Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Slunovrat

Celý týden po Kateřinině památné cestě do Tibetu se oba kluci zabývali přetahováním nových kouzel pomocí ruských satelitů. Kateřina jim ve své hlavě přinesla především satelitní přenosy, navíc jen pár kouzel, jaké by se jim hodily ihned, třeba při nenadálém vpádu Viponů. I když Zulugach uznal, že Martinovo »Zrcadlo« je lepší a sliboval si od toho úspěch v případném konfliktu.

Jenže trojlístek neměl před sebou jen čarování. Současně se slunovratem se blížil i konec školního roku a málo platné, školní známky si museli zasloužit sami.

Výhodou kluků bylo, že spolu s Knihami získali vědomosti v technických předmětech matematikou počínaje. Výhodou jejich kamarádky Kateřiny byly znalosti z dějepisu a zeměpisu, jak rychle zjistily učitelky Stehlíková a Nejezchlebová. Všichni tři pak měli společnou výhodu v cizích jazycích, ale úspěšně se snažili zapírat všechny, které se neučili. Jinak ale oslňovali učitele i spolužáky, protože byli v cizích jazycích naprosto suverénní.

Aby ne, když za tím bylo kouzlo »malasik«!

Byl to ale podvod, nebo ne? Řeklo by se podvod, vždyť bez kouzla byly jejich vědomosti žalostné, jazyky se přece neučili. Jenže kouzla byla pro ně druhou přirozeností a když na ně někdo promluvil jakýmkoliv cizím jazykem, čistě podvědomě přepnuli kouzlo »malasik« do tohoto jazyka a už nejenže všemu rozuměli, ale klidně a přirozeně tím jazykem i mluvili. Co byste s nimi pak dělali, kdybyste byli na místě učitelů? Vždyť ti tři ovládali jazyky lépe než jejich učitelé! Trojlístek zkrátka exceloval ve všech předmětech a učitelé si je nemohli vynachválit. A to i Matinka s Hillerem, kteří o příčině těch udivujících úspěchů věděli. České školství dnes uznává možnost domácího vyučování s občasnými zkouškami, jenže žádá, aby výuku vedl člověk s vysokoškolským vzděláním. Což rodiče Kateřiny, ani Martina a Kryštofa nebyli, takže ti tři museli dál sedět ve třídě, i když už jim škola neměla co dát.

Kromě nesporných výhod měl trojlístek i spoustu nevýhod. Nejhorší pro ně bylo, že přišli o dosavadní kamarády. Někteří se jim začali vyhýbat ostentativně, jiní s provinilým úsměvem, ale mezi sebe je nepustili a museli si vystačit jen mezi sebou. Víc se to dotklo Kateřiny. Kluci byli aspoň dva, ale ona si teď nemohla podebatovat s žádnou dosavadní kamarádkou. A je přece jasné, že některá holčičí témata se s kluky probírat prostě nedají.

A nebylo to jen ve škole, ale v celém městečku. Všichni už věděli, že tu žijí čarodějové. A za Matinkou coby třídní přišlo už několik rodičů s požadavkem přeřadit »ty čarodějníky« do jiné třídy. Všichni přeci vědí, že umí »uřknout« a dva její spolužáci už byli kvůli ní v nemocnici.

Matinka rodiče pochopitelně chlácholila. Tvrdila, že v celé škole po odstěhování Veselých a Kádárů skončila šikana. Je sice pravda, že spolužáci cítí k této trojici jistý obdiv, až skoro úctu, ale ta je spíš tím, že jsou mimořádně nadaní a nemají ve škole problémy. Škoda, že takových není většina!

Stěžovatelům se pochopitelně protáhly obličeje, i když jen obrazně. Do třídy chodí čarodějové a čarodějnice a třídní učitelka si je ještě pochvaluje! Spokojení rozhodně nebyli a nespravila to ani pochvala jejich ratolestí, že ani na ně nejsou poslední dobou žádné stížnosti. Neuvědomili si, že takhle vlastně začínají typické hony na čarodějnice?

Asi ne... člověk si chyby přizná málokdy.

Čím víc se blížil slunovrat, tím byl náš trojlístek čarodějů nervóznější. Blížila se chvíle, kdy dozor nad kouzly převezmou dospělí. Jestlipak nezačnou držet mládež více na uzdě? Jestliže dnes své žáky uznávali jako autoritu přes čarodějnictví, budou je uznávat, až budou čarodějové i oni? Málo platné, ten pocit uznání všem třem lichotil a neradi se ho budou vzdávat. A koho mezi sebe vezmou? Měli by vzít ty nejlepší. Bylo přece jasné, že příští taková příležitost bude až za rok.

Katka se na tom s kluky dohodla už dávno. Jako první dá Knihu číst rodičům. Kluci neměli námitky, jen je mrzelo, že jejich rodiče nejsou tak vstřícní. Odsunutí vlastních rodičů kluky příliš nebolelo. Čím později, tím lépe. Beztak si nebyli jistí, co na jejich nabídku řeknou. Být čarodějem není jen tak! Katka si to mohla dovolit, její rodiče byli vzor porozumění. Chtěla to proto nejprve nabídnout mámě, následující den tátovi a pak už přijde novoluní, kdy mohou přibrat dalšího.

Na tom se ale nemohli shodnout. Katka by dala přednost Hillerovi, kluci fandili Matince. Jeden z nich bude muset celý rok počkat, víc noviců Kniha prostě nepřijme a basta! Hádat se s ní nemohli, Kniha byla silnější. Tady nemělo smysl brblat o nějaké »nespravedlnosti«. Kniha nemůže napravit všechny křivdy světa. Knihy nenapraví ani zneužívání čaroději Afro-indické čaroříše. Kdyby měly Knihy inteligenci, měly by takové věci odmítnout, ale jim to vůbec nevadí, hlavně když dodržují pofidérní pravidla.

Čas však ubíhá pořád stejně a slunovrat přišel nezadržitelně jako každým rokem předtím i potom. Katka využila krátce před ním společné chvilky s rodiči, aby jim tajuplně sdělila, že i oni budou brzy čaroději jako je ona sama. A po pravdě řečeno, žádný odpor neočekávala. Trochu údivu vzbudila její nabídka umožnit to nejdřív matce. Otec se cítil odstrčený, i když mu Katka slíbila totéž o den později, ale pak uznal, že jde o prkotinu. Víc odstrčení budou rodiče Martina a Kryštofa, kteří musí počkat ještě celý rok, až se Kniha uvolí přijmout i je. Letos přitom zbývá jedno místo, které využijí pro učitele, neboť doufají, že budou »dobrými lidmi«. I když letos mohou vzít jen Hillera a Matinka musí počkat.

„A co kdybyste to přehodnotili?“ zeptala se dcery maminka. „Což vzít nejprve oba učitele a s nimi z naší rodiny jen tátu?“

„To nemyslíš vážně!“ zakabonila se Katka.

„Proč ne?“ řekla maminka. „Já bych si na to klidně ten rok počkala. Vzpomeň si, jak jsi nás dva při první nebezpečné situaci vyhnala z domu, že ti táta nepomůže. Nebylo by lepší, aby byli mezi vámi ti, kdo už ledačemu rozumí? Nemyslíš, že by učitelé, lidé s vysokou školou, nezvládli ta vaše »kouzla« rychleji? Nebyli by pak i pro vás užitečnější?“

„Výhodnější i užitečnější bude, když bude naše rodina celá čarodějná,“ vrtěla hlavou Katka. „Aby nás nikdo nemohl vydírat ubližováním ne-čarodějů.“

„A nebylo by ještě lepší, kdybys to nejdřív nabídla chlapům a pak teprve, i když až po roce, nám zbývajícím? Chlapi by mohli rodiny lépe ochránit!“

„U kouzel na fyzické síle nezáleží,“ řekla Katka. „Když jsem potřebovala sílu, řekla jsem Martinovi, aby se změnil v tygra. Udržel by třeba deset lidí.“

I když maminku jinak poslouchala, tohle si nenechala vzít. Na slunovrat se těšila, měla ho v kalendáři červeně zatržený, Knihu měla v »domě Nikové« již zmenšenou, aby ji mohla prostě popadnout a odnést domů. A ve škole připravovala učitele Hillera jako třetího, ale tam to vypadalo hladce, učitel byl na to zvědavý jako školáček na Vánoce. Ve škole ale všichni dělali jakoby nic. Samozřejmě se blížil konec školního roku, žáci byli pochopitelně nervózní ze známek a ještě víc z odezvy rodičů na ně, ale jinak se to od jiných roků nelišilo.

Letos to ale bude jiné...!

Před polednem zastavilo před školou auto Policie. Policisté vystoupili a když zjistili, že je hlavní vchod zavřený, zazvonili na školníka a nařídili mu, aby jim okamžitě otevřel.

Školník o podivné návštěvě nejprve informoval ředitele, ale ten neměl nejmenší tušení, proč se Policie o školu zajímá. Raději přikázal školníkovi otevřít a uvést policisty do ředitelny. Jenže policisté si nevšímali školníkovy nabídky doprovodu do ředitelny a sami zamířili do křídla budovy, vyhrazeného pro nižší ročníky základní školy. A navzdory školníkovu důraznému upozornění, že je vyučování, vtrhli do jedné třídy. Jako kdyby to tu znali.

Kateřině stačil jediný pohled, aby pochopila, s kým má tu čest. Odpudivé obličeje policistů nezapřely cizokrajný původ. Velké nosy, odstávající plachty uší, na každé tváři bradavice, jako kdyby vypadli z pohádky o zlých černokněžnících.

Viponové!

„Tady jsou!“ zahuhlal jeden z policistů.

„Tady nemáte co dělat!“ pokusil se je zastavit učitel Hiller, ale policisté si jeho protestů nevšímali.

„Jsme Policie České republiky, neopovažujte se klást nám odpor!“ řekl druhý policista. „Vezmeme si jen tři vaše žáky!“

„Nechte mi je, pane učiteli!“ řekla nahlas Kateřina. Vstala ze své židle a z bundičky pomalu vytáhla kouzelnou hůlku »kérto«.

Ukázalo se, že policisté tuto tyčinku dobře znají. Dříve než ji mohla Kateřina na kohokoliv namířit, vytrhli z uniforem podobné hůlky i oni. Pak se ale třída naplnila jekotem všech dětí.

Dvěma ze tří policistů se znenadání stalo cosi příšerného. Horní části jejich těl se prudce roztočily na jednu stranu, nohy na opačnou, tělo se začalo kroutit jako když pradlena ždímá mokré prádlo a z uniforem začala do všech stran stříkat krev. Ve vteřině byly z obou jen zkrvavené hromádky, cáry uniforem se promísily s krvavými kusy masa, ze kterého trčely úlomky kostí.

Masomlýnek! došlo Kateřině. Ale proč jen dva?

„Ticho!“ vykřikl co nejhlasitěji Hiller. Uklidnit třídu takhle vyděšených dětí nebylo snadné, jenže Hiller měl velkou autoritu. Podařilo se mu to a třída umlkla.

„Co to bylo?“ obrátil se na Káťu nejbližší z čarodějů.

„Masomlýnek a zrcadlo,“ odvětila Katka, ale nespustila oči s posledního policisty. Držel v ruce hůlku »kérto«, ale zřejmě se neodvažoval ji použít.

„To by nám měl vysvětlit tady ten pán,“ ukázala Katka svou hůlkou »kérto« na posledního z policistů. „Nemusíte se bát, že ho chrání zákon. Nejsou to policisté, ale Viponové, přišli nás zabít, jenže »zrcadlo« jejich »masomlýnek« otočilo proti nim.“

„Zrcadlo »suricho«!“ vybuchl nenávistí zbývající policista. „To staré, primitivní kouzlo to přece nemohlo být!“

„To se rozumí, že to nebylo starodávné »suricho«,“ řekla Katka. „Bylo to mnohem silnější »kouzlo českých fextů«.“

„Ale na tohle to vliv nemá!“ vzpomněl si falešný policista, zastrčil hůlku do uniformy a vytrhl z pouzdra služební pistoli.

Všichni ztuhli. To nevypadalo jako plané vyhrožování! Jen Katka zůstala klidná, jako kdyby na ni ta pistole nemířila.

„Řekla jsem kouzlo českých fextů!“ opakovala jako by se nechumelilo. „Jen si klidně vystřelte! Fextové v Čechách odráželi koule proti těm, kdo je vystřelil. Vlastní kulí do oka je milosrdná a přitom rychlá smrt!“

Policista trochu znejistěl. Zamířil svou pistoli na učitele, ale přitom sledoval Káťu. Když viděl, že ani teď neznejistěla, otočil pistoli proti nejbližším školákům, ale když Katka i pak zachovala klid, odhodil pistoli a otočil se k východu ze třídy.

Jenže ve dveřích stáli školník s ředitelem a neponechávali východ volný. Vipon z panikařil. Vznesl se a prudce se rozletěl proti oknu. Rachot a cinkání střepů a vetřelec byl venku. Katka za ním vyběhla z lavice a zastavila se až u vyraženého okna.

Policista dolétl před školu k odstavenému policejnímu autu, otevřel dveře a nasedl. Jenže dřív než mu motor naskočil, vylétla z Kateřininy hůlky »kérto« koule bleděmodrého ohně a vpila se do policejního auta. V okamžiku vzplálo, vybuchující nádrž benzínu je nadhodila a otočila, až dopadlo na střechu. Katka čekala, že se Vipon z ohně »suslgar« hbitě vyhrabe, jenže zborcená střecha ho příliš přimáčkla. Auto hořelo s hukotem plamenů.

„Proboha, co se to tu děje?“ vykřikl ohromený ředitel.

A to se vzpamatoval jako první. Ostatní byli všichni, až na Káťu a její kamarády, hroznou podívanou jako hypnotizovaní.

„Všichni čarodějové nejsou dobří,“ řekla tiše Katka, jenže v nastalém tichu to slyšeli všichni. „Tihle patřili mezi zlé...“

Pomalu, uvážlivě zastrčila svou hůlku »kérto« do bundičky a vrátila se do své lavice.

„Zavolejte někdo pravou Policii!“ pobídla dospělé. „Budou tu mít asi práci!“

Tohle už se nedalo žádným způsobem ututlat. Ředitel musel chtě nechtě zavolat Policii, aby to přijela vyšetřit. Hořící policejní auto, byť falešné, uhořelý falešný policista, k tomu dvě krvavé hromádky ve školní třídě mezi vyděšenými školáky, to už bylo přespříliš. Jako první přijeli hasiči, které někdo zavolal k požáru auta, po něm dvě auta s policisty, kteří se rozdělili a začali případ vyšetřovat. Dva převzali od hasičů ohořelé policejní auto, z něhož se ještě kouřilo, další obsadili školu a začali s výslechy.

Jenže hned zpočátku narazili na záhady, se kterými si prostě nevěděli rady. Jak, proboha, vysvětlit, že se dva z těch falešných policistů změnili v krvavé hromádky, ve kterých už nikdo nemohl poznat, co to bylo za lidi? Záhadou bylo i jejich auto. Podle poznávací značky patřilo Policii z Prahy, kde však policejní auto s touto poznávací značkou nechybělo. Přitom souhlasila nejen poznávací značka, ale i čísla motoru a karosérie. Zřejmě jezdila po Čechách donedávna dvě úplně totožná auta. Jedno se změnilo v ohořelý vrak a přitom nikde nechybělo. Naopak se dalo snadno vysvětlit, že nikde nechyběli policisté. Podle výpovědi svědků, k nimž kromě žáků patřili i učitel, školník a dokonce sám ředitel školy, byli ti tři nepochybně cizinci, kteří přišli do školy spáchat nějaký teroristický atentát v převlečení za policisty. Nevyšlo jim to, nikdo však nechápal, co se jim doopravdy stalo. Někteří žáci popisovali, jak se těla vetřelců zkroutila, až z nich stříkala krev, jiní to popírali a tvrdili, že se neznámí cizinci prostě zhroutili. Ředitel nadhodil domněnku, že cizinci použili nějakou neznámou zbraň, která jim však selhala a zabila je. To se u sebevražedných atentátníků stává, jenže tady se žádná neznámá zbraň nenašla. Na podlaze třídy ležela jen nepoužitá pistole, kterou policisté v rámci vyšetřování okamžitě zabavili.

Přijela nejprve záchranka, jenže doktoři se při pohledu na zbytky cizinců odmítli jimi zabývat a doporučili zavolat pohřební službu. Po dlouhém telefonickém dohadování s policisty skutečně přijelo černé auto pohřební služby, jenže jejího zástupce zajímalo, kdo to zaplatí. Po ujištění, že tohle bude nejspíš platit stát, nařídil zástupce pohřební služby svému zřízenci, aby ostatky cizinců jen shrábl do umělohmotných pytlů a odvezl je. Vyprošťování třetího cizince z vraku auta ponechal na hasičích.

„Dáte to vědět novinářům?“ zeptal se ředitel policistů na závěr, když odjížděli.

„Asi ne,“ řekl mu policista. „Ani by je to nezajímalo. Vždyť se vlastně nic nestalo, nikdo nebyl zraněn, škoda žádná...“

„Jak to?“ opáčil dotčeně ředitel. „A co ti mrtví teroristé? A co to vyražené okno a vaše spálené auto před školou?“

„Odtah zařídíme,“ ujistil ho policista. „To auto není naše, nikde a nikomu nechybí. Vyražené okno nejspíš svědčí o bujnosti žáků. A novináři beztak mají důvěrný pokyn, aby zásadně nepsali o případech, kde jsou jako útočníci cizinci. Zkuste jim napsat, ale nevěřím, že by z toho udělali zprávu na první stránku novin.“

„Tady přece zemřeli tři lidé!“ rozčiloval se ředitel. „Ani to novinářům nestojí za námahu? Já to vyfotím a pošlu do televize!“

„Pošlete,“ pokrčil rameny policista. „Ale nedivte se, když vám ani nepoděkují. Říkáte »tři mrtví«, jenže oficiálně v Čechách žádní teroristé nejsou a vsadím se, že nikomu chybět nebudou. Tyhle případy nepatří mezi události zajímavé pro televizi. Jo, kdyby tu školáci uspořádali demonstraci proti změně klimatu, to by sem televize přijela. Ale tohle je zajímat nebude.“

„Sakra, kdybych to chtěl sám ututlat, rozmáznou mě noviny jako švába, ale tohle?“ vrtěl nechápavě hlavou ředitel. Opravdu se zdálo, že všichni, kdo s tím mají co do činění, se snaží zahrát celý případ do autu. I krvavou skvrnu na podlaze musela umýt a vytřít uklízečka.

Po cizincích neštěkl ani pes...

Jakkoliv se o podivné události začalo ve škole šuškat ještě před koncem vyučování, žáci jediné třídy znali děsivou pravdu.

Nešlo o obyčejné teroristy, ale o čaroděje. A hrůzné jevy při jejich smrti tomu odpovídaly. Ve třídě, kam chodili tři čarodějní žáci, o tom nikdo nepochyboval, všichni to viděli na vlastní oči! Někteří z nepříjemné blízkosti, jiní vzdálenější, ale před očima to měli pořád všichni. Bylo to něco podobného jako být účastníkem hromadné dopravní nehody s mnoha zraněnými.

Všechny přitom nejvíc udivil klid, jaký projevila Kateřina. Na její věk byl skoro až nepřirozený. Mělo to ale vysvětlení. Kateřina se během přepadení spojila na dálku se Zulugachem. Popisovala mu nastalou situaci a získala od něho na dálku několik dobrých rad. Nejvíc ale byla pyšná na svůj nápad s »kouzlem českých fextů«, kterým nečekaně odzbrojila třetího útočníka.

»Kouzlo českých fextů« je totiž stará pověst, známá pouze třem národům: Čechům, Němcům a Švédům. Vysvětlení podává doba vzniku ve Třicetileté válce, kdy se v Čechách mimo Čechů a Němců pohybovali i Švédové. Je to však jen pověst a spousta důvěřivců zahynula při prokazování, že i oni jsou »fexti«, kdy se dobrovolně vystavili střelbě. Kateřina, věděla, že ji to nechrání, ale spoléhala se na to, že to vetřelci nevědí. A podařilo se jí jistotu třetího Vipona zviklat natolik, že se dal na útěk. To se ví, dost jí pomohlo, že dva jeho společníci zahynuli zvlášť otřesným způsobem, ale použít ve svůj prospěch strachu z neznáma nebyl špatný nápad a ukázal se jako účinný.

„Teda, Katko, jde z tebe hrůza,“ řekl Martin. „Jak jsi toho třetího sežehla... přece jsi protestovala, abychom se to učili!“

„Hele, kluci, pochopte, já ten oheň neposílala na chlapa, ale na jeho auto,“ obhajovala se Katka. „Nemohla jsem to poslat na něho! Věřila jsem, že ho chrání Zrcadlo a tu ohnivou šlupku bych pak sama schytala. Chtěla jsem mu jen zabránit, aby ujel, jen ho zdržet, než přiletí Zulugach! A když jsem Zulugachovi vylíčila, jak to dopadlo, otočil se a vrátil se zpátky do Tibetu.“

„On se sem chystal?“ podivil se Martin.

„Jo, už byl někde nad Iránem,“ řekla Katka. „Ale když jsem mu řekla, že jsou všichni Viponové po smrti, nemělo to pro něho cenu. Říkal, že raději obviní Vipony z porušení dohod.“

„Spíš by mě zajímalo, proč ty dva kouzlo »srichit« neboli masomlýnek poslechlo i bez slůvka »xord«,“ dumal Kryštof.

„To je přece jasné,“ řekl Martin. „Zablokovat vetřelcům kouzla by možná taky stačilo, ale otočit je proti nim bylo lepší. Kouzla bez slova »xord« neplatí, ale ta směrovaná se převedou do mého »Zrcadla«, které tam po otočení cíle předslovo doplní. Kdo to použije, dostane, co si sám přál.“

„A se slovem »xord« to tak není?“ staral se Kryštof.

„To se ví, že ne,“ souhlasil Martin. „Nás to přece poslouchat musí, ne? A ještě připomenu, že bez slova »xord« nefunguje na našem území ani staré zrcadlo »suricho« a vetřelce nechrání.“

„Tak jsi to udělal?“ otázala se Katka.

„Jo,“ přikývl Martin. „Zulugachovi se to taky líbilo.“

„Takže máme za sebou další konflikt s Vipony,“ řekla skoro spokojeně Katka. „A pořád ještě žijeme. Nemají to s námi lehké, jak asi čekali. A dnes nechám Knihu přečíst mámě.“

„Nebylo by nakonec lepší dát ji přečíst Hillerovi?“ navrhl opatrně Martin. „Vašim bys to mohla nechat číst v následujícím novoluní, ale asi by bylo lepší, kdyby byl Hiller co nejdřív náš.“

„Myslíš?“ znejistěla Katka. „Víš, máma taky říkala, že by nám chlapi byli platnější...“

„Udělej to tak,“ navrhl to Martin už s větší jistotou.

„No dobře,“ svolila Katka. „Prohodíme je.“

Po odjezdu Policie si na konci vyučování předvolal ředitel trojici žáků k výslechu. Trojlístek pochopitelně znejistěl, jako by znejistěl každý žák předvolaný k řediteli. Naštěstí je tam kromě ředitele čekala i jejich třídní Matinka a Hiller, kterého chtěli brzy přijmout mezi sebe, takže delikventům nepatrně otrnulo. Věděli, že budou mít zastání. Svíravý pocit je však hlodal dál, výslech u ředitele není pro žádného žáka příjemný.

„Rozhodli jsme se objasnit panu řediteli, s čím se poslední dobou ve škole setkáváme,“ začala na úvod Matinka. „Bude lépe získat dalšího spojence.“

„Prosili jsme vás zachovat to jako tajemství,“ připomněl jí trochu zamračeně Martin.

„Vždyť si o tom »tajemství« cvrlikají i vrabci na střeše,“ opáčila s úsměvem Matinka.

„Ano, ale nikdo nic určitého neví,“ namítl Martin.

„A to je možná špatně,“ přidal se k Matince i Hiller. „Pro žáky znamenal poslední incident obrovský šok. Za chvíli můžeme očekávat nápor rozzlobených rodičů a kdo má lidi uklidnit, když sám nic neví?“

„»Hony na čarodějnice« vám nic neříkají?“ přidala i Katka.

„Nejsme ve středověku,“ řekl Hiller.

„Čarodějnice nemají v novověku místo,“ namítl Martin.

„Starověk ani středověk se s fenoménem čarodějnic srovnat nedokázaly,“ přikývl Hiller. „Ale novověk se s nimi srovná.“

„Myslíte, že věda a čarování jde spolu dohromady?“ trochu nesměle pochyboval Kryštof.

„Věda popisuje svět jaký je,“ řekl Hiller. „Jestliže v našem světě mohou být čarodějnice, pak se s nimi věda musí vyrovnat. Jinak by hrozilo to, co Francouzské Akademii, jejíž představitelé prohlásili, že »kameny v nebi nejsou, tudíž z nebe nepadají« a tím si uřízli nebetyčnou a nesmrtelnou ostudu.“

„A vy to, pane kolego, umíte vědecky vysvětlit?“ obrátil se na učitele ředitel.

„Neumím,“ přiznal Hiller. „Ale to neznamená, že to budu hloupě popírat. Něco tady zkrátka existuje, co si momentálně, ale zdůrazňuji »momentálně« neumíme vysvětlit. Neznámých jevů bylo, je a bude! Kameny v nebi už se vysvětlily, stejně jako jiné dříve popírané jevy. Můžeme se o vysvětlení pokusit, ale když se nám to nepodaří, nic se nestane, někdo to vysvětlí později.“

„Obdivuji váš optimismus,“ řekl suše ředitel.

„To není jen optimismus, to jsou zkušenosti celého lidstva,“ opáčil Hiller. „Ve světě a ve vesmíru zvlášť je nevysvětlených problémů! O některých se jen dohadujeme a pravé, prokazatelné vysvětlení nikdo nezná. Vesmírné »černé díry« nikdo neviděl, jen je předpokládají. Částice »neutrina« vědci nejprve spočítali a na objev, který by je potvrdil, čekali dlouhá desetiletí.“

„My už o tom něco víme,“ špitla Katka. „Není to čarování, jaké si lidi představovali dřív...“

„No vida!“ usmál se na ni Hiller. „Už i naši žáci zjišťují co a jak! Řekl bych, že doba, kdy bude vysvětleno i čarování, není zas tak vzdálená.“

„Uvidíme!“ řekl ředitel. „Ale měli bychom se domluvit na společném postupu. Vyjděme z toho, že takzvané čarování není natolik průkazné, abychom mohli tvrdit něco určitého. Musíme tedy použít náhradní vysvětlení. Něco jako fámu, jakou jste, pane kolego, rozšiřoval o »holografické promítačce«.“

„To jsme ji ještě neměli,“ řekla Katka. „Teď už ji máme. Ale tenkrát to nebyl špatný nápad. Přeměnu ve zvířata tím přijatelně vysvětlil neobvyklou technikou. Výborný nápad byl i prohlásit komando z Afro-indické čaroříše za obyčejné islámské teroristy. Toho bychom se mohli držet.“

„Těžko také můžeme dělat něco jiného,“ souhlasil i ředitel. „Jak se zdá, přistoupila na to i naše Policie, jenže někdo nahoře se rozhodl tyhle věci nerozmazávat, takže to sama Policie ochotně tutlá za nás.“

„Tím lépe!“ řekla Katka. „Můžeme to tak nechat.“

„Dobrá, i to je jakési řešení,“ přistoupil na to ředitel. „Tím bych to nejraději uzavřel a spláchl.“

„Můžeme tedy už jít?“ staral se hned Kryštof.

„Můžete,“ propustil je blahosklonně ředitel.

„A můžeme na vás, pane učiteli, počkat před fyzikálním kabinetem?“ zeptal se Kryštof učitele Hillera.

„Copak?“ zpozorněl ředitel. „Snad tam nechcete mít další, tentokrát tajnou schůzku?“

Martin s Katkou se na Kryštofa podívali s výrazem »týblbe!«, ale už nic nezachránili.

„No... tak nějak...“ připustil Martin.

„A tady by to nešlo?“ provokoval je ředitel.

„No...“ uvažovala Katka, „když už o tom víte... máme totiž letní slunovrat...“

„A to má nějaký vliv?“ zeptal se ředitel.

„Má – a velký!“ řekla Katka. „Ale když už o tom víte... asi nemá cenu tutlat to víc než je nutné. Dobře, něco uvidíte!“

Vytáhla z batohu s učebnicemi nevelkou knihu s okovanými deskami, položila ji na ředitelův pracovní stůl, z bundičky vytáhla hůlku »kérto«, namířila na knihu a poručila: „Bolyrow!“

Kniha se prudce zvětšila...

Ředitel se ihned odtáhl, co mu židle dovolovala. Knížka se před ním náhle zvětšila do obrovské, nejméně půlmetrové bichle. Katka ji ihned otevřela a otočila ji před učitele Hillera.

„Přečtěte to nahlas, pane učiteli!“ požádala ho.

„Ale...“ zarazil se Hiller, „to snad ani není česky...!“

„Je to staročesky,“ ujistila ho. „Číst se to ale dá, zkuste to! Když to šlo mně...“

Učitel si knihu přidržel a začal číst. Katka měla pravdu, číst se to dalo. Jakmile si člověk zvykl na spřežky a jiné drobnosti, například soustavné používání dvojitého »wé«, nebo písmene »gé« místo »j«, dalo se to číst docela plynně.

Na konci textu se stalo něco, co nikdo z dospělých nečekal, jen trojlístek čarodějů to nijak nepřekvapilo. Kniha se rozsvítila modrým Eliášovým ohněm, stejně jako ruce učitele Hillera. Jako kdyby byly napojené na zdroj vysokého napětí.

„Co jsi to říkala?“ obrátil se Hiller na Katku.

„Já nic, to Kniha,“ usmála se žačka. „Přivítala vás mezi čaroděje, jenže telepaticky, mimo vás to nikdo neslyšel. Od této chvíle můžete čarovat jako my, jenže jste mezi námi »páže«, to znamená úplný novic. My tři už jsme »jarlové« a budeme teď vašimi učiteli.“

„Cože?“ nadskočil ředitel. „Žáci chtějí učit učitele?“

„Mezi čaroději jsme teď učitelé my,“ obrátila se na něho Kateřina. „S čarováním máme tisíckrát víc zkušeností. Pan učitel má sice vysokou školu, ale ta se týká lidských vědomostí. Martin má proti tomu v hlavě »Základy kouzel«, takže má větší znalosti než pan učitel. Ale to se rychle vyrovná. Pane učiteli, vy jste přece nahlížel do knižního vydání »Základů«, můžete proto nezaujatě posoudit úroveň matematiky, jaká v té knize je!“

„A to má Martin v hlavě?“ podíval se Hiller na Martina.

„Přesně tak,“ přikývla Katka. „Proto je v matematice, fyzice a v chemii tak dobrý! Ale vy ho rychle doženete, můžete k tomu přece přidat i své lidské vědomosti! Ale to si necháme na jindy, je to pro laiky příliš složité. Opravdu je mi líto, ale dalšího nováčka mezi nás přijmeme až za rok, dalšího za další rok, jde to jen po letním slunovratu. Matinka přijde na řadu příštím rokem a jestli chcete být čarodějem i vy, pane řediteli, zařadíme vás na přespříští rok.“

Pak pomocí hůlky »kérto« zmenšila obrovskou Knihu do velikosti běžné učebnice, sebrala ji se stolu a zastrčila do batůžku mezi učebnice.

„A teď už můžeme jít?“ zeptala se s klidem.

„Jděte,“ vydechl ředitel.

Errata:

19.07.2021 18:22