odpovíte?“

„Že se mícháte do věcí, do kterých vám nic není!“ odsekl.

„Není?“ zpochybnila to Merani. „Vy ničíte naše dílo!“

„Jaképak vaše dílo?“ namítl generál. „Vždyť vám v našem světě zhola nic nepatří!“

„Naším dílem jsou lumuximy a s nimi existence čarodějů,“ řekla Merani tvrdším tónem. „Vytvořili jsme je na tomto světě, abychom pomohli vašim předkům, vám i vašim potomkům udělat tento svět místem, kde je radost žít. Vy z tohoto světa děláte svět pekla a války. Na to jsme vám ale lumuximy nedali!“

„Proč jste si je tedy nehlídali, když vám na nich tak záleží?“ vyjel si na ni s ironií.

„Nemáme zas tolik času, abychom to sledovali nepřetržitě,“ řekla klidně Merani. „Vždycky jen popostrčíme vývoj správným směrem a pak se uvedeme do stavu, který se dá nepřesně popsat jako »zimní spánek«. V těchto mezidobích necháváme vás lidi vyvíjet se přirozenou cestou.“

„Tak co tady děláte?“

„Už po několikáté jste se od správné cesty odchýlili,“ řekla. „Nejvyšší čas, abychom vás na ni vrátili!“

„I když o to nestojíme?“ rýpl si.

„Kdo stojí o války?“ zeptala se ho Merani. „Snad jedině vy, válečníci. Kolik vás je? Pár tisíc, snad desítky tisíc. Když započtu vaše poskoky, kteří už vůbec netuší, do jakého masomlýnku je cpete, možná pár statisíců. Proti vám stojí miliardy těch, kdo si válku nepřejí. Jste jejich parazité, vši a klíšťata, která lidem cucají krev. Vy ovšem o naši pomoc nestojíte! Mohlo by se stát, že vás zbavíme vašich nezasloužených a zneužívaných privilegií. Chcete ničím neomezenou moc a místo toho vás budeme muset změnit v nejubožejší bezdomovce. A proč? Protože jste zase, jako už po kolikáté, mysleli místo pomoci lidem jenom na sebe. Vy ubohé, chamtivé a válečnické opice! Dali jsme vám všechno, ale co jste s tím udělali?“

„Nejsme na vás už závislí!“ řekl hrdě generál. „Vezměte si vaše dary a nechte nám jen to, na co jsme přišli sami! Uvidíte, že budeme vládnout světu ještě dřív!“

„S vašimi atomovými zbraněmi byste dokázali změnit svět v peklo,“ řekla Merani. „Ale my se nechceme dívat, jak se vám to hroutí pod rukama! Nechceme, abyste zopakovali Atlantidu! Po její zkáze jsem odebrala spojení na lumuximy a s tím i kouzelnou moc pěti tisícům nenažraných čarodějů! A tenkrát jich bylo jen pět tisíc, dnes je vás parazitů mnohem víc. Tenkrát ve světě zbylo jen osm tisíc slušných, dnes jich bude ještě méně.“

„Chcete nadržovat našim nepřátelům? Pak ten svět zničí oni! A ještě rychleji než my! To taky nebude spravedlivé!“

„Ještě si to rozmyslím,“ řekla Merani. „Přiznám se, tento svět je složitější než dosavadní říše. Ale já se v něm vyznám, na to můžeš vzít jed!“

„A co takhle nechat nás na pokoji?“ navrhl generál.

„Od vás to ale sedí!“ usmála se smutně Merani. „Kdybyste vy nechávali na pokoji jiné, nevadili byste nám. Potíž je, že svět na pokoji nenecháváte. Támhle pošlete letadlové lodi, jinam úderné síly v obrněných vozidlech, jinde si zastřílíte raketami... kdybyste stáhli svá vojska z celého světa na své území, neměla bych důvod něco proti vám dělat.“

„Když se odněkud stáhneme, nacpou se tam jiní,“ prohlásil generál. „Rusové, Číňané, Arabská verbež... my přece musíme ve světě chránit naše, americké zájmy!“

„Zapomněla jsem dodat, že nemám ráda ty, kdo se roztahují na území sousedů,“ doplnila Merani. „Největší problémy ve světě děláte každou chvíli vy.“

„To si jenom myslíte!“

„Ano, myslím si to,“ souhlasila vážně Merani. „Poslyšte, já vás teď propustím na svobodu. Dokonce vás přenesu zpátky na vaše území, abych to urychlila. Vraťte se do své krysí díry a všem tam řekněte, že na vás už nikdo na vašem území nezaútočí a vaše protiatomové kryty budou od příštího týdne zbytečné. Ale snažte se stáhnout domů všechny své vojáky, rozmístěné po světě. Jinak o ně přijdete a ještě vás za ně poženu k zodpovědnosti.“

„To má být vyhrožování?“ naježil se generál.

„Říkejte tomu jak libo,“ řekla Merani. „Třeba »ultimatum«, jaká sami rádi dáváte jiným. Budu nad nimi držet ochrannou ruku ode dneška rok, aby jim nikdo neublížil. Ale ani o den víc, jasné? Pak se v těchto zemích ocitnete znenadání beze zbraní. Záleží na domorodcích, jak se k vám postaví. Rychle zjistíte, jak mají vaše hochy rádi, až vejde ve známost, že jsou bezbranní.“

„Neberete v úvahu naši sílu,“ varoval ji generál.

„Chcete tvrdit, že máte pořád sílu »zkroutit ruce« zemím, které neudělají, co si přejete²⁷?“ řekla smutně Merani.

„Víte, kolik tisíc nukleárních hlavic máme po celém světě k dispozici?“ kasal se ještě.

„V této chvíli jich máte sotva třetinu a do rána nebudete mít žádnou,“ řekla Merani. „Skenují to všechny lumuximy, i vypnuté. A to si pište, že objeví všechen štěpný materiál na světě, dokonce i ten nevytěžený! Do rána se vám zastaví pro nedostatek paliva i jaderné reaktory, včetně těch na lodích a ponorkách. Mám dost nukleárních hrátek! Bude tisíckrát lépe, když svět nadobro přijde o jadernou energii, než ji nechat ve vašich špinavých prackách.“

„To ale nahráváte Rusům, Číně, Indii a Pákistánu!“ zbledl.

„Přijdou o ni také,“ řekla Merani. „Pro ně to nebude taková rána. Beztak mají ty nukleární hlavice jen kvůli vám. Ale teď se připravte na skok. Bude trochu delší, takže se do cíle dostanete ve větším náklonu, než jste zvyklý. Vaším cílem nebude váš štáb, ale New York. Tam už si jistě rychle poradíte.“

Generál ještě otevřel ústa, aby něco řekl, jenže v té chvíli zmizel. Ve sborovně se jen trochu zachvěl vzduch.

„Poslyš, Merani,“ obrátil se na mimozemšťanku Martin. „Co to mělo být s atomovými reaktory, jak jsi mu říkala?“

„Zastaví se,“ odpověděla mu vážně Merani. „Nařídila jsem všem lumuximům, i těm dočasně nečinným, aby ve svém širším dosahu zlikvidovaly každé větší množství prvků od polonia výš. Zmizí thorium, uran, plutonium, kalifornium i americium. Zastaví se i atomové elektrárny, ale problémy s tím spojené překlenete a budou více než vyváženy znehodnocením nukleárních hlavic ve světě. Hlavice představují největší problém od zkázy Atlantidy.“

„Skončí i atomové elektrárny v Čechách?“ zeptal se Martin.

„Řekla jsem všechny,“ řekla Merani. „Bez výjimek.“

„Z toho může být black-out jako hrom!“ dodal Kryštof.

„Pomohu vám výpadky překonat,“ řekla Merani. „Vznikne z toho asi i politické napětí, ale to bude menší škoda. Odstranění nebezpečí nukleární války za to jistě stojí. Nebo si myslíš, že ne?“

„Vždyť Američané mohou světu hrozit dál!“ namítl Martin. „Mají »girolty« ozbrojené »gorrigisy«! Přinejmenším ty co k nim přeletěly po zničení generálního štábu Afro-indické čaroříše! Kdoví, jestli jich nemají víc, mohli je mít i předtím!“

„Ale to jsou naše prostředky,“ opáčila Merani. „A my dobře víme, jak na ně. Neobávej se jich. V této chvíli není na světě ani jeden. Všechny jsem dala nenápadně zničit. Roztavily se, změnily se v loužičky kovu v hangárech a v té podobě opět ztuhly. Mohla jsem je nechat prostě zmizet, ale jen ať každý vidí, že mu je nikdo jiný neukradl!“

„Škoda,“ řekla Katka. „Letěla jsem v něm, bylo to úžasné!“

„Až tohle mezidobí skončí, vrátím vám je,“ slíbila Merani.

„Američany tím nezastavíš,“ varoval Merani Martin. „I bez atomových hlavic mají největší armády světa!“

„Mají,“ souhlasila Merani. „Až pozítří skončí lumuximy vyhledávání a ničení radioaktivních prvků, začnou se celosvětově zabývat tekutými palivy. Umíš si představit kouzlo, které způsobí jejich zrosolovatění? Zastaví to civilní i vojenskou dopravu, ale vojáky to bude mrzet víc.“

„Chystáš na nás nebožáky ale pohromy!“ řekla Katka.

„Přečkáte je,“ řekla Merani. „Rozhodně ve větší pohodě než jakoukoliv válku, nejen tu atomovou.“

„No, nebude to jednoduché,“ vzdychla si Katka.

„Nebude,“ přikývla Merani.

„Ale může to stát za to,“ dodala Katka.

Merani splnila svou vyhrůžku a vypnula všechny lumuximy v Severní Americe a v Severní Africe. Přiznala, že ji k tomu vedlo nabubřelé prohlášení Američana: »Vezměte si vaše dary a nechte nám jen to, na co jsme přišli sami! Uvidíte, že budeme vládnout světu ještě dřív!«

„Jsou silnější než kdokoliv před nimi,“ přiznala jim. „Ale jsou také ještě bezohlednější než Atlantové! Tím hůř pro ně!“

„Vzala jsi jim vaše lumuximy,“ řekla Katka. „Ale nukleární zbraně vymysleli snad sami, nebo ne?“

„Bez naší vědy by nic neobjevili,“ řekla Merani. „Štěpení těžkých atomových jader se věnuje kapitola v obou »Základech«, že ano, Martine?“

„Je to tak, Katko,“ dosvědčil to Martin. „A na konci kapitoly je jasná výstraha, že tyhle jevy mají převážně náhodný charakter a produkují velké množství nebezpečných radioaktivních izotopů, takže tudy cesta nevede. Einsteina nejspíš inspirovala věta, že je v tom velká síla a dalo by se uvolnit hodně energie.“

„Einstein znal »Příručku základů kouzel«?“ divila se Katka.

„Vždyť to byl jeden z nich,“ řekl Martin. „Projdi si seznam držitelů Nobelovy ceny za fyziku, jsou v něm tři čtvrtiny čarodějů a všichni nějak souvisejí s atomovými bombami!“

„A ještě se navzájem dekorovali cenami za něco, co našli v našich příručkách!“ řekla Merani. „Ale i kdyby to objevili sami, snesla bych to, kdyby to začalo i skončilo elektrárnami. Jenže oni spotřebovali víc uranu na bomby než do elektráren!“

„Ale Einstein žil přece v Evropě,“ namítl Martin.

„V Evropě žili čarodějové bez podpory čaroříše Galadech,“ vysvětlovala Merani. „Žili zde jako ostatní lidé, jediný rozdíl byl v tom, že v Evropě nemohli čarovat.“

„Co tu tedy dělali?“ nechápal Martin.

„Vládli a vládnou,“ řekla stručně Merani.

„Vládli – bez čar?“ nedůvěřoval Martin.

„Měli to jen trochu těžší,“ přidala se k Merani i Katka. „Ale Evropa jim stála a stojí za trochu nepohodlí. Naučili se ovládat lidi penězi. Vždycky jich měli víc a proto se jim žilo lépe než nečarodějům. Krátce po Třicetileté válce se sousedící čaroříše Fasyray, Vipon a Mankuzgó dohodly a vyhlásily Evropu za »zónu bez magie«. Čarodějové ji směli využívat, ale jen bez kouzel.“

„Proč si sem nepřinesli vlastní Knihy?“

„Protože vlastní Knihy se dají připojit jedině k fungujícím lumuximům,“ pokračovala Merani. „A ty tady nebyly. Když se po Třicetileté válce zamkly zdejší Knihy, Svitky a Kameny, zamkly se i lumuximy a od té doby tu čarodějům »pšenka nekvetla«. Na to bylo třeba najít Knihu a aktivovat ji přečtením zasvěcovacího textu. Povedlo se to až vám. Tím jste odemkli nejbližší lumuxim a umožnili i cizím čarodějům užívat na tomto území kouzla.“

„Proč to neudělal někdo jiný už před námi?“ nezdálo se to Kryštofovi. „Nemohli sem dovézt nějakou vlastní Knihu?“

„Knihy se nedají jen tak převážet z místa na místo,“ řekla Merani. „Aktivní Knihu smí převážet jen ten, kdo je s ní spojený. Když se o to pokusí jiný čaroděj, Kniha se prostorovou fluktuací sama vrátí. Vlastník ji převážet smí, jenže se mu kniha na hranici lumuximu zamkne a všichni ztratí »zasvěcení«. Do toho se jim ovšem nechtělo a nevyužité zdroje Afro-indická nemá. V Evropě jich bylo dost, jenže donedávna bylo téměř nemožné objevit je.“

„A jak to tenkrát bylo dál?“ zeptal se Kryštof.

„Tím, že lidi ovládali penězi, vznikaly v Evropě příliš často války. Napoleon, Španělsko, Prusko a Rakousko. Dvacáté století postihly dvě světové. Čarodějové na nich vydělávali neskutečné peníze financováním obou stran, zatímco miliony lidí jen trpěly a hynuly. Na konci poslední světové války si vítězné mocnosti uspořádaly konferenci, kde si dohodly rozdělení světa. Byla skoro zrcadlovým obrazem téže konference čarodějů. Jenže časem to nestačilo. Na poslední konferenci se čarodějové dohodli, že se Fasyray, Mankuzgó i Viponi z Evropy úplně stáhnou, jenže na tom opět vydělali jen čarodějové Viponu, kteří měli v Evropě své »nečarodějné poskoky« – vládce a hlavně bankéře, kterých se to nedotklo. Afro-indické čaroříši tak připadla skoro celá Evropa.“

„My jsme mysleli, že je to vstřícné gesto Rusů!“ vzdychl si ředitel školy.

„A zatím to byla jen dohoda čarodějů,“ dodala Merani.

„Rusové a Číňané mají čaroděje také?“ vyzvídal Kryštof.

„I v těchto národech jsou čarodějové,“ ujistila ho Merani. „Všude vládnou a do válečných masomlýnků posílají místo sebe obyčejné lidi. Ani tyhle čaroříše nejsou bez viny. Proto jsem se rozhodla odebrat postupně lumuximy všem.“

„Jenže když lidi zbavíte čarodějů, zhroutí se civilizace lidí a výsledek bude srovnatelný s válkou,“ řekla tiše Matinka.

„Vím,“ řekla Merani. „Nesmím to provést nezodpovědně. Prvním krokem bude likvidace štěpných materiálů, ta už probíhá. Zastaví to atomové elektrárny, ale vyloučí to zničující nukleární válku. Druhým krokem je vypnutí lumuximů, to čarodějové ztratí největší díl moci, ale ostatních lidí se to dotkne nejméně. Třetím krokem bude likvidace fosilních paliv, tu musím včas připravit. Nejprve zkusím něčím nahradit chybějící elektrárny, už o tom přemýšlím. Zatím se mi jako nejvhodnější jeví elektřina. Co byste řekli kapesní elektrárničce, velké jako rozvodný transformátor? Vešly by se místo nich do stejného prostoru trafostanic...“

„Nevyřeší to elektrické lokomotivy,“ namítl Martin.

„Ale vyřeší,“ usmála se Merani. „Vejdou se i do lokomotiv a pak, jako u malých trafostanic, odpadnou i přívodní dráty. Vešly by se i do automobilů.“

„To by vyřešilo nejvíc problémů,“ dodal Martin. „Sebralo by to čarodějům víc moci než odstřižení od lumuximů. Všichni přece víme, že poslední dobou nevedli války o demokracii, ale o naftu. Když si představím, jak budou zuřit...“

„Nějak se mi to nezdá,“ pochyboval učitel Hiller. „Energie z ničeho, to by bylo perpetuum mobile!“

„»Arachdl« samozřejmě nemůže vytvářet energii z ničeho!“ usmála se Merani. „Jen ji mění z jedné formy na druhou. Vlastně je to jen přijímač energie, dodávané lumuxim, které ji získávají ze slunce v podobě neutrin. Tuto formu energie lidstvo nedokáže ani zachytit, natož zpracovat.“

„To by definitivně odstranilo petrodolary a s nimi se vypaří moc finančních čarodějů,“ mínila Kateřina.

„Máš pravdu,“ řekla Merani. „Víte co? Nebudeme o tom diskutovat, pojďme s tím začít. Máme teď klid, než se Američané vzpamatují ze ztráty své nukleární síly. Založíme zde ve městě malou továrnu na kapesní elektrárničky. Připravím tu první, vhodnou do trafostanic. Martin s Kryštofem ji pak pozmění na varianty do lokomotiv a automobilů, to zatím tak nespěchá...“

„Ti kluci přece nejsou projektanti!“ namítl ředitel.

„Nejsou to projektanti podle lidských měřítek,“ souhlasila Merani. „Ale projektování u lumuximů vypadá úplně jinak. Já to kluky naučím. Když zvládli změny základních kouzel, bude to pro ně hračkou.“

„Kluci budou projektovat...!“ chytal se ředitel za hlavu. „A my dospělí se na ně budeme jen dívat?“

„Někdo to musí organizovat,“ řekla Merani. „Já to nebudu a kluci na to nemají zkušenosti. Organizace bude tedy ležet na vás dospělých.“

„A já nic?“ vyhrkla Katka.

„Ty, děvenko, dostaneš jinou úlohu,“ řekla Merani. „Možná důležitější než všechno ostatní.“

„Ale jestli se atomové elektrárny zastaví v dohledné době, pak to chce fofr,“ připomněl všem Martin.

„Máš pravdu,“ přikývla Merani. „Takže se, kluci, seberte, pan ředitel vám odemkne fyzikální kabinet a dáme se do těch elektrárniček! Ostatní dospělí teď vymyslí, jak založit tu továrnu. Ať to má oficiální punc. Hlavním objektem bude školící středisko montérů. Čarodějů je v Čechách málo, většinu práce musí zastat obyčejní lidé, ale na tuhle technologii je musíme přeučit.“

„Takže – jdeme na to?“ rozjasnil se Kateřinin otec.

„Jdeme!“ řekla Merani.

Samozřejmě by na založení továrny neměli dost peněz, ale mimozemšťanka se rozhodla využít finančních ústavů protivníků z Afro-indické čaroříše. Dalo se čekat, že čarodějové podniknou nějaká opatření, aby tomu zabránili, ale než se rozhoupají, bude továrna oficiálně zaregistrovaná a těžko jí mohou ublížit.

Potřebné finance přišly odněkud, odkud je nikdo nečekal.

V Indii, nedaleko města Dillí, zemřela v požehnaném věku pětadevadesáti let bez přímých potomků indická kněžna. V závěti rozdělila své jmění na dva díly. Větší odkázala svému osobnímu lékaři a menší díl jeho spolustudentovi kamsi do České republiky jako výraz díků za pomoc při studiu. Kněžna ve své poslední vůli zdůraznila, že by její lékař bez přítele v Čechách nevystudoval a neprodloužil by jí svým uměním život do pětadevadesáti let.

Indičtí právníci závěť pečlivě přezkoumali z hlediska nejen indického, ale i anglického práva a neshledali na ní vady. Geolog Jan Hiller se tak stal přes noc miliardářem, neboť hodnota jeho podílu činila neuvěřitelných dvě stě padesát osm milionů dolarů.

To se rozumí, že si český stát vybral svůj lví podíl v podobě dědické daně ve výši čtyřiceti procent, tedy dvě a půl miliardy. Panu Hillerovi ale i po zdanění zůstalo skoro tři a půl miliardy korun a s tím se dala postavit i větší továrna, než jakou zamýšleli.

Kateřinini rodiče z toho koupili ve městě bývalou faru. Získali ji levně, byla už dlouho neudržovaná a nutně potřebovala opravy všeho druhu – fasáda, výměna shnilých stropů, elektrorozvody, voda a kanalizace. Důležité na ní bylo vlastně jen umístění skoro ve středu města. Vzniklo tak školící středisko pro novou továrnu, kde Kateřinini rodiče převzali úlohu správců i prvních školitelů.

Továrna také vznikla přestavbou. Za městem ležely ruiny starého opuštěného pivovaru, který komunisté brzy po znárodnění zrušili a od té doby chátral. Nějakou dobu v něm byly sklady, ale když došlo na restituce, získali dědicové původních majitelů jen ruiny a nemínili je obnovovat. Pivovarskému řemeslu beztak už ani nerozuměli a zaučovat se je ani nelákalo. Měli své životy, jiné zájmy a o ruiny starého pivovaru nestáli. Pan Hiller je koupil za cenu pozemku, najal stejnou stavební firmu, jaká opravovala faru, a nechal obnovit, co stálo za obnovení. Získal tak dvoupatrovou budovu s velkými sklepy, dvě menší skladiště a velký dvůr, kde se brzy objevily nové kamiony a »továrna« mohla zahájit výrobu. Jediné, co v ní chybělo, byly výrobní stroje. Nebyly potřebné, výrobu zajistí lumuxim. Čarodějové nic takového pro lidi nikdy nedělali. Vlastnili spoustu továren, ale nechali v nich pracovat ne-čaroděje, aby na ně vydělávali peníze.

Na čarodějné továrny nebyl svět zvyklý.

Se začátkem školního roku ve škole opět zašuměly hlasy školáků a také učitelé se vrátili do tříd. Trojlístek čarodějů však přestal do školy chodit. Kateřina, Martin a Kryštof dostali neobvyklý dárek: závěrečné vysvědčení jako doklad o ukončení základního vzdělání. Mohli jít rovnou na vysokou školu, kdyby o to stáli, ale učitelé věděli, že jejich znalosti jsou vyšší, než jim dá kterákoliv škola v Čechách a vlastně na celém světě. Doklad o ukončení základního vzdělání byl potřebný především pro byrokraty, aby nemohli šikanovat rodiče, že neposílají děti řádně do školy.

Samozřejmě se to ve škole rozneslo a většina spolužáků to našemu trojlístku záviděla, i když se souběžně s tím nesly pověsti i o jejich nebývalých znalostech, které za tím stály. Vždyť ti tři dnes učili učitele! Závist ale patří k vlastnostem lidí, i když každý musí uznat, že předmět závisti je zasloužený tak výjimečným úsilím, jakého závistivec ani není schopen.

Kateřina, Martin a Kryštof se však už od svých vrstevníků natolik vzdálili, že si vlastně s nimi neměli co říci. Učitel Hiller správně odhadl, že »tyhle děti si už nikdy nebudou hrát«. Jenže ty děti souběžně s tím vyspěly. Ne fyzicky, ale duševně. Mohly se směle srovnávat s vysokoškolskými studenty a v mnoha směrech měly větší zkušenosti než mnozí dospělí. Kolik dospělých mělo příležitost vyjednávat s generálním štábem nepřátelské mocnosti? A kolik dospělých umělo pracovat s mimozemskou technologií, jako tihle dva kluci? Martin s Kryštofem se brzy zapracovali, takže sami dokázali připravit výrobu dalších užitečných strojů. Merani na ně zpočátku dohlížela, ale pak je nechala pracovat samostatně a jejich dílo hodnotila jen pochvalně.

Už nebydleli v paneláku na kraji města. Kateřina i s rodiči se přestěhovali do fary, kde měli »správcovský byt«. Po dlouhém vyjednávání přistoupili rodiče Martina a Kryštofa na návrh, že se tam do menší komůrky nastěhují i kluci. Původní návrh byl, že se tam přestěhuje celá rodina, ale rodiče kluků stěhování odmítli. Prohlásili, že chtějí žít poctivě a s kouzly se to neslučuje. Dost na tom, že to nekazili synům.

Kluci se dali do navrhování. Nezávislým zdrojům elektřiny začali říkat mimozemským názvem »arachdlit«, neboť čeština pro tyto stroje odpovídající slovo neměla. Název se v Čechách rychle ujal a když továrna začala »vyrábět« i pro sousední země, převzali mimozemský název z nedostatku vlastního názvu i tam. Továrna vychrlila do Čech obrovskou sérii malých blokových arachdlitů, nahrazujících blokové trafostanice a kluci brzy pod dohledem Merani navrhli i mobilní »arachdlity« pro elektrické lokomotivy. Chyběl jen poslední krůček k »arachdlitům« pro elektromobily.

Merani je pak opustila a stáhla se. Nebydlela s nimi ve faře, nyní »školícím středisku«, neukazovala se. Telepaticky ji mohli zavolat jen čarodějové z první skupiny, tedy trojlístek nejmladších čarodějů, jejich rodiče a učitelé.

Další vývoj bude už jen na nich...

Po zastavení atomových elektráren se energetika prakticky celé Evropy ocitla na pokraji katastrofy. Čechy nebyly výjimkou. Klasické elektrárny ani obnovitelné zdroje nestačily, fotovoltaika dávala proud jen ve dne, větrníky často dusilo bezvětří a dovážet elektřinu nebylo odkud. Dispečeři jednotlivých zemí se snažili přetížené energetické soustavě ulehčit vypínáním méně důležitých spotřebičů, ale protože ani to nestačilo, odpojovali celé oblasti, které se pak ponořily do tmy. Pojem »black-out« se stal jedním z nejčastěji používaných.

Evropská komise si přispíšila s vydáním nařízení, že nikdo nesmí v době večerních špiček provozovat na území Evropské unie elektrické lokomotivy a velké továrny se musí vypínat podle pokynů energetických dispečerů. V době špiček se měla pod hrozbou drastických pokut odstavovat všechna elektrická vozidla městské dopravy, což znamenalo kolaps, neboť autobusy nemohly při nejlepší vůli nahradit tramvaje, trolejbusy ani metro.

Jenže do toho přišla nabídka zcela neznámé továrny kdesi v Čechách na »arachdlity«, generátory elektřiny zcela nezávislé na energetické rozvodové soustavě. Odmítnout takovou nabídku by mohl jen nesvéprávný hlupák. Továrna »Hiller a spol« zaručovala spolehlivost dodávek elektřiny za stálou cenu ve výši desetiny ceny od jiných dodavatelů. Zakrátko byla na energetické rozvodné soustavě nezávislá veškerá elektrická trakce městské hromadné dopravy a díky tomu se doprava rychle stabilizovala.

Firma „Hiller a spol“ vyřešila energetickou krizi na území České republiky, odkoupila firmu »Škoda lokomotivy« a začala modernizovat elektrické lokomotivy a vyvážet je i do zahraničí. Smlouvy na přestavbu lokomotiv pro Německé dráhy a pronájem »arachdlitů« pro podniky městské hromadné dopravy v Německu naznačovaly, že i Německo nastoupí cestu, pracně prošlapanou v Čechách.

Zdálo se, že se to nedá zastavit.

Další návštěva zástupce Indicko-asijské čaroříše Mankuzgó Zulugacha našla v Čechách novou, rychle se rozrůstající čaroříši, prohlašující se za nástupkyni čaroříše Galadech.

Zvěsti o »arachdlitech« se mezitím dostaly i do Asie a proto vlastně Zulugach přiletěl. Chtěl si o těchto věcech pohovořit se zástupci čaroříše Galadech. Čekalo tu však na něho hned několik překvapení, jedno větší než druhé.

Prvním – a současně největším a nejvýznamnějším – bylo setkání s Merani. Pochopitelně ji zajímaly názory představitele čaroříše, která zjevně nemá dobré vztahy s Afro-indickou čaroříší. Její dosavadní informace o Mankuzgó byly příliš kusé. Zajímalo ji, zda rozpory mezi Mankuzgó a Vipony jsou ideologické, nebo zda jde spíše o konkurenční vztah hegemonů. Meranino kriterium bylo, zda čarodějové aspoň občas pomáhají lidem. V tom se však Indicko-asijská čaroříše Mankuzgó od ostatních čaroříší ani od Viponu nelišila. Vlastně jediní čarodějové, kteří lidem na svém území jakž takž pomáhali, byli šamani Severoindiánské čaroříše Keoguas. Jen ti se snažili, aby se lidé měli lépe. Bohužel jejich zaměření na »život v souladu s přírodou« způsobil jejich prohru s dravou Afro-indickou čaroříší. Lidem proto nepomohli ani oni, naopak, odmítáním nutné obrany přispěli k jejich vyvražďování.

Čarodějové z Mankuzgó měli na svědomí podporu zločinců v době »Velkého kormidelníka Mao-ce-tunga«, kdy po čínských řekách plavaly tisíce mrtvol a životní úroveň většiny lidí v Číně se neúnosně propadala směrem dolů. Zcela uhozené hospodářské experimenty, jako »Vysoké pece na každý dvorek«, »Kulturní revoluce« spojená s ničením veškeré zahraniční kultury (neboť je nepřátelská) i domácí (nedostatečně rudá), nebezpečně posouvaly Čínu k době kamenné. To všechno nechávalo čaroděje z Indicko-asijské čaroříše Mankuzgó v bohorovném klidu, stejně jako jim už dřív nevadily války na území, které měli kontrolovat a místní lidi podporovat. Nevadilo jim dobytí Indie Afro-indickou čaroříší. Spokojili se tvrzením, že tam čarodějové Viponu oficiálně nejsou, ale přehlíželi, že nezakrytě financují své poskoky – dobyvatele z Británie, Holandska a další. Nehnuli prstem, když se Japonsko militarizovalo, nepomohli Číňanům, když je Japonci napadli a na dobytém území řádili jako hordy Mongolů o pár století předtím.

Když Čína vyhnala z Tibetu její pseudoelitu i s dalajlámou, obsadili největší klášter Tibetu ve Lhase a udělali si z něho svůj »hlavní stan«, ale opět nic nepodnikali pro lidi okolo. Projevovali se jako »elita«, kterou lidé nezajímají. Pravda, lidem významně pomohla sama čínská okupace, Číňané svrhli jeden z posledních otrokářských režimů světa a odstavili lámaismus, kterému se dalo říkat »fašistický buddhismus«.

Otázkou je, proč v Čechách pomohli skupince čarodějů, když pomoc opravdu potřebovala. Pomoc lidem v nouzi to zřejmě nebyla, spíš pomoc potenciálním spojencům proti Viponům. Je ale otázka, jak by se to vyvíjelo dál nebýt Merani. Skutečností je, že Zulugach při spatření Merani ztuhl jako špalek a chvíli nebyl schopný slova. Na rozdíl od Viponů, ať z africké nebo z americké větve, se nepokoušel existenci Merani zpochybňovat. Merani mu popsala jednání na Středním Východě, které skončilo zničením generálního štábu Viponů namísto paláce ve Lhase. Zulugach Merani zdvořile poděkoval, že zachránila čaroříši Mankuzgó, ale přitom tvrdil, že by »girolty« Viponů jeho krajané zničili i sami.

„Ať byste je zničili nebo ne, zkáza by vaše území zasáhla,“ řekla Merani. „Gorrigys představuje příliš mnoho nashromážděné energie a když se takové množství uvolní, nejbližší oblast zemské kůry tak jako tak praskne. Od Indie k vám jsou oblasti tak hustě zalidněné, že by počet mrtvých dosahoval až stonásobku čísel než při jejich chybném útoku na vlastní území.“

„Možná,“ připustil Zulugach. „Ale Lhasa by to přečkala. Ubránili bychom ji. I my máme »girolty«.“

„Nemáte,“ ujistila ho Merani. „V této chvíli je nemá nikdo. Nařídila jsem všem lumuximům jejich ekologickou likvidaci, což znamená nejprve odsát energii, pak roztavit.“

„To nebylo uvážené rozhodnutí,“ zamračil se Zulugach. „Byla to vynikající letadla. »Girolty« se bohužel nedají vytvářet, měli jsme je ještě od vás. Lidstvo tím o hodně přišlo.“

„Lidstvo? Kdo je na Zemi používal?“ ušklíbla se Merani.

„Nemohli jsme je dát lidem obecně,“ bránil se Zulugach. „Měli jsme jich jen pár.“

„»Girolty« zase budou,“ ujistila ho Merani. „Vytvořili jsme vám je kdysi v omezeném množství, abyste se jimi nenapadali – ale jak jsem nedávno zjistila, beztak jste je používali k válčení. Jsou to příliš silné prostředky a příště si dobře rozmyslím, kolik jich na světě nechám, až tohle skončí...“

„Doufám, že to dopadne dobře,“ pokrčil rameny Zulugach. „Nejsme na »giroltech« závislí. Když je nebudou mít Viponi, nám chybět nebudou. Přiletěl jsem klasickým dopravním letadlem, jde to také. Mě spíš zajímá, co se děje v Čechách. Na celém světě se zastavily atomové elektrárny. Ne že by nám to vadilo, ale lidé jsou bez nich nešťastní. A to i u nás, natož ve vyspělých zemích, kde jich bylo víc.“

„Moc se nad ně nevyvyšujte!“ utřela ho Merani jako tabuli. „»Girolty« jsou opravdu jen maličkost, ale chystám se vypnout všechny lumuximy a to se dotkne i vás.“

Zulugach strnul ještě víc.

„Ale proč?“ vybuchl po několika vteřinách uvažování.

„Víš, co je psáno na titulní straně »Dějin Knih a Kouzel«?“ zaskočila ho Merani. „»Tatufal lony sabůcych« – vraždit nikomu nedovolte! Co mi řekneš na řádění Japonců v Číně za poslední války? Nebo na Rudé Khméry Pol Pota? A vládu Mao-Ce-Tunga, kdy po řece Jang'c plavaly tisíce mrtvol?“

„To si přece dělali sami lidé!“ namítl Zulugach. „Jen tak mimochodem, Japonsko je dneska velice mírumilovná země!“

„Ano, ale pod Američany, tedy pod Vipony,“ řekla Merani. „Vaše zásluha to není.“

„Za to nemůžeme,“ hájil se Zulugach. „Američané se tam nakufrovali za poslední války a Afro-indická čaroříše je tam drží zuby nehty. Hrozili nám, že celé Japonsko vyvraždí atomovými bombami, když je budeme provokovat.“

„A myslíte, že by to udělali?“ podívala se na něho Merani.

„U Afro-indické čaroříše nikdy nevíte, čeho jsou schopni,“ vzdychl si Zulugach. „Po Hirošimě jim věříme i tohle.“

„Američané z Japonska odejdou, neboť už atomové zbraně nemají,“ řekla Merani. „A vám dám ještě jednu příležitost, pak se teprve rozhodnu. Vyzvedněte si od zdejších kluků, znáte je přece, jejich »arachdlity«, vraťte se domů a začněte vašim lidem těmito strojky nahrazovat atomové elektrárny. Čím dřív to dokážete, tím méně lidí bude u vás nešťastných. Zkrátka ukažte, že dokážete pomáhat i těm obyčejným lidem, nad které jste se neoprávněně vyvyšovali. Jestli se vám povede zachránit všechny vaše národy od Indie po Japonsko, uznám vaši snahu a možná vám lumuximy nevypnu. Naopak vám mohu dodat chybějící zdroje, myslím tím Knihy. Máte jich tam poměrně málo.“

„Spoustu Knih od nás odvezla Afro-indická,“ vysvětloval to Zulugach. „Z Indie a Číny hromadně odváželi Knihy Britové, z Japonska Američané. Nejspíš všechny skončily u Afro-indické, některé až u jejich Americké sekce.“

„Nebudou jim nic platné,“ řekla Merani. „Udělám si nový soupis Knih a rozdělím je spravedlivě. Ale na to se musím ještě pořádně rozhlédnout. Zatím jsem neměla dost příležitosti číst myšlenky. U tebe to ještě šlo, ale spousta lidí – a podle všeho i čarodějů – jsou duševní zrůdy. V Japonsku řádí Yakuza a v Číně Triády, oboje přitom občas spolupracují s Policií, což je hanba!“

Zulugach mlčel. Neměl co na to říci. Zdálo se, že Merani se jeho mlčení – nebo spíš jeho utajené myšlenky – líbily.

„Mám na tebe ještě jeden dotaz,“ řekla po chvilce. „Mohl bys mi něco sdělit o zbývajících čaroříších? Nemyslím fakta, jaká se najdou v »Dějinách Knih a Kouzel«. Jednal jsi s nimi někdy? Dobře, jednal, ale jakým dojmem na tebe působili?“

Zulugach chvíli přemýšlel, což bylo pro Merani totéž, jako kdyby své myšlenky říkal nahlas.

„Dobře, děkuji ti,“ řekla po chvilce. „Koukám, že nějakou chybu najdu všude. Ale to si ověřím sama. Teď jdi vytáhnout z kluků jejich »arachdlity«, to bude nejrozumnější.“

Otočila se – a zmizela.

------------------------ Poznámky:

  27 Autentický výrok Baracka Obamy

Errata:

19.07.2021 18:22