Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Očista

Standa to tušil správně.

Podobně jako na Belfge, také na Orizemi vypukla vlna nevysvětlitelných sebevražd. Naštěstí Standu napadlo rozptýlit služebníky Sandišůtů po všech českých osadách. Lidé ze Země byli ještě na pohřby zvyklí, takže jim ani nepřišly podivné. Jen starousedlíky to trochu znepokojovalo.

K menšímu konfliktu došlo, když rodina bývalého lékárníka Šimona Grosse nesouhlasila se způsobem zacházení s mrtvými na Orizemi a přeneseným ještě z Dzígvlegtu. Ani tam přece nežili lidé věčně, ale pohřební obřady se od pozemských diametrálně lišily.

Obvyklý obřad na Dzígvlegtu spočíval v jednodenním vystavení mrtvého v otevřené rakvi, aby se s ním mohli nejbližší příbuzní a známí důstojně rozloučit. Pak někdo, obvykle z řad nejbližších, dal příkaz lizidům a ty mrtvolu i s rakví prostě anihilovaly. Podobalo se to pohřbu žehem, jenže výsledkem nebyla urna s popelem. Tělo se do poslední molekuly rozptýlilo a vrátilo do přírody.

Dalším zvykem bylo, že poslední řeč nad rakví pronáší tři Starší, v této chvíli označovaní jako mluvčí mrtvých, aby dodali obřadu větší vážnost.

Vdova Karolina Grossová však Starší odmítla vpustit do domu a na zdvořilý dotaz, proč tak činí, sebevědomě odvětila, že pohřeb obstará i bez nich, řeč pronese kněz jejich víry a tělo nedovolí rozptýlit, ale pohřbí do rodinné hrobky, kterou dá brzy postavit.

„Vám naše starodávné zvyky nestačí?“ podivil se nad tím jeden ze tří Starších Jíra Roboch.

„Vaše hnusné zvyky pro nás nejsou závazné,“ utrhla se na něho vdova. „Naši mrtví vyžadují péči, jakou tady nikdo z vás neposkytuje, musíme si to tedy zařídit sami.“

„Hodláte tady zavádět jiné zvyky?“ zeptal se jí Jíra.

„Naše zvyky jsou starší a posvátnější než vaše!“ odsekla vdova.

„O tom mi dovolte pochybovat,“ upozornil ji Jíra Roboch. „Naše pohřební obřady se udržují od počátku, jakmile se na Dzígvlegtu objevili první lovci mamutů. Žádná pozemská civilizace není a nemůže být starší.“

„O tom zase pochybuji já,“ odsekla vdova. „Ale máme snad právo na vlastní obřady, ne?“

„Není dobré zavádět u nás odlišnosti,“ zavrtěl hlavou Jíra. „Ale pokud tím nebudete omezovat ostatní, nebudeme omezovat ani my vás.“

„My se rozhodně omezovat nenecháme!“ ujistila ho vdova Grossová.

„Jak chcete,“ ustoupil Jíra.

Vdova Grossová dosáhla svého a nejen to. Na pokraji města Nové Pardubice rychle vyrostla velká, na Orizemi zcela ojedinělá chrámová stavba, obehnaná vysokou zdí z kamenných kvádrů s jedinými, neustále uzamčenými vraty.

Zeď by pro rationy nepředstavovala vážnou překážku, jenže i vrata chrámu byla permanentně uzamčená a dovnitř se nikdo nedostal. Okna byla úzká, zasklená barevnými skly, vytvářejícími obrázkovou mozaiku, ale nikdy se neotevírala, takže se jimi nedalo ani nahlédnout.

Stavba sama byla monumentální, že by se dovnitř vešel i tisícihlavý dav, avšak začalo se u ní každý víkend scházet sotva dvacet lidí, zřejmě shodné víry, jako vdova Grossová, na jejíž popud se nejspíš tato stavba začala stavět. Sama tam přicházela mezi ostatními.

Někteří zvědavci přilétali až před dveře chrámu, ale věřící je rozhořčeně odháněli za hranice, označené na zemi kamennou zdí. Nepomohly žádosti zájemců, že se chtějí s touto vírou vědecky seznámit, ba naopak, při zmínce o vědeckém zkoumání hněv těch věřících ještě stoupl. Vyháněli nepozvané návštěvníky křikem, dokud neopustili jejich ohraničené území. Pak si dokonce přišli stěžovat na nezvané hosty i k Radě Starších.

„Ať už ti nevěřící nevstupují na naše posvátné území!“ požadovali.

„Vždyť do vašeho chrámu, pokud vím, nikdo nevkročil!“ pokusil se je odbýt Jirka Kališník, ale paní Grossová se jen tak odbýt nenechala.

„To nestačí!“ mávala rukama. „Narušují náš hřbitov, ruší klid našich mrtvých!“

„Víte, to bude asi problém,“ drbal se Jirka v zarostlé bradě. „Jak chcete zajistit, aby vám na ten hřbitov nikdo nevstupoval? Leda kdybyste ten prostor zastřešili. Zeď nikomu v létání nezabrání a z výšky není vůbec jasné, kam až váš klid pro mrtvé požadujete. Ostatně, mrtvým to je určitě jedno, to jen vy se nad tím rozčilujete.“

„To je věc naší víry!“ namítala vdova. „Do ní nám mluvit nebudete!“

„Ale budeme!“ nedal se ani Jirka. „Jak jistě víte, na Orizemi platí Sedmero. Všude, kde by s ním byla vaše víra v konfliktu, musí mít Sedmero přednost. To jste se dozvěděli již na Zemi, ale tady to opravdu vyžadujeme.“

„My vaše Sedmero neporušujeme!“ namítl jiný vousatý člen delegace.

„Slyšel jsem, že jste odmítli vpustit lidi do vašeho chrámu!“ řekl Jirka. „Také váš požadavek, aby lidé nevstupovali na váš hřbitov, je v rozporu se Sedmerem.“

„Se kterým bodem?“ chtěla jízlivě vědět paní Grossová.

„Hned s prvním,“ ujistil ji Jirka. „První bod Sedmera říká, lidé jsou si rovni. Znamená to, že váš požadavek lidi rozděluje na ty, kdo tam smí vstoupit a na ty, kdo tam vstoupit nesmí. Takže si lidé vlastně rovni nejsou, že?“

„Tak to jistě není,“ namítl ihned vousáč. „Pochopte, náš chrám i hřbitov jsou prostě posvátnou půdou naší víry. Každý, kdo není naší víry, ho svým nedostatečným oblečením znesvěcuje. A to je přece i proti vašemu přikázání »Svévolně nezničíš«!“

„Pouhou přítomností nikdo nic neničí!“ nedal se Kališník. „Kdyby vám tam někdo něco svévolně ničil, to by bylo jiné, ale přítomností by vám mohl někdo zničit nejvýš pečlivě připravený záběr, kdybyste tam natáčeli nějaký film. To by se dalo vyřešit zdvořilou žádostí, aby nepřekážel, na to lidé slyší. Smysl by to ovšem mělo jedině po dobu natáčení, ne natrvalo.“

„Naše víra je trvalejší, než si myslíte!“ namítla paní Grossová.

„Podívejte se, chrám patří mezi věci veřejně přístupné,“ odvětil jasně Jirka Kališník. „Můžete lidi požádat, aby nerušili vaše obřady. Ale mimo ně byste měli nechat dveře otevřené všem, kdo tam chtějí vstoupit. Nikdo vám tam nic svévolně nezničí. Na Orizemi jsou lidé zvyklí mít i tento bod Sedmera ve vážnosti, ale podle prvního přikázání jsou si lidé rovni a to byste měli naopak přijmout za své vy.“

„My máme jiná přikázání, než vy!“ odsekla vdova.

„První musí být Sedmero!“ trval na svém Jirka. „Pokud si sami kvůli své víře uložíte nějaké další závazky, pro mě za mě si je dodržujte, ale nemůžete je vnucovat jiným, nesmí být v konfliktu se Sedmerem a Sedmero bude vždy první i pro vás. Pod tou podmínkou jsme vás sem přijali a na ní musíme trvat.“

„A co s námi chcete dělat, když vaše podmínky dodržovat nebudeme?“ odsekla vdova.

„Už jsme zde pár takových měli,“ řekl Jirka Kališník klidně a prohrábl si plnovous. „Nabídli jsme jim návrat na Zem. Přijali to a vrátili jsme je tam.“

„Jenže my jsme tady vytvořili spoustu hodnot, které byste nám nejprve museli uhradit!“

„Uhradit?“ usmál se Jirka. „A chcete to ve zlatě, stříbře, nebo v drahokamech? Želbohu, Čechy se změnily ve spálenou poušť, takže se ani nemáte kam vracet. Leda byste se spokojili jiným místem, ale uvědomte si, nikde na Zemi to nebudete mít jednoduché!“

„My jsme na Zemi doma všude!“ opáčila hrdě vdova.

„V tom případě se rozhodněte co nejdřív!“ doporučil jí Jiří Kališník.

„Uvidíte!“ odsekla.

Epidemie sebevražd spíš vzrůstala, než aby ustávala, ale jak se zdálo, některým jedincům se velkým obloukem vyhnula. Jak se zdálo, někteří všeobecnému nadšení pro »Baladu o Vlaštovce« odolali, takže neviděli ani vložené znaky.

Naživu nezůstal nikdo z těch, kdo byli u Fritze Pilze na Belfge. Vládla tam nuda a nový film zlákal všechny. Na Orizemi však bylo mnoho lidí, které právě tento film ponechal chladné.

Standa se tím začal důkladně zabývat a brzy zjistil, že z prozrazených otroků Sandišůtských sítí je na Orizemi odhadem deset procent pořád nadměrně aktivních.

Někteří patřili do filmařské party Jana Kartáčníka, která teď byla bez svého režiséra. Ten ještě nepatřil mezi odhalené, ale zřejmě se z profesionální zvědavosti podíval na konkurenční velkofilm, po jeho shlédnutí napsal dopis na rozloučenou, ve kterém rytířsky přiznal, že když nedokáže natočit filmy takové kvality, jako Rusové, nebude raději točit nic – a skočil po hlavě z vysokého útesu. Byl to tedy další člen Bratrstva kočičí pracky, jenže to na něho prasklo až touto cestou.

Jeho osiřelé ovečky z »Prvního českého filmového studia« však zřejmě konkurenční »Baladu o Vlaštovce« úmyslně ignorovaly takže u nich Standův úmysl vyzněl naprázdno.

Nešlo to filmem, půjde to jinak, pomyslel si Standa.

Chvíli ještě váhal. Podprahové ovlivňování je samo o sobě zákeřnost, i kdyby spoluobčanům vnucoval prospěšné myšlenky, natož když jim natluče do hlavy něco, co je vzápětí zabije. Ten divný příkaz sice nevybízí k sebevraždě přímo, ale když někomu sebere smysl života, není se čemu divit, když si dotyčný ukrátí život sám. Není to nakonec porušení přikázání »Nezabiješ«?

Jenže jaký smysl života jim vezme? Bezmeznou poslušnost mimozemským vetřelcům, spojenou s pohrdáním ostatními lidmi? Není to trochu zvrácený smysl života? A je opravdu takový zločin zbavit je odhodlání škodit? Škůdce je třeba zneškodnit, i když tím ztratí chuť žít! A jestli si jiný, lepší smysl života nenajdou, je to už jejich chyba!

Což ale nahradit jejich dosavadní smysl života něčím lepším? Vždyť už někteří dokázali, jak mohou být ostatním lidem užiteční, byť jen v rámci zamaskování své horší tváře! Nemohli by své dvě tváře prostě vyměnit? Nebylo by záslužnější udělat ze zakuklených škůdců nejpřínosnější členy společnosti, ale již bez skrytého nebezpečí?

Standa se rozhodl pokusit se o jiný přístup ke zbývajícím příslušníkům Sandišůtské sítě agentů, tak jak je měl ve své databázi. Ale kým začít?

Jedním z nejužitečnějších byl až dosud pan architekt Josef Klein, autor několika prospěšných a velice zdařilých staveb. Stály nejen v Nových Karlových Varech, kde sám bydlel, ale i v Nových Pardubicích a v dalších městech Orizemě.

Standa na něho vyvolal Spojení a vzápětí se díval do tváře mladého, sebevědomého a doposud velice úspěšného architekta.

„Co mohu pro vás udělat?“ zeptal se ho pan Klein po úvodních pozdravech.

„Vaše stavby jsou zřejmě nejzdařilejší v celé Orizemi,“ začal Standa pochvalou. „Neměl byste zájem o zakázku na další obecně prospěšné stavby?“

„Uhodl jste,“ usmál se lehce pan Klein. „Neměl.“

Standu tím trochu zaskočil. Očekával najisto, že pan architekt nezavrhne další příležitost ukázat své výjimečné schopnosti a takový nezájem ho proto dokonale vyvedl z míry.

„Nemáte zájem?“ podivil se. „Myslel jsem, že vám každá taková zakázka přijde vhod.“

„Přišla by mi vhod, nebýt od vás,“ opáčil pan Klein. „Víte, mám své zásady a beru zakázky především od lidí, kterým věřím. Vy mezi ně ale nepatříte.“

„A proč ne?“

„To prostě nemůžete pochopit,“ opáčil spatra pan Klein. „Zákazníky si naštěstí vybírám sám a vy to nikdy nebudete!“

„Jak myslíte!“ ustoupil Standa, ale zamíchal do Spojení stejné obrázky, jako do filmu.

Odmítl získat jiný, lepší smysl života?

Vybral si tedy sám.

Postupně se pak spojil se všemi Sandišůtskými agenty ze své databáze, ale bylo to marné.

Ať jim nabízel pomoc, nebo zajímavou činnost, nikde nepochodil. Nikdo z nich o něho nestál. Někteří, ale bylo jich málo, ho odmítli stejně pohrdavým stylem jako architekt Klein a dali mu ještě najevo své opovržení ve stylu »to nemůžete pochopit«. Když jim naznačil, že o Sandišůtech přece jen něco ví, hráli mrtvé brouky. Možná o Sandišůtech skutečně nic nevěděli. Vědomě s nimi zřejmě spolupracovali jen ti, komu se Sandišůti ukázali, jenže to byly jen špičky, vrcholek ledovce. Drtivá většina těchto lidí ani netušila, že v sobě nesou genetickou pojistku, která jim přikáže sloužit mimozemským vetřelcům, jakmile je o to požádají a zabije je, kdyby odmítli.

Standa je zřejmě kontaktoval špatně. Asi jim měl naznačit, že patří k těm, koho by měli poslechnout, jenže nevěděl jak.

Nakonec se rozhodl. Pokusy změnit jim smysl života selhaly a jejich dosavadní zaměření je pro ostatní lidi nebezpečné. Jako Vědoucí mohl nařídit lizidům přidat podprahové příkazy do všech Spojení bez ohledu na to, kdo se s kým právě spojoval. Lizidy to stihly provést hromadně, jak by to člověk v žádném případě nedokázal, ale protože nezadal žádný výběrový příznak, vkládaly nebezpečné znaky »propuštěn« do komunikace všem.

Standa se spolehl na to, že tím většině lidí neuškodí.

Což nemuselo být vůbec podložené skutečností. Pokud se některé funkce šířily pomocí genů, mohly se v průběhu tisíciletí nekontrolovatelně rozšířit mimo původní okruh Sandišůtských otroků! Kdo může tvrdit, že geny nemá po některém vzdáleném předku? Většina lidí přece podléhá příliš snadno reklamě, aniž by ji dokázala odmítnout rozumem. Nepřipravuje nakonec Standa nějakou ještě horší katastrofu?

Zdálo se, že klíčová bude znalost starobylého písma. Kdo je nezná, měl by být proti většině podprahových útoků odolný – prostě jim neporozumí.

Pokud nemá v genech i to písmo…

Monumentální chrámovou stavbu v Nových Pardubicích zasáhl pravidelně se opakující podzimní uragán. Podzim Orizemě nemž s pozemským podzimem mnoho společného, jen že se pravidelně opakoval. Orizemě neměla měsíc a sklon její osy k rovině oběhu kolem Orislunce byl mnohem menší než u Země, takže její roční období nebyla tak výrazně odlišená, jako na Zemi. Rok zde trval tři a půl pozemského a v aféliu vznikaly hurikány významně častěji než v průběhu zbytku roku – a byly i silnější.

Nebyla to úmyslná chyba nebožtíka pana architekta Josefa Kleina, že jeho dílo neodolalo prvnímu náporu vichru. Pan Klein období hurikánů na Orizemi ještě nezažil a neměl zkušenosti se zabezpečováním staveb. Chybou bylo jeho obrovské sebevědomí, které mu nedovolilo přijít na radu za starousedlíky.

Slabinou jeho stavby se ukázala umělecky vykládaná barevná okna, sestavená z velkého počtu menších sklíček. Vichru a bičování ostrého deště odolávala jen půlhodinu, pak se prolomila a voda zaplavila vnitřek chrámu.

Chrám byl naštěstí tou dobou opuštěný a až druhého dne ráno tu spoušť uvnitř někdo objevil. Jako první do chrámu vstoupil hlídač David Sommer, starší pán, najatý vlastníky chrámu na úklid a zamykání po jejich odchodu. Byl to vlastně jediný člověk, který sem nepřicházel z náboženského důvodu, ale pro docela všední úkoly. Proč si ho najali – a čím ho přesvědčili, aby tu službu přijal?

Starý Sommer byl služebníkem podobného chrámu už na Zemi. V době obřadů ho posílali do komůrky pro služebnictvo, aby nepřekážel, ale po nich uklízel, zametal, oprašoval, doplňoval svíce i olej do lamp a jako poslední chrám zamykal a odcházel domů. Na Orizemi měl jako ostatní poblíž malý domek, žil v něm sám a se svým postavením byl spokojený. Zkrátka ideální sluha.

Když přišel do chrámu po hurikánu a spatřil tu spoušť, v první chvíli zbledl, že mu to budou dávat za vinu. Věděl přece, že zdejší domy mají pro období hurikánů připravené masívní dřevěné okenice, které se před příchodem hurikánů pevně uzavírají. Doma si je uzavřel, na chrám zapomněl!

No jo, ale jak je měl uzavřít, když chrám okenice na oknech vůbec nemá?

Pan David Sommer ale viděl, že úklid bude příliš pracný a nad jeho síly, zejména když může zanedlouho počítat s dalšími hurikány. Tohle chtělo důkladnější řešení! Došel si proto za sousedy do nejbližší hospody s prosíkem o pomoc. V hospodě bylo jako vždy plno a když starý dobrák Sommer požádal o sousedskou pomoc, zvedla se docela slušná parta. Možná zapůsobila i zvědavost – všichni by se do chrámu rádi podívali a byli zvědaví, jak to tam vypadá.

Uklidit střepy nebylo tak složité, ani vysušit louže na podlaze. Když ale došlo na obnovení ozdobných oken, přihlásil se starý Procházka.

„Chlapi, tohle nemá cenu!“ prohlásil. „Dejme tomu, že starej Sommer najde někde v lizidech mustr na tyhle barevný sklíčka a nahradí je. Ale když je vítr vymlátil jednou, vymlátí je pokaždé. Povídám – tady musíme udělat pořádné okenice, jinak to vidím jako úplně zbytečnou práci!“

„Nemůžeme přece poškodit chrám!“ namítal nesměle starý Sommer.

„Okenicemi chrám nepoškodíš!“ ujišťoval ho Procházka. „Naopak, evidentně tu podle mého názoru chybí. Kdo tu boudu vlastně stavěl? Proč je neudělal on?“

„To stavěl pan architekt Klein,“ prozradil skoro nábožně starý Sommer.

„Hele, když nechceš, abychom jeho dílo vylepšili, tak mu aspoň zavolej, ať to udělá on, jinak to budeš mít na cimpr campr po každém dalším nočním slejváku.“

„Panu Kleinovi nezavolám, před týdnem nečekaně zemřel,“ řekl nesměle pan Sommer.

To pana Procházku trochu zarazilo, ale ne nadlouho.

„To je mi líto, ale tak zavolej někomu jinému, ať o tom rozhodne!“ požádal rozhodně.

„Když já nevím, komu mám zavolat,“ přiznal pan David. „Paní Grossová zemřela krátce před panem Kleinem, pan rabín Metelka krátce po ní, ještě krásně mluvil na jejím pohřbu, a vlastně už ani nevím, kdo to tady může rozhodovat… Vždycky tu měla hlavní slovo paní Grossová, pak pan Metelka, ostatní sem jenom docházeli…“

„A ty sám to rozhodnout nemůžeš?“ obořil se Procházka na pana Davida.

„Já jsem tady poslední ze všech!“ bránil se starý služebník nesměle.

„Jenže když nikoho zodpovědnýho neseženeš, budeš tady stát jako hromádka neštěstí každý týden třikrát,“ upozornil ho Procházka. „Začíná období hurikánů, buďto tu budou okenice, nebo si to příště uklízej sám. Nemám rád úplně zbytečnou práci!“

„Proč tady teda jsi?“ zkusil pan David nesmělý protivýpad.

„Protože dnes to smysl má,“ odsekl Procházka. „Uklidíme tady všichni rádi. Ale když nezajistíš okna před dalším vichrem, bude to už příště zbytečná práce. Mám rád práci, která má smysl, ne zbytečnou! A jen hlupák se ze svých chyb nepoučí!“

„Když já ale opravdu nevím, kdo by to mohl rozhodnout!“ stěžoval si pan David.

„Tak zavoláme někoho z městského magistrátu!“ rozhodl za něho Procházka. „To je vlastně další problém, primátor je taky po smrti… no, někoho snad najdeme, i kdybych měl kvůli tomu volat do Rady Starších!“

Chvíli pak zkoušel volat, kam ho napadlo, ale nakonec mu nezbylo než opravdu zavolat přímo do Rady Starších a za chvíli do chrámu přiletěl Radomír Lipnický, aby to vyřešil na místě.

Radomír si nechal vysvětlit podstatu sporu, ale přidal se okamžitě k Procházkovi.

„Zavolejte někoho na ty okenice, ať to tu pořádně zpevní. Stavbu přece nepoškodí, naopak. Stavby bez okenic mohou stát jedině tam, kde jsou chráněné okolními horami, ale ne na dohled od pobřeží! Je to aspoň jediná stavba v Nových Pardubicích bez okenic? Chtělo by to zkontrolovat je všechny, začíná období hurikánů a střepy ještě mohou někoho pořezat!“

„Ale změní to ráz celé stavby!“ namítal pan Sommer.

„No bóže!“ odfrkl si Radomír Lipnický. „Tak sem toho stavitele pozvěte, já mu za chybějící okenice ještě vynadám. Na Orizemi je to přece nutnost! Nestavěl naposledy na Hjöwiltu?“

„Pan Klein nedávno zemřel a na Hjöwiltu nikdy nebyl,“ ujišťoval ho pan Sommer.

„Takže starej, zapřísáhlej pozemšťan, co?“ pochopil to Radomír mrzutě.

„Jo, přišli jsme ze Země,“ přiznal Sommer. „Ale pan Klein byl mladý, nadějný architekt.“

„Mladý?“ zpozorněl Radomír Lipnický. „A umřel? To je divné, na Orizemi se v mladém věku neumírá! Poslyšte, kdo je tady nejbližší stavitel? Ať tady udělá pořádné okenice, nebo to už příští hurikán rozbije ještě víc! První je slabý, další budou horší. A s tím zemřelým… jakže se jmenoval?“

„Pan architekt Josef Klein,“ řekl rychle pan Sommer.

„Přeptám se na něho,“ slíbil Radomír Lipnický – a zmizel.

„Hele, já tady ty okenice udělám, už jsem jich dělal víc,“ nabídl se pan Procházka. „A pak si dáme spolu jedno pivo, ne?“

„Dobře,“ přistoupil na to pan Sommer.

Rada Starších se sešla na podnět Radomíra Lipnického s jediným bodem jednání, záhadné sebevraždy na Orizemi. Když se totiž Lipnický dotázal lizidů na statistiku úmrtí za poslední období, zděsil se. Počet sebevražd už bylo čtyřciferné číslo.

Svolal mimořádné zasedání, jako jeden ze Starších měl na to právo, a přednesl to ostatním jako velice naléhavý problém, který nesnese odkladu.

„No, něco bych o tom věděl,“ přiznal trochu váhavě otec Mihovič. „Ale na to bychom sem měli pozvat Standu Tvrzníka, neboli Vědoucího Orizemě.“

„Počítáš, že se ho to může dotknout?“ zeptal se Lipnický.

„Jistě,“ přikývl otec Mihovič. „Standa o tom ví více než my.“

Standa se tedy objevil ve virtuální podobě ve fiktivním výklenku zasedací místnosti, ale když mu Radomír Lipnický přednesl, na co právě narazil, jen si vzdychl.

„Ano, vím o tom,“ přikývl. „Skoro dva tisíce sebevrahů za půl roku! To nebylo na Dzígvlegtu ani na Hjöwiltu! Až tady!“

„Co ale proti tomu děláme?“ naléhal Radomír Lipnický.

„Teď už nic,“ řekl Standa. „Nic se proti tomu dělat nedá a naštěstí už to končí.“

„Co končí?“ nechápal Lipnický. „Snad ne sebevraždy?“

„Přesně tak,“ stvrdil to Standa.

„Podle čeho tak soudíš?“ zeptal se ho podezíravě Lipnický.

„Protože vím, jak a proč začaly,“ přikývl Standa. „Ty sebevraždy byly připravované už na Zemi a týkají se jen otroků Sandišůtů. Pokoušel jsem se aspoň nějaké zachránit, ale bez úspěchu. Sandové si jejich smrt připravili už dávno na Zemi, stačilo málo a vidíte sami…“

„Ale proč až tady?“ nechápal Lipnický. „Oni na ně mají vliv i tady?“

„Ne, ale měli to připravené a já jsem to spustil,“ neskrýval to Standa. „Přesně podle návodu gufyrů ze Země. Jen jsem netušil, co to doopravdy udělá. Tvrdili, že je to ochromí, aby proti nám přestali intrikovat. Jenže jim to vzalo smysl života, prostě… je to vygumovalo.“

„Ale… Nezabiješ!“ připomněl mu tiše Lipnický.

„Tohle i gufyrové chápou jako nutnou sebeobranu,“ odvětil Standa. „Varovali nás důrazně, abychom to nepodceňovali. Dlouho jsem to rozvažoval, déle než týden. Ale pak jsem se rozhodl nebrat to na lehkou váhu. Orizemě přišla o necelé dva tisíce lidí, kteří se mohli stát jejím prokletím. Zbývající miliony nepatří mezi otroky Sandišůtů, těch se to nedotklo. Tím to podle mě skončilo. Zapíšeme to do historie Orizemě – a jedeme dál…“

„Jestli máš pravdu…“ vzdychl si Radomír Lipnický.

„Mimochodem, zrušilo mi to databázi lidí, zapojených do pozemské sítě škůdců,“ dodal Standa. „Všichni pomřeli, můžeme to uzavřít. Ale víc mě zajímá, jak to gufyrové zvládli na Zemi.“

„Myslíš, že to tam použili také?“ zeptal se ho otec Mihovič.

„Tam na to přece přišli,“ pokrčil Standa rameny. „Ale na Zemi to může mít těžší následky.“

„Snad se to jednou dozvíme,“ doufal Lipnický.

„Ale to už bude po všem,“ dodal Standa.

Češi si na Orizemi zvykli, i když mnozí se slzami v očích vzpomínali na své dřívější domovy, změněné v prach a popel. Orizemě k nim ale byla štědrá. Místo starých domů a chalup získali nové, dokonalejší a útulnější domky, nejvíc tím získali obyvatelé šedivých paneláků. Život na Orizemi byl jednodušší a snazší. Běžné pozemské všední starosti tu nikdo neměl. Na Orizemi neznali složenky, daně, konta, poplatky všeho druhu, penále, kontokorenty ani dluhy. Exekutor bylo sprosté slovo, příliš silné i jako nadávka. Ne že by tady nevznikaly spory, ale řešily se obvykle smírně. Příroda zde sice občas hrozila hurikány, ale ty nikoho neohrožovaly, ani když ho zastihly mimo domov. Rationy představovaly stejné bezpečí jako pevné a spolehlivé domy, o nichž tu platilo heslo – můj dům, můj hrad. Kdo chtěl, mohl bydlet i na skutečném hradě – jenže málokdo to vydržel dlouho, hrad přece jen vyžaduje péči a kdo by se bez početného služebnictva nebo aspoň robotů pořád staral o desítky komnat, aby brzy nebydlel mezi pavučinami? Otec Mihovič byl v tomto směru opravdu výjimkou.

Hrady si na Orizemi postavilo několik zájemců, ale Jukagyri nakonec zůstal jako jediný trvale obývaný. Ostatní se časem dostaly pod správu Ruské Trojky – filmového studia, které je využívalo jako kulisy k filmům. Postavit hrad bylo na Orizemi snadné, ale zbourat neobydlený objekt přece jen naráželo na přikázání »Svévolně nezničíš!«. O opuštěné objekty se musel někdo starat – naštěstí se toho v případě starých hradů chopili ruští filmaři, pro které byly použitelné alespoň jako kulisy.

Starousedlíci rozptýlení mezi Novočechy je seznamovali s hlavními odlišnostmi tohoto světa od staré dobré české krajiny, aby si nováčci rychleji zvykli. Přece jen tu některým chyběl mráz, led a sníh. Na Orizemi byly jen na pólech, jenže na obou to byla jen nudná ledová pláň pokrytá sněhem, kde se bruslit nedalo a chyběly tam i kopce, kde by se dalo lyžovat.

Zato si Češi rychle a rádi zvykli na surfování po vlnách a na dovádění na plážích, případně na výlety do podmořského světa mezi hejna pestrobarevných ryb. Šlo to dokonce dvěma způsoby. Buď s klasickou potápěčskou technikou, kdy se člověk ve vodě pohybuje vlastní silou pomocí ploutví, nebo v suchu rationů, změněných v miniaturní průhledné ponorky.

Fajnšmekři si vytvářeli »mokrý« ration ve chvíli, kdy plavali na hladině, aby byli i pod vodou obklopeni z větší části mořskou vodou a dýchali vzduch jen z horní části rationu. Ration už se staral o to, aby v něm vzduch nebyl vydýchaný. Největší požitkáři leželi uvnitř na hladině obličejem dolů a dýchali pomocí šnorchelu, aby měli lepší rozhled. Samo silové pole bylo průhledné, ale přechod vzduch-voda měl vlastnosti čočky – u »suchého« rationu všechno v okolí zmenšoval, kdežto mokrý ration tímto nedostatkem netrpěl.

Pravda, mnozí ve vodě vydrželi dlouho, ale léto ani na Orizemi netrvalo věčně, pestrobarevné ryby se dlouho před příchodem hurikánů stáhly do větších hloubek a v době hurikánů se tvář moře nadlouho změnila tak, že už nikoho nelákala.

S koncem léta se proto z větší části obnovil společenský život.

Nováčci ocenili, že se na Orizemi netrpěla konkurence. Na Zemi zbožňovaná přednost se na Orizemi změnila v neslušné slovo. Tady si lidé nekonkurovali a konkurenceschopnost považovali za nemravnou všehoschopnost. Sousedé si běžně vypomáhali při různých pracích a pomoc potřebným považovali za samozřejmou. Dobře se tu necítili jen lidé, zvyklí využívat své bližní k vydělávání velkých peněz. Byli tu ale od začátku v menšině a všichni nakonec podlehli vlně sebevražd, která na Orizemi zanechala jen spokojenější většinu.

S vyhynutím otroků Sandišůtů se zčásti ztratila i podnikavost a iniciativa. Přestaly se zakládat obecní budovy, jako divadla, kina, ale i hospody. Jenže hospody stály v každé vesnici a další nebyly zapotřebí, kinosálů byl také dostatek a i divadly byla Orizemě již nasycena – zvláště když s otroky Sandišůtů zmizela i většina českých herců. Zbylí dosud na Zemi hráli jen herecké »štěky«, ale když nebylo zbytí, pokusili se dát dohromady aspoň jeden pořádný soubor. Troufli si sice na všechno od činohry po operu, ale jen v jediném divadle a aby se na všechny dostalo, museli pochopitelně svěřit všechna představení objednávkové službě a zájemci museli do divadla létat do Nových Karlových Varů. V ostatních divadlech občas hráli ochotníci, ale bylo to znát na kvalitě hereckého projevu.

Část českých herců odlákala i nabídka z Ruské Trojky, kde rozšiřovali výrobu filmů. Rusové měli s českými herci – a zejména herečkami – dobré zkušenosti. Čechů bylo bezesporu na Orizemi nejvíc a režisér Míša Safronov, nyní i vrchní ředitel Ruské Trojky, s nimi musel chtě nechtě počítat. A to nejen jako s diváky filmů, ale i s účastníky jejich výroby.

Dalo se říci, že život se na Orizemi nezastavil. Nepodléhal teď tak bouřlivému rozvoji, jako na počátku, ale žilo se tam klidněji a spokojeněji, i když spojení se Zemí nefungovalo a Orizemě tak žila opět jako dřív – odděleně.

Dokud Fritze Pilze na Belfge opět nenavštívili gufyrové…

Delegace gufyrů tentokrát překvapila Fritze příjemně.

„Na Zemi jsme skončili,“ prohlásil jeden, který se zdál být jejich mluvčí. „Můžete se na Zem přesunout a převzít si lizidy. Už tam žádné zbytky po Sandišůtech nenajdete.“

„Príma!“ odvětil Fritz. „Seznámíte mě ještě, doufám, se situací na Zemi, že?“

„Rádi,“ souhlasil gufyr. „Ale nejprve bychom chtěli vědět, jak jste na tom vy na Orizemi? Jak jste tam s tím daleko?“

„Na Orizemi je to už vyřešené,“ ujistil je rychle Fritz.

„Nedá se to považovat za vyřešené, dokud tam budete mít jediného služebníka Sandišůtů…“

„Všichni jsou mrtví,“ přerušil ho Fritz. „Použili jsme na ně vaše skryté kódy – přesněji jen ten slabší, ale všichni se v krátké době sami zabili.“

„Jste si jistí, že někde žádní nezůstali?“

„Jsme si tím jistí,“ přikývl Fritz. „Vědoucí Orizemě zamíchal vaše kódy všem lidem přímo do programů Spojení. Služebníci Sandišůtů se pak sami zabili, na ostatní lidi to nemělo účinek.“

„To bylo příliš riskantní!“ otřásli se gufyrové.

„Možná riskantní, ale účinné,“ souhlasil Fritz. „Očištěná Orizemě nám za to stála. A jak jste dopadli na Zemi vy?“

„I my to můžeme považovat za úspěch,“ odvětil gufyr. „Použili jsme na to pozemské televize, do zpravodajských relací jsme opatrně vložili kódy – většinou jsme vystačili se slabšími, ale na mnoha místech jsme museli použít i silnější. I tak bylo mezi ostatními lidmi hodně ztrát na životech, ale mohlo to být ještě mnohem horší.“

„Na Orizemi byly ztráty jedině mezi Sandišůtskými otroky,“ řekl Fritz. „Čemu říkáte »hodně ztrát na životech lidí kolem«?“

„Problém je asi v tom, že služebníci Sandišůtů obsadili klíčová místa vaší civilizace, bez nich se většina institucí hroutí,“ vysvětloval gufyr. „Některé ještě nějakou dobu pracovaly, ale jen ze setrvačnosti a při nejbližším problému se zastavily. Jiné se zastavily téměř ihned.“

„Pochopil bych, že přestaly pracovat banky a jiné peněžní podniky,“ připustil Fritz. „To byla přímo doména Sandišůtských lidí.“

„Ano, jenže bez nich se začaly zastavovat i ostatní,“ doplnil ho gufyr. „Vaše civilizace je na penězích příliš závislá.“

„Na Zemi,“ upřesnil to Fritz. „Na Orizemi to bylo jinak, tam neměly peníze vliv téměř žádný. Proto tam nejspíš všechno proběhlo jinak. Otroci Sandišůtů na Orizemi nebyli ve svém živlu již od svého přestěhování a když dostali ten… kódovaný příkaz… už jim to moc smyslu života nevzalo. Na Orizemi neměli vůbec žádnou moc a bez peněz byli jako bez rukou.“

„Možná to byla příčina, proč to na Orizemi proběhlo nenápadněji,“ připustil gufyr. „Jenže na Zemi je to jiné. Tam vždycky hrály peníze v hospodářství klíčovou roli.“

„Tak přestanou,“ odvětil bezstarostně Fritz. „Vlastně – jestli jsem to správně pochopil – už přestaly. No, bude to fuška, ale snad to zvládneme. Hlavně aby tam nezůstali otroci Sandišůtů.“

„Ti tam zaručeně nejsou,“ ujistil ho gufyr.

Konference v Jukagyri se účastnili kromě Rady Starších hned dva Vědoucí. Řídil ji virtuálně Fritz Pilz ze Země a proti němu byl Standa Tvrzník se Slávkou ze své pevnosti na Orizemi.

„Budu na Zemi potřebovat vaši pomoc,“ přiznal Fritz Pilz.

„Můžeš se na nás spolehnout,“ slíbil mu za všechny Starší otec Mihovič. „Pomůžeme Zemi všude, kde to bude potřebné.“

„Povolal jsem si už své pomocníky,“ informoval je Fritz. „Měl jsem je v pohotovosti, stačilo uvědomit jich pár a oni už si to mezi sebou sami sdělili. Teď se snažíme obnovit v nejohroženějších městech samosprávu, ale na to jich budu potřebovat mnohem víc.“

„Vyhlásíme na Orizemi nábor mezi starousedlíky,“ navrhl Standa.

„Proč jen mezi nimi?“ namítl Fritz. „I Novočeši se mohou zúčastnit. Jen by bylo dobré, kdyby ovládali jazyky těch míst, kam je vyšlu. Jde to i pomocí telepatie, ale pak je to pomalejší.“

„Mně se zdá telepatie rychlejší než řeč,“ namítl Standa.

„Jenže telepatie se nedá vysílat pozemskou televizí,“ upozornil ho Fritz. „Tam pak potřebuješ někoho místního jako překladatele. Mám už s tím první zkušenosti. Náš člověk to řekne telepaticky a místní to po něm zopakuje do mikrofonů, aby se to dalo vysílat. Ale jak říkám – je to pomalejší.“

„Vyhlásíme nábor,“ přikývl otec Mihovič.

„Ale měli bychom sebou hodit,“ shrnul to Fritz. „Zatím tu ještě není hladomor, ale bez naší pomoci by na mnoha místech brzy vypukl. Tomu musíme zabránit hned zkraje.“

„A jak se pozemšťané na tvé hochy dívají?“ zajímal se Standa.

„Někde ještě nepřátelsky,“ přiznal Fritz. „Američané na nás zatím skoro všude střílejí jako na divou zvěř, ani v Číně to není snadné, i když se tam hoši objevují s kontejnery potravin. Jinde je ale vítají jako anděly spásy.“

„Tak aby hoši nezpychli!“ varoval ho otec Mihovič.

„To nehrozí,“ odvětil Fritz. „Kde je takhle vítají, tam už ten hladomor začal a potraviny přišly na poslední chvíli. Pud sebezáchovy je pak silnější než propaganda, která v poslední době svalovala všechny potíže na invazi mimozemšťanů.“

„No – mohlo se to tak jevit,“ usmál se trochu otec Mihovič. „Z hlediska Sandišůtských otroků to tak přece je! Přiletěli mimozemšťané, Sandišůtský svět se zhroutil a z Vyvoleného národa rázem byli docela obyčejní lidé. Nedivím se, že to považovali za křivdu! Připravili jsme je o smysl života a nakonec jsme je zákeřně vyvraždili – i když to zvenčí vypadalo jako sebevraždy.“

„Pokoušel jsem se dát jim aspoň na Orizemi nový smysl života,“ vložil se mezi ně Standa. „Byli přece velice schopní a tvořiví a byla jich škoda. Doufal jsem, že mezi námi zůstanou. Bylo to ale marné. Odmítli mě – nepatřil jsem mezi Vyvolené. Málo platné, vybrali si to sami.“

„Ostatně, jakýpak je to smysl života – vyvyšovat se nad jiné?“ posteskl si Fritz Pilz.

„Právě s takovými máme my Češi spoustu zkušeností!“ opáčil otec Mihovič šelmovsky. „Na nás se vytahoval kdekdo! V naší době to byli hlavně Němci. Pro ně jsme byli kacíři a vyvraždit nás bylo záslužné. A to se táhlo až donedávna. V minulém století se nad námi vyvyšovali i Rusové, také pro ně jsme byli jen dobytá kolonie – a teď tihle. I na Orizemi někteří z nich tvrdili, že Češi jsou jen »potomky zbabělých nevolníků« – osobně jsem to slyšel od pana režiséra Jana Kartáčníka. Přitom se jedním dechem rozčiloval, že mají jeho filmy malou návštěvnost. Na to bychom mu byli dobří? Přitom se jeho film s výtvory Ruské Trojky nedá srovnávat, Rusové jsou prostě lepší.“

„Nechme je už být!“ otřásl se Standa. „Užili si vyvolenosti, ale nakonec skončili, jak skončili. Byla to jejich volba, až do zlého konce. Postarejme se teď, aby jejich odchod neznamenal katastrofu i pro lidi, kteří za nic nemohou!“

„Už jsem s tím začal,“ prohlásil Fritz Pilz. „Moje parta si kvůli urychlení vytvořila a uložila do receptáře záchranný potravinový kontejner, který pokaždé vytvoří tam, kde najde hladovějící. Pomůže to, ale jen nakrátko. Když lidé kontejner vyčerpají, musí se to opakovat. Na mnoha místech to navíc narušují různé gangy. U každé katastrofy se rychle projeví charaktery všeho druhu. Lidé si často pomáhají, ale všude se najdou hyeny, které se snaží urvat co nejvíc pro sebe. Přitom právě ty se rychle dávají dohromady. Jeden násilník by mnoho nezmohl, ale banda už může ostatní velice úspěšně tyranizovat.“

„Takže tvoji hoši nejenže pomáhají hladovějícím, ale také plní Peklo?“ usmál se Standa.

„Oboje pomáhá,“ ujistil ho Fritz. „Nejúčinnější je, když někomu místnímu implantují ovladač lizidů a naučí ho objednávat podle katalogu i pro ostatní. Je s tím ale spojené nebezpečí. Všem se to plošně zatím implantovat nedá, vyžaduje to i zacvičení a to už tak rychlé není. Hoši proto odnášejí vybrané lidi do nouzových školících středisek a pak je vracejí zpět, aby pomáhali ostatním, jenže je musí po krátké době kontrolovat. Nejsou to světci a když někde stvoříte vyvoleného, vystavíte ho pokušení darů zneužívat. A to i když je naučíte jenom vytvářet standardní potravinové kontejnery.“

„Jak toho mohou zneužívat?“ zamračil se Standa.

„Často si osobují právo rozhodovat, kdo potraviny dostane a kdo ne,“ řekl Fritz. „Neřekl bys, jak je některým těžké vysvětlit, že naše dary nejsou jejich soukromým majetkem, ale že je mají pro všechny. Oni se pak snaží prodávat je – a to co nejdráž.“

„Za co je tak mohou prodávat? Vždyť tam peníze nemají žádnou cenu!“ odfrkl si Standa.

„Třeba za sex,“ nadhodil Fritz. „Vždycky se najde něco, čeho Vyvolení dokáží zneužít. Jen si uvědom, pomáháme zejména v oblastech, kde nejsou křesťané v převaze a kde se až dosud místní zvyky od Sedmera pronikavě lišily.“

„A co takhle naučit to některou místní ženskou?“ navrhl Standa. „Ty přece mívají mnohem vyšší empatii a nemusely by toho zneužívat.“

„Z té by si obratem některý místní macho udělal sexuální otrokyni,“ ujistil ho Fritz. „Ba ne, školíme sice především objednávání potravinové pomoci, ale součástí školení je i Sedmero, krátká exkurze do Pekla a následné kontroly.“

„Dobře, ale co v Evropě?“ pokusil se změnit téma otec Mihovič. „Je to mezi křesťany lepší?“

„Bohužel ne,“ vzdychl si Fritz. „Ale těm se dá aspoň vysvětlit, že Peklo skutečně existuje a že je za hříchy nevyhnutelně čeká. Stačí, když si uvědomí, že by to nemuselo být kdovíkdy po smrti, ale i zaživa a třeba už příští týden – Peklo má mezi nimi i větší váhu. Dnes ale na mnoha místech Evropy operují navlas stejné bandy, jako v Africe. Bývají vyzbrojené zbraněmi z armádních zásob a velí jim bývalí profesionální vojáci, takže je není snadné umravnit. Zejména když se honosí ateismem a dokud Peklo nezažijí na vlastní kůži, považují je za báchorku.“

„Kolik grázlíků už jsi do Pekla dodal?“ zajímala se Slávka.

„Něco přes šest tisíc,“ odvětil Fritz. „Zvýšili jsme důraz na odstrašující prvky. Dočasně jsme snížili trest za pouhou účast v organizovaném zločinu, takže náš soud některé krátce po nástupu do Pekla osvobodí – jenže to už si užijí všechny slasti vyšetřovací vazby v Pekle a když je propustíme, nejenže jsou to od té chvíle vzorní spoluobčané, ale ani nemusí moc přehánět při líčení svých útrap v Pekle, aby se ostatním ježily všechny vlasy.“

„Doufáš, že to pomůže?“

„Zdá se, že ano,“ přikývl Fritz. „Kde se někdo z takové bandy vrátil – a vracíme jen ty, kdo se do bandy sice přidají, ale ještě nestačili nic zlého spáchat – tam už žádná další banda nevznikne.“

„Mohli bychom z toho udělat pravidlo,“ přikývl otec Mihovič. „Dosud to bylo pět let – a to je trochu moc.“

„Neřekl bych, že je to moc,“ namítl Standa. „V poměru k délce života na Orizemi to není tak zlé, jenže pro pozemšťany to je zatím dost velká paleta. Jsem pro, aby tohle zkrácení platilo jen po přechodnou dobu.“

„Nejsi trochu sadista?“ rýpla se do něho Slávka.

„Nejsem,“ trval na svém Standa. „Trvalé zkrácení by bylo nespravedlivé třeba k Lučanům, kteří si to v Pekle poctivě vytrpěli.“

„Ale získali dlouhý život, zatímco z jejich nepřátel Čechů už je dávno prach, v lepším případě pár polorozpadlých kostí.“

„Tihle grázlíci získají v Pekle delší život také,“ připomenul jí Standa. „Pro ty, kdo mezitím na Zemi zemřou, je to také tak nespravedlivé. Ale to nás teprve čeká. Nejprve musíme zajistit, aby pád pozemské civilizace odneslo co nejméně lidí. Až pak můžeme začínat prodlužovat jim život. Jenže mezitím musíme lidem na Zemi bezpodmínečně vnutit Sedmero a to nebude tak jednoduché.“

„Chceš jim snad dobro vnucovat?“ zaškaredila se Slávka.

„Budeme muset,“ vzdychl si Standa. „I tak to nestihneme vnutit všem. Začneme zřejmě cestou nejmenšího odporu, na některé se dostane až později, ale trvale z toho nikoho vynechávat nesmíme. Kdyby nic jiného, ublížili bychom dětem. Ostatně si myslím, že tomu nikdo vzdorovat nevydrží, až si uvědomí, oč by přišel.“

„A když to vydrží?“ nadhodila Slávka.

„No – tak to vydrží,“ pokrčil rameny Standa. „Einstein rád říkal – vesmír a lidská hloupost jsou nekonečné, jen u vesmíru si tím nebyl úplně jistý…“

„Ale co děti, které to odnesou?“ nechtěla jen tak ustoupit.

„Připíšeme je Sandišůtům,“ řekl Standa vážně. „Budou to jejich poslední oběti.“

„I tak dlouho po jejich konci?“

„Některé věci zřejmě přetrvají déle,“ vzdychl si Standa.

„No, musíme to brát, jak to je,“ shrnul to otec Mihovič. „Ale začít musíme. Navrhuji vyhlásit nábor dobrovolníků pro Fritze Pilze. Vrhneme na to všechny naše síly – kromě tebe, Stando! Vědoucí budou výjimkou, víš to sám!“

„Mohli bychom se s Fritzem vyměnit,“ zaškaredil se Standa.

„Vy dva se koukejte věnovat Růžence!“ usadil je otec Mihovič.

„Já se s nikým měnit nebudu,“ odmítl Fritz. „Teď to tady konečně začalo být zajímavé, přece bys mě odsud nechtěl vystrnadit? Seď na Orizemi a vymýšlej, co by se ještě dalo zlepšit na lizidech, za okamžik ti zašlu seznam požadavků.“

„No – budu ti aspoň držet palce,“ ustoupil Standa.

„To drž nám všem!“ opáčil Fritz. „Budeme to potřebovat.“

„Ale Země nám za to stojí, ne?“ usmál se i otec Mihovič.

„To jistě!“ řekli Fritz se Standou současně.

 ©; 2013 Václav Semerád, Nová Ves

Konec

© 2012 Václav Semerád, Nová Ves

03.09.2021 16:39

Poslední zdvořilý příspěvek ve Fóru (klikněte si) je od Q-230219: 11/3 v 19:56 na téma Věda: Důkaz paralelního vesmíru? Nacistická mince z roku 2039 v Mexiku vyvolává bizarní teorie https://newstangail24.com/nazi-coin-from-2039-in-mexico-sparks-bizarre-theories Domů Statistiky "Orizemě (svět poslední naděje)" (komentáře) Téma=Orizemě Nahoru! Knihy, úvahy    Nepřihlášení (roboti) nemohou přispívat! 1 Jméno: ondon40   Je nějaký důvod proč nešlo lizidy   Téma: Orizemě 12.12.2018 v 12:55 id: 1296051 Je nějaký důvod proč nešlo lizidy anihilovat veškerý štěpný materiál na zemi. Možná to nejde. Fyzika pro mne končí kolem na hřídeli..Odešli by i jaderné elektrárny ale pořád je lepší svítit loučí než když vám ve sklepě svítí kompoty. IMHO. Jestli to už tady bylo tak se omlouvám. 2 Jméno: SW Info: Václav Semerád, Vesničan Orizemě je v sekci Download též v   Téma: Orizemě 20.11.2017 v 17:44 id: 1288408 Orizemě je v sekci Download též v "Rozcuchané verzi". 3 Jméno: SW Info: Václav Semerád, Vesničan 2 jiho: To už jsem tady vysvětloval.   Téma: Orizemě 10.03.2016 v 16:15 id: 791958 2 jiho: To už jsem tady vysvětloval. Bohužel html příkaz title je ještě před začátkem konverze, takže jméno ještě nemůže být nahrazené. Už jsem to měl vyřešené, jenže nedávno jsem to převáděl z programu ve Windowsech do programu v PHP a tenhle detail mi unikl. Zkusím to opravit, ale nejde to jinak než místo jména dát třeba XYZ. 4 Jméno: jiho Info: www.jitrnizeme.cz 2 SW: Vypadá to že jsou drobné chybky v   Téma: Orizemě 10.03.2016 v 14:18 id: 791634 2 SW: Vypadá to, že jsou drobné chybky v názvech stránek jednotlivých kapitol (nemyslím nadpisy, ale TITLE html stránky)- kap. Slávka (8) v názvu jen číslo (08), Standova odpověď (12) má #S09a odpověď (12), Herečka Slávka (15) má Herečka #M01 (15). Ne že by to nějak extrémně vadilo... 5 Jméno: honbri   2 SW:   Téma: Orizemě 09.03.2016 v 23:18 id: 789511 2 SW:   Omlouvám se za planý poplach, ale škoda, že ta vysvětlivka o předávání na Vytvezylu není dřív, takhle si nejprve čtenář udělá v hlavě trochu zmatek a teprve v další kapitole se to vysvětlí... Nevadí, příště si raději případné "nejasnosti" sepíšu bokem a sem je když tak předám až úplně nakonec knížky. 6 Jméno: SW Info: Václav Semerád, Vesničan Konečně doma! A konečně čas na   Téma: Orizemě 09.03.2016 v 22:36 id: 789340 Konečně doma! A konečně čas na zjištění, kde je chyba. A radost, že není u mě! Takže to chce jen pozornější čtení. Hned následující kapitola (Rozhovor) vysvětluje: k předávání zločinců dochází v neutrálním světě "Vytvezilu", velice podobném Adu, kde však nejsou lizidy, takže se tu mohou setkávat i Vědoucí. Darebáky tam ze Země dopravuje osobně Standa a přebírá si je posel, "óbrsatanáše" z "Adu". Mezi Vytvezilem a Adem jsou tak malé rozdíly, že je pozemšťan nepozná a myslí si, že byl v Pekle. A vlastně byl, jenže v jiném. Takže už nic neopravuji, bylo to v pořádku, ale díky za postřehy s překlepy. 7 Jméno: honbri   2 Malý:   Téma: Orizemě 08.03.2016 v 23:07 id: 785958 2 Malý:   Problém je v tom, že kousek před tím je potvrzeno, že v Adu už je ustanovený Vědoucí gufyr.... 8 Jméno: Malý   Drobnosti jsem opravil. Ale s těmi   Téma: Orizemě 08.03.2016 v 22:47 id: 785887 Drobnosti jsem opravil. Ale s těmi Vědoucími je to tak, že zpočátku (a dlouho) jím byl Standa sám, proto mohl střídat světy, nikde neměl "konkurenci". Teprve později se začalo projevovat to "uvěznění na jednom světě". 9 Jméno: honbri   Drobnosti...   Téma: Orizemě 08.03.2016 v 21:21 id: 785715 Drobnosti... Kap. PERCHYE, malý překlep - "...Byli shromáždění kolem hořícího hranice a buď si na ní něco připravovali, nebo..." Kap. STANDOVA ODPOVĚĎ, malý překlep - "... existence dalších uživatelů lizidů do konečně trkla." Kap. PROBUZENÉ PEKLO, neohlášená změna?! : Vědoucí údajně nesmí na jiný svět obsazený jiným vědoucím (viz předchozí kapitoly), ale Standa klidně ze Země nosil darebáky přímo na Ad???!!! Únosy realizoval vždy Standa (byl proto pak už známý i ze záběrů kamer - "....tvář neznámého únosce se zachovala na záznamech. Standu znal brzy kdejaký školák..."), podle výpovědi bodyguarda je oba přímo z kanceláře předal do pekla a pak nevinného bodyguarda rovnou vrátil na Zem, přičemž potvrdil Standovu identitu - "...„A co ten černej?“ zeptal se kdosi po chvilce. „Samozřejmě to byl náš pan X,“ přikyvoval policista. „Viděl jsem ho pěkně zblízka,......" 10 Jméno: SW Info: Václav Semerád, Vesničan VPJVM: Trest se od zotročení podstatně   Téma: Orizemě 29.05.2015 v 10:26 id: 260840 VPJVM: Trest se od zotročení podstatně liší vinou. Zatímco trest u gufyrů byl vždy za velice těžké viny, v USA je známo, že soudci často vynáčejí nesmyslně tvrdé tresty jen aby dodali do vězení levnou pracovní sílu - například i takové chuťovky jako trest doživotí za ukradený rohlík v supermarketu. A to už přece není spravedlnost, to už je docela sprosté zotročování... 11 Jméno: VPJVM Info: z PC Chtěl jsem se zeptat v čem byl ten   Téma: Orizemě 26.05.2015 v 10:31 id: 252731 Chtěl jsem se zeptat, v čem byl ten podstatný rozdíl mezi vězni v USA a gufyrskými vězni, že první případ porušoval příkaz "nezotročíš", ale ten druhý ne. 12 Jméno: SW Info: Václav Semerád, Vesničan 2 PePa6x: Poslední kapitola je 45.   Téma: Orizemě 16.03.2013 v 14:34 id: 194576 2 PePa6x: Poslední kapitola je 45. (Očista). Diskuse se vedla už jen o změně katastrofického konce (některým se zdál málo drsný). V tomtu Fóru se občas automaticky smažou různé SPAMy a reklamy, a navíc je sdílíme s jinými skupinami, proto číslování nenavazuje (ani nemusí). Kdo chce oba konce, musí si to nastavit. Buď přes hlavní stránku (odkaz je nahoře), přes "změnu oslovení" (mění se tam i nick a filtry), nebo přímo na http://sw.gurroa.cz/change.php - najít "Návod pro nastavení konců", kde je všechno popsané. Možností nastavení je tam víc (propojení počítačů apod.) 13 Jméno: TomášMarák Info: Já Zdravím autobusáky jestli ještě platí   Téma: Orizemě 15.03.2013 v 18:23 id: 194571 Zdravím autobusáky, jestli ještě platí vaše nabídka za roku 2007 poradíme novému nakladatelství, byl bych opravdu moc rád za každou radu, prosím kdyžtak napište na marak.knihy(zavinac)gmail.com díky moc 14 Jméno: PePa6x   A ještě by mě docela zajímalo to ID u   Téma: Orizemě 15.03.2013 v 10:29 id: 194568 A ještě by mě docela zajímalo to ID u komentářů. Např. včera jsem sem přidal komentář, dostal ID=194560, dnes jsem přidal komentář, dostal ID=194567, ale komentáře ID=194561 až ID=194566 nikde nevidím!? 15 Jméno: PePa6x   3. otázka… …Takže výjimečně -   Téma: Orizemě 15.03.2013 v 10:23 id: 194567 3. otázka… …Takže výjimečně - vyhovím všem. Dle předchozích vět v otázce asi ne. Já bych si třeba chtěl přečíst oba konce! 16 Jméno: PePa6x   DOTAZ: Kdy zhruba bude ta poslední kapitola   Téma: Orizemě 14.03.2013 v 19:09 id: 194560 DOTAZ: Kdy zhruba bude ta poslední kapitola -březen, duben… ? 17 Jméno: SW Info: Václav Semerád, Vesničan Je otevřená poslední otázka u   Téma: Orizemě 11.03.2013 v 18:52 id: 194524 Je otevřená poslední otázka u Orizemě. Mám změnit konec? Hlasovat se dá na http://sw.gurroa.cz/oriz/orizem.php#ANKETA 18 Jméno: VlastimilČech Info: veterán no mě by se líbilo písmo které by   Téma: Orizemě 21.02.2013 v 09:18 id: 194323 no, mě by se líbilo písmo, které by mělo vlastnosti jako matematický zápis: napíšu třeba 3+5=8 a jestli to čte po mě , jako Čechovi Hotentot, Číňan, nebo třeba Švéd, všichni tomu rozumí... Myslel bych takové "pojmopísmo"... mimochodem, nemá to s věcí souvislost, Slovio... jazyk, kterému rozumí bez učení 400 milionů Slovanů...Od Aše až po mys Děžněva... 19 Jméno: VPJVM   Princip "piš jak slyšíš" snad   Téma: Orizemě 20.02.2013 v 20:43 id: 194319 Princip "piš jak slyšíš" snad v srbštině funguje dobře, ale opačným směrem už to je horší, protože Srbové obvykle kašlou na psaní délky samohlásek. V tom jsou lepší Finové, ti dlouhé samohlásky píší zdvojením. Komentáře Začátek