Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Skok na slovník Skok na diskusi Zvýraznění změn Zvýraznění uvozovek

Kolem světa

Zpět Obsah Dále

První dobu po ztroskotání musela Evička poznat nejbližší okolí a nějak se dohodnout s námi – obyvateli našeho světa.

Jenže poznání jedné vesnice, ba co hůř, prakticky jen jedné roubené chalupy nemohlo stačit k poznání našeho světa. Nesměl jsem se divit, když jednoho dne vyslovila své přání rozhlédnout se po našem světě osobně a ne jako dosud, přes okno internetu.

Chtěl jsem ji ale doprovázet. Nepustím ji přece samotnou do našeho světa, kde by se mohla snadno dostat do průšvihu. Měl jsem sice nejasnou představu, že by to dopadlo jako v předešlém konfliktu se žárlivým hulvátem, tedy že by ona tahala z průšvihu mě, ale ještě víc jsem byl zvědavý, co si Evička z té cesty odnese.

Musel jsem se na to uvolnit ze zaměstnání, ale byla by to má první dovolená po dvou letech, takže si šéf nedovolil proti tomu namítat. Popřál mi, ať si to užiji a zeptal se mě, kam se na dovču chystám. Uspokojil ho náznak »cestování po našem světě«, spokojenost zavládla na obou stranách a měl jsem volno.

To se ví, škodovku jsme nechali ve stodole. Evičce jsem ještě vysvětlil, že mezi jednotlivými zeměmi se nacházejí hranice, přičemž na obou jejich stranách se náš svět obvykle trochu liší. Může se tam mluvit odlišným jazykem – s tím už se na internetu setkala a vyrovnala, mohou tam být ale i odlišné zvyky a někdy, což se mi přiznávalo s nechutí, na druhé straně mohou být lidé, kteří se k nám nechovají přátelsky.24

Díky internetu to ale Evička víceméně věděla a smířila se s tím. Pro nás hranice nebyly nic víc než jen ty pomyslné čáry na mapách a nepřátelské chování se nás netýkalo, dokud jsme byli ve vzduchu a neviditelní. Přípravy nám proto mnoho nezabraly. Pro jistotu jsem si před odjezdem směnil ve směnárně pár tisíc českých korun za mezinárodnější dolary a spolu jsme si připravili »železné zásoby« jídla – posekal jsem kus louky a Evička z toho vytvořila balík suché, tvrdé hmoty.

Pemmican - potrava cestovatelů

Pemmican - potrava cestovatelů

Všichni cestovatelé, chystající se na výpravy do divočiny, kde nejsou pětihvězdičkové hotely, si na cestu připravují zásoby potravin. Vzpomněl jsem si na pemmikan, oblíbený u cestovatelů v mnoha cestopisech. Je to něco jako dnešní míchané müsli, jen základem je místo ovesných vloček sušené bizoní maso. Údajně ta hmota vydrží poživatelná až deset let. Četl jsem ale knihu od Běhounka, popisující ztroskotání vzducholodi Italia u severního pólu, kde se trosečníci také dlouho živili pemmikanem. Běhounek na to vzpomíná jako na nejhnusnější jídlo svého života a když se trosečníkům podařilo ulovit ledního medvěda, bylo prý medvědí maso vysvobození z pemmikanové káznice. S odvoláním na jeho trvanlivost ho tenkrát odložili »na horší časy«, naštěstí je ruský ledoborec ještě před příchodem horších časů vysvobodil.

Přírodní vepřový řízek - obrana proti muslimům?

Přírodní vepřový řízek - obrana proti muslimům?

Zajímalo by mě, co by s pemmikanem svedla Evička, ale naše zásoby tvrdé biohmoty z trávy by byly na přímou konzumaci ještě horší – a přece z té nevábné zelené hmoty, podobné kostkám mraženého špenátu, dokázala rychle a bez ohně vykouzlit mňam svíčkovou na smetaně i s knedlíkem, případně řízeček...

Hladu jsme se tedy obávat nemuseli. Během předchozího cestování po Čechách jsem absolvoval i zrychlený pilotní kurs, samozřejmě opravňující pouze k pilotování gasuluje, jenže jiné dopravní prostředky jsme beztak nemínili používat. Gasuluj jsme měli každý svůj, Evička totiž zatím vypěstovala druhý pro mě, ale chtěli jsme cestovat společně v jednom. Druhý se v tom případě změnil v batoh, který jsme měli v nohách. Evička chtěla létat i v noci, navrhla mi, že mě nechá spát a poletí sama. Nebylo by to ani riskantní, gasuluj viděl v noci jako kočka nebo sova.

Za těchto podmínek se cestování zdálo snazší a bezpečnější než s renomovanými cestovními agenturami. Takže jsme vyrazili a brzy jsme se – neviditelní i pro český radar »tamara«, který vidí i americké »stealth« letouny – přehoupli přes české hraniční hory směrem na Vídeň.25

Vídeň - Prátr

Vídeň - Prátr

Vídeň - Schönbrunn

Vídeň - Schönbrunn

Ve Vídni jsme se trochu porozhlédli. Nikdy jsem tu nebyl, ale některé pamětihodnosti jsem podle obrázků poznal. Ovšemže jsem se nemohl mýlit u vídeňského kola v Prátru, ale jakž takž jsem poznal i Schönbrunn a pár dalších pamětihodností. Evičce jsem přednesl vlastivědnou přednášku, že to kdysi bývalo hlavní město Rakouska-Uherska, jehož jsme byli tři sta let součástí. Ve Vídni dodnes žije spousta Čechů, kteří se buď nevrátili do Čech, když jsme se od Rakouska odtrhli, nebo sem později prchli, když se v Čechách dostali k moci komunisté. Což ale vyžadovalo další a další vysvětlování, jenže jsme se přitom vznášeli nad městem, kde má prababička zamlada sloužila u vrchnosti.

Prababička totiž to Rakousko-Uhersko pamatovala. Pár let před smrtí o tom vyprávěla mému tátovi do magnetofonu, ale už pro nás to bylo jako česká pohádka s dobrým koncem. Prababička se vrátila, vdala se za pradědečka a měli spolu plno dětí a kdyby neumřeli, žili by dodnes. Po prababičce zůstala nahrávka, kterou jsem sám převáděl na modernější formát »mp3« do počítače a pro naši rodinu je to jedna z mála zachovaných památek.

Jestlipak po mně zůstane něco takového?

Šikmá věž - chlouba města Pisa

Šikmá věž - chlouba města Pisa


Z Vídně jsme zamířili na jih – k moři. Zasněžené štíty Alp jsme nechali stranou a brzy jsme se vznášeli nad rovinou Pádské nížiny. K moři jsme doletěli ještě za světla, jenže jsem si nebyl jistý, kde se nacházíme. Mapy jsme neměli a byli jsme odkázaní na to, co si ze zeměpisu pamatuji. Nezbylo mi než se spolehnout na orientaci, používanou v počátcích letectví. Letěli jsme podél pobřeží, až jsme narazili na město, kde byla železniční stanice. Tam jsem přečetl jméno na staniční budově a tím jsem zjistil, kde se právě nacházíme.

Nebyl jsem z toho ale moudrý, Podle té cedule jsme právě kroužili nad Pisou, což je však město na opačné straně Itálie, než je pobřeží Jaderského moře. Stačilo se ale porozhlédnout a bylo mi to jasné. Pamětihodná šikmá věž je natolik známou památkou, že se nedá s ničím zaměnit. A místo na pobřeží Jaderském jsme byli na opačné straně Itálie. I když nám to ani nevadilo. Poletíme podél pobřeží na jih, či spíš na jihovýchod. Na této straně Itálie brzy narazíme na zdejší nejpamětihodnější město Řím a pokud se neuhneme, nemineme starobylou Neapol s kouřícím Vesuvem.

Jenže už se stmívalo a Evička mi navrhla, abych se prospal, zatímco ona poletí dál. Dobrá, nebyl jsem proti, ale varoval jsem ji, aby nepřeletěla Řím, který i v noci pozná podle světel. Je to jedno z nejvýznamnějších historických měst světa a minout ho by byla škoda. Pro ni – a nakonec i pro mě. Římu můžeme věnovat celý den – i to bude jen letem-světem, ale v Římě je tolik historie, že jednodenní zdržení má opodstatnění.

Evička souhlasila a já jsem se uvelebil jako doma za pecí. Uvidím ráno! Pobřeží mezi Pisou a Římem není tak zajímavé. Nebude velká škoda tento méně zajímavý úsek prospat.


Římské Koloseum (Wikipedie)

Římské Koloseum (Wikipedie)

Věčné město – Řím!

Evička sem dorazila ještě večer, ale nechala mě vyspat se do rána. Respektovala, že bych jako nevyspalý nestál za mnoho. Vůbec měla hodně pochopení pro nás lidi. Jednou řekla, že se možná po nějakém půl milionu let dalšího vývoje zdokonalíme, ale teď jsme jací jsme, musí to zkrátka chápat.

Když jsem se konečně vzbudil – a podotýkám, v gasuluji je tma jako v ranci – nabídla mi okuláry cuchdysů, ať se podívám po okolí. Poznal jsem na první pohled, že se vznášíme uprostřed římského Kolossea. Tak jako šikmá věž v Pise je i Kolosseum pro Řím naprosto charakteristické a nemůžete se splést.

Zasnil jsem se a rozpovídal se o účelu té stavby. Rozpomněl jsem se na školní hodiny dějepisu, ale ještě víc na dobrodružné historické romány, z nichž mnohý se mohl odehrávat právě tady. »Quo Vadis?«, »Ben Hur«, »Spartakus«...

Pro Evičku to byla nejen historie, ale především poznávání nás lidí. Vždyť od dob, kdy se tady v Kolosseu všechny ty osudy odehrávaly, neuplynulo z jejího pohledu tak dlouho. Společnost na Liangé měla za sebou podstatně delší vývoj a jak se mi jen tak mezi řečí zmínila, tohle by nejspíš odpovídalo jejich době před půl milionem let.

Řím - Janusův oblouk (Wikipedie)

Řím - Janusův oblouk (Wikipedie)

Řím - Petrova bazilika (Wikipedie)

Řím - Petrova bazilika (Wikipedie)

I my už tvrdíme, že barbarské časy starověku jsou za námi. Vystřídal je ještě barbarštější středověk? I ten je naštěstí za námi. A doby barbarů vystřídaly ještě barbarštější. V dnešních válkách se mrtví nepočítají na pouhé tisíce, ani na statisíce, dnes jsme se dopracovali k milionům! A miliony mrtvých nejsou ani výsadou světové války! Skoro každá válka dnes nese nějaký ten milionek mrtvol a konflikt, kde se mrtvoly počítají »jen« na desetitisíce, je pro naše vnímání »něco místního«.

Řím ani Itálie dnes tomu nevévodí. Centrum barbarství se přestěhovalo jinam. Barbarství je nálepka, kterou barbaři označují jiné barbary. Vypadá to jako špatný vtip – zabíjíme Syřany, aby nezabíjeli jiné Syřany, ačkoliv Syřané Syřany zabíjejí mnohem méně než ti, kdo se snaží vychovávat je k »míru a toleranci«. Svět je jedna velká faleš a války se zásadně vedou z vylhaných důvodů – jako v bajce o vlku a beránkovi: jsi vinen tím, že mám hlad! Přesně to čapkovské: »Konečně válka – nám vnucená!«

Za důvod k zahájení války dnes někteří považují i přípravy k zoufalé obraně, kdy budoucí napadení nemají nejmenší možnost útočníka jakkoliv poškodit. A když se ukáže, že má některá země na svém území nějaké nerostné bohatství, nedejbože naftu, může počítat s tím, že se do ní brzy pomocí bombardérů vyveze ta nejdemokratičtější demokracie. Aneb jak se říká, pravda a láska musí zvítězit i pomocí lží a bomb!26

Řím - Vatikán

Řím - Vatikán

Neodpustil jsem si ani návštěvu Vatikánu, města ve městě, státu ve státě – už v Čechách jsem Evičce opatrně naznačil jisté zvláštnosti křesťanské víry a tady byl sám střed křesťanství! Víry, údajně založené na lásce k bližním, jenže příliš často brutálně až sadisticky šířené ohněm a mečem. Víra křesťanské lásky má také za dobu své existence na svědomí pár milionů mrtvých!

Ve Vatikánu žije hlava té církve. Na jednu stranu se snaží lidem kázat o křesťanské lásce, ale to by její představitelé nesměli čas od času žehnat vrahům a jejich zbraním.

„Zabíjejte všechny, Bůh si své věrné jistě přebere!“

„Dej, ó Bože, ať nepřátele zahubí olověný déšť našich kulí a naše bodáky neomylně rozpáří břicha našich nepřátel!27

...a to i když vojákům na opačné straně fronty jejich faráři navzdory stejné víře kázali prakticky totéž, jako kdyby měl Bůh pomáhat oběma stranám masakrovat ty druhé...

„Tady sídlí papež, hlava křesťanů,“ ukazoval jsem Evičce.

„A co si o něm myslíš ty?“ zeptala se mě.

„Já?“ zaskočila mě její otázka. Ale zaváhal jsem jen krátce.

„Myslím si, že je dobře, že už nevelí své armádě a nesnaží se šířit víru násilím, jako kdysi jeho předchůdci,“ uvažoval jsem.

„V tom s tebou souhlasím,“ přikývla. „Poletíme dál? Kde by ses chtěl zastavit příště?“

Vesuv od Neapole

Vesuv od Neapole

„U Neapole,“ řekl jsem. „Přesněji – u jiné pamětihodnosti. Říká se jí Pompeje.“

„Dobře, poleťme tedy!“ souhlasila.

Oblasti zasažené pyroklastickým oblakem r.79

Oblasti zasažené pyroklastickým oblakem r.79


Neapol se nám rovněž nepodařilo minout, ale větší zásluhu na tom měl asi Vesuv. Je to přece jen jediná čoudící hora široko daleko, tu nepřehlédnete. Kdysi ji považovali za neškodnou horu, než roku 79 při velké erupci zasypala několik městeček v okolí. Římané neměli zkušenosti se sopkami, proto byla pro ně erupce jako blesk z čistého nebe. Je sice pravda, že před explozí tu a tam vyvěral ze země dým a před katastrofou se v Pompejích ztratila ze všech studní voda, ale Římanům to nic neřeklo. Když pak erupce nastala, bylo na útěk pozdě. Okolí Vesuvu zasypaly metry žhavého popela a pohřbily pod sebou města i s lidmi.

Pompeje ležely pod popelem jeden a půl tisíce let a když je po této době archeologové vykopali, mohli si udělat představu o životě starých Římanů – lepší než ze starých zápisků.

Pompeje - Forum

Pompeje - Forum

Pompeje - ulice

Pompeje - ulice

Pompeje - tichá ulička

Pompeje - tichá ulička

Věděl jsem, že Pompeje jsou někde jihovýchodně Vesuvu, ale našli jsme je poměrně brzy. Nejprve jsme si prohlédli, co se dalo obletět zvenčí. Kde nebyly pevné mříže, mohli jsme zaletět s gasulujem i dovnitř budov. Lidé, procházející se pod námi nám nevadili, my jim také ne a mohli jsme si všechno prohlížet pěkně zblízka. Nakonec jsme našli muzeum, kde jsme využili příchodu skupiny turistů a s nimi jsme se bez placení vstupného vetřeli dovnitř. I zde jsme se lidem vznášeli nad hlavami a ani tady jsme nikomu nevadili. Nemohli jsme ovšem využít služeb průvodkyně, byla to Italka a drnčela všechno italsky. Prohlíželi jsme si proto exponáty sami i bez legendy – šlo to také.

Samostatnou kapitolou jsou v muzeu pozůstatky lidí, které tam archeologové našli. Jemný popel totiž oběti zasypal a časem ztvrdl. Když pak při kopání narazili na podezřelé dutiny s kostmi, někoho napadlo nalít do nich sádru. Sopečný popel se choval jako slévačský písek, sádrové odlitky po ztuhnutí zachovaly strukturu, tak jak ji popel uchoval. Tak se zachovaly i vzorky látek z oděvů a bohužel i poslední výrazy obličejů, zachycující nejčastěji hrůzu.

„Sopky jsou i u nás,“ řekla k tomu tiše Evička. „Je to příliš velká síla. Jedinou radou je opustit nebezpečnou oblast, přečkat výbuch někde v bezpečí a vrátit se, až se vulkán uklidní. Nejlepší ale je vyhýbat se takovému sousedství trvale. Kdo by se chtěl strachovat, kdy se něco takového zase stane?“

Pompeje - odlitek oběti

Pompeje - odlitek oběti

„Staří Římané neměli zkušenosti s vulkány,“ omlouval jsem obyvatele Pompejí. „Vesuv je jediná sopka v Evropě, druhá Etna je kdesi daleko na ostrově Sicílie – a pak nikde nic! Tenkrát lidé necestovali, neměli zkušenosti se jinými sopkami ve světě. Vesuv považovali za obyčejnou horu a netušili, co dokáže.“

„Říkal jsi, že ze země vystupoval dým, ztratila se voda...“

„Ty lidi nenapadlo spojovat si to se sopkou,“ tvrdil jsem.

Vzpomněl jsem si ale na případ z naší doby, kdy v Americe vybuchla sopka Svatá Helena. Když se začaly objevovat varovné příznaky, pozvali si tam na posouzení světoznámého vulkanologa Harouna Tazieffa. Ten sopku obhlédl a vřele jim doporučil ihned evakuovat lidi z oblasti padesáti kilometrů kolem. Zastupitelé ho naštěstí vzali vážně, povolali Národní gardu a oblast vyklidili.

Pompeje - odlitek dítěte

Pompeje - odlitek dítěte

Až na pár jedinců, kteří varování nevěřili. Tvrdili, že tam žijí odjakživa a horu znají lépe než on. Ukázalo se, že Tazieff znal tolik sopek, že se ani tady nemýlil a pochybovače, kteří zůstali na místě, stihl osud obyvatel Pompejí. Helena je zasypala žhavým popelem, nikdo neutekl. Našli se dokonce hazardéři, kteří se do zakázané oblasti vypravili na piknik. Přijeli na obvyklé tábořiště k jezeru s auty a karavany a začali grilovat a popíjet. Byli právě v nejlepším, když Helena vybuchla. Rekreanti chvilku nadšeně sledovali a natáčeli si na kamery, jak se hora v dálce sesunula, jak z ní vystřelil vzhůru obrovský oblak dýmu. Pak si všimli, že ten oblak popela letí přímo na ně. Vypukla panika, všichni se hnali do aut a pryč.

Odjelo však jen jedno auto, jehož posádka s očima navrch hlavy podala vyšetřovatelům svědectví a vědcům unikátní záběry z jediné kamery. V úzkém výjezdu z parkoviště se totiž dvě další auta srazila a než je odtáhli stranou, bylo pro všechny zbývající účastníky grilovací párty pozdě. Popel je dostihl a v autech upekl. Ono se to nezdá, ale ten popel letěl rychleji než auta a i to jedno, kterému se podařilo zachránit, bylo na povrchu opečené. Posádka měla štěstí, že se dostala na přímou hlavní silnici, kde se už dalo naplno dupnout na plyn.

Ano, sopka je příliš velká síla. I na Liangé radí – utéci.

Dokud je kam...

Pompeje - divadlo

Pompeje - divadlo

Pompejím jsme věnovali celý den, ale k večeru jsme opět zamířili k jihovýchodu. Evička mě opět ujistila, že se nic nestane, když si v noci pospím, já jsem ji ujistil, že před námi je prakticky celá šířka Středozemního moře a po jeho překonání je další směr jasný – podél pobřeží na východ. Tady těžko zabloudíme. Sejmul jsem si s očí cuchdysy, otočil se na bok a bezstarostně usnul.

Evička letěla dál.


Když jsem se probudil, bylo ráno, ale neletěli jsme, viseli jsme nehybně nad mořem na dohled od pobřeží.

„Co je?“ zeptal jsem se Evičky, jakmile jsem si dal na oči cuchdysy a jejich prostřednictvím jsem se rozhlédl.

„Můžeš mi něco vysvětlit?“ obrátila se na mě. „Narazila jsem na něco záhadného.“

„Povídej!“ vyzval jsem ji.

„Při letu nad mořem jsem dole na vodě zahlédla několik plovoucích strojů,“ začala.

„To jsou přece lodě, to víš!“ ujistil jsem ji. Pravda, jediné lodě, které zatím viděla, byly říční parníky v Praze a ty se přece jen od námořních lodí liší, nicméně to mohla předpokládat, stejně jako přijala rozdílnou velikost osobních aut, autobusů a kamionů dálkové dopravy.

„Ano, ale...“ pokračovala. „S velkými stroji není problém, jsou to zkrátka vaše plovoucí dopravní stroje... ale v moři plavou takové malé... neodvážím se říkat jim lodě... jen takové podlouhlé balony, přeplněné lidmi. Viděla jsem, jak z jednoho takového... balonu... spadl do vody člověk, ale nikdo mu nepřispěl na pomoc, plavidlo plulo dál... Slétla jsem dolů, abych tonoucímu pomohla, ale... byl už mrtvý...“

„To asi byli migranti,“ zvážněl jsem. „To bude hodně těžké vysvětlování.“28

„Ten člověk se neutopil,“ pokračovala nesměle. „Zemřel na krvavý otvor v zádech, měl v něm ještě zabodnutý velký nůž.“

„Migranti se zkrátka poprali,“ komentoval jsem to. „U nich se to dá čekat.“

„A to říkáš tak klidně?“ vyčetla mi.

„Podívej se,“ začal jsem, „jeden náš myslitel si přál tři věci. Odvahu – aby změnil k lepšímu, co se změnit dá, sílu – snášet to, co změnit nemůže, a hlavně moudrost – aby to dokázal od sebe včas odlišit. Mohla jsi tomu mrtvému pomoci?“

„Nemohla, byl mrtvý a ta rána v zádech byla příliš velká,“ řekla zaraženě.

„V tom případě si přej sílu snášet to,“ poradil jsem jí. „Jak jsem ti říkal, v našem kraji, v Čechách, je většina lidí v pohodě, i když jsi sama viděla úplně opačnou ukázku. To znamená, že ve světě najdeš lidi ještě horší. Například ti na člunech.“

„Proč ale zabíjeli toho, kdo byl s nimi na jedné lodi?“

„Dá se to vysvětlit třeba tím, že zavražděný měl jinou víru než ostatní. Tahle odlišnost se musí tajit a když se prozradí, nemá ten člověk šanci. Ostatní ho zabijí a vyhodí jeho tělo do moře.“

Jdou dobývat Evropu...

Jdou dobývat Evropu...

„Jen protože má tu... jinou víru?“ nechápala to.

„To stačí,“ pokrčil jsem rameny. „Jedna z těch věrouk totiž trvá na tom, že všichni, kdo ji nesdílejí, musí buď zemřít, nebo se stanou otroky věřících. Na těch gumových člunech nejčastěji plují vyznavači právě té víry. Když mezi sebou objeví křesťana, zbaví se ho. Jak? To jsi sama viděla.“

„A kam vlastně na těch člunech plují?“

„Tihle mají zamířeno do Itálie, kde jsme byli včera.“

„A ti, co tam bydlí... Italové...?“

„Ti ovšem z migrantů radost nemají,“ vzdychl jsem si. „Ale nemají čím se bránit.“

„Italové nemají zbraně?“ nadhodila. „Říkal jsi, že každý stát má zbraní! Na té lodi jsem žádné neviděla.“

„Italové zbraně mají,“ ujistil jsem ji. „Kdyby tihle napadli Itálii se zbraněmi, Italové by se bránili. Ale oni připlouvají beze zbraní. Kdo použije zbraně jako první, toho všichni ostatní lidé ve světě odsoudí. Často pak následují různé sankce a někdy může dojít až k velkému násilí.“

„Divné zvyky!“ vzdychla si. „Čekala jsem, že mi navrhneš, abychom jim pomohli, ale jak vidím, nemáš k tomu chuť. Chápu to tak, že ti jejich nouze nevadí?“

„Ty bys jim nejraději pomohla, že?“ opáčil jsem. „Fajn. Pak ale o tom musíš vědět víc. Oni se tě pak zeptají, jestli dobrovolně přijmeš jejich víru. Co jim na to odpovíš?“

„A musím jejich víru přijmout, když nechci?“ zeptala se.

„Když jim řekneš, že ne, zeptají se tě, jestli chceš být jejich otrokem a sloužit jim,“ pokračoval jsem.

„Proč bych to měla chtít?“ nechápala. „To je přece ještě větší nesmysl, nestačí jim, že bych jim pomohla?“

„Oni se tě podle své víry musí takto zeptat,“ ujistil jsem ji. „Buď přijmeš jejich víru, nebo otroctví. Máš-li jejich víru, pak jim pomáháš jako souvěrcům. Jinak to nechápou jako pomoc, ale jako povinnou službu otroka. Odmítneš-li jejich víru i postavení otroka, vrazí ti do zad nůž, protože tak chce jejich víra.“

„Už se nedivím, že jim nechceš pomáhat,“ řekla po chvilce trochu drsnějším tónem. „Takovou víru nechci a být otrokem je ještě horší. Jak je to vůbec může napadnout?“

„Mají takovou víru,“ pokrčil jsem rameny.

Na to už jen něco zamumlala. Nerozuměl jsem slovům, ale byl v tom nesouhlasný tón. Otočila se a rozletěli jsme se podél pobřeží k východu. Začal jsem se těšit na Egypt. Byl to jeden z mých dětských snů.

Vidět sfingu a pyramidy!

 


------------------------ Poznámky:

  24 Takové hranice byly tenkrát všude kolem nás a vysvětlování protizákonnosti jejich překročení bylo mnohem choulostivější.

  25 Dnes už v tomto místě odpadlo vysvětlování "zločinu nedovoleného opuštění republiky"...

  26 Tenkrát (1967) tu byla "podpora národně-osvobozovacích vlastenců" (prakticky totéž, jen je to dnes ve větším).

  27 Modlitba rakouských feldkurátů zapsaná na paměť potomkům...

  28 Tohle v původní verzi z roku 1967 nebylo... tehdy zde byl jakýsi "národně osvobozovací boj". Taky lumpárna, ale dnes je to ještě horší.

Zpět Obsah Dále
Errata:

11.08.2021 15:08