Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Exkurze

Skupina vyplašených lidí, většinou v uniformách vyšších důstojníků a generálů, ale i civilistů a dokonce i několik žen, se tísnila v jednom houfu ve velké čekárně. Takový dojem budila rozsáhlá prosklená hala, kde se nacházeli. Stálo tu několik desítek čalouněných laviček a křesílek, ale nic, co by připomínalo její skutečný účel. Nejvíc se podobala letištní hale – jenže za prosklenými stěnami nebyla ranvej. Nebyly tu ani koleje nádraží, ani nástupiště autobusů, o přístavním molu nemluvě. Kolem dokola se rozprostíralo něco připomínajícího hrozný sen, přímo noční můru. Plochá krajina jednotvárné žlutohnědé barvy kamenného vzhledu, jenže všude z kamenů stoupaly pramínky dýmu, mezi nimiž probleskovaly modravé ohníčky. Nízké mraky nevypadaly jako běžné dešťové, ale jako závoj kouře nad obrovským požářištěm.

Uprostřed haly stála na širokém žulovém podstavci socha z černého kamene. Nepředstavovala člověka, nýbrž jakousi strašlivou bytost. Její plochá hlava měla obrovskou půlkruhovou tlamu plnou ostrých zubů, na rukou i nohou měla drápy. Socha mohla být i z nějakého kovu, nebo jen natřená lesklým černým lakem – důležité bylo, že byla černá a lesklá jako ebenové dřevo.

Dívka oblečená do květovaných světlých letních šatů, která se náhle objevila na kamenném podstavci před sochou, působila svým kontrastem s nevlídností haly až pozemsky mile. V hnědých vlasech měla velikou žlutou růži a na nohou drobné botky bez podpatku. Obličej měla až dětsky milý, bez vyzývavého líčení a zblízka byl vidět i malý křížek, zavěšený na jejím krku.

„Zdvořilost mi velí říci vám: Vítejte!“ oslovila vyplašený houfec lidí. „Ale povinnost mi velí říci to uvítání celé. Tak tedy: Vítejte v Pekle!“

První větu přijali oslovení se zřetelnou úlevou. Poslední věta však mezi nimi způsobila menší paniku. Houf se ještě více sevřel, jako kdyby si všichni mysleli, že tak mohou lépe čelit nebezpečí.

„Můžete děkovat osudu, že je vaše návštěva zde pouhou návštěvou – malým výletem do světa zatracených,“ pokračovala dívka jako by se nechumelilo a jako by neviděla paniku před sebou.

„Kdo jste?“ oslovil ji generál, stojící v čele houfu.

„Jmenuji se Růžena Krčmářová, ale na tom nezáleží,“ odbyla ho dívka. „Nepatřím do zdejšího světa, jen mě pověřili dělat vám tady hostesku. Doufám, že aspoň víte, proč tu jste?“

„To nevíme!“ vyštěkl na ni generál. „Nevíme kde jsme, ani proč tu jsme!“

„Ach jo!“ vzdychla si Růžena. „Takže vám nic neřekli? Co se dá dělat, vysvětlím vám to sama, ačkoliv – velkou radost z toho nemám.“

„Říkala jste něco o tom, že tohle kolem je… peklo?“ zeptal se netrpělivě generál.

„Tím tedy začneme,“ přikývla. „Svět kolem nás se jmenuje Peklo. Není to ale původní peklo vašich praotců. To ještě spravovali gufyrové – než bych vám je zdlouhavě popisovala, vypadají jako socha za mými zády.“

„Ďáblové!“ zaječel kdosi z davu.

„Tak jim říkali vaši předkové,“ souhlasila klidně dívka. „Také vás jistě naučili považovat je za čisté zlo. Vyvracet vám to nebudu, jen k tomu dodám, že je považujeme za vzor spravedlnosti.“

„Ďáblové – a spravedliví?“ zapochyboval kdosi.

„Ano, spravedliví,“ trvala na svém. „Spravedlivě trestající darebáky za lumpárny, které si trest bez nejmenší pochyby zasluhují. Člověk s čistým svědomím se jich ale obávat nemusel.“

„Dobře – ale co my tady?“ ozval se někdo až zezadu.

„Protože jste, ačkoliv si to nejspíš ani nechcete přiznat, velice horkými kandidáty na trvalý pobyt v tomto nevlídném světě,“ pokračovala trochu tvrdším tónem.

„To není možné!“ nesouhlasil kdosi. „Jsme přece poctiví a věrní křesťané!“

„Vy?“ rozesmála se Růžena. „Nepatříte náhodou k politickým a vojenským špičkám, které právě chystají další válku? Jako křesťanům vám vůbec nic neříká přikázání »Nezabiješ«?“

„Ale to je přece něco úplně jiného!“ ozval se kdosi.

„Ba ne, vážení!“ nedala se dívka. „Právě tohle přikázání platí stejně pro vás jako pro každého. Chystáte se zabíjet, vážení, uvědomte si to! Tak se pojďte podívat, co vás tady čeká.“

„Nás?“ ozvala se nesouhlasně jakási žena v modrých šatech.

„I vás, paní generálmajorko!“ otočila se k ní Růžena. „Vy byste tu už mohla rovnou zůstat, máte na svědomí velice aktivní účast v minulé válce, ale to se týká většiny a naši Vědoucí vám chtějí dát poslední příležitost. Posaďte se všichni tady na tuhle řadu sedaček, něco si prohlédnete!“

Ukázala jim na dlouhou řadu sedaček podél nejdelší stěny.

„A co když odmítneme?“ zpěčoval se generál, zřejmě už se trochu otřepal.

„Pak ten výlet prožijete vleže a v nepohodlí,“ varovala ho Růža.

Posadit se nebylo nepříjemné, sedačky byly měkké a pohodlné, takže se všichni po menším strkání usadili. Až na generála, zřejmě se rozhodl i nadále vzdorovat.

Jenže nepočítal s tím, že se podlaha pod ním znenadání prohne a sroluje. Sedačky, uspořádané do dlouhé řady, se trochu zhouply, ale generála to povalilo na podlahu… která ani podlahou nebyla, protože byla průhledná a vůbec nepůsobila hmotně. Růžena Krčmářová na ní stála jakoby nic, ale pod generálem klouzala jako namydlená.

„Varovala jsem vás!“ opakovala Růžena. Pak se ale nad tlustým generálem slitovala. Klouzající podlaha se pod ním vymrštila a generál přistál přímo do poslední neobsazené sedačky.

„Poletíme teď ke kotli číslo osm,“ oznámila sedícím, jako kdyby je provázela na vyhlídkové jízdě městem. „Ten vás bude zajímat nejvíc. Pykají v něm trestanci za válečné zločiny, v našem pojetí jsou to veškeré vraždy spáchané za války, kromě případů čisté sebeobrany.“

Hala se znenadání rozevřela jako tlama velryby a dlouhý průhledný doutník s řadou sedaček vzletěl šikmo vzhůru. Prorazil clonu kouře a zakrátko se vznášel nad černými mraky. Až shora bylo vidět, že to nejsou mraky – i tmavá mračna jsou z letadla bílá jako vata, tyhle byly černé i shora.

Průhledné doutníkovité letadlo se rozletělo vpřed, ale pak plynule zajelo pod černé mraky. Když se dostali pod ně, spatřili údolíčko kruhového tvaru plné ohňů a v něm pohybující se postavy v černobíle pruhovaných vězeňských oděvech. Přenášeli velké kameny z jedné hromady na druhou.

„Jak vidíte, nikdo se tu nenudí,“ ukazovala svým klientům průvodkyně Růža. „Možná se vám zdá zdejší práce nesmyslná, ale není tomu tak. Smyslem zdejší práce není dělat něco užitečného. Na to vězně nepotřebujeme. Zdejší trestanci dřou jako koně, žádné vylehávání na kavalcích. Přispívá to k jejich nápravě, zejména když vědí, že tu jsou spravedlivě.“

„A co kdyby někdo odmítl pracovat?“ zeptal se tlustý generál.

„Na to mají právo,“ přikývla Růža. „Ale kdo nepracuje, dostane stravu, která chutná možná vepřům – ačkoliv ani tím si nejsem jistá. Ani ostatní tu nemají švédské stoly, ačkoliv někteří byli na luxusní rauty zvyklí. Kdo ale nepracuje, má smůlu. Hlady tu nikdo neumře, ale jídlo může být buď slušné, nebo odporné. Proto se tu také nikdo neulejvá.“

„A říkáte, že tu jsou váleční zločinci?“ zeptal se generál.

„Některé jste mohl znát i osobně,“ sdělovala mu Růža. „Je tu i váš bývalý prezident, máme tu i jednoho vašeho generála. Nevím, jestli o tom víte, ale ve Španělsku se jeden váš generál ztratil – dostal celkový trest asi pět set let v Pekle, tak si to tady užívá.“

„Náš prezident je tady také?“ zamračil se generál.

„Ten přece vydal povely k zahájení války,“ připomněla mu Růža. „Válka je nejtěžší zločin, za její zahájení je trest jako za hromadnou vraždu všech, kdo v té válce zahynou. Váš pan prezident už z Pekla nevyjde, i kdyby v něm měl trpět deset tisíc let.“

„Tolik se přece nikdo nedožije!“ namítl generál.

„V našich světech lidé žijí déle,“ ujistila ho Růžena. „Dožíváme se deseti tisíc let. Ale váš prezident tak dlouhý život stráví v Pekle – jako každý, kdo zaviní válku. Na vašem místě bych si něco takového moc dobře rozmýšlela.“

„My ale tu válku nezaviníme!“ namítal generál. „Jen plníme smlouvy o vzájemné pomoci.“

„A on vás do Čech někdo pozval?“ obrátila se k němu.

„Jistě,“ odvětil generál. „Prezident České republiky poslal do Bruselu dopis…“

„Jestli jste viděl nějaký dopis, pak byl podvržený,“ zarazila ho Růžena. „Není tomu tak.“

„To ale nám vojákům nepřísluší zkoumat!“ odsekl generál.

„Obávám se, že viníka už před Peklem nic nezachrání!“ řekla Růžena. „To bylo nejen porušení přikázání »Nezabiješ«, ale navíc ve spojení s přikázáním »Nepodáš křivého svědectví« a vzhledem k závažnosti takového podvodu… no, nechtěla bych být na jeho místě. Ale i vy si musíte uvědomit, že je zločin vyvolat válku na základě falešného svědectví! Proto je tu i váš bývalý prezident!“

„Nemůžeme přece zkoumat pravdivost kdejakého reportu!“ opakoval generál.

„Válka je zločin, ať je příčinou cokoliv. Jedinou polehčující okolností je napadení vlastní země. Napadl vás snad někdo?“

„Podle smlouvy stačí napadení kterékoliv země naší aliance!“ prohlásil pevně generál.

„A která země vaší aliance byla napadená?“

„No přece Čechy!“ řekl generál. „Napadli jste je a my jim musíme přijít na pomoc, jak to stojí v naší základní smlouvě.“

„Čechy jsme vojensky nenapadli, ani to nemáme v úmyslu,“ odvětila Růžena. „České republice jen pomáháme se spravedlností, ale i my jsme Češi, takže je to naše vnitřní záležitost. Vás nikdo do Čech nepozval a nepozve, takže by váš vpád znamenal válečné přepadení České republiky. Pak se tu ale ocitnete všichni. Poletíme se ještě podívat na ubytování zdejších vězňů, ano?“

Průhledný doutník se otočil a popoletěl, tentokrát jen pár desítek metrů.

„Tohle je noclehárna vězňů,“ ukázala jim na šestihranné buňky, naskládané v několika řadách nad sebou. „Jak vidíte, je téměř vyloučeno, aby se vězňové vzájemně šikanovali. Moc pohodlí tam nemají, ale zdejší trest nepředpokládá pohodlí, jsou rádi, že neleží na tvrdém. Tahle noclehárna má jednu výhodu – není v ní zima. Jednak se tady nestřídají roční období, ale zejména, nedaleko odtud je činná sopka, která ohřívá vzduch. I když, pravda, jsou v něm stopy síry.“

„A v tomhle živoří i náš bývalý prezident?“ zděsil se generál.

„Jistě! Je to přece hromadný vrah, provinil se zahájením války a nebyla to obrana domova!“ odvětila. „Prohlédněte si to tu dobře, pořád je pravděpodobné, že se sem dostanete i vy. Na rozdíl od starodávných představ o pekle se sem můžete dostat už zaživa, my dnes nečekáme, až provinilec zemře uctívaný a v přepychu. Sazby jsou poměrně mírné, dvacet let za každou vraždu, ale když vydáte povel k útoku celé divize, může vám to během hodiny vydat na deset tisíc let těžké práce ve zdejším prostředí.“

„A ještě odsud nikdo neutekl?“ zajímal se jakýsi brýlatý civilista.

„Každým rokem se o to někdo pokusí,“ přikývla Růžena. „Většinou na to včas přijdeme a ještě jsou rádi, když je najdeme. Tady není kam utíkat. Uvědomte si – takhle vypadá celý zdejší svět, lepší to není nikde. Bez potravin a vody tu nikdo dlouho nevydrží. I v pozemských pouštích bývají oázy, ale tady není ani jediná. Tady není kam utéci.“

„Příšerný svět!“ otřásl se i generál.

„Není tak příšerný, jako pozemská bojiště,“ opravila ho Růžena. „Kam dopadají bomby, tam je milionkrát hůř. Na druhou stranu, tady to je statisíce let pořád stejné.“

„To je opravdu hrozné!“ ozvala se i jakási poměrně mladá žena.

„Proč tedy podporujete válku, paní?“ obrátila se k ní Růžena. „Proč je ve vás taková nenávist, že jiným lidem přejete horší peklo než tohle? Jestli vás ta nenávist přivede až sem, nestěžujte si na nepřízeň osudu. Všichni zdejší trestanci si zdejší pobyt zasloužili, nebyla byste výjimkou.“

„A co máme podle vás dělat?“ zeptal se jí trochu otřesený brýlatý civilista.

„Kdo o válce rozhodujete, rozmyslete si, zda vám tisíce let v Pekle stojí za jedno krátkodobé vítězství,“ opáčila Růžena. „Kterého si nejspíš neužijete, my teď máme konečně volné ruce v trestání hříšníků hned jak se proviní.“

„Ale vy jste říkala, že do tohoto světa nepatříte!“ pokusil se ji generál chytit za slovo.

„Nepatřím sem do Pekla,“ opakovala Růžena. „Jen tady zaskakuji. Tady zůstalo jen pár hlídačů, vězňové beztak nemají kam utíkat. Všichni zdejší hoši se již připravují na vaši ofenzívu do Čech. Očekáváme veliký přísun trestanců, takže staví tisíce dalších nocleháren, podobných téhle. Vojáci jsou v každé válce vystresovaní, často střílí po všem, co se pohne a počty obětí pak rychle narůstají. Donedávna jim to procházelo, vítěze nikdo nesoudil, ale to se teď dramaticky změní. Už nejbližší válka dopadne jinak než všechny předešlé. Už protože její původci skončí velice rychle tady.“

„Vy jste dosud nikde nezasahovali?“ zeptal se generál.

„Nezasahovali,“ přikývla Růža. „Neměli jsme několik tisíc let na Zem přístup. Ale to se právě nedávno změnilo. Jsme opět na Zemi s mimozemskými zkušenostmi, odhodlaní zasahovat ve jménu spravedlnosti. Nedoporučuji vám ignorovat nás. Vrátíme vás domů, ale chápejte tento výlet jako poslední varování. Teď už přijde po každém zločinu trest. Jaký – o tom jste právě získali představu. Dál už to bude záviset především na vašem rozhodnutí. Uvědomte si, že rozhodujete nejen za sebe, ale i za vaše vojáky. Každá zbytečná smrt padne na ně i na vás, ale oni na tom budou poměrně lépe, budou pykat jen za ty oběti, které sami zamordují. Vy budete pykat za všechny. Obvyklá sazba je dvacet let v Pekle za každého mrtvého. Když vaši vojáčci zabijí tisíc lidí, můžete se těšit na deset tisíc let tvrdé nucené práce v dráždivém sirnatém vzduchu. Nepochybujte o tom, že si tady všechno poctivě odpykáte. Uvažujte o tom!“

„A vy chcete říci, že když nezačneme válku, bude všechno v pořádku?“

„Všechno ne, ale naši Vědoucí se rozhodli pro tento druh amnestie,“ řekla Růžena. „Kdo se ode dneška neproviní, nebude za minulé zločiny trestán. Kdo se proviní, tomu se započítají i ty minulé. Sami si spočítejte, kolika tisíciletím v Pekle se ještě můžete vyhnout. Je to vstřícné, nemyslíte?“

„Takovým vyhrůžkám říkáte vstřícné?“ vyjekl kdosi.

„Vstřícnost můžete vidět v odpuštění zločinů minulých, ačkoliv jich už jistě máte dost. Ovšem jen když k nim už nic nepřidáte. To je ta vstřícná podmínka, kterou můžete sami ovlivnit.“

„My vojáci musíme poslouchat nadřízené!“ namítl šedivý generál.

„Nemusíte!“ řekla Růžena. „Vy na vrcholu armád se už přece rozhodujete sami. A můžete také opustit armádu. Doporučila bych vám to. Armády nemají budoucnost.“

„To nemůžete myslet vážně!“ rozčílil se generál.

„Myslíme,“ řekla. „Uvidíte!“

Příštího týdne se stala nevídaná věc.

Evropská komise pozvala do Bruselu na jednání šéfa kanceláře Prozatímní vlády Ivana Derku, ačkoliv dosud neměl s Evropskou unií nic společného.

Ivan pozvání přijal a požadoval upřesnění, kam se má dostavit.

„Nestarejte se, naše ochranka si vás na letišti vyzvedne,“ odpověděla mu úřednice s poměrně milým hlasem.

„Nepoletím na letiště,“ překvapil ji trochu.

„Vy se chcete zdržovat vlakem? Nebo dokonce autem?“

„Mám vlastní letadlo,“ ujistil ji. „Určete mi budovu, před kterou se dá zajet automobilem a já se tam dostavím.“

„Ale to není jen tak,“ divila se. „Soukromé letadlo… no jestli je máte, pak jistě víte, jak je to dnes s povolováním, ale na letišti v Bruselu není volné místo, budete s tím mít jisté problémy…“

„Opakuji, nepřiletím na letiště, ale přímo před budovu,“ upřesňoval.

„V tom případě bych vám doporučila nejbližší heliport, je…“

„Heliport mě nezajímá,“ přerušil ji. „Mimozemské dopravní prostředky nepotřebují letiště ani heliporty. Když bude třeba, vletím vám přímo do okna – ale vy asi máte klimatizaci a neotvíratelná okna. Tak mi, prosím, určete tu budovu a já už tam přiletím.“

Zatímco úřednice zmateně popisovala budovu, Ivan ji sledoval na vlastní elektronické mapě. Trochu se ušklíbl, když spatřil záchytný bod préta nedaleko od cíle.

„A ještě – kdy mám přiletět?“ zeptal se ještě.

„Co nejdřív,“ ujistila ho. „Nejlépe by bylo ihned spěchat na letadlo, ale snažte se stihnout to aspoň do zítřejšího rána, nebo na vás bude muset spousta lidí čekat.“

„Stačí, když se tam objevím za půl minuty?“ zeptal se jí.

„Nedělejte si ze mě legraci, prosím,“ napomenula ho uraženě.

„Nedělám si legraci,“ odvětil. „Jestli máte výhled před budovu, můžete mi zamávat z okna, už tady totiž stojím.“

„To není možný!“ vyhrkla.

„No, jestli výhled před budovu nemáte, můžete mi přijít naproti,“ ujistil ji. „Nedělám si vůbec legraci. Omlouvá vás, že jste se ještě nesetkala s mimozemskou technologií. Tak pojďte, čekám!“

Když za chvíli vyšla před budovu mladá dívka a zmateně se rozhlížela, zamířil přímo k ní.

„Jste to vy, která se mnou před chvílí telefonovala?“ oslovil ji.

„Ale já… vy jste to sem stihl z Prahy? A kde máte to… letadlo?“

„Aha – jste to vy,“ oddychl si. „Jsem tady a letadlo už nepotřebuji. To snad stačí.“

„Jenže… měla jsem to zajistit nejdřív na odpoledne, teď tu ještě nikdo není…“ omlouvala se.

„Nevadí,“ usmál se na ni. „Zaveďte mě na místo, ať vidím, kde se bude jednat, a já přiletím, až se vám to bude hodit.“

„Vy to pokaždé stihnete za minutu?“

„Poprvé jsem to stihl za minutu před dům,“ přikývl. „Podruhé už to stihnu za nepatrný mžik přímo do místnosti. Opakuji – je to mimozemská technologie, zkuste se tomu nedivit.“

Dovedla ho až do nevelkého jednacího sálu.

„Tady s vámi chtějí jednat,“ ukázala mu. „Ale budou tu až po obědě. Jestli chcete, můžete si zatím někam zajít na oběd. Anebo, nejspíš to v Bruselu neznáte, pojďte se mnou do mé kanceláře, tady čekat by bylo únavné.“

„A co kdybych vás pozval do mé kanceláře v Praze?“ napadlo ho.

„No… někdy bych se do Prahy ráda podívala,“ zarazila se. „Možná napřesrok…“

„Pojďte teď hned!“ lákal ji s úsměvem. „Mimoprostorem jste určitě ještě neletěla! Ukážu vám Prahu třeba z letadla, nebo pěšky, jak chcete!“

„Teď hned?“ vytřeštila na něho oči. „Proboha, jak?“

„Takhle!“ objal ji – a rázem byli uprostřed Ivanovy kanceláře.

„Fuj!“ ujelo jí. „Co to bylo?“

„Cesta mimoprostorem,“ ujistil ji. „Jsme v mé kanceláři v Praze. Mimochodem, jak se vlastně jmenujete?“

„Mám takové divné jméno…“ zdráhala se. „Říkají mi Taša. Tasha Proskova. Asi to bude tím, že nejsem rodilá Belgičanka.“

„Tasha Proskova…“ opakoval po ní. „Není to Tasha vlastně Na-taša?“

„Je,“ pípla. „Jsem bývalá Ruska.“

„Príma,“ usmál se. „Bývalá Ruska… jakápak bývalá? Jako Ruska jste se narodila a jako Ruska vždycky budete. Já jsem Ivan Derka a i když jsem přišel z vesmíru, jsem Čech. Co děláte v Belgii?“

„Hostesku,“ odvětila. „Nemohu za to, moji rodiče sem přišli za lepším, ještě když jsem byla malá. Hosteska je přece jen slušnější zaměstnání než ukazovat se v peep-show.“

„To jistě, ačkoliv peep-show je zase lepší než night-club, neboli nezakrývaný bordel. Mohu vám nabídnout kávu, nebo raději slíbenou prohlídku Prahy?“

„Raději tu prohlídku,“ řekla. „Leteckou, prosím, zajímá mě vaše mimozemské letadlo, pokud mi je chcete ukázat. Kávu si mohu dát i doma.“

„Dobře, v tom případě začneme skokem na Petřín, to je takový zdejší kopec. Dál poletíme.“

Opět ji rychle objal, ale to už stáli mezi stromy parku.

„Posaďte se!“ vybídl ji – a sám usedl jen tak do vzduchu. „Poletíme na okružní let Prahou!“

Chvíli nechápala oč jde, ale pak se také posadila jen tak – na jakési neviditelné polštáře. Spolu se vznesli do výšky, prolétli korunami stromů, které jim rychle uhýbaly větvemi – a na společném nic se pak vrhli šikmo dolů do údolí.

„Tohle je vaše letadlo?“ vydechla udiveně. „Takové… neviditelné nic? A to dole pod námi je opravdu Praha?“

„Jistě,“ přikývl. „Nalevo vidíte Hradčany – takový náš Kreml. A vpravo vidíte nejstarší část města, pro turisty nejzajímavější.“

Ukazoval jí nejbližší pamětihodnosti. Národní divadlo, Václavák.

„Víte – chtějí vám předat ultimatum,“ zvážněla najednou. „Chtějí, abyste jim už dnes předali všechny pravomoci. Od zítřka by chtěli v Čechách vládnout.“

„Nezbláznili se?“ usmál se na ni.

„Víte…“ obrátila se k němu, „Nesmím vám to prozradit, ale chtějí vám vyhrožovat obsazením země armádami NATO. Předpokládají, že po nenadálých vyhrůžkách couvnete.“

„Já to přece vím,“ usmíval se. „Vaši lidé ještě nevědí, že naopak couvnou vaše armády. Válka nebude, ani obsazení Čech. Mají štěstí, že my zatím nepožadujeme, aby oni odevzdali vládu nám. Nemáme ale čas zdržovat se s Evropskou unií.“

„To je přece nesmysl, ne?“ podívala se na něho nevěřícně. „Vy byste požadovali, aby Brusel odevzdal vládu nad Evropskou unií Čechám?“

„Jednou k tomu dojde,“ řekl s úsměvem. „Jenže to Brusel udělá dobrovolně a ještě se bude vnucovat, aby to bylo co nejdřív.“

„Tomu nevěřím,“ vzpamatovala se. „To je příliš absurdní.“

„Svět je dnes celý absurdní,“ vzdychl si. „Ruska vítá Čecha v Bruselu! Před jednáním, kdy se má rozhodovat o osudu Čech! Nu – uvidíme!“

Oblétávali okruh nad vnitřní Prahou, právě plachtili nad nejznámější zátočinou Vltavy.

„Budeme se muset vrátit,“ podívala se na hodinky. „Oni chtějí nejprve jednat bez vás, ale co kdybyste je překvapil a přiletěl tam dřív? Teď už se tam jistě scházejí.“

Na okamžik se zamyslel, ale pak se rychle rozhodl.

„Dobře, držte se!“ varoval ji.

Zhruba nad Karlovým mostem náhle zmizeli ze vzduchu a v následujícím okamžiku jí opět pomáhal stát na vlastních nohou v jednacím sále. Nikdo tu nebyl, ale způsob, jak se sem dostali, jí opět vyrazil dech.

„Prosím vás…“ obrátila se rychle na něho. „Za ten výlet děkuji, Praha je opravdu neuvěřitelně krásné město, ale prosím, neprozraďte mě, že jsem tam byla s vámi a že jsem vám řekla… vyhodili by mě…“

„Rozumím,“ přikývl chápavě. „Tvařte se tedy překvapeně, že jsem tady. O mimoprostorovém létání nic nevíte a v Praze jste nikdy nebyla…“

„Díky vám,“ oddychla si.

Evropské vyjednavače Ivanova přítomnost překvapila, ale nezaskočila. Zřejmě byli domluveni už dávno předtím a poslední poradu před vyjednáváním tak nutně nepotřebovali.

Ivana posadili doprostřed půlkulatého stolu a sami se rozsadili kolem něho, takže ho obklopili téměř ze tří stran. A zatímco Tasha roznášela všem kromě Ivana kávu, začali tvrdě naléhat.

„Potřebujeme, aby váš prezident vydal vaší armádě rozkaz nebránit vstupu armád NATO na území Čech!“ zaútočil eurokomisař, který prve jednal v Praze s prezidentem. „Chceme omezit počet obětí. Bylo by to politicky nepřípustné.“

„Nejlépe omezíte počet obětí, když do toho nebudete zatahovat vojáky,“ poradil mu Ivan.

„To na nás nezáleží!“ odsekl eurokomisař. „O tom už je rozhodnuto. Teď jde jen o omezení vedlejších škod. Nechceme, aby se váš stát postavil na odpor Evropské unii. Bylo by to zbytečné a navíc politicky nepřípustné. Chceme, aby lidé v Čechách pochopili, že jednáme v jejich zájmu.“

„To už tady jednou bylo,“ odvětil s trpkým úsměvem Ivan. „Už jednou do Čech vtrhli vojáci, údajně také v našem zájmu. I tenkrát vydal prezident až příliš pohotový rozkaz armádě nebránit se. Jenže opakovaný vtip přestává být vtipem, měli jste si vymyslet něco jiného. Poslyšte, vy jste přece jen předal Evropské komisi podvržené pozvání od našeho prezidenta! Nebo se mýlím?“

„Mýlíte!“ odvětil spatra eurokomisař. „To pozvání je pravé, naši experti je ověřili. Nechceme žádné podfuky, chceme zásadně jen čestné jednání!“

„Čestné jednání, započaté grandiózním podvodem!“ odfrkl si Ivan. „To je vám podobné, tak to přece děláte všude! Nejdřív podvod a pak »vynucená humanitární pomoc«, že?“

„To je nepřípustné zkreslování skutečnosti!“ vybuchl eurokomisař. „To si nesmíte dovolit ani u vás v Praze, natož tady!“

„Musím vám s politováním sdělit, že vaši »humanitární pomoc« nepotřebujeme a nepřejeme si ji,“ pokračoval klidně Ivan, jako by si neuvědomoval vážnost situace. „Podvod se zfalšovaným pozváním prezidenta by mohl mít nedozírné následky. Dějiny se ale nebudou opakovat. Pokud vaši vojáci i s najatými žoldáky překročí hranice Čech, budeme to považovat za otevřenou agresi. A vy se pak za ni budete zodpovídat.“

„To jsou hezké vyhrůžky, ale bezzubé,“ odvětil samolibě eurokomisař. „Uvědomujete si, jak silně je vaše hospodářství svázané s Evropou? Co byste dělali, kdybychom dnes vyhlásili embargo na vaše zboží a naopak zákaz dovozu surovin k vám, zejména paliv?“

„Udělejte to,“ usmál se Ivan. „Zjistíte, že se bez vás obejdeme. Ale nezkoušejte si začít nějaké pochybné vojenské dobrodružství! Mohli bychom vyhlásit nad Evropou bezletovou zónu a obávám se, že by ji Evropa neustála!“

„Tuhle propagandu jste si mohl ušetřit,“ odvětil suše eurokomisař. „Nezapomínejte, že až sem do Bruselu vaše chapadla nedosahují!“

„Tím chcete říci, že se tady smí natahovat jen vaše chapadla, že?“ usmál se Ivan.

„Nejsme žádná chobotnice!“ odvětil důstojně eurokomisař. „Ale té vaší chobotnici chapadla usekáme, tím si můžete být jistí. Ochranko!“

Na poslední výkřik rozrazilo zvenčí dveře sálu pět mužů v uniformách a vpadlo dovnitř. Byli tam zřejmě celou tu dobu připravení a čekali jen na povel. Na hlavách měli bílé přilby s písmeny »MP« vojenské policie, v rukou útočné pušky, připravené k výstřelu.

„Zatkněte toho teroristu!“ ukázal jim eurokomisař na Ivana.

Během jeho slov se vojenští policisté rozdělili. Dva teď obcházeli široký stůl zleva, tři zprava, aby se dostali na dosah k českému vyjednavači.

„Mýlíte se, pane,“ usmál se Ivan. „Jak vidím, jednání zřejmě skončilo, ale zatýkat diplomaty není přípustné. Budiž, nechcete uznávat diplomatickou imunitu, ale tím se jí vzdáváte i vy sám!“

Náhle zmizel, ale v tomtéž okamžiku se objevil za zády vyjednavačů a než se vzpamatovali, přitočil se zezadu k eurokomisaři, který tady podle všeho velel, a aniž by čekal, až vstane, objal ho a zmizel i s ním a s jeho židlí.

Bylo to tak rychlé, že policisté nestihli ani napřáhnout své pušky.

Tohle prostě nečekali.

Errata:

03.09.2021 16:39