Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Žehlení

Na sídlišti tou dobou nikdo nebyl, aby spatřil neuvěřitelnou podívanou. Sídlištěm se hnal obrovský tygr s očima plnýma slz. Před jedním z paneláků udělal obrovský skok plavmo zakončený parádním kotoulem – a změnil se v dívenku v noční košilce, která ihned vyskočila a bez zastavení vběhla do jednoho vchodu.

Přední dveře byly otevřené, takže se do vchodu dostala, ale před dveřmi jejich bytu zůstala bezradně stát. Neměla totiž klíče. A doma nikdo není, takže jí nikdo neotevře. Nejraději by si sama vrazila pár facek. Tak dlouho kluky okřikuje, aby na veřejnosti nečarovali, až sama provede něco, o čem si bude celá škola aspoň rok povídat! Když už se chtěla mezi kluky plést, měla použít svědění »fršizdi«. Jenže to měla plnou hlavu proměny ve zvířata, chtěla to klukům říci co nejdřív, až vyvedla takovou broskvovinu! V zoufalé situaci naštěstí dostala nápad. Nad nimi bydlí sousedka, stará paní Matějková! Ta jí může pomoci!

Vyběhla tedy o patro výš a zazvonila na zvonek u sousedky.

„Už jdu, už jdu...“ ozvalo se a Kateřina slyšela šoupavé kroky staré paní. „Snad nehoří?“

Pak se otevřely dveře a proti staré paní stála školačka jen v noční košilce.

„Paní Matějková, zabouchla jsem si dveře, pomozte mi!“ prosila ji, že by se i kámen ustrnul.

„Pomohla bych, ale vaše klíče přece nemám,“ řekla stará paní. „Jak bych ti mohla otevřít?“

„Klíče nebudou třeba,“ řekla rychle Kateřina. „Ty dveře jsou jen zabouchnuté. Ale mohla byste mě pustit na balkon? Já bych se spustila na náš, my máme dveře na balkon jen přivřené. Prosím, prosím... pusťte mě tam...“

„To přece nejde, děvenko!“ zhrozila se stará paní. „Kdybys spadla, strašně by sis dole natloukla! Nebylo by lepší zavolat vaše, aby se pro tebe vrátili?“

„Já nespadnu!“ dušovala se Kateřina. „Nikoho nevolejte, nemá to cenu! Strašně spěchám do školy, za chvíli nám zvoní!“

„Přece si tě nevezmu na svědomí!“ lamentovala stará paní. „Raději ti zavolám rodiče telefonem.“

„Paní Matějková!“ řekla Katka naléhavě. „Za chvíli bude ve škole zvonit a já jsem takhle! Než se dovoláte, jsem v průšvihu! Nebojte se o mě! Nic se mi nestane!“

„Jo, to říkáš teď!“ řekla stará paní.

„Nic se mi nestane, jsem totiž čarodějnice!“ zkusila Katka poslední argument. „Když mi pomůžete, nebudete litovat!“

Paní Matějkovou to úplně rozhodilo. Něco tak absurdního prostě nečekala. Trochu před Káťou ustoupila a ta si to vyložila jako souhlas. Než se stará paní vzpamatovala, školačka vedle ní proklouzla do bytu a hrnula se ke dveřím na balkon.

„Počkej! Neblázni, děvče!“ snažila se ji stará paní zadržet.

Marně, to se ví.

U balkonového zábradlí se Kateřina přece jen trochu zarazila. Pohled dolů vypadal nebezpečně. Kdyby spadla, zpřeláme si dole kosti. Ale vzdát to přece nemohla.

„Paní Matějková, říkám vám, že jsem čarodějnice!“ trvala na svém. „Ale máte to u mě k dobru!“

S těmi slovy se proměnila ve velkého zrzavého orangutana, přehoupla se přes okraj zábradlí, vzápětí už byla na jejich balkóně a rychle tam udělala dva kotrmelce skoro na místě. Pak zatlačila do dveří. Naštěstí byly jen přivřené, zavřené je držel kus gumy na veřejích. A jakmile byla doma, spěchala do svého pokojíku.

Nejhorší na tom bylo, že jí zmizelo školní oblečení. Měla teď navíc noční košilku, kterou bude po dnešku nenávidět, ale to nevyváží věci ztracené vlastní hloupostí. Ano, vlastní hloupostí!

Bleskově se ustrojila do náhradního oblečení, pak si vzala z věšáku náhradní klíče a spěchala zpátky do školy. Dveře bytu nebyly zabouchnuté, musela je zevnitř odemykat a zvenčí zase zamykat, ale to teď byly detaily, těmi se nemínila zdržovat.

A teď fofrem do školy! Vzala to během a doběhla do školy na poslední chvíli. Ve škole bylo nezvyklé ticho, to nevěstilo nic dobrého. Byla na chodbě, když zazvonilo, takže přišla pozdě.

Učitelka už byla na svém místě, jenže neseděla, ale stála. To taky nevypadalo dobře. Katka se ještě ve dveřích chtěla zmateně omlouvat, ale učitelka ji nepustila ke slovu, udělala rukou gesto »dobře, dobře, zařaď se« a nasměrovala ji do lavice.

Zato třída z ní nespustila oči. Aby ne! Po tom, co viděli...

Katka cítila, že je rudá až za ušima. Rychle spěchala do své lavice. Věci už tam měla, i to mohlo být divné, ale učitelka řešila něco jiného. Katka rychle hodila očima po Oldovi, Pavlovi a Zdeňkovi, ale z těch tří tu byl jen Zdeněk. Pavel s Oldou chyběli a Zdeněk, když ji spatřil, zezelenal, jako kdyby měl omdlít.

Co se tady dělo? pomyslela si.

»Oldu s Pavlem odvezla sanitka,« odpověděl jí Martin, i když jen myšlenkou, aniž by otevřel ústa.

Zlatá telepatie, pomyslela si Katka. A proč je odvezla?

Protože, když jsi je bacila tlapou, oba se potento... odvětil beze slov Martin. My víme, že to bylo strachy, ale saniťáci tvrdili, že to je salmonela a že jsme asi všichni nakažení. Teď se čeká na zprávu z nemocnice. Kdyby to vážně byla salmonela, koukala by z toho karanténa, jenže všichni víme, že to salmonela není, nikdo se netěší na ulejvárnu.

No jo, ale jak dlouho potrvá, než to doktoři zjistí?

Nevím, odtušil Martin. A navíc teď běží vyšetřování po celé škole, kdo všechno viděl tygra. Teda, docela by mě zajímalo, jak jsi to udělala. Nezapírej, byla jsi to ty, viděli tě všichni ve třídě a půlka školy k tomu. Ale jen mně a Kryštofovi došlo, že je to možné a že to patří ke Knize. Ale vidělo tě moc lidí. Kdo z nás přitom nejvíc trval na nenápadnosti? Nepovíš nám o tom něco?

Povím, ale až o samotě, slíbila. Zvorala jsem to. A hned několikrát. Však mě to taky nejvíc vytrestalo. Ten trapas, když jsem tu najednou byla jen v noční košili! Vždyť jsi to taky viděl!

Nejvíc byli vytrestaní Olda s Pavlem, pomyslel si Martin. Jsou zavření na infekčním oddělení a nikdo k nim nesmí, ani rodiče. Už tě napadlo, jak to vyžehlit? Zatloukání nemá smysl, vidělo tě příliš mnoho svědků.

Nejčistší by bylo přiznat všechno, uvažovala Katka, jenže to si nemůžeme dovolit. Takže žádná kniha, nikdo nikdy nečaroval, všechno byla jen nějaká halucinace...

Jo, jenže Olda s Pavlem to odnesli, namítl v duchu Martin. Ty těžko oblafneš nějakou halucinací. Mimochodem, Oldovi jsi asi drápem roztrhla košili. I když to mohlo vzniknout i jinak, viděli to všichni. Nejvíc to záleží na učitelích a na říďovi. Uvěří nebo neuvěří, že po škole opravdu běhal tygr? Když uvěří, půjdou po tobě. Zatím říďa zjišťuje, kdo to vymyslel, protože podle něho není možné, aby všichni tvrdili totéž bez navedení.

Takže musíme mlčet a dělat jakoby nic, pomyslela si.

Což všichni děláme, přisvědčil mlčky.

Najednou všichni uslyšeli, jak se zapnul školní rozhlas. Promluvil ředitel školy, vyzval všechny kolegy učitele, aby přišli o přestávce do sborovny na »krátkou, ale nutnou poradu«. A bylo vidět, že učitelka zřejmě čekala jen na to a po hlášení si viditelně oddychla. Došla ke stolku, posadila se a nařídila sebrat domácí sešity s úkoly. Hodina začala s pětiminutovým zpožděním, jenže všichni věděli, že žádný učitel toho tygra na vlastní oči neviděl a neumí si to vysvětlit jinak než nějakým cirkusáckým trikem, což by ve škole spadalo pod přestupek »vyrušování«.

Vysvětlit si to neuměli ani žáci, kteří tygra viděli.

Dokonce ani ti, kteří dostali ránu prackou.

O polední přestávce vyzval Martin Zdeňka, aby s ním šel na klučičí záchod »sjednat příměří«.

Zdeňkovi se nechtělo, ale na druhé straně, na klučičím záchodě se nepotkají s Katkou a Martin byl sám, takže kdyby došlo na pěsti, byla by to aspoň férovka. Martin ale nechtěl vyvolávat rvačku.

„Takže teď už víte, že Katka je tygřice,“ začal bez okolků.

„Ale nejprve byla jako velký pes!“ protestoval Zdeněk.

„To taky. Ale uznej, jako tygřice je hrozivější.“

„Ale copak je něco takovýho možný?“ zaúpěl Zdeněk.

„Viděli jste to a nezdálo se vám to,“ řekl Martin suše. „Katka se vám třem omlouvá, že to nechala dojít až tak daleko, i když jste si začali. Vzkazuje vám, když si jí nebudete všímat, nebude si všímat ona vás. To není nabídka míru, to je poslední výstraha!“

„Ale cožpak je možný, aby tygři žili mezi lidmi?“

„Máš pravdu, není to možný. Ale jestli se ještě jednou do Káti navezete, můžete skončit v řece jako šedé ropuchy, odkud vás už nikdo nikdy nedostane. Je to dost jasné, nebo ti to mám zopakovat?“

„A co seš ty?“ vytasil Zdeněk poslední zbytky odvahy. „Její vyjednavač?“

„Tak nějak,“ přikývl Martin.

„Ale proč nevyjednává sama?“ odsekl Zdeněk. „Proč tě posílá místo sebe? A proč zrovna tebe?“

„Jsem mírnější. Vyprovokuj Kateřinu a skončíš v řece v kůži šedé ropuchy. A Policie tě nenajde, ropucha je ani nenapadne.“

„A když vyprovokuju tebe?“

„Tak skončíš ještě hůř,“ ujistil ho. „Třeba jako červ hozený do slepičárny mezi hladový slepice.“

„Nekecej! Ty seš jako ona?“

„Je nás víc,“ ujistil ho. „Nikomu to neříkej, beztak ti nikdo neuvěří, ale dodržuj mír. Nebude mi vadit, když to řekneš svým kámošům, ale jen když jim to řekneš beze svědků jako já teď tobě. Jestli to ale začneš roztrubovat veřejně, pak počítej s tím, že se naštvu i já. Nebo snad chceš za mlčení zaplatit?“

„Kolik bys dal?“

„Jeden stříbrný,“ odvětil Martin. „Podívej se!“

Když se nad Martinovou rukou objevil maličký prachový vír a zhmotnil se do podoby stříbrné mince, Zdeněk zbledl.

Proboha! Martin je také takový! A je jich víc!

„Tady máš!“ vrazil mu Martin stříbrňák do ruky. „Jen ti pro jistotu připomínám – když si nás nebudete všímat, nebudeme si všímat my vás. Ber to jako poslední výstrahu!“

A odešel na chodbu.

Podobný hovor měla odpoledne Katka s paní Matějkovou, až na to, že jí přišla poděkovat za pomoc a poprosit, aby to raději nikomu neříkala.

„Ani by vám to nikdo nevěřil,“ zakončila svou prosbu. „Ale mohli by vás taky považovat za blázna.“

„Děvenko moje!“ křižovala se stará paní. „Pro Boha, co to bylo za opici? Já jsem se tak vylekala!“

„Ta opice jsem byla já,“ přiznala Kateřina bez zaváhání. Staré paní lhát nechtěla, doufala, že to s ní dohodne po dobrém. „Říkala jsem vám přece, že jsem čarodějnice!“

„Čarodějnice nejsou!“ namítla paní Matějková.

Kateřina neodpověděla, jen si před zděšenou paní vyčarovala na ruce velký makový koláč a podala jí ho.

„Pro Ježíše Krista!“ pokřižovala se paní Matějková.

„Uvěříte mi, nebo se mám před vámi proměnit v opici, psa nebo tygra?“ dodala Kateřina. „Jako tygr vypadám hrůzostrašně!“

„Čarodějnice!“ vyjekla paní. „Děvenko moje, to ses přece musela spojit se samotným peklem!“

„Peklo sem netahejte,“ opravila ji Kateřina. „Tohle nepochází od pekla ani od ďáblů. Čarování mám z jedné staré moudré knihy, jen je trošíčku nad běžnými lidskými možnostmi.“

„Ale čarodějnice přece škodí lidem!“ vyjekla stará paní.

„Mohly by,“ připustila Kateřina. „Všeho se dá zneužít. Nožem si můžete ukrojit chleba, ale taky ho do někoho vrazit. Záleží jen na tom, kdo ten nůž drží v ruce. Když zůstanete u krájení chleba, nikomu škodit nebudete. My se snažíme lidem neškodit. A vy jste mi pomohla v nouzi, musím se vám nějak odvděčit. Teď sice ještě nevím jak, neumím ani zdaleka všechno, ale podívám se do knihy kouzel a něco tam jistě najdu.“

„Ale jak to, že ty, taková mladičká...“

„I stará čarodějnice byla dřív malou holčičkou,“ řekla Katka jako by se nechumelilo. „Teď jsem malá čarodějnice. Až vyrostu, budu velká. A nejspíš skončím jako stará, shrbená čarodějnice. To je přece normální.“

„Čarodějnice nejsou normální!“ protestovala stará paní.

„Pro vás nejsou,“ připustila Kateřina. „Hodně záleží na tom, odkud se na to díváte. My se cítíme jako normální.“

„Ale jak ses k tomu vůbec dostala?“

„Zdědila jsem to,“ řekla Káťa.

„Takže tvoji rodiče jsou taky...?“

„Nejsou,“ řekla Káťa. „Dědictví mezi čaroději nemusí být přímé. Zdědila jsem to po jedné čarodějnici, ale naši o tom ještě nevědí. A prosím pěkně, nezmiňujte se o tom před nimi. Chci jim to říct sama, až k tomu bude lepší příležitost.“

„Děvenko, děvenko! Čarodějnice! Kdo by si to pomyslel?“

„Jsem, tak jsem,“ řekla Káťa. „Ale vy jste mi pomohla a to vám nezapomenu. Mám u vás dluh. Máte tu nějaký talíř?“

Paní Matějková vyštrachala z kredence velký talíř.

„To není splátka dluhu,“ řekla Káťa. „To je jen nepatrné vyjádření díků.“

A vrchovatě jí naplnila talíř velkými makovými koláči.

Errata:

19.07.2021 18:22