Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Kamikaze

Zatímco Standa brzdil let osmi bomb, letících k Zemi, z Marsu odstartovala druhá letka.

Nepomohlo ani znehodnocení Tzar-bomby jejím nahrazením maketou, jak to navrhoval Fritz. Sandišůti na Marsu na ten trik přišli skoro okamžitě – nebo ho prostě očekávali a přišli na to, jak to vyřešit. Ať Standa nahradil superbombu maketou nebo vajíčkem, použili jako vzor skutečnou funkční bombu ze svého skladu – či muzea, jak to Standa nazval – a dříve než jim vzor znehodnotil, vždycky si stihli vytvořit další funkční kopii.

Místo exploze car-bomby na Novej Zemli

V Hirošimě i v Nagasaki už dávno kvetou aleje, vysázené pečlivými Japonci krátce po válce. První atomové bomby nebyly tak velké, ačkoli dokázaly v jediné vteřině vyvraždit většinu obyvatel dvou měst. Car-bomba byla neporovnatelně horší. Na Nové Zemi je dodnes znát spálené místo, kde v roce 1961 explodovala ta první a jediná. I za polárním kruhem rostou rostliny, ale v místě, kde se o povrch Země opřela ta desetikilometrová zářící koule, se ani za padesát let nic neuchytilo.

I kdyby byla úspěšnost bomb poloviční, devastující účinky přímo na místě výbuchu by byly jen menší částí katastrofy. Do hry o život na Zemi by se přidala kumulovaná radioaktivita. Kdyby se osm bomb rozložilo rovnoměrně po pevninách, byla by zkáza úplná. Kdo by přežil výbuch, toho by sežehlo gigantické radioaktivní zamoření, proti kterému byl Černobyl zanedbatelnou epizodou.

Druhá letka měla bomb šestnáct, byla tedy dvojnásob mohutná. Standa ji začal přibrzďovat již krátce po startu, ale bylo to tak blízko Marsu, že se vliv Země téměř neprojevil. Dalších šestnáct bomb začalo nabírat kosmickou rychlost směrem k Zemi. Nedávné hrozby vyjednavače Sandišůtů, že dokáží Zem zlikvidovat hned několika způsoby, se začaly otřesným způsobem naplňovat.

Co je ale vedlo k tomu kroku? Vždyť jejich vyjednavač tvrdil, že si Zemi nechtějí zničit, bude se jim hodit, až se lidé z Orizemě ztrapní a odejdou. Pak jim výkvět pozemské inteligence obnoví rozvrácené hospodářství a oni budou dál vládnout jako bohové…

Komu by ale vládli, kdyby lidi na Zemi vyvraždili? Jaké hospodářství by obnovovali? Vždyť by to nedávalo smysl, začínat na spáleném, radioaktivním světě!

Znamenalo to, že Sandišůt prostě lhal?

Anebo – a to bylo pravděpodobnější – je teprve vyřazení teleportů tak zaskočilo, že se raději rozhodli Zemi zničit, kdyby jim už neměla patřit. Zůstal by jim ještě Mars – a po dlouhé době, až na Zemi klesne radioaktivita, mohli by ji začít kolonizovat úplně od začátku. Ovšem za předpokladu, že jejich akce vyhubí i vetřelce z Orizemě, případně že se lidé z Orizemě sami stáhnou, až se Země stane neobyvatelná.

Jak dlouho by ale museli na Marsu přečkat? Sto let, dvě stě? Prodloužili by elitě pozemských otroků život, nebo by raději počítali s jejich generační výměnou?

Standa se těmito otřesnými úvahami zabýval jen okrajově, ale i tak ho naplňovaly hnusem. Co je to za bytosti, když dokáží kalkulovat s takovými příšernými počty? Věděl, že to jsou bestie, to se ostatně plně projevilo už ve Druhém vesmíru, ale že by to byly až takové hyeny?

Když ale nad tím uvažoval, napadlo ho něco jiného.

Nač se přetahovat s lizidy Marsu, nač s nimi hrát zápas sumo o život?

Ve chvíli, kdy Sandišůti na Marsu vyráběli druhou smrtící flotilu, přestal jim znehodnocovat jejich modely Tzar-bomby, ale pořídil si jednu kopii i pro sebe, na Zemi.

Klín se dá vytloukat jiným klínem, i když se to bude podobat vyhánění ďábla Belzebubem.

Zatímco jen mírně zadržoval druhou flotilu smrti, prozkoumal pořádně získaný vzorek, aby se ujistil, jak je vlastně zkonstruován. Podle odtajněných sovětských dokumentů se měly tyto bomby přinést nad cíl dálkovými bombardéry, měly být shazovány z velké výšky na padácích a explodovat, až tlakové čidlo vyhodnotí výšku kolem tří kilometrů nad povrchem. Tak aspoň vybuchla ta první pokusná bomba. Desetikilometrová ohnivá koule se opře o povrch, nasaje do sebe stovky tun hlíny, změní ji v radioaktivní prach a do stran rozhodí tlakovou vlnou, která smete a sežehne všechno.

Jak se zdálo, Sandišůti na tom nic nezměnili. I jejich muzeální kousek měl soustavu běžných padáků a tlakový spínač. Měly by se proto na Zemi chovat úplně stejně. Jen atmosféra Marsu není tak hustá, aby se tam její tlak uplatnil.

Standa se, jako už vícekrát, nakrátko změnil v konstruktéra. Ve svém vzorku nahradil primitivní spínač dálkovým, řízeným přímo pozemskými lizidy. Stačilo by vyslat správně zakódovaný impuls.

A pak – vytvořil další duplikát bomby a vyslal ji na opačnou dráhu – směrem k Marsu.

„Alea iacta est!“ prohlásil kdysi vojevůdce Caesar při překročení řeky Rubikonu.

„Kostky jsou vrženy!“ zašeptal Standa česky při pohledu na odlétající superbombu.

Jsou kroky, po nichž není návratu…

Ve všech kostelích četli kněží papežskou encykliku proti vesmířanům.

Byli v ní nazýváni ďáblovými sluhy, jejich charitativní činnost byla ďáblovým sváděním ke hříchu a papež vyzýval všechny křesťanské vlády k přijetí zákonů proti vesmírným misionářům.

Ti to ovšem zachytili hned na počátku, již při prvním čtení encykliky v chrámech. Okamžitě to hlásili Standovi, aby na to odpověděl, než se jejich mise stanou extrémně nebezpečné. Doposud se proti nim vlastně nikdo nestavěl, policie je nechávala na pokoji – vždyť nikomu neškodili, naopak lidi uzdravovali a rozdávání Biblí také není zločin. To by se však mohlo obratem změnit.

Standa také vyskočil, když mu to první misionáři hlásili. Měli pravdu, tak to nemohl nechat.

Poslal proto své komando do Vatikánu a krátce poté stál před ním původce encykliky, papež. Stál znenadání v úplně neznámém prostředí, trochu otřesený transportem pomocí préta, jako každý, komu se to stane poprvé a nečeká to. Postavili ho před Standu a zmizeli. Od Standy ho odděloval jen pracovní stůl – účinná překážka proti rebelům, kteří se už několikrát pokusili na Standu vrhnout. Papež ovšem při svém věku na rebela nevypadal.

„Posaďte se u mě!“ vybídl ho Standa.

„Kdo jste?“ vyhrkl papež. „A kde to jsem?“

„Jste v sídle toho, proti komu jste sepsal poslední encykliku,“ řekl mu přímo Standa. „Můžete mě považovat za něco jako velitele mimozemšťanů – ačkoliv to není přesné přirovnání.“

„Vy jste tedy…“

„Jsem, kdo jsem,“ odvětil Standa. „U obou z nás na jméně nesejde. Zajímá mě ale, proč jste se tak přímo proti nám postavil. Mezi námi, říká se, že se ve věcech víry nemýlíte. V tomto případě jste se ale zmýlil – a to fatálně!“

„Vy jste… ďáblovi sluhové?“ vyhrkl papež. „Nebo jste snad – ďábel sám?“

„Ne, nic z toho nejsem,“ ujistil ho Standa. „Jsem člověk jako vy, narodil jsem se na Zemi, pak jsem žil nějakou dobu ve vesmíru, ale teď jsem se vrátil, stejně jako další kamarádi. Přinesli jsme na Zem nějaké mimozemské technologie, ale především mimozemskou morálku, která na Zemi citelně chybí. Předpokládám, že jste se proti nám postavil z čiré nevědomosti a rád bych to nedorozumění včas napravil, dříve než vzniknou nenapravitelné škody.“

„Jaké nedorozumění?“ zeptal se papež.

„Nedorozumění mezi námi,“ opakoval Standa. „Ale nejprve se posaďte. Muži mají při jednání sedět, tak se vždycky jedná lépe. Ve stoje se lépe hází rukavice, ale to snad není v našem zájmu.“

„Kdo ale skutečně jste?“ trval na své otázce papež.

„Člověk,“ opakoval Standa. „Nevím, jaké máte zkušenosti s mimozemšťany, vstupujícími do lidí, ale ujišťuji vás, že ve mně žádná další bytost není, stejně jako v této chvíli není ve vás.“

„Vy tedy víte o tom, že do člověka může vstoupit ďábel? A jste si jistý, že ve mně žádný není? Jak to můžete tak jistě tvrdit?“

„Jednoduše,“ usmál se Standa. „Poslové, kteří vás sem přinesli, byli z allohmoty – pro lidi byli nehmotní, ale pro ty, kdo vstupují do lidí, hmotní byli. Stačilo jim rukou letmo projít vaším tělem. Když nenarazili na odpor, který by kladla allohmota vetřelců, mohli tuto možnost najisto vyloučit.“

„Máte zajímavé postupy,“ přiznal papež.

„Máme mimozemské postupy, technologie i zkušenosti,“ přikývl klidně Standa. „Ale krutě nám křivdíte, když nás osočujete ze služby jiným bytostem i ze svádění k hříchu. My s jinými bytostmi ve vesmíru vycházíme většinou v dobrém, ale nesloužíme jim. A od lidí vyžadujeme mnohem více morálky než vy. Nejenže proti hříchům kážeme, ty nejtěžší jsme začali i trestat. Naše soudy spoustu lidí osvobodily, ale mnoho lidí naopak odsoudily.“

„Jak si ale můžete osobovat práva soudit?“ namítal papež.

„Na rozdíl od pozemských soudců mají ti naši spolehlivý prostředek odhalování pravdy,“ řekl Standa. „Mimozemské technologie umožňují čtení vzpomínek. Není to čtení myšlenek, nevím, co si myslíte právě teď, ale vzpomínky přečíst umíme. Nepotřebujeme proto výslechy svědků, zpovědi ani přísahy, u soudů známe nezpochybnitelnou pravdu a můžeme soudit bez rizika justičních omylů, jaké neustále visí nad pozemskými soudci.“

„Ale dozvěděl jsem se, že opravujete i samotnou Bibli,“ přidal papež další argument.

„My vaši Bibli neopravujeme,“ řekl Standa. „Máme svoji, říkáme jí »Bible Druhého vesmíru«. Je mnohem přesnější, takže se dá považovat za dokument, zatímco vaše obsahují většinou jen báje. Proto používáme naši. Vaše je zkreslená a poměrně dost zfalšovaná.“

„Jak ale můžete něco takového tvrdit?!“

„Máme pro naši verzi důkazy. Tady na Zemi se zachovaly jen báje, u nás známe přesně datum i umístění každé popisované události. U nás se nic nerozpadá tak rychle jako na Zemi.“

„Ale předěláváte i tak základní věci, jako je Desatero!“

„Je to přesně naopak,“ odvětil Standa. „Vaši předkové dostali původně Sedmero, jako všechny bytosti ve všech vesmírech. Sedmero je mnohem starší a dodržují je všichni. Pak je někdo na Zemi upravil. Vyhodil dva klíčové příkazy, přidal pět jiných a zbývající pozměnil. To všechno jen proto, aby se na Zemi legalizovalo otroctví, všude jinde ve vesmíru zakázané.“

„Na Zemi už přece otroctví neexistuje!“ opáčil papež.

„To je další váš omyl!“ řekl Standa. „Klasické otroctví, kdy jsou otroci přímo majetkem pána, se na Zemi ostudně udrželo až donedávna, ale dlouhodobě udržitelné nebylo, zejména ne v jediném státě na světě. Nahradilo je ale stejně kruté otroctví peněz. Dnes otroci nepatří pánovi, ale peněžním ústavům a teprve ty – i s otroky – otrokářům. Otroctví je dnes nepřímé, nicméně stejně zotročující.“

„Ale nikdo přece ty lidi nedrží!“ namítal papež.

„Nedrží?“ ušklíbl se Standa. „Hypotéka přidrží člověka lépe než okovy, uniknout nemá kam. To je důsledek chybějícího přikázání »Nezotročíš«.“

„Ve vašem Sedmeru ale úplně chybí přikázání týkající se Boha!“

„Nic takového v něm původně ani nebylo,“ řekl Standa. „Sedmero se odjakživa týkalo vztahů mezi lidmi. Určovalo morálku, nahrazovalo větší množství nepřehledných zákonů. Jinde ve vesmíru je dodržují a Země je jediná, kde si je vládci pozměnili, aby mohli lidi zotročovat. My je chceme na Zem vrátit v původní podobě a dát mu větší vážnost.“

„Jenže my na to máme jiný názor!“ řekl autoritativně papež.

„Názor je jedna věc,“ odvětil Standa. „Ale výzva ke křesťanským vládám k přijetí zákonů proti vesmírným misionářům je velice nepřátelský akt, to vám nedošlo?“

„Nepřátelský akt je od vás šíření překroucené Bible a zejména okleštěného Desatera,“ trval na svém papež. „Náš postoj je jednoznačný. Když se vrátíte k původnímu Desateru a přestanete lidem na Zemi vnucovat svoji verzi Bible, nebudeme mít důvod k nepřátelství!“

„Důvod k nepřátelství bychom neměli i kdybyste vy přijali Sedmero v původní nepřekroucené podobě a zamysleli se nad všemi rozdíly mezi naší zdokumentovanou Biblí a vaší upravovanou.“

„Bible svatá není a ani nemůže být upravovaná!“ tvrdil papež. „To je prostě vyloučeno!“

„V tom se samozřejmě neshodneme,“ vzdychl si Standa. „Zkrátka trváte na tom, že vaše verze Bible je původní, neměnná a neopravovatelná, jako byste nevěděli, že byla příliš dlouho majetkem národa, který se v Egyptě naučil falšovat všechno a zejména dějiny, z Bible si udělal výnosný kšeft a její pomocí zotročoval lidi, k čemuž dokonce překroutil i původní Sedmero. Vy jste jejich způsob převzali a zdokonalili. A dnes jste se rozhodli postavit se proti návratu k původním kořenům Bible a Sedmera. Rozhodli jste se věřit síle těch, kdo tady na Zemi poslední dobou vládli. Nevadí vám, že i sama vaše Bible říká, že současní vládcové patří ke zlé straně. Jejich doba ale skončila. Svrhli jsme je, nemají už na Zemi moc. Budete-li se spoléhat na jejich pomoc, nedočkáte se jí.“

„Bible říká, že vláda ďáblů již brzy skončí! A pak budete svrženi i vy!“ odvětil papež.

„Žijete pořád ve stejném omylu!“ usmál se smutně Standa. „Opakuji vám, vláda zlých skončila. Zbývá zlomit moc jejich pomocníků, kteří zlým uvěřili a pomáhali jim. Ale s nimi si už poradíme.“

„To je ďábelské mámení!“ odmítl to papež. „Kdybyste byli opravdu ti silnější, vítali bychom vás jako osvoboditele z moci ďáblů!“

„Vaše škoda, že tak nečiníte!“ usmál se Standa. „Ani ve vaší Bibli není žádná zmínka o tom, že by měla ďábly porazit právě vaše církev. Naopak – po celá ta tisíciletí jste s nimi kolaborovali a na zotročování lidí jste se podíleli. Nabízíme vám příležitost napravit aspoň zlomek provinění, ležícího na vaší církvi. Postavíte-li se proti nám, budeme vás považovat za jejich pomocníky. Ale nečekejte, že s vámi povedeme válku vaším způsobem. Také my musíme dodržovat Sedmero, včetně přikázání »Nezabiješ«.“

„Chcete vést válku a přitom nezabíjet?“

„To už přece děláme!“ odvětil Standa. „Zlomili jsme moc zlých a nezabili jsme dokonce ani žádného z nich. V tomto zápase zabíjejí jen naši nepřátelé – a přesto prohrávají.“

„To je přece protimluv!“

„Není,“ usmál se Standa. „Zůstanete-li naším nepřítelem, zneškodníme vás – ale nezabijeme. Ale uvědomte si, že právě v této době porušujete velice závažným způsobem jedno z přikázání jak našeho Sedmera, tak i vašeho Desatera! Až se budou sčítat viny, mohl byste toho litovat!“

„Jaké přikázání podle vás porušujeme?“ řekl nepřátelsky papež.

„Podáváte o nás křivého svědectví,“ odvětil Standa. „Uvědomte si to!“

„Naše svědectví o vás nemůže být křivé!“ namítal papež.

„Může a je,“ odvětil Standa.

„Rouháte se Bohu,“ pokračoval papež. „Prohlašujete nejcennější Bibli Svatou za nepravdivou, překrucujete i Desatero! To všechno děláte a ani se nám to nesnažíte zapřít!“

„Bohu se nerouháme,“ namítl Standa. „Naopak – vaše Bible ho na mnoha místech pomlouvá. Je to prakticky všude, kde ho líčí jako nespravedlivého a krutého. On přece není zlý a kdo to tvrdí, lže. Desatero je překroucené Sedmero, které je mnohem starší, uznávané nejen lidmi, ale i bytostmi na většině světů a to ne v jednom, ale ve více vesmírech. Víme jen o třech světech z mnoha tisíců, kde Sedmero neuznávají, ale především se jím neřídí. Bohužel, všechny tři obývají lidé ze Země. Země je první, bývalý očistec Ažefkoj druhý a nedaleký Mars třetí.“

„Na Marsu přece lidé nežijí!“ vybuchl papež.

„Je jich tam dokonce pár desítek tisíc,“ ujistil ho Standa. „Uchýlili se tam ti zlí, kteří vedli Zemi v posledních tisíciletích. Hrozí nám zkázou, odplatou a pomstou, ale i když jsou ještě, přinejmenším na Marsu, dost silní, zřejmě už pochopili, že je na Zem nepustíme.“

„To je nesmysl!“ opakoval už jen papež.

„Není,“ odvětil Standa. „To je pravda. Seznámil jsem vás dnes s pravým stavem věcí. Záleží jen na vás, zda se přidáte na stranu zla a svedete mnohé, nebo půjdete proti zlu, což je cesta těžší, ale nekončící peklem. Vrátíme vás teď zpátky, přemýšlejte nad tím. Jednu cestu si pak sám vyberete.“

„Máte mě tady ve své moci!“ řekl uraženě. „Můžete mě snadno i zabít.“

„»Nezabiješ« platí i pro nás,“ odvětil Standa.

Let první osmice smrtonosných bomb se zpomaloval, ale pořád se blížily k Zemi.

Standa občas referoval otci Mihovičovi, ale tentokrát měl více důvodů k optimismu. Zpomalení letu všech ohnivých pozdravů z Marsu oddalovalo nebezpečí nejprve na tři měsíce, později na čtyři. Nevýrazný asteroid se značkou préta mezitím proletěl značnou část dráhy k Marsu. Aby se udrželo jeho tajemství, Standa ho jen opatrně sledoval dalekohledy, ale aby nic neprozradil, nekorigoval jeho dráhu ani když nedaleko něho proletěl jiný, tentokrát přirozený asteroid a svou slabou gravitací jej vychýlil z dráhy. Snad to závěrečná korekce u Marsu napraví…

Standův smrtonosný pozdrav Marsu vyletěl naopak ze Země nejvyšší možnou rychlostí. Nikdo si ho nejspíš nevšiml, nikdo ho nebrzdil. První formace osmi superbomb se už sotva vlekla, zatímco Standova jí letěla vstříc tak rychle, jako by se k Marsu chystala doletět dříve než za měsíc letu.

V okamžiku, kdy byla formaci osmi bomb nejblíž, Standa naprogramoval lizid, aby všech osm bomb donutil semknout se do sevřeného útvaru – a na nejmenší možnou vzdálenost odpálil na dálku svoji, vyslanou jim vstříc. Poslední fázi musel přenechat lizidům, sám by to přesně nedokázal. Šlo tam ne o vteřiny, ale o zlomky vteřin, navíc se musí započíst i rychlost světla, neboť dalekohled ukáže až to, co už dávno předtím proběhlo.

Oslnivá ohnivá koule na okamžik přezářila i Slunce. Měla rozměr pár tisíc kilometrů, ale také teplotu několika milionů stupňů – a při pohledu ze Země ani nebylo vidět, že je ohnivých koulí ve skutečnosti devět menších, sotva stakilometrových. Na noční obloze Země vzplála jasná hvězda, při níž by se dalo i číst, ale stejně rychle pohasla.

Standova superbomba zažehla všech osm svých sester. Jejich zář se slila v jednu, jejich účinky se sečetly, naštěstí to proběhlo v takové vzdálenosti od Země, že ji nemohly ohrozit. A protože ohnivá koule nemohla ve vzduchoprázdnu zaktivovat nasátou hlínu z epicentra, a veškerý materiál bomb při výbuchu zreagoval, bude i radioaktivní zamoření minimální. Zbytky, které doletí k Zemi, budou již vychladlé a naprostá většina se neškodně rozptýlí ve vesmíru. Zlomeček radioaktivního prachu, který k Zemi přece dorazí, zachytí se ve vrchních vrstvách atmosféry, kde nenatropí žádné škody.

V nejbližším půlroce stoupne na Zemi intenzita polárních září – ale to bude všechno.

První nebezpečí bylo tedy zažehnáno.

Standa odstartoval ze Země další bombu – přímo proti šestnáctinásobné vlně smrti. Očekával, že i druhé setkání proběhne stejným způsobem a jeho bomba je zlikviduje. I kdyby se nepodařilo sehnat všech šestnáct do jednoho houfu, může tam poslat další.

A máte po žížalkách! pomyslel si na adresu Sandišůtů, skrývajících se na Marsu. Zalitoval, že neuvidí, jak se na to budou tvářit, až zjistí, že jejich útok selhal! Ačkoliv, jak si ještě pamatoval, oni se zásadně netváří. Své pocity a emoce prostě nedávají najevo.

Pokud vůbec nějaké emoce mají…

Krátce poté, co Standa odvrátil nukleární útok proti Zemi, si mohl připočítat další významný úspěch. Podařilo se mu úplně vyprázdnit věznice v Čechách.

Na rozdíl od Spojených států byla jen malá část českých vězňů úplně nevinná, nicméně právě ti byli největší obžalobou českého soudnictví. Jen zanedbatelný počet nevinných byl ve vězení kvůli pevnému přesvědčením soudců o jejich vině. Většina soudců o nevině obžalovaných věděla, to jim ale nevadilo posílat je do vězení. Obvykle tím kryla nějakého známého. Obětní beránci odnesli vinu jiných zejména když bylo třeba uklidňovat rozbouřenou veřejnost.

Standa přiznával soudcům právo na justiční omyl, ale nepřiznával jim právo na svévoli.

Řady českých soudců rychle prořídly. Justiční svévole spadala podle obecného mínění hned pod dvě porušená přikázání – »Nepodáš křivého svědectví« a »Nezotročíš«. Tresty za to nebyly tak vysoké jako za vraždu, ale jen málokdy měl soudce na svědomí jen jeden takový hříšek a sazby se za ně sčítaly – ne jako na Zemi, kde se uplatní jen ta nejvyšší. Desítky českých soudců si teď mohly vychutnávat nepohodlí Pekla – s jeho spacími buňkami a tvrdou prací na nezáživném přehazování hromad kamení, spolu s vězni, kteří byli ve vězení po zásluze a kteří si také museli zvykat na horší poměry, než v jakých si tresty odpykávali v Čechách.

Jakýsi mongolský expert byl kdysi navštívit české věznice, aby nasbíral zkušenosti s českým vězeňstvím. Tvářil se však značně rozmrzele a když se ho ptali po příčině, řekl, že sám by si vězení nikdy nepředstavoval jako rekreaci. Jeho snahou přece je, aby se mongolští vězňové nikdy netoužili vrátit do věznice, jako značná část českých, kteří se mají nejen lépe než bezdomovci, ale často i lépe než normální lidé.

Příchod do Pekla znamenal pro změkčilé české vězně děsivý šok. Samozřejmě, i mezi nimi se našli »drsňáci«, jenže šlo vždy o pouhé násilníky, předvádějící se ve věznicích jako bossové, kterým musí slabší sloužit. Dozorci v Pekle to ale netrpěli. V Pekle – na rozdíl od vězení – museli vězňové dodržovat přikázání »Nezotročíš«. Při jeho porušení je dozorci přeřadili do horší ubytovny a o pár let vyšší trest obvykle postačil k vyléčení každého »kinga«.

Věznice v Pekle nejsou obehnané zdmi ani ostnatými dráty. Peklo je všude stejně nevlídné, není kam utíkat a bez jídla a vody v něm nikdo dlouho nepřežije. Dozorci vězně zásobovali jídlem a vodou a přitom hlídali, aby si navzájem neubližovali a nevyhýbali se práci. Občas se našli i frajeři, odhodlaní k útěku za každou cenu, ale obvykle se po několika dnech vraceli, zbídačení a pokorní. Dostávali pak jídlo i vodu, ale o dobu, kdy byli mimo věznici, se oddálilo jejich propuštění. I to byl vlastně trest a kdo se pokusil o útěk, sám rychle přišel na nesmyslnost toho počínání.

Když už nebyli v Čechách žádní vězni, poslal Standa do Parlamentu České republiky dopis, kde poslancům navrhl úplně převzít rezort spravedlnosti a vězeňství. Vypočetl jim, kolik milionů ušetří, když to svěří mimozemšťanům, ochotným starat se o spravedlnost i o vězně úplně zadarmo.

Pro poslance to bylo finančně lákavé. Vždyť šlo o těžké peníze rezortu spravedlnosti! Jistě by věděli, jak ušetřené peníze využít, zarazilo je ale slibované dodržování spravedlnosti. Co když se to obrátí proti nim? To by bylo velice nepříjemné! Není to od mimozemšťanů jen zákeřná past?

Jiní zdůrazňovali, že jde také o zavedené výnosné živnosti advokátů! Vždyť i mnozí poslanci se pyšnili titulem JUDr – ačkoliv někteří po rychlokursu známé fakulty v Plzni! Zavedení slíbené mimozemské spravedlnosti by ohrozilo nejen tisíce spřízněných soudců, ale i advokátů a nakonec i jich samotných!

Ne, tohle nesmí Parlament přijmout!

Nejsou přece sebevrazi!

Schůze Poslanecké sněmovny skončila, poslanci opustili jednací sál.

Vzhledem k pozdní večerní hodině mířili všichni ven ze Sněmovny, jen pár opozdilců se ještě zastavilo v oblíbeném bufetu na skleničku či dvě.

Jenže krátce poté začaly ve Sněmovně zvonit telefony a shánět poslance, kteří nedorazili na smluvené schůzky nebo k rodinám.

Do dvou hodin se Prahou rojila policejní auta jako vosy, neboť ten večer všichni poslanci beze stop zmizeli. Kromě nich chyběli i všichni senátoři, ačkoliv Senát ten den nezasedal.

To už začalo být drsné. Protože zmizel i ministr vnitra, chopil se pátrací akce i výslechů sám policejní prezident. Šoféři poslanců shodně jako přes kopírák vypovídali, že jim šéfové naposledy volali ze Sněmovny, ale k autu už nedorazili. Bylo nepravděpodobné, aby se tak přesně domluvili, jenže pak by ke zmizení poslanců muselo dojít ještě uvnitř Poslanecké sněmovny, kde ale nikdo nic podezřelého nezpozoroval. Vždyť je tam spousta lidí, zaměstnanci bufetů, ostraha, až po asistenty a poradce. Nikdo z nich přitom nic neslyšel, nikdo nic podezřelého neviděl. Záhada na záhadu? Jak mohlo zmizet dvě stě poslanců a osmdesát senátorů, aniž by si toho někdo všiml?

Byla to záhada, která se přesto stala. V Čechách tak bez ohledu na pozdní večerní či spíše už noční hodinu vznikla politická krize velkého rozsahu. Český národ ještě usínal v klidu – tato zpráva dorazila jen k nočním televizním novinám, kde neměla ani takový ohlas jako kdysi sovětské tanky, řvoucí ulicemi českých měst. Ráno se ale Češi probudili do palcových titulků novin a mimořádných televizních zpráv. Byli bez vlády, bez Parlamentu i bez Senátu.

Policie neprodyšně uzavřela okolí Poslanecké sněmovny. Probíhaly také bezúspěšné domovní prohlídky v bytech nepohodlných protivládních aktivistů i v kancelářích mimoparlamentních stran. Dvě stě poslanců a osmdesát senátorů ale zmizelo, jako kdyby se beze stopy vypařilo.

Již dopoledne odvolávali náměstkové předem sjednané schůzky ministrů. Ministři se ztratili spolu s poslanci. Výjimkami nebyli ani nemocný ministr zdravotnictví a omluvený ministr obrany, kteří zmizeli přímo z bytů, jak jejich ochranky ještě v noci zjistily, když je chtěly varovat.

Teprve odpoledne se v jednacím sále Poslanecké sněmovny znenadání záhadně objevily dvě poslankyně opozičních stran. Ihned se daly do křiku a volání o pomoc a vzápětí je zesílená policejní ochranka doprovodila do poslaneckého klubu, kde je sám policejní prezident ujistil o naprostém bezpečí a pokusil se je vyslechnout.

„Kde jste byly celou noc a dopoledne?“ byla jeho první otázka.

„Nevíme,“ odpověděly obě souhlasně.

„Nejprve jsme se všichni znenadání ocitli ve velikém sále s podlahou pokrytou matracemi,“ začala hovořit starší. „Jako v nějaké nouzové noclehárně, jenže jak jistě pochopíte, nikdo neměl na spánek ani pomyšlení. Ten sál – či noclehárna – neměl okna ani dveře. Jen stěny z černého kamene kolem dokola, také strop byl černý, bylo to hrozně depresívní…“

„Pak si ale někdo všiml, že se lidé začali divně ztrácet,“ přerušila ji mladší. „Vždycky se jen trochu zachvěl vzduch a najednou nás bylo méně. Shlukli jsme se k jedné straně a vždycky když někdo další zmizel, ti nejblíž začali křičet – ale pokračovalo to dál, každých pět minut někdo zmizel a bylo nás pořád méně a méně…“

„Pak mě taky cosi popadlo, jako kdyby mě obalila umělá hmota, ale nic jsem neviděla. A v té chvíli mnou cosi trhlo a stála jsem úplně ztuhlá hrůzou v malé místnosti, kde mě dva strašliví chlapi položili na takové lehátko… ale po chvíli mě zase postavili a zase to trhnutí… a byla jsem v dalším sále, stejném jako ten první, kde už byli ti, kdo zmizeli přede mnou… Tady naopak každých pět minut někdo přibyl, ale všichni byli taky tak zmatení, nikdo netušil, co se děje…“

„Pak to se mnou zase trhlo a stála jsem v nepříliš velké místnosti podobné kanceláři,“ vzala si opět slovo mladší. „Byl tam jen velký psací stůl a za ním seděl takový mladíček… a pak se vedle mě znenadání objevila tady kolegyně…“

„Ten kluk nám nabídl křesílko a když jsme si v obavách sedly, pokoušel se nám za ten únos omluvit. Podle jeho slov jsme my dvě nekradly, takže nás musí s omluvou vrátit domů – jako kdyby ty hrozné chvíle mohla odškodnit pouhá omluva…“

„Jo – a dal nám oběma takové divné vajíčko,“ vskočila jí do řeči mladší.

„Ano, říkal tomu ovi – nebo tak nějak, tam je prý všechno zaznamenané. Vysvětlení, omluva i rozsudky…“ pokračovala opět starší. „Stačí ho zapnout…“

Otevřela přitom kabelku a vytáhla z ní předmět, podobný zploštělému slepičímu vejci, který ťuknutím prstu zapnula.

„Máme vám to ukázat, podívejte se sám!“ položila jej před policejního prezidenta.

„Prosím, ukaž Rozsudky!“ poručila směrem k vajíčku.

Přímo před policejním prezidentem se na stole objevil list papíru, něco jako plakát. Prezident po něm přejel prstem sem a tam a udiveně si začal bručet. Papír se po stole neposouval a pod prstem byl cítit jen povrch stolu – zjevně nešlo o obyčejný papír.

„To je přece seznam poslanců…“ poznal konečně, co je na plakátu. „Nahoře jsou ministři, pak poslanci… a na konci senátoři, všichni podle abecedy a u každého je něco divného napsané…“

Naklonil se nad to, aby si to mohl přečíst, písmenka nevynikala velikostí.

„To je snad zlej sen…“ vzdychl si, když přečetl první řádky.

„Taky se vám to nezdá, že?“ zeptala se ho starší poslankyně.

„To je neslýchané!“ ulevil si policejní prezident. „Tady je třeba: Ministr životního prostředí, zpronevěra státních peněz ve výši sto osmdesáti milionů, trest osmnáct let v Pekle. Ministr obrany, rozkrádání státních peněz ve výši dvou a půl miliard, trest dvě stě padesát let v Pekle… Kde jste vy? Aha… tady. U vás je poznámka: nekradla, omluvit se a vrátit… Co to má znamenat?“

„Ten kluk řekl, že poslanci mají jít ostatním občanům příkladem a že už musí konečně skončit doba beztrestných zlodějen… a pak ještě řekl, že to sice tušil, ale že si přece jen nemyslel, že budou krást skoro všichni… a pak povídal, že nás dvě vrátí domů, protože jsme nekradly jako ostatní, takže do pekla ještě nepatříme. Kromě nás se prý už nevrátí nikdo, nejkratší sazba je pět let v pekle. Jo – a máme to zopakovat novým poslancům. Tím pádem padla vláda a budou muset být i nové volby…“

„Anarchisti!“ vyhrkl policejní prezident. „Ale my si na ně posvítíme!“

„Jo – a ten kluk ještě říkal, že peklo je v druhém vesmíru, takže nemá smysl hledat zmizelé na Zemi…“ pokračovala mladší. „A že by si měli všichni státní zaměstnanci od policistů po úředníky uvědomit, že skončila doba zlodějen a ode dneška nastane doba spravedlnosti. Je tam takové krátké prohlášení… Prý jsme prokázali, že nedokážeme dodržet spravedlnost, takže ji za nás převezmou mimozemšťané…“

„To bych jim neradil…“ zavrčel policejní prezident. „To je vměšování do vnitřních záležitostí suverénního státu!“

„Jo – a je tam ještě nějaká internetová adresa, kde mohou všichni občané Čech zanechávat své připomínky… Je napsaná na konci toho prohlášení… www.orizeme.cz – zná ji někdo?“

Nikdo ale o ní neslyšel…

Errata:

03.09.2021 16:39