Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Skok na slovník Skok na diskusi Zvýraznění změn Zvýraznění uvozovek

Opět studentem?

Zpět Obsah Dále

Rozloučil jsem se s Přemkem, nasedl do rodinné škodovky a jel domů. Celou cestu jsem však v hlavě přemítal, proč jsem na Přemkův ztřeštěný návrh přistoupil. Proč mám já, inženýr elektrotechniky, nastoupit jako učeň poustevníka?

Jenže ta nabídka vypadala lákavě! Přemek byl možná praštěný poustevník, ale jeho poustevna nevypadala jako příbytek člověka, který žije samými meditacemi a zkoumá, kolik andělů se vejde na špičku jehly. A lákalo mě dozvědět se, co vlastně Přemek udělal s mazaným advokátem Herrmannem, že ten zapomněl na své zásady a vyřídil mi dědictví za jedno odpoledne, navíc úplně bez poplatků. A kdyby věděl o obsahu krabice od bot, to by se teprve snažil o co největší bakšíš! Některé poklady vážně nejlépe chrání, když o nich hamižní lidé nevědí.

Ale přece jen to má jistě i stinné stránky. Nechce se mi zahrabat se ve staré chajdě na konci vesnice, kde lišky dávají pac. Měl jsem přece dávno vyhlédnutý úplně jiný životní styl. Město, kultura, kamarádi a kamarádky. Něco se dá dohnat internetem, ale rozhodně ne všechno. Prastrejček nabídku místa »odborného správce historických artefaktů« odmítl, ale nakonec zůstal starým mládencem bez dětí. To by se mi určitě nelíbilo.

Ano, ale… prastrejček se dožil devadesáti sedmi let. Tolik já při dnešní uspěchanosti nevydržím. Německý automobilový závodník prý řekl, že raději prožije deset let za volantem silného stroje než aby někde na horách sto let pásl ovce. Splnilo se mu to víc než si myslel, skončil totiž svou závodní dráhu těžkou havarií. Ale prožil život ve vůni benzínu, jak si vždycky přál.

O ovce ať se starají jiní!

Ano, ale… je přece i taková možnost, že se mi historické artefakty za rok za dva zprotiví. Co by mi mohlo bránit odtrhnout se od nich a nastoupit, i když s určitým zpožděním, klasickou dráhu inženýra elektrotechniky? Nebudu mít praxi? No a? Svět se kvůli jednomu opožděnému odborníkovi nezastaví, natož aby se snad zřítil! Kolik odborníků začínalo později? Všechno se přece dá dohnat jistou »zažraností« do problémů.

Ledaže bych se nakonec tak »zažral« do artefaktů, že bych prošvihl i návrat mezi lidi… Vlastně i to je možné. Ale svět bude stát dál, jeden člověk jako žádný člověk…

Dorazil jsem domů za tmy. Naši už spali, zřejmě očekávali, že přespím u prastrejčka. Zaparkoval jsem auto před domem a šel potichu domů.

Ráno je moudřejší večera!


Ráno nastalo pochopitelně velké vyptávání a vykládání. Že starý prastrejček zemřel, tomu se po jeho devadesátce už nikdo nedivil. Že jsem ho objevil jako první? Kdybych ho neobjevil já, objevili by ho sousedé, ale bylo přece jen lepší, když to byl někdo z příbuzenstva. Trochu víc je udivilo, že mi prastrejček odkázal svou chalupu, pokud mu zajistím pohřeb, na který si, jak bývá u starších lidí zvykem, sám předem připravil peníze, takže mě to bude stát jen nějaké vyjednávání s Pohřební službou. Nejvíc je ale udivilo mé prohlášení, že hodlám ve strejčkově chajdě bydlet.

Vytasil jsem se s možností práce na dálku, což je dnes díky počítačům nejen možné, ale stává se to běžné. Budu tedy bydlet na vesnici a »spolupracovat na historických artefaktech«, což se dá směle dělat i na dálku.

Není nad to umět nepříjemnou věc podat jako dar z nebes!

I když jsem se obával, co mi na to řeknou naši, dopadlo to nad obyčej dobře. Neodvážil jsem se ovšem vyklopit na ně celou pravdu ve své syrové podobě, jít »do učení k poustevníkovi« by asi neskousli, ale jít »spolupracovat na historických artefaktech« už tak nepřijatelně neznělo. Jen máma pochopitelně rozpoznala aspoň něco z odvrácené strany mince a začala se starat, jestli si na vesnici najdu nějakou holku, protože neví, jestli by tam za mnou šla nějaká městská.

Ujistil jsem ji ale, že »v rámci historické spolupráce« budu beztak jezdit do města a vůbec, teď je o tom předčasné uvažovat, to se musí nějak »vyvrbit«.

„Já jen, abys nedopadl jako strejda Ivan!“ starala se.

„Vždyť se dožil málem stovky!“ namítl jsem. „Můžeme mu leda závidět, i když závist není dobrá vlastnost!“

„No jo, ale život bez dětí, to není ono!“ ujišťovala mě.

„Když to víte, proč jste nás tam neposílali?“ vrátil jsem jí to obratem. „Měli jste nás k němu pouštět víc! On by nás nezkazil!“

Tím jsme se opět vrátili k tématu »prastrejček«. Otec chtěl vědět, jestli dokážu zařídit pohřeb a zda by se toho raději neměl ujmout on, ale ujistil jsem ho, že chci prokázat strejčkovi aspoň tuhle poslední službu a připomněl jsem jim, že jsem za strejčkem byl v posledních třech letech jen já, takže mi odkázal »chalupu a vše co je v ní i na okolním pozemku«, takže bych měl i morální povinnost zařizovat to.

„Děláš, jako kdyby ti odkázal přinejmenším statek!“ usmál se trochu otec. „Přitom bys měl velký problém najít na ni kupce, kdyby ses jí chtěl zbavit!“

„Jenže já se té chalupy zbavovat nechci!“ odsekl jsem. „Ty bys takové krásné vzpomínky prodal? A mohlo jich být víc!“

„Dělej jak myslíš,“ ustoupil otec. „Rozmyslet si to můžeš vždycky!“

„Hlavně aby ses tam nezazdil!“ starala se máma.

Jenže bylo vidět, že se s tím smířili. Půjdu si tedy sbalit kufry. Nebo spíš kufr, moc věcí nemám, veškeré moje stěhování si vyžádá jednu cestu autem.

„Budeš muset vozit domů špinavé prádlo, strejček tam jistě neměl pračku,“ starala se ještě máma. „Já ti to pokaždé vyperu.“

„Uvidíme!“ pokrčil jsem rameny…


Pozval jsem všechny příbuzné, kdo aspoň jedny prázdniny strávili na chalupě u prastrejčka, aby se s ním přišli rozloučit, ale zamrzelo mě trochu, že se skoro všichni nějak omluvili. To jsem opravdu nečekal. Ještě že jsem přesvědčil aspoň naše, aby přijeli na pohřeb, ostatně při tom vezli mě a mé věci a jistě byli aspoň trochu zvědaví na stav chalupy.

Ze zbytku příbuzných přijela jen teta Manča. Byla to starší paní na penzi a ke strejčkovi jezdila před půl stoletím, takže jsme se u něho potkat nemohli. Uvítal jsem ji ale bouřlivě jako starou známou. Měli jsme přece společného strejčka a vzpomínky na pár krásných prázdnin. Sdělila mi, že mlýnek na potoce, na který se dobře pamatuji, byl na tom místě přinejmenším dvanáctý, neboť i Manča se na jeho stavbě kdysi podílela. Nestavěli ho každý rok, jen když ho vzala velká voda a některé mlýnky prý vydržely i pět let. Také ráda vzpomínala na koupání v Žabíně, bylo to už dávno a krátce poté strejček »vynalezl« vodníka, co stahuje neposlušné děti pod vodu. Vzpomínala, jak musel tenkrát po návratu domů ze všech členů tlupy u pumpy sakum pikum odrbat zaschlý žabinec – a záhada zeleného mužíčka se změnila v poznanou nutnost.

Krásně jsme si zavzpomínali už před obřadem a ještě víc po návratu do chalupy, kde jsem Manču doprovodil do podkroví do naší a kdysi i její ubytovny. Ach, to se to vzpomínalo!

Dole v sednici zatím probíhala pohřební hostina, to také patří k vesnickým pohřbům. Vzpomínalo se na strejčka, nejvíc ho pochopitelně znali sousedi ze vsi a každý přispěl svou troškou do mlýna vzpomínek.

Pak se už všichni začali loučit. Místní se z chalupy vytráceli nenápadně, pro Manču si přijel její syn, starší než já. Byl trochu výjimkou, protože u strejčka nikdy na prázdninách nebyl. To tedy o hodně přišel! Ale protože nevěděl oč přišel, neměl ke strejčkovi žádný vztah a přijel jen aby přivezl a pak odvezl Manču.

„Chtěl bys místo strejčka pořádat prázdninové lotroviny?“ zeptala se mě při loučení Manča. Jistě se jí po nich stýskalo, ne že by se chtěla ještě vrátit do dětství, ale přijela se pochlubit obrázky svých vnoučat a možná by i jim něco takového přála.

„Nejsem strejček,“ pokrčil jsem rameny. „Uvidím!“

Naši odjeli se smíšenými pocity. Tátovi zjevně i ten krátký dnešní pobyt prospěl, vzpomínal si s tetičkou i se sousedy, jenže máma neměla k chalupě žádný vztah. Samozřejmě si všimla, že tu není ani pořádný splachovací záchod, ani koupelna, takže se starala, jak dlouho tu vydržím, než mě odsud vyženou chybějící civilizační vymoženosti. Bylo zkrátka znát, že tu žádné kouzelné prázdniny neprožila.

Tím víc jsem ale litoval, že nepřijeli ostatní. Pravda, zdejší záchod je pouhá kadibudka, ale není oddělená od chalupy a je do ní přístup z předsíně, ostatně by mi ani nevadilo, kdybych cestou tam musel proběhnout deštěm. Ale mrzelo mě, že ostatní příbuzní nevyužili jedinečné příležitosti osvěžit si vzpomínky.

Nejvíc mi na pohřbu ale chyběl poustevník Přemysl. Cožpak se mohl vyhnout poslednímu rozloučení se svým kamarádem?

Rozhodl jsem se osobně mu jít vynadat. Že nepřišla většina pozvaného příbuzenstva, to se dalo jakž takž omluvit. Ale jedině on mi tam opravdu chyběl.

Byl to takový nepříjemný škraloup na Přemkovi.

Ale ten mu nedaruji.


Když se rozloučili poslední smuteční hosté, odjeli i naši a já jsem v chalupě osaměl. Venku už se smrákalo, vzal jsem si tedy baterku a chystal jsem se do lesa za Přemkem. Neušel jsem ale ani dvacet metrů a potkal jsem ho, očividně šel za mnou.

„Proč jsi nepřišel Ivanovi na pohřeb?“ spustil jsem na něho zhurta, jak jsem to v sobě celé odpoledne dusil.

„Podle čeho usuzuješ, že jsem tam nebyl?“ odpověděl mi protiotázkou.

„No, sluší se to ke starému kamarádovi,“ uvědomil jsem si konečně, že Přemek možná o nic nepřišel, jen tam nebyl osobně, ale mohl všechno vidět pomocí své skleněné koule »kýrsek«.

„Tak jednak by můj vzhled smuteční hosty pobouřil,“ začal s vysvětlováním. „A za druhé, máš už vybalený počítač?“

„To jsem stihl ještě před pohřbem,“ ujistil jsem ho. „Ale nevím, k čemu bych ho měl zrovna teď potřebovat.“

„Tak se podívej na tohle!“ podal mi rozměrově poměrně malou vnější paměť, zvanou flešku.

„Co tam je?“ zavrčel jsem neochotně.

„Video z Ivanova pohřbu,“ řekl Přemek. „Abys mi nevyčítal, že jsem tam nebyl.“

„Ty máš kameru?“ zeptal jsem se ho.

„Proč by ne?“ zašklebil se. „Na to přišel právě Ivan. Když se přiloží objektiv na kýrsek, kamera natočí úplně profesionální záběry a obraz je lepší než při pohledu zdálky. Na to jsme přišli už dávno. Kdysi jsme používali klasickou kameru na kinofilm, ale dnešní videokamery jsou pohodlnější. Máš počítač? Podívej se na to a zapomeneš, že jsi mi chtěl původně vynadat!“

Zapnul jsem tedy počítač a připojil k němu flešku. Objevila se mi jako externí disk a hned jsem se podíval, co na ní je.

V naprosto klasické struktuře souborového systému jsem brzy našel adresář „Videa“ a v něm hned několik videí. Zaujal mě ovšem soubor se jménem »Ivanův pohřeb«. Zkusil jsem ho otevřít prohlížečem videí a opravdu, na monitoru se mi objevil obraz.

V následujících minutách jsem vytřeštěně hleděl, co se mi tam objevilo. Obraz ostrý jako břitva začínal v Ivanově, teď už vlastně v mé chalupě na shromáždění smutečních hostů, bylo tam vítání všech hostů, následoval odjezd ke krematoriu objednaným autobusem, nechyběl pohled do otevřené rakve, všechny projevy při obřadu, závěrečná fáze, kdy rakev pomalu mizela za závěsem. Zakončila to zpáteční cesta autobusem do vsi až po rozloučení se všemi hosty v chalupě.

„Zkopíruj si videa do počítače a flešku pošli Manče, ať má také poslední památku na Ivana,“ pobídl mě na závěr.

„Tím jí ale nasadíme brouka do hlavy,“ napadlo mě. „Jak si vysvětlí, že se na pohřbu nic nenatáčelo a pak dostane film jako od profesionálů?“

„Manča se divit nebude,“ ujistil mě Přemek. „Ledacos už tady u Ivana viděla. Možná právě proto přijela.“

„Ledacos viděla?“ zajímalo mě. „Něco, co souvisí s tvým… skalním palácem?“

„Ne, tam nikdy nebyla,“ ujistil mě. „Jednou jsem pokusně na jednom prázdninovém pobytu děcek natočil film na klasický filmový pás. Před odjezdem jsme to dětem promítli, jenže film se špatně duplikuje a bez promítačky se beztak nedá promítat. Videa se kopírují jednodušeji, k promítání stačí kterýkoliv počítač, dnes už i kdejaký televizor.“

„A nemáš ten film z tehdejší doby někde schovaný?“ zeptal jsem se, neboť mě napadlo, že by byl dneska ještě zajímavější.

„Je to jedno z těch dalších videí,“ upozornil mě. „Bohužel jsme tenkrát měli jen černobílý film, dnešní videa jsou barevná.“

A měl jsem dalšího brouka v hlavě. Jak dokázal zkopírovat starý černobílý film do dnešní elektronické podoby? Pokud vím, je na to potřeba poměrně drahé vybavení, není to jen tak! Leda by film promítal a současně filmoval videokamerou, jenže kvalita je pak poměrně ubohá.

„Smím se na to podívat?“ zeptal jsem se.

„Proč bych ti to dával, kdybych byl proti?“ ušklíbl se.

Spustil jsem tedy příslušné video – a strnul jsem.

Nebylo to snímané při promítání starého černobílého filmu. Ačkoliv ten film zachycoval události padesát či kolik let staré, byl k mému údivu barevný. Nad tím zůstával rozum stát.

„Tohle přece není černobílé!“ vyhrkl jsem, ačkoliv to Přemek viděl spolu se mnou. „Jak jsi dostal do černobílého filmu barvy?“

„Jednoduše,“ usmál se. „Prostě jsem to video natočil znovu, jenže videokamerou místo starou filmovou kamerou.“

„Znovu z kýrseku?“

„Jistě,“ přikývl. „Kýrsek je poměrně jednoduché zařízení, ale umožňuje převádět obrazy uložené jinde. Je nejvyšší čas, aby ses seznámil se zdrojem.“

„Zdrojem?“ nějak mi nedocházelo, co tím myslí.

„Zdrojem, neboli základní pamětí,“ upřesnil Přemek. „Ráno přijď za mnou, ať vidíš, co tě čeká, když ses dal na »spolupráci na historických artefaktech«.“

„Kýrsek je snad také »historický artefakt«?“

„Kýrsek je vedlejší artefakt, ten hlavní teprve poznáš.“

„Co je ten hlavní?“ zeptal jsem se.

„Manuscript,“ řekl Přemek.

 


Zpět Obsah Dále
Errata:

11.08.2021 22:27